Struktura a Typologie Slovanských Jmen
Raně středověká slovanská antroponyma (jména osobní) se vyznačují specifickou a poměrně dobře rekonstruovatelnou strukturou. Lze je rozdělit do několika základních kategorií:
Jména složená (dvojčlenná, dvouslovná): Tento typ je považován za nejstarší, nejprestižnější a typický pro elity společnosti – knížata, vojenskou družinu a vůdčí vrstvy (Brückner, 1985; Téra, 2009). Tato jména byla komponována ze dvou lexikálních základů (leksemů), které dohromady tvořily novou sémantickou jednotku, často s přacím nebo ochranným významem.
Příklady:
Boleslav (< bolje "více, větší" + slava "sláva") – "více slavný", "ten, kdo má větší slávu".
Vladimír (< vlad "vládnout" + mir "mír, svět, pokoj") – "ten, kdo vládne světu/míru".
Svatopluk (< svętъ "silný, mocný" + plъkъ "pluk, vojenská družina") – "ten, kdo má silný pluk".
Kazimír (< kazi "ničit, kazit" + mir "mír, pokoj") – "ten, kdo kazí mír" (často interpretováno jako ten, kdo ničí mír nepřátel).
Lingvistická analýza ukazuje, že komponenty těchto jmen se často opakovaly a volně kombinovaly. Mezi časté komponenty patřily: -slav, -mir, -mysl, -gost, -rad, -mil, vlad-, bor-, jar-, svęt- (ve významu "mocný, silný", nikoli "svatý" v křesťanském smyslu) (Schenker, 1995). Význam jména nebyl vždy doslovný, ale fungoval spíše jako symbolický a magický znak, který měl nositeli zajistit určité vlastnosti, osud nebo ochranu.
Jména jednoduchá (jednočlenná): Tato jména byla odvozena od jednoho slova a často se jednalo o:
Jména odvozená od apelativ (obecných podstatných jmen): Například Vlk, Zajíc, Dub, Bojan (od bojati - "bát se" nebo "bojovat"). Tato jména mohla mít apotropaickou (ochrannou) funkci, kdy jméno zvířete mělo na nositele přenést jeho sílu a chránit ho, nebo naopak odvrátit zlé síly tím, že se dítěti dalo "ošklivé" jméno (Dynda, 2017).
Jména utvořená pomocí přípon: Z původních složených jmen se často tvořily zkrácené, hypokoristické (domácké) formy pomocí různých sufixů jako -an, -en, -ota, -š (např. Slavan, Radovan, Něgoš) (Profantová & Profant, 2004). Postupem času se tyto formy mohly osamostatnit a stát se plnohodnotnými jmény.
Jména přací a ochranná: Velká část jmen měla explicitně přací charakter. Rodiče dávali dítěti jméno, které mu mělo do života přinést štěstí, sílu, slávu nebo ochranu bohů. Například jméno Bohdan ("Bohem daný") nebo Chotěbor ("ten, kdo chce bojovat"). Ochranná jména měla za cíl odvrátit zlé démony a nemoci. Mohla to být jména deliberativně "ošklivá" nebo zavádějící, jako Nekras ("nehezký") nebo Nemoj ("ne můj"), aby o dítě zlý duch nejevil zájem (Ivanov & Toporov, 1987).
Proces Udělování Jmen: Kdo, Kdy a Jak
Informace o konkrétních rituálech spojených s udělováním jmen jsou v pramenech velmi sporadické a z velké části se opírají o etnografické paralely a lingvistické rekonstrukce. Přesto lze vysledovat některé klíčové prvky.
Kdo dával jméno? Primární roli v pojmenování dítěte hráli rodiče, především otec jako hlava rodiny (patriarchální uspořádání). Jméno mohlo být vybráno na základě rodinné tradice, například po významném předkovi (alonymní jména), což dokládá snahu o kontinuitu rodu a přenos prestiže (Słupecki, 2008). Ve vládnoucích rodech, jako byli Přemyslovci nebo Rurikovci, je patrné opakování určitých jmenných komponent (např. Boleslav, Vladislav u Piastovců; Jaroslav, Mstislav u Rurikovců), což mělo dynastický a legitimizující význam.
Kdy bylo jméno dáváno? Obřad postřižin. Nejdůležitějším rituálem spojeným s udělením jména a přijetím dítěte do rodiny a společnosti byly pravděpodobně postřižiny (postrigi, tonzura). Jednalo se o obřad, při kterém byly chlapci (obvykle ve věku kolem sedmi let) poprvé slavnostně ostříhány vlasy. Tímto aktem symbolicky přecházel z péče matky pod ochranu otce, stával se součástí mužského světa a byl plně uznán za člena rodu (Dynda, 2017; Téra, 2009). Ačkoliv prameny explicitně nespojují postřižiny vždy s prvním udělením jména, je vysoce pravděpodobné, že právě při tomto obřadu bylo dítěti buď uděleno jeho "pravé", dospělé jméno, nebo bylo jeho dosavadní dětské jméno veřejně potvrzeno.
Pramenné zmínky: O postřižinách se zmiňuje například kronikář Thietmar z Merseburgu, který popisuje, že pohanská kněžna matka si nechala u svého syna Měška I. vystříhat vlasy, což mu dle pohanského zvyku mělo navrátit zrak (Thietmar, Chronicon, IV, 57). Další zmínky lze nalézt ve staroruských letopisech.
Dočasné a "pravé" jméno: Existuje hypotéza podpořená etnografickými daty, že dítě mohlo mít po narození dočasné, "pracovní" jméno, často jednoduché nebo ochranné, které ho chránilo v nejzranitelnějším období života. Teprve později, při obřadu iniciace (jako byly postřižiny), obdrželo své plnohodnotné, často složené jméno, které definovalo jeho identitu a sociální status (Gardeła, 2014). Tento dvoustupňový systém pojmenování by vysvětloval existenci různých typů jmen a jejich sociální stratifikaci.
Význam jména a osud: Jméno nebylo chápáno jen jako pouhá identifikační značka. Ve slovanském myšlení existovala silná víra v propojení jména (nomen) s osudem a podstatou jeho nositele (omen). Jméno bylo performativním aktem – jeho vyslovením se přivolávaly a upevňovaly žádané vlastnosti. Změna jména, například při nástupu na trůn nebo přijetí křesťanství (kdy pohanské jméno bylo nahrazeno jménem křesťanským), proto znamenala hlubokou transformaci identity jedince (Szyjewski, 2003).
Závěr
Tvorba a udělování jmen u raných Slovanů představovaly komplexní sociální a náboženský fenomén. Jména, zejména ta složená, byla nositeli prestiže, přání a magické ochrany. Byla úzce spjata s rodovou a kmenovou identitou a jejich udělení bylo pravděpodobně stvrzeno iniciačním rituálem, jakým byly postřižiny. Lingvistická, historická a religionistická analýza nám umožňuje nahlédnout do myšlenkového světa našich předků, pro které jméno nebylo pouhým slovem, ale aktivní silou formující osud člověka i celého společenství. S nástupem křesťanství byl tento systém postupně narušen a nahrazen novým, křesťanským onomastikonem, avšak relikty původních jmen přežily v rodových jménech a toponymech dodnes.
Zdroje:
Brückner, A. (1985). Słownik etymologiczny języka polskiego. Warszawa: Wiedza Powszechna. (Reprint vydání z roku 1927).
Dynda, J. (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium.
Gardeła, L. (2014). Bad Death in the Early Middle Ages: Atypical Burials in Poland in a Comparative Perspective. Oxford: Oxford University Press.
Helmold z Bosau. Kronika Slovanů. (Překlad).
Ivanov, V. V., & Toporov, V. N. (1987). Slavjanskaja mifologija: Enciklopedičeskij slovar'. Moskva: Ellis Lak.
Pověst dávných let. (Různá vydání a překlady).
Profantová, N., & Profant, M. (2004). Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri.
Schenker, A. M. (1995). The Dawn of Slavic: An Introduction to Slavic Philology. New Haven: Yale University Press.
Słupecki, L. P. (2008). The institution of rulership and the community of the Vistulans in the 9th-10th century. In: The Slavs in the Early Middle Ages. Brill.
Szyjewski, A. (2003). Religia Słowian. Kraków: Wydawnictwo WAM.
Téra, M. (2009). Perun – bůh hromovládce: Sonda do slovanského panteonu. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
Thietmar z Merseburgu. Kronika. (Různá vydání a překlady).