Na těchto stránkách najdete informace nejen o Slovanech, původním slovanském předkřesťanském náboženství, slovanské lidové kultuře ale i další texty o předkřešťanské době v našich zemích.
Velikonoce jako nejdůležitější křesťanské svátky, ale také období začátku jara a konce zimy. Mají Velikonoce předkřesťanské základy? A na co skutečně navazují lidové tradice?
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/226411058220009/
Zvukem na: Jarilo a jarní mýtus: jak slavili „Velikonoce“ staří Slované? | Plus
Vypravíme se v něm do Jihomoravského muzea ve Znojmě za etnologem Jiřím Mačudou. Ten se zabývá starými Slovany a slovanskou mytologií. Na aktuální výstavě v muzeu Volání jara, aneb hody, hody doprovody o lidových velikonočních tradicích zpřístupnil i svoji rekonstrukci tzv. jarního mýtu, který bychom mohli s nadsázkou označit právě jako staroslovanské Velikonoce.
Kdy se vlastně příběh jarního mýtu odehrával? „Především to nebyla jednodenní oslava jako nějaký státní svátek, jak je známe dnes. Naši předkové slavili dlouho, někdy i dva týdny,“ vysvětluje Jiří Mačuda. Jarní mýtus kulminoval o dni jarní rovnodennosti (21. března), ale pozdější změny v kalendářním systému (přechod ze starořímského na juliánský v roce 46 př.n.l. a z juliánského na gregoriánský v roce 1582) a následky christianizace slovanského obyvatelstva rozbily těsnou časovou návaznost jednotlivých rituálů, které byly s jarním mýtem spojené.
Tyto rituály, z nichž mnohé přežily otisknuté v lidových tradicích, jsou tedy rozprostřené do mnohem delší doby: od masopustu až po velikonoční pondělí a sahají snad až do období Letnic. Jarní mýtus také podle Jiřího Mačudy otvíral nový rok, protože pro naše pohanské předky závislé na zdaru zemědělské úrody roční cyklus začínal prvním jarním dnem a končil posledním zimním.
Začátek nového roku, zemědělského i kalendářního, doprovázel mýtus o sličném udatném mladém bohovi Jarilovi (zvaném též Jarovítovi, po přijetí křesťanství proměněném ve svatého Jiří), který přijíždí na bílém koni, aby bojoval se zlým drakem (zvaným též zmej, jenž mohl v mýtu zosobňovat Kostěje nebo Černoboha). Od matky Mokoš (Matička Země) dostal zlatý klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala plodit. V líté bitvě s drakem ovšem Jarilo umírá. Drak je nicméně zabit, nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit.
Dodnes se můžeme setkat s důležitou součástí rituálu jarního mýtu, totiž s vynášením smrtky či Morany. Slámová panenka s pentlemi je za zpěvů a říkadel topena v řece, nebo svrhována z vyvýšeného místa dolů. Morana v jarním mýtu symbolizuje starý rok, který tímto umírá. Sám Jarilo plní svou funkci, a jakožto sezónní božstvo nakonec odchází do podsvětí společně s Moranou. Když je Morana či Smrtka vynesena za katastr obce, mladé dívky přináší nové léto (nebo též líto, létečko), které v podstatě symbolizuje příchozí jarní bohyni Lelju (nebo též Ljelju, či snad dokonce Vesnu), již můžeme označit zřejmě za ženský protějšek Jarila a snad i za jeho snoubenku.
„Moranu ovšem nelze chápat jako výslovně zlé božstvo,“ upozorňuje Jiří Mačuda. „Mytologie starých Slovanů je dualistická, žádné z božstev není jen vysloveně zlé, nebo dobré.“ Při zkoumání panteonu slovanských bohů dnes etnologům a etnografům, jako je Jiří Mačuda, pomáhají právě záznamy lidové slovesnosti a také písemné prameny (byť sporé) z dob, kdy se dnešní středo- a východoevropský prostor pokřesťanšťoval.
K lidovým Velikonocům dnes patří i pomlázka a kraslice a zvířátka, jako zajíček či beránek. Pomlázkou se dříve šlehali všichni. A kraslice, to je taková novoročenka a symbol nového života známý už z dob staré Persie. „A Peršané jsou také Indoevropané,“ připomíná Jiří Mačuda. Podle něj jsou rituály s vítáním jara propletené nejen na ose slovanští pohané – křesťanství, ale i napříč Evropou, tedy převážně indoevropským prostorem. Nalézat stopy starých rituálů a šifrovat jejich původ vyžaduje dnes od etnologů být hlavně důvtipnými detektivy.
5.3 Zelený čtvrtek
Existuje mnoho názorů, proč se Zelený čtvrtek nazývá zelený .Označení zelený je v Německu doložen již ve 12. století a může být odvozen od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Jiný názor je, že již v názvu se projevuje předkřesťanská úcta a oslava zelených výhonků. Tomu by odpovídala i pověra, že na Zelený čtvrtek se má sníst něco zeleného například špenát, aby byl člověk celý rok zdráv. Jiný lidový výklad je, že je zelený, protože se Pán Ježíš modlil na zelené louce. Další možnost je, že zeleň se sem dostala z pesachové hostiny seder, kde se jí hořké byliny na připomínku egyptského otroctví.
Na Zelený čtvrtek bylo zvykem obcházení vesnice s klapačkami, řehtačkami, hrkačkami. Christianizovaný výklad tvrdí, že všelijaké klapačky nahrazují hlas zvonů, které při mši na Zelený čtvrtek zaznívají naposledy, takzvaně odlétají do Říma a jsou zmlklé až do Bíle soboty. Po praktické stránce zvony nahradil hluk řehtaček, který se rozléhal po celé vesnici ráno, v poledne i večer, tedy udržoval přehled o časovém postupu dne. Tento zvyk nebyl církvi trnem v oku , ale naopak pomáhala při jeho organizaci, často měl vedoucí úlohu klepáčů ministrant. Obvykle se s klapačkami vycházelo od kostela či ze středu obce a obcházela se vesnice dokola. Vyluzování velkého hluku je archaická magická praktika jak zahnat zlé síly, nemoci i mor. Chozením do kola, uzavřením obce do kruhu, se vytváří magický ochranný kruh. To dobré má zůstat uvnitř kruhu, zlé se nemá dostat dovnitř. Jedná se o ochranou magii jarního novoročí. Obkroužení, jakožto oddělení vymezeného prostoru od působeni zlých sil, se vyskytuje i v jiných zvycích například při velikonočním objíždění polí či při jejich jarním oborávání.
Na Zelený čtvrtek se zvyšovalo úsilí o očistu příbytku. Ve čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce, smetí se odnášelo, často mlčky, za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Pokud člověk chtěl mít celý rok dům bez blech, tak bylo nejjistější vyšlehat postel a podlahu proutkem svěceným na Květnou neděli a přitom volat: "Ven hosti bez kosti."
Vzhledem k neustálému boji s nečistými silami po celé jarní novoroční, hosti bez kosti mohou být pozůstatek jiných nevítaných návštěvníků. U zvyku zahánění hmyzu, svěcenou metlou či vyluzováním hlasitých zvůků, například za pomoci hmoždíře, mohlo časem dojít k přeznačení významu, a místo původního zahánění nečistých sil, se později vyhání blechy, žáby a jiná havěť.
...
V tento den bylo zvykem házet do studny či jiného zdroje pitné vody chléb s medem. Házelo se za účelem zajistit dostatek vody a uchovat její kvalitu. V tomto zvyku můžeme opět vidět odraz předkřesťanského kultu vody. U starých Slovanů patřily med i chléb mezi časté oběti démonům a bohům. Je tedy možné, že házení poživatin do studně je pozůstatek dávné oběti vodním bytostem.
Med je na Zelený čtvrtek hojně používám. Ráno na Zelený čtvrtek bylo zvykem sníst chléb s medem, jako ochranu před jedovatou faunou jakou je sršeň, štír či had. I dobytek dostává chléb s medem, aby mu nic jedovatého neuškodilo. V některých krajích se peklo zvláštní pečivo zvané jidáše, a ty se jedly namazané medem pro zdraví. Proč se med konzumoval na Zelený čtvrtek, když je ještě postní období a tedy není žádný důvod sladit si život medem, je otázka. Teorie, že med se jedl, jelikož je zrovna doba, kdy včelaři kontrolují úly a odebírají med, který zbyl v úle po zimě, tudíž je to lehce dostupná surovina, je zajímavá , ale nevysvětluje proč zrovna na Zelený čtvrtek; med je poměrné trvanlivý a do Velikonočního pondělí by se jistě zachoval v poživatelné formě.
Důvod bude jiný, jak víme včelařství a požívaní medu má na našem území předlouhou tradici. Med byl pro svou žlutou barvu spojován se sluncem, med je také symbolem životní síly. Med byl hojně užíván jak lidovém lékařství tak i při výrobě magických lektvarů, například v nápoji lásky. Hojné užívaní na Zelený čtvrtek se dá vysvětlit tak, že Zelený čtvrtek, jakožto speciální den, zvyšoval účinky medu a tento den byla účinnost medu obzvláště magická.
Období masopustu, které začíná 7. ledna, bývalo velmi veselé a bujaré. Končilo následující úterý před Popeleční středou. Jak víte, jeho konec se nepočítá podle gregoriánského kalendáře, ale podle data prvního jarního úplňku po jarní rovnodennosti. Masopustní období bývalo dříve velmi krátké, končilo už 13. února. Masopustní obchůzky v sobě nesly prvky oslav a rituálů spojených s novým hospodářským rokem.
V Německu byl například důležitý zvyk „bär“, kdy mládenec nesl na rukou dívku. Lidé věřili, že výška, do které dívku zvedne, ovlivní výšku úrody v příštím roce. Masopustní obchůzky měly za cíl ovlivnit nejen úrodu, ale i plodnost lidí a zvířat. Tyto zvyky se pak ještě umocňovaly během velikonočního období.
Naše povídání o jarních svátcích začíná tedy ještě v zimě, masopustními obchůzkami. Popeleční středa, která zahajuje období 40 dní před Velikonocemi, je prvním dnem 46denního půstu. Neznamená to však, že by lidé 6 týdnů hladověli. Půst spočíval v tom, že se jedly hlavně polévky, kaše a šetřilo se masem a tučnými jídly. Přísný půst se dodržoval až ve Svatém týdnu.
Zajímavé je, že ještě na počátku 20. století se během těchto 6 týdnů konaly i velmi veselé, někdy až rozpustilé akce, jako taneční zábavy nebo maskované průvody. Jednou z takových byla „družebná neděle“, kdy dívky přebíraly roli mužů a vybíraly si tanečníky, které odměňovaly koláči zvanými družbánky.
Doba předvelikonoční, tedy poslední týden před Velikonocemi, byla časem příprav na svátky. V tomto období se dodržuje mnoho zvyků s předkřesťanskými kořeny. Například pečení mazanců a jidášů nebo barvení vajíček. Jidáše se pekly už v předkřesťanských dobách a symbolizovaly slunce. Mazanec, upečený z kynutého těsta, měl zajistit zdraví a sílu. Med, kterým se potíral, měl ochrannou funkci.
Na Škaredou středu se prováděl důkladný úklid, aby byl dům připraven na svátky. Hospodyně pekly pečivo z kynutého těsta, které mělo zajistit zdraví a sílu. Na Zelený čtvrtek se má jíst něco zeleného, například polévka s bylinkami, aby se zajistila dobrá úroda. Také se v tento den umlkají zvony a nahrazují je chlapci s řehtačkami a klapačkami. Tento zvyk má kořeny v předkřesťanských představách o ochraně před škodlivými silami.
Na Velký pátek se dodržoval půst. Lidé věřili, že v tento den se otevírá země a je možné najít poklady. Také se mělo ráno omýt proudící vodou pro zdraví a sílu. Bílá sobota byla svátkem světla a ohně. Hospodyně zhasínaly všechny ohně v domácnosti a přinášely si nový oheň z kostela.
Boží hod velikonoční je největším svátkem Velikonoc. Lidé přinášejí do kostela posvětit potraviny, jako mazanec a vajíčka. V našem regionu se snídalo posvěcené vajíčko a pekly se jidáše. Odpoledne bylo věnováno návštěvám.
Na Velikonoční pondělí chodí koledníci. V minulosti to byli hlavně dospělí muži, kteří šlehali ženy a dívky pomlázkou z vrbových proutů, aby jim předali sílu a zajistili jim zdraví. Barvení vajíček, tedy kraslic, je křesťanský zvyk. Vajíčko je symbolem nového života. Kraslice se barvily přírodními barvivy, například cibulovými slupkami nebo olšovou kůrou.
Velikonoční pondělí dopoledne bylo vyhrazeno koledování a odpoledne se hrály různé hry s vajíčky. Velikonoce jsou velmi bohaté na zvyky a tradice, z nichž mnohé mají předkřesťanské kořeny. Tyto zvyky se předávají z generace na generaci a jsou důležitou součástí našeho kulturního dědictví.
V současném světě nám možná chybí taková obřadnost a rituály, které byly pro naše předky přirozené. Svátečnost, obřadnost a rituály by měly být součástí našich životů, protože nám přinášejí další rozměr a pomáhají nám vyrovnat se s těžkými životními situacemi.
Mnoho zvyků a tradic spojených s Velikonocemi má kořeny v předkřesťanských dobách. Naši předci byli závislí na přírodě a snažili se ji ovlivnit. Křesťanství tyto zvyky převzalo a dalo jim nový význam. Je důležité si těchto tradic vážit a předávat je dalším generacím.
besedu s PhDr. Ilonou Vojancovou sepsal o pomocí AI Gem upravil Svatobor
zdroj: Jarní obyčeje tehdy a dnes - Institut Paměti národa (pametnaroda.cz)