pondělí 6. června 2022

Jiří Krutina: Kdo je Árijec-Slovan?

 Praha 2. března 2018

V novinách Národní osvobození, jsem se dočetl o nesouhlasném postoji s používáním pojmu “árijec” či “árijsko-slovanský” ve veřejném prostoru jednou organizací. Je jisté, že je k tomu dost dobrých oprávněných důvodů, neboť všichni známe slovo “árijec” ve spojení s konceptem “nadřazené árijské rasy nadlidí”, který byl uplatňován nacistickou politikou hitlerovského Německa, která přinesla utrpení miliónům lidí. Souhlasím, že používání těchto nacistických konceptů a spojení se slovem “árijský” je nezdravé a dodejme primárně projevem obrovské intelektuální omezenosti protagonistů těchto a jim podobných “teorií” či spíše “terorií”.

Přesto jsem bytostně přesvědčen, že skutečnou “léčbou” pro celou společnost a současně jedinou účinnou pojistkou pro neopakování podobných snah v jiných “kabátech”, je vrátit pravý význam-smysl-obsah slovům jako je Árijec či Árja a árijský včetně  spojení árijsko-slovanský, které mají svůj hluboký smysl a význam, a to i v dnešní době či přesněji právě v této době. Nelze přeci nechat nějaké ideologii ukrást a deformovat slova patřící k lidskému dědictví tím, že jim bude dávat jiný – zlý význam. Tímto přitakáním místo, abychom tyto ideologie jasnou konstruktivní-dekonstrukcí jejich omylu doslova ztrapnili, tak je tímto stavem jenom přiživujeme. Co bytostně dělá Slovana Slovanem, jak obsah tohoto slova chápu (viz dále), je vnitřní kultivace jazyka-slova (odtud Slovan) jako pravdivé řeči bytí.

Míním, že z výchovných důvodů je třeba podrobit kritické analýze vývoj západního myšlení, které vedlo až k nacistickým konceptům o “nadřazené nordické či árijské rase”, nejen pro poučení dalším generacím, ale zejména pro kritickou změnu smýšlení. Dříve, než se tomu budeme věnovat, zaměřme se na původní – skutečně znějící význam slova Árijec od jeho počátku v jeho skutečném kulturním okruhu vzniku a významu.

“Árijec” či “Árja” v původním jazyce [ár-ya] je primárně indoíránské slovo, které nepopisuje žádné konkrétní etnikum nebo rasu, ALE které vyjadřuje-řečí významy jako “ ten vznešený” či “ ten u-rozený” či “ ten spočívající v božské sféře zvuků” či “ ten zpívající” – co? – božské árije – tichou hudbu božských sfér. Toto slovo ve starobylých textech nacházíme ve spojení s jiným starobylým sanskrtským slovem “rasa”. Toto slovo má hluboký meditativně-metafyzický význam a objevuje se mimo jiné hojně v tantrách (viz učení indického siddhy a filozofa Abhinavagupty, který představuje vrchol indické zkušenostní filozofie). Slovo “rasa” doslova vyjadřuje určitou kvalitativní náladu, tvořenou určitým polem hodnot, tvořící určité kulturní pole vědomí. Rasa je tedy sdílená kvalitativní základní nálada, tvořená souzvukem určitých hodnot vyživující společně sdílené pole vědomí bytostmi, kteří s těmito hodnotami vnitřně souzní – rezonují, a tak se více či méně na tomto poli podílí a spolu utvářejí jej.

Nevědomý mentální překlad tohoto sanskrtského slova “rasa” západními učenci a vědci v 19. století a přidáním mu významu rasy, jak je tehdy chápala tehdejší věda pod vlivem darwinismu, je klasickým případem v dějinách člověka, kam snaha imitovat něco, co vzešlo z jiného kulturního okruhu, který je spojen s určitým sdíleným vědomím a svým unikátním myšlením pouhou imitací a konceptuálním překladem z “hlavy”, tedy úplně jiným způsobem myšlení, je nejen nevědomé, ale devastující. Árja [ár-ya] je tedy slovo spojené výhradně s určitou kulturou chápanou jako vědomě sdílené pole kulturních hodnot, a tedy určitého vědomí, nikoliv ve spojení s nějakou určitou konkrétní rasou či etnikem nebo jazykem.

Můžeme jít v otevírání vnitřního prostoru významu slova Árija [ár-ya] či árijský ještě hlouběji, neboť každé slovo je primárně tvořeno zvuky písmen a slabikami a ty sami o sobě řečí – tvoří vnitřní Slovo/logos za slyšitelnými zvuky. Všechny slyšitelné zvuky písmen mají své sesterské protějšky v tiché sféře vnitřního prostoru duše.

Samo slovo [ár-ya] je zvučeno jako kombinace zvuků (((ár))) – (((ya/ja))). Tichý znějící sou-zvuk první slabiky (((Á-R))) představuje metafyzickou zkušenost bytí jako samo vědomí-blaženost (((Áaa))) a vyzařující “povznášející” světlo (((Rrr))). Druhý tichý znějící souzvuk (((Y/JA))) představuje metafyzickouzkušenost našeho bytí jako své já-sebe-prožívání.

Tichým výdechem zvučící (((Ár))) společně s tichým nádechem znějící (((ja))) v tom věčně zní prapůvodní árije našeho širšího božského bytí i původu. Ztělesněním tohoto stavu bytí naplňujeme v pravém slova smyslu obsah slova Árja, ten “vznešeného původu” či ten spočívající v neomezeném poli vědomí a světla (((ja))) jako svém pravém (božském) já, kterým je samo všeprostupující a všezahrnující světlo vědomí (((Ár))).

Onen vznešený původ se týká ducha či stavu vědomí a nikoliv určitého etnika. Kultura vzešlá z lidí žijících a sdílejících tento stav vědomí se zvala árijskou či védskou kulturou.

Z tohoto pohledu je skutečně původ všech Árijů “mimozemský”, ale nikoliv tak, jak smýšlejí někteří opět západní badatelé. Jde o naše vlastní širší (božské) “dědictví” božského původu, které v dnešní době člověk příliš nekultivuje.

Tolik původní vznikající význam a zvuk slova Árijá či árijská kultura. Je nezpochybnitelným dědictvím a součástí širšího původu člověka, jehož bytí – širší identita byla ukotvená v širším poli vědomí, než žijeme dnes. Proto také kultury spojené s tímto základem byly vyspělé – ale jinak, než dnes jsme schopni chápat v našem duševním klimatu, ve kterém chápeme “evoluci” jako “technologický pokrok”.

Samotné slovo “árija” či jeho základ pak nacházíme hojně v mnoha dalších tzv. “indoevropských” jazycích. Jestli současně existovalo určité etnikum či etnická skupina, která by se tak zvala, je samozřejmě možné, pokud ano, nabízí se etnické skupiny na území dnešního Íránu-Indie.

Nicméně už to je druhotný význam tohoto slova. V indických spisech jako je Manu Smriti jsou i Číňané zváni Árijci. To jen dokazuje, že v případě Árijců nešlo v žádném případě o rasu či etnikum nebo určitou jazykovou skupinu.

Kde nastala chyba? Kde, jak se u nás říká, “udělali soudruzi” chybu? V 19. století v Evropě zejména v německých zemích započala vlna zájmu o studium Indické kultury a jazyka. Mnozí nejen němečtí učenci a myslitelé považovali Indii dokonce za historickou matku evropské kultury. Při studiu jazyků si nelze nevšimnout přítomnosti  Například Čeština jako nejzápadnější slovanský dialekt původní rodiny indoevropských jazyků má z 98% slovní zásobu z praslovanského základu. Je příbuzná se sanskrtem, o kterém už ve své době Josef Jungmann hovořil jako o pravé “matce slovanštiny” a jako “jazyk pod sluncem nejdokonalejším”. Podobnosti mezi indickými a slovanskými mýty a božstvy si všimlo již mnoho učenců. Mezi prvními například Jan Kollár, který chápal indickou mytologii jako strom, z něhož štěpy byly přeneseny na evropskou půdu” .

Český filozof František Čupr dokonce věřil v možnost vybudovat na základech indické filosofie národní filosofii českou. Ve skutečnosti si myslím, že jde o univerzální princip, který míním, je nutné v dnešní době komunikovat. Všechny rozmanité “národní” jazyky jsou primárně různé citově-významově-smyslové způsoby-prostředky-možnosti vyjádření duše – samotného cítícího vědomí a jeho vrozených kvalit – intenzit – významů – poznání zvučených prvotním tichým významovým jazykem-řečí vědomí, kterou Řekové zvali Logos .

Několik západních učenců, někdy kolem roku 1870 zejména v Británii a v Německu, zcela bez opodstatnění nicméně interpretovalo slovo árijský ve smyslu rasovém, tedy doslova vykonstruovali onu bájnou “árijskou rasu”.

Za tím byla jak vlastní neschopnost správně interpretovat – tedy číst tyto starobylé texty, ale také aktuální “mindset” učenců té doby, doby darwinismu a vzniku tzv. “rasové vědy” z hlav francouzského aristokrata Arthura de Gobineau či Brita Max Mullera a dalších západních učenců této doby.

Co z počátku začalo jako snaha učenců o hledání počátků evropské kultury skrze studium jazyků, skončilo vykonstruováním nadřazené árijské rasy včetně vytvoření “koloniálního” mýtu o árijské invazi do Indie. To vše sledovalo jediný cíl – ideologické ospravedlnění západu v jeho kolonizaci Indie a Ásie!

Tak se skloubil židokřesťanský monoteistický kult západu s bájnou konstrukcí o nadřazené “árijské rase”, která ve spojení s německým nacionalismem se začala stále více ztotožňovat s tzv. nordickou germánskou rasou, až vyústila ve státní nacistickou ideologii a doktrínu v nacistickém Německu.

Uvědomit si tento vývoj západního myšlení je míním velmi cenné. V tomto smyslu lze říci, že to, co přinesl německý nacismus, není osamocená záležitost německého národa, ale výsledkem celého západního proudu myšlení, které nalezlo v nacistickém režimu v Německu a dalších zemích své zhmotnění. Připusťme si to a vyvoďme z toho poučení. Mimo jiné nám to říká, že rozhodně nikoliv vše, co přichází z tohoto okruhu myšlení, není zdaleka tak dobré a prospěšné pro evropskou civilizaci jako takovou. Proto slepé přebírání myšlenkových soustav a teorií, které přicházejí tzv. ze

západu jako dobrých pro celek, je zcela neopodstatněno. O nějaké vyšší kulturní nadřazenosti západu nelze hovořit z žádného racionálního pohledu. Kdyby se v době, kdy se formulovali v západním myšlenkovém diskurzu tyto ryze mentální rasové teorie, které zneužili nepochopené slovo “árijec”, objevil někdo, kdo by poukázal na tento zásadní omyl v myšlení, nemuseloby lidstvo tyto kolektivně přijaté nevědomosti prožívat devastujícím způsobem a dnes bychom neměli problém s tímto slovem.

Nyní se podívejme na spojení “árijsko-slovanská” kultura či náboženství či spiritualita. Kdo je vlastně “Slovan” podle skutečného významu tohoto slova? Je to podobné jako v případě “Árijce”. Ti, co spočívají ve své podstatě, tedy ti “vznešení a urození” svým bytím a duchem, jsou současně ti, co kultivují a dbají tzv. v nitřního slova, které skrze své lidské bytí ztělesňují v řeči, myšlení a jednání. Slovanské náboženství má stejný základ jako původní védská či árijská kultura. Slované jsou tak ti, co uctívají vnitřní Slovo, tedy jinými slovy ti, co spočívají ve své “vznešené” a božsky urozené podstatě. Ruský název pro “pohanství” je “jazyčestvo” – tedy doslova “nauka o řeči-slovu”.

Za zmínku stojí i pochopení našeho slova “Němci”, které vzniklo zřejmě v dávnověku od slova “němý” – němý nikoliv, že by nemluvili – ale, že neslyší vnitřní Slovo a tedy jsou z podstaty “němí”, i když mluví. Nakonec se tento název vžil pro celé etnikum.

Proto, míním, slova jako Árijec či Slovan nejen nejsou v protikladu – jak z toho udělala nacistická rasová ideologie, ale tvoří neoddělitelný celek – vyjádření jedné téže spirituální lidské kultury – skutečného praná-rodu lidského druhu. Hitler viděl ve své megalomanské představivosti svůj boj jako jakýsi mýtický střed arijské a slovanské rasy o nadvládu.

Tento a podobné bludy zneužívané nacionalisty je třeba odmítnout a naopak vrátit pravý význam slovům, jejichž význam překroutili a zdeformovali právě nevědomí – nebojme se říci obyčejně hloupí a ne-myslící lidé, kteří přijali nepromeditované a v realitě neukotvené ideje a teorie za své a začali je prosazovat.

To je, míním, výstražné poučení i pro dnešek a všechny opět “nové” teorie a ideje skrývající se za “pokrok”, které se protlačují do našeho kulturního prostředí ze západního myšlenkového diskurzu. Nereagujme na nevědomost nevědomostí jinou, ale odstraňujme jí z našich myslí a srdcí našeho bytí. Zkoumejme významy slov, ale i řeč za slovy, za myšlenkami a teoriemi. V pravém slova smyslu – slova Árijec či Slovan – jimi může být jakákoliv lidská bytost, která naplňuje význam a obsah těchto slov ve svém životě, a to zcela nezávisle na vnějších rozdílech jazyka či etnicity.

Každé slovo neexistuje samo o sobě, ale vždy je užito v nějakém širším kon-textu. Proto si myslím, že je správné odsuzovat například zneužití slova jako “árijský” v kontextu nacistické ideologie a její rétoriky a propagace, ale nevidím nic opravdu moudrého se bát samotného slova árijec” či “árijská” kultura, a tak umlčovat skutečnou řeč tohoto slova.

A svoboda slova je, míním, to, co je jednou ze základních lidských hodnot. Společně s védským výrokem “pravda je vždy vše přemáhající” se není nutné bát ani svobody slova – zneužití slov je vždy nakonec odhaleno a pravdivost jejich řeči vyjde na světlo.

Míním, že co by opravdu evropským národům prospělo, je právě nový návrat “Árijsko-Slovanské kultury” v tom nejhlubším slova smyslu ve výše uvedeném. Jen tak se mohou evropské národy zbavit svých falešných bohů, které uctívají a jež se projektují ve svých nadnárodních institucích globalizující moci monoteismu peněz. Právě v tom se projevuje naše primárně spirituální nevědomost oproti bytostem árijské rasy = božské nálady z doby védské.

 zdroj: https://www.ceskenovinky1.eu/2018/03/02/jiri-krutina-kdo-je-arijec-slovan/

Milena Městecká: Za Slovany a slovanskými hrady na sever Německa

 Praha 14. srpna 2020

Psali jsme už o Slovanech v malebném kraji Wendlandu, o vesnicích Drevanů – okrouhlicích a dalších památkách na moc a slávu i obyčejný život Pobaltských Slovanů. Pojďme se spolu tentokrát vydat severněji, téměř k břehům Baltského moře. Za pozůstatky hradů knížat slovanského kmene Obodritů i dávných slovanských hradišť na jezerech.

Velihrad v srdci Meklenburska

Dorf Mecklenburg, kámen na místě bývalého obodritského hradu Veligardu, kde je dnes místní hřbitov

Začněme v samotném centru bývalého knížectví slovanských Obodritů, na hradě Velihradě. Dnes najdeme místo, kde obranný hrad Obodritů z první čtvrtiny 7. století stál, ve vesnici Mecklenburgu. Ano, čtete správně, Dorf Mecklenburg je malá ves. Leží nedaleko hanzovního města Wismaru, pouze asi 8 km od moře. Ač by se to tak z názvu vesnice zdálo, nikdy hlavním městem spolkové země Meklenburska-Předního Pomořanska, nacházející se na severu bývalé NDR, ani nebyla. Tím je dnes moderní, i když starobylé město Schwerin, bývalý slovanský Zvěřín. O něm si povíme později. Jak se stal z Velihradu či Veligardu Mecklenburg? Je to prosté, „mikel“ znamená ve staré němčině veliký, jak uvádí PhDr. Libuše Hrabová, která se dlouhodobě tématem Polabských či Pobaltských Slovanů zabývá. Latinsky jej kronikáři nazývali Magnopoli, tedy „velký hrad“.

Projedete-li dnešní vesnicí Mecklenburg a odbočíte jihozápadním směrem do ulice Am Burgwall, tedy Na hradbách, dojedete nikoliv k hradu – ale ke hřbitovu. Celá plocha bývalého prostoru hradu  a dřívějšího slovanského hradiště (o rozloze 2,4 hektaru) je dnes obecním hřbitovem. Byl zde založen v roce 1870, paradoxně tedy v roce sjednocení Německa. Tato situace značně stěžuje archeologické výzkumy. Archeologové ho nemohou prozkoumat, museli se v 70.letech minulého století spokojit jen se sondami do valu hradiště. Po něm, tedy kolem oplocení hřbitova, vede turistická stezka. Najdete zde obrovský kamenný obelisk s názvem Burg Meklenburg, stejný, jaký nás čeká ještě v dalších, mnohem zapadlejších místech.

Ztracené hrady Ylowe a Werle

Werle, informační tabule u dnešní osady Werle ukazuje cestu k špatně dostupnému místu někdejšího hradu
Ylowe, zde stával kdysi další hrad Obodritů, nezbylo po něm ani památky

Přenesme se nyní do roku 1160. Slovanský kníže Obodritů Niklot je obávaným soupeřem saského knížete Jindřicha z Brunšviku, zvaného Jindřicha Lva. Německé a dánské nájezdy na jejich území se opakují po několik století a jejich historie by vydala na samostatnou kapitolu. Navíc jsou na dobytá slovanská území – pod rouškou šíření křesťanství – uvaleny obrovské dávky a daně. Hrad Veligard, tedy Meklenburg je vypálen, kníže Niklot ustupuje na další slovanský hrad Ylowe. Ten leží severněji a dále ve vnitrozemí, Obodrité ho postavili kolem roku 850. Dnes už je těžké najít místo, kde býval. Nachází se mezi poli a lukami jižně od dnešní vesnice Ilow. Máte-li štěstí, trpělivost a pozorný zrak, najdete na konci polní cesty a zarostlého úvozu dosti oprýskaný panel s informací na vyvýšenině, která byla kdysi „podhradím“. Samotný hrad (o rozloze 1,6 hektarů) se totiž nacházel pod kopcem a byl obklopen příkopem a jezerem.

Jak se na panelu dočteme „kníže Slovanů Niklot se z hradu Ylowe uchýlil se svými válečníky na hrad Werle u Bützowa. Předtím nechal hrad Ylowe vypálit. Sasové se zmocnili země. Guncelin z Hagenu pak dostal hrad lénem od saského knížete Jindřicha Lva a přestavěl roku 1162 Ylowe na ´německý´ pohraniční hrad.“ O pouhé dva roky později v roce 1164 zde mluvil ke svým krajanům v slovanské řeči kníže Přibyslav, syn knížete Niklota. Na místě se dnes nachází kámen s nápisem, který možné místo události označuje. Je ještě obtížnější jej nalézt, než samotný hrad.

My se vydejme za knížetem Niklotem na hrad Werle u Bützowa. Ten leží o celých 60 km dále ve vnitrozemí na řece Warnow – tedy na území slovanských Varnů, kteří patřili ke kmenovému svazu Obodritů. Dojet na místo, kde se nacházel je opravdovým dobrodružstvím, lépe je zvolit pro cestu terénní vůz. Werle je ještě menší ves než Dorf Mecklenburg a Ilow, spíše malá osada. Na železničním přejezdu před ní je informační panel, který nám pomůže. Podle mapky lze dojet na samotné místo na vyvýšenině u řeky, kde hrad stával. Je hustě zalesněná a je zde dnes jen kámen s nápisem Burg Werle. Prostá deska mimo jiné informace uvádí: „Kromě Meklenburgu a Ylowa byl hrad Werle jedním z nejdůležitějších opevnění v zemi. Kníže Niklot zde byl přepaden v boji proti Sasům a Dánům a zemřel.“

Kníže Niklot na schwerinském zámku

Zvěřín (Schwerin), jezdecká socha knížete Niklota v průčelí zámku Meklenburků jej navrátila do místa bývalého slovanského hradu jeho kmene Obodritů

Smutné a dnes symbolicky temné a neutěšené místo posledního boje statečného knížete Niklota, kam dnes zabloudí snad jen náhodní vodáci plující po řece Warnow, je lépe opustit. Jeho smrt znamenala porážku mocného slovanského kmene Obodritů a předznamenala i brzký konec ostatních slovanských kmenů. Slované byli poté utlačováni, obyvatelstvo asimilováno a germanizováno, jejich území zabrána saskou šlechtou a kolonizována německým obyvatelstvem. Ještě si ale dočtěme nápis na desce u místa bývalého hradu Werle: „Jezdecká socha prince Niklota, viditelná z dálky v obloucích nad hlavním portálem paláce ve Schwerinu, připomíná zakladatele Meklenburského vévodského domu.“ Fascinující informace, jak může být zavražděný kníže zakladatelem šlechtického rodu, který vznikl až po jeho smrti a ještě z rozhodnutí jeho nepřítele a protivníka Jindřicha Lva? Ale zmiňovaná obrovská jezdecká socha Niklota na zámku ve Schwerinu opravdu je.

Honosný zámek ve Schwerinu, který se nachází asi 20 km jižně od nám známé vsi Mecklenburgu, byl vybudován na místě dalšího bývalého slovanského hradu Zvěřín. Ten opět patřil Obodritům. Po jejich hradu zde není ani památky, zato výstavný zámek Schwerin je považován za druhý nejskvostnější po zámku v Postupimi. Schwerin je dnes hlavním městem spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko a zámek je jedním z míst parlamentu země. Jak se na velkoměsto sluší, Schwerin se pyšní výtvarnými galeriemi či budovou státní opery. Ale jak to bylo se založením rodu Meklenburků, který dal spolu s rodem Pomořanským odvozeným od slovanského kmene Pomořanů jméno této spolkové zemi? Jindřich Lev porazil i syny knížete Niklota, Pribyslava a Vratislava. Druhého jmenovaného zajal, věznil a nedůstojně oběsil. Jen aby se zbavil protivníků. Pribyslavovi nezbylo než se vzdát a potupně získat zpět vlastní zemi jako léno z rukou dobyvatele Jindřicha Lva. Přijmout křesťanství a své poddanství stvrdit i sňatkem svých dětí – jeho syn dostal za ženu nemanželskou dceru saského vévody.

Honosný chrám v Doberanu a zámek Güstrow

Güstrow, dnešní zámecký komplex leží na místě bývalého slovanského hradu pánů z Werle

Za knížetem Pribyslavem se vydáme ze Schwerinu opět na sever. Projedeme kolem vesnice a bývalého hradu Meklenburgu, přes Ilow, kde jsme vzpomínali řeč knížete Pribyslava ve slovanském jazyce v roce 1164. Asi 30 km nad Ilowem, nedaleko Rostocku se nachází Dobraň, dnes Bad Doberan. V městě je chrám poblíž opatství, které kníže Pribyslav založil v roce 1171. Ve stejném roce jej Jindřich Lev, který zavraždil jeho bratra a podílel se na smrti jeho otce Niklota, vzal na křížovou výpravu do Palestiny, v podstatě jako rukojmího ručícího za poslušnost slovanského lidu. V obrovském chrámu v Dobrani, snad jen o něco menším než náš chrám sv. Víta, se nalézá hrobka knížete Pribyslava. Pokud o ní nevíte, na informačním letáku ji nenajdete. Označuje ji nápis: „Zde spočívá v Bohu Pribislav, Boží milostí pán Meklenburku, kníže Wendů, poslední král Obodritů, křesťanský předek knížat z Meklenburku, zakladatel Doberanského kláštera. Zemřel v Lüneburku 30. prosince 1178, do hrobky v Doberanu byl pohřben v roce 1219.“

Je překvapivé použití pejorativního názvu pro Slovany – Wendové. Ovšem označení Pribyslava jako zakladatele rodu Meklenburků je správné. Narozdíl od desky u hradu Werle, jež tak chybně označuje jeho otce Niklota, zavražděného saským vévodou Jindřichem Lvem. Meklenburkové byli vlastně poněmčeným slovanským rodem, který si svou moc udržel až do roku 1918. Rod Meklenburků byl rozdělen na dvě větvě, první sídlila na nám již známém hradě Schwerinu. Druhá větev obývala oblast kolem Güstrowa. Na místě bývalého slovanského hradu, je dnes skvostný zámek Güstrow. Můžete si dokonce zakoupit vstupné na trojici zámků Meklenburska – Schwerinu, Güstrowa a Ludwigslustu. Kromě nádhery paláců tak shlédnete místa bývalých slovanských hradů.

Hradiště Velká Raduň a Teterow

Velká Raduň (Groß Raden), několik set metrů dlouhý vodní most rekonstruovaného slovanského hradiště

Pojďme se ale přenést na počátek. Slované se v dnešním Meklenburku a dalších oblastech především mezi Labem a Odrou usídlovali od 6.-7. století. Ve srovnání s obdobím po druhé světové válce, kdy památky na tehdejší slovanské osídlení téměř neexistovaly, máme dnes daleko lepší možnosti. Vydejme se především na dvě místa. A zpět v čase po stopách kmene Obodritů – tedy knížete Niklota a jeho syna Pribyslava a druhého silného slovanského svazu – kmene Luticů. Zvědavost nás a mnohé jiné návštěvníky vede nejprve do Archeologického muzea pod širým nebem Groß Raden – tedy slovanským názvem Velká Raduň. Archeologové vedení prof. Dr. Ewaldem Schuldtem zde v 70. letech nalezli celé kusy bývalých dřevěných hradeb, slovanské svatyně i přes půl kilometru dlouhého dřevěného mostu, který spojoval poloostrov vybíhající do Groß-Radenerského jezera s ostrovním hradíštěm.

Teterow, slunce stále zapadá nad ostrovem v jezeře, kde stávalo slovanské hradiště

V letech 1973-1980 zde pak probíhal na ploše 7000 m2 rozsáhlý průzkum a následná rekonstrukce hradiště. V roce 1984 byla postavena budova muzea. Dnešní návštěvník má jedinečnou možnost vstoupit do obrovského areálu slovanského hradiště a přenést se do doby jeho slávy v 9.-10. století. Prohlédnout si strážní věž, vzácný model pohanské svatyně, obytné domy s ukázkou různých řemesel. Pořádají se zde slovanské slavnosti a dlouhodobé pobyty ve stylu života starých Slovanů. Pečlivě zrekonstruovaný vodní příkop a dřevěný most vás dovede na ostrov, který byl v druhé fázi pevností v případě útoku a kultovním místem. Kruhové opevnění ostrova je z mohutných kmenů stromů, místy až několik metrů silné. Pomyslný klobouk musíme smeknout před jeho dávnými staviteli i těmi, kdo jej rekonstruovali v moderním věku.

Ještě dříve a jako úplně první bylo v letech 1950-1953 objeveno a prozkoumáno hradiště Teterow na ostrově uprostřed stejnojmenného jezera. Stálo zde v 9.-12 století. Vedly na něj dva dřevěné mosty, delší z nich dlouhý 750 m, na které se pohodlně vešel i povoz s koňmi. Mosty byly opevněné. Dnes je zde jen v domě na ostrově historické muzeum, ale jezero Teterow patří k vyhledávané oblasti na dovolené, neboť leží s jezerem Kumerow v národním parku „Meklenburské Švýcarsko“. Na ostrov vás pohodlně doveze trajekt, je třeba ověřit jeho provoz, funguje především během letní sezóny. Dodejme, že zatímco Teterow je od Güstrowa vzdálen 35 km, leží vesnice a archeologické muzeum Groß Raden na spojnici mezi Güstrowem a Dorf Mekclenburgem. Můžeme tedy návštěvy hradišť a bývalých slovanských hradů lehce spojit.

Znají Němci své slovanské předky?

Jak uvádí PhDr. Libuše Hrabová ve své knize „Po stopách zapomenutého lidu“, německá historiografie zatím zpracovala období 6.-12. století v oblastí osídlené Pobaltskými Slovany naprosto okrajově. Nejenže běžný Němec netuší, proč zde mnohé názvy měst a obcí znějí neněmecky, neví ani, že pochází ze slovanských jazyků. Nevýhodou historie Slovanů je neexistence písemných památek. Slovanské kmeny zde s výjimkou druhotného osídlení Drevanska nezanechaly téměř žádné psané záznamy řeči. Na Pobaltské Slovany byly vyhlášeny dvě křížové výpravy, jak dokládá obzvláště druhá s provoláním „tato země je výborná, plná masa, medu, zvěřiny a ptáků“, obě měly málo společného s misijním obrácením Slovanů ke křesťanství. Po dobytí oblasti saskými a dánskými vojsky a německé kolonizaci se stal Slovan neboli Wend druhořadým občanem, nebylo ani pomyšlení na bohoslužby ve slovanském jazyce. Nastala tuhá germanizace. Ještě Martin Luther, vůdce reformního hnutí, označoval jazyk Lužických Srbů, kteří jediní se jako národnostní skupina zachovali do dnešních dnů, jako „bezbožný“.

Archeologie zatím sehrála nejvýraznější roli v poválečném období. A to i přesto, že většina slovanských objektů včetně velkých svatyň jakou byla např. na Rujáně Arkona, byly ze dřeva, které podléhá zkáze a velmi často byla místa nepřáteli po dobytí vypálena. Záhadou je dodnes tajemné hradiště a svatyně Retra slovanského kmene Ratarů. Zatím nebylo nalezeno a jeho existence spolehlivě prokázána. S podivem je, že v muzeích či v informačních střediscích narazíme buď na úplnou neznalost nebo na obecné, ne-li zavádějící formulace typu „hranice mezi Němci a Slovany, která bývala na řece Labi, se před staletími přesunula na řeku Odru“. Podobně se dočteme o vykopávkách hradiště Velká Raduň, že „značně obohatily obraz raného německého období“. Oblíbený je také skok od starých Slovanů 6.-7. století do doby saské nadvlády v 12.-13. století. Období vzájemných bojů a historie zaniklých slovanských kmenů i panovníků a jejich další život je zcela přeskočena. Ve velkých městech Schwerinu či Bad Doberanu se budete marně ptát na slovanské muzeum a v bývalých hanzovních městech Wismaru či Rostocku není památky po slovanské historii těchto přístavů, které dávno před vznikem Hanzy čile obchodovali s dalekými oblastmi včetně Skandinávie. Držení baltského pobřeží Slovany, stejně jako v případě Poláků, bylo vždy trnem v oku německým i severským dobyvatelům.

Vydejme se tedy z Čech na sever a ptejme se na historii Slovanů. Pomůže to našemu vzájemnému porozumění.

Foto: Milena Městecká

zdroj: https://www.ceskenovinky1.eu/2020/08/14/milena-mestecka-za-slovany-a-slovanskymi-hrady-na-sever-nemecka/

Milena Městecká: Vyšel Slovanský jazykový atlas!

 Praha 12. května2020

V březnu tohoto roku se dočkal vydání v pořadí již šestnáctý svazek z řady fonetických a lexikálních sborníků vydávaných od roku 1965 v rámci mezinárodního projektu OLA (Общеcлавянский лингвистический атлас). Tento fonetický svazek č. 8 s názvem Reflexy *tort, *tolt, *tert, *telt, *ort, *olt  vychází v české redakci. Zpracovalo jej Dialektologické oddělení Ústavu jazyka českého Akademie věd ČR. Autorská dvojice PhDr. Martina Ireinová, Ph.D. a Mgr. Petra Přadková, navázaly na práci svého předchůdce PhDr. Karla Fice, CSc., který zemřel po nemoci v roce 2005. Tuto unikátní publikaci vydalo nakladatelství ACADEMIA.

Publikace je věnována vývoji těchto praslovanských skupin v dialektech slovanských jazyků. Svazek obsahuje celkem 79 map, opatřených přehlednými legendami a komentáři. Jsou doplněny soupisy nářečního materiálu sebraného na základě jednotného dotazníku z 853 sídel ze sítě osídlených míst mapy OLA. Ve výsledku dochází k rozdělení na čtyři skupiny – 1. východoslovanský, 2. jihoslovanský, 3. český a slovenský, 4. polský a lužický, 5. kašubský a polabský.

Mimořádný význam pro lingvinistiku

Jak uvádí jedna z autorek, Martina Ireinová: „Slovanský jazykový atlas patří k nejvýznamnějším projektům slovanské jazykovědy, má mimořádný význam nejen pro lingvistiku, ale i pro řadu dalších vědních disciplín.“

Jedním ze zakladatelů Slovanského jazykového atlasu byl český lingvista Bohuslav Havránek. Z českých dialektologů má významný podíl na tvorbě tohoto jazykovězeměpisného díla Jaromír Bělič, Slavomír Utěšený, Antonín Vašek, Karel Fic, Jarmila Vojtová aj.“

Není náhodou, že myšlenka celoslovanského atlasu pochází již z r. 1929, kdy proběhl první mezinárodní sjezd slavistů v Praze. Jak autorka dále pokračuje: Hospodářská krize ve 30. letech minulého století, nástup nacismu k moci, druhá světová válka a změny po ní následující znemožnily její uskutečnění. Ideou se začali lingvisté opět zabývat až po r. 1956, kdy byl na setkání slavistů v Bělehradě zřízen Mezinárodní komitét slavistů. Po 4. mezinárodním sjezdu slavistů v Moskvě, který se konal r. 1958, se začalo na projektu pracovat.“

Složitá práce, skvělý výsledek

Jednotný dotazník, který obsahoval 3454 položek byl vydán v roce 1965, sběr dat se uskutečnil v následujících 20 letech. Nemalou měrou tak mapoval i oblasti ohrožené zánikem dialektů i samotných jazyků, např. jako jsou ze západoslovanské skupiny kašubský či polabský dialekt dnes již zaniklých národů a zemí.

Mezinárodní projekt OLA je unikátní. Poprvé v dějinách slovanské lingvistiky byly podle jednotného programu a jednotné transkripce prozkoumány všechny slovanské jazyky a dialekty na rozsáhlém území, které tyto jazyky pokrývají v Evropě. Objektem OLA je skupina slovanských jazyků v celku, nikoli jednotlivý jazyk. Zatímco národní atlasy zkoumají dialektické rozdíly v rámci dotyčného jazyka, důležité v národním rozsahu, v OLA se mapují rozdíly v rámci všech slovanských skupin jazyků, které mají všeslovanský význam.

V současné době se na vývoji OLA podílejí zástupci všech slovanských národů a zemí: Akademie věd a umění Bosny a Hercegoviny, Bulharská akademie věd, Akademie věd České republiky, Makedonská akademie věd a umění, Vědeckovýzkumné centrum Slovinské akademie umění a věd, Národní akademie věd Běloruska, Národní akademie věd Ukrajiny, Polská akademie věd, Ruská akademie věd, Srbská akademie věd a umění, Srbský institut (Budyšín / Bautzen, Německo), Slovenská akademie věd, Černohorská akademie věd a umění a Chorvatská akademie věd a umění.

Více na: www.academia.cz

zdroj: https://www.ceskenovinky1.eu/2020/05/12/milena-mestecka-vysel-slovansky-jazykovy-atlas/

Přesně před 125 lety byla zahájena Národopisná výstava českoslovanská

 Praha 15. května 2020

Grunt hanácký, slovácká vinná bůda z Moravy, Čičmanské gazdovství, rybárna či rychta – tyto a mnohé další regionální stavby byly postaveny na pražském Výstavišti během Národopisné výstavy českoslovanské. Výstava byla zahájena 15. května 1895, trvala do 31. října téhož roku a navštívily ji více než 2 miliony návštěvníků. Předcházelo jí několik let příprav a rozsáhlé stavební práce. Vystavené předměty vytvořily základ sbírky tehdy vznikajícího Národního zemědělského muzea.

Po Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 zaměřené na rozvoj a vyspělost českého průmyslu byla Národopisná výstava věnována především životu českého a slovanského vesnického lidu. Konala se na stejném místě, tedy na výstavišti v Královské oboře. Předcházely jí čtyři roky přípravných prací v jednotlivých regionech, 170 krajinských výstav a početné národopisné slavnosti. Vybrané exponáty z obou výstav se staly základem sbírek pozdějšího Českého zemědělského muzea (dnes Národního zemědělského muzea). „Úsilí našich předchůdců je pro nás závazkem, stejnou povinnost vůči dalším generacím máme i my. I proto se snažíme doplňovat naši muzejní sbírku, například mapujeme současné české zemědělství očima našich předních fotografů – Jindřicha Štreita, Karla Cudlína či Milana Jaroše,“ říká generální ředitel Národního zemědělského muzea Milan Jan Půček.

Národopisná výstava českoslovanská dle návrhu programu ze 7. července 1891 měla pokrýt následující odvětví: antropologii; jazyk; duševědu; zeměpis; statistiku; sídla, stavby, obydlí s celým vnitřním zařízením; kroje; zaměstnání; zvyky a obyčeje, pověry, národní léčení, právní názory; lidové umění slovesné (pohádky, pověsti, říkání, nápisy); hudební (píseň i nápěv); výtvarné (výšivky, kresby, malby a řezby). Jednotlivé výbory k provedení všech potřebných prací byly zřízeny v Praze pro Čechy, v Brně pro Moravu a Slezsko a v Turčanském Svatém Martině pro Slovensko a Uhry.

Ke všem těmto pracím se měla zřídit Národopisná společnost českoslovanská. Do přípravného výboru byly zvoleny osobnosti jako například Vojta Náprstek, dr. Jan Herben, Alois Jirásek, dr. Bedřich kníže Schwarzenberg, František Adolf Šubert, dr. Josef Thomayer, Renata Tyršová či dr. Zikmund Winter.

Přípravu výstavy však poznamenaly politické poměry v rakouské monarchii. Kvůli vyostřeným vztahům mezi říšskou vládou a Čechami byl v roce 1893 vyhlášen v Praze výjimečný stav. Společně s finančními a organizačními obtížemi tak byl začátek výstavy posunut na rok 1895.

Rozsáhlé stavební práce začaly na podzim roku 1894. Mezi stavbami byly například českoslovanská dědina, která obnášela dřevěný kostelík, statky a chalupy z Chodska, jižních Čech, východních Čech, od Jaroměře, z Pojizeří, mlýn a kovárna z Čech, Čičmanské gazdovství a chalupa oravská z uherského Slovenska, kopanice moravskoslovácká, chalupa lašsko-těšínská a statek opavský ze Slezska, grunt hanácký, statek horácký, chalupa od Břeclavi a slovácká vinná bůda z Moravy, moravská osada valašská, statek slánský, rybárna a rychta. Vedle těchto lidových staveb vyrostla i sará Praha, a to Staroměstské náměstí z konce 16. a počátku 17. století. Také bylo nutné postavit budovy moderního průmyslu, cukrovarnictví, amfiteátr, divadelní budovu a světelnou fontánu, elektrárnu, pavilon pro žurnalisty, pro hudbu, šatny, bludiště, a jiné menší stavby, zařízení pro elektrické osvětlení, položení vodovodů a plynovodů, úpravu cest, zahradnictví.

Bylo třeba upravit Národopisný palác a další pavilony, kam bylo nutné pořídit výstavní skříně, dále stavby pavilonů sokolství, hasičství, hradu  Kokořín, válečnické  oddělení  a několik menších pavilonů pro restaurace a zábavu.

Výstava byla zahájena ve středu 15. května 1895. V tento den se konala pouť věnovaná památce Jana Nepomuckého. V den zahájení výstavy bylo pozváno 7 000 hostů, dalších 2 857 návštěvníků výstavy bylo platících. Výstavu celkem navštívilo 2 065 285 návštěvníků. Pro srovnání: Jubilejní výstavu navštívilo 2 442 933 návštěvníků.

Národopisnou výstavu doprovodila řada akcí, např. Plzeňský den, Dětský den, Slovenské dny a další. Vstupné na výstavu činilo 40 krejcarů na den pro jednu osobu, nedělní a sváteční bylo po 30 krejcarech, dětské (do 10 let) 20 krejcarů. Bylo možné koupit si předplatné na 10 dní za 3 zlatky. V mnoha expozicích se ještě vybíralo další zvláštní vstupné – výdaje pouze na vstupenky na osobu do všech expozic činily 2 zlatky. Ukončena byla 31. října 1895.

Pro budoucí zemědělské muzeum byl od vystavovatelů zajištěn velký počet prezentovaných exponátů z různých zemědělských oborů v celkové hodnotě až 60 000 korun. Klíčovou otázkou se stalo uložení rostoucího počtu sbírkového fondu. V souvislosti s uspořádáním Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895 se podařilo umístit sbírku do tzv. České chalupy. Po tomto úspěšném vystavení sbírek v České chalupě se však již nepodařilo komitétu zajistit vyhovující místo pro sbírky Zemědělského muzea a došlo k rozdělení unikátního sbírkového muzejního fondu mezi Stolici zemědělství při Českém vysokém učení technickém v Praze, Národopisnou společnost českoslovanskou, Vyšší hospodářskou školu v Táboře a Lesnickou školu v Písku. Zakladatelé muzea byli mimořádně aktivní v propagační činnosti a shromáždili značné množství sbírek, z nichž část je dodnes součástí sbírkového fondu Národního zemědělského muzea.

Národní zemědělské muzeum je státní příspěvková organizace zřizovaná Ministerstvem zemědělství. Zabývá se zejména tematikou zemědělství, lesnictví, myslivosti, rybářství, zahradnictví, potravinářství, zpracování zemědělských produktů, vývoje venkova a kulturní krajiny. Národní zemědělské muzeum má kromě hlavní výstavní budovy v Praze také další čtyři pobočky  Čáslav, zámek Kačina, zámek Ohrada, Valtice. Jednotlivé pobočky jsou zaměřeny tak, aby svou vědecko-výzkumnou, akviziční a prezentační činností komplexně pokrývaly zemědělství a jeho příslušné obory v celé šíři. Muzeum nabízí řadu lektorských programů a každoročně pořádá několik desítek tematických akcí pro veřejnost. 

Více na www.nzm.cz.

Jitka Taussiková


zdroj: https://www.ceskenovinky1.eu/2020/05/15/presne-pred-125-lety-byla-zahajena-narodopisna-vystava-ceskoslovanska/