Zdravím Vás ľudia boží, tentokrát si povieme niečo o Žítkovských bohyniach. Boli to skutočné čarovné ženy, ktoré ovládali umenie liečiť a veštiť. Umenie staré, pochádzajúce zo starobylej slovanskej tradície.
V tomto videjku sa dozviete tiež o knižke: Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkovej, ktorá prvá rozprúdila môj záujem o tento fenomén. O mágii, o tom ako sa kedysi žilo. A tiež o mojej návšteve, kde som chcel na vlastnú päsť prežiť čas v prostredí tohoto čarovného kraja.
0:00 - Úvod
0:17 - Kniha Žítkovské bohyně
0:41 - Žítková
3:02 - Filmy z kopaníc
5:09 - Pôvodné duchovno
5:54 - Bohovanie
7:32 - Zariekávanie č.1
9:04 - Morálka
9:54 - Zariekávanie č.2
11:00 - Šamanský rituál
12:39 - Múzeum poslednej bohyne
17:13 - Knihy o čarovaní
Prev viac inšpiratívneho info z oblasti zdravia a šamanizmu pozrite na môj FB: / kruhsily
Zdraví Vás, Kruh sily! :)
Je všeobecně známým faktem, že oslavy zimního slunovratu byly i u Slovanů nahrazeny křesťanskými Vánocemi, kdy oslavy zrození slunečního božstva byly nahrazeny svátkem narození Ježíše Krista. Staří Řekové slavili dne 25. prosince zrození boha slunce Hélia, Římané zimní slunovrat pojali jako svátek hojnosti zasvěcený Saturnovi a zrození Nepřemožitelného Slunce, v pozdním období římské říše se také na toto datum hojně rozšířily oslavy původem íránského slunečního boha Mithry, což byl bezprostřední předstupeň zařazení tohoto svátku do křesťanství, což se stalo někdy ve 4. století, ačkoliv je na základě novozákonního reálií jasné, že se v tomto období Ježíš narodit nemohl. Nejstarší zmínka o slovanských oslavách zimního slunovratu se nachází v tzv. Euchologiu sinajském, staroslověnské památce z Makedonie z 10. století, kde stojí: „Jašte kto vъ prъvyi denъ idetъ na kolędǫ enuarja, jakože prъvěe pogani tvorějachǫ…“, tedy jsou kritizování ti, kteří prvního ledna chodí slavit koledu, jako dříve pohané činili.
Další otázkou je, jak se původně slavnost zimního slunovratu u Slované nazývala. Český název Vánoce vznikl z německého Weihnachten, což znamená „Svatá noc“. Krom toho ve všech slovanských jazycích existuje slovo koleda, které původně označovalo, a v běloruštině a v bulharštině stále označuje, právě svátek zimního slunovratu. Praslovanské kolęda je zcela jistě přejetím z latinského „calendae“, což byly u Římanů oslavy prvního dne v měsíce, zvláště pak u prvního měsíce v roce. Zimní slunovrat skutečně znamenal počátek nového solárního roku, proto byl pro něj tento název přejat. Druhý název, který někdy bývá považován za staré slovanské označení zimního slunovratu, je kračun. Paradoxně však i tento název pravděpodobně přišel z latiny, lze jej vyložit ze slova creātiō „stvoření“. Charakteristické pro něj je, že se vyskytuje v panonsko-karpatské oblasti, ze slovanských jazyků je známo ze slovenštiny, rusínštiny a ojediněle též z bulharštiny, ale dodnes funguje jako název Vánoc v maďarštině (Karácsony) a v rumunštině (Crăciun). Někteří se slovo kračun snaží objasnit jako „nejkratší den v roce“, z jazykovědného hlediska však takové výklady nejsou přesvědčivé. V lužických srbštinách a v polabštině je zimní slunovrat prostě nazýván Hody, což je také nejspíše označením nejstarším a nejpůvodnějším, vždyť jihoslovanské godina a východoslovanské god ve významu „rok“ právě označují dobu mezi dvěma zimními slunovraty.
Řekli jsme, že všeobecně v indoevropské tradici je při zimním slunovratu oslovována zrození slunečního božstva. To je pochopitelné, neboť postupné ubývání dne a tím i světla, tepla a životní síly, je obrazem stárnutí slunečního božstva, naopak přibývání dne a slunečního jasu po zimním slunovratu nakonec vede k obnovení života v přírodě. V slovanském překladu Kroniky Jana Malaly (překlad byl pořízen v Bulharsku v 10./11. století) je jako Svarohův syn a bůh slunce uváděn Dazboh. Proto můžeme předpokládat, že právě Dazboh je oním slunečním bohem, jehož zrození při zimním slunovratu oslavujeme. V srbocharvátštině a makedonštině je Štědrý večer nazýván „Božić“, který také v mnoha písních vystupuje personifikovaně. Můžeme usoudit, že právě mladý, při zimním slunovratu zrozený, Dazboh byl nazýván Božicem. Nemáme jisté zprávy o tom, která bohyně byla Dazbohovou matkou. Byl li však jeho otcem nebeský prabůh Svarog, těžko mohla být jeho matkou bohyně méně významná, než je zemská bohyně Mokoš. Některá starší odborná literatura hovoří i o slovanském bohu Koledovi, to je však způsobené nepochopením podstaty tohoto svátku, neexistuje žádný pramen, který by o bohu jménem Koleda hovořil, ani jako u personifikaci svátku zimního slunovratu.
Nemůžeme však tvrdit, že zimní slunovrat je pouze oslavou slunce a boha s ním spojeného. Zimní slunovrat totiž nastává v době, kdy je síla životodárného slunce nejslabší, kdy noc a s ní spojené síly temna, chladu a smrti dosahují vrcholu. Náš svět je právě v tomto období nejblíže podsvětí, a nejen to, v době zimního slunovratu dokonce mizí hranice mezi naším světem a podsvětím. Podle tradice došlo ke zrození slunečního božstva při ranním svítání dne 25. prosince, přičemž je významný díl obřadních činností soustředěn na jeho předvečer, tedy na Štědrý večer. Tím ovšem doba zimního slunovratu nekončí. Dalších dvanáct dní, které jistě zastupují dvanáct měsíců v roce, je označováno jako dny „nečisté“. Toto období končí až Třemi králi. I po těchto dvanáct dní jsou brány mezi naším a oním světem otevřené. Můžeme právem předpokládat, že těchto dvanáct dní představuje období, kdy světu vládne podsvětní bůh Veles, jako náhrada za dvanáct měsíců, po kterých světu vládne sluneční Dazboh. Proto má období zimního slunovratu i svou druhou tvář, jako svátek úzce spjatý s Velesem.
K rituálům spjatých se solárním aspektem zimní slunovratu jistě patří pálení ohňů. U nás se tyto ohně stáhly jen do podoby zapalování svíček, avšak hojně jsou ještě doložené hlavně u jižních Slovanů. V minulosti byly páleny veliké společné ohně pro celé vsi, vlivem církevních zákazů se však postupně začaly stahovat do domácností. V Rusku se posílalo z kopce hořící kolo, což je taktéž hojně rozšířený solární symbol. Tyto posvátné ohně nesměly vyhasnout až do svítání a většinou se u nich po celou noc bdělo. Celonoční bdění mámo doložené i z Čech. U jižních Slovanů je hojně rozšířen i další zvyk, že se do ohně vkládalo zvláštní poleno, zvané badnik, což je také odvozeno od bdění. Toto poleno musí vydržet až do rána a jeho zbytky jsou považovány za posvátné a obdařené čarovnou mocí. Nejspíše se jedná o symbol starého, již neplodného roku, který bývá spálen, aby mohl nastat nový čas. Toto poleno má své obdoby i u Germánů (Julblock) a u Litevců, jedná se proto jistě o velmi starý zvyk. Přes oheň se též skákalo, což mělo přinést celkové očištění od zlého a zdraví. Oheň je také nespolehlivějším prostředkem ochrany před nebezpečnými silami, které se v době zimního slunovratu volně pohybují po světě. Při štědrovečerní večeři býval hlavním a obřadním pokrmem koláč (který čas místy degradoval do podoby církevních oplatků), na němž byly reliéfně zobrazovány solární symboly, jako např. různě stylizované svastiky. Při večeři musí být na stole hojnost co nejvíce pokrmů a plodů, aby se totéž opakovalo i v příštím roce. Pokrmy při večeři obvykle bývají nemasité. Všeobecným slovanským zvykem je pod stolem prostírám slámu, aby byla zajištěna úroda obilí. U jižních Slovanů se pak následujícího rána pojídá tzv. čestnica, což je nekvašená placka symbolizující plenku pro malého Božice. Na samotný den Božího narození je však charakteristický jiný pokrm. U jižních a částečně též u východních Slovanů je pro tento den dosvědčeno obětování prasete. Prase bylo posvátným Dazbohovým zvířetem, snad pro svou kulatost a blahobytnost. To dosvědčuje i české rčení o vánočním zlatém prasátku. I v Čechách se v tomto období hojně konaly vepřové zabíjačky.
Nejdůležitějším podsvětním aspektem tohoto svátku je jistě ctění předků. Jak jsme řekli, v této době je hranice mezi naším světem a světem zemřelých otevřena, proto se duše mrtvých svobodně pohybují po světě. Je u Slovanů všeobecným zvykem při štědrovečerní večeři prostírat i zemřelým členům rodiny, jež bývají před večeří pozváni a na jejichž počest pak bývá připíjeno. Mrtví předkové se v této době mohou objevit i v podobě neznámých příchozích, proto všichni, kdo zaklepou na dveře, musejí být řádně pohoštěni. Duše předků se mohou vtělovat i do domácích zvířat, kterým je také věnováno zvláštní péče a jsou jim přinášeny lepší pokrmy, věří se, že o půlnoci dokáží zvířata mluvit lidskou řečí. Zimní slunovrat je tak jistě nejvýznamnějším slovanským svátkem předků. V období zimního slunovratu se na náš svět však nedostávají pouze duše naších zemřelých příbuzných, kteří jsou nám obvykle příznivě nakloněni, ale také různí podsvětní duchové, kteří nám mohou být nebezpeční, jako jsou různí běsové, čerti, upíři, vlkodlaci a víly. Před těmito silami bylo nutné se chránit. Nejspolehlivější ochranou byla blízkost posvátného ohně, lidé se ale také různě přestrojovali a nosili škrabošky, hojně byl využíván ochranný účinek česneku, žádná nečistá síla však nemůže uškodit tam, kde panuje přátelství, bujarost a nevázané veselí, což byl také způsob jakým se trávila noc v předvečer Dazbohova narození, nikoliv tichým rozjímáním. Velesova čarovná moc byla vhodná pro různé druhy věštění, které se při zimním slunovratu provozovalo a dodnes provozuje, např. podle jádřince rozkrojených jablek. Z českého prostředí je také dobře známé, že dívky mohou o půlnoci při pohledu do studny spatřit svého ženicha, ale také svoji smrt.
Dnem Božího narození až po Tři krále, tedy po dobu dvanácti nečistých dní, počínala doba obřadních obchůzek, známá jako koledování. Název koledování jistě pochází ze starého názvu svátku zimního slunovratu, tedy Koledy, což bylo později přeneseno i na jiné obřadní obchůzky při jiných svátcích. Koledovat původně nechodily děti, ale mladí muži, kteří se shromažďovali do malých skupin. Nosili masky nebo byly přestrojeni do podoby různých zvířat či duchů. Cílem bylo dosáhnout co nejbizardnější podoby. Někteří se také převlékali do ženských šatů. Pokud se dvě kolední družiny setkaly, tak byla důsledkem bitva, při které mohli být i mrtví. Tito mrtví byli pohřbíváni přímo na místě (většinou na křižovatkách) a za jejich smrt nebyl nikdo postihován. Koledníci chodili po domech, kde hospodáři zvěstovali fakt narození „mladého boha“, tedy Božice, a přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. To vyjadřovali písněmi, nechyběli ani krátké hrané scénky. Často jeden z koledníků nesl na tyči symbol, který byl křesťanstvím reinterpretován jako betlémská hvězda, původně se však jistě jednalo o zobrazení slunce v podobě osmi nebo šesticípé hvězdy zlaté barvy, kterou může osvětlovat i svíčka. Zlatá barva, jako barva slunce, je obecně v koledách silně zdůrazňována. Příkladem nechť je tato staročeská koleda:
Čert: „O vy batuláci, sprostí tuláci, do kostela nechodíte, pánu bohu se nemodlíte, zanechte toho dítěte a přidržte se mně, krále, knížete.“
První pastýř: „Bratře, jest tady čert, chce s námi míti nějaký žert, zažeň ho do pekla.“
Druhý pastýř: „Di, ty mrcho huhlavá, do tvýho pekla, sic tě uvážu na řetěz, budeš skákat jako pes z místa na místo.“
Čert ustoupí a pastýři dále vítají boží děťátko. Průběh obřadu:
Večerní obřad žrec, dva pomocníci, účastníci
Těsně před západem slunce rozdělají pomocníci v ohništi, jež se nachází uprostřed obřadního kruhu, oheň. Zatímco plameny nabývají na síle, účastníci si vypnou mobilní telefony a jiná rušící zařízení a seřadí se v čele se žercem do řady. V ní vejdou na obřadiště, jež za zvuku bubnu třikrát obejdou. Poté se žrec zastaví tak, aby stál čelem k západu. Bubnování po chvíli utichne.
Pomocník po levé ruce podá žercovi okřín naplněný medovinou. Ten ho pozvedne a začne pronášet modlitbu Dažbogu. Během ní jeden z pomocíků přiloží do ohně badnik. Až žrec modlitbu dokončí, přistoupí k ohni a provede úlitbu Dažbogu a Svarogu. Následně do připraveného důlku v prsti vloží obětinu pro bohyni Mokošu. Účastníci slovem „sláva“ potvrdí souhlas s modlitbou. Poté žrec začne, v rukách opět třímaje okřín s medovinou, pronášet modlitbu Velesovi. Po jejím dokončení provede úlitbu Velesovi. Účastníci ji opět sborově potvrdí provoláním „sláva“. Poté žrec nalije medovinu do číše připravené předkům. Na to předá okřín pomocníku po levici, aby s ním obešel účastníky. Ti postupně provolají slávu Dazbohovi, Velesovi a dalším bohům a předkům, jak uznají za vhodné. Po každém provolání zbytek účastníků jeho slova sborově potvrdí, pokud s nimi souhlasí. Kdyby v průběhu kola medovina v okřínu došla, pomocník po pravé ruce ji přijde kolem doplnit. Nakonec se napije i žrec a zbytek medoviny v okřínu vlije do ohně.
Poté pomocník po levé ruce vezme tác s koláčem a předstoupí s ním před žerce, podávaje mu nůž. Žrec koláč rozkrojí na tolik dílů, kolik je účastníků a navíc jeden díl pro předky. Tento díl pak dá na misku pro předky, řka: „Naši svatí dědové, prosím vás, přijďte k nám, ať večeříme pospolu.“ a pozpátku se vrátí zpět do kruhu. Pomocník pak obejde celý kruh a každý si vezme jeden díl koláče, poslední díl si bere žrec. Poté ho všichni přítomní jedí. Kdo nalezne v něm zapečený peníz, předstoupí před oheň, poděkuje za něj, a vhodí jej do číše předků.
Tím je obřad ukončen a účastníci mají prostor k osobním modlitbám a obětem. Následuje hostina, jež by se měla obejít bez masitých pokrmů.
Modlitba Dazbohu
Dazbože, bože náš svatý přejasný, prvorozený synu nebeského Svaroha! My, vnuci tvoji Slované, jsme se dnes sešli, abychom tvůj veliký svátek uctili.
Dazbože, ty jsi naším mocným vládcem, slunéčkem naším ve tmě zářícím, vševidícím, vševědoucím.
Nechť nám hoří tvůj neuhasitelný oheň, nechť tvá síla vstoupí v něj, nechť nás ochraňuje za těchto nebezpečných nocí.
Děkujeme tobě, Svarohu, nejvyšší bože, že jsi dal sémě, Děkujeme tobě, Mokoši, že se z tvého lůna Božic zrodil. Sláva tobě, Dazbože, nechť tvá síla skrze slunko napájí i naše životy!
Да горитъ намъ твои огнь неугасимъ, да твоя сила въстѫпитъ въ нь, да защититъ насъ отъ сеѩ нощи опасьныѩ.
Даждьбоже, приими нашѫ жрьтвѫ неголѣмѫ, да отьць твои, вѣчьныи Сварогъ, дастъ сѣмѧ, и да сѧ можеши утре ис чрѣва матере Мокоши прѣродити. Слава Даждьбогу! Слава Сварогу! Слава Мокоши!
Modlitba Velesu
Mocný bože Velese, ochránče našich stád, dobrotivý vládče Návu. V Tvé říši dlí duše našich skonavších předků a druhů. Dovol jim, aby s námi v tuto významnou noc pobyli…A až se i naše dny naplní, přijmi také nás, mocný Velese, do svého panství, abychom opět usedli po jejich boku…
Taktéž vládneš, moudrý Velese, nezměrnou čarovnou mocí. Pokorně Tě prosím, prostup jí tuto noc, abychom nabyli poznání… Sláva Velesovi!!!
Ranní obřad: žrec, jeden pomocník, účastníci
Těsně před východem slunce se účastníci shromáždí kolem ohně. Žrec stojí čelem k východu, tedy na západě. V rukou drží okřín s medovinou, který mu podal pomocník stojící po jeho pravé ruce. Poté, co zemi zalije první Dazbohova zář, žrec vykřikne: Sláva, Dazboh se zrodil! Veselme se, neboť přejasný náš vládce a ochránce je opět na světě!“ Provede úlitbu do ohně, sám se napije a podá okřín vlevo. Ostatní po něm křičí: „Sláva, Dazboh se zrodil!“, upíjejíce z kolujícího okřínu medovinu. Pomocník vezme čestnici a podá ji žrecovi. Ten kousek ulomí a obětuje jej do ohně, další kousek si ulomí pro sebe a zbytek nechá kolovat. Po vypití medoviny a snědení čestnice je tento obřad ukončen. Následuje hostina, jejíž součástí musí být vepřové maso.
To, že je Mokoši, bohyni ženské plodnosti, zasvěcen právě pátek, je odrazem staré evropské tradice. V germánských jazycích se pátek dodnes nazývá podle bohyně Freyi (angl. Friday, frís. Freed, hol. Vrijdag, něm. Freitag, dan., nor., švéd., Fredag, faer. Fríggjadagur, ), v římské tradici podle bohyně Venery (lat. Dies Veneris, kat., occ. Divendres, fran. Vendredi, ital. Venerdí, rum. Vineri, špan. Viernes). V synrektistické slovanské lidové kultuře Mokošino místo zaujala původem byzantská světice sv. Paraskeva, neboť „Παρασκευή“ znamená v řečtině „pátek“. U jižních Slovanů je známa jako sv. Petka, u východních Slovanů jako sv. Pjatnica. I jí je pochopitelně zasvěcen pátek, kdy ženy měly zakázáno vykonávat své obvyklé práce, jako je např. předení, díky čemuž si mohly odpočinout.
Samotné uctívání bohyně ženské plodnosti přesahuje svým stářím i období indoevropské jednoty. Bohyně představující zemskou plodivost je v různých podobách známa všem národům vyznávajícím etnická náboženství po celém světě. Této bohyni také odpovídají prehistorické sošky tzv. Venuší a jiné symboly ženské plodnosti, v hojném počtu doložených i na našem území. U Slovanů patří také Mokoš k jednomu z nejdříve doložených božstev, její modla stála na dvoře kyjevského knížete Vladimíra v 10. století společně s takovými bohy, jako je Perun, Dazboh nebo Chors. Její jméno je pak vzpomínáno v mnoha protipohanských kázáních až do novověku. Ani do dnešních dnů neupadla Mokoš u Slovanů zcela v zapomnění. V severoruském folklóru dodnes vystupuje jako ochránkyně žen, především přadlen. Nezastupitelná byla také její úloha jako dárkyně plodnosti a ochránkyně manželství. Byly jí také zasvěceny mnohé prameny. I na ruském severu splývá Mokoš se sv. Paraskevou, široce na slovanském území však její kult přejala i Bohorodička.
Mokošin svátek slavíme na přelomu října a listopadu, což má své hluboké kořeny. Do tohoto termínu staví dva nejvýznamnější pátky v roce synkretistický ruský Apokryf o dvanácti pátcích, jedná se o 9. a 10. pátek v roce, mezi kterými je pouhý týden. Z této památky vyplývá, že právě tento týden byl určen Mokošiným slavnostem. V tomto termínu, 28. října, se koná i svátek sv. Paraskevy, Mokošiny synkretistické nástupkyně. Termín má i své důvody věcné. V minulosti byl totiž rok rozdělen na dvě poloviny, poloviny dostatku a na polovinu nutného uskromnění. Blahobytná polovina trvala od prvních letních plodů zhruba do období po zimním slunovratu. Nově sklizené obilí poskytovalo dostatek potravy, podzimní ovocné plody dostatek vitamínů a na počátku zimy, hlavně při zimním slunovratu, započaly porážky chovných zvířat, především vepřů. A svátek Mokoši, jako poskytovatelky plodů přírody a ochránkyně domácího blahobytu, stojí přesně v polovině tohoto období. V českém prostředí se rovněž pozůstatky tohoto svátku uchovaly až do dnešních dnů v podobě podzimních hodů a posvícení. Termíny těchto svátků se sice liší podle místních patronů, ale svůj hlavní smysl uchovaly, jsou poděkováním za hojnost darů Matky země s neskrývaným přáním o totéž i v dalším roce. Historické zprávy i etnografický materiál udávají, že Mokošiným obětním zvířetem byla slepice nebo kohout. I toto má odraz v českém lidovém prostředí v podobě rituálu stínání nebo honění kohouta, konaném právě v tomto období.
V dnešní době 2. listopadu, tedy v průběhu Mokošina týdne, slavíme dušičky, tedy památku zesnulých. Tento svátek není původním slovanských svátkem. Poprvé tento svátek v roce 998 zavedl sv. Odylon z Cluny (Francie) jako protiváhu k stále přetrvávajícímu pohanskému kultu předků. Do té doby se církev stavěla ke ctění mrtvých vesměs záporně, jako k pohanskému přežitku. Do 13. století se pak ctění dušiček rozšířilo po celé západní Evropě, včetně Slovanů pod správou římské církve. Na tento nový svátek se tak nabalily i staré pohanské zvyklosti, v té době stále přetrvávající, což dalo vzniknout synkretistické podobě tohoto svátku. Že se v tomto termínu původně žádný všeobecný slovanský svátek předků nekonal, dokazuje i absence tohoto svátku u pravoslavných Slovanů, kde jsou zemřelí ctěni v jiných termínech. Nejvýznamnějším původním slovanským svátkem předků byl jistě zimní slunovrat. Vzpomenout předků i při Mokošině svátku však není nijak na škodu, neboť je povinností živých zvát své zemřelé předky na každý svátek. Nakonec o Mokoši můžeme předpokládat, že je matkou alespoň některých bohů, čímž je jistě pramáti nás všech, stejně tak, jako byla ochránkyní i celým pokolením našich zemřelých matek.
Průběh obřadu
(uctívači přišedše zpívajíce na obřadiště tvoří kruh, žercův pomocník vyrývá uprostřed jamku, vrací se; žrec vstupuje do středu, pokleknuv celuje zemi)
– Pomocníče, jsme všichni? – Nejsme, žerče. – Kdo chybí, dobrý druže? – Předci! – Pozval je někdo? – Pozvi je ty.
Азъ и помощьникъ мои зовевѣ предътечѧ на пыръ лѫжьнъи. Почиваѭщѧ бабы, съсънѣте вонѩ кашицѧ пьшеничьныѩ. Вьси наши дѣди, не стоите зади. Мрьтво тетъко, грѧди къ живѫщии чѧди.
Чрьнобоже и Морѣно, прошѫ, приведѣта из рая стары ѩзычьникы, ибо живыимъ подобаѥтъ възвеселити сѧ съ духы.
Сы съ дружиноѭ цѣлоѭ молѭ, поидѣте, да въкусите нашеѩ кръмлѩ. Пиите между поклоньникы медоу разлима и ядите пристѫпльше огни кура питома, бо потрѣба ѥстъ Словѣномъ славити сырѫѭ землѭ.
(pomocník zatím uctívačům rozdává obětní zrní, po návratě žerce do kruhu i jemu, nakonec si béře sám)
(žrec promlouvá)
Slované! Země jest horninou, jest prstí, jest hmotou. Hmotou, mnohými považovanou za žertvy nehodnu. Nám, chtícím nazírati vesmír v jeho celosti, jest Mokoš bohyní nepostradatelnou; kam by spadaly Perunovy životadárné krůpěje, kde by vzcházelo Jarovítovo osení; kde jinde, než na matičce zemi? Není světla bez tmy, není jezera bez břehu, není žití beze smrti.
Mokoši, budiž nám navždy svatá. V tobě tlejí kosti předkův našich, na tobě lpí jejich prach. My, tvé praděti, se ti s úctou a vděčností klaníme:
Počínaje žercem postupně sypou obětinu do jamky, někteří se před obětí modlí. Pomocník po pravici plní okřín medovinou a podává ho žerci, který za všechny ulévá do otevřeného lůna země. Okřín koluje od žercovy levice, uctívači před upitím provolávají slávu bohyni, někteří déle hovoří. Žrec zahrnuje jamku a zve uctívače k hodovnímu ohništi)
Píseň Mokoši
Stromy stojí, stíny leží, když se vlhká cesta krátí k obětišti Mokoše, než zas mraky kroje zmáčí, pospíchejme chválit sílu naší rodné bohyně.
Neseme Ti zrní, základ našich krmí, neseme Ti ovčí stříž, naše díky uslyšíš.
Stromy stojí, stíny leží, z prsti nesmí nikdo vyrvat jediného stonečku, kdo by sprostě plivl na zem, popudil by proti obci všeho tvorstva matičku.
Neseme Ti zrní…
Stromy stojí, stíny leží, v bílém šátku lnu a máku semínka se chovají, až je vsypu do dolíku, hrstí hlíny, krápí medu žertvu božstvu zasvětím.
Neseme Ti zrní…
Stromy stojí, stíny leží, po úlitbě jazyčníci okřín k ústům přiloží, při odzemku, kvapném rejku bubnujíce, zpívajíce, rozjařeni nadějí.
Neseme Ti zrní…
Slovanskou bohyni Mokoš slavíme vždy poslední pátek v říjnu, od roku 2003 se pravidelně koná na zalesněném vršku v blízkosti vsi Mokošína u Přelouče, kde jsme při slavnosti v roce 2007 postavili lipovou Mokošinu modlu podle návrhu řezbáře Miroslava Landovského. Za konání této slavnosti byl do roku 2010 odpovědný Chotěbud s pomocníkem Lutoborem. Mokošín je velmi stará ves, první zmínka o ní pochází z roku 1073. Mokošín se nachází uprostřed úrodných polí v Polabí, proto by nebylo vůbec překvapující, kdyby naši předkové zasvětili právě toto místo bohyni, která představuje Matku syrou zemi. Ač historické záznamy o kultu Mokoše na tomto místě chybějí a systematický archeologický průzkum se prozatím nekonal, můžeme říci, že alespoň novodobě je toto místo opět Mokoši zasvěceno, a to od roku 2002, kdy se tu konala první novodobá Mokošina slavnosti.
Kupadelné svátky jsou oslavou letního slunovratu. Ve slovanském lidovém prostředí připadá tato oslava na noc před sv. Jánem (24. června), tzv. svatojánská noc. Je to oslava slunce a vrcholného období jeho vlády, kdy jsou noci v roce nejkratší. Základními atributy tohoto svátku je obřadní koupání, pálení ohňů a skákání přes ohně, vše doprovázeno nevázaným veselím vyplývajícím z upřímné radosti z rozpuku života. Cílem obřadních činností je nejen zabezpečit zdárný průběh léta a tím zajistit úrodu, ale též načarpat životní sílu, jež v tuto dobu v přírodě nabývá vrcholu. Od koupadel bude noci opět přibývat, proto budeme jistě sluneční sílu potřebovat. Při svátku oslavujeme zvláště sluneční a nebeské bohy: boha slunce Dazboha, nebeského praboha Svaroha, boha ohně Svarožice, a také ženskou sluneční bohyni, která se podle některých mínění nazývá Ladou.
Průbeh svátku:
Po příchodu muži začnou připravovat obřadiště. Uprostřed připraví jeden velký oheň, kolem na třech slunečních stranách (východu, jihu a západu) připraví tři ohně menší. Kolem hlavního ohniště mohou vytvořit figurativně (z hlíny, kamení, roští) solární symbol, např. kolovrat (svastiku). Ženy zatím připravují pro každého květinové věnce z lučních bylin, jejichž osou je pelyněk černobýl. Ženy si obvykle dávají věnce na hlavu, muži obvykle kladou byliny kolem pasu.
Před západem slunce se účastníci postaví do kruhu nebo půlkruhu kolem připraveného obřadního ohniště. Žrec si stoupne za ohniště na severní stranu čelem ke straně polední. Po pokynutí začnou tři pomocníci rozdělávat tři vedlejší ohně. Přitom účastníci zpívají některou z kupadelných písní (např. Přišel již přišel kupalný večer). Po rozdělání ohňů si každý pomocník zapálí pochodeň. Při západu slunce za obzor pochodně pozvednou a zapálí jimi oheň hlavní.
Žrec po chvíli ticha zahovoří: „V předvečer letošní zimy vysílené slunce zemřelo. Avšak nenadešel konec věku! Nebeský hospodář Svaroh, milostivě vzkřísiv slunéčko nejsvětlejší, spasil nám božského životadárce. Proto jeho blahá ústa kéž se večeras medem potěší.“ S naplněným okřínem přistupuje žrec ohni. „Sláva Svarohovi!“ Shromáždění vzkřiknou „Sláva“. Žrec ulévá, vrací se, upíjí a nádobu podává vlevo. „Nad poli, lesy, nad lidskými žalostmi a veselími vládnou jasní bozi Svarohovy krve. Dazboh se každého dne točí oblohou, zahřívaje matičku zemi. Bez něho by byla pusta. Dazbože, bez tvého zářného daru by naše pozemské bohatství nebylo ničím. Přijmi, prosím, tento peníz.“ Třímá jej ostatním na očích. „Sláva Dazbohovi!“ Uctívači vzkřiknou „Sláva“. Metá jej do plamenů. „Modlím se plamenům: za naši jazyčskou obec a její hosty. Modlím se jiskrám: za druhy, kteří teď pro zranění nebo službu nejsou mezi námi. Modlím se žáru: za duchy našich předků i tohoto místa. Modlím se božstvu očistnému i ničivému: za sílu, zdraví a statečnost slovanského rodu.“ Od pomocného žerce přijav pečivo, vstupuje s ním do kruhu. „Sláva Svarožici!“ Uctívači vzkřiknou „Sláva“. Obětník dává kus ohni, další roznáší pomocník. Žrec pěje, ostatní se připojují nebo mlčky jedí.
Oheň je udržován po celou noc a je nutné se k němu chovat s úctou. Po obřadu následuje hodokvas, veselí, zábava, zpěv, tanec (nejlépe kruhový kolem ohně). Jako pokrm se mimo jiné pojídá pražmo, strava vytvořená z praženého nezralého obilí, což byla v minulosti v dobách hladu v tomto ročním období jediná dostupná potrava. Během veselí dojde k roztáčení ohnivého kola. To symbolizuje slunce a jeho točivý pohyb po obloze. Může to být jakékoliv kolo obvázané slámou a pomazané dehtem či obdobnou hořlavinou. Tam, kde je to možné, bude spuštěno z kopce. To neujde pozornosti účastníků, kteří budou jásat a provolávat slunci slávu. Tam, kde spuštění povrch země neumožňuje, může být kolo zapáleno a roztáčeno kolem tyče. Stejný význam mají i hořící proutěná košťata vyhazovaná do vzduchu.
Po nějakém čase se naloží na oheň tak, aby nevyhasl, a účastníci se odeberou k vodě, kde se provede obřadní koupel. Tato koupel není pouze tělesným a duchovním očištěním vodním živlem, ale je současně prosbou o dostatek vláhy v letním období. Při tom na věnce či na zvláštní košíky či prkénka ozdobenými květy připevní každý účastník zapálenou svíci nebo i více svící za své zemřelé příbuzné a předky. Se soukromou modlitbou k dotyčným každý pošle tyto „lodičky“ po vodě, neboť při slunovratu je brána mezi naším a oním světem otevřena, proto tyto lodičky k našim zemřelým doplují i s našimi prosbami. Po návratu se vydatně přiloží na oheň, aby plameny dosáhly impozantní velikosti, což mimo jiné umožní vykoupaným účastníkům oschnout. Poté nejdříve muži začnou přes oheň skákat, čímž dojde k jejich duchovnímu očištění, ale také předvedou svojí obratnost a nebojácnost. Poté začnou skákat i ženy, nejlépe žena v páru s mužem. Není hanbou provádět tyto skoky v nahotě, to dosvědčují i etnografické údaje z celého slovanského prostoru. Pokud by byl zájem, je možné provést i chůzi po žhavém uhlí.
Podle prastarého podání rozkvétá každý rok přesně na kupadelnou noc kapradí. Kdo tento květ kapradí nalezne, ukážou se mu cesty k ukrytým pokladům a splní se mu každé přání. Tento kapraďový květ neodcházejí hledat pouze staří chamtivci, ale zejména mladé páry. Kupadelná noc není pouze nejkratší nocí v roce, ale právě v tuto chvíli dosahují vrcholu plodivé síly přírody. Pár, který bude magie této noci čerpat, si zajistí dostatek souladu a plodivé a milostné síly po celý rok. Zbytek účastníků dále sedí kolem ohně a beseduje. Takto při bdělosti dočkají východu slunce. Na východ slunce se musí vrátit i zamilovaní. Účastníci se opět postaví do kruhu kolem ohně. Ve chvíli, kdy slunce vyjde nad obzor, žrec slunce přivítá o obětuje mu úlitbou medovinu. Poprosí slunce, aby dalo lidem v letním období dostatek síly těla, tepla srdce a jasu rozumu. Poté medovinou připijí i další účastníci. Tím jsou rituály kupadlné noci ukončeny, lidé mohou jít spát. Kdo bude chtít, může sbírat při svitu prvního ranního slunce léčivé byliny, neboť jsou v tuto chvíli obdařeny mimořádnou léčivou mocí. Stejně tak posvátná a čarovná je i ranní rosa, kterou je možné rovněž sbírat a dokonce přechovávat po celý rok.
Kupadelné písně:
Przyszedł już przyszedł kupalny wieczór Tekst tradycyjny, melodia kurpiowska
Przyszedł już przyszedł kupalny wieczór Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała! Nałożym my ognia na trzy strony słońca Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała! Jeden my nakładziem na wychód słońca Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała! Drugi my nakładziem na zapad słońca Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała! Trzeci my nakładziem na kopiel słońca Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała!
Hřej slunéčko hřej, hory doly krej. Povyskoč si vejše, na tej našej střeše kolo udělej.
Matka ziemia rodzi plon pod ojcowskim okiem Słońca, które włada nam na niebie wysokim.
Svatý nám ohňový žár obětiny sžírá, Svarožici rudému chválu jazyk zpívá.
Ciebie, wieczne źródło sił, któreście sprawiły świat przedziwny oraz mnie wielbię z całej siły.
Vynášení smrti je starý lidový obyčej pramenící ve slovanském předkřesťanském náboženství. Tento rituál je rozšířen typicky u všech západních Slovanů, u dalších slovanských větví v této podobě chybí. Spočívá ve vystrojení slaměné figury oblečené do ženských šatů a pověšené na tyči, která se nazývá podle místních zvyků jako Mařena, Morana, Morena, Marzana či Smrt, Smrtka, Smrholka apod. – význam všech názvů je totožný – prostě Smrt. Tato figura pak bývá za zpěvu vynesena z obce a vyhozena do vody. Hned poté nebo o den či o týden později pak následuje druhá část rituálu – přinesení Líta (Léta) do obce. To je obvykle představováno ozdobeným vrškem stromečku nebo větvemi, lokálně je do tohoto Líta vkládána panenka (která pak někde už jen sama představuje Líto), někde Líto představuje ozdobená dívka. Podle lidové tradice se rituál Vynášení Smrti konává obvykle na Smrtnou neděli (které od něj dostala název), to je dva týdny před Velikonocemi. Původní předkřesťanské datum konání tohoto zvyku nejsme schopni určit, nicméně je jisté, že to bylo někdy v období druhé poloviny března nebo první poloviny dubna.
V Čechách je zvyk vynášet Smrt dosvědčen již ze středověku. Roku 1366 synoda v Praze mluvila o obyčeji vynášet z osady v postě na jaře postavu, představující smrt, se zpěvy a hrami, s obřady pověrečnými k řece. Tam smrt s křikem potopovali a vysmívali se, že jim uškodit nesmí, že je z hranic jejich krajiny načisto vypuzena. Synoda nařizovala bránit tomuto obyčeji a trestat hříšníky. Toto nařízení bylo v roce 1384 obnoveno. V novější době (v roce 1579) pak Vynášení Smrti popisuje Jan Mirotický z Kroměříže: V prostředku postu … v mé vlasti mládež z slámy obraz udělají, kterýž by k smrti (jakž ji malují) podobný byl; potom na kopí jej nastrčíce aneb zavěsíce, po okolních vesnicích křičíce s ním se nosí. Od některých velmi přívětivě přijati bývají a mlékem, pučálkou a suchými hruškami (kteréž tehdáž obyčejně jídáme) jsouce nakrmeni, zase domů se odesílají. Od jiných pak proto, že zlé věci (totiž smrti) zvěstovatelé jsou, žádné přívětivosti nedostávají, ale braněmi, k tomu i s posměchem od končin jejich bývají odháníni. V 17. století jsou zaznamenány i popěvky, které se při provádění tohoto zvyku zpívaly: ‚Již nesem smrt ze vsi, nové léto do vsi. Vítej léto líbezné, obilíčko zelené.‘ nebo ‚Smrt nesem z města, léto do města.‘ Z roku 1615 pochází zpráva, že v Praze se topila smrt v Podskalí, kde byla ze zpěvu, jásotu a křiku vhozena do Vltavy.
Veles je mocný bůh podsvětí, dobytka a čarovné síly. Není vůbec náhodné, že doba jeho svátku připadá na opačnou polovinu roku, než doba svátku Perunova, s nímž Veles tvoří protikladnou dvojici. Tito dva bohové jsou v rámci slovanského panteonu bohy nejmocnějšími a také nejoblíbenějšími. Perun měl své příznivce zejména mezi bojovníky a aristokracií, Veles pak především mezi prostým lidem a také čaroději. Nelze však říci, že by spolu Veles a Perun byli zavilí nepřítelé, jejich povaha je natolik odlištná, že se spíše v souladu všehomíra doplňují, jako se doplňuje den a noc a léto se zimou.
Stanovit datum původního Velesova svátku ve slovanské tradici není zcela jednoduché. S Velesovou mytologií mohlo být spojeno svátku více. Často se uvažuje o zimním slunovratu, kdy je při nejdelší noci náš svět nejblíže podsvětí – Velesově říši. Tento fakt je jistě nutné při rekonstrukci obřadnosti zimního slunovratu vzít v úvahu, nicméně podle všeho vyplývá, že hlavní Velesův svátek se konal až o nějaký týden později, přesto však stále v zimním období. Podle některých názorů byl Veles oslavován na den sv. Blažeje (3. února), neboť kult sv. Blažeje ve slovanském prostředí Velesův kult po pokřesťanštění zastoupil. Nicméně tento názor je zjevně nesprávný, neboť Blažejův svátek byl stanoven mnohem dříve, než se vůbec křesťanství ke Slovanům dostalo, a navíc nikde v novodobé slovanské obřadnosti nejsou zachovány na den sv. Blažeje znaky upomínající na kdysi jistě velmi významné a honosné slavnosti. Významné svátky, které uchovaly mnohé atributy Velesových slavností, se však konají o něco později. Je to český masopust nebo jemu odpovídající ruská maslenica. Pro tyto svátky je dodnes (místy) typické přestrojování do zejména zvířecích masek, což je element evidentně spojený s Velesem jako s bohem ochráncem zvěře domácí i divoké, navíc jako s bohem, jehož čarovná moc dovoluje transformaci člověka ve zvíře, což nošení zvířecích masek naznačuje. Nemůžeme ani opominout všeobecné a nevázané veselí, spojené s atributy a rituály přinášejícími plodnost, což je rovněž Velesovou doménou. Problém, je že doba masopustu se řídí podle velikonočního cyklu, který přineslo až křesťanství. Dnes tedy můžeme jen s určitou přibližností říci, že starý Velesův svátek připadal někdy na období února, přičemž jeho atributy převzal po přijetí křesťanství masopust.
Průběh obřadu:
Část první:
Žrec stojí čelem k, do půlkruhu rozestavěných obětníků a k nim toto pronáší:
V čase zimy třeskuté, kdy slunce jest skryto za sněžnými mračny, Bloudí po zemi stíny mrtvých, jež hlídají spící bory. Morana drží vše živé ve svých pazourech, oděná v ledové kráse, Závojem chladu ovinutá. Vše živé svým mrazivým dotekem k smrtelnému spánku ukládá.
Tu za bílými poli, černými lesy, za ledovým příkrovem stojí vlk bílý, Po cestě běží, ohonem mrazivé květy smetá a Moraně píseň zpívá. To chlad a mráz volá – zaklíná : „Hej bratře mraze, odejdi do polí, do rolí, Svou mrazivou silou dveře rozrážej, doširoka je otvírej a hosty očekávej“ Mocný Veles – kraví bůh přichází, moudře lidem radí, před mrazem jejich stáda chrání. A my jdeme s ním, bílou cestou zimy, Volajíce „Sláva Velesovi“
Žrec zapaluje obětní oheň, otáčí se zády k účastníkům směrem k houštině a promlouvá k Velesovi:
Velese, skotí bohu, ty jež chráníš naše stáda před zimou krutou, Opatruj v čase mrazivém naše telátka, aby s prvním Jarovitovým dechem s radostí Na luka vyběhla a skotačíce se zpět do chlévů vracela. Dej síly našim býčkům, by se stáda rozrůstala, ne nemocemi hynula Kravkám našim mléka mnoho dej, by másla i tvarohu bylo dostatek Hle Velese tvou oběť, býčí roh, přijmeš li tuto oběť, tvůj dar hojnosti budeme očekávat.
Žrec hodí roh do ohně. Pokud byla oběť přijata, žrec zvolá: „Chvála tobě Velese, přijal jsi naši oběť.“
Účastníci zvolají: „Sláva Velesovi!“
Velese, jsi bohem návi, jsi bohem ráje, ve kterém naši předkové došli odpočinutí. Dej nám, Velese, tvé přízně, abychom i my, až do dohoří plameny našich životů, byli v tvém kraji přijati a mohli pokojně s předky besedovati. Hle Velese tvou oběť, máslo a sýr, přijmeš li tuto oběť, dar přízně návi budeme očekávat.
Žrec hodí obětiny do ohně. Pokud byla oběť přijata, žrec zvolá: „Chvála tobě Velese, přijal jsi naši oběť.“
Účastníci zvolají: „Sláva Velesovi!
Ty jež děti své čarovnou svou mocí chráníš před smrtí a nemocí Dej nám moudrosti tvé božské! Tvá moc je nesmírná Velese, vládneš zvěři, vládneš živým, vládneš mrtvým. Veď nás i nadále, veliký Velese, tvojí cestou – – cestou moudrosti, cestou poznání, dej nám sílu ubránit se všemu zlému. Hle Velese tvou oběť, černý chléb, přijmeš li tuto oběť, tvůj dar moudrosti budeme očekávat.
Žrec hodí hodí chléb do ohně. Pokud byla oběť přijata, žrec zvolá: „Chvála tobě Velese, přijal jsi naši oběť.
Účastníci zvolají: „Sláva Velesovi!“
Žrec vezme od pomocníka podnos s chlebem rozděleným podle počtu účastníků, pozvedne jej k ohni a zvolá: „Velese, vlož svou čarovnou moc do tohoto pokrmu, ať můžeme naslouchat tvým moudrým slovům.“
Žrec přebírá od pomocníka džbán s pivem a pozvedá jej:
Moudrý Velesi, Silný Velesi Mocný Velesi Přijmi od nás tuto obět, tvou přízeň nám zachovej, tvé ochrany dostatek nám dopřej …a vlévá část do ohně.
Poté uchopí žrec džbán a připíjí na slávu Velesovi, podá džbán pomocníkovi ten taktéž připíjí, pomocník podává účastníkům a to prvnímu zleva z jeho pohledu. Účastníci připíjí, dle potřeby provolávají slávu Velesovi atd. Poslední z účastníků předá džbán žreci, ten jej pokládá vedle ohně. Poté pomocník obejde účastníky, dá všem chléb a sám si vezme poslední. Po snězení chlebu je obřad ukončen.
„NEZEMŘELI JEŠTĚ STAŘÍ SLOVANŠTÍ BOHOVÉ, ŽIJÍ TOTIŽ NAVĚKY V NAŠÍ KRVI A DUŠÍCH“
Slavnosti Jarovíta jsou akcí s dlouholetou tradicí, pořádanou pravidelně od roku 1996, která má za cíl oslavit příchod jara, ročního období, kdy celá příroda je posilována nadpozemskou mocí, která živočichy i rostliny vzpíná k novému rozkvětu. Vlastnosti bujaré přírody v tomto období naši předci zosobňovali v bohu Jarovítovi, kterému je zasvěcen nejen staroslovanský obřad, který probíhá v rámci programu oslav, ale také jarní zápolení mužů i dětí v hodu balvanem, rituální souboje válečníků, lukostřelecké i další soutěže coby symbolická oslava těchto jarních sil.
Obřad
Obřad patří mezi základní součást slavností. Účastníci stojí okolo posvátného kruhu v jehož středu je idol Jarovíta a kde se smí pohybovat jen ten, který obřad provádí. Při obřadu jsou vhozeny do ohně obětiny, jako symbol pokorné úcty před silami, které Jarovít zosobňuje. Po provedení oběti přítomní po jednom slavnostně připíjejí (forma přísahy) řka: Já ..(osobní jméno).. přišel jsem ti Jarovíte pokorně vzdát úctu. Nakonec obřadu je Jarovít požádán o příznivou věštbu a na posvátný štítu vmeten los.
Modlitba k Jarovítovi
Jarovíte, bože mocný, zažeň smrt, tmu a chlad! Jarovíte, bože mocný, nedej ať nás stíhá hlad! Probuď zemi – matku naši, propůjč svou sílu přírodě! Probuď zemi – matku naši, pomoz jí k jarní obrodě!
Sláva mu sláva, bohu síly nové! Sláva mu sláva, on Jarovít se zove!
Dej sílu květům, keřům, stromům, nechť do krásy se rozvinou! Dej sílu dětem, ženám, mužům, ať nikdy hladem nezhynou! Přijmi tu obět, jenž darujme ti, toť projev úcty a dík náš. Přijmi tu obět, my jsme tvé děti, my jsme tvé děti – ty otec náš!
Sláva…
V plamenech smrt, životu sláva, rod slovanský ožívá zas. Rozkvetlá jíva, zelená tráva, dej mužům sil a ženám krás. My odkaz předků naplníme, štítem svým ochraňuj nás. Křiž svými bohy nahradíme, rodná víra se probouzí v nás!
Sláva…
Věštba
V rámci jarních oslav probíhá i metání losů na posvátném Jarovítově štítu. Jednotlivá pole na štítu mají různou symboliku a význam. Losy, které jsou na štít vhozeny zastupují různé oblasti lidské činnosti – například plodnost, úrodu plodů, nemoc či zdraví a podobně. Vůle bohů, usmířených obětováním je vyjádřena losem. Věštec tak má jen velmi omezenou funkci.
Rituální souboj mezi požitkářským a konzumním démonem zimy, obtloustlým z vysávání přírody i lidského plemene (na levé straně) a udatným Jarovítem (na straně pravé) probíhá v rámci oslav v obřadních kožených a dřevěných maskách. Tento boj symbolizuje a přivolává vítězství jarní plodivé síly, bez jejíhož vítězství by nebylo na zemi našeho života.
Souboje a zápolení
Souboje a zápolení patří neodmyslitelně k oslavám boha Jarovíta. Jejich prostřednictvím jedinec uctívá a je součástí vzestupu jarních sil, které oslavuje a vzývá. Neúčast na zápolení je pokládána za chování proti dobrým slovanským mravům.
Hod balvanem
Hod balvanem je nejstarší soutěží jarních slavností a patří také k nejprestižnějším. Ohromný balvan o váze několika desítek kilogramů může být vržen jakýmkoliv způsobem bez pomoci náčiní ze stanoveného místa. Vedle síly účastníka je důležitá i technika hodu. Zatím nikdy nepřekonaným silákem je bohatýr Stanislav. Najde se konečně muž, který by jej přehodil?! Pro tuto soutěž jsou již několik let vyhlašovány jejich obdoby v kategorii ženské a dětské, samozřejmě s menším balvanem. Soutěž ve všech kategoriích probíhá dvoukolově a započítává se nejlepší z výsledků. Vítěz soutěže požívá úcty a honosí se titulem „Největší SILÁK“.
Lukostřelba
Lukostřelba je technicky náročná soutěž, ve které soutěžící pomocí svého nebo zapůjčeného luku 5ti šípy zasahuje terč ve vzdálenosti 15 kroků. Pětice těch, kteří nastřílí nejvíce bodů postupuje do finále soutěže, kde zápolí tentokrát na vzdálenost 18 kroků. Více než sílu využívá v tomto zápolení účastník soutěže obratnost a schopnost ovládat tuto prastarou střeleckou zbraň, oblíbený válečný i lovecký nástroj. Soutěž má i svou ženskou a dětskou kategorii. Vítěz mužské části soutěže se může až do příštího zápolení honosit titulem „Jarovítův střelec“.
Zápasy „na koních“
Zápasy „na koních“ jsou opravdu nejtvrdším zápolením, každoročně přinášející některému zápolícímu zranění. Proto také není považována neúčast na této soutěži za nezdvořilou a účastní se jí jen odolní a odvážní muži, jimž patří úcta všech pro jejich odhodlání. Jsou vyloučeny zápasy žen a dětí! Cílem zápolení je strhnout soupeře (to jest dvojici tvořenou koněm a jezdcem) k zemi. Dvojce, která zůstane nejdéle na nohou s jezdcem „v sedle“ vítězí.
Hostina
Hostina je nedílnou součástí oslav. Teprve přijmutím pohoštění , družným hovorem s přáteli a hosty zakončuje se slavnostní den. K jarním oslavám patří vepřová pečeně, ale není proti dobrým mravům pojídat třeba placky , kaše nebo jiná nemasitá jídla. Hostina je ideálním místem pro hovory o věcech příjemných i užitečných, k řešení problémů i navazování nových přátelství. Hodovníci by si však měli dát pozor na oblíbený staroslovanský nápoj – medovinu , která je zrádným přítelem, svazujícím jazyk a rozum.
/ kruhsily
Zdraví Vás, Kruh sily! :)
