Autenticky slovanské drama: Polské svatby dávných dob

 zdroj: An Authentically Slavic Drama: Polish Weddings of Yore | Article | Culture.pl

"Podivně krásné a autenticky slovanské drama ze života polské rodiny" – to je to, co etnograf a folklorista Zygmunt Gloger napsal o starých polských svatbách ve svém vrcholném díle, Staropolské encyklopedii, kterou sestavil v letech 1900–1903. A skutečně, mnoho zvyků, které se kdysi v Polsku praktikovalo, se zdají – zvláště z dnešní zcela moderní perspektivy – minimálně zvláštní. Ale jsou opravdu krásné? Jistě i pozorovatelé, kteří nejsou badatelé, v nich mohou najít poutavé stopy starých způsobů.

Manželství založené na rozumu

Protože spojení ženy a muže nebylo kdysi výhradně záležitostí obou osob, ale spíše institucí vnímanou jako spojení dvou rodin, svoboda páru vybrat si partnera byla vážně omezena; ve skutečnosti v podstatě neexistovala.

Spojení páru připomínalo obchodní nebo obchodní jednání, které nakonec vedlo ke smlouvě. Konečné rozhodnutí, koho žena provdá, činili její rodiče, ne ona sama. Často se stávalo, že se mladý pár ani neznal, když proces dohazování začal. Ačkoliv profese dohazovače (polsky swat) upadla v zapomnění, sloveso swatać ("někoho podrazit") zůstává v užívání. Pochází ze staropolského swatby, což znamená svatba. V některých regionech byl dohazovač známý jako rajek a dohazovač jako rajby – ze slovesa raić, tedy doporučit někoho nebo uzavřít sňatky. Nejvýstižnějším výrazem pro takovou osobu však bylo dziewosłąb, což je slovo kombinující dziewka (mladá žena) a akt snębienie, tedy odevzdávání mladých žen do manželství. Byly příležitosti, i když méně často, kdy dohazování prováděla žena. Dnes bychom takové lidi mohli nazvat 'svatebními plánovači'. Tato role nebyla omezena jen na seznamování páru. Dokud se manželství v Polsku nestala církevními záležitostmi, mohl dohazovač také převzít roli vedení svatebního obřadu a generálního ředitele celého podniku. Někdy je pár představil profesionální dohazovač; jindy to byl otec zamýšleného ženicha, kdo vše zařizoval. Oskar Kolberg o této praxi napsal následující:

Mladíkův otec [...], berouc s sebou nádobu vodky, bochník chleba pod paží a sklenici v kapse, vydává se najít sňatek, většinou aniž by se mladíka zeptal, ke které slečně má jít; Takže půjde za tím, koho chce sám mladíkův otec.

Kráva, ne láska

Unie tedy nezačala emocionálně, ale rétorikou, která by jinak charakterizovala pečlivě vedená obchodní jednání. Pro ně byla samozřejmě klíčová velikost věna, které nevěsta přinášela nově vzniklé domácnosti. "Někdy byla absence jediné krávy natolik zásadní, že to dohazovač považoval za překážku a zamýšlené manželství nebylo uzavřeno," poznamenal Henryk Biegeleisen, etnograf a historik a autor studie Svatby: Rituály a zvyky, vydané ve Lvově v roce 1928. Svatba a s ní spojené oslavy tedy nebyly milostným festivalem, ale spíše formou společenského divadla, v němž hrála role celá rodina. Biegeleisen psal o dohazování bez úhledu:

Zvyk seznamování je důkazem špatně rozvinuté individuální iniciativy mezi vesnickou mládeží obou pohlaví a jeho původ sahá do patriarchální epochy.

Ve vesnicích bylo dříve možné rozpoznat domy, ve kterých žije vhodná dcera. Stěny mohou být označeny skvrnami nebo rámy oken natřené modře. Někdy byly před domem umístěny motivy z písku nebo věnce zavěšené na přední plot.

Vodka lidi spojuje

Úspěšná jednání byla korunována vodkovým přípitkem v domě nastávající nevěsty. Dohazovač položil na stůl láhev alkoholu a mladá dáma byla požádána o pohár (pokud pohár představoval její počáteční souhlas s dohodou). Právě zde se projevila teatralita svatebních zvyků: mladá žena hrála roli toho, kdo neochotně souhlasí, působí zdrženlivě a stydlivě. Sklenici vodky jí podává zády otočená ke sporáku.

Připitek na dohodu o závazku svědčí o jejím považování za jeden z mnoha formálních paktů; ve starém Polsku byla každá uzavřená jednání doprovázena přípitkem, i když šlo jen o jednoduchou transakci mezi kupujícím a prodávajícím. Manželství bylo tedy téměř jako jakákoli jiná záležitost. V Biegeleisenových svatbách dokonce čteme, že tento přípitek se zdá být pozůstatkem protoslovanského zvyku pití krve k potvrzení uzavření dohody.

Zasnoubení bylo dalším aktem potvrzujícím záměr vstoupit do manželského svazku – ale mělo charakter zaručovat druhé straně (tedy celé druhé rodině), že záměr bude dodržen, místo aby šlo o intimní sliby, jaké známe dnes. Dohazovač při této příležitosti svázal pravé ruce páru, často u bochníku chleba, což symbolizovalo přání vytvořit společný domov a předznamenávalo úspěšné spojení. Wincenty Pol popisuje, jak jim ruce byly svázány dvěma bílými šátky – pár si šátky ponechal až do dne své smrti, kdy jim byly šátky položeny pod hlavy v rakvích.

Nevěsta měla na sobě černé

Po zásnubách začaly přípravy na hlavní část svatebních oslav: svatební hostinu. Nevěsta hostům sdělila plány. Přípravy obvykle trvaly asi čtyři týdny. Samotná svatba, tedy konečné zpečetění manželského svazku, nebyla nejdůležitější částí tohoto přechodového rituálu. Až do doby Tridentského koncilu měly svatby v Polsku světský charakter, ale i dříve se stávalo, že z důvodu formálnosti byla nenáboženská událost doplněna svatebním obřadem vedeným knězem.

Den před svatbou lidé bombardovali dům, kde se měla svatba konat, salvou lahví a dalších skleněných předmětů – to mělo novomanželům přinést štěstí. Věčné spojení páru bylo symbolizováno – stejně jako dnes – snubními prsteny. Tyto prsteny měly léčivé účinky: například byly nasazovány na oči k léčbě ječných ječmenů. Zatímco bílé šaty nevěsty se dnes zdají být módní nezbytností, nebylo tomu vždy tak. Budoucí manželka v černém? Dnes je to téměř nemyslitelné, ale měli bychom vzít v úvahu zvyk oblasti Lubawa (hraničící s Mazovskem, Mazurskem a Pomořanskem), kde před první světovou válkou většina žen skládala svatební sliby v jednodílných šatech černé, šedé nebo tmavě modré, šitých místními krejčími.

Buchta a kohout

Pokud chceme svatbu vnímat z kulinářského hlediska, nejdůležitějším prvkem svatby byl korowaj (v západním Polsku také nazývaný kołacz nebo, jak čteme v oficiálním seznamu tradičních produktů Ministerstva zemědělství a venkova, 'kvasnicová houska, na které se tvoří dekorativní prvky, jako jsou klasy kukuřice, ptáky, květiny nebo copánky, s průměrem 21–25 cm'). Příprava tohoto mimořádného pečiva byla vždy výhradně ženskou odpovědností: den před svatbou se skupina takzvaných korowajnic sešla, připravovala a pak pekla těsto a zpívala speciální písně pro tuto příležitost. Bylo důležité, aby byla po celou dobu udržována radostná atmosféra: ta radost měla zázračně zajistit, že těsto vystoupne obzvlášť vysoko, což zase mladému páru slibovalo dobrou váhu.

Korowaj byl považován za tak důležitý, že pokud by byl příliš vysoko, pekaři raději rozebrali pec, než aby riskovali poškození samotného chleba při jeho vytahování z trouby. Jakmile byl chléb hotový, rozdělil se o něj všichni hosté na svatbě (první sousta byla vyhrazena nevěstě a ženichovi). Tento rituál se odráží i v dnešním svatebním dortu.

Dalším kulinářským prvkem svateb minulosti byl kapłon, speciálně vyšlechtěný kohout. Ve správný okamžik byl kohout vykastrován a vykrmen, což mělo zajistit jeho ideální chuť a plnost. Kapłon byl důležitým prvkem starého polského kulinářského umění – nejen při svatbách, ale i při jiných slavnostních příležitostech. Různé způsoby přípravy nacházíme mimo jiné v tom, co je považováno za vůbec první polskou kuchařku, Stanisława Czernieckého Compendium Fercurolum neboli sbírka jídel.

Uprchlá nevěsta

V minulosti, stejně jako dnes, byly rozlučky se svobodou a rozlučkou se svobodou? Ano. Tento zvyk byl dodržován především mezi ženami. Zdroje o pánských rozlučkách se svobodou příliš neprozrazují; Nejspíš to byl jen slavnostní večer plný nápojů v kruhu mužů. Ženy se naopak rozloučily se svými 'předchozími životy' melancholicky. Poslední panenskou noc nevěsty strávila ve společnosti dalších svobodných žen, se kterými zpívala smutné písně. Jejich smutné hlasy doprovázely tkaní věnců a snubních tyčí. Nevěsta a její družina utkali věnce z borovicových větví a ozdobili je květinami, stuhami a peřím. Svatební tyč, symbol svobodného života nevěsty, musel ženich koupit. Během svatby musela být snubní tyč vystavena na prominentní straně a po svatbě byla spálena nebo uložena. Svatební věnec se naopak stal posledním panenským pokrývkou hlavy nevěsty – nevěsta se s ním rozloučila až během rituálu oczepiny, který byl vrcholem starého polského svatebního rituálu.

Oczepiny – spočívající v tom, že nevěsta sundá věnec z hlavy a nasadí si čepici vdané ženy – se konají o půlnoci, kdy její skupina zpívá nejstarší známou svatební píseň Oj Chmielu, Chmielu (některé zdroje uvádějí, že jde o nejstarší známou píseň v polštině!). A tento okamžik by byl doprovázen divadelní konvencí: nastávající nevěsta by předstírala, že bojuje proti ztrátě svého panenského statusu. Plakala a shazovala čepici z hlavy, tedy hrála roli člověka, který s velkou lítostí opouští svůj bývalý status. Dalším rozloučením se svobodným životem byl rituál rozepnutí copu – ženich nebo družb ustřihl nevěstin cop: Bylo zakázáno, aby vdaná žena nosila copánek. Na rozdíl od dnešního zvyku bývaly svatby a jejich doprovodné obřady smutnými událostmi – částečně to byl inscenovaný smutek, ale není těžké si představit, že opustit rodinný dům a stát se manželkou muže, kterého sotva znali, nebylo ani příjemné, ani snadné.

Svatební noc se svědky

Šokujícím starým zvykem byla tzv. pokładziny, rituální naplnění manželství za přítomnosti svědků. Tento rituál obvykle spočíval v tom, že někteří hosté vedli novomanžele do ložnice a byli svědky jejich prvního pohlavního styku. Poté ženich ukázal shromážděným krvavé spodní prádlo nevěsty jako důkaz její panenství. V některých pramenech se jasně uvádí, že staré slovanské zvyky zahrnovaly sex před svatebními hosty, kteří slavili událost tancem, zpěvem a někdy hraním na hudební nástroje. Pokud by 'test panenství' neprošel, oslavy by skončily a hosté by zdemolovali dům nevěsty, rozbíjeli nádobí, propíchali hrnce a demolicovali prostor. Byl to hrozný zvyk, zvlášť proto, že je biologickým faktem, že ne každá žena krvácí po ztrátě panenství.

Dříve existoval zvyk "cukrové večeře", což byl rozhodně humanitnější a společensky přijatelnější pozůstatek dřívějších pokładziny. Při této praxi se v manželské ložnici za přítomnosti vybraných svatebních hostů konala zvláštní hostina (účastnili se mohli pouze ženatí muži a ženy, kteří tančili polonézu, když doprovázeli novomanžele do ložnice); "Hostina" se skládala výhradně ze sladkých jídel a nápojů, jako je marcipán, medovina a víno Muscatel. "Cukrová večeře" se obvykle konala ihned po stříhání copánků.

Dalším zvykem, který by dnes mohl šokovat naše citlivosti, byla takzvaná "božská svatba", která se konala, když nevěsta nebo ženich zemřeli dříve, než se svatba mohla uskutečnit. V takové situaci by se pohřeb konal ve svatebním stylu: s honosným slavnostním stolem a dokonce s tancem po hodiny do noci. Budoucí nevěsta ležela ve své rakvi oblečená, jako by se měla vdávat, s ozdobným věncem s stužkami na hlavě. Podobné rituály se praktikovaly i u předčasně zemřelých ženichů: jejich těla byla zdobena květinami.

Manželství bylo ve starém Polsku společenskou a kulturní nutností. V některých regionech země bylo neuzavření manželství trestným činem! Mladí muži a ženy, kteří zůstali svobodní po karnevalu za přestupek "odmítnutí převzít jho manželství", měli k nohám nebo k lemům sukní přivázané klacky, skořápky, husí peří nebo kuřecí nohy. "Smrt a manželka jsou každému muži přiděleny Bohem," říká staré polské přísloví.

Méně a méně vína

V dávných dobách nebyly svatby jednodenní událostí; spíše trvaly několik nebo dokonce mnoho dní. Obvykle začínaly u nevěsty a postupně přecházely do domu ženicha. Svatby se často konaly v hostincích. Postupem času se svatby zkracovaly a zkracovaly, až dosáhly dnešního standardu hostiny trvající jeden večer a noc. Biegeleisen uvádí poznámku "občana Podgórze" z roku 1828, kdy si stěžuje na postupné úbývání svatebních slavností:

Svatba pradědečka trvala týden a vypila deset sudů vína, pradědečkových pět dní a sedm sudů vína, dědečkova tři dny a jeden sud vína, otcova 24hodinová a 100 lahví vína, synova jedna noc a šampaňské jen na "cukrové večeři" a naposledy inkognito svatba s deseti šálky čaje!

Obvykle by dohazovač chodil do domu vhodné ženy jen pozdě v noci pod rouškou tmy, takto nepozorovaně a vyhýbal se jakémukoli zlému pohledu, který by mohl vrhnout někdo, kdo by byl proti zamýšlenému sňatku. Štěstí páru bylo také považováno za podmíněné fázemi měsíce: zřejmě se věřilo, že je výhodné pro dohazování a svatby konat se pod dorůstajícím měsícem – tedy po novoluní – protože měsíc má tendenci k úplňku. To mělo zlepšit blahobyt páru. Ale astrologické pověry nebyly konzistentní: existovala také opačná víra, která vyžadovala, aby se svatby konaly za úplňku. "Stav měsíce a jeho fází měly velký vliv na život našich rolníků," zdůraznil Biegeleisen.

Závěrečnou fází starých svateb bylo zavedení nevěsty do domu jejího nového manžela. Stojí za to připomenout několik pověr spojených se svatebními rituály. V minulosti jich nebylo málo. Sňatky se v květnu vyhýbaly, protože taková svatba byla považována za předznamenávající předčasnou smrt manžela. Bylo také považováno za riskantní uzavřít manželství v červnu. Nevěsta daná do manželství v červnu byla kdysi známá jako 'czercówka' (červnová nevěsta) a věřilo se, že ji sežerou červi nebo larvy. Předčasná smrt nevěsty nebo ženicha mohla být také způsobena, jak se věřilo, neopatrným zkoušením svatebních šatů před samotnou událostí. Byla také dbana na to, aby ve vesnici v den svatby nebyli žádní mrtví – přítomnost mrtvoly byla považována za špatné znamení. Takže... Pozor!

Publikováno: 10. května 2022

Autorka: Marcelina Obarská

Kupala Night: Míchání pohanských a křesťanských tradic

zdroj: Kupala Night: Míchání pohanských a křesťanských tradic

Stejně jako v mnoha jiných evropských zemích se příchod léta slaví na svatojanský večer v Polsku. Zatímco součástí polského zvyku – ohně, zpěv a tanec – připomínají jiné oslavy po celém světě, tradiční květinové koruny a věštící rituály sahají až do slovanského pohanství.

Staří Řekové a Římané, stejně jako germánské a slovanské kmeny Evropy, pořádali oslavy letního slunovratu v jedné či druhé podobě. Podle některých historiků slovanští předkové dnešních Poláků – kteří nakonec v 10. století n. l. vytvořili první polský stát – slavili letní slunovrat radostnými venkovními oslavami s ohni, tancem a zpěvem, svátkem zvaným Kupala Night.

Oslavy často zahrnovaly jinak nepředstavitelnou promiskuitu, jejíž výsledky byly o devět měsíců později ospravedlňovány tvrzením, že čápi přivedli do vesnice nové mláďata. (Příznačně, čápi se vracejí do Evropy z Afriky asi 9 měsíců po letním slunovratu.) Po založení polského státu a současném zavedení křesťanství na jeho území v roce 966 upadly pohanské oslavy Kupalské noci do nemilosti. Přesto se pokusy o vykořenění této tradice ukázaly jako marné. Nakonec byla do křesťanského kalendáře začleněna mírnější verze tohoto zvyku jako Den svatého Jana. Výsledkem je, že konvenční polské oslavy letního slunovratu jsou zajímavou směsicí pohanských a křesťanských vlivů.

Mnohem více než Valentýn, který je obecně považován za pochybnou kulturní převzatou, Kupalská noc symbolizuje lásku v Polsku. Vatry jsou považovány za prospěšné pro milence a odvážní celebranti přeskakují plameny, aby zajistili štěstí a odvrátili zlo. Listí mulleinu a pelyněk se pálí, aby se odradily zlé duchy. Mladé ženy vyrábějí koruny z bylin a planých květin a když na ně položí hořící svíčku, nechávají je plout po jezerech a řekách. Věří se, že osud koruny předpovídá budoucnost jejího tvůrce. Pokud plave stabilně, nebo ještě lépe, pokud ho z vody vytáhne nějaká milá, bude mít štěstí v lásce. Klesající nebo nehybný věnec předpovídá neúspěšné Tinder schůzky a samotu. Pokud se přilepí na jiný věnec, vznikne přátelství. Jít si zaplavat venku je také zvykem na svatojanský večer, pokud si člověk přeje štěstí v manželství a mateřství.

Někteří Poláci se také vydávají do lesa hledat mýtický květ kapradiny, který se objevuje výhradně v létě a údajně ho mohou najít jen lidé výjimečných cností. Květina má přinášet velké bohatství, ale bohužel botanici v její existenci nevěří. V minulosti byl lov kapradinových květů společensky přijatelnou záminkou pro svobodné páry, aby se vydali na procházku bez doprovodu. Někteří etnologové spojují mýtus o květech kapradiny se starým přesvědčením, že zmijí jazyk, rostlina vzácná v Polsku, je silné afrodiziakum. Podle pověsti se žena mohla udělat přitažlivější pro muže tím, že si třou kůži listy. Zvláštní vlastnosti rostliny však mohly být aktivovány pouze tehdy, pokud žena během rituálu pronesla "tak mi pomoz Bůh", což je jasný příklad propletení pohanských a křesťanských tradic v polském folklóru. Na památku křesťanského charakteru svatojánovy večera kostely také posvěcovaly citronový tymián a další léčivé byliny.

Většina výše zmíněných tradic bývala většinou venkovská, ale postupem času se přesunuly do polských měst. Dnes je letní slunovrat stále velkou příležitostí k veselí. Koncerty a ohňostroje pořádají místní úřady, zatímco staré tradice přetrvávají.

Autor: Marek Kępa, červen 2016

Slovanské rituály a zvyky dávných dob

 zdroj: Slovanské rituály a zvyky dávných dob | Článek | Culture.pl

Ať už slavit sklizeň, oheň, vodu, nové narození, svatební obřad nebo smrt – Slované věděli, jak si každý den a noc znamenat!

Před velmi, dávnými časy žil lid, který existoval v souladu s přírodou a jejími rytmy. Byli spravedlivým národem, vstřícným cizincům, milujícím svobodu, pro kterého byla myšlenka moci zcela cizí... Nejde o pohádku, ale o krátký popis starověkých Slovanů, jak uvádí Leszek Matela, jak je citováno v jeho knize Tajemství Słowianů (Tajemství Slovanů). Na vrcholu jejich expanze kolem 6th a 7th století n. l. obývali oblast mezi řekami Odra, Labe a Saale až po Jutský poloostrov na západě, sahající až k Balkánu, stejně jako dnešní Českou republiku, Moravu, Maďarsko, povodí Dněpru a horní Volhu na jihu. Navzdory rozmanitým jazykům a regionálním rozdílům sdíleli všechny podobné zvyky, rituály a víry.

Důstojný začátek roku

Slovanský kalendář svátků začal 21.st Prosinec, se symbolickým vítězstvím světla nad tmou (zimní slunovrat). Svatební svátky (Święto Godowe), známé také jako Zimowy Staniasłońc, končily 6th Leden, a ten ubíhal plný písní. Radost z čím dál delších a teplejších dnů byla oslavována písněmi zvanými kolędy (polský ekvivalent koled). Štěstí se považovalo za zajištěno návštěvou přátel formou rituálního průvodu.

Uvnitř domů se stavěl strom života, který tvořil snop nebo jmelí – skutečné borovicové vánoční stromky se v Polsku objevily až mnohem později. Prvního dne zimy byly také připomínány duše zemřelých – na hřbitovech se rozdělovaly ohně, aby se zahřály (ale také aby pomohlo slunci v boji proti tmě), a konaly se zvláštní slavnosti zvané tryzny. V ten den bylo předpovězeno počasí na nadcházející rok spolu s budoucností.

Postupem času byly svatby vyprávěny křesťansky. Proč tedy katolíci slaví Vánoce 25.th a ne 21st Prosinec? No, ve starověkém Římě bylo toto datum zasvěceno bohu Slunce (Sol Invictus), jehož následovníkem byl Konstantin Veliký. Říká se, že po přijetí křesťanství císař tuto pohanskou hostinu 'pokřtil' a tím spojil obě náboženství.

Příslib jara

Mezi další zvyky s pohanskými kořeny patří utopení panenky Marzanna, zdobení vajec, śmigus dyngus a dokonce i jarní úklid. Znovuzrození přírodních sil bylo třeba oslavit s velkým třeskem, a tak byl 21. založen Jare Świętost Březen. Existovalo mnoho způsobů, jak tento den oslavit. Někteří oblékli slaměnou panenku do bílého oblečení a ozdobili její hlavu korunou z větví hlohu. Takzvaná panenka Marzanna byla v tomto oděvu nošena po vesnici, doprovázená zvukem chrastínek, aby byla nakonec spálena nebo utopena, čímž se rozloučila se smrtí a nemocí.

Jiní zdobili vejce jako symbol znovuzrození života. Na skořápce se nakreslil vzor rozpuštěným voskem, přičemž hnědé nebo červené zbarvení vzniklo namáčením vejce do misky s cibulovou slupkou nebo okrem. Tento zvyk má kořeny v Persii (což by potvrdilo jednu z teorií o původu Slovanů), kde byli lidé léčeni vejci a kouzla byla vyháněna pohybem po těle.

Všichni členové rodiny se podíleli na přípravách na příchod jara. Místnosti byly vyčištěny a vyvětrány, ženy pekly dorty, muži rozdělovali ohně na vrcholcích kopců, chlapci a dívky přinášeli větve pokryté jehly, které byly shromážděny do speciálních svazků – což bylo obdobou pozdějších velikonočních "palmových" tyčinek.

Ty byly nezbytnou součástí rituálu k vyhnání zla z lidí – rodina a přátelé se jimi navzájem bili. Voda měla také čistící vlastnosti, takže si lidé ji hojně vylévali na sebe. Dva zvyky, které byly původně oddělené, se postupně spojily a tak vznikl śmigus dyngus, tradice, která je známá a slavená dodnes.

Kupalnocka, neboli slovanský Valentýn

"Kupała Day byl nejdelší v roce, Kupała noc nejkratší – byla to jedna nekonečná jízda radosti, zpěvu, skákání a rituálů," napsal Józef Ignacy Kraszewski ve své Staré baśni (Starý příběh). Ale pro Slovany nestačila pouhá noc hodování. Oslavy začaly den před letním slunovratem (20th červen) a trvala čtyři dny. Byla to především oslava ohně a vody. Na vrcholcích kopců byly rozdělovány obrovské ohně pouze ze dvou kusů dřeva – což mělo posílit účastníky rituálu a zajistit úrodnost polí i zvířat. Kolem ohňů se tančilo a zpívalo, zatímco skákání přes ně mělo zajistit očištění a ochranu před špatnou energií.

Věřilo se, že druhý z těchto prvků měl v té době také léčivé schopnosti. Tříměsíční období zdržení se koupání (zákaz namáčení těla do řek, jezer a potoků během dne) bylo oficiálně ukončeno a rituální mytí během Kupałské noci odhánělo nemoci a zlá kouzla. Dívky vyráběly věnce z květin a bylin, které pak házely do řeky. Pokud ti, které vytáhli chlapci, našli svého původního majitele, stali by se párem. Tuto noc bylo povoleno více než obvykle, což často vedlo k sexuální iniciaci – a proto se mluvilo o slovanském Valentýnovi.

Podle legendy kapradiny kvetly pouze na Kupała Night. Někdo, kdo měl štěstí ji najít, zbohatl a také se věřilo, že se v případě nebezpečí stane neviditelným. Heřmánek a květiny se také používaly k věštění, dokonce i koprové stonky (dívky je označovaly barevnou nití a dávaly jim jména svých oblíbených chlapců – stonek, který přes noc vyrostl nejvyšší, byl důkazem největší vášně).

Tento svátek byl natolik silně zakořeněn ve slovanské tradici, že církevní autority rozhodly začlenit pohanský rituál do křesťanského kalendáře – Kupała Night je dnes známá jako Svatojanův den a koná se 24.th Červen.

Historické dožínkové slavnosti dożynků

První podzimní den je sklizňový svátek Święto Plonów, na který přípravy začaly již v srpnu. Po sklizni zůstalo na poli několik neobřezaných stébel. Byly známé jako vousy (broda) a byly ponechány tak, aby půda nebyla zcela ochuzená o obilí. Část úrody byla také uložena ve svatyni. Několik dní před hlavními oslavami byla před sochou Świętowita, boha války a plodnosti, umístěna sklenice medového likéru – posvátného slovanského nápoje, který kvasil podobně jako víno. Pokud část nápoje zmizela, bylo to považováno za špatnou věštbu, ale sklenice plná až po okraj byla považována za předpovězí bohaté sklizně.

Bohové byli během tohoto svátku poděkováni za úrodu a modlily se za lepší shromáždění v následujícím roce. Byly vyrobeny obrovské věnce a pro tuto příležitost se pekly speciální dorty zvané kołacz. Tradičně kněz položil nádherný kołacz mezi sebe a lid a ptal se, zda ho lze vidět zezadu. Pokud se dokázal schovat, byl to jistě znak prosperity. Lidová tradice sklizňového svátku obstála ve zkoušce času ve formě dożynk, které se slaví dodnes, obvykle v jednu z zářijových nedělí, poté co jsou všechny úrody sbírány.

Pro duše starých lidí

Po smrti se věřilo, že duše putují do země věčného štěstí – Nawia. Během roku se však několikrát vraceli do světa živých a museli být řádně přijati. Rituály spojené s předky – Dziady – probíhaly podle principu, že duchové mohou živým pomáhat – například je učit morálním lekcím – a živí mohou pomáhat mrtvým – tedy zvyk nabízet jídlo a pití. Na hřbitovech se rozdělovaly ohně a na křižovatkách byly umístěny speciální grumadki (kusy dřeva), aby ukázaly cestu zpět do nebe. Tribut byl placen prostřednictvím turnajů, zpěvu a tance.

V některých oblastech Polska se zvyk krmení duší předků praktikoval až do počátku 20. letth století. Chrisitizace vedla k omezení svátků zemřelých na dva a nakonec jen jeden za rok – nyní je to 2nd V listopadu, kdy Poláci slaví Zaduszki. Relikvií pohanského obřadu Dziady je svátek Rękawka, který získal své jméno podle uměle vytvořeného pahorku, ze kterého byla vejce svíjena jako symbol vzkříšení. Tento svátek se v Krakově slaví dodnes.

Nový život

Největším svátkem v životě rodiny bylo narození dítěte. Ale nová slovanská duše by byla démony stejně netrpělivě očekávána. Z tohoto důvodu se červené stuhy uvazovaly u kolébky, aby se odháněly špatné kouzla, a ostré nástroje se umisťovaly pod postel nebo na práh. Trny nebo ostnité rostliny byly natlačeny kolem okenních tabulí spolu se solí česneku a v místnosti hořel oheň celý den. A aby oklamali zlé duchy, někdy se dokonce předstíralo, že dítě zemřelo.

Těsně před porodem byly ženy známé tím, že se obracely na boha Roda a jeho pomocnice Rodzanice, prosíc je o zdraví dítěte. Slované věřili, že v noci po narození se objeví tři božstva, která rozhodnou o víře dítěte tím, že mu na čelo udělají znamení, neviditelná lidskému oku. Aby prosili rodzanice, byly jim ponechány speciální porce chleba, sýra a medu. Další ženy z rodiny byly také pozvány a podávaly groš.

Věk mužů

Zatímco tíha organizace většiny svátečních oslav a obřadů byla demokraticky sdílena všemi bez ohledu na pohlaví, postrzyżyny byly rituálem, který se týkal pouze chlapců. Když mladý muž dokončil svých 12th rok (některé zdroje uvádějí 7th nebo 10th rok), mu byly vlasy ostříhány úplně poprvé. Tento symbolický přechod od dítěte k dospělému prováděl otec, který od té chvíle převzal odpovědnost za výchovu svého syna (dříve byl výhradně pod matčinou péčí, zatímco dcera zůstávala s matkou až do svatby). Během tohoto rituálu chlapec získal své vlastní jméno, protože to, které mu bylo uděleno při narození, mělo sloužit k ochraně před zlými duchy – strzyi – a přízraky. Od postrzyżyn otec oficiálně považoval chlapce za svého syna. Obřad byl doprovázen zpěvem a hostinou pro celou rodinu. Nejpravděpodobněji až v 18. století tento rituál stále symbolizoval podřízení se vůli a autoritě toho, kdo vlasy ostříhal.

A že tě neopustím...

V dávných dobách bylo manželství přátelskou smlouvou, která byla mezi rodinami volně uzavřena, a únos panny byl pouze inscenovanou hrou. Dívky se vdávaly již ve 14 letech a symbolické rozloučení s jejich panenstvím probíhalo jako součást rozplétání, doslova rozplétání. Dívky zaplétaly nevěstě vlasy do copu a zdobily je větvemi, květinami a stuhami, zatímco zpívaly smuteční písně. Svatební průvod dorazil k domu a mistr, první muž nebo dívčin bratr rozplétal cop. Ženich také uspořádal rozlučku se svobodou, ale podrobnosti nejsou známy.

Svatba – swatba – se konala následující den. Špatná energie měla být odváděna procházením bránou, na jejímž prahu byla sekera směřující do nádvoří. Manželské sliby byly vyměňovány od bohů za přítomnosti Żercy nebo dohazovače. Mladý pár byl přivítán solí a chlebem. Sdílení koláčového dortu, tanec a pití medového likéru pokračovalo bez konce...

Pár měl být na svatební noc speciálně chráněn, proto byla pod postel novomanželů umístěna sekera. Mělo také zajistit, že bude počat chlapec, protože pouze mužský předek byl znamením přijetí manželky domácími duchy, a tedy i rodinou manžela. Ale existovala i druhá strana mince, kterou popsal Ibrahim ibn Jakub: "Pokud má někdo dvě nebo tři dcery, stanou se základem jeho bohatství, a pokud jsou synové, zchudne." To vše je dáno věnem, které rodiče ženicha zaplatili rodičům nevěsty.

Na rozdíl od semblancí nebyla panenství tehdy příliš ceněno, protože to znamenalo, že dívka nebyla mezi chlapci oblíbená. Panna s dítětem byla velmi žádoucí jako znamení plodnosti. Pokud se muž chtěl rozvést se svou vyvolenou, mohl tak udělat, ale zároveň přišel o věno. Slovanské manželky byly svým manželům velmi připoutány a písemná svědectví o jizvách, které si způsobily po smrti manžela, to potvrzují.

… dokud nás smrt nerozdělí

Zemřelým byla poctěna a jejich duše byly pomáhány na cestě k Nawii, kterou ovládal Weles. Těla Slovanů byla obvykle vynášena okny a na práh byla položena ostrá sekera, aby se mrtvá duše nevrátila domů. Stavba hřbitovů u řeky nebo jezera poskytovala dodatečnou ochranu – voda byla považována za přirozenou bariéru pro duše, která by mohla trápit živé.

Mrtví byli oblečeni do slavnostního oblečení, se šperky a někdy i se zbraněmi, a poté byli zabaleni do bílého plátna. Po modlitbách bylo tělo položeno na kůl, protože pouze očistná síla ohně umožnila přechod do země Nawia. Popel byl uložen v hliněných nádobách zvaných popielnice a v nejstarších dobách byl uložen pod vchodem do domu. Věřilo se, že duše brání obyvatele a čistí hosty – proto se Poláci stále nezdraví přes práh vchodu.

Důležitou součástí pohřebního obřadu byly slavnosti, ve staré polské tradici nazývané strawa a od 16. století latinská stypa. Opakovaly se buď 40 dní, nebo rok po smrti. Tento způsob uctívání mrtvých pokračoval i při rituálu Dziady. V Rusi byly pro tuto příležitost organizovány také speciální běhy, zápasy a tance.

Slované věřili v určitý druh reinkarnace. Představovali si svět jako kosmický strom, jehož srdce se rozkládala kouzelná země, kde ptáci v zimě nacházeli útočiště. Wyraj – nebeský, ptákovitý, podzemní nebo hadí – se nacházel těsně nad Nawiou. Byly pověsti o zahradě za železnou branou, kterou hlídal Zlatý kohout, neboli Rarog, ohnivý pták. Duše, které odešly do země ráje, se vracely do země a do ženských lůn – s pomocí čápů a nočních jarů na jaře a havranů v zimě. Takže teorie, že děti přináší čáp, není bez důvodu!

Agnieszka Warnke, říjen 2015

Zdroje: Leszek Matela "Tajemnice Słowian" ("Tajemství Slovanů"), Białystok 2005; "Mały słownik kultury dawnych Słowian" ("Malý slovník staroslovanské kultury"), editoval Lech Leciejewicz, Varšava 1972; Aleksander Gieysztor "Mitologia Słowian" ("Mytologie Slovanů"), Varšava 2006; slowianie.republika.pl; religiaslowian.wikidot.com; slowianowierstwo.wordpress.com

Slovanské pohřební tradice starověku

 zdroj: Slovanské pohřební tradice starověku – Slavorum 

Akt pohřbu a tradice spojené se smrtí jsou důležitou součástí slovanské kultury. Obřady, které s ním souvisely, se prováděly s velkou pozorností k detailu, protože byly důležité pro další cestu duše.

Byl to také způsob, jak projevit lásku a úctu zesnulému členu rodiny, příteli nebo důležité veřejné osobnosti.

Ve starověku hrál oheň velkou roli v náboženském životě slovanských národů a často byl součástí mnoha rituálů, přičemž pohřbení nebylo výjimkou. Je známo, že těla byla obvykle zpopelněna. Věřilo se, že velký oheň může pomoci duši dosáhnout království mrtvých. Dřevo na oheň se skládalo tak, aby vznikl obdélníkový rám, lidé obvykle používali břízu nebo dub. Volba dřeva nebyla náhodná – bříza byla považována za posvátný strom a dub byl stromem boha Perúna. Prostor uvnitř tohoto obdélníku byl vyplněn slámou nebo tenkými větvemi. Těla byla spalována na hromadě dřeva nebo v dřevěné lodi.

Loď byla přítomna při mnoha ceremoniích, protože duše musela překročit řeku Smorodinu na cestě do posmrtného života. Často byli lidé kremováni s několika předměty, které byly pro zesnulé důležité. Například válečník byl poslán do jiné říše se zbraněmi, řemeslník se svými nástroji. Po vyhasnutí ohně byl zbytek popela pečlivě sesbírán a uložen do keramické urny, která byla později umístěna do speciálního pohřebního mohylu.

Je velmi pravděpodobné, že myšlenka vytvoření těchto mohyl odpovídala slovanskému vnímání struktury vesmíru. Země mohyly byla považována za střední rovinu, obývanou lidmi. Tak bylo nebe nad nimi vnímáno jako vyšší rovina bohů a prostor pod zemí – rovina mrtvých. Tyto mohyly se nacházely na zvláštním místě mimo osadu, nazývalo se Město mrtvých nebo Údolí mrtvých. Pohřební akt byl doprovázen Trisnou – rituální událostí, při níž lidé jedli, pili a hráli bojové hry.

Někdy byla keramická urna umístěna ve speciálně postaveném dřevěném domě, který stál na silném sloupu. Později, když se tradice změnily a těla byla umístěna pod zem, byly malé domečky na sloupech instalovány na hřbitovech. A dokonce později, když ortodoxní kříže nahradily sloupy, některé měly na vrcholu dřevěné střechy. Tato zvláštní tradice byla spojena s myšlenkou vytvořit pohodlné prostředí pro zemřelé v posmrtném životě. Je velmi pravděpodobné, že tyto domy měly pouze tři zdi místo čtyř, takže lidé mohli uvnitř svých zesnulých nechávat oběti jako jídlo. Bohužel mnoho těchto staveb se nedochovalo do dnešních dnů a o nich je známo jen málo.

V té době nebyla kremace jediným způsobem, jak pohřbívat mrtvé. Další tradicí bylo pohřbívání. Tělo bylo uloženo do země v pozici embrya, což odkazuje na akt narození.

Později se objevily další myšlenky o cestě duše. Slované věřili, že duše jde přímo k nebi a stává se jedním s nebeskými silami, které mohou ovládat počasí. Tělo bylo spáleno a pohřbeno, takže předek je také spojen se zemí. Bylo to provedeno, aby zajistili ochranu rodinné půdy a její úrodnost.

S postupným šířením křesťanství a jeho víry začaly nové ortodoxní rituály nahrazovat staré pohanské. Přestože některé praktiky byly novým náboženstvím zakázány, mnohé z nich se v malých vesnicích vykonávaly ještě mnoho let. A pravdou je, že některé části starověkých tradic týkajících se smrti a pohřbu jsou stále přítomny i v moderní době.

Radunice - Zadušnice

 Termín „radubice“, který uvádíte, je s největší pravděpodobností překlep pro Radunici (rusky Radonica). Z hlediska etnografie a slavistiky (např. podle klasických prací Lubora Niederleho či P. Bogatyrjova) jde o dva specifické projevy slovanského kultu předků, které se liší geograficky, časově i teologickým akcentem.

Zde je srovnání založené na akademických poznatcích z oboru etnologie a religionistiky:

1. Geografické a etnické rozdělení

• Radunice (Radonitsa): Je primárně východoslovanský zvyk. Je hluboce zakořeněn v Rusku, Bělorusku a částečně na Ukrajině. Vychází z lidové tradice, kterou pravoslavná církev později integrovala do svého kalendáře.

• Zadušnice: Je typický jihoslovanský zvyk (Srbsko, Bulharsko, Černá Hora, Severní Makedonie). Termín se používá i v západokřesťanském kontextu (jako Dušičky), ale v akademickém smyslu „hostin na hrobech“ mluvíme o pravoslavném balkánském rituálu.

2. Etymologie a náboženský význam

• Radunice: Název je odvozen od staroslovanského kořene „rad-“ (radost). Klíčovým konceptem je „Radostné připomínání zesnulých“. Smyslem není truchlení, ale sdílení radosti z Kristova vzkříšení s mrtvými. Je to tzv. „Velikonoce mrtvých“.

• Zadušnice: Název pochází ze spojení „za duše“. Důraz je kladen na přímluvnou modlitbu za spásu duší zesnulých. Je to rituál více zaměřený na milosrdenství, almužnu a liturgickou vzpomínku.

3. Časové vymezení

• Radunice: Slaví se pouze jednou ročně, a to v pevné vazbě na Velikonoce (obvykle druhé úterý po pravoslavné Velikonoci, tedy 9. den po Vzkříšení).

• Zadušnice: Konají se několikrát do roka, vždy v sobotu (sobota je v pravoslaví dnem klidu a vzpomínky na mrtvé). Nejdůležitější jsou:

  • Mjasopustní zadušnice (před začátkem půstu),

  • Letniční zadušnice (před svátkem Trojice),

  • Dmitrovské zadušnice (na podzim).

4. Rituální rozdíly (podle etnografických studií)

• Společné prvky: Obě tradice zahrnují rituální jídlo (pšenice/kolivo, chléb, víno) a hostinu přímo na hřbitově.

• Specifikum Radunice: Typická je přítomnost velikonočních symbolů, zejména barevných vajec (kraslic), která se kutálejí po hrobech nebo se na ně pokládají. Je zde silnější prvek „veselí“ (přípitky s mrtvými).

• Specifikum Zadušnic: Silnější důraz na rozdávání jídla cizím lidem a chudým („za duši“ zesnulého). Na Balkáně je rituál často doprovázen vykuřováním hrobů kadidlem a poléváním hrobového místa vínem do kříže.

Doporučené akademické zdroje pro hlubší studium:

1. Niederle, Lubor: Život starých Slovanů. (Základní dílo české slavistiky, rozebírá kult mrtvých a obřady na hrobech).

2. Bogatyrjov, Petr: Lidová kultura východních a západních Slovanů. (Etnografické studie zaměřené na rituální chování a magické funkce jídla).

3. Tokarev, Sergej A.: Religioznye verovanija vostočnoslavjanskich narodov. (Detailní rozbor Radunice z hlediska historického vývoje).

4. Mencej, Mirjam: Copies of the Afterlife (Studie o balkánských Zadušnicích a jejich předkřesťanských kořenech).

Pokud byste hledal v archivech, pro Radunici hledejte pod heslem „Radonitsa“ a pro jihoslovanský kontext pod „Zadušnice“ (srbsky Zadušnice, bulharsky Zadušnica).