neděle 2. prosince 2018

Archeologové ve Zlínském kraji prožili rok mimořádných objevů

  

Pravěká kultovní soška u Otrokovic, tisíce let stará sekyrka v Horní Lidči, tajemné hroby velkomoravských vyděděnců ve Starém Městě či vyhořelý středověký dům v Uherském Brodě. Archeologové ve Zlínském kraji letos tahali ze země unikáty.

Zanedlouho se budou prohánět automobily po nově vybudované dálnici D55. Místo, kde se aktuálně staví obchvat Otrokovic, však před tisícovkami let patřilo k významným pravěkým sídlištím ležícím na křižovatce obchodních cest. A když před zahájením důležité dopravní stavby na místo dorazili archeologové, očekávali mimořádně cenné nálezy.

Průzkum je nezklamal, v zemi objevili předměty evropského významu. A za mimořádně úspěšný označují letošní rok odborníci ze všech koutů kraje – ať již se jednalo o plánované průzkumy, sondy při opravách hradeb, nebo náhodné povrchové nálezy.

Záchranný výzkum na trase zmiňovaného obchvatu Otrokovic už od začátku archeology překvapoval. Tým pod vedením Miroslava Popelky už loni mezi Malenovicemi a Otrokovicemi narazil na čtyři hroby nitranské kultury z počátku starší doby bronzové.


Vyjímal se zejména tři tisíce let starý hrob se zachovalou kostrou dítěte. Bylo uloženo v embryonální poloze, což svědčí zřejmě o rituálním pohřbu.

Letos se v místě napojení na stávající dálnici D55 podařilo nalézt desítky objektů, které dokazují  minimálně dvě fáze pravěkého osídlení. „Starší je reprezentována takzvanou věteřovskou skupinou ze sklonku starší doby bronzové, mladší pak časnou fází kultury popelnicových polí z mladší doby bronzové,“ upřesnil Popelka.

Mezi keramikou, pracovními nástroji či třeba nádhernými zdobnými sponami vynikal nenápadný nález ve skoro dvoumetrové zásobovací jámě, od níž si archeologové původně nic neslibovali. Pod vlhkou hlínou ze zhroucených stěn zůstala nádherně dochovaná keramická figurka, která v našem prostředí nemá obdoby.

Fotogalerie

„Nález keramické antropomorfní plastiky se vsazeným bronzovým korálem ve středu hrudi můžeme oprávněně prohlásit za unikátní,“ zdůraznil Popelka.

Nejenže se jedná zřejmě o vůbec první pravěkou sošku muže nalezenou na našem území, ale figurka by mohla dát i důležité svědectví o pravěkém náboženství. „Jedná se totiž pravděpodobně o kultovní předmět, vztahující se k etablujícímu se slunečnímu kultu. S největší pravděpodobností jde o zpodobnění božstva nebo vysokého duchovního, božstvo zastupujícího,“ zamýšlí se vedoucí výzkumu.







Podobnosti k této plastice se zatím podařilo odhalit v oblasti formování lužické kultury v Dolním Slezsku či ve Francii.

Na konci října výzkum na trase obchvatu pokračoval také na území Napajedel a archeologům potvrdil výskyt keltského sídliště. Našli zde zřejmě pozůstatky obydlí s velkým množství keramiky, ale také bronzovým závěskem či skleněnými korálky a náramkem. Výzkum v této části by měl pokračovat ještě na jaře příštího roku.


Ozdoby z Polešovic

Na první pohled se mohlo zdát, že to jsou jen kousky pokrouceného plechu. Nálezy v hrobech odkrytých v lokalitě polešovické pískovny však představovaly vzácné předměty zdobící tělo nebožtíků z doby před více než čtyřmi tisíci lety.

„Byla tu například měděná čelenka, ozdoby ze svinutého drátu, prsteny, kostěné korálky náhrdelníku, kančí kly. V hrobové výbavě se také vyskytly nálezy kamenných nástrojů, zejména hroty šípů, a také keramické nálezy jako hrnce, mísy, poháry, šálky,“ vyjmenoval vedoucí výzkumu Marek Lečbych.

Polešovická pískovna je v hledáčku archeologů v souvislosti s těžbou místních vátých písků od konce 90. let a vydala už přes dva tisíce objektů z různých období. Letošní nálezy pak byly zajímavou sondou do naší prehistorie. Komu výjimečné hroby mohly patřit?

„Jednalo se o celé kmeny migrujících obyvatel hledajících nový domov na sklonku pozdní doby kamenné,“ doplnil Lečbych.


Sekyrku zasekli v pravěku

Málokdy se stane, že archeologové ze země vytáhnou takto starý dřevěný nález. Bronzová sekyrka objevená při povrchovém průzkumu v Horní Lidči se však dochovala včetně dřevěného topůrka. „To se stává velice ojediněle, v tomto případě jde o unikát,“ měl jasno Samuel Španihel z Muzea regionu Valašsko.

Sekyrka je zdobena litým rýhováním a odpovídá středodunajské popelnicové kultuře v mladší až pozdní době bronzové. Není tedy místní, ale přinesl si ji zřejmě neznámý cestovatel.

„Topůrko se dochovalo, protože byla sekera zatnuta kolmo do země, takže se v pouzdře držela vlhkost,“ upřesnil Španihel. Zaseknutí do země přitom mohlo značit jakési rituální poděkování za úspěšný přechod hor.

Další sekyrku ze stejného období letos našli spolu s bronzovou jehlicí také u Kelče. „Sekery měly stejný význam jako dnes. Užívaly se jako dřevorubecký nástroj nebo zbraň,“ doplnil archeolog.


Hroby lidí, kterých se báli

Zkušený archeolog Luděk Galuška letos odkrýval další část velkomoravského pohřebiště ve Starém Městě a okamžitě poznal, že narazil na něco mimořádného.

Hroby z 9. století, které odhalil, se totiž vymykaly všem ostatním. Kostry ležely v neobvyklých polohách, měly zvláštně pokrčené nohy, v některých hrobech se nalezly třeba jen spodní končetiny, jinde zase pouze mléčný zub. V jednom z hrobů se našly dva pozůstatky těl přimknuté k sobě.

„Ti lidé byli pohřbeni spolu zároveň, což je naprostá anomálie. Na celém pohřebišti žádný takový hrob není,“ vysvětlil Galuška, který pozemek nedaleko Památníku Velké Moravy zkoumal předtím, než tu vyroste rodinný dům.

Jednalo se zřejmě o část pohřebiště, kam se ukládali vyděděnci z tehdejší společnosti. Je možné, že se jich lidé báli a nevěděli, co si s nimi počít, dokonce i po smrti. „Mohlo se jednat o psychicky nemocné, oběti násilných činů, jejich pachatele nebo třeba lidi, kteří se utopili,“ řekl Galuška.


Luxusní keramika přežila požár

Když se letos na jaře pustili odborníci do průzkumu sklepních prostor několika středověkých domů v centru Uherského Brodu, jeden z nich je vyloženě potěšil. Ukázalo se totiž, že dům ze dřeva a hlíny, pravděpodobně za 14. století, byl zachvácen a zničen rychlým požárem.

„Takovéto požárem zaniklé sídlištní situace jsou vůbec nejzajímavější. V tomto případě se celá nadzemní konstrukce vlivem žáru zřítila a pohřbila na několik set let všechno vybavení suterénu na místech, kde v danou chvíli stálo,“ vylíčil vedoucí oddělení archeologie a historie Slováckého muzea Tomáš Chrástek.

Vytvořila se tak pozoruhodná časová konzerva, která ukazovala zachovalou část domu v okamžiku požáru. Našly se tu velké zásobníkové nádoby i drobnější předměty jako džbán na víno nebo hrnec se zbytkem potravin.

A zajímavé nálezy přinesly i další odkryté situace. Podařilo se odhalit stříbrné a měděné mince, přesleny na spřádání příze, hliněné závaží na rybářskou síť nebo vyřezávanou ozdobnou kostěnou rukojeť nožíku.

„Mezi nejzajímavější nálezy patří luxusní keramický džbán zdobený motivem gryfa a zbytky středověkých keramických hraček, jedná se o hlavičku keramické panenky s realisticky ztvárněným obličejem a účesem, dva zlomky rytířů sedících na koních,“ odhalil Chrástek.


Původní hradby a dýmka stavbaře

O pozůstatcích barokních hradeb v Uherském Hradišti se všeobecně ví už dlouhou dobu. Letos však výzkumníci narazili na velmi zachovalé zdivo z první fáze opevnění před rokem 1670. V místě mezi ulicemi Hradební a Kollárova se zhruba metr a půl pod povrchem objevily obrovské zachovalé hradební bloky původního zdiva. O takové podobě barokního opevnění se přitom dříve vůbec nevědělo.

Město proto začalo s obnovou těchto hradeb s cílem zpřístupnit pod zemí ukrytou část kamenného opevnění veřejnosti. Odborníkům daly tyto práce nejen mnoho poznatků o tehdejších konstrukčních postupech, ale odhalily také fragmenty keramických a skleněných nádob, zvířecích kostí a kovových artefaktů.

„Specifickou skupinu nálezů představuje několik pozůstatků dýmek. Všechny tyto předměty lze datovat do průběhu 18. až první poloviny 20. století, kdy zde narůstal terén po zániku fungování barokního opevnění,“ upřesnil Chrástek.



Asi nejzajímavější nálezy odkryli archeologové v základové spáře – polovinu menšího pozlaceného knoflíku a kompletně zachovanou keramickou dýmku s realisticky vyobrazeným lidským obličejem. Patřit mohly zřejmě lidem, kteří hradby stavěli.

„Oba předměty byly patrně ztraceny v průběhu výstavby hradby někdy v průběhu 17. století,“ potvrdil Chrástek.

Tajemství vzácných, letos nalezených předmětů by se brzy mohla archeologům ještě více poodhalit. Zásadní objekty totiž putovaly do laboratoří k dalšímu zkoumání. Dá se předpokládat, že poté je budou moci lidé obdivovat v regionálních muzeích.



https://tv.idnes.cz/domaci/pri-budovani-dalnice-objevili-figurku-z-praveku.V180504_151842_zlin_jda


Převzato: https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/zlinsky-kraj-archeologicke-nalezy-archeolog-archeologie-hrob-soska.A181129_442293_zlin-zpravy_ppr?

pátek 30. března 2018

Slovanské Velikonoce

Abychom si mohli v plné míře a v celkové harmonii s přírodou užívat tento velký svátek, Svátek velikého dne a veliké noci, v podstatě svátek zpětného obnovení života, jeho obrození po zimní smrti, je dobré poznat rodokmen starých obřadů a uvědomit si význam prvotních magických atributů, které nás tento den provází. Velmi mnoho z nich bylo zapomenuto nebo ztratilo význam.
Slované se řídili lunárním kalendářem založeném na lunárním cyklu Měsíce. Měsíční rok čítal třináct měsíců. Všechny velké svátky byly spojené s úplňkem Měsíce a každé důležité rozhodnutí muselo být přijato během „mladého měsíce“ (dorůstajícího),pokud mělo být úspěšné. Podle tohoto pravidla jaro nepřicházelo 21. března, ale o úplňku po jarní rovnodennosti.
Dnes, kdy používáme solární kalendář (sluneční), svátek stále navazuje na jarní rovnodennost. Je to čas našich velikonočních svátků a termín těchto slavností se pohybuje mezi 21. březnem a 26. dubnem s tím že připadá na první neděli po prvním jarním (porovnodennostním) úplňku. U Velikonoc se zachoval pradávný termín agrárního lunárního svátku Nového roku a s ním část novoročních obřadů. Pro rolníky a pastýře to bylo mezní datum, od kterého mohli započít různé činnosti spojené s úpravou země a chovem. Je docela dost možné, že to byl nejdůležitější svátek celého ročního cyklu.
Část elementů Svátku jara se zařadila do Svátku Velké noci. Část z nich se však odpojila od dávného termínu a přizpůsobila se novým termínům slunečního cyklu i s daty nového kalendáře. Tak se například rituál usmrcení zosobněné zimy (Morana, Mařena, Smrtka, Máslenice, Kostroma) přiřadil k datu 21. března.
Dále pak tradiční intronizace Jarního krále (pastýři) a Obnášení královny v Polsku, obřady Jaryla-Jaruna na Rusi (dnes Zelený svatý Jurij), Kukiery v Bulharsku, běloruská Sjemucha nebo také litevský svátek Sekmine zůstaly spjaty s březnovými oslavami jara (někdy tzv. Zelené svátky).
Další magické činnosti, bez kterých se kdysi svátek neobešel, energeticky potlačované Církví, zanikly úplně, nebo se přeměnily v jinou formu. Týká se to hlavně obecně slovanského velikonočního obřadu pálení ohňů na vršcích (pálení čarodějnic, Ogni Gromadnich, Grumadek, Grmači, Grietov) a také obřadní uctívání zemřelých předků (tzv. Jarní Dědci), v různých slovanských zemích nazývaných jinými jmény: Něbožčickij Vělikdeň, Navski Děň, Navskij Velykdeň, Leldena Vělik Den, Navjan Děň, Radunica... Do této skupiny spadají také „jarní hry“, které se zachovaly například v podobě krakovského svátku Rękawki, slezských lidových závodech nazývaných Rochvistem, nebo takzvané Volové svatbě v Podlesí.
První etapou jarních obřadů bylo bezesporu pohřbívání zimy. Zosobňovala ji většinou ženská postava ze slámy v životní velikosti oblečená do bílého lněného šatu s dopodrobna vymalovanou tváří s dlouhými lněnými vlasy. Její hlavu často ověnčovala koruna z trnitého hlohu. Tato postava Morany byla v Čechách nazývána Mařena, v Polsku Marzana (Długoszova Marzyana), na Slovensku Marena nebo Marmurena, v Rusku a na Rusi Marucha, Mara, Mora a v dalších oblastech Morena, Marana, nebo Maržana. Polabští Slované, Lužičané a Slezští Slované během tohoto obřadu ničili postavu bohyně smrti nazývanou Smertnica, Šměrčucha nebo prostě Smrt.
Při obřadu vynášení Zimy byla loutka obnášena kolem vesnice a zpívali se písně zesměšňující smrt a zimní trápení. Současně bylo vyvoláváno jaro. Vše se odbývalo za stálé asistence smíchu i pláče, za zvuku rituálních řehtaček, píšťal, dud, bubnů a zvonků, včetně různých vozembouchů vyhánějících temnou moc a zlé démony. Následně byl symbol bohyně házen do vody, topen, pouštěn s proudem řeky (Morana), nebo ho lidé pálili a trhali na kusy (Smertnica, Kostroma, odtud i české pálení čarodějnic).
Teprve po provedení tohoto symbolického usmrcení mohly začít přípravy na vítání jara. Jako vždy při svátcích lidé čistili celý dům. Jarním úklidem však neměl být odstraněn pouze nepořádek a špína, ale především za celý rok nashromážděné zlo. Při úklidu bylo společně s prachem vymetáno „vše nečisté“. Pralo se prádlo a stoly se prostíraly bílým svátečním ubrusem. Muži chodili na lov a ženy pak z úlovků připravovaly sváteční jídlo. Ženy také pekly různé koláče často v podobě zvířat (symboly božstev a současně imitace dobytka, který se měl množit) a placky pro Dědy – duchy předků.
Chlapci a děvčata chodili hledat vrbové proutí a lískové větvičky pokryté čerstvými pupenci (takzvané kočičky). Větvičky se doma dávaly do vázy a nechávaly se na světlém teplém místě, aby vyrašily. Po celou dobu příprav se podlévaly vodou ze svatých pramenů, aby nabraly božskou životní sílu.
Domů se nosily také větvičky břízy s mladými lístky nebo smrk (pokud se bříza nestihla zazelenat), včetně celých mladých stromků. Zelenými větvičkami se zdobil celý dům.
Mládenci v té době začali stavět „májku“ a dívky pod dozorem bab (stařen) malovaly vejce. Obyčej malování, barvení a krášení vajec byl znám již ve třetím století před naším letopočtem. Vajíčka se tehdy barvila pomocí cibule, kůry stromů (švestka, ořech, hrušeň) a kopřivy.
Přípravy nějakou dobu trvaly. Můžeme se dohadovat, že něco okolo týdne. Nakonec, když už bylo vše hotové, se lidé myli v lázních, načež jejich podlahu pokrývali vrstvou popela. Lázně se nechávaly ohřáté, byly zde ponechávané ručníky, protože právě sem nejdříve přicházejí duše předků, aby se umyly, než společně se zbytkem rodu zasednou ke slavnostnímu stolu. V popelu se pak hledaly stopy Dědů. Večer se obcházelo celé hospodářství s ohněm a možná i kadidly s různými bylinami a z každého zákoutí byly vyháněny temné síly. Svátek ohně a zakuřování kadidlem domů se v křesťanských dobách spojil se svátkem Matky Boží Hromnické a svátkem Očištění Marie.
Hromnice a kadidlo z jalovce dodnes znají polské vesnice, kde jsou považované za prostředek chránící před blesky. Je to dozvuk části víry a obřadů ke cti Peruna, který otevíral jaro. Výše uvedený cyklus přetrval dodnes jako Květná neděle a původní větvičky se změnily na ratolesti, které se světí v křesťanských kostelech týden před Velikonocemi.
Za úsvitu následujícího dne začínal svátek. Jeho začátek tkvěl ve vzájemném udeřování se zelenými vrbovými proutky, tzv. pomládkami. Toto symbolické bití vyhánělo zlo z člověka a dodávalo mu sílu kvetoucí vrby nebo lísky. Toho dne se přistupovalo k intronizaci jara. Konalo se to podobně jako usmrcování zimy, tedy v procesí.
Po ukončení pochodu se na vybraném místě, svatém vršku, nejčastěji poblíž svatého háje, zapalovaly ohně a konaly se různé hry a hromadné hostiny. Hry často začínaly až následujícího dne. Konaly se různé závody (slezský Rochvist), pěstní souboje (kyjevský svátek Peruna z ruských Letopisů), zápasy (podleská Volová svatba), šplhání (krakovská Rękawka), souboje s klacky a podobně. Pozměněnou formu těchto iniciačních her obsahující mnoho identických elementů známe z obřadů, které popisovali kronikáři prvních Přemyslovců, vládců Polska, Slovinska a Chorvatska.
Během her se konal také druh soutěže kraslic, které se hodnotily, točily a kutálely po zemi a následně se rozbíjeli tak, že se jednou kraslicí udeřilo do druhé. Vyhrálo to vejce, o které se všechna jiná rozbila. Podobně se konaly závody také s koláči, které se pouštěly dolů z kopce.
Po těchto hrách se přistupovalo k hostině, na jejímž začátku se jedly kraslice. Vejce, jako symbol života, mělo ve slovanských obřadech velký význam. Ještě v 19. století během velikonočního hodování bylo zakázáno ho nabírat vidličkou, ale pouze rukou. Vejce bylo nejen živým zárodkem, ale zároveň symbolem rodícího se slunce, božského syna Nebeského ohně Svarožice i hlavních nebeských bohů samotného pána ohně Svaroga a pána světla Dažboga. Hostina končila pozdě večer.
Následující den se opět konala hromadná očista ve svaté vodě dříve nabrané ze svatých pramenů. Lidé se vzájemně polévali chladnou pramenitou vodou a to velmi masově. Tímto činem se lidé očistili a nabrali životní sílu, stejně jako déšť omývá rostliny a zároveň jim dodává sílu.
Když dnes barvíme vajíčka, sejeme obilí do misky, aby se nám doma zazelenilo, jdeme na „kočičky“, na pomlázku a když nakonec sedíme u svátečního velikonočního stolu, měli bychom si položit otázku a pokusit se na ní odpovědět. Co přetrvalo a co zmizelo navěky? Kolik ještě zmizí a kdy přestaneme být sebou? Můžeme správně hledět do budoucna s tím, že zpřetrháme vazby na dávnou víru a tedy na přírodu? Co víme o sobě samých, vlastních kořenech a mnohosetleté tradici? Může strom s přetrhanými kořeny plodit ovoce?

čtvrtek 22. února 2018

Vynášení Morany

Vynášení smrti a vítání jara je západoslovanský lidový zvyk pocházející z předkřesťanské éry. Jeho ústředním prvkem je slaměná figura oblečená v ženských šatech, známá pod četnými jmény jako například Morana, Morena, Marzana, Mařena, Smrt, Smrtka nebo Smrtholka. Formy jména Morana jsou užívány především na východě. Rituál se zpravidla koná na Smrtnou neděli, ale také na neděli Družebnou a Květnou.

Figuru Smrtky vytvářely dívky z došku a oblékaly ji do ženských šatů nebo ovinuly do hadrů, figura byla také různě zdobena, například stuhami bílou či černou, náhrdelník i vyfouknutých vajec či prázdných šnečích ulit. Poté byla nastrčena na tyč, či prostě vzata do rukou.
Smrt je vynášena z vesnice za zpěvu obřadních písní a poté vhozena do vody či do příkopu, pálena nebo zakopávána do země. Poté se všichni rozutekli a věřili, že ten kdo doběhne do vesnice poslední, do roka zemře. Součástí slavnosti bylo také koledování. Házení do vody že nejspíše nejde o zničení Smrti a Zimy, ale pouze o její poslaní zpět do podsvětí, do kterého je vodní tok branou.
 

Zaklínám Tě Moreno do otepi slámy,
už nebudeš  moci, chodit mezi námi
Zaklínám Tě Moreno, tak to musí byť,
už nebudeš ve dne, ani v noci přichodiť.


Součástí vynášení smrti bylo také přinášení do vesnice nového "Líta" (léta, letečka, májíčka), které symbolizovalo příchod jara a obnovení života. Na rozdíl od smrtky bylo vytvořeno ze živých a barevných materiálů. Tradiční líta byla dvojího druhu. V západní polovině našeho území, v Čechách a na přilehlé části Moravy, se upravovala z vršků jehličnatých stromků, ve východních oblastech (zejména u hranic se Slovenskem) pak většinou z jívových ratolestí.
Mládež si také domů přinášela větévky rašící, svěží, zelené a ozdobené barevnými pentličkami. S takovým to lítem nebo lítečkem pak mladí koledou obešli vesnici a u každého domu obřadními zpěvy a říkankami oznámili, že je zima pryč. Od hospodářů za tu dobrou zprávu dostali něco dobrého na zub a nakonec si z dárků uspořádali hostinu, u níž nechyběla dobrá zábava, muzika, zpěv a tanec.