čtvrtek 16. května 2024

Slovanská mytologie

kopie stránek: Slovanská mytologie - Středověk - české a světové dějiny

Ze slovanské mytologie se zachovaly různé střípky rozprostřené v prostoru od Polabí až po dnešní Rusko. Sami Slované si své mýty, božstva nezaznamenávali, takže písemné zmínky existují z druhé strany - od křesťanských kronikářů, kteří často pohanstvím opovrhovali nebo mu příliš nerozuměli. Většina kronikářů navíc zachycují pohanství u Polabských Slovanů, které bylo navíc nejpokročilejší a nejlépe zorganizované, aby mohlo být fungující ideologií prot tlaku christianizace ze západu. Slovanská mytologie se tak složitě rekonstruuje ze zlomků psaných pramenů, archeologických nálezů, poznatků z lingvistiky, etnologie a srovnávací religionistiky.


Stvoření světa

Slované zřejmě měli několik výkladů o vzniku světa, bohužel žádný z nich nemusí být autentický, neboť byly rekonstruovány etnology na základě pozdějšího folkloru a zdá se, že byly výrazně ovlivněny křesťanstvím.

Hned v první teorii je vidět vliv křesťanského dualismu. Svět podle ní stvořili dva ptáci, černý (Satan, Černoboh) a bílý (Bůh, Svarog), kteří seděli na dvou dubech nad praoceánem. Vynášeli ze dna písek a oblázky a z nich stvořily zemi i nebeská tělesa. Černý pták symbolizoval zlo, stvořil pohoří, skály, bažiny, bílý pták naopak úrodnou zemi. Podle jiného mýtu svět vznikl z kosmického vejce, které snesl boží kohout. Z tohoto vejce vyplynulo sedm velkých řek. Svět také mohl vzniknout z ohně, který Slované také uctívali.

I mýtus o stvoření člověka nebude nejspíš původní. Člověka tak měl stvořit démon Rod z hlíny, nebo Bůh z potu (u Slovinců). Podle jiného výkladu byl stvořitelem Satan, ale Bůh vložil do člověka duši.

Bohové a nadpřirozené síly

Slovanské náboženství bylo polyteistické, Slované uznávali celý panteon bohů, kteří měli určitou hierarchii, zároveň existovaly lokální kulty věnované místním bohům. Zdá se, že společná všem Slovanům byla čtyři nejvýznamnější božstva - Perun, Veles, Svaroh a Dažbog.

Svaroh podle Bing AI

Nejvýznamnější, minimálně na Rusi v době křtu kyjevského knížete Vladímíra byl Perun - bůh blesku, hromu, později i deště a úrody. Mezi jeho atributy patřily skála, hora, strom, dub, sekera. Bohem úrody, stejně jako bohem dobytka a magie, byl zřejmě původně Veles. Tento bůh byl zároveň i patronem poetů.

Významným bohem byl i Svaroh (nebo Svarožic, pokud koncovka -ič není otčestvo), který byl bohem války, ohně a kovářství. Jeho synem byl Dažbog (uváděný jako Svarožic, tedy syn Svaroha), který byl bohem Slunce, mezi jeho atributy patřil kůň a divoké prase. Podle některých teorií byl u polabských Slovanů totožný s Radegastem, podle jiných byl Radegast samostatný bůh.

Mezi méně významné bohy patřila Mokoš, bohyně země, ovcí a přadlen, Rod byl snad bohem plodnosti a Morana smrti. Z Černoboha se zřejmě vyvinulo negativní božstvo, alternativa Satana. Zřejmě on se stal patronem běsů a čertů.

Další Bohové byli zřejmě uctívání jen regionálně. Nejvíce zpráv o lokálních kultech nabízí oblast na východ od řeky Labe. U Ránů na ostrově Rujana (Rügen) existovala v Arkoně svatyně, která byla zasvěcena bohu Svatovítovi. Organizovaný kult soše boha se čtyřmi obličeji a picím rohem v pravé ruce se rozšířil zřejmě v polovině 11. století. V svatyni a kolem ní se konaly liturgické úkony, Svatovítovi se skládali peněžní i materiální (zřejmě i lidské) oběti, božstvu náležel také posvátný bílý kůň pomocí nehož se věštilo, hlavně úspěch ve válečné výpravě.

V Garzu na Rujáně byla svatyně Rujevíta, vedle Porevíta a Porenuta. Rujevítova socha byla stejně jako Svantovítova také zničena během dánského tažení v roce 1168, měla sedm hlav, u boku stejný počet mečů, poslední, osmý meč socha držela v rukách. Sochy obou další bohů měly pět tváří. Břežané ve Wolgastu a Havelbergu zase uctívali Jarovíta, který měl výrazné válečné rysy, ve Vágrii byl uctíván Prove. V Brandenburgu a v okolí Štětína byl uctíván trojhlavý bůh, Triglav. Snad stejný Bůh, jménem Trojan je znám z Rusi.

Sochy Rujevíta a Porevíta podle Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů, s. 97

Další lokální bohové jsou známy z Kyjevské Rusi, jsou to Chors, Stribog (bůh větru), Simargl, Pereplut.

Slované si nemohli svět, přirodu a život v ní představit bez duchů a bytostí přírodních sil. Kult bohů tak doplňoval kult nadpřirozených bytostí. Většina z nich byla spojena s určitým prostředím a byli často negativní. Pro hory to byli různí duchové hor, horské víly, permoníci, pro vodní plochy - vodník, víly, rusalky, žínky, pro vzduch - mráz, baba Jaga, pro oheň třeba zmek, rarach, pták Ohnivák, plivník, skřet, drak a pro pole například žitná bába, žithola. Další strašidla jsou spojena s lidskou společností a zpravidla vznikají neobvyklou a nečekanou smrtí (utopení, poprava): polednice, klekánice, půlnočnice, vlkodlaci a upíři. Slované věřili také Byli i kladnější nadpřirozené síly, většinou ochránci stavení a domácností: šotkové, skřítci, hospodáříčkové.

Bohy různých úrovní a nižší nadpřirozené bytosti u Slovanů doplňovalo uctívání přírody. Velké vážnosti se těšily hory (Ślęża ve Slezsku, zřejmě i středočeský Říp), skály, lesy a háje. Posvátným stromem Slovanů byl nejdříve dub, později lípa. Mezi posvátná zvířata patřil hlavně kůň, vůl, býk, kanec a kohout.

Obřady a rituály

Staří Slované měli zřejmě velmi bohatý duchovní život, ze kterého se zachovaly jen zbytky. Určitě slavili slunovraty (Letní slunovrat - Kupala) a rovnodennost (Jarní rovnodennost - Zelené svátky). Pohanský původ má také topení Morany nebo různé přechodové rituály jako jsou postřižiny.

Mezi další obřady patřilo rituály nebo oběti, které měly přinést dobrou úrody, úspěch v boji, nebo rituální orba. Některé obřady vykonával původně kníže (odtud podobnost slov kněz a kníže), starosta obce nebo hlava rodiny (rituální orba na počátku zemědělského cyklu), později vzniká specializovaná kněžská vrstva pohanské společnosti. U Polabanů byl kněz nazýván žrec , což je příbuzné s dnešním ruským slovem žertva жертва (oběť), na Rusi zase volchv (волхв). Soukromé, neveřejné, rituály zajišťovaly různé věštkyně, šamanové, hadačové nebo čarodějové.

Novgorodský kníže Gleb Svatoslavič (žil cca 1052 - 30. 5. 1078) zabíjí volchva, Radziwillovský letopis, 15. století. Zdroj: Wikimedia

Obřady měly svoji specifickou dramaturgii - existovaly pohanské modlitby, jejichž text se nezachoval. Součástí pohanských rituálů byly oběti - nejčastěji se bohům obětovalo jídlo (obilí, ovce, selata, zabitý kohout), případně i vojenská kořist. Slované se nevyhýbali ani lidských obětím, většinou z řad křesťanských zajatců.

K individuálním rituálu stačil nějaký menší bůžek ze dřeva (Dalimil mluví o tom, že Slované po příchodu k Řípu nesli na ramenou dědky). K veřejným kultovník místům patřily posvátné, hory, hájky (obehnané plotem se dvěma vchody). Náboženské prostory, obětiště byly často obehnané valem, v jejich středu byla stéla, socha boha, kolem ní menší stély.

Obětiště Peruna z 10. století podle Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů, s. 160

Dřevěné pohanské chrámy jsou doménou hlavně německého Polabí. Svantovítův chrám na Arkoně podle kronikáře byl položen v chrámovém okrsku zhruba o rozměrech 30x30 metrů, který byl ohraničený malovaným plotem s jednou bránou. Uvnitř okrsku byla taktéž čtverhranná svatyně na čtyřech sloupech, která měla místo stěn koberce. Uprostřed byla socha Svatovíta v nadživotní velikosti s čtyřmi obličeji s rohem v pravé ruce. Dřevěný chrám v meklenburském Gross Raden měl rozměry 7x11 metrů.

Rekonstrukce pohanské svatyně v Gross Raden, zdroj: Pinterest

Specifickým rituálem byl pohřeb. Zřejmě i oni měli svoje nebe a peklo. Nebe (ráj) nazývali Nava, dostali se tam ti, kteří vedli spořádaný život. Ostatní propadli peklu a stávali se z nich upíři, vlkodlaci a další běsové. Pojdříve své mrtvé pálili, popel nebožtíků byl dáván do uren (popelnic) a na nich byly stavěny mohyly. Do hrobů byly často přidávány i milodary. Kostrové pohřbívání se rozšiřuje až 9. a 10. století. Ještě Kosmas na začátku 12. věku zmiňuje pohřbívání mimo hřbitovy - v lesích, polích a křižovatkách cest.

Zánik slovanského náboženství

Slovanské náboženství zaniká pod tlakem křesťanství ještě v průběhu raného středověku. Moravané přijímají křesťanství již na počátku 9. století, českní kníže Bořivoj na konci téhož století. Polské knížectví je formálně křesťanské od 10. století, stejně jako Kyjevská Rus. Nejdéle pohanství jako knížecí ideologie vydrží ve východním Německu u Polabských Slovanů - zřejmě i jako reakce na ohrožení ze strany křesťanských sousedů (Říše, Polska, Dánska). Pohanství bylo podporováno místními knížaty jako stmelující prvek, součást identity integrující společnost. V roce je 1068 dobyta Retra (kde měl svůj kult Svarožic), Pomořany v roce 1120, Obodrité byli podmaněni k roce 1147. Posledním pohanským chrámem je Arkona, která je dobyta dánským králem Valdemarem v roce 1168. Povalení sochy Svatovíta na rujanském hradišti tak znamená konec pohanské církevní organizace.

Přijetí křesťanství zhora ale neznamenalo okamžitý zánik pohanských věroučných prvků nezaniká ihned. V Polsku vypuká v třetině 11. století pohanské povstání, v Čechách v roce 1092 kníže Břetislav nechá kácet posvátné háje a likvidovat hadače a čaroděje, proti volchvům musí zasahovat ruská knížata. Pohanské pověry přibližuje Homiliář opatovický z počátku 12. století, ve stejné době Kosmas naříká, že venkované jsou polopohany.

Použitá literatura:

Aleksander Gieysztor: Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, 2006. https://shron1.chtyvo.org.ua/Heishtor_Aleksand/Mitologia_Sowian_pol.pdf

Libuše Hrabová: Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. České Budějovice: Veduta, 2006.

Ervín Hrych: Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, 2000.

Jindřich Kačer: Temné počátky českých dějin. Odkud k nám přišli a jak žili první Slované. Brno: Jan Melvil Publishing, 2021. Recenze knihy

Jan Máchal: Bájesloví slovanské. V Praze: Nákladem J. Otty, 1907.

Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990.

sobota 4. května 2024

Jiří Dynda o Kupadlech

https://fb.watch/fRo5C8gRCn/


V tradici Slovanů se ale slavil až o svatojánské noci, tedy z 23. na 24. června. Kupadla byla velká komunitní slavnost kolem centrálního ohně a provázelo ji mnoho rituálů – vysvětluje Jiří Dynda ze Slovanský ústav AV ČR, v. v. i..

Dr. Emil Páleš / Budúcnosť slovanskej kultúry


 Popularizačná konferencia Pôvodná kultúra Slovanov 2017 / Dr. Emil Páleš, slovenský vedec a predstaviteľ sofiológie, ktorá sa usiluje o syntézu rôznych prameňov poznania (zjavenia, rozumu a zmyslovej skúsenosti). Vo svojej prednáške Dr. Páleš rozoberá súčasnosť a budúcnosť slovanskej kultúry.

pondělí 29. dubna 2024

SLOVANSKÁ POTNÁ CHYŽA




Naddunajskí Slovania mali v obľube potnú chyžu. Počas obdobia západorímskeho kresťanstva u nás zanikla, zachovala sa len u východných Slovanov , ale tam „odduchovnela“ a tak dnes k nám preniká potná chyža hlavne z Ameriky – z kultúry pôvodných (native) Američanov, teda Indiánov – pod názvami inipi (Lakotah) alebo te-mas-kal (Dom horúcich kameňov, Mexiko – Navato). My by sme však mohli používať slovanský názov aj slovanský obrad.


ČO PÍŠU CUDZINCI O PARNOM KÚPELI SLOVENOV

Čo píše o potných izbách naddunajských Slovenov z obdobia Veľkej Moravy arabský cestovateľ Syn Rasta: „V ich krajine (Slovenov) býva tuhá zima. Preto si vykopú obydlia pod zemou, zastrešia ich drevenou strechou… a prihrnú na ňu zem. Do takého obydlia príde muž so svojou rodinou a prinesie tam drevo a zopár skál. Potom v ňom rozloží oheň a kúri, až kým sa (kamene) nerozpáli do červena. Keď sú najhorúcejšie, polieva ich vodou a obydlie zohreje. Potom si všetci odložia vrchné šaty a prečkajú v príbytku celú zimu až do jari.“ Zakončenie tejto správy musíme brať samozrejme s nadhľadom – v zmysle – že takéto parné kúpele Slovania v zime uskutočňovali naozaj často. Iný cestovateľ (Ibrahim syn Jakabov) píše o potných chyžiach západných Slovanov, že sú to domy utesnené machom, čo arabský kupec, mach nepoznajúci, obrazne opisuje ako „čímsi, čo rastie na stromoch a ponáša sa na vodné riasy“. Sloveni „v dome, zvanom izba, lejú na rozhorúčenú pec vodu z kadí, na kamennú piecku. Každý z nich drží v ruke otiepku trávy, ktorou sa ovieva. Póry v koži sa mu otvárajú a pot sa z neho leje cícerkom. Na tele im neostane ani vyrážka, ani vriedok…“. Rozbor týchto skratkovitých správ bude na sobotnom vedomeckom sústredení

Pisateľ v roku 1995 založil Kruh prírodných kultúr a v tom roku sa začal zameriavať na pôvodnú kultúru, keďže videl s inými prírodnými kultúrami veľa podobností i odlišností a nevidel nikoho, kto by sa o našu pôvodnú kultúru staral. Takže hostil mnoho pôvodných duchovných, aj z Ameriky, poskytoval im priestor na učenie a strávil s nimi mnoho času v rozpravách o veciach prírodných kultúr. V oblasti parného kúpeľa – potnej izby (čo je pôvodnejší názov, ako chyža), našiel tiež podobnosti, i odlišnosti. Okrem toho bol aj v oblastiach východných Slovanov – na Ukrajine a v Rusku, kde videl použitie parného kúpeľa a vyhodnocoval to .

AKO SA LÍŠIA INDIÁNSKE OD SLOVANSKÝCH KÚPEĽOV

V zásade – sú rozdiely v oblasti stavby potnej izby. Napríklad Mexickí Indiáni prevzali tradíciu kmeňov prérijných, hlavne Lakota (Dakota, Siouxe), ale obrad nazývajú naďalej po svojom ako te-mas-kal a vedú ho často úplne riadene (vedúcim chyže, iní nemajú právo obradného slova). Kolá sú krátke, husté a nie je priestor na kúpanie a pitie. Lakotská tradícia takisto nemá veľa vodného živlu. Otázka je, či po zatvorení pôvodných Američanov (Indiánov) do rezervácií – či vlastne mali v USA dosť možností robiť prirodzené potné chyže – pri rieke ako predtým , alebo či ich v núdzi robili len v polopúštiach a nehostinnejších rezervačných podmienkach. A či vyše storočie postupného úpadku neprispôsobilo tradíciu zmeneným podmienkam.

Napríklad u Rusov pravoslávna cirkev potnú chyžu nezakázala (zakázala iné pôvodné veci). Pisateľ si tam všimol, že v úvode použité otiepky trávy v 9. storočí, ktorými sa naši Sloveni šibali v parnom kúpeli po chrbte, akoby nahradili (možno aj predtým boli) – podobne ako Ukrajinci a Bieli Rusi, vetvičkami stromov, zväzkami, ktoré boli v čase pisateľovho cestovania v ponuke trhov pri cestách. Rusi mali kolá chyže dlhšie, vláčnejšie a bez duchovného vedenia. Kolá boli – a to aj v zime – predelené dlhšími prestávkami na kúpanie sa v jazierku („vodnej jame“). A zdá sa, že u východných Slovanov sa vyvinula miestnosť zvlášť určená len na parnú kúpeľ. Teda – potná izba – ako ju poznáme i dnes v našich bohatších domoch. Napríklad keď sa Rus usadil na Sibíri, postavil si malý domček. Potom začal stavať veľký a malý po jeho dostavaní slúžil ako potná izba.


PARNÝ KÚPEĽ V PôVODNOM DUCHU

Dnes používame v rýchlosti v lesoch bežne potné chyže postavené z prútov, prikryté spacákmi a prikrývkami podľa spôsobu kmeňov z plání. Obradoslovie a piesne však máme svoje.

V priebehu 30 rokov pisateľ pracoval okrem iného aj na obradoch zdravotných a teda aj na parnom kúpeli a teraz sprostredkúva aj obrad vedomeckého – slovanského parného kúpeľa. Je to teda parný kúpeľ vlastný slovanským koreňom, pomeru živlov a tiež je usporiadaný v súlade s duchovnými zákonitosťami – s piesňami a obvetinami v pôvodnom duchu tak, aby bol duchovne celostný. Do leta už bude len na jednom mieste a to na Morave. Takže – na v toto vedomecké sústredenie sa ešte možno na poslednú chvíľu prihlásiť.

V každom prípade je parný kúpeľ skvelým prírodným prostriedkom na udržanie i obnovenie zdravia. Spriechodňuje dýchacie cesty, čistí cítenie, myseľ, dýchanie i pokožku, obnovuje prirodzenú vnútornú živelnú rovnováhu a posilňuje telesnú, duševnú i duchovnú odolnosť. Vo vedomeckom prevedení tiež prepája telo s duchom a dušou.


zdroj: SLOVANSKÁ POTNÁ CHYŽA — Žiarislav (ziarislav.sk)

úterý 23. dubna 2024

Žítkovské BOHYNE | Magické ženy slovanskej tradície

 


Zdravím Vás ľudia boží, tentokrát si povieme niečo o Žítkovských bohyniach. Boli to skutočné čarovné ženy, ktoré ovládali umenie liečiť a veštiť. Umenie staré, pochádzajúce zo starobylej slovanskej tradície. V tomto videjku sa dozviete tiež o knižke: Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkovej, ktorá prvá rozprúdila môj záujem o tento fenomén. O mágii, o tom ako sa kedysi žilo. A tiež o mojej návšteve, kde som chcel na vlastnú päsť prežiť čas v prostredí tohoto čarovného kraja. 0:00 - Úvod 0:17 - Kniha Žítkovské bohyně 0:41 - Žítková 3:02 - Filmy z kopaníc 5:09 - Pôvodné duchovno 5:54 - Bohovanie 7:32 - Zariekávanie č.1 9:04 - Morálka 9:54 - Zariekávanie č.2 11:00 - Šamanský rituál 12:39 - Múzeum poslednej bohyne 17:13 - Knihy o čarovaní Prev viac inšpiratívneho info z oblasti zdravia a šamanizmu pozrite na môj FB:   / kruhsily   Zdraví Vás, Kruh sily! :)


úterý 16. dubna 2024

Kračún - Rodná víra

 opis:  KRAČÚN - Rodná víra z. s. 


KRAČÚN


Je všeobecně známým faktem, že oslavy zimního slunovratu byly i u Slovanů nahrazeny křesťanskými Vánocemi, kdy oslavy zrození slunečního božstva byly nahrazeny svátkem narození Ježíše Krista. Staří Řekové slavili dne 25. prosince zrození boha slunce Hélia, Římané zimní slunovrat pojali jako svátek hojnosti zasvěcený Saturnovi a zrození Nepřemožitelného Slunce, v pozdním období římské říše se také na toto datum hojně rozšířily oslavy původem íránského slunečního boha Mithry, což byl bezprostřední předstupeň zařazení tohoto svátku do křesťanství, což se stalo někdy ve 4. století, ačkoliv je na základě novozákonního reálií jasné, že se v tomto období Ježíš narodit nemohl. Nejstarší zmínka o slovanských oslavách zimního slunovratu se nachází v tzv. Euchologiu sinajském, staroslověnské památce z Makedonie z 10. století, kde stojí: „Jašte kto vъ prъvyi denъ idetъ na kolędǫ enuarja, jakože prъvěe pogani tvorějachǫ…“, tedy jsou kritizování ti, kteří prvního ledna chodí slavit koledu, jako dříve pohané činili.

Kračún - zimní slunovrat

Další otázkou je, jak se původně slavnost zimního slunovratu u Slované nazývala. Český název Vánoce vznikl z německého Weihnachten, což znamená „Svatá noc“. Krom toho ve všech slovanských jazycích existuje slovo koleda, které původně označovalo, a v běloruštině a v bulharštině stále označuje, právě svátek zimního slunovratu. Praslovanské kolęda je zcela jistě přejetím z latinského „calendae“, což byly u Římanů oslavy prvního dne v měsíce, zvláště pak u prvního měsíce v roce. Zimní slunovrat skutečně znamenal počátek nového solárního roku, proto byl pro něj tento název přejat. Druhý název, který někdy bývá považován za staré slovanské označení zimního slunovratu, je kračun. Paradoxně však i tento název pravděpodobně přišel z latiny, lze jej vyložit ze slova creātiō „stvoření“. Charakteristické pro něj je, že se vyskytuje v panonsko-karpatské oblasti, ze slovanských jazyků je známo ze slovenštiny, rusínštiny a ojediněle též z bulharštiny, ale dodnes funguje jako název Vánoc v maďarštině (Karácsony) a v rumunštině (Crăciun). Někteří se slovo kračun snaží objasnit jako „nejkratší den v roce“, z jazykovědného hlediska však takové výklady nejsou přesvědčivé. V lužických srbštinách a v polabštině je zimní slunovrat prostě nazýván Hody, což je také nejspíše označením nejstarším a nejpůvodnějším, vždyť jihoslovanské godina a východoslovanské god ve významu „rok“ právě označují dobu mezi dvěma zimními slunovraty.

Řekli jsme, že všeobecně v indoevropské tradici je při zimním slunovratu oslovována zrození slunečního božstva. To je pochopitelné, neboť postupné ubývání dne a tím i světla, tepla a životní síly, je obrazem stárnutí slunečního božstva, naopak přibývání dne a slunečního jasu po zimním slunovratu nakonec vede k obnovení života v přírodě. V slovanském překladu Kroniky Jana Malaly (překlad byl pořízen v Bulharsku v 10./11. století) je jako Svarohův syn a bůh slunce uváděn Dazboh. Proto můžeme předpokládat, že právě Dazboh je oním slunečním bohem, jehož zrození při zimním slunovratu oslavujeme. V srbocharvátštině a makedonštině je Štědrý večer nazýván „Božić“, který také v mnoha písních vystupuje personifikovaně. Můžeme usoudit, že právě mladý, při zimním slunovratu zrozený, Dazboh byl nazýván Božicem. Nemáme jisté zprávy o tom, která bohyně byla Dazbohovou matkou. Byl li však jeho otcem nebeský prabůh Svarog, těžko mohla být jeho matkou bohyně méně významná, než je zemská bohyně Mokoš. Některá starší odborná literatura hovoří i o slovanském bohu Koledovi, to je však způsobené nepochopením podstaty tohoto svátku, neexistuje žádný pramen, který by o bohu jménem Koleda hovořil, ani jako u personifikaci svátku zimního slunovratu.

Kračún - zimní slunovrat

Nemůžeme však tvrdit, že zimní slunovrat je pouze oslavou slunce a boha s ním spojeného. Zimní slunovrat totiž nastává v době, kdy je síla životodárného slunce nejslabší, kdy noc a s ní spojené síly temna, chladu a smrti dosahují vrcholu. Náš svět je právě v tomto období nejblíže podsvětí, a nejen to, v době zimního slunovratu dokonce mizí hranice mezi naším světem a podsvětím. Podle tradice došlo ke zrození slunečního božstva při ranním svítání dne 25. prosince, přičemž je významný díl obřadních činností soustředěn na jeho předvečer, tedy na Štědrý večer. Tím ovšem doba zimního slunovratu nekončí. Dalších dvanáct dní, které jistě zastupují dvanáct měsíců v roce, je označováno jako dny „nečisté“. Toto období končí až Třemi králi. I po těchto dvanáct dní jsou brány mezi naším a oním světem otevřené. Můžeme právem předpokládat, že těchto dvanáct dní představuje období, kdy světu vládne podsvětní bůh Veles, jako náhrada za dvanáct měsíců, po kterých světu vládne sluneční Dazboh. Proto má období zimního slunovratu i svou druhou tvář, jako svátek úzce spjatý s Velesem.

K rituálům spjatých se solárním aspektem zimní slunovratu jistě patří pálení ohňů. U nás se tyto ohně stáhly jen do podoby zapalování svíček, avšak hojně jsou ještě doložené hlavně u jižních Slovanů. V minulosti byly páleny veliké společné ohně pro celé vsi, vlivem církevních zákazů se však postupně začaly stahovat do domácností. V Rusku se posílalo z kopce hořící kolo, což je taktéž hojně rozšířený solární symbol. Tyto posvátné ohně nesměly vyhasnout až do svítání a většinou se u nich po celou noc bdělo. Celonoční bdění mámo doložené i z Čech. U jižních Slovanů je hojně rozšířen i další zvyk, že se do ohně vkládalo zvláštní poleno, zvané badnik, což je také odvozeno od bdění. Toto poleno musí vydržet až do rána a jeho zbytky jsou považovány za posvátné a obdařené čarovnou mocí. Nejspíše se jedná o symbol starého, již neplodného roku, který bývá spálen, aby mohl nastat nový čas. Toto poleno má své obdoby i u Germánů (Julblock) a u Litevců, jedná se proto jistě o velmi starý zvyk. Přes oheň se též skákalo, což mělo přinést celkové očištění od zlého a zdraví. Oheň je také nespolehlivějším prostředkem ochrany před nebezpečnými silami, které se v době zimního slunovratu volně pohybují po světě. Při štědrovečerní večeři býval hlavním a obřadním pokrmem koláč (který čas místy degradoval do podoby církevních oplatků), na němž byly reliéfně zobrazovány solární symboly, jako např. různě stylizované svastiky. Při večeři musí být na stole hojnost co nejvíce pokrmů a plodů, aby se totéž opakovalo i v příštím roce. Pokrmy při večeři obvykle bývají nemasité. Všeobecným slovanským zvykem je pod stolem prostírám slámu, aby byla zajištěna úroda obilí. U jižních Slovanů se pak následujícího rána pojídá tzv. čestnica, což je nekvašená placka symbolizující plenku pro malého Božice. Na samotný den Božího narození je však charakteristický jiný pokrm. U jižních a částečně též u východních Slovanů je pro tento den dosvědčeno obětování prasete. Prase bylo posvátným Dazbohovým zvířetem, snad pro svou kulatost a blahobytnost. To dosvědčuje i české rčení o vánočním zlatém prasátku. I v Čechách se v tomto období hojně konaly vepřové zabíjačky.

Nejdůležitějším podsvětním aspektem tohoto svátku je jistě ctění předků. Jak jsme řekli, v této době je hranice mezi naším světem a světem zemřelých otevřena, proto se duše mrtvých svobodně pohybují po světě. Je u Slovanů všeobecným zvykem při štědrovečerní večeři prostírat i zemřelým členům rodiny, jež bývají před večeří pozváni a na jejichž počest pak bývá připíjeno. Mrtví předkové se v této době mohou objevit i v podobě neznámých příchozích, proto všichni, kdo zaklepou na dveře, musejí být řádně pohoštěni. Duše předků se mohou vtělovat i do domácích zvířat, kterým je také věnováno zvláštní péče a jsou jim přinášeny lepší pokrmy, věří se, že o půlnoci dokáží zvířata mluvit lidskou řečí. Zimní slunovrat je tak jistě nejvýznamnějším slovanským svátkem předků. V období zimního slunovratu se na náš svět však nedostávají pouze duše naších zemřelých příbuzných, kteří jsou nám obvykle příznivě nakloněni, ale také různí podsvětní duchové, kteří nám mohou být nebezpeční, jako jsou různí běsové, čerti, upíři, vlkodlaci a víly. Před těmito silami bylo nutné se chránit. Nejspolehlivější ochranou byla blízkost posvátného ohně, lidé se ale také různě přestrojovali a nosili škrabošky, hojně byl využíván ochranný účinek česneku, žádná nečistá síla však nemůže uškodit tam, kde panuje přátelství, bujarost a nevázané veselí, což byl také způsob jakým se trávila noc v předvečer Dazbohova narození, nikoliv tichým rozjímáním. Velesova čarovná moc byla vhodná pro různé druhy věštění, které se při zimním slunovratu provozovalo a dodnes provozuje, např. podle jádřince rozkrojených jablek. Z českého prostředí je také dobře známé, že dívky mohou o půlnoci při pohledu do studny spatřit svého ženicha, ale také svoji smrt.

Kračún - nejdelší noc v roce

Dnem Božího narození až po Tři krále, tedy po dobu dvanácti nečistých dní, počínala doba obřadních obchůzek, známá jako koledování. Název koledování jistě pochází ze starého názvu svátku zimního slunovratu, tedy Koledy, což bylo později přeneseno i na jiné obřadní obchůzky při jiných svátcích. Koledovat původně nechodily děti, ale mladí muži, kteří se shromažďovali do malých skupin. Nosili masky nebo byly přestrojeni do podoby různých zvířat či duchů. Cílem bylo dosáhnout co nejbizardnější podoby. Někteří se také převlékali do ženských šatů. Pokud se dvě kolední družiny setkaly, tak byla důsledkem bitva, při které mohli být i mrtví. Tito mrtví byli pohřbíváni přímo na místě (většinou na křižovatkách) a za jejich smrt nebyl nikdo postihován. Koledníci chodili po domech, kde hospodáři zvěstovali fakt narození „mladého boha“, tedy Božice, a přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. To vyjadřovali písněmi, nechyběli ani krátké hrané scénky. Často jeden z koledníků nesl na tyči symbol, který byl křesťanstvím reinterpretován jako betlémská hvězda, původně se však jistě jednalo o zobrazení slunce v podobě osmi nebo šesticípé hvězdy zlaté barvy, kterou může osvětlovat i svíčka. Zlatá barva, jako barva slunce, je obecně v koledách silně zdůrazňována. Příkladem nechť je tato staročeská koleda:

Čert: „O vy batuláci,
sprostí tuláci,
do kostela nechodíte,
pánu bohu se nemodlíte,
zanechte toho dítěte
a přidržte se mně,
krále, knížete.“

První pastýř: „Bratře, jest tady čert,
chce s námi míti nějaký žert,
zažeň ho do pekla.“

Druhý pastýř: „Di, ty mrcho huhlavá,
do tvýho pekla,
sic tě uvážu na řetěz,
budeš skákat jako pes
z místa na místo.“

Čert ustoupí a pastýři dále vítají boží děťátko.
Průběh obřadu:

Večerní obřad
žrec, dva pomocníci, účastníci

Těsně před západem slunce rozdělají pomocníci v ohništi, jež se nachází uprostřed obřadního kruhu, oheň. Zatímco plameny nabývají na síle, účastníci si vypnou mobilní telefony a jiná rušící zařízení a seřadí se v čele se žercem do řady. V ní vejdou na obřadiště, jež za zvuku bubnu třikrát obejdou. Poté se žrec zastaví tak, aby stál čelem k západu. Bubnování po chvíli utichne.

Pomocník po levé ruce podá žercovi okřín naplněný medovinou. Ten ho pozvedne a začne pronášet modlitbu Dažbogu. Během ní jeden z pomocíků přiloží do ohně badnik. Až žrec modlitbu dokončí, přistoupí k ohni a provede úlitbu Dažbogu a Svarogu. Následně do připraveného důlku v prsti vloží obětinu pro bohyni Mokošu. Účastníci slovem „sláva“ potvrdí souhlas s modlitbou. Poté žrec začne, v rukách opět třímaje okřín s medovinou, pronášet modlitbu Velesovi. Po jejím dokončení provede úlitbu Velesovi. Účastníci ji opět sborově potvrdí provoláním „sláva“. Poté žrec nalije medovinu do číše připravené předkům. Na to předá okřín pomocníku po levici, aby s ním obešel účastníky. Ti postupně provolají slávu Dazbohovi, Velesovi a dalším bohům a předkům, jak uznají za vhodné. Po každém provolání zbytek účastníků jeho slova sborově potvrdí, pokud s nimi souhlasí. Kdyby v průběhu kola medovina v okřínu došla, pomocník po pravé ruce ji přijde kolem doplnit. Nakonec se napije i žrec a zbytek medoviny v okřínu vlije do ohně.

Poté pomocník po levé ruce vezme tác s koláčem a předstoupí s ním před žerce, podávaje mu nůž. Žrec koláč rozkrojí na tolik dílů, kolik je účastníků a navíc jeden díl pro předky. Tento díl pak dá na misku pro předky, řka: „Naši svatí dědové, prosím vás, přijďte k nám, ať večeříme pospolu.“ a pozpátku se vrátí zpět do kruhu. Pomocník pak obejde celý kruh a každý si vezme jeden díl koláče, poslední díl si bere žrec. Poté ho všichni přítomní jedí. Kdo nalezne v něm zapečený peníz, předstoupí před oheň, poděkuje za něj, a vhodí jej do číše předků.

Tím je obřad ukončen a účastníci mají prostor k osobním modlitbám a obětem.
Následuje hostina, jež by se měla obejít bez masitých pokrmů.

Modlitba Dazbohu

 Dazbože, bože náš svatý přejasný,
prvorozený synu nebeského Svaroha!
My, vnuci tvoji Slované, jsme se dnes sešli,
abychom tvůj veliký svátek uctili.

Dazbože, ty jsi naším mocným vládcem,
slunéčkem naším ve tmě zářícím, vševidícím, vševědoucím.

Nechť nám hoří tvůj neuhasitelný oheň,
nechť tvá síla vstoupí v něj,
nechť nás ochraňuje za těchto nebezpečných nocí.

Děkujeme tobě, Svarohu, nejvyšší bože, že jsi dal sémě,
Děkujeme tobě, Mokoši, že se z tvého lůna Božic zrodil.
Sláva tobě, Dazbože, nechť tvá síla skrze slunko
napájí i naše životy!

Молитва Даждьбогу

Даждьбоже, боже нашь свѧтыи, прѣясьныи,
сыну Сварога небесьскаѥго пръвѣньныи!
Мы, вънуци твои Словѣне, дьньсь ѥсмъ сѧ събьрали,
да бимъ праздьникъ твои великыи почьстили.

Даждьбоже, ты ѥси крѣпъкыи владыка нашь,
слъньчько наше въ тьмѣ свьтѧѥ, вьсевидѧѥ, вьсевѣдыѥ.

Да горитъ намъ твои огнь неугасимъ,
да твоя сила въстѫпитъ въ нь,
да защититъ насъ отъ сеѩ нощи опасьныѩ.

Даждьбоже, приими нашѫ жрьтвѫ неголѣмѫ,
да отьць твои, вѣчьныи Сварогъ, дастъ сѣмѧ,
и да сѧ можеши утре ис чрѣва матере Мокоши прѣродити.
Слава Даждьбогу! Слава Сварогу! Слава Мокоши!

Modlitba Velesu

Mocný bože Velese, ochránče našich stád, dobrotivý vládče Návu. V Tvé říši dlí duše našich skonavších předků a druhů. Dovol jim, aby s námi v tuto významnou noc pobyli…A až se i naše dny naplní, přijmi také nás, mocný Velese, do svého panství, abychom opět usedli po jejich boku…

Taktéž vládneš, moudrý Velese, nezměrnou čarovnou mocí. Pokorně Tě prosím, prostup jí tuto noc, abychom nabyli poznání… Sláva Velesovi!!!

Kračún - Dažbog a Veles

Ranní obřad:
žrec, jeden pomocník, účastníci

Těsně před východem slunce se účastníci shromáždí kolem ohně. Žrec stojí čelem k východu, tedy na západě. V rukou drží okřín s medovinou, který mu podal pomocník stojící po jeho pravé ruce. Poté, co zemi zalije první Dazbohova zář, žrec vykřikne: Sláva, Dazboh se zrodil! Veselme se, neboť přejasný náš vládce a ochránce je opět na světě!“ Provede úlitbu do ohně, sám se napije a podá okřín vlevo. Ostatní po něm křičí: „Sláva, Dazboh se zrodil!“, upíjejíce z kolujícího okřínu medovinu. Pomocník vezme čestnici a podá ji žrecovi. Ten kousek ulomí a obětuje jej do ohně, další kousek si ulomí pro sebe a zbytek nechá kolovat. Po vypití medoviny a snědení čestnice je tento obřad ukončen. Následuje hostina, jejíž součástí musí být vepřové maso.

Mokošina slavnost - Rodná víra

 opis: MOKOŠIN DEN - Rodná víra z. s.  


MOKOŠIN DEN


To, že je Mokoši, bohyni ženské plodnosti, zasvěcen právě pátek, je odrazem staré evropské tradice. V germánských jazycích se pátek dodnes nazývá podle bohyně Freyi (angl. Friday, frís. Freed, hol. Vrijdag, něm. Freitag, dan., nor., švéd., Fredag, faer. Fríggjadagur, ), v římské tradici podle bohyně Venery (lat. Dies Veneris, kat., occ. Divendres, fran. Vendredi, ital. Venerdí, rum. Vineri, špan. Viernes). V synrektistické slovanské lidové kultuře Mokošino místo zaujala původem byzantská světice sv. Paraskeva, neboť „Παρασκευή“ znamená v řečtině „pátek“. U jižních Slovanů je známa jako sv. Petka, u východních Slovanů jako sv. Pjatnica. I jí je pochopitelně zasvěcen pátek, kdy ženy měly zakázáno vykonávat své obvyklé práce, jako je např. předení, díky čemuž si mohly odpočinout.


Samotné uctívání bohyně ženské plodnosti přesahuje svým stářím i období indoevropské jednoty. Bohyně představující zemskou plodivost je v různých podobách známa všem národům vyznávajícím etnická náboženství po celém světě. Této bohyni také odpovídají prehistorické sošky tzv. Venuší a jiné symboly ženské plodnosti, v hojném počtu doložených i na našem území. U Slovanů patří také Mokoš k jednomu z nejdříve doložených božstev, její modla stála na dvoře kyjevského knížete Vladimíra v 10. století společně s takovými bohy, jako je Perun, Dazboh nebo Chors. Její jméno je pak vzpomínáno v mnoha protipohanských kázáních až do novověku. Ani do dnešních dnů neupadla Mokoš u Slovanů zcela v zapomnění. V severoruském folklóru dodnes vystupuje jako ochránkyně žen, především přadlen. Nezastupitelná byla také její úloha jako dárkyně plodnosti a ochránkyně manželství. Byly jí také zasvěceny mnohé prameny. I na ruském severu splývá Mokoš se sv. Paraskevou, široce na slovanském území však její kult přejala i Bohorodička.

Mokošin svátek slavíme na přelomu října a listopadu, což má své hluboké kořeny. Do tohoto termínu staví dva nejvýznamnější pátky v roce synkretistický ruský Apokryf o dvanácti pátcích, jedná se o 9. a 10. pátek v roce, mezi kterými je pouhý týden. Z této památky vyplývá, že právě tento týden byl určen Mokošiným slavnostem. V tomto termínu, 28. října, se koná i svátek sv. Paraskevy, Mokošiny synkretistické nástupkyně. Termín má i své důvody věcné. V minulosti byl totiž rok rozdělen na dvě poloviny, poloviny dostatku a na polovinu nutného uskromnění. Blahobytná polovina trvala od prvních letních plodů zhruba do období po zimním slunovratu. Nově sklizené obilí poskytovalo dostatek potravy, podzimní ovocné plody dostatek vitamínů a na počátku zimy, hlavně při zimním slunovratu, započaly porážky chovných zvířat, především vepřů. A svátek Mokoši, jako poskytovatelky plodů přírody a ochránkyně domácího blahobytu, stojí přesně v polovině tohoto období. V českém prostředí se rovněž pozůstatky tohoto svátku uchovaly až do dnešních dnů v podobě podzimních hodů a posvícení. Termíny těchto svátků se sice liší podle místních patronů, ale svůj hlavní smysl uchovaly, jsou poděkováním za hojnost darů Matky země s neskrývaným přáním o totéž i v dalším roce. Historické zprávy i etnografický materiál udávají, že Mokošiným obětním zvířetem byla slepice nebo kohout. I toto má odraz v českém lidovém prostředí v podobě rituálu stínání nebo honění kohouta, konaném právě v tomto období.

V dnešní době 2. listopadu, tedy v průběhu Mokošina týdne, slavíme dušičky, tedy památku zesnulých. Tento svátek není původním slovanských svátkem. Poprvé tento svátek v roce 998 zavedl sv. Odylon z Cluny (Francie) jako protiváhu k stále přetrvávajícímu pohanskému kultu předků. Do té doby se církev stavěla ke ctění mrtvých vesměs záporně, jako k pohanskému přežitku. Do 13. století se pak ctění dušiček rozšířilo po celé západní Evropě, včetně Slovanů pod správou římské církve. Na tento nový svátek se tak nabalily i staré pohanské zvyklosti, v té době stále přetrvávající, což dalo vzniknout synkretistické podobě tohoto svátku. Že se v tomto termínu původně žádný všeobecný slovanský svátek předků nekonal, dokazuje i absence tohoto svátku u pravoslavných Slovanů, kde jsou zemřelí ctěni v jiných termínech. Nejvýznamnějším původním slovanským svátkem předků byl jistě zimní slunovrat. Vzpomenout předků i při Mokošině svátku však není nijak na škodu, neboť je povinností živých zvát své zemřelé předky na každý svátek. Nakonec o Mokoši můžeme předpokládat, že je matkou alespoň některých bohů, čímž je jistě pramáti nás všech, stejně tak, jako byla ochránkyní i celým pokolením našich zemřelých matek.


Mokošin den

Průběh obřadu

(uctívači přišedše zpívajíce na obřadiště tvoří kruh, žercův pomocník vyrývá uprostřed jamku, vrací se; žrec vstupuje do středu, pokleknuv celuje zemi)

– Pomocníče, jsme všichni?
– Nejsme, žerče.
– Kdo chybí, dobrý druže?
– Předci!
– Pozval je někdo?
– Pozvi je ty.

(Vně kruhu zve duchy)

Сътворихомъ вечерѭ вельѭ; азъ, рабъ богынѩ Мокоши, зовѫ прадѣды на нѭ. Прѧдѫщия владычице, помоѕи, да матере изгыблъ хранителъ утѣшитъ пѣньѥ наше.

Азъ и помощьникъ мои зовевѣ предътечѧ на пыръ лѫжьнъи. Почиваѭщѧ бабы, съсънѣте вонѩ кашицѧ пьшеничьныѩ. Вьси наши дѣди, не стоите зади. Мрьтво тетъко, грѧди къ живѫщии чѧди.

Чрьнобоже и Морѣно, прошѫ, приведѣта из рая стары ѩзычьникы, ибо живыимъ подобаѥтъ възвеселити сѧ съ духы.

Сы съ дружиноѭ цѣлоѭ молѭ, поидѣте, да въкусите нашеѩ кръмлѩ. Пиите между поклоньникы медоу разлима и ядите пристѫпльше огни кура питома, бо потрѣба ѥстъ Словѣномъ славити сырѫѭ землѭ.

(pomocník zatím uctívačům rozdává obětní zrní, po návratě žerce do kruhu i jemu, nakonec si béře sám)

(žrec promlouvá)

Slované! Země jest horninou, jest prstí, jest hmotou. Hmotou, mnohými považovanou za žertvy nehodnu. Nám, chtícím nazírati vesmír v jeho celosti, jest Mokoš bohyní nepostradatelnou; kam by spadaly Perunovy životadárné krůpěje, kde by vzcházelo Jarovítovo osení; kde jinde, než na matičce zemi? Není světla bez tmy, není jezera bez břehu, není žití beze smrti.

Mokoši, budiž nám navždy svatá. V tobě tlejí kosti předkův našich, na tobě lpí jejich prach. My, tvé praděti, se ti s úctou a vděčností klaníme:

Sláva Mokoši!
(uctívači sborově opakují)
Sláva zemi!
(sborově opakují)
Sláva rodu!
(sborově opakují)

Počínaje žercem postupně sypou obětinu do jamky, někteří se před obětí modlí. Pomocník po pravici plní okřín medovinou a podává ho žerci, který za všechny ulévá do otevřeného lůna země. Okřín koluje od žercovy levice, uctívači před upitím provolávají slávu bohyni, někteří déle hovoří. Žrec zahrnuje jamku a zve uctívače k hodovnímu ohništi)

Píseň Mokoši

Stromy stojí, stíny leží, když se vlhká cesta krátí k obětišti Mokoše,
než zas mraky kroje zmáčí, pospíchejme chválit sílu naší rodné bohyně.

Neseme Ti zrní,
základ našich krmí,
neseme Ti ovčí stříž,
naše díky uslyšíš.

Stromy stojí, stíny leží, z prsti nesmí nikdo vyrvat jediného stonečku,
kdo by sprostě plivl na zem, popudil by proti obci všeho tvorstva matičku.

Neseme Ti zrní…

Stromy stojí, stíny leží, v bílém šátku lnu a máku semínka se chovají,
až je vsypu do dolíku, hrstí hlíny, krápí medu žertvu božstvu zasvětím.

Neseme Ti zrní…

Stromy stojí, stíny leží, po úlitbě jazyčníci okřín k ústům přiloží,
při odzemku, kvapném rejku bubnujíce, zpívajíce, rozjařeni nadějí.

Neseme Ti zrní…

Slovanskou bohyni Mokoš slavíme vždy poslední pátek v říjnu, od roku 2003 se pravidelně koná na zalesněném vršku v blízkosti vsi Mokošína u Přelouče, kde jsme při slavnosti v roce 2007 postavili lipovou Mokošinu modlu podle návrhu řezbáře Miroslava Landovského. Za konání této slavnosti byl do roku 2010 odpovědný Chotěbud s pomocníkem Lutoborem. Mokošín je velmi stará ves, první zmínka o ní pochází z roku 1073. Mokošín se nachází uprostřed úrodných polí v Polabí, proto by nebylo vůbec překvapující, kdyby naši předkové zasvětili právě toto místo bohyni, která představuje Matku syrou zemi. Ač historické záznamy o kultu Mokoše na tomto místě chybějí a systematický archeologický průzkum se prozatím nekonal, můžeme říci, že alespoň novodobě je toto místo opět Mokoši zasvěceno, a to od roku 2002, kdy se tu konala první novodobá Mokošina slavnosti.


Kupadelné svátky - Rodná víra

 opis: KUPADELNÉ SVÁTKY - Rodná víra z. s. 



KUPADELNÉ SVÁTKY


Kupadelné svátky jsou oslavou letního slunovratu. Ve slovanském lidovém prostředí připadá tato oslava na noc před sv. Jánem (24. června), tzv. svatojánská noc. Je to oslava slunce a vrcholného období jeho vlády, kdy jsou noci v roce nejkratší. Základními atributy tohoto svátku je obřadní koupání, pálení ohňů a skákání přes ohně, vše doprovázeno nevázaným veselím vyplývajícím z upřímné radosti z rozpuku života. Cílem obřadních činností je nejen zabezpečit zdárný průběh léta a tím zajistit úrodu, ale též načarpat životní sílu, jež v tuto dobu v přírodě nabývá vrcholu. Od koupadel bude noci opět přibývat, proto budeme jistě sluneční sílu potřebovat. Při svátku oslavujeme zvláště sluneční a nebeské bohy: boha slunce Dazboha, nebeského praboha Svaroha, boha ohně Svarožice, a také ženskou sluneční bohyni, která se podle některých mínění nazývá Ladou.

Koupadla - oslava letního slunovratu

Průbeh svátku:

Po příchodu muži začnou připravovat obřadiště. Uprostřed připraví jeden velký oheň, kolem na třech slunečních stranách (východu, jihu a západu) připraví tři ohně menší. Kolem hlavního ohniště mohou vytvořit figurativně (z hlíny, kamení, roští) solární symbol, např. kolovrat (svastiku). Ženy zatím připravují pro každého květinové věnce z lučních bylin, jejichž osou je pelyněk černobýl. Ženy si obvykle dávají věnce na hlavu, muži obvykle kladou byliny kolem pasu.

Před západem slunce se účastníci postaví do kruhu nebo půlkruhu kolem připraveného obřadního ohniště. Žrec si stoupne za ohniště na severní stranu čelem ke straně polední. Po pokynutí začnou tři pomocníci rozdělávat tři vedlejší ohně. Přitom účastníci zpívají některou z kupadelných písní (např. Přišel již přišel kupalný večer). Po rozdělání ohňů si každý pomocník zapálí pochodeň. Při západu slunce za obzor pochodně pozvednou a zapálí jimi oheň hlavní.

Žrec po chvíli ticha zahovoří: „V předvečer letošní zimy vysílené slunce zemřelo. Avšak nenadešel konec věku! Nebeský hospodář Svaroh, milostivě vzkřísiv slunéčko nejsvětlejší, spasil nám božského životadárce. Proto jeho blahá ústa kéž se večeras medem potěší.“ S naplněným okřínem přistupuje žrec ohni. „Sláva Svarohovi!“ Shromáždění vzkřiknou „Sláva“. Žrec ulévá, vrací se, upíjí a nádobu podává vlevo. „Nad poli, lesy, nad lidskými žalostmi a veselími vládnou jasní bozi Svarohovy krve. Dazboh se každého dne točí oblohou, zahřívaje matičku zemi. Bez něho by byla pusta. Dazbože, bez tvého zářného daru by naše pozemské bohatství nebylo ničím. Přijmi, prosím, tento peníz.“ Třímá jej ostatním na očích. „Sláva Dazbohovi!“ Uctívači vzkřiknou „Sláva“. Metá jej do plamenů. „Modlím se plamenům: za naši jazyčskou obec a její hosty. Modlím se jiskrám: za druhy, kteří teď pro zranění nebo službu nejsou mezi námi. Modlím se žáru: za duchy našich předků i tohoto místa. Modlím se božstvu očistnému i ničivému: za sílu, zdraví a statečnost slovanského rodu.“ Od pomocného žerce přijav pečivo, vstupuje s ním do kruhu. „Sláva Svarožici!“ Uctívači vzkřiknou „Sláva“. Obětník dává kus ohni, další roznáší pomocník. Žrec pěje, ostatní se připojují nebo mlčky jedí.

Oheň je udržován po celou noc a je nutné se k němu chovat s úctou. Po obřadu následuje hodokvas, veselí, zábava, zpěv, tanec (nejlépe kruhový kolem ohně). Jako pokrm se mimo jiné pojídá pražmo, strava vytvořená z praženého nezralého obilí, což byla v minulosti v dobách hladu v tomto ročním období jediná dostupná potrava. Během veselí dojde k roztáčení ohnivého kola. To symbolizuje slunce a jeho točivý pohyb po obloze. Může to být jakékoliv kolo obvázané slámou a pomazané dehtem či obdobnou hořlavinou. Tam, kde je to možné, bude spuštěno z kopce. To neujde pozornosti účastníků, kteří budou jásat a provolávat slunci slávu. Tam, kde spuštění povrch země neumožňuje, může být kolo zapáleno a roztáčeno kolem tyče. Stejný význam mají i hořící proutěná košťata vyhazovaná do vzduchu.

Věneček spletený pro kupadelný večer

Po nějakém čase se naloží na oheň tak, aby nevyhasl, a účastníci se odeberou k vodě, kde se provede obřadní koupel. Tato koupel není pouze tělesným a duchovním očištěním vodním živlem, ale je současně prosbou o dostatek vláhy v letním období. Při tom na věnce či na zvláštní košíky či prkénka ozdobenými květy připevní každý účastník zapálenou svíci nebo i více svící za své zemřelé příbuzné a předky. Se soukromou modlitbou k dotyčným každý pošle tyto „lodičky“ po vodě, neboť při slunovratu je brána mezi naším a oním světem otevřena, proto tyto lodičky k našim zemřelým doplují i s našimi prosbami. Po návratu se vydatně přiloží na oheň, aby plameny dosáhly impozantní velikosti, což mimo jiné umožní vykoupaným účastníkům oschnout. Poté nejdříve muži začnou přes oheň skákat, čímž dojde k jejich duchovnímu očištění, ale také předvedou svojí obratnost a nebojácnost. Poté začnou skákat i ženy, nejlépe žena v páru s mužem. Není hanbou provádět tyto skoky v nahotě, to dosvědčují i etnografické údaje z celého slovanského prostoru. Pokud by byl zájem, je možné provést i chůzi po žhavém uhlí.

Podle prastarého podání rozkvétá každý rok přesně na kupadelnou noc kapradí. Kdo tento květ kapradí nalezne, ukážou se mu cesty k ukrytým pokladům a splní se mu každé přání. Tento kapraďový květ neodcházejí hledat pouze staří chamtivci, ale zejména mladé páry. Kupadelná noc není pouze nejkratší nocí v roce, ale právě v tuto chvíli dosahují vrcholu plodivé síly přírody. Pár, který bude magie této noci čerpat, si zajistí dostatek souladu a plodivé a milostné síly po celý rok. Zbytek účastníků dále sedí kolem ohně a beseduje. Takto při bdělosti dočkají východu slunce. Na východ slunce se musí vrátit i zamilovaní. Účastníci se opět postaví do kruhu kolem ohně. Ve chvíli, kdy slunce vyjde nad obzor, žrec slunce přivítá o obětuje mu úlitbou medovinu. Poprosí slunce, aby dalo lidem v letním období dostatek síly těla, tepla srdce a jasu rozumu. Poté medovinou připijí i další účastníci. Tím jsou rituály kupadlné noci ukončeny, lidé mohou jít spát. Kdo bude chtít, může sbírat při svitu prvního ranního slunce léčivé byliny, neboť jsou v tuto chvíli obdařeny mimořádnou léčivou mocí. Stejně tak posvátná a čarovná je i ranní rosa, kterou je možné rovněž sbírat a dokonce přechovávat po celý rok.

Kupadelné písně:

Przyszedł już przyszedł kupalny wieczór
Tekst tradycyjny, melodia kurpiowska

Przyszedł już przyszedł kupalny wieczór
Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała!
Nałożym my ognia na trzy strony słońca
Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała!
Jeden my nakładziem na wychód słońca
Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała!
Drugi my nakładziem na zapad słońca
Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała!
Trzeci my nakładziem na kopiel słońca
Woj Kupała, Kupała, woj Kupała, Kupała!

Hřej slunéčko hřej,
hory doly krej.
Povyskoč si vejše, na tej našej střeše
kolo udělej.

Matka ziemia rodzi plon
pod ojcowskim okiem
Słońca, które włada nam
na niebie wysokim.

Svatý nám ohňový žár
obětiny sžírá,
Svarožici rudému
chválu jazyk zpívá.

Ciebie, wieczne źródło sił,
któreście sprawiły
świat przedziwny oraz mnie
wielbię z całej siły.