Dnes zůstaneme doma a nakoukneme do našich luhů a hájů a seznámíme se s vílami, které umí být nejen krásné a éterické, ale někdy i pořádně kruté a nemilosrdné. A malinko také zabrousíme nejen do našich českých pohádek, ale i do světa Harryho Pottera od spisovatelky J. K. Rowlingové.
Díl 08 - Víly - ve slovanské mytologii a folklóru • Lety mytickými světy (spotify.com)
Instagram: https://www.instagram.com/lety_mytickymi_svety
Facebook: https://www.facebook.com/profile.php?id=61558046844601
Poslední dny pohanských Slovanů: Co předcházelo zničení Svantovítovy svatyně v Arkoně
Ve 12. století začínal v Evropě věk rytířství a katolická církev se dostávala na vrchol moci. Její organizací se inspirovali i Svantovítovi kněží v Arkoně
Když se řekne „pohanští Slované“, představíme si zřejmě dobu praotce Čecha, Přemysla a Libuše, modly Peruna a Velese a divoké kmeny sjednocené kupcem Sámem v malých vesnicích a na primitivních hradištích. Je to pro nás zkrátka doba „temna“, o níž máme jen minimum písemných zpráv. Právě ona uvádí na dějinnou scénu slovanské kmeny před vznikem prvních státních útvarů na našem území a v jeho okolí. Mluvíme tu přibližně o 6.–8. století, tedy době před vznikem takzvané Velkomoravské říše, která se prezentovala jako křesťanská. Tato dějinná etapa se však od 12. století, kdy byla zničena Svantovítova svatyně v Arkoně, zásadně liší. Slovanské kmeny za tu dobu urazily značnou vývojovou cestu, přestože si zachovaly víru svých předků.
Zásadní rozdíl byl i v podobě a vnímání samotného pohanského kultu. V „temné“ době uctívali Slované své bohy v posvátných hájích a drobných přírodních svatyních vyzdobených jen ohni, prastarými stromy a nevelkými dřevěnými sochami bůžků, které se daly v případě potřeby snadno přestěhovat jinam. Prostor svatyně vymezovala buď nějaká přírodní proláklina, skály nebo dřevěné kůly. Kontakt s bohy zprostředkovával samotný kníže, který byl také hlavním knězem kultu – ostatně podobnost slov „kníže“ a „kněz“ ve většině slovanských jazyků není náhodná. Na rozdíl od keltských druidů kult nebyl oddělen od světských vládců kmene.
Když se naopak podíváme na Rujánu ve 12. století, uvidíme pevně organizovanou církev s obrovským (byť stále dřevěným) centrálním chrámem v Arkoně a obří sochou Svantovíta coby hlavního slovanského boha. Kam se ztratili Perun, Svarožic a Svarog? Jak je možné, že hlavní kněz měl v podstatě větší moc než samotný král Ránů (obyvatel Rujány) a bylo mu podřízeno tři sta dobře ozbrojených jezdců, kteří měli ochraňovat Svantovítův chrám? Abychom tento vývoj lépe pochopili, je třeba se vrátit v čase o několik století do minulosti.
Není zřejmě náhoda, že počátkem 12. století začal stoupat význam Rujány a její hlavní svatyně v Arkoně, která zřejmě vystřídala Retru jakožto náboženské centrum všech zbylých pohanských Slovanů v Polabí a Pobaltí. S dobytím Retry totiž nejspíš padl (nebo minimálně ztratil své původní nezávislé postavení a postupně se nechal christianizovat) i kmenový svaz Luticů. Nějakou dobu ještě vydrželi Obodrité mezi Vagrií (dnešní pomezí Šlesvicka-Holštýnska) na západě a ústím Odry na východě, kde víme o svatyních bohů ve Štětíně a také ve Wolinu ležícím dnes na hranicích Polska a Německa.
Centrum Obodritů se od 9. století nacházelo v takzvaném Starigardu (dnes Oldenburg) ve Vagrii nedaleko Baltského moře. Původně zde stála pohanská svatyně, která se však od roku 934, kdy panovník Obodritů přijal křest, změnila v hradní chrám. Necelé půlstoletí se zde drželo křesťanství, než přišla roku 983 pohanská reakce. Víra v jediného boha se sem skrze založení biskupství vrátila až roku 1060.
Tím je ve zkratce definován hlavní problém Obodritů – v podstatě neustále se zmítali mezi křesťanstvím a pohanstvím. Snad právě proto vzniklo nové náboženské centrum na ostrově Rujána, který byl prakticky ze všech stran chráněn mořem, takže jeho dobytí se jevilo jako velmi obtížné. Navíc na něm sídlil kmen Ránů, jenž zřejmě nepatřil do obodritského kmenového svazu.
Ve 12. století tedy nastala situace, kdy Obodrité, tvořící početně největší skupinu zbylých Slovanů setrvávajících ve své původní víře, jezdili hledat věštby a provádět oběti na okrajovou Rujánu, kde vyrostlo chrámové „město“, z nějž nejvíce vynikal veliký chrám boha Svantovíta. Ten se svou funkcí až nápadně podobal Radegastovi z Retry.
Věštby probíhaly za pomoci posvátného koně, jenž měl u Svantovíta bílou barvu a jezdil na něm hlavní kněz. Zvíře překračovalo řady zkřížených kopí pravou či levou nohou, podle čehož se usuzovalo na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Božstvo se vyznačovalo válečnými atributy, které vedle zmíněného bělouše představoval ještě velký meč, sedlo a udidlo. Oře prý kromě kněze osedlával i sám Svantovít, který na něm podle víry Ránů měl podnikat noční výpravy, což se poznalo podle toho, že kůň byl ráno zpocený a postříkaný blátem, ač měl být celou noc zavřený ve stáji.
Svantovít měl i hospodářské atributy, protože Slované byli převážně zemědělci a kladli mimořádný důraz na plodnost a úrodnost. Proto se v Arkoně každý podzim odehrával prastarý rituál s indoevropskými kořeny, známý a popsaný na mnoha místech Evropy.
Po sklizni se uspořádala slavnost, při níž se upekl obří koláč. Za něj se schoval hlavní kněz a ptal se ostatních: „Vidíte mě?“ A oni mu odpovídali: „Nevidíme!“ Nato kněz řekl: „Kéž byste mě i příští rok neviděli!“ Velikost koláče pak měla symbolizovat i množství sklizené úrody. Samotná hlavní socha Svantovíta třímala v jedné ruce takzvaný roh hojnosti, který se na podzim naplnil vínem a podle toho, kolik se ho v něm do jara udrželo, se pak věštila úroda vína pro příští rok.
Kult organizovaný kolem Svantovítova chrámu byl ještě lépe organizovaný a zřejmě i mocnější než dřívější organizovaná úcta k Radegastovi v Retře. Není divu, že kronikář Helmold z Bosau napsal: „Ještě za našich časů nejen vágerská země, ale všechny slovanské končiny sem posílaly každý rok dávky, protože vyznávaly, že je to bůh bohů.“ Z fungování kultu pocházela prakticky veškerá moc Ránů a je pochopitelné, že slovo velekněze mělo v mnoha směrech větší váhu než slovo rujánského krále, což výslovně zmiňuje i Helmold z Bosau. Podle toho někteří badatelé usuzují, že na Rujáně panovala takzvaná teokracie (vláda kněží), ale spíše to vypadá, že tam přes veškeré náběhy k ní měl světskou správu pevně ve svých rukou král, který si dokázal vymezit a udržet vlastní pole působnosti.
Přes výše zmíněné bylo s faktickým vlivem kněží nutné počítat – disponovali totiž vojskem o třech stovkách jezdců, kteří zřejmě byli dobře vyzbrojeni a vycvičeni. Jejich úkolem bylo udržovat pořádek, střežit Svantovítovy poklady a samozřejmě chránit chrámové město před vpádem nepřátel, k čemuž mohlo při obklopení křesťanskými státy kdykoli dojít. Do samotné Svantovítovy svatyně v chrámu byl vstup zakázán všem kromě samotného velekněze, a i on musel vstupovat pouze se zatajeným dechem, přičemž pro každé nadechnutí se musel vracet ke vchodu.
I u rujánského náboženství můžeme pozorovat zjevnou inspiraci křesťanstvím. Svantovítův kult natolik převyšoval ostatní bohy (kteří nadále existovali v jakémsi „vedlejším“ postavení), že se stal symbolicky téměř vševládným. Zajímavé je rovněž pojetí morálky ve společnosti spočívající v péči o chudé a slabé jedince. To si spojujeme především s křesťanstvím, zatímco pohané v tomto směru spíš zaostávali. Přesto kněz Helmold z Bosau píše: „Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Jsou totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností.“ Jistěže v tom hrála velkou roli i tradiční slovanská úcta k předkům, ale pořád jde o zajímavý sociální úkaz.
Abychom však Rány příliš nechválili, stále museli živit své bohy krvavými oběťmi. „Kromě rozličných jiných obětí měl kněz někdy ve zvyku obětovat člověka – křesťana – a tvrdil, že v krvi takového člověka mají bohové obzvláštní zalíbení.“ Jakkoliv mohou taková slova od křesťanského duchovního Helmolda znít tendenčně, o občasném obětování křesťanů (a zejména jejich kněží) Svantovítovi nemůže být pochyb. Vychází to jednak z dlouholeté slovanské tradice, jednak ze vzájemné řevnivosti obou náboženství…
O vlastní podobě Svantovítova obrovského chrámu víme bohužel jen to, co nám zachovaly písemné prameny. Archeologové se sice snažili odkrýt jeho pozůstatky, skutečné místo, kde stával, už ale pravděpodobně dávno pohltilo moře, když se do něj zřítila část mysu.
Nacházel se v Arkoně, což bylo hlavní město Rujány (tedy země Ránů). Podle kroniky historika Saxona Grammatika obklopovala Svantovítovu svatyni dřevěná osada, zdobená pečlivě provedenými řezbami i neumělou malbou a přístupná pouze jedním vchodem. Samotný chrám byl rovněž dřevěný a zastřešený, přičemž jeho vnitřní stěny tvořily nádherné opony zavěšené na čtyřech sloupech.
Uvnitř chrámu se nacházela dřevěná socha (modla) v nadlidské velikosti se čtyřmi hlavami, z nichž dvě pohlížely dopředu a dvě dozadu. V pravé ruce držela socha zmíněný roh hojnosti a vedle ní ležely válečné atributy – velký meč s pochvou, sedlo a udidlo, které měl zřejmě bůh používat při svých nočních vyjížďkách.
Chrámy dalších menších bohů pak podle Saxa stály v Korenici (dnes město Garz na Rujáně). Ani ony se nemusely stydět za svoji výstavnost. V rámci hradištního komplexu obklopeného bažinou bychom našli tři mohutné svatyně, rovněž skvostně zdobené a zastřešené, s purpurovými závěsy místo stěn. Slované tam uctívali bohy Rugievita, Porevita a Porenuta. Zejména Rugievit měl jako „pán Rujány“ hrát v místním panteonu důležitou roli. Jeho idol (socha) byl prý tak vysoký, že biskup Absalon mu při dobývání Korenice roku 1168 nemohl dosáhnout sekerou ani k bradě. Býval prý zobrazován se sedmi tvářemi pod společným temenem a s opaskem, na němž viselo sedm mečů, přičemž osmý prý třímal v pravici. Další z bohů Porenut pak mohl snad být pozůstatkem prastarého Perunova kultu.
Moravské házení do koláče bylo zvykem, který se konal před svatbou. Byl to způsob, jak nevěstě přispět do věna.
Koláče pro tuto tradici měly různou podobu. Často se jednalo o věnec z vánočkového těsta s dírou uprostřed, ozdobený figurkami z těsta na špejlích.
Svatební hosté byli pak vyzváni písničkami, aby hodili peníze do díry v koláči. Kromě peněz se očekávalo i zábavné vystoupení v podobě písničky, básničky, nebo scénky.
Házení do koláče tak bylo společenskou událostí, která sloužila k pobavení svatebčanů a zároveň pomohla nevěstě s finančním zajištěním do manželství.
Dnes se tato tradice již běžně nekoná, ale v některých oblastech Moravy se s ní můžete setkat i na svatbách v 21. století.
Zde je několik zajímavostí o Moravském házení do koláče:
Pokud se chcete dozvědět více o Moravských lidových tradicích, doporučuji vám navštívit některé z folklórních muzeí na Moravě.
sepsal AI Gemini
Slovansko-árijské védy (SAV) jsou soubor textů prezentovaných jako sbírka starověkých moudrostí Slovanů a Árijců. Jsou psány runovým písmem a údajně byly uchovány po staletí v horských oblastech Sibiře.
Tvůrci a šíření:
SAV poprvé publikoval v 90. letech 20. století Alexander Chi névič, ruský autor a zakladatel hnutí Inglismus (odnož slovanského novopohanství). Chi névič tvrdil, že texty mu předal mnich jménem Porfirij, který je našel v klášteře v Altaji.
Obsah:
SAV se skládají z devíti knih, které pokrývají širokou škálu témat, včetně:
Pravost a kontroverze:
Většina vědců a historiků považuje SAV za podvrh. Texty obsahují mnoho faktických chyb a nekonzistencí a neexistují žádné důkazy o jejich starověkém původu. SAV jsou často kritizovány také za propagaci rasistických a antisemitských idejí.
Závěr:
Slovansko-árijské védy jsou kontroverzní texty, které nejsou považovány za důvěryhodné. I když někteří lidé v jejich poselství nacházejí duchovní hodnotu, je důležité si uvědomit, že se nejedná o prastaré slovanské moudrosti, ale o moderní výtvor.
Další zdroje:
Slovanské sněmy, někdy označované také jako věče, byly shromáždění svobodných mužů slovanských kmenů a raných států. Představovaly důležitou součást politického a sociálního života Slovanů a plnily řadu funkcí, mezi které patřily:
Volba knížete: Sném měl pravomoc volit a sesazovat knížete, který stál v čele kmene či státu. Kníže musel získat důvěru a podporu sněmu, aby mohl efektivně vládnout.
Zákonodárná činnost: Sném schvaloval zákony a nařízení, která upravovala život v kmeni či státě. Tyto zákony se týkaly široké škály oblastí, od trestního práva až po obchodní pravidla.
Řešení sporů: Sném sloužil jako soudní orgán a řešil spory mezi jednotlivci i mezi kmeny. Rozhodnutí sněmu byla závazná pro všechny.
Vojenské záležitosti: Sném schvaloval válečné výpravy a rozhodoval o nasazení vojsk. Válečná taktika a strategie byly často diskutovány a schvalovány na sněmu.
Náboženské rituály: Sném mohl hrát roli v náboženských rituálech a oslavách. Některé sněmy se konaly v posvátných místech a mohly zahrnovat oběti a modlitby.
Společenské události: Sném sloužil také jako důležitá společenská událost, kde se scházeli svobodní muži z celého kmene či státu. Byla to příležitost k budování vztahů, sdílení zpráv a oslavování společných hodnot.
Struktura a fungování sněmů:
Struktura a fungování slovanských sněmů se lišily v závislosti na kmeni či státě a na konkrétním historickém období. Nicméně existovaly i společné rysy:
Význam slovanských sněmů:
Slovanské sněmy hrály důležitou roli v politickém, sociálním a kulturním životě Slovanů. Představovaly platformu pro diskusi, rozhodování a budování komunity. Byly symbolem slovanské demokracie a svobody a jejich tradice se v modifikované podobě zachovala až do dnešních dnů.
Závěr:
Slovanské sněmy byly fascinujícím fenoménem, který nám umožňuje lépe porozumět historii a kultuře Slovanů. Byly to důležité instituce, které formovaly politický a sociální život slovanských kmenů a raných států a jejich tradice se dodnes odráží v demokratických principech a hodnotách.
Zdroje:
opis: Moravská lidová svatba mé kamarádky v srpnu 2019
Zajímá vás, jak vypadala jedna moravská lidová svatba? Pojďte se začíst do řádků mé kamarádky Katky, která na srpen 2019 plánovala svůj den D v krojích a s lidovými tradicemi. Pochází z mikroregionu Valašsklokloboucko.
Moravská svatba Katky a Michala
Bohužel se naše dovolená kryla s jejím termínem svatby a my o tento velkolepý zážitek přišli. Přesto atmosféra z fotek, které mi Katka dovolila použít, mě absolutně vtáhla do děje. Pojďte se nechat pohltit úplně jiným příběhem svatby, než na jaké jsme většina z nás zvyklí. 
Valašské Klobouky – odkud Katka pochází
Katka začíná vyprávět svůj příběh:
Již od začátku jsme si s mým snoubencem pohrávali s myšlenkou lidové svatby. První, co jsme věděli, bylo, že to bude velké. Máme hodně kamarádů – především folkloristů z několika souborů, bez kterých jsme si tuto svatbu nedokázali představit. Když jsme hledali místo, bylo nám jasné, že se do žádné restaurace se svatebčany 120+ nevejdeme. A tak jsme usoudili, že nejlepším místem bude maloměstský „kulturák“, ve kterém si to můžeme udělat po svém.
Což byl nejlepší, ale také nejnáročnější nápad na realizaci. Z hlediska oblečení nás zprvu lákal rurální styl v jednoduchých vílích šatech a režné košili, ale protože pocházíme ze dvou folklorních regionů – Lašska (na sever od Valašska v údolí Ostravice) a z jihu Valašska (mikroregion Valašskokloboucko), zlákala nás kombinace našich krojů. A když se na to dali i naši rodiče, bylo rozhodnuto. Bude tedy pořádná lidová veselka se vším všudy.
Kroje ze dvou odlišných regionů – Lašska a Valašska
Přípravy byly opravdu velké. Svatba nám začala v podstatě ve středu, kdy jsme zahájili převoz věcí. Od čtvrtka jsme již s kamarády chystali kulturní dům a výzdobu. Kromě běžných svatebních potřeb jídla, místa, hudby, svatebčanů, nám přibyly lidové zvyky.
Jako nevěsta jsem se této etnologické práce ujala a začala hledat zdroje – svatební oděv, písně, tance a zvyky kolem svatby. A aby toho nebylo málo, zkombinovat obyčeje obou regionů. V obou regionech nebyl žádný speciální svatební oděv, který by si snoubenci pořizovali. Sehnali si na sebe tedy to nejlepší, co mohli – tím byl sváteční kroj regionů.
Katka – kroj Valašska, Michal – kroj Lašska
Protože byly oba regiony horské, jednalo se o jednoduché materiály, tak jak znáte např. valašský kroj – plátno s jemnou výšivkou, modrotisk, filcové vesty, kožené krpce či filcové papučky. Lašskému ženichovi nechyběla ani valaška, klobouk a bohatější voničky rozmarýnu na vestě a klobouku. Nevěstu zdobila především jí vyšívaná úvodnice a zapletení vlasů do svatební party.
Filcové papučky
Úvodnice je dlouhá vyšívaná plachta užívaná ke svatebnímu obřadu po celé Moravě. V některých regionech si ji vyšívaly přímo budoucí nevěsty několik let při zimních večerech.
Já jsem si ji vyšívala denně asi 4 měsíce, a to patří k méně vyšitým úvodnicím, např. oproti regionu Kopanic či Horňácka.
Úvodnice měla nevěstě zajistit ochrannou funkci od zlých sil a přinést jí bohatství a plodnost. Po svatbě ji žena následně znovu užila pro zabalení dítěte na jeho křest, přišla v ní do kostela po šestinedělí, nosila ji na další obřadní svátosti a byla v ní uložena do hrobu.
Svou úvodnici jsem vyšila podle dochovalé úvodnice z místního muzea. Jsou na ní geometrické symbolismy pocházející až z doby slovanské.
úvodnice – valašský kroj
Svatební parta je označení pro zapletení vlasů nevěsty pro svatební den. Dříve byly nevěsty zapleteny již večer před svatbou na rozveselkách, kdy jí její družice zpívaly a zaplétaly do party. Poté musela spát na židli s loktem opřeným o stůl.
Já jsem zapletení z praktických důvodů nechala na sobotní ráno, kdy mi mé kamarádky zpěvačky v přítomnosti přihlížejících žen k tomu krásně zazpívaly. Protože náš ženský sboreček čerpá z různých regionů Moravy a Slovenska, kromě místních písní k tomuto obřadu, mi zazpívaly i další tematické svatební písně.
Nevěstu zaplétala její matka. Naše kloboucká parta je složena z několika zapletených copů s vpletenými mašlemi, zdobenou čelenkou a malou korunkou posazenou na temeni uprostřed rozmarýnového věnce. Tuto partu jsme nově zrekonstruovali dle dochovaných součástek z místního muzea.
Ženich to měl ráno jednoduché, pouze se oblékl do nachystaného kroje.
U ženicha i nevěsty došlo k odprošení a poděkování rodičů za výchovu.
Poté si jel ženich pro nevěstu. Měl to daleko – přes celé Valašsko, a tak byl vypraven svatební autobus s muzikanty a pohoštěním. Doufalo se jen, že se z autobusu nevyvalí až moc veselí svatebčani se ženichem v čele → toť velký úkol svědka.
Ženich s jeho družinou došli k domu nevěsty s veselím a žádali nevěstu. Uvnitř se však schovávalo více robeček a on si musel najít tu pravou. Přivedli mu tedy zakryté nevěsty – převlečeného muže a ženu s dítětem. Třetí nevěsta byla už ta pravá. Poté došlo k požehnání oboru rodičů snoubencům a jelo se k obřadu.
K obřadu se jelo koňmo – na dlouhém žebřinovém voze se vezli snoubenci, zpěvačky a muzikanti přes celé městečko. V ulici nás zatáhli sousedé, kdy ženich musel jízdu vykoupit a zasloužit si nevěstu.
Obřad se odehrál v přírodě u dřevěné kapličky u zdobené slavobrány.
Kolem obřadu hrálo a zpívalo několik těles – při svatebním příchodu hráli sourozenci snoubenců na malý cimbálek a píšťalku, zpívaly zpěvačky, hrála cimbálovka i dechovka. Po společném focení na louce se přejelo do kulturního domu, kde na hlavním sále proběhl s rodinou slavnostní oběd a ostatní měli občerstvení na malém sále.
Svatební příchod
Novomanželé dostali darem dřevěnou misku s lžícemi, které hned využili na společné krmení polévkou. Po obědě již přišli ostatní do hlavního sálu.
Zahájení veselky proběhlo uvítací polonézou (krok starodávný), při kterém chodí krojovaní v řadách za sebou a tvoří různé obrazce a uskupení. Následoval první tanec. A pak už začalo veselí, kdy hrálo několik cimbálových muzik (dětská, lašská, valašská, novomanželská, další muzikanti co se přidali) a zapařilo se i na živou kapelu. Novomanželé se v podvečer odebrali na profilové focení v přírodě na horský hřeben nad městečkem.
Večer proběhly ještě dva zvyky – Házení do koláče a čepení nevěsty.
Házení do koláče je moravský zvyk (v některých regionech běžný i dnes), kdy se přispívalo nevěstě do věna. Koláče vypadaly různorodě; ten náš byl zapletený věnec vánočkového těsta s dírou uprostřed (na házení), ozdobený těstovými figurkami na špejli, které jsme týden před svatbou vytvořily s kamarádkami.
Házení do koláča
K házení do koláče byly písněmi vyzvány jednotlivé osoby rodiny a kamarádů. Kromě příspěvku bylo důležitější vystoupení určité osoby, které provedla blahopřání formou písničky, básničky či jiné scénky.
Vrcholem se stala scénka Běžela ovečka, kdy nám strýcové přispěli do života dvěmi živými ovcemi, které nám dovedli do sálu a postavili jim tam ohrádku se senem. Ovečky se poté pár měsíců spokojeně pásly v jablečném sadu a před zimou byly přeměněny do skvělých klobás a vyčiněných kůží k posteli. Ovečky jsou také zvěčněny na vyřezávaném obrazu, který vyřezal místní řezbář a znázorňuje krajinu našeho svatebního obřadu.
Posledním zvykem bylo čepení nevěsty. Jde o obřad, kdy se z nevěsty stává vdaná žena. Nevěstě je sňata svatební parta a je začesána do čepce a šátku opět za zvuku nádherných tematických písní. Ženy pokrývku hlavy sdělávaly pouze doma na spaní. Po čepení novomanželé ještě zatančili sólový novomanželský tanec (lašský starodávný Ej volaři). A pak se už nezřízeně pařilo až do rána.
Druhý den proběhly tzv. popravky. Přespolní svatebčané přišli do kulturáku na snídani a poté autobusem odjeli zpět na sever. Po úklidu sálu jsme se přemístili na zahradu rodičů nevěsty a ještě jsme s popravky pokračovali do nočních hodin s rodinnou cimbálovkou. Popravky trvaly v podstatě ještě další večer, kdy po úklidu přišla za námi další rodina. Svatba trvala týden – tož jak to má byt.
zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kultura_Vin%C4%8Da
Kultura Vinča, také nazývaná kultura Turdaș případně kultura Turdaș-Vinča je neolitická archeologická kultura ve střední a jihovýchodní Evropě z období 5 700 až 4 500 př. n. l.[1][2]
Je pojmenována podle hlavního naleziště Vinča-Belo Brdo, velkého sídelního telu na předměstí Bělehradu, objeveného srbským archeologem Milojem Vasićem v roce 1908. Je to pozůstatek pravěké společnosti, charakterizované určitým způsobem osídlení a rituálním chováním. Pěstební technologie, prvně zavedené v této oblasti v období 6 400 – 5 100 př. n. l., byla kulturou Vinča dále rozvinuta, což vyvolalo nárůst obyvatelstva a vytvoření jednoho z největších osídlení v prehistorické Evropě. Toto obyvatelstvo udržovalo vysoký stupeň jednotnosti dálkovou směnou rituálních předmětů, ale patrně nebylo politicky sjednocené. Poznávací značkou jsou různé styly zoomorfních a antropomorfních sošek, ale také znaky Vinča, které někteří považují za ranou formu prapísma. Ačkoliv nepatří do tradičně pojímaného období doby měděné, kultura Vinča poskytuje první známé příklady měděné metalurgie. Předměty vinčanské kultury byly nalezeny v šachtách pravěkého měděného dolu Rudna Glava v Srbsku.
Kulturu „Tordos“ určila maďarská archeoložka Zsófia Tormová v roce 1875[3] a pojmenovala podle vesnice Turdaș, maďarsky Tordos, v západním Rumunsku.
Další odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Vin%C4%8Da_culture?oldid=683354232