Bohové a mýty staré Evropy - dokumenty

Obřadní kalendář v podání Velesova kruhu

КОЛО СВАРОЖЬЕ СВЯТО ВСЕБОЖЬЕ

КРУТИСЯ-ВЕРТИСЯ ДА КОЛОВЕРТИСЯ

КАК РОДОМ ПОРОЖДЕНО ДА ВО ВСЕМИРЬЕ УТВЕРЖДЕНО

КАК СВАРОГОМ СОКОВАНО ДА ВСЕ-СВЕТУ ДАРОВАНО

КАК МАКОШЬЮ ПОВЯЗАНО ДА ПО ПРАВИ УКАЗАНО

КАК ВЕЛЕСОМ ИЗВЕДАНО ДА ПРЕДКАМИ ЗАПОВЕДАНО!

ГОЙ! СЛАВА! СЛАВА! СЛАВА![1]

Obřadní kalendář se u většiny rodnověrských občin příliš neliší, existují v něm však drobné rozdíly, a to především v počtu pořádaných svátků či jejich ideologickém pojetí. Lidová kultura slovanských národů, se vedle dvou zásadních prací B. A. Rybakova Язычество древних славян (1981) a Язычество древней Руси (1987), výňatků z Velesovy knihy a kusých historických zpráv zabývajících se duchovními představami našich předků, stala pro naprostou většinu rodnověrských organizací působících na území Ruské federace základním předobrazem v současné době rodícího se obřadního kalendáře. Jedním z největších ruských seskupení, které se zrodilo v Moskevské oblasti, je Velesův kruh. Ten pod taktovkou svých předáků, volchvů Veleslava z moskevského Rodoljubje a Bogumila Murina z obninského Triglavu, vytvořil do určité míry nejpropracovanější cyklus obřadů, kterými se dnes řídí nejen občiny tohoto volného svazku, většina občin organizovaných pod hlavičkou SSO–SRV, ale i jazyčníci působící jinde v Rusku, Bělorusku, na Ukrajině či v západoslovanském a jihoslovanském prostředí.

            Rodnověří obřadní kalendář označuje termínem „Kolo goda, Kologod“, což lze volně přeložit jako „roční koloběh“. Jde o významné dny, které jsou oslavovány různými způsoby. Jak konkrétně však záleží spíše na jednotlivcích a jejich osobní víře nežli na vypracovaném konceptu celých občin. Obřady mohou mít pevné i posuvné termíny. K těm pevně stanoveným náleží letní a zimní slunovrat a obě rovnodennosti. Nepravidelné svátky se řídí buď jevy v přírodě, či na základě ubývajícího nebo naopak přibývajícího měsíce. U většiny občin se však jednotlivé svátky odvíjí zejména od solárního kalendáře. Přidržují se však zároveň té nejpříhodnější fáze měsíce a také dnů pracovního volna, s nimiž je pochopitelně nutno skloubit jakýkoliv kolektivní obřad. Z dané koncepce tedy vyplývá, že je svátek obvykle přesunut k nejbližšímu vhodnému datu, jež předem vybírají předáci občiny, kteří jsou zároveň i jeho pořadateli. Kromě kalendářních obyčejů bývají do jisté míry slaveny i určité památné dny, např. založení místních slovanských hradisek, data narození význačných osobností, různé lokální svátky, ale taktéž výročí vzniku jednotlivých občin.[2]

Obřadní kalendář Velesova kruhu (přesněji občiny Rodoljubje) se skládá z 52 základních svátků. Oproti tomu jiné občiny, především ty méně početné, slaví pouze ty nejdůležitější obřadní momenty kalendářního roku. Je však nutné podotknout, že idealizovaná podoba obřadního kalendáře sepsaná roku 2009 volchvem Veleslavem neodpovídá ani zdaleka skutečnému průřezu svátečním koloběhem všech občin či dokonce rodnověrců ve Velesově kruhu působících. Každá občina si volí jen určité svátky, z praktických důvodů dokonce ani celé seskupení Velesova kruhu každý obřad zkrátka pořádat nedokáže. Probíhají proto vždy jen ty nejzásadnější svátky v roce, kterých je ovšem mnohem méně. Jde zejména o Koljadu (25.12.), Maslenicu (masopust, 25. 3.), Kupala (24. 6.) a Tauseň-Radogošč (dožínky, 24. 9.), které můžeme označit za svátky skutečně většího rozsahu za účasti desítek až stovek rodnověrců a pořádané ve spolupráci hned několika občin. Kromě těchto ročních předělů je za významnější svátky považováno ještě dalších šestnáct obřadů.[3] Ne všechny však bývají slaveny každoročně, schází se na nich od tří do několika desítek osob. Zbylých 32 obřadních příležitostí již každý slaví čistě dle svého vlastního uvážení: nejčastěji s rodinou, jindy v přemítání a o samotě, popř. s několika souvěrci. Méně významné mezníky ročního koloběhu si však připomínají jen někteří z rodnověrců, a to zejména čelní představitelé jednotlivých občin či samotní volchvové. Řadoví jazyčníci o nich prakticky nic nevědí.[4] Data svátků jsou bez výjimky uváděna dle v současné době běžně užívaného gregoriánského kalendáře, jímž se řídí i jazyčníci z Velesova kruhu.[5] Jelikož si tato práce klade za úkol poukázat na poměrně vysoké množství styčných bodů mezi obřadní strukturou ruských rodnověrců a tradiční kulturou, pokusíme se alespoň v náznacích představit také průběh paralel těchto 52 rodnověrských svátků, tak jak je zachytili etnografové v devatenáctém a počátkem dvacátého století v ruském lidovém prostředí.

1. Koljada je jedním z nejposvátnějších dnů v roce vážících se k zimnímu slunovratu. Jde o oslavu zrození nového Slunce a nového roku, svátek Chorsův. Koljada se nese ve znamení magické obrody, „znovuzrození nebeského i pozemského ohně“. Po celou nejdelší noc roku hoří na kopcích posvátné plameny usnadňující rodícímu se Slunci příchod na svět. K programu Koljady patří mimo jiné koledování a zpěv koledních písní. Celý svátek je obřadně propojen s předchozím dnem Koročunem (viz bod 52). Obřadní dějství Koročunu a Koljady se skládá z několika základních částí:

1. obřadní úkony probíhající v jizbě, jimž vévodí především hostina „do hůrky“, kdy na stole leží na sobě vyskládané pokrmy, za nimiž se schovává hospodář (žrec) a ptá se přítomných, zda-li jej vidí;[6] následuje obřadní krmení Mrazu kutjou, při němž přítomní hází po lžíci kaše za hlavu,

2. příchod polazníka (koledníka) a maskovaných dědů (duší předků), čemuž předchází hádání z vosku, za okny mezitím probíhají taškařice maškar,

3. polazník vyvádí všechny přítomné z jizby do lesa, ukazuje jim bedník (badnjak), který je následně přinesen k domácímu krbu; když je bedník obřadně pálen, maškary se vrací zpět do lesa,

4. nečekaný návrat maškar s karabáči v rukou spojený se všeobecnými vylomeninami,

5. koljadky čili „vodění kozy“ – kolednický průvod maškar s hořícím kolem (či „hvězdou“),

6. extatické věštění u ohně, které probíhá za účasti zájemců až do ranního rozbřesku,

7. vítání znovuzrozeného Slunce, světla zrozeného ze tmy.

Podrobněji si o tomto rodícím se obřadu řekneme v části věnované přímo Koljadě pořádané různými občinami Velesova kruhu (kapitola 6.8).[7]

Obřad Koljady v podání současného rodnověří převzal část svého doprovodného programu z lidových obyčejů zachycených v průběhu pravoslavného svátku Narození Ježíše Krista (rusky Рождество Христово), který v českém prostředí označujeme nejčastěji termínem Boží hod vánoční či První svátek vánoční. Tento den připadá na 25. prosince (7. ledna dle pravoslavného církevního kalendáře) a v západoruském, ukrajinském a běloruském lidovém prostředí se mu říká právě Koljada (Коляда, česky „koleda“). K nejdůležitějším dějstvím tohoto dne patřilo v prvé řadě koledování. Ještě po službě v kostele obcházely stavení tzv. skupinky „christoslavů“ nosících sebou „betlémskou hvězdu“ vyrobenou nejčastěji z barevného papíru a skla. Uprostřed hvězdy koledníci vylepili svaté obrázky, hořely v ní rovněž svíce, většinou dvě. Za zmínku stojí také kolednické obchůzky maškar, které vešly ve východoslovanském prostředí ve známost jako „vodění kozy“.[8]

2. Termín Velké Velesovy svátky označuje dvanáct posvátných dnů, které zároveň symbolizují dvanáct měsíců roku (šest světlých a šest temných). Velesovy svátky začínají o Koročunu po setmění a táhnou se až do předvečera Vodokrjesu (tedy do 5. ledna). Tyto dny jsou zasvěceny především památce předků. Jde o tajemné období, kdy je znovuzrozené Slunce ještě natolik slabé, že nedokáže rozehnat síly temnoty podobně jako za časů, kdy Svarog „koval“ Zemi. Brány spojující Jáv a Náv jsou doširoka otevřené. V těchto dnech by rodnověrci neměli zapomínat na své předky, koleduje se a po večerech věští.[9]

V ruské pravoslavné tradici se těchto dvanáct dní označuje termínem „Svátky“. Sváteční večery se dále člení do dvou celků: tzv. Svaté večery od Narození Kristova (25. 12.) do Vasilova večera (31. 12.) a tzv. Strašné večery, které trvají až do Zjevení Páně (6. 1.). V českém prostředí hovoříme o svátcích Vánočních čili Vánocích. Svátky jsou jedním z nejdůležitějších obřadních období národního i církevního kalendáře a je pro ně charakteristická vysoká koncentrace obřadů, magických úkonů, obyčejů, zákazů, pověr i pranostik. Věštila se budoucnost a domy obcházely obřadní průvody koledníků v rozmanitých maskách. Každý z těchto dní (a především večerů) se v ruské národní tradici vyznačoval určitými zvláštnostmi: např. „Bábin den“ (26. 12.), „Den Mláďátek“ (29. 12), „Vasilův večer“ (31. 12.), „Vasilův den“ čili Nový rok (1. 1) a předvečer svátku Zjevení Páně (5. 1.). K těm nejvýznamnějším obřadním dějstvím patřilo zejména obsypávání zrny, čili „Ovseň“/“Avseň“ (Овсень, Авсень, Таусень) během novoroční kolední obchůzky.[10]  

3. Vodokrjes je posledním dnem uzavírajícím období zimního slunovratu. Na Vodokrjes se zavírají brány Návu a svět se vrací do zaběhnutých kolejí. Ještě stále však do zemských vod padají jiskry nebeského ohně (kresu) z kovárny Svarogovy, které jim nadělují kouzelnou moc. Říká se, že tohoto dne Veles posílá lidem „zdravu“, tedy blahořečí prameny vytékající z hlubin země. Pramenitá voda dokáže na Vodokrjes vše, co je v ní omyto, vyléčit a zbavit tělo od všemožných neduhů, čehož využívají i někteří z rodnověrců.[11]

Pravoslavní křesťané si 6. ledna (19. 1. dle církevního kalendáře) připomínají křest Ježíše Krista ve vodách Jordánu čili svátek Zjevení Páně („Bogojavljenije“). Svátek uzavírá celý komplex vánočního období a v české tradici je znám jako Tři králové. Hlavní událostí dne bylo svěcení vody. Na řece či jezeře do ledu vytesali otvor v podobě kříže, tzv. „Jordán“. Na místě se sešla celá obec a všichni nedočkavě očekávali chvíli, kdy pop vhodil do vod kříž. Hned jak dřevěný kříž rozčeřil hladinu, vrhali se za ním do ledové vody ti nejodvážnější, jelikož se věřilo, že člověk, který se tohoto dne vykoupe, bude po celý rok zdravý. Věřící nabírali svěcenou vodu, někteří se přidávali k prvním odvážlivcům. Rituální koupel měla význam nejen léčebný, ale i očistný. Na Zjevení Páně „svítí slunce“, proto je tento den znám i jako „Svátek světel.[12]

            4. Na Zimní svátek Mary (13. 1.) se tato temná bohyně ujímá vlády nad světem plnou silou. Jde o jeden z nejstrašnějších dní celého roku, jelikož z podzemního světa Návu na svět vylétají „Lichoradky“, dcery Mary – Moreny, které zosobňují různé nemoci. Aby se před nimi i neštěstím v podobě „Licha“ člověk ochránil, měl by na stole přes noc ponechat kaši, mléko a chléb domovému.[13]

V kalendáři pravoslavné církve na tento den připadá památka mučedníků Ermila a Stratonika (13. ledna/26. 1. dle církevního kalendáře). V běloruském lidovém prostředí však tento den považovali za „strašný“. Záznamy etnografů devatenáctého století se mu ovšem příliš nevěnovaly, jelikož nešlo o národní svátek v pravém slova smyslu.[14]

            5. Den 28. ledna je Svátkem Domového – ochránce rodu, kterému je záhodno přinášet drobné obětiny: pivo, chléb se solí, kaši, slaninu a piroh. Pokud by někdo na domového zapomněl, mohl by se tento ochránce domu urazit a rodinu by poté čekalo jen samé neštěstí.[15]

Pravoslavní křesťané si 28. 1. (10. února dle církevního kalendáře) připomínají svátek ctihodného Efréma Syrského. V ruských vesnicích devatenáctého století však přinášeli obětiny domovému, aby chránil dům a nezačal jeho obyvatelům škodit.[16]

6. Hromnice (2. 2.) jsou dnem, kdy se zima setkává s jarem. Síly jarní přírody se poprvé pouští do křížku se zimou – Morenou. Je to jediný den v zimním období, kdy udeří Perunův hrom. Říká se, že se Velesův miláček a lesní vladyka Leší (Lešij) obrací ve svém brlohu na druhý bok. Je vhodné provádět očistné a ochranné obřady a Matku zimy Maru – Morenu prosit, aby byla shovívavá.[17]

Pravoslavná církev si 2. února (15. 2. dle církevního kalendáře) připomíná setkání spravedlivého starce Simeona s malým Ježíšem, kterého čtyřicátý den po narození přinesla Marie do jeruzalémského chrámu. Jde o svátek Obětování Páně (Сретенье Господне), který je v českých zemích známý spíše jako Hromnice. Ruský lid však svátek v minulosti považoval spíše za počátky jara. Světily se svíčky, které dokázaly ochránit dům před úderem hromu.[18]

            7. Malý Velesův den (3. 2.) je zasvěcený Velesovi, pánovi vlků a předchází řadě svátečních dní spojených s uctíváním tohoto patrona občin Velesova kruhu.[19]

Pravoslavná církev si 3. 2 (16. února dle církevního kalendáře) připomíná sv. Simeona Bohopříjemce a prorokyni Annu. Byl to den, kdy se v domácnosti začínali připravovat na jaro, uklízelo se a opravovaly postroje i zemědělské náčiní. Domový se prý nocí proháněl na nejoblíbenějším hospodářově koni, a aby mu neublížil, ponechávali rodovému ochránci zkraje pece hrnec s obětní kaší a k šíji oře přivazovali bič, palčáky a onuce.[20]

            8. Malé Velesovy čili „Vlčí“ svátky probíhají sedm dní od 4. – 10. února. Každý z nich nese specifické pojmenování: např. „Studený Veles“ (4. 2.), „Veles Korovič“ (5. 2.), „Veles Teljatnik“ (6. 2.), „Veles Serpovidec“ (8. 2.) a „Veles Zimobor“ (10. 2.). Veles zároveň přiděluje vlkům samice, jde o období „vlčích svateb“.[21]

V ruském lidovém prostředí devatenáctého století byli pravoslavní světci známí pod obdobnými přezdívkami:

- 4. února (svátek kajícníka Nikolaje, igumena Studijského kláštera v byzantské Konstantinopoli známého jako „Nikola Studený“): čas „zvířecích svateb“, ochlazení

- 5. února (svátek mučednice Agáty známé jako „Agafja Korovjatnica“): ochrana dobytka před nečistými silami pomocí různých magických úkonů.

- 6. února (svátek ctihodného Vukola, biskupa Smyrenského čili „Vukola Teljatnika“): hospodyně bedlivě pozorovaly krávy při dojení, dle čehož usuzovaly narodí-li se jalovice či býček.

- 8. února (svátek proroka Zachariáše zvaného „Zacharij Serpovidec“): srpy se kropily svěcenou vodou.

- 10. února (svátek mučedníka Charalampia, biskupa z Magnesie a ctihodného Prochora Pečerského čili „Prochora Vjesnověje“): konec zimy zachycují pranostiky, např. „На Прохора зима заохала“ („Na Prochora zima zaplakala“).[22]

9. Velký Velesův den čili „Zimní Velesův svátek“ je především příslibem konce zimy. Přestože je teprve 11. února, vše se opět přibližuje k jaru, Veles dle pranostik „uráží zimě jeden roh“. Není pouze božstvem moudrosti, ale zároveň i ochráncem skotu, proto je právě v tento den nejvhodnější doba magickými prostředky zabezpečit prospěch nejen dobytku, ale i celému hospodářství. Prostí rodnověrci prosí o ochranu a přízeň, zdar i zdraví v nadcházejících měsících. Velesa však ctí zejména volchvové, kteří jej velebí kouzly, slovy i zpěvem  a pevně věří, že s pomocí svého patrona dosáhnou duchovního prozření.[23]

V pravoslaví připadá na 11. 2. (24. února dle církevního kalendáře) svátek sv. Blažeje (Власьев день), mučedníka a biskupa z arménského Sebaste, kterého prostý lid považoval především za ochránce domácího zvířectva, v prvé řadě skotu. Pokud by hospodář sv. Blažeje dostatečně neuctil, mohlo by dobytek postihnout neštěstí. Proto zvířectvu dávali tu nejlepší krmi a chránili jej proti uhranutí i nemocem. V každém domě rovněž zabíjeli tele, když nebylo, sele či jehně.[24]

            10. Na Svátek Kikimory (16. 2.) je tuto tajemnou bytost, manželku Domového, příhodné uctít drobnými dary, aby neškodila.[25]

V den 16. února (2. 3. dle církevního kalendáře) pravoslavná církev světí památku spravedlivé Mariany, sestry apoštola Filipa. Marianu však ruští vesničané znali spíše jako „Maremjanu – Kikimoru“.[26] Aby kikimora necuchala přízi a po nocích v domě jinak neškodila, lidé se jí snažili udobřit pomocí drobných obětin.[27]

11. Věsnověj – Zimní Stribogův den je dnem, kdy zimní větry, Stribogovi vnuci, přilétají k lidem s prvními zvěstmi o blížícím se jaru. Někteří rodnověrci v tento den přináší Stribogovi obětiny, drobné dary ponechávají za oknem rovněž větrům.[28]

Pravoslavná církev slaví 21. února (6. března dle církevního kalendáře) svátek ctihodného Timoteje Simvolského, který byl v ruské národní tradici znám spíše jako „Timofěj Věsnověj“ – posel jara. Jeho spojitost s jarními větry vyjadřovaly především pranostiky.[29] 

12. Kostějův den je svátkem slaveným pouze jednou za čtyři roky, připadá totiž na 29. února, tedy na přestupný rok. Dle podání volchva Veleslava tohoto dne Kostěj (správněji „Koščnyj Bog“) oplácí lidem jimi spáchané křivdy. Volchvové se však Kostějovy odplaty neděsí. Ve svých srdcích se obrací k rodným bohům a prosí je, aby je přivedli na cestu moudrosti, dokázali nalézt vnitřní sílu, a tak překonat sami sebe, odvrhnout křivdu a žít v pravdě.[30]

Den sv. Kasiána připadá v pravoslavném kalendáři na 29. února a připomíná se tedy pouze jednou za čtyři roky. Svatého Kasiána ruský lid v minulosti ozdobil nepříliš lichotivými přídomky: „Nemilosrdný“, „Lakomý“, „Závistivý“ apod. Zlý pohled čaroděje se v lidovém prostředí označoval jako „Kasiánův“ (Касьянов глаз). Tohoto dne lidé raději nevycházeli na ulici, vyhýbali se veškerým činnostem a za nešťastný považovali i celý přestupný rok. Sv. Kasiána lidé vnímali jako padlého anděla, popř. strážce pekelných bran, který může vyjít na zemský povrch pouze jednou za čtyři roky. Byl vládcem všech větrů, který svým pohledem zabíjel. I jeho fyzické vzezření bylo veskrze odpudivé, což jej do jisté míry staví naroveň s mýtickým Kostějem Nesmrtelným. Se sv. Kasiánem přicházel v lidovém pojetí i pomyslný konec zimy.[31]

13. Volání jara („Soroky“): Příchod jara je nejprve viditelný na vrcholcích kopců, odkud začíná pod silou slunečních paprsků slézat sníh. Tato holá místa bez sněhu lid nazýval „lysiny Jarily“. Rodnověrci 9. března očekávají přílet čtyřiceti ptáků, kteří se vrací na zem z ráje od světlých bohů s předzvěstí příchodu Dívky Vesny. Na čí pole se ptáci snesou jako na první, tomu bohové dopřejí v daném roce zdar a bohatou úrodu. Doklady z lidového prostředí devatenáctého století hovoří o tom, že hospodyně při této příležitosti pekly z nekvašeného těsta „skřivánky“, pomocí nichž především malé děti „přivolávaly jaro“. Tak se děje i v současném rodnověří.[32]

Pravoslavná církev 9. března (22. 3. dle církevního kalendáře) slaví den Čtyřiceti mučedníků, rusky „Soroka Mučennikov“. V ruské lidové tradici jde však o svátek spojený především s vítáním jara. Říká se, že po dlouhé zimě přilétá do svých hnízdišť na čtyřicet různých ptáků a mezi nimi první skřivan. Komu se jich podaří čtyřicet napočítat, bude zdravý a šťastný.[33] 

14. Maslenica a Komojedica patří v obřadním kalendáři ke čtyřem nejdůležitějším svátkům celého roku. Rodnověrci dnes Maslenicu spojují s jarní rovnodenností.[34] Slaví ji však až k datu 25. 3.,[35] kterému předchází ještě sedm svátečních dní. Dle přesvědčení volchva Veleslava se otevírá Svarga (ráj, nebesa) a na zemi se navrací světlí bohové (solární božstva), kteří po dlouhém období zimy opět nabyli sil. Společně s nimi na křídlech ptáků přilétají rovněž duše předků z nebeského ráje, aby navštívily své milované potomky. Je to čas celkové obrody, jarního vzkříšení (opět odvozováno od slovanského výrazu kres, tedy živý oheň) Matky Země a celé přírody. Za obřadní jídla jsou považovány palačinky, sýr, tvaroh a máslo.

Obřadní dějství Maslenice se skládá z několika základních částí: 

1. na samém počátku slavnosti rodnověrci vystaví sněžnou pevnost a do ní uloží připravenou figurku Moreny,

2. následuje obřad na posvátném místě, při němž jsou Jarilovi a Ljelje přineseny obětiny a probíhá krátká tryzna k uctění předků,

3. dále jaro vítají všechny zúčastněné dívky (viz První Rusálie, bod 18 a Ljelnik, bod 19),

4. dalším bodem programu je mystérium „dobývání sněžného hradu“, který brání maskovaní muži představující přišedší z Návu, sluhy Mary Moreny; dokud není pevnost dobyta a figurína zimní vládkyně Moreny ukrytá v jejích stěnách uchvácena, jaro se nemůže vrátit zpět do světa lidí,

5. po obsazení „hradu“ dochází k vyprovázení „stařenky“ Zimy (Mary), jejíž figurína je společně s maskami jejích služebníků následně spálena na ohništi,

6. hned poté je přivítána tolik očekávaná Dívka Vesna (létečko) a volchvové na její počest zapalují dřevěné kolo symbolizující vítězné slunce,

7. na závěr svátku je vystrojena hostina s přípitkem všech v kruhu stojících zúčastněných, to vše za doprovodu zpěvu, tance a her.

V týdnu před samotnou Maslenicou se slaví ještě Komojedica – „Medvědí svátek“, jelikož se touto dobou probouzí po dlouhém zimním spánku medvěd, lesní hospodář a vtělení Velesa. Muži mu prokazují úctu tzv. „medvědím tancem“ a k jeho slávě mezi sebou i zápasí. „Komy“, pečivo připravované ženami speciálně pro tento den, jsou obřadní chleby upečené z několika příměsí: ovsa, hrachu a ječmene. Část je jich odnesena do lesa, kde jsou slavnostně položeny na kládu či pařez jako úlitba medvědům, aby neškodili.

K počátkům jara patří i Perunův svátek prvního hromu, dne otevření nebeské Svargy a návratu slunečních božstev na zem. Období svátku se každým rokem různí a závisí na počasí (pohybuje se od konce března do polovice dubna), někdy probíhá přímo na Maslenicu. Rodnověrci z občiny Rodoljubje přináší Perunovi obětiny, jeho kamenný oltář polévají pivem, přičemž muži bijí do štítů svými zbraněmi, aby napodobili zvuk Perunova hromu.[36]

Maslenica byla a doposud patří k nejoblíbenějším ruským lidovým svátkům. Připadá na poslední týden před velikonočním čtyřicetidenním půstem a je tedy jedním z pohyblivých svátků křesťanského kalendáře. V českém prostředí ji známe jako masopust. Obřadní stránka „masleničných“ svátků je poměrně složitá a obsahuje množství mytologických elementů, jejichž původ lze hledat v daleké minulosti. K nim patří především obřady spojené s počátky nového cyklu (dobývání sněžného hradu a pálení figuríny „Maslenice“), zajištěním plodnosti a úrody (posypávání polí popelem ze zničené figuríny a zvýšená pozornost udělovaná mladým párům), ale i kultem předků (přinášení darů na hroby zesnulých a mužské pěstní souboje). Tradičním pokrmem jsou „masleničné bliny“, tedy křehké palačinky. V Bělorusku se jeden z nejvýznamnějších svátků spojených s vítáním jara nazývá Komojedica. Slavila se hned po masopustní neděli. Patřily k ní zejména průvody maškar, mezi nimiž hrál ústřední úlohu medvěd probouzející se dle pranostik v tento den ze zimního spánku.[37]

15. Na Svátek Domového by rodnověrci měli prokazovat úctu ochránci rodu a domácnosti a předložit mu drobné obětiny.[38]

V pravoslaví na 30. března (12. 4. dle církevního kalendáře) připadá svátek Jana Klimakose, v národní tradici známého spíše jako „Ioanna Lestvičnika“. Peklo se obřadní pečivo zvané „lestvicy“ či „lesenki“ – tedy „žebříčky“, které měly v budoucnu usnadnit člověku výstup na nebesa. Přinášely se také různé pokrmy domovému, aby neškodil. Říkalo se, že mu slézala kůže a z bolesti proto nerozeznával ani svůj domov a blízké.[39]

16. Na Vodníkův svátek („Vodopol“) se s jarem probouzí vodníci a rusalky z dlouhého zimního spánku, nastává počátek ledochodu a řeky se začínají vylévat ze svých břehů.[40]

Pravoslavná církev si 3. dubna (16. 4. dle církevního kalendáře) připomíná svátek Nikity Vyznavače, známého jako „Vodopola“ (od slova rozvodnění). V lidovém prostředí tento den rybáři přinášeli drobné obětiny vodníkům probouzejícím se ze zimního spánku. Na mučednici Akilinu (7. 4.), dle národních podání vychází na břeh probouzející se rusalky a prosí lidi o režné plátno, aby zakryly svou nahotu. Ženy proto za úsvitu přinášely ke břehům řek a jezer čisté lněné košilky nebo alespoň pruhy plátna, aby je i jejich blízké za tento dárek rusalky chránily před hlubokými vodami.[41]

17. Jarní Stribogův den je dnem, kdy větry přináší oteplení, které se ovšem střídá s deštěm a nepohodou. V českém prostředí tyto nenadálé změny v přírodě označujeme jako „aprílové počasí“. Den zasvěcený Stribogovi a jeho vnukům – větrům.[42]

Pravoslavní křesťané si 5. dubna (18. 4. dle církevního kalendáře) připomínají svátek Theodula čtece a Theodory Soluňské, které v ruském lidovém prostředí znali jako „Větrníka“ a „Větrnici“. Podle pranostik začaly vát teplé jarní větry. V příbytcích se po zimě větralo, aby svěží jarní vánek očistil jizbu od všeho zlého.[43]

X. Voroněc čili „Havraní svátek“ je v pojetí Velesova kruhu zasvěcen havranům, coby ptákům s věšteckými schopnostmi. Říká se, že havrani tohoto dne krákají nad staveními, kde se lidé neřídí zákonem Právu. Jsou to zvěstovatelé vládce Návu Kostěje, kterému přísluší právo trestat všechny nečestné lidi. Moudrým však, jakožto chráněnec Velesův, přináší havran ve svém zobáku živou a mrtvou vodu, odkrývá jim taje života i smrti.[44]

V pravoslavném prostředí je 14. duben (27. 4. dle církevního kalendáře) zasvěcen Martinu Vyznavači přezdívanému „Lisogon“. Lovci a myslivci tvrdili, že se lišky stěhují ze starých nor do nových. Tento den byl na ruské vsi rovněž svátkem krkavců a havranů. Přinášela se jim kaše, aby byli shovívaví. Tito černí ptáci měli totiž věštit zlo, a pokud již krákali, určitě ne jen tak z dlouhé chvíle.[45]  

18. První Rusalie se slaví sedm dní před Jarilovým svátkem. Je to kouzelný týden zasvěcený „dívkám Ljeljám“, mladé bohyni Vesně a panenské přírodě, divokým jarním vodám a jejich ochránkyním, rusalkám – běregyním, které se probouzí ze zimního spánku. Dle slov Veleslavových by měly mladé dívky v šatech s dlouhými rukávy a bez amuletů napodobovat právě rusalky, tančit po polích a do svých kol za žádných okolností nevpouštět dotírající chlapce. Mystéria však ve skutečnosti probíhají jako jeden z bodů programu oslav Maslenice, popř. Jarilova jarního svátku.[46]

Pravoslavná církev si 16. 4. (29. 4. dle církevního kalendáře) připomíná den mučednic Agapie, Ireny a Chionie. Irenu lidé na Rusi přezdívali „Irina Urvi Běrega“. Voda se po jarních záplavách vracela zpět do řečiště a zanechávala po sobě zpustošené břehy.[47]

19. Ljelnik je dívčí svátek završující týden Rusalií a připadající na předvečer dne Jarily (22. 4.). Na Ljejnik rozkvétají jabloně a do jabloňového sadu přilétá Sirin, pták žalu, který tesklivě pláče. Po polední na strom usedá Alkonost, který se naopak raduje a směje. Slzy ptáka Sirina jsou mrtvou vodou, rosa z křídel Alkonosta vodou živou. Jestli se nemocným zadaří a v tento den omyjí svá těla nejprve mrtvou a poté živou vodou, okamžitě se uzdraví. Dívky na „Ljelnik“ přináší ke břehům řek i studánek dary rusalkám a v noci se tajně bez účasti chlapců snaží pomocí věšteb poodkrýt svůj budoucí milostný osud.[48]

Předvečer dne sv. Jiří (22. dubna/5. 5. dle církevního kalendáře) byl v ruské národní tradici známý jako „Ljeľnik“, dívčí svátek. Dívky přinášely ke břehům řek a studánek dary rusalkám, v noci se potají snažily s pomocí věšteb dozvědět více o své budoucnosti – vždy stranou od chlapců. Ústřední obřad probíhal odpoledne. Tu nejkrásnější z dívek představující Lelju posadily a ozdobily zelenými ratolestmi a věncem z kvítí. Ostatní dívky kolem ní rozložily přinesené dary a tančily chorovod za zpěvu výročních písní, v nichž ji opěvovaly jako živitelku a dárkyni budoucí úrody. Když chorovod skončil, „Ljelja“ (jindy „Kupajlo“) vstala, rozdělila mezi děvčata veškeré potraviny a odhazovala věneček, jenž se dívky snažily zachytit. Které se to podařilo, ta jej schovávala až do příštího jara jako symbol blahobytu a štěstí, a to především ve věcech milostných.[49]

20. Jarilův jarní svátek (Ярила Вешний) je dnem, kdy tento bůh vypouští z nebe léčivou rosu a odemyká (oplodňuje) zlatým klíčem Matku Zemi, aby se zazelenala.[50]

Pravoslavná církev si 23. dubna (6. 5. dle církevního kalendáře) připomíná svátek svatého Jiří Vítězného, mýtického přemožitele strašného draka. V ruské lidové tradici sv. Jiří řadíme k nejoblíbenějším světcům, o čemž hovoří i množství pranostik, zvyků a obyčejů. Ty jej většinou charakterizují jako vítěze nad zimou, který odemyká zemi a dává vyrůst mladé zelené trávě. Šlo o patrona pastýřů, ochránce domácího zvířectva a zároveň pána vlků, před nimiž dokázal uchránit veškerý dobytek, ale také jim přiděloval budoucí kořist. Vesničané s obřadností vyháněli na pastvu dobytek, který zlehka šlehali vrbovými proutky nařezanými na Květnou neděli. Tohoto dne byly aktivní i různé démonické bytosti, především čarodějnice. B. A. Rybakov a následně také V. V. Ivanov s V. N. Toporovem sv. Jiří ztotožnili s božstvem jarní plodivé síly – Jarilem.[51]  

21. Velesova noc je kouzelnou nocí z 30. dubna na 1. května, kdy Černoboh s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou Běloboha. Říká se, že brány podsvětí zůstávají během tajemstvím opředené noci otevřeny dokořán až do prvního kohoutího zakokrhání. Prvomájový svátek je zasvěcen bohyni Živě.[52]

Filipojakubskou/Valpuržinu noc čili Pálení čarodějnic si připomínáme na předělu dubna a května. V lidovém podání se této noci otevírají brány podsvětí, poklady prozrazuje modré světélkování a čarodějnice se slétají na vysokých kopcích ke svým rejům. Jde dodnes o poměrně rozšířený a živý zvyk v mnoha částech starého kontinentu. Lidé se po setmění schází u hořících ohňů umístěných obvykle na vyvýšených místech a slaví příchod jara. V některých částech Evropy se staví májka. Současní rodnověrci počítají tuto noc mezi posvátné okamžiky obřadního roku, o nichž však etnografové v ruském prostředí přímo nehovoří. Zabýval se jimi ovšem B. A. Rybakov, který Filipojakubskou noc ztotožnil s ruskými výročními obyčeji dne sv. Jiří a také se zapalováním ohňů na tzv. „Krásné hůrce“ (viz Tomášova neděle pod bodem 22). A právě jeho názory později převzali také čelní předáci Velesova kruhu.[53]

22. Jarní Dědy (také Návský týden) jsou cyklem svátků předcházejících jarnímu Mokošinu dni. V týdnu od 1. do 7. května by lidé měli vzpomínat na zesnulé předky, jelikož návky (duše zemřelých) v tomto období navštěvují své pozemské rodiny. Tím nejvýznamnějším svátkem je úterek zvaný Radunica. Rodnověrec by se měl radovat z toho, že se může setkat se svými nežijícími příbuznými a uctít je např. rituálními souboji na vyvýšeninách.[54 

Pravoslavná církev si v tyto dny obvykle připomíná Velikonoce, komplex pohyblivých svátků křesťanského kalendáře, které ovšem v lidovém prostředí převzaly nespočet mytologických a obřadních rysů poukazujících především na oslavy začínajícího jara. Neméně důležitou složkou velikonoční obřadnosti je taktéž vzpomínka na zesnulé. V ruské národní tradici patří k těm nejvýznamnějším obřadním mezníkům daného období zejména dva svátky Tomášovy neděle („Fomina nedělja“, v českém prostředí známá jako Bílá neděle). Hovoříme o vzpomínkách na zesnulé, Radunicu, slavenou vždy v úterý tohoto týdne, kterou spojujeme především s návštěvou hrobů příbuzných a stolováním v jejich bezprostřední blízkosti. Na vyvýšeném místě za vesnicí zvaném Krásná hůrka čili „Krasnaja Gorka“ se na závěr Tomášova týdne konaly také malebné národní veselice plné tanců a her, především spouštění malovaných vajec po svahu kopce dolů. Šlo o svátek oblíbený především mezi mládeží.[55] 

23. Jarní Mokošin svátek čili Den Země je svátkem, kdy se po zimním spánku probouzí Mokoš – „Matka syrá Země“. Tohoto dne však mocná bohyně ještě odpočívá, a proto jí nelze rušit orbou, okopávat, vláčet bránami či do ní zarážet kolíky. Kromě Mokoše rodnověrci uctívají také Velesa, dalšího zemského patrona. Volchvové vychází do polí, lehají si do mladé trávy a naslouchají hlasu vycházejícímu z útrob Země [56]

V pravoslavné církvi na den 9. května (22. 5. dle církevního kalendáře) připadá Přenesení ostatků sv. Mikuláše, kterého ruský lid znal spíše pod přezdívkami „Jarní Nikola“ nebo také „Teplý Nikola“. Tento světec byl na Rusi natolik oblíbeným, že se stal dokonce patronem celé země. E. V. Aničkov jej považoval za následovníka slovanského božstva Velesa.[57]

X. Den Živy je svátkem zasvěceným nejen této bohyni, ale i oslavám jara a probouzející se přírody.[58]

Pravoslavní věřící si 13. května (26. 5. dle církevního kalendáře) připomínají svátek mučednice Glykérie, které v minulosti přezdívali „Lukerja Komarnica“. V tento den společně s teplými větry prý z jižních moří přilétají i první komáři.[59]   

24. Druhé Rusalie – Zelené svátky jsou posvátné dny předcházející svátku Jarily Mokrého. Jde o kouzelný týden od 26. 5. do 2. 6., během nějž se rodnověrci loučí s jarem, ale také s rusalkami – běregyněmi. Zelené svátky jsou časem, kdy na pomyslném trůnu střídá dívenku Ljelju její matka Lada. Probíhá obřad vyprovázení Kostromy – Jarilovy sestry, který je v režii dívek oblečených do košilek s dlouhými rukávy představujících rusalky. Kostroma je z trávy spletená figura ozdobená květy, již namáčí ve vodě a následně roztrhají. Její zbytky se nakonec obřadu rozhází po polích.[60]

Pravoslavní křesťané v těchto dnech obvykle slaví další pohyblivé svátky odvozující svůj termín od Velikonoc – Nanebevstoupení Páně (rusky „Voznesenie“). Sedmý týden po Velikonocích označujeme „Semickoj“, popř. „Zelenou nedělí“ (česky letnice). V ruském lidovém prostředí však hovoříme spíše o rusaliích, období kdy rusalky[61] přebývají v bezprostřední blízkosti člověka. Nejdůležitějšími dny rusalného týdne jsou čtvrtek (Semik) a Klečalná sobota. O Semiku dívky zdobily v lese vybranou břízku, s níž následně obcházely ves i pole a tančily kolem ní chorovody. Na Klečálnou sobotu probíhal obřad „vyprovázení rusalek“, dívky splétaly z trávy figuru „Rusalky“ či Kostromy, kterou poté během tance roztrhaly a poházely po polích. Dalším výrazným rysem obřadnosti o Rusaliích byla vzpomínka na zesnulé.[62]

25. Zmejnik čili Jarní hadí svátky si někteří rodnověrci připomínají v průběhu druhých Rusalií. Jsou to výroční svátky zasvěcené bohu Velesovi, konkrétně svatebním oslavám svazku Velesa se Živou. Velesovi chráněnci hadi v tento den vylézají z podzemí, odkud zemi zároveň přinášejí plodnost.[63]

Pravoslavná církev dne 30. května (12. 6. dle církevního kalendáře) slaví svátek Isakije Dalmatského – Vyznavače, kterému v ruském lidovém prostředí devatenáctého století přezdívali „Isakij Zmejnik“. Tohoto dne prý z děr vylézali hadi a oslavovali. Říkalo se, že mohou uštknout každého člověka, který by jim chtěl jakkoliv ublížit, třeba i neúmyslně.[64]

26. Mokrý Jarila a Trojan (známý také jako Den Triboga) je svátek konce jara a počátku léta. Slaví se nejpozději 3. června, kdy na místo mladého Jarily přichází „Trojsvětlý“ Dažbog. Svátek je zasvěcen vítězství boha Trojana (i Triboga) nad Černým zmejem. Rodnověrci z Velesova kruhu uctívají tzv. Svarogův Triglav, tedy trojici bohů Svaroga, Peruna a Velesa – vládce Právu, Jávu i Návu. Bůh Trojan (v tomto případě synonymem Dažboga) je ztělesněním síly těchto tří božstev, která společnými silami vítězí v boji nad Černým zmejem, zplozencem Černoboha, jenž se svého času pokoušel zničit všechny tři úrovně světa.[65]

Pravoslavná církev slaví v tomto období poslední pohyblivé svátky roku: Den sv. Trojice (v neděli 49. den po Velikonocích) a Seslání Ducha Svatého (v pondělí 50. den po Velikonocích). Ústřední roli v obřadnosti těchto svátečních dnů hrála mladá břízka. O Trojické noci mladé dívky a ženy oborávaly ves, aby jí touto posvátnou brázdou ochránily před veškerými démonickými bytostmi, nemoci nevyjímaje. Na Svatého Ducha se dle lidových podání rozevírala země, a proto nebojácní lidé odcházeli ještě před východem slunce hledat skryté poklady.[66]

27. Kupala jsou jedním z nejvýznamnějších svátků celého obřadního roku a váží se ke dni letního slunovratu. Je to svátek slunce a vody dávajících počátek veškerému životu, čas rozkvětu sil Matky Přírody.

Obřadní dějství Kupala se skládá z několika základních částí:

1. obřad ke společnému uctění božstev probíhá na vyvýšeném místě a následuje jej slavnostní hostina,

2. pohřeb z trav a květin vytvořené figuríny symbolizující „Jarila“,

3. loučení s břízkou, která je mladíky i přes odpor děvčat nakonec vhozena do vody,

4. je zažehnut vysoký obřadní oheň „Kupalec“; skoky předem zvolených partnerských dvojic přes jeho plameny,

5. spouštění hořícího kola symbolizujícího sluneční kotouč do řeky,

6. pouštění z květů upletených věnečků po vodě a věštění pomocí nich,

7. sběr kouzelných bylin, hledání zlatého květu kapradí a extatické věštby spojené především s chozením dobrovolníků po řeřavých uhlících,

8. na rozbřesku druhého dne je společně přivítáno vycházející slunce.

Podrobněji si o tomto rodícím se obřadu řekneme v části věnované přímo Kupalu pořádanému společně různými občinami Velesova kruhu (kapitola 6.8).[67]

Pravoslavná církev slaví 24. června (7. 7. dle církevního kalendáře) svátek sv. Jana Křtitele, který v ruském lidovém prostředí vešel ve známost spíše jako Ivan Kupala. U nás jej známe pod názvem Svatojánská noc. Kupalské svátky jsou doloženy již od středověku a v církevních pramenech jsou vždy popisovány jako „běsovské“. Ruský lid tuto noc vnímal jako předěl dvou ročních období, svátek spojený s úctou k vodě a slunci, které zosobňoval i pozemský oheň v podobě vysoké hořící vatry, přes niž skákaly zejména mladé páry. Všichni se koupali a oblévali vodou, po hladině se pouštěly věnečky z kvítí, sbíraly kouzelné byliny a každý doufal, že narazí na ohnivý květ kapradí. K dějství kupalských svátků patřila rovněž výrazná milostná symbolika a také nazdobená mladá břízka, kterou nakonec všichni společně obřadně zničili.[68] 

28. Letní Svarogův den je spojen s uctěním nebeského Svarogova ohně a slunce, které je v ty nejteplejší dny roku na vrcholu své moci. Letní „Svarožje“ se považuje rovněž za svátek bohyně Lady, matky všech světlých bohů – Svarožičů. Mladé dívky se nocí společně s chlapci houpou na tzv. „Ladiných“ či „Svarogových“ houpačkách.[69]

Pravoslaví si 29. června (12. 7. dle církevního kalendáře) připomíná den apoštolů Petra a Pavla. V ruské národní tradici šlo o svátek slunce a období vrcholného léta, kdy lidé zapalovali na nedalekých vyvýšeninách ohně a nedočkavě vyhlíželi příchod nového dne. Chlapci s dívkami se po celou noc houpali na „petrovských“ houpačkách. V jihoruských oblastech na tento den spadalo i obřadní loučení s kukačkami, které po sv. Petru „přestávaly kukat“. Obřad se svým charakterem podobal již zmiňovanému „vyprovázení rusalek“.[70]

            29. Na svátek Měsíce (5. 7.) by rodnověrci měli uctít jasný Měsíc, ale také jeho ochránce: Velesa „Rohatého“ a Maru „s tváří Luny“.[71]

V pravoslaví připadá na den 5. července (18. 7. dle církevního kalendáře) svátek ctihodného Athanasije Athonského. V ruském lidovém prostředí devatenáctého století však tohoto dne chodili po setmění pozorovat měsíc, který si na nebi údajně „hrál“. Prý proto, že oslavoval svůj svátek.[72]

            30. Letní Mokošin svátek čili Mokridy (19. 7.) je zasvěcen bohyni Mokoši – „Syré Zemi“.[73]

Pravoslavná církev si 19. července (1. 8. dle církevního kalendáře) připomíná svátek ctihodné Makriny. Do studánek a pramenů s čirou vodou světici vhazovali drobné obětiny – zejména látky, koudel, nitě a ovčí vlnu. Pozorně si všímali také počasí, s jehož pomocí usuzovali, bude-li podzim deštivý či naopak suchý.[74] 

31. Perunův den (20. 7.) je největší svátek všech vojáků, obránců rodné země, ale také zemědělců. Samotný obřad současných rodnověrců se obvykle dělí do dvou základních částí: zemědělské a vojenské.

Zemědělci čili „oratajové“ uctívají Peruna chlebem a solí doufajíce v seslání nebeské vláhy, popř. v konec dlouhodobých dešťů škodících žatvě. Rodnověrci během obřadu prosí o bohatou úrodu a svorně si v kruhu během „bratčiny“ předávají okřín naplněný pivem. Hlavní obřad vzývání deště řídí volchvové (zaříkávači mračen), často však také jimi zvolená dívka oblečená jako Diva-Dodola, manželka Perunova. Dívka tančí za doprovodu chrastítek a bubnů napodobujících zvuk hromu. Tento tanec se nazývá rovněž dodolou. V průběhu počátečních fází obřadního tance je na dívku naneseno přírodní barvivo, především červená barva rostlinného původu, popř. z rozetřených k tomuto účelu vhodných minerálů. Její tělo je doslova poseto magickými symboly znázorňujícími vodu a zemskou plodnost, čarami napodobujícími blesky, kosoúhelníky představujícími Matičku Zemi a mnoha dalšími. Dodola je rovněž ozdobena kvítím a čarovnými bylinami, do dlouhých rozpuštěných vlasů jí vplétají červené a modré nitě. Takto ozdobená dívka je při tanci oblévána vodou, přičemž se jí všichni, včetně volchvů, klaní a vůbec jí jakožto pozemské zástupkyni bohyně prokazují všemožnými způsoby úctu. Na konci tance Dodola žehná všem přítomným i samotné zemi Perunovým jménem, poté jsou jí postupně sňaty ozdoby a dívka se navrací zpět ke svému pozemskému životu. Samotný déšť tohoto dne dokáže smýt veškeré zlé čáry, uhranutí i nemoci.

Vojáci čili „ratajové“ světí během Perunova dne své zbraně, chlapci jsou přijímáni do řad válečníků, konají se rituální souboje a nakonec se všichni přítomní zapojují do her, v nichž nechybí síla, rychlost, ani bystrost. Za obřadní stravu se považuje nejčastěji maso, a to hovězí, vepřové, skopové, kuřecí či zvěřina. Dále se během hostiny podává hrachová kaše, pirohy a žitný chléb ze zrna nové úrody, pokud již stihlo dozrát. Pije se medovina, pivo a kvas, tak jako vlastně při všech obřadech a svátcích. První přípitek směřuje vždy k bohům a předkům, obsah číše se stává úlitbou. Perunův svatostánek se dle pravidla nachází na vyvýšeném místě, kopci nebo hoře. Idol Perunův je zhotoven buď z kamene, nebo vyřezán z dubového, popř. jilmového dřeva, tabu je za každé okolnosti dřevo osiky. Výše idolu vždy převyšuje i toho nejurostlejšího muže, jehož paže jsou vysoce zdviženy k nebesům. Dívat se vyobrazení božstva do tváře totiž člověku nepřísluší. Před idolem se nachází kamenný oltář (označovaný jako „alatyrnyj kameň“), nebo dubová kláda. Někdy mohou být kmeny rozloženy kolem idolu i čtyři, a to ze všech světových stran. Posvátný oheň hoří před idolem, jindy se zapalují ohně opět čtyři. Celé obřadní místo bývá obehnáno plotem z kůlů, popř. náspem, kolem nějž rovněž hoří očistné ohně v počtu šesti či sedmi. Před vchodem na obřadiště je vztyčena tzv. „ohnivá brána“ ze dvou vertikálně stojících sloupů s horizontálně kladeným překladem, který je ovázán smolnou koudelí a snížen, aby se všichni procházející museli poklonit Matce Zemi a Ohni Svarožiči a nakonec se opět vzpřímili ke slunci s provoláním slávy Perunovi.[75]

Pravoslavná církev si 20. července (2. 8. dle církevního kalendáře) připomíná den svatého proroka Eliáše, kterého však ruský rolník znal především jako sv. Ilju. Na základě popisů tohoto světce prostým lidem devatenáctého století se zdá, že sv. Eliáš po christianizaci Rusi převzal úlohu hromovládného Peruna. K jeho svátku, který byl považován za předěl léta a podzimu, se vesničané připravovali mnohdy i celý týden dopředu. Pekly se obrovské pirohy a chléb z první mouky nové úrody, lisoval se tvaroh a vařilo obřadní pivo. Charakteristickou součástí oslav Eliášova dne byla tzv. „bratčina“, čili kolektivní hostina uspořádaná pro celou obec a mnohdy spojená s porážkou mladého býka, popř. berana či telete. Zvíře bylo zabíjeno obřadním způsobem a vždy až po svém posvěcení v místním kostele. Krví zvířete si potírali oči a čelo, dětem tváře.[76] 

            32. Medový spas je prvním ze tří „Spasů“, čili oslav nové úrody. Jde o poděkování včelám, které od tohoto dne dle lidových pranostik přestávají sbírat pyl, včelaři začínají stáčet med.[77]

V devatenáctém století na ruských vesnicích oslavovali „Medový Spas“ 1. srpna, tj. 14. 8. dle církevního kalendáře. V pravoslaví jde o první den půstu do Zesnutí přesvaté Bohorodice.[78]

            33. Jablečný spas je druhým z oslav nové úrody v pořadí. Volchvové Velesova kruhu tohoto dne blahosloví plody jabloní, které jsou od tohoto dne vhodné k přípravě moučníků a jiných pokrmů.[79]

Pravoslavná církev si 6. srpna (19. 8. dle církevního kalendáře) připomíná svátek Proměnění Páně. V ruském lidovém prostředí se tradovalo, že jde o počátek podzimního ochlazení. Šlo rovněž o začátek sklizně jablek, která bylo až do tohoto svátku zapovězeno jíst.[80]

34. Větrogon – Letní Stribogův den je zasvěcen bujným větrům, vnukům Stribogovým, které přináší první zvěsti o blížícím se podzimu.[81]

V pravoslavném kalendáři na 8. srpna (21. 8. dle církevního kalendáře) připadá svátek svatého Myrona Krétského, divotvorce, kterému ruský národ přezdíval „Miron Větrogon“. Pranostiky tohoto dne hovoří o větrech přinášejících podzim.[82]

            35. Ladino polétí čili „mladé babí léto“ je několik po sobě jdoucích srpnových dní (15. – 28. 8.) zasvěcených bohyni Ladě. Jde o jedny z posledních skutečně teplých letních dnů.[83]

V ruském lidovém prostředí tzv. mladé babí léto připadá na období mezi svátky Zesnutím Přesvaté Bohorodice (15. 8.) a Stětím hlavy Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně Jana (29. 8.), přičemž od „Golovoseka“ již začíná babí léto staré.[84]

36. Dožínky (Spožinky) jsou svátkem ukončujícím žně. Za úrodu se děkuje Dažbogovi s Mokoší. Mokoš je přitom chápána jakožto Matka úrody a jsou jí v tento den přinášeny obětiny, na poli se z posledních klasů zaplétá „brada“ Velesovi.[85]

Pravoslavní křesťané si 15. srpna (28. 8. dle církevního kalendáře) připomínají Zesnutí Přesvaté Bohorodice (rusky „Uspjenie“). Na ruské vsi se tohoto dne slavily dožínky a počátky podzimních dní. Když skončila žatva, poslední stojící snop v poli převázali ozdobnou pentlí a požehnali mu. Zvyk nesl název „zavazování brady“. Snop poté mlčky podžínali a za zpěvu odnášeli na usedlost, kde jej kladli do svatého koutu pod ikony. V některých částech Ruska se dožínky slavily až na „Chlebný spas“.[86] 

            37. Chlebný (také ořechový, plátěný, vodní) spas je poslední třetí oslavou nové úrody. Je to svátek Veliké Matky Mokoše, Paní vod, které by měly ženy přinášet ke studnám drobné obětiny skládající se z lněného plátna a příze.[87]

Pravoslavná církev si 16. srpna (29. 8. dle církevního kalendáře) připomíná svátek Přenesení obrazu Páně. Na vsích se ovšem slavil třetí, tzv. „Chlebný spas“. Říkalo se, že dozrávají ořechy, pekly se pirohy z nové mouky, v některých městech probíhaly jarmarky, kde se prodávalo především plátno.[88]

38. Lešího svátek je zasvěcen pánu lesů lešímu, kterému by měly být přineseny drobné obětiny.[89]

V pravoslavném prostřední na den 22. srpna (4. 9. dle církevního kalendáře) připadá svátek mučedníka Agathonika. Toho ruský rolník devatenáctého století znal pod přezdívkou „Agafon Ogumennik“. V předvečer tohoto svátku prý na strniště vycházeli lešijové, dováděli a rozhazovali kolem sebe snopy.[90]

            39. Mokošino polétí čili „staré babí léto“ označuje několik po sobě jdoucích dní (1. – 7. září) zasvěcených bohyni Mokoši – Prarodičce. Jsou to poslední teplé dny celého roku.[91]

Pravoslavná církev slaví 1. září (14. 9. dle církevního kalendáře) začátek nového církevního roku a také svátek ctihodného Simeona Sloupníka, kterému však v ruské národní tradici přezdívali „Semjon Letoprovodce“. Říká se, že tzv. „staré babí léto“ začíná právě 1. září a končí v den svátku Narození Přesvaté Bohorodice (8. 9.).[92]

40. Den Roda a Rožanic – Oseniny je svátek rodu a rodiny, sklizně úrody a domácího krbu. Nastává čas bilancovat a zároveň přivítat podzim, uctít dobrotivou bohyni Mokoš, v tomto případě označovanou za Matku podzimu. Jazyčníci z občiny Rodoljubje přináší obětiny Rodu vševládnému (Všebohovi) a Rodu nebeskému (předkům). Nikdo se nezdráhá potěšit také Rod pozemský, tedy podarovat všechny žijící příbuzné držící se zákonů Právu. Dle slov volchva Veleslava pro tento den platí: „Bohu Rodu věčná sláva a nám chvála za naše činy“.[93]

Pravoslavná církev si 8. září (21. 9. dle církevního kalendáře) připomíná Narození Přesvaté Bohorodice. Ruští rolníci tento svátek ovšem znali především jako „Oseniny“ – den spojený s počátky podzimu a oslavami úrody, které probíhaly vždy poblíž vody. Z rána ženy odcházely ke břehům, aby přivítaly matičku „Oseninu“ ovesným chlebem. Zbytek dne byl ve znamení rodinných návštěv.[94]

41. Zmejnik čili Podzimní hadí svátky jsou zasvěceny bohu Velesovi, konkrétně připomínce jeho svatby s čarokrásnou Marou.[95]

Pravoslavní křesťané 14. září (27. 9. dle církevního kalendáře) oslavují Povýšení svatého kříže Páně. V přírodě začínají přípravy na zimu, a toho si v minulosti všímal také ruský zemědělec. Zkazky vypráví o svatbě Hadího krále, na níž se slézají jeho poddaní. Platily zákazy chodit po lesích, kde se kromě zazimujících se hadů naposledy proháněli lešijové, kteří se nato s lomozem propadali pod zem, kde zůstali až do jara. Na vsích prováděli také symbolické pohřby much, jejichž původní magicko-ochranný význam přežil ve folkloru devatenáctého století alespoň v zábavné formě.[96]

42. Listoboj – Podzimní Stribogův den (20. 9.) je ve znamení střídavého počasí. Studené větry, vnuci Stribogovi, přináší podzimní chlad, který se však ještě střídá s posledními teplými dny roku.[97]

Pravoslavná církev si 20. září (3. 10. dle církevního kalendáře) připomíná svátek velikého mučedníka Eustatije Plakidy, kterého v ruském lidovém prostředí znali jako „Astafije Listoboje“. Pranostiky tohoto dne se točily kolem chladných větrů přinášejících podzimní počasí. Říkalo se, že na Astafije zalézají do svých podvodních domovů vodníci, kde měli odpočívat až do jara. Mlynáři jim na rozloučenou přinášeli drobné obětiny.[98]

43. Tauseň (Radogošč) patří ke čtyřem největším a přelomovým svátkům obřadního roku a váže se k podzimní rovnodennosti. Jde v prvé řadě o poděkování za úrodu. Na Tauseň se uzavírá Svarga, kam z Jávu odchází světlí bohové, aby zde přebývali a odpočívali až do nadcházejícího jara. Jejich moc však dle slov volchva Veleslava zůstává v srdcích dobrých lidí řídících se zákonem Právu.

Samotný obřad se skládá z několika ústředních dějství:

1) přinesení obětin Všebohu Rodovi a Rožanicím,

2) uctění Velesa ozdobeným obilným snopem stojícím v jizbě,

3) uctění Mokoše během obřadních obchůzek polí, které jsou prováděny po směru pohybu slunce; zde je Matce Zemi předložen také obřadní korovaj (koláč),

4) mystérium zobrazující přechod světlých bohů do světa Právu přes Kalinový most[99] a vyprovázení předků do ráje: do hořících plamenů je vhozen ze slámy vyrobený ptáček ozdobený peřím táhnoucích ptáků, 

5) zábavné představení, tzv. „skomoroščina“ čili taškařice, označovaná jako „pohřeb mouchy“, kdy je lapená muška se smíchem ukládána do rakvičky vydlabané z mrkve a za pláče přihlížejících dívek pohřbívána,

6) bratčina, čili přípitek k uctění předků, kdy je číše předávána v kruhu všem zúčastněným,

7) věštba budoucí úrody, během níž se žrec či stařešina schovává za pokrmy vyskládanými na stole „do hůrky“, přičemž se všech přítomných ptá, zda-li jej vidí; pokud uslyší zápornou odpověď, znamená to bohatou úrodu v příštím roce; jestli je však viděn, žrec žehná přítomným těmito slovy: „Tak ať vám Bohové dopřejí, abyste mne příštího roku neviděli!“,[100]

8) následuje obřadní hostina, při níž se sní všechny pokrmy z „hůrky“, mezi nimiž nikdy nesmí chybět jablka, ořechy a med,

10) písně, hry, a tance, do nichž se zapojuje především mládež,

11) večer dobrovolníci chodí po řeřavých uhlících, aby jejich těla na zimu nashromáždila sílu božského ohně. Tento extatický úkon osvětluje volchv Veleslav takto: „Člověku ku prospěchu a bohům ku slávě“.[101]

Pravoslavní věřící si 24. září  (7. 10. dle církevního kalendáře) připomínají svátek sv. prvomučednice Thekly, kterou ovšem ruský lid znal jako „Fjoklu Zarevnicu“, což odvozujeme od hořící suché trávy a zbytků slámy, které zemědělci žďářili na polích kolem vesnic. Ve stodolách započalo mlácení obilí.[102] 

44. První čili Malý podzimní Svarogův den (Pokrov) je svátkem, kdy nebeský kovář Svarog pokrývá zemi spadaným listím a vyzdvihuje světlé bohy do Svargy, tedy na nebesa. Na zemi mezitím končí podzim, tančí se poslední chorovody a začíná období dlouhých zimních večerů.[103]

Ruská pravoslavná církev 1. října (14. 10. dle církevního kalendáře) oslavuje Záštitu přesvaté Bohorodice, zkráceně „Pokrov“. Na ruském venkově se tento svátek v podstatě kryl s koncem zemědělského roku. Z polí se sklidily poslední plodiny a práce se přesunula do jizby. Objevuje se první sníh, a tak je „Pokrov“ považován také za počátky zimy. V bývalé Tambovské gubernii např. doma poprvé roztopili pec, napekly se sváteční palačinky, přičemž tou první „zapékaly rohy“, aby z domů neucházelo teplo. Svátek byl rovněž ve znamení svateb.[104]  

            45. V den Vyprovázení Lešího se volchvové Velesova kruhu loučí s tímto lesním vladykou a přináší mu drobné dary za veškeré plody, které jim během léta štědře poskytoval.[105]

Na 4. října (17. 10. dle církevního kalendáře) připadá svátek sv. mučedníka Jerothea Athénského. V lidovém prostředí se tradovalo, že jde o vůbec poslední den, kdy je v šeru lesa možno zahlédnout lešího. Za humna toho dne proto raději nikdo nevycházel.[106]

46. Podzimní Dědy – Návský týden (21. – 27. října) je řada posvátných dnů předcházejících podzimnímu Mokošinu svátku, týden vzpomínek na zesnulé, období tryzny a dalších obřadů zasvěcených předkům. Rodnověrci by se měli dostatečně uctivě rozloučit s dušemi předků odlétajícími do ráje, kde zůstanou až do jara.[107]

Na sobotu před svátkem velikého mučedníka Dimitrije Soluňského (26. října/8. 11. dle církevního kalendáře) připadá v pravoslavném prostředí tzv. Dmitrijevská sobota, součást Dmitrijevského týdne, zasvěceného v prvé řadě vzpomínkám na zesnulé rodiče. Na jejich hroby pozůstalí přinášeli drobné dary a slavnostní nádech měla také domácí sobotní tryzna. K večeři hospodář zval duše předků, pro které přes noc ponechávali na připraveném talíři část pokrmů. Podzimní dny, spojené s prokazováním úcty zesnulým mají, zjevně dávné kořeny. Z historického hlediska však Dmitrijevský týden vděčí svému datu především velkoknížeti Dmitrijovi Donskému, který nařídil tyto dny držet tryzny za mrtvé vojíny padlé na Kulikově poli.[108]

47. Na podzimní Mokošin den se Matička syrá Země a Paní vod, ukládá k zimnímu spánku. Bohyni se s díky na rtech přinášejí vybrané obětiny a prosí se za odpuštění všeho, čímž byla v uplynulém roce rozhněvána. Mokoš je nebeskou přadlenou, vládkyní nad lidským osudem, ochránkyní posvátné nitě života všeho a všech, kteří jsou na tomto světě. Mokošiny kněžky čili „žricy“, obvykle v počtu tří, po setmění rozčesávají „koudel osudu“, rozpřádají zašmodrchané nitě a pomocí nich věští budoucnost. Do poháru se „zaříkanou“ vodou vloží destičky, karetky s nitěmi, a pozorují, jakým způsobem nitky ve vodě slehly.[109]

Pravoslavní křesťané si 28. října (10. 11. dle církevního kalendáře) připomínají svátek veliké mučednice Paraskevy přezdívané „Pátek čili Pjatnica“. Sv. Paraskeva převzala některé z funkcí ústřední ženské bohyně slovanského panteonu – Mokoš. Tato světice byla známá jako patronka země, vody a vláhy, ale byla rovněž ochránkyní manželství, mateřství a ženských prací, zejména předení a tkaní. V tento den se dodržovaly určité pracovní zákazy a přes noc jí na stole ženy ponechávaly chléb se solí, med a kaši.[110]   

48. Velesova (Marinina) noc je čarovnou nocí z 31. října na 1. listopadu, kdy Běloboh s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou Černoboha a návské brány jsou až do prvního kohoutího zakokrhání dokořán rozevřeny. Je to čas vhodný k čarování a věštbám.[111]

49. Druhý čili Velký podzimní Svarogův den (Svarožky) jsou řadou posvátných listopadových dní (1. – 7. 11.) zasvěcených Svarogovi, nebeskému kováři a otci všech světlých bohů – Svarožičů. Nadchází čas uzavřít Svargu, země se připravuje na dlouhé zimní období a Svarog jí pokrývá ledovým příkrovem.[112]

V pravoslavném kalendáři je 1. listopad (14. 11. dle církevního kalendáře) zasvěcen svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi. V ruském lidovém prostředí však tento den vešel ve známost jako „Kuzminky“ – podzimní vzpomínky na zesnulé, které probíhaly vždy v sobotu předcházející tomuto svátku. „Kuzminky“ stály na prahu dvou ročních období a ruský rolník je vnímal jako poslední den podzimu a počátek zimy. Světci Kosma a Damián vystupovali jako ochránci domácího krbu a patroni kovářů. Lidé je považovali za bratry – božské kováře a drakobijce, tvůrce prvního železného pluhu. Velmi často se slévají do jedné osobnosti „Kuzmy-Demjana“, což např. B. A. Rybakov považoval za pozůstatky kultu jediného božstva – nebeského kováře a pokořitele prvotního chaosu Svaroga.[113] Ke Kuzminkám typově náleží také svátek Sboru archanděla Michaela a dalších nebeských mocností beztělesných. (8. 11/21. 11. dle církevního kalendáře), k němuž se rovněž vázaly vzpomínky na zesnulé. V Polesí se ve čtvrtek, pátek či sobotu před svátkem sv. Michaela držely tzv. „Michajlovské dědy“, připravovala se obřadní kaše a kysel. Vzpomínkové obyčeje probíhaly počátkem listopadu takřka po celé Evropě. Staří Keltové např. slavili v předvečer 1. listopadu Samain – mezník léta a zimy, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zemřelých se na čas vrací ke svým živým příbuzným. Za paralelu těchto podzimních vzpomínkových slavností považuje volchv Veleslav také ruské Kuzminky, Dmitrijevskou sobotu či Michajlovské dědy (viz bod 48: Velesova noc).[114]

50. Svátek Mary (9. 11.) se nese ve znamení příchodu Mareny – Zimy.[115]

Pravoslavná církev si 9. listopadu (22. 11. dle církevního kalendáře) připomíná svátek ctihodné Matróny Cařihradské, která byla v národním prostředí známá spíše jako „Matrjona Zimnjaja“, jelikož tohoto dne přicházela skutečná zima. Nejpozději se však zima ujala vlády na svátek Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice (21. 11./4. 12. dle církevního kalendáře). Projížděla se v bílém kožíšku na saních a svým ledovým dechem malovala divotvorné obrazce na okenicích stavení. [116] 

            51. Vítání Velesa-Mráze (Zimní Velesův svátek) je svátkem, kdy volchvové Velesova kruhu vítají svého patrona Velesa v jeho zimní podobě Dědy Mráze. Setkávají se při společných hostinách – „bratčinách“ a vzdávají Velesovi chválu.[117]

Svátek svatého Mikuláše, archiepiskopa Myr Licejských a divotvorce připadá na 6. prosince (19. 12. dle pravoslavného církevního kalendáře). Ruský lid si „Nikolu Zimního“ představoval jako hodného stařečka s šedým vousem obcházejícího zemí a zahánějícího veškeré temné síly, které by mohly člověku během nejdelších nocí v roce uškodit. Na jeho počest se celý týden slavila tzv. „Nikoľščina“ - svátek starců, prvorozených synů a vůbec všech nejváženějších obyvatel obce. K hlavám rodin se sjížděli na svátky jejich příbuzní, a přestože vrcholilo období „Filipovského půstu“, v žádné z domácností nechybělo vařené pivo, med a pirohy.[118]  

52. Koročun (Kračún) je nejkratším dnem celého roku, kdy za třeskutých mrazů Kostěj čili „Koščnyj Bog“ ukončí život skomírajícího slunce a tím i celý roční koloběh. Hned na druhý den se však sluneční božstvo opětovně zrodí a věčné Kolo Svarogovo se začíná točit  znovu kupředu. Svátek se slaví buď v předvečer zimního slunovratu, nebo Koljady (viz bod 1: Koljada).[119]

Předvečer svátku narození Ježíše Krista, rusky „Sočeľnik rožděstvěnskij“, je v českém prostředí známý jako Štědrý večer připadající na 24. prosince (6. 1. dle církevního kalendáře). Jde o jeden z nejsvátečnějších, nejtajemnějších a zároveň nejkratších zimních dnů. Ještě před setměním hospodyně přichystala slavnostní stůl, na němž nechyběl česnek, sláma, červená jablka a ořechy. Večeře mohla začít poté, co se na nebi objevila první hvězda. Nejdříve vzal hospodář hrnec s kaší a třikrát s ním obešel jizbu. Než se s ním vrátil ke stolu, rozevřel do široka dveře a několik lžic vyhodil na dvůr, přičemž prosil mráz, aby z jara neškodil polím. Co od večeře zůstalo, nechávali symbolicky na stole pro „chudé pocestné“. Večer přál věštbám a čarování, otevíraly se brány podsvětí a světem poletovaly duše předků i démonické bytosti. K důležitým rodinným obřadům patřilo v některých částech země symbolické schovávání za pirohy. Mezi východními Slovany sice nemáme doložený obřad pálení badnjaka, redukcí tohoto rituálu je však zřejmě ukrajinský obřad „kolodka“ a především přinášení polen hospodářem do domu na svátek Narození Páně v Bělorusku. Na Sočeľnik se poprvé také koledovalo.[120]

Volchvové Velesova kruhu rovněž rozpracovali ideologickou rovinu tzv. časových údělů vlády přidělených jednotlivým božstvům v kalendáři čili Malém Svarogově kole:

1. měsíc leden (sečen): úděl Koljady Svarožiče
2. měsíc únor (ljuteň): úděl Velesův
3. měsíc březen (běrezozol): úděl Lelji (Dívky – Vesny)
4. měsíc duben (cvjeteň): úděl Ogněboga Svarožiče
5. měsíc květen (traveň): úděl Veliké Matky Mokoše a Světlé Živy
6. měsíc červen (kreseň): úděl Jarily a Kostromy
7. měsíc červenec (lipeň): úděl Kupaly Svarožiče
8. měsíc srpen (serpeň): úděl Dažbogův
9. měsíc září (vereseň): úděl Roda a Rožanic
10. měsíc říjen (listopad): úděl Svjatovita a Velesa
11. měsíc listopad (grudeň): úděl Veliké Matky Mokoše a Temné Mary
12. měsíc prosinec (stužeň): úděl Koročuna – Kostěje („Koščnogo Boga“)

Úděl Roda je celý rok se svým nezvratným koloběhem, jelikož všudypřítomný Všebůh Rod je neměnným středobodem běžícího času, původce veškerého pořádku v nekonečném vesmíru. V každém měsíci se Všebůh Rod projevuje v podobě některého z výše uváděných božstev. Dvanáct měsíců zemských je zase paralelou dvanácti znamení zvěrokruhu, nebeských souhvězdí.

Volchv Veleslav dále rozlišuje čtyři božské úděly související se čtyřmi ročními obdobími, čtyřmi částmi dne, čtyřmi světovými stranami a čtyřmi živly:

1. úděl Kostějův a Mary-Moreny: zima – noc – sever – země
2. úděl Jarilův a Ljelji: jaro – ráno – východ – voda
3. úděl Dažboga Svarožiče a Lady: léto – den – jih – oheň
4. úděl Velesův a Mokošin: podzim – večer – západ – vzduch 

Veleslav zároveň pociťuje přítomnost protikladů, dualismus vesmíru i životního koloběhu, který je zdá se pro současné rodnověří nedílnou součástí věroučného systému:

1. Kupala (léto): 24. června x Koljada (zima): 25. prosince
2. Perun: 20. července x Veles: 11. února
3. Maslenica-Komojedica (jaro): 25. března x Tauseň-Radogošč (podzim): 24. září
4. Jarní Dědy (Návský týden před jarním svátkem Mokoše): 9. května x Podzimní Dědy (Návský týden před podzimním svátkem Mokoše): 28. října[121]

Tolik k obřadnímu kalendáři sestavenému volchvem Veleslavem. Mezi nejčastější prameny, z nichž vychází někteří z čelních představitelů a ideologů ruského rodnověří, Veleslava nevyjímaje, patří zejména práce A. F. Nekrylovové Круглый год (1989), monumentální pětisvazkové encyklopedické dílo Славянские древности (1995–2012) a opětovně Язычесвто древних славян (1981) a Язычество древней Руси (1987), v nichž se B. A. Rybakov mimo jiné pokouší objasnit i původ těch nejdůležitějších výročních obyčejů východoslovanských národů. Na příkladu občin volně sdružených do Velesova kruhu jsme si představili výroční obřadní kalendář, který dnes s určitými obměnami používají prakticky všechny významnější ruské rodnověrské občiny a seskupení. Společně s volchvem Veleslavem se na jeho sestavení podílel nemalou měrou také volchv Bogumil Murin, který stál společně s dalšími členy obninské občiny Triglav také u zrodu novodobého obřadního repertoáru Kalužské slovanské občiny, tedy potažmo i celého Svazu slovanských občin. V počátcích ale repertoár rodnověrské obřadnosti vznikal odděleně, o čemž si však detailněji povíme až v následujících oddílech VI. kapitoly.[122]

---

[1] Obřadní verš sepsaný volchvem Veleslavem z moskevské občiny Rodoljubje výstižně osvětluje vztah většiny rodnověrců k „přesvatému božskému kolu Svaroga“, které se nikdy nepřestává točit kupředu. Srovnej s: čerkasov (2009c: 34).

[2] Srovnej s: čerkasov (2009c: 34).

[3] Jde o Vodokrjes, Hromnice, Velký Velesův den, Volání jara – Soroky, Jarilův jarní svátek, Jarní Dědy, Jarní Mokošin den, Mokrý Jarila a Trojan, Letní Svarogův den, Perunův den, Dožínky, Den Roda a Rožanic, Podzimní Dědy, Podzimní Mokošin den, Podzimní Svarogův den a Svátek Mary. Srovnej s: čerkasov (2009c: 66–67).

[4] Zpracováno na základě osobních rozhovorů a korespondence autora s volchvem Bogumilem Murinem (d. a. gasanovem) v letech 2011–2012.

[5] Církevní, tedy juliánský kalendář, se od toho gregoriánského liší o třináct dnů, tedy např. datum předvečera pravoslavných Vánoc připadá v běžném gregoriánském kalendáři ne na 24. prosince, ale až na 6. ledna. Srovnej s: nekrylova (1989: 5–16). 

[6] Jde o paralelu obřadu zaznamenaného Saxo Grammaticem mezi slovanskými obyvateli Rujány ve dvanáctém století, ale také rodinných obyčejů vánočního cyklu z devatenáctého století doložených prakticky u všech slovansky hovořících národů. Srovnej s: rybakov (1981: 260), třeštík (2003: 7–13).

[7] Srovnej s: čerkasov (2009c: 35–36).

[8] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 616–623 a 604–628)); afanasjev 3 (1869 (1995: 356–372)); zíbrt (1910 (2006: 481)); nekrylova (1989: 61–65 a 414–435); ljutin–bondarenko (1993: 7); kabakova, g. i: Коляда. In: tolstoj 2 (1999: 568–570); vinogradova, l. n. – plotnikova, a. a.: Рождество. In: tolstoj 4 (2009: 454–460); večerková – frolcová (2010).

[9] Srovnej s: čerkasov (2009c: 36–37).

[10] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 604–639)); afanasjev 3 (1869 (1995: 356–372)); nekrylova (1989: 66–81 a 413–435); ljutin–bondarenko (1993: 7–9); vinogradova, l. n. – plotnikova, a. a.: Святки. In: tolstoj 4 (2009: 584–589); večerková – frolcová (2010: 381).     

[11] Srovnej s: čerkasov (2009c: 37).

[12] Srovnej s: nekrylova (1989: 81–83); ljutin–bondarenko (1993: 9); vinogradova, l. n. – plotnikova, a. a.: Крещение (Богоявление). In: tolstoj 2 (1999: 667–672); langhammerová (2004: 78); večerková – frolcová (2010: 111–115).

[13] Srovnej s: čerkasov (2009c: 37–38).

[14] Srovnej s: rešetnikov (2007: 482–483); čerkasov (2009c: 78–80).

[15] Srovnej s: čerkasov (2009c: 38). Domovoj je v ruském lidovém prostředí považován za ochránce domu, ztělesnění významného rodového předka – odtud „děduška domovoj“. Takovýto domácí skřítek žije v každém domě, nejčastěji pod pecí, ale i v lázni nebo sušárně. Představovali si jej obvykle jako malého mužíčka porostlého srstí a chmýřím, dokonce i jeho dlaně s chodidly byly chlupaté. Po jeho nožkách lze v zimě na dvorku zahlédnout stopy ve sněhu, chlupatými ručkami zase hladí spící, kteří jej mohou slyšet, pokud nespí příliš tvrdým spánkem. Uvidět jej lze zejména brzy ráno v zadním rohu chléva. Srovnej s: máchal (1907: 35–44); zelenin (1927 (1991: 412–414)).

[16] Srovnej s: nekrylova (1989: 95–100).

[17] Srovnej s: čerkasov (2009c: 38–39).

[18] Srovnej s: afanasjev 3 (1869 (1995: 374)); nekrylova (1989: 100–101); ljutin–bondarenko (1993: 17); agapkina, t. a.: Сретение. In: tolstoj 5 (2012: 153–155).    

[19] Srovnej s: čerkasov (2009c: 39).

[20] Srovnej s.: korinfskij (1901: 147–148); nekrylova (1991: 101–102).

[21] Srovnej s: čerkasov (2009c: 39–40).

[22] Srovnej s: nekrylova (1989: 103–107); agapkina, t. a. – valencova, m. m. – plotnikova, a. a.: Февраль.  In: tolstoj 5 (2012: 396–398). 

[23] Srovnej s: čerkasov (2009c: 40–41).

[24] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 555–556)); nekrylova (1989: 107); ljutin–bondarenko (1993: 18–19); tolstoj, n. i.: Власий. In: tolstoj 1 (1995: 383–384).

[25] Srovnej s: čerkasov (2009c: 41).

[26] Kikimoru si lid představoval buď jako maličkou a ošklivou stařenu, nebo naopak jako mladou dívku s dlouhými vlasy, bílou pletí a černýma žhnoucíma očima. Vystupuje většinou jako žena domového, jindy lešije. Kikimora sídlila v každé domácnosti, a to ve sklepě, pod pecí nebo v lázni a pokud se k ní lidé nechovali dostatečně uctivě, v hospodářství škodila. Srovnej s: levkievskaja, e. e: Кикимора. In: tolstoj 2 (1999: 494–496).

[27] Srovnej s: nekrylova (1989: 119–120).

[28] Srovnej s: čerkasov (2009c: 41–42). Informace o formě obětin pochází z osobního rozhovoru autora s d. a. gasanovem (27. 8. 2011, Znojmo).

[29] Srovnej s: nekrylova (1989: 120–121); ljutin–bondarenko (1993: 21).

[30] Rodnověří odmítá pojem hřích. To co není správné je označováno termínem křivda a křivd vůči sobě, druhým i přírodě by se měl člověk samozřejmě vyvarovat. Jinak přestává dbát zákonů Právu (pravdy) a za své činy může nést logicky i odpovídající následky. Srovnej s: prokofjev (2006: 155–207); čerkasov (2009c: 42).

[31] Srovnej s: ivanov, v. v. – toporov, v. n.: Кащей Бессмертный. In: tokarev 1 (1987: 629); bělova, o. v.: Касьян. In: tolstoj 2 (1999: 475–477).

[32] Srovnej s: čerkasov (2009c: 42).

[33] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 504–507 a 550–551)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 134–137); ljutin–bondarenko (1993: 24–25).

[34] Maslenicu/Komojedicu se dnem jarní rovnodennosti ztotožnil také B. A. Rybakov, s jehož přesvědčením se obvykle shodují i čelní představitelé rodnověrského hnutí, mezi nimi také citovaný Veleslav. Srovnej s: rybakov (1988: 483–486). Volchv Bogumil Murin Maslenicu rovněž považuje za počátek nového roku, který se sice rodí na Koljadu, do světa Jávu však přichází až v den jarní rovnodennosti. Srovnej s: korespondence autora s d. a. gasanovem (březen 2011).

[35] V pravoslavném prostředí si 25. března (7. 4. dle církevního kalendáře) připomínají Zvěstování Přesvaté Bohorodice (rusky „Blagověščenije“). Dle pranostik se tohoto dne medvědi probouzí po dlouhém zimním spánku. Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 551)); nekrylova (1989: 143–145); ljutin–bondarenko (1993: 29–30); tolstoj, n. i. – tolstaja, s. m.: Благовещение. In: tolstoj 1 (1995: 182–188).

[36] Srovnej s: čerkasov (2009c: 42–44).

[37] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007, s. 692–703)); rybakov (1987: 483–486); agapkina, t. a.: Масленица. In: tolstoj 3 (2004: 194–199).

[38] Srovnej s: čerkasov (2009c: 44).

[39] Srovnej s: agapkina, t. a. –  plotnikova, a. a. – valencova, m. m.: Март. In: tolstoj 3 (2004: 188).

[40] Srovnej s: čerkasov (2009c: 44–45).

[41] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 552)); nekrylova (1989: 149–150); ljutin–bondarenko (1993: 32); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116–117).

[42] Srovnej s: čerkasov (2009c: 45).

[43] Srovnej s: nekrylova (1989: 154–155); ljutin–bondarenko (1993: 32–33); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116).

[44] Tento svátek však již Veleslav do nového vydání své publikace věnované kalendářním obyčejům z roku 2009 nevčlenil. Srovnej s: jarisvjet: Славянские праздники. Dostupné z: <http://www.velesovkrug.ru/obnovleniya-na-sayte/slavyanskie-prazdniki.html/>.

[45] Srovnej s: nekrylova (1989: 27–28); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116).

[46] Srovnej s: čerkasov (2009c: 45–46).

[47] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 552)); nekrylova (1989: 159–160); ljutin–bondarenko (1993: 34–36); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116–117). 

[48] Srovnej s: čerkasov (2009c: 46).

[49] Srovnej s: afanasjev 3 (1869 (1995: 354)); váňa (1990: 217); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116–117); gadlo (1998: 230–232); talančuk (2007: 421).

[50] Srovnej s: čerkasov (2009c: 46–47).

[51] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 552–555)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); rybakov (1981: 420 a 1987: 444); ivanov, v. v. – toporov, v. n.: Ярила. In: tokarev 1 (1988: 686–687); nekrylova (1989: 168–176); ljutin–bondarenko (1993: 36–37).

[52] Srovnej s: čerkasov (2009c: 47).

[53] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 601–603)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); frazer (1890 (1977: 131–145 a 307–312)); zíbrt (1910 (2006: 322–353)); rybakov (1987: 667–674); langhammerová (2004: 112–114); frolec–pavelčík–zemek (1990: 19–79).

[54] Srovnej s: čerkasov (2009c: 47–48).

[55] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 507–513 a 567–575)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); václavík (1959: 205–250); rybakov (1987: 667–674); nekrylova (1989: 459–469); agapkina, t. a.: Пасха. In: tolstoj 3 (2004: 641–646); agapkina, t. a.: Радуница. In: tolstoj 4 (2009: 389–391).

[56] Srovnej s: čerkasov (2009c: 48–49).

[57] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 557)); aničkov (1892: 1–55); nekrylova (1989: 190–195); ljutin–bondarenko (1993: 40); agapkina, t. a.: Никола Вешний. In: tolstoj 3 (2004: 394–396).  

[58] Tento svátek však již Veleslav do nového vydání své publikace věnované kalendářním obyčejům z roku 2009 nevčlenil (viz. Velesova noc). Srovnej s: jarisvjet: Славянские праздники. Dostupné z:

<http://www.velesovkrug.ru/obnovleniya-na-sayte/slavyanskie-prazdniki.html/>.

[59] Srovnej s: nekrylova (1989: 199–202); ljutin–bondarenko (1993: 41); agapkina, t. a. – valencova, m. m. –  plotnikova, a. a.: Май. In: tolstoj 3 (2004: 168).

[60] Srovnej s: čerkasov (2009c: 49–50).

[61] Jan Máchal rusalky popisuje jako hezké bledé dívky, z jejichž průzračného obličeje září sivé, modré nebo černé oči. Mají rusé, zelené nebo černé vlasy rozpuštěné volně na zádech a spadající až po kolena. Postavu mají rusalky štíhlou a pružnou, odívají se do listoví nebo bílé košilky do pasu. Jelikož v období Semického týdne v národě vzpomínali zemřelé nepřirozenou smrtí, můžeme se domnívat, že i rusalky patřily k této skupině nešťastných duší navracejících se v jarní dny zpět na zemi. Srovnej s: máchal (1907: 75).

[62] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 516–518 a 576–591)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); zabylin (1880: 57–66); sacharov (1885: 180–182); máchal (1907: 163–167); nekrylova (1989: 470–481); agapkina, t. a. – kabakova, g. i.: Вознесение. In: tolstoj 1 (1995: 402–405); vinogradova, l. n.: Русалии. In: tolstoj 4 (2009: 494–495); agapkina, t. a.: Русальная неделя. In: tolstoj 4 (2009: 501–503); agapkina, t. a.: Семик. In: tolstoj 4 (2009: 612–614).

[63] Srovnej s: čerkasov (2009c: 50–51).

[64] Srovnej s: nekrylova (1989: 226–228); agapkina, t. a. – valencova, m. m. – plotnikova, a. a.: Май. In: tolstoj 3 (2004: 169–170).

[65] Srovnej s: čerkasov (2009c: 51).

[66] Srovnej s: těreščenko (1848 (2007: 516–518 a 592–599)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); agapkina, t. a.: Духов день. In: tolstoj 2 (1999: 157–158).

[67] Srovnej s: čerkasov (2009c: 52).

[68] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 519–529)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 243–258); ljutin–bondarenko (1993: 60–61); vinogradova, l. n. – tolstaja, s. m.: Иван Купала. In: tolstoj 2 (1999: 363–368).

[69] Srovnej s: čerkasov (2009c: 52–53).

[70] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 516–518 a 558)); vinogradova, l. n.: Крестить кукушку. In: tolstoj 2 (1999: 672–674); agapkina, t. a.: Петров день. In: tolstoj 4 (2009: 24–27); nekrylova (1989: 262–269); ljutin–bondarenko (1993: 62).

[71] Srovnej s: čerkasov (2009c: 53–54).

[72] Srovnej s: nekrylova (1989: 273).

[73] Srovnej s: čerkasov (2009c: 54).

[74] Srovnej s: nekrylova (1989: 285); levkievskaja, e. e. – tolstaja, s. m.: Параскева Пятница. In: tolstoj 3 (2004: 631–633).

[75] Chvalozpěv Perunovi vytvořený žrecem Stavrem (A. Žukovem) z občiny Rodoslavje v plném znění zní: „Златоусому Разверзателю Небесных Хлябей – Слава! Дарителю Благодатной Влаги – Слава! Колебателю Небесных Сводов – Слава! Водчему Небесных Полков – Слава! Могучему Воеводе Богов – Слава! Являющемуся в Грозовом Облачении – Слава! Суровому Возничему Грохочущей Колесницы – Слава! Беспощадному Повергателю нечисти – Слава! Обладателю Громовой Секиры – Слава! Володетелю Шестикресного Коловрата – Слава! Держателю Небесного Щита – Слава! Метателю Стрел-Молоний – Слава! Тому, Чья Дочь володеет Чашей с Посмертным Мёдом Богов – Слава! Отделяющему Правду от Кривды – Слава! Попирателю Лжи – Слава! Громо-Гласному Оборонителю Небесной Правды – Слава! Извечному Стражу Сварожьего Коло – Слава! Хранителю Дуба Всемирья – Слава! Тому, Чей Дух от веку присутствует в Боголесье Священных Дубрав – Слава! Тому, Кто принимает в Жертву Бычье Сердце – Слава! Извечному Свидетелю Священных Клятв – Слава! Облекающему Крепью и Мощью – Слава! Дарителю Воли к Преодолению – Слава! Отцу Побед – Слава!“ Srovnej s: žukov (2005: 34); čerkasov (2009c: 54–55).

[76] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 559–560)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 285–291); ljutin–bondarenko (1993: 68–69); agapkina, t. a.: Ильин день. In: tolstoj 2 (1999: 402–405); bělova, o. v.: Илья Св.. In: tolstoj 2 (1999: 405–407). 

[77] Srovnej s: čerkasov (2009c: 55).

[78] Srovnej s: nekrylova (1989: 299–302).

[79] Srovnej s: čerkasov (2009c: 55–56).

[80] Srovnej s: nekrylova (1989: 307–312).

[81] Srovnej s: čerkasov (2009c: 56).

[82] Srovnej s: nekrylova (1989: 312); ljutin–bondarenko (1993: 72–73); kabakova, g.. i. – tolstaja, s. m.: Август. In: tolstoj 1 (1995: 87–89).

[83] Srovnej s: čerkasov (2009c: 56).

[84] Srovnej s: nekrylova (1989: 314 a 332).

[85] Srovnej s: čerkasov (2009c: 56–57).

[86] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 532–541)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 314–318); ljutin–bondarenko (1993: 73–74); kabakova, g. i. – tolstaja, s. m.: Август. In: tolstoj 1 (1995: 87–89).

[87] Srovnej s: čerkasov (2009c: 57–58).

[88] Srovnej s: nekrylova (1989: 318–139).

[89] Srovnej s: čerkasov (2009c: 58).

[90] Srovnej s: nekrylova (1989: 326–329); kabakova, g. i. – tolstaja, s. m.: Август. In: tolstoj 1 (1995: 87–89).

[91] Srovnej s: čerkasov (2009c: 58).

[92] Srovnej s: nekrylova (1989: 334 a 347).

[93] V originále stoji: „Богу Роду вовек слава, а нам хвала поделам“. Srovnej s: čerkasov (2009c: 59).

[94] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 560–561)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 347–349); ljutin–bondarenko (1993: 79); agapkina, t. a. – valencova, m. m. – plotnikova, a. a.: Рождество Богородицы. In: tolstoj 4 (2009: 460–461).

[95] Srovnej s: čerkasov (2009c: 59–60).

[96] Srovnej s: nekrylova (1989: 352–354); ljutin–bondarenko (1993: 79); kabakova, g. i.: Воздвижение. In: tolstoj 1 (1995: 400–401).

[97] Srovnej s: čerkasov (2009c: 60).

[98] Srovnej s: nekrylova (1989: 362–363); ljutin–bondarenko (1993: 82); agapkina, t. a. – plotnikova, a. a. – valencova, m. m.: Сентябрь. In: tolstoj 1 (1995: 621–625).

[99] Kalinový most je mostem přes řeku Smorodinu v ruských národních pohádkách a bylinách, který spojuje svět živých a mrtvých. Jelikož Smorodina bývá zobrazována jako ohnivá řeka, od níž je most rozžhaven doběla, výraz „kalinový“ mnozí lingvisté odvozují od slova „kalit“. Václav Machek však poukazuje na historickou okolnost, kdy ruští vesničané používali mostíky na způsob dnešních pontonů vyrobené z větví kaliny při přechodu přes močály či menší vodní toky. Právě na Kalinově mostě probíhá v syžetech bylin lítá bitva mezi bohatýrem a drakem, dobrem a zlem. Tak např. v ruské národní pohádce Boj na Kalinově mostě. Srovnej s: machek (1927: 121–124).

[100] Srovnej s: rybakov (1981: 260), třeštík (2003: 7–13).

[101] Srovnej s: čerkasov (2009c: 60–61).

[102] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 560)); nekrylova (1989: 364–366); agapkina, t. a. – plotnikova, a. a. – valencova, m. m.: Сентябрь. In: tolstoj 1 (1995: 621–625).

[103] Srovnej s: čerkasov (2009c: 61–62).

[104] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 560–561)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); komorovský (1976: 93); nekrylova (1989: 368–373); ljutin–bondarenko (1993: 84–85); agapkina, t. a.: Покров. In: tolstoj 4 (2009: 127–128). 

[105] Srovnej s: čerkasov (2009c: 62).

[106] Srovnej s: nekrylova (1989: 376).

[107] Srovnej s: čerkasov (2009c: 62–63).

[108] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 372–373)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); máchal (1907: 28–30); nekrylova (1989: 391–393); ljutin–bondarenko (1993: 84–88); agapkina, t. a.: Дмитрия св. день. In: tolstoj 2 (1999: 93–94).

[109] Srovnej s: čerkasov (2009c: 63).

[110] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 561–562)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 393–394); ljutin–bondarenko (1993: 86); levkievskaja, e. e. – tolstaja, s. m.: Параскева Пятница. In: tolstoj 3 (2004: 631–633); tolstaja, s. m.: Пятница. In: tolstoj 4 (2009: 382–385).

[111] Srovnej s: čerkasov (2009c: 63).

[112] Srovnej s: čerkasov (2009c: 64–65).

[113] Srovnej s: rybakov (1981: 529–548).

[114] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 562–563)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 399–403 a 405–406); ljutin–bondarenko (1993: 88–90); vlčková (2002: 265–267); bělova, o. v.: Кузьма и Демьян. In: tolstoj 3 (2004: 22–24); valencova, m. m. – uzenjova, e. s.: Михаил св. In: tolstoj 3 (2004: 254–257).

[115] Srovnej s: čerkasov (2009c: 65).

[116] Srovnej s: afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 406–407); ljutin–bondarenko (1993: 91–93).

[117] Srovnej s: čerkasov (2009c: 66 a 69–73).

[118] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 557)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); aničkov (1892: 1–55); nekrylova (1989: 44–46); ljutin–bondarenko (1993: 95). valencova, m. m. – uzenjova, e. s.: Никола Зимний. In: tolstoj 3 (2004: 396–398); bělova, o. v.: Николай. In: tolstoj 3 (2004: 398–401). 

[119] Srovnej s: čerkasov (2009c: 66).

[120] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 604–628)); afanasjev 3 (1869 (1995: 356–372)); nekrylova (1989: 58–61 a 414–435); ljutin–bondarenko (1993: 7); tolstoj, n. i.: Бадняк. In: tolstoj 1 (1995: 127–131); vinogradova, l. n. – plotnikova, a. a.: Рождество. In: tolstoj 4 (2009: 454–460); večerková – frolcová (2010: 197, 222, 235, 412).

[121] Srovnej s: žukov – čerkasov (2005); čerkasov (2009c: 67–68).

[122] Srovnej s: čerkasov (2009c: 1–94). Údaje dále vychází z rozhovorů a korespondence autora s d. a. gasanovem (2009–2012) a také z korespondence s g. p. jakutovským, n. n. speranským a v. v. lobačjovem (říjen a listopad 2012).  

zdroj:  MAČUDA, Jiří. Rodnověřské obřady a ruská lidová kultura

https://is.muni.cz/th/xwfjo/Disertacni_prace__Jiri_Macuda__zkevclfd.pdf

zpracování do Google kalendáře:
https://calendar.google.com/calendar?cid=c2xvdmFuc2t5a3J1aEBnbWFpbC5jb20