Zobrazují se příspěvky se štítkemarcheologie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemarcheologie. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 14. září 2024

Vznik a počátky Slovanů

 ARCHEOLOGIE RANĚ STŘEDOVĚKÉ EVROPY 

4.–5. VZNIK A POČÁTKY SLOVANŮ:

archeologie, lingvistika, historie

1.ROČNÍK MAGISTERSKÉHO STUDIJNÍHO OBORU ARCH NÍK MAGISTERSKÉHO STUDIJNÍHO OBORU ARCHEOLOGIE EOLOGIE

Katedra archeologie FF Z Katedra archeologie FF ZČU

Doc. PhDr. Martin Gojda, CSc. Doc. PhDr. Martin Gojda, CSc.

https://kar.zcu.cz/studium/prezentace/ARSE1/ARSE%204-5.pdf



sobota 13. dubna 2024

Tripolská kultura

 Tripolská kultura, také Cucuteni–Trypilská kultura (ukrajinsky Трипільська культура – Trypilska kultura, rumunsky Cultura Cucuteni) je neolitická archeologická kultura, která se vyskytovala v oblasti od povodí Prutu k povodí Dněstru přibližně v letech 5200–3000 před naším letopočtem. K roku 2003 bylo známo téměř 3 tisíce nalezišť od osamělých stavení až po města pro 30 tisíc obyvatel, většinou v povodí řek. Charakterizuje ji keramika, hlavně malované nádoby (bez použití hrnčířského kruhu) a drobné antropomorfní sošky (idoly?).

Výzkum

Chrám Nebelivka, Ukrajina. rekonstrukce - 4000 před n.l.

K objevu tripolské kultury došlo v osmdesátých letech devatenáctého století nezávisle na Ukrajině a v Rumunsku. V severovýchodním Rumunsku objevil kulturu Teodor Burada a byla pojmenována Cucutenská podle vesnice Cucuteni v župě Iași, kde k objevu došlo. Na Ukrajině kulturu objevil český rodák Čeněk Chvojka a byla pojmenována Tripolská podle vesnice Trypillja / Trypillia jižně od Kyjeva. Název z Ukrajiny se rozšířil do slovanských jazyků a obecněji východní Evropy, název Cucutenská se uchytil v západní Evropě. V moderní době se používá označení Cucutensko-tripolská kultura, které vyjadřuje, že se jedná o jedinou kulturu.

kulturu objevil český rodák

Archeolog Čeněk Chvojka objevil první Trypolské osídlení na území moderní Ukrajiny v letech 1893-1894 na Kyrylivské ulici 55 v Kyjevě. Čeněk Chvojka představil své nálezy v srpnu 1899 na XI archeologickém kongresu v Kyjevě. Za oficiální rok objevení trypilské kultury na Ukrajině je považován rok 1893 — rok, kdy začaly vykopávky na Kyrylivské ulici v Kyjevě. Na podzim roku 1897 bylo Chvojkou nalezeno několik osad s materiály podobnými kyjevským nálezům v blízkosti města Trypillya v Kyjevské župě (nyní vesnice Trypillya, Kyjevská oblast). V českých, moldavských, ruských, ukrajinských a dalších publikacích je název „trypilská kultura“ běžný pro památky z území Ukrajiny a Moldavska. Naopak z Rumunské části je nazývána Kukuten.

Postupem času se ukázalo, že archeologická kultura Kukuten na území Rumunska a kultura Tripillia na území Ukrajiny patří do stejného kulturního komplexu. Nyní se často používá název „Kukuten-Tripillia“, i když názvy „Kukuten“ a „Tripillia“ lze používat i samostatně. Používá se také název „kulturně-historická komunita“ nebo „společenství“ Tripillia-Kukuten (Kukuten-Tripillia).

Historie

Rekonstrukce Tripolského běžného domu

Trypilská kultura vzkvétala mezi léty 5500 až 2500 před naším letopočtem.

Moderní archeologie odkazuje na fázi do starší doby bronzové:

  • Počáteční: 5300-4000 před naším letopočtem. e. (Rumunsko a Podkarpatsko)
  • Rané: 4000-3600 př. n. l. e. (údolí řeky Prut-Dněstr)
  • Největší rozmach: 3600-3100 před naším letopočtem. e. (rozhraní Dněstr-Buzka)
  • Pozdní: 3100-2500 př. n. l. e. (meziříč Dněstr-Dněpr)

První informace o archaické kultuře s malovanou keramikou získal a publikoval lvovský archeolog Antony Schneider v 70. letech 19. století. na základě výsledků výzkumu na území ukrajinského Podolí, které bylo tehdy součástí Rakousko-Uherska a v Haliči. Na území v Haliči koncem 19. stol. byla provedena první stratigrafická a chronologická pozorování tehdy nepojmenované kultury "malované keramiky".

Území rozšíření trypilské kultury od doby jejího objevení do dneška patřilo do různých států, což způsobilo vznik tří jmen - „Kukuten“ v Rumunsku, „Kultura malované keramiky“ v Haliči a Bukovině a „Trypilská kultura“ v Podolí v Čerkasích a Trypillya v Kyjevské oblasti.

Genetický výzkum

V roce 2005 získal O. Nikitin první vzorky pro genetickou analýzu z jeskyně Verteba v Podolí. V roce 2010 byly prezentovány první výsledky. O tři roky později byly závěry potvrzeny jako výsledek srovnávací analýzy fylogenetického původu neolitických předchůdců „Trypiliánů“ ve středoevropsko-balkánské oblasti. Bylo zjištěno, že lidé z Trypillu nesli mateřské genetické linie, charakteristické pro celé zemědělské neolitické kmeny, které bylo zahájeno na území Malé Asie, domova předků evropského zemědělství. Zbytkům Trypiliánů však dominují ty autochtonní geny preneolitické populace, která existovala v oblasti od Karpat po severní pobřeží Černého moře ještě před příchodem tamních zemědělců.

Zaměstnání

Hlavním obživa Trypilianů bylo zemědělství. Vyséval se ječmen, žito, pšenice, proso, pěstovaly se zahradní plodiny, které jsou dnes v Rumunsku a na Ukrajině dobře známé. Existují také důvody domnívat se, že obyvatelé Trypilu pěstovali luštěniny a len a obchodovali s ním.


zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tripolsk%C3%A1_kultura

obrázky:  https://en.wikipedia.org/wiki/Cucuteni%E2%80%93Trypillia_culture?oldid=810393695

úterý 31. října 2023

Domy mrtvých

V létě roku 2021 započal unikátní archeologický projekt, v rámci, kterého byly odkryty 6000 let staré mohyly, nacházející se v okolí ikonické hory Říp. Tento z mnoha pohledů jedinečný projekt, nám dává nahlédnout do života prvních zemědělců, kteří se usadili na našem území a začali kulturně měnit okolní krajinu. Kdo byli lidé pohřbení v mohylách někdy až 130 metrů dlouhých? Proč stavěli mohyly takových tvarů a takové orientace? Proč zrovna okolí Řípu? Na tyto a další otázky týkající se kultury našich nejstarších předků se pokusí odpovědět specialisté z oboru archeologie napříč univerzitami.

dokument nejdete zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/15546183560-domy-mrtvych/ 

pondělí 10. července 2023

O Hlaholici

 



Pokud je stáří této plakety uvedeno správně, tedy přelom 8. a 9. století, pak Metoděj, není autorem tohoto písma, tak jak udává historie. Hlaholice – Wikipedie (wikipedia.org)


Bojná - velké dobrodružství

Bojná byla zřejmě jedno z nejvýznamnějších velkomoravských center, co do svého významu a moci asi blížící se Mikulčicím, St. Městu i Nitře, i když jinak orientované. Šlo o soustavu (doposud známých) čtyř hradišť v jižní části Považského Inovce - Valy (Bojná I), Hradisko (Bojná II), Žihlavník (Bojná III) a Mladý háj (Bojná IV).

Od roku 2003 zde provádí výzkum tým archeologů AÚ SAV pod vedením PhDr. Karola Piety, DrSc. Díky jejich činnosti (která je vlastně stále na začátku vzhledem k rozsahu bojnianské aglomerace) i pomoci amatérských nadšenců se podařilo (i odkupy od hledačů) nashromáždit řadu naprosto mimořádných nálezů (bojnianský zvon – jeden z pouze čtyř podobných v Evropě, soubor pozoruhodných měděných, silně pozlacených plaket, řada železných artefaktů, šperků atd.).

Už dnes je jasné, že Bojná byla naprosto mimořádné obranné centrum, které střežilo cesty přes Považský Inovec a rudné doly v okolí. Zároveň zde byla neobyčejně rozsáhlá výroba všeho možného z kovů - od nářadí, přes šperky až po zbraně. Svědkem toho jsou množstvím i kvalitou zcela mimořádné nálezy. Bojná je dějištěm šesté části mých Zločinů na Velké Moravě. Proto jsem si nemohl nechat ujít její návštěvu, pořídil tam řadu fotografií a o některé z nich se tu s vámi rád podělím. Třeba vás to naláká k návštěvě tohoto nádherného kusu země mezi Topolčany a Piešťany. Podívejte se přímo na vykopávky i do velice pěkného Archeologického múzea VM v Obecním úřadu v Bojné:

http://www.bojna.sk/archeologicke-muzeum-velkej-moravy.html


Převzato: Bojná (stanislavceska.cz)


Web obce Bojná s doloženými nálezy plaket:

https://www.bojna.sk/kontakt-a-otvaracie-hodiny.html#fgallery--27477-4




neděle 18. června 2023

Runy nebo hlaholice?

 


https://open.spotify.com/episode/16QCUuATA6hPWo4vY5KyUr?si=3Lc_3653R7ORhGjFXG8jvA&fbclid=IwAR2sDZ5l4v1Gm94CzKYW_ExmJQPEpiPwGQLTkRnbshE5vge1hEoFv4ZQ3Jc&nd=1


Na Moravě byl učiněn objev, který má potenciál přepsat historii. Archeologové zde nalezli malou kost z období kolem roku 600, na níž jsou vyryté runy. Navzdory naší slavné národní legendě o Cyrilu a Metoději, kteří měli přijít vzdělávat negramotné pohany, se tedy zdá, že Slované se s písmem setkali již několik staletí před příchodem věrozvěstů. Jak se dostala runová abeceda na naše území? Jak se vůbec šíří písmo napříč civilizacemi? A proč je lidé vlastně potřebují? Poslechněte si nový díl podcastu Středověk (jinak) trvá s archeologem Jiřím Macháčkem a historikem umění Ivanem Folettim!




Vyrobilo Centrum raně středověkých studií při Semináři dějin umění Masarykovy univerzity.


S finanční podporou aukčního domu Zezula.


Scénář: Ivan Foletti a Jiří Macháček


Zvukový záznam: Gajane Achverdjanová a Anna Kelblová


Zvuková postprodukce: Gajane Achverdjanová


Znělka: Jakub Kraus



Poděkování Kláře Doležalové a Janě Černocké za přípravu textů a jejich korekturu.


neděle 29. ledna 2023

Mapy pravěkých archeologických kultur

 Archeologická kultura je koncept spojený s rozpoznáním skupin souvisejících archeologických pramenů v pravěku a rané době dějinné. Ve starším výzkumu byla identifikace archeologické kultury klíčovým tématem, pomohla porozumět vývoji archeologických pramenů v prostoru a čase. V současnosti je archeologická kultura považována za metodologický nástroj a znalost archeologických kultur napomáhá řešení některých výzkumných otázek. Archeologická kultura nepředstavuje kmen ani etnickou skupinu a lidé v minulosti se s ní neidentifikovali.

Představený soubor map je orientační, připravený ke studijním účelům. Nepostihuje rozmanitý obraz archeologických pramenů v prostoru a čase.


více na: https://archeo-muzeo.phil.muni.cz/pro-verejnost/mapy-pravekych-archeologickych-kultur?fbclid=IwAR2DischobmHD2w2DZW5qVx7RT9PUDVr4pUWon8viLiwjY1__MedNJ1jAiA

pondělí 6. června 2022

Milena Městecká: Za Slovany a slovanskými hrady na sever Německa

 Praha 14. srpna 2020

Psali jsme už o Slovanech v malebném kraji Wendlandu, o vesnicích Drevanů – okrouhlicích a dalších památkách na moc a slávu i obyčejný život Pobaltských Slovanů. Pojďme se spolu tentokrát vydat severněji, téměř k břehům Baltského moře. Za pozůstatky hradů knížat slovanského kmene Obodritů i dávných slovanských hradišť na jezerech.

Velihrad v srdci Meklenburska

Dorf Mecklenburg, kámen na místě bývalého obodritského hradu Veligardu, kde je dnes místní hřbitov

Začněme v samotném centru bývalého knížectví slovanských Obodritů, na hradě Velihradě. Dnes najdeme místo, kde obranný hrad Obodritů z první čtvrtiny 7. století stál, ve vesnici Mecklenburgu. Ano, čtete správně, Dorf Mecklenburg je malá ves. Leží nedaleko hanzovního města Wismaru, pouze asi 8 km od moře. Ač by se to tak z názvu vesnice zdálo, nikdy hlavním městem spolkové země Meklenburska-Předního Pomořanska, nacházející se na severu bývalé NDR, ani nebyla. Tím je dnes moderní, i když starobylé město Schwerin, bývalý slovanský Zvěřín. O něm si povíme později. Jak se stal z Velihradu či Veligardu Mecklenburg? Je to prosté, „mikel“ znamená ve staré němčině veliký, jak uvádí PhDr. Libuše Hrabová, která se dlouhodobě tématem Polabských či Pobaltských Slovanů zabývá. Latinsky jej kronikáři nazývali Magnopoli, tedy „velký hrad“.

Projedete-li dnešní vesnicí Mecklenburg a odbočíte jihozápadním směrem do ulice Am Burgwall, tedy Na hradbách, dojedete nikoliv k hradu – ale ke hřbitovu. Celá plocha bývalého prostoru hradu  a dřívějšího slovanského hradiště (o rozloze 2,4 hektaru) je dnes obecním hřbitovem. Byl zde založen v roce 1870, paradoxně tedy v roce sjednocení Německa. Tato situace značně stěžuje archeologické výzkumy. Archeologové ho nemohou prozkoumat, museli se v 70.letech minulého století spokojit jen se sondami do valu hradiště. Po něm, tedy kolem oplocení hřbitova, vede turistická stezka. Najdete zde obrovský kamenný obelisk s názvem Burg Meklenburg, stejný, jaký nás čeká ještě v dalších, mnohem zapadlejších místech.

Ztracené hrady Ylowe a Werle

Werle, informační tabule u dnešní osady Werle ukazuje cestu k špatně dostupnému místu někdejšího hradu
Ylowe, zde stával kdysi další hrad Obodritů, nezbylo po něm ani památky

Přenesme se nyní do roku 1160. Slovanský kníže Obodritů Niklot je obávaným soupeřem saského knížete Jindřicha z Brunšviku, zvaného Jindřicha Lva. Německé a dánské nájezdy na jejich území se opakují po několik století a jejich historie by vydala na samostatnou kapitolu. Navíc jsou na dobytá slovanská území – pod rouškou šíření křesťanství – uvaleny obrovské dávky a daně. Hrad Veligard, tedy Meklenburg je vypálen, kníže Niklot ustupuje na další slovanský hrad Ylowe. Ten leží severněji a dále ve vnitrozemí, Obodrité ho postavili kolem roku 850. Dnes už je těžké najít místo, kde býval. Nachází se mezi poli a lukami jižně od dnešní vesnice Ilow. Máte-li štěstí, trpělivost a pozorný zrak, najdete na konci polní cesty a zarostlého úvozu dosti oprýskaný panel s informací na vyvýšenině, která byla kdysi „podhradím“. Samotný hrad (o rozloze 1,6 hektarů) se totiž nacházel pod kopcem a byl obklopen příkopem a jezerem.

Jak se na panelu dočteme „kníže Slovanů Niklot se z hradu Ylowe uchýlil se svými válečníky na hrad Werle u Bützowa. Předtím nechal hrad Ylowe vypálit. Sasové se zmocnili země. Guncelin z Hagenu pak dostal hrad lénem od saského knížete Jindřicha Lva a přestavěl roku 1162 Ylowe na ´německý´ pohraniční hrad.“ O pouhé dva roky později v roce 1164 zde mluvil ke svým krajanům v slovanské řeči kníže Přibyslav, syn knížete Niklota. Na místě se dnes nachází kámen s nápisem, který možné místo události označuje. Je ještě obtížnější jej nalézt, než samotný hrad.

My se vydejme za knížetem Niklotem na hrad Werle u Bützowa. Ten leží o celých 60 km dále ve vnitrozemí na řece Warnow – tedy na území slovanských Varnů, kteří patřili ke kmenovému svazu Obodritů. Dojet na místo, kde se nacházel je opravdovým dobrodružstvím, lépe je zvolit pro cestu terénní vůz. Werle je ještě menší ves než Dorf Mecklenburg a Ilow, spíše malá osada. Na železničním přejezdu před ní je informační panel, který nám pomůže. Podle mapky lze dojet na samotné místo na vyvýšenině u řeky, kde hrad stával. Je hustě zalesněná a je zde dnes jen kámen s nápisem Burg Werle. Prostá deska mimo jiné informace uvádí: „Kromě Meklenburgu a Ylowa byl hrad Werle jedním z nejdůležitějších opevnění v zemi. Kníže Niklot zde byl přepaden v boji proti Sasům a Dánům a zemřel.“

Kníže Niklot na schwerinském zámku

Zvěřín (Schwerin), jezdecká socha knížete Niklota v průčelí zámku Meklenburků jej navrátila do místa bývalého slovanského hradu jeho kmene Obodritů

Smutné a dnes symbolicky temné a neutěšené místo posledního boje statečného knížete Niklota, kam dnes zabloudí snad jen náhodní vodáci plující po řece Warnow, je lépe opustit. Jeho smrt znamenala porážku mocného slovanského kmene Obodritů a předznamenala i brzký konec ostatních slovanských kmenů. Slované byli poté utlačováni, obyvatelstvo asimilováno a germanizováno, jejich území zabrána saskou šlechtou a kolonizována německým obyvatelstvem. Ještě si ale dočtěme nápis na desce u místa bývalého hradu Werle: „Jezdecká socha prince Niklota, viditelná z dálky v obloucích nad hlavním portálem paláce ve Schwerinu, připomíná zakladatele Meklenburského vévodského domu.“ Fascinující informace, jak může být zavražděný kníže zakladatelem šlechtického rodu, který vznikl až po jeho smrti a ještě z rozhodnutí jeho nepřítele a protivníka Jindřicha Lva? Ale zmiňovaná obrovská jezdecká socha Niklota na zámku ve Schwerinu opravdu je.

Honosný zámek ve Schwerinu, který se nachází asi 20 km jižně od nám známé vsi Mecklenburgu, byl vybudován na místě dalšího bývalého slovanského hradu Zvěřín. Ten opět patřil Obodritům. Po jejich hradu zde není ani památky, zato výstavný zámek Schwerin je považován za druhý nejskvostnější po zámku v Postupimi. Schwerin je dnes hlavním městem spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko a zámek je jedním z míst parlamentu země. Jak se na velkoměsto sluší, Schwerin se pyšní výtvarnými galeriemi či budovou státní opery. Ale jak to bylo se založením rodu Meklenburků, který dal spolu s rodem Pomořanským odvozeným od slovanského kmene Pomořanů jméno této spolkové zemi? Jindřich Lev porazil i syny knížete Niklota, Pribyslava a Vratislava. Druhého jmenovaného zajal, věznil a nedůstojně oběsil. Jen aby se zbavil protivníků. Pribyslavovi nezbylo než se vzdát a potupně získat zpět vlastní zemi jako léno z rukou dobyvatele Jindřicha Lva. Přijmout křesťanství a své poddanství stvrdit i sňatkem svých dětí – jeho syn dostal za ženu nemanželskou dceru saského vévody.

Honosný chrám v Doberanu a zámek Güstrow

Güstrow, dnešní zámecký komplex leží na místě bývalého slovanského hradu pánů z Werle

Za knížetem Pribyslavem se vydáme ze Schwerinu opět na sever. Projedeme kolem vesnice a bývalého hradu Meklenburgu, přes Ilow, kde jsme vzpomínali řeč knížete Pribyslava ve slovanském jazyce v roce 1164. Asi 30 km nad Ilowem, nedaleko Rostocku se nachází Dobraň, dnes Bad Doberan. V městě je chrám poblíž opatství, které kníže Pribyslav založil v roce 1171. Ve stejném roce jej Jindřich Lev, který zavraždil jeho bratra a podílel se na smrti jeho otce Niklota, vzal na křížovou výpravu do Palestiny, v podstatě jako rukojmího ručícího za poslušnost slovanského lidu. V obrovském chrámu v Dobrani, snad jen o něco menším než náš chrám sv. Víta, se nalézá hrobka knížete Pribyslava. Pokud o ní nevíte, na informačním letáku ji nenajdete. Označuje ji nápis: „Zde spočívá v Bohu Pribislav, Boží milostí pán Meklenburku, kníže Wendů, poslední král Obodritů, křesťanský předek knížat z Meklenburku, zakladatel Doberanského kláštera. Zemřel v Lüneburku 30. prosince 1178, do hrobky v Doberanu byl pohřben v roce 1219.“

Je překvapivé použití pejorativního názvu pro Slovany – Wendové. Ovšem označení Pribyslava jako zakladatele rodu Meklenburků je správné. Narozdíl od desky u hradu Werle, jež tak chybně označuje jeho otce Niklota, zavražděného saským vévodou Jindřichem Lvem. Meklenburkové byli vlastně poněmčeným slovanským rodem, který si svou moc udržel až do roku 1918. Rod Meklenburků byl rozdělen na dvě větvě, první sídlila na nám již známém hradě Schwerinu. Druhá větev obývala oblast kolem Güstrowa. Na místě bývalého slovanského hradu, je dnes skvostný zámek Güstrow. Můžete si dokonce zakoupit vstupné na trojici zámků Meklenburska – Schwerinu, Güstrowa a Ludwigslustu. Kromě nádhery paláců tak shlédnete místa bývalých slovanských hradů.

Hradiště Velká Raduň a Teterow

Velká Raduň (Groß Raden), několik set metrů dlouhý vodní most rekonstruovaného slovanského hradiště

Pojďme se ale přenést na počátek. Slované se v dnešním Meklenburku a dalších oblastech především mezi Labem a Odrou usídlovali od 6.-7. století. Ve srovnání s obdobím po druhé světové válce, kdy památky na tehdejší slovanské osídlení téměř neexistovaly, máme dnes daleko lepší možnosti. Vydejme se především na dvě místa. A zpět v čase po stopách kmene Obodritů – tedy knížete Niklota a jeho syna Pribyslava a druhého silného slovanského svazu – kmene Luticů. Zvědavost nás a mnohé jiné návštěvníky vede nejprve do Archeologického muzea pod širým nebem Groß Raden – tedy slovanským názvem Velká Raduň. Archeologové vedení prof. Dr. Ewaldem Schuldtem zde v 70. letech nalezli celé kusy bývalých dřevěných hradeb, slovanské svatyně i přes půl kilometru dlouhého dřevěného mostu, který spojoval poloostrov vybíhající do Groß-Radenerského jezera s ostrovním hradíštěm.

Teterow, slunce stále zapadá nad ostrovem v jezeře, kde stávalo slovanské hradiště

V letech 1973-1980 zde pak probíhal na ploše 7000 m2 rozsáhlý průzkum a následná rekonstrukce hradiště. V roce 1984 byla postavena budova muzea. Dnešní návštěvník má jedinečnou možnost vstoupit do obrovského areálu slovanského hradiště a přenést se do doby jeho slávy v 9.-10. století. Prohlédnout si strážní věž, vzácný model pohanské svatyně, obytné domy s ukázkou různých řemesel. Pořádají se zde slovanské slavnosti a dlouhodobé pobyty ve stylu života starých Slovanů. Pečlivě zrekonstruovaný vodní příkop a dřevěný most vás dovede na ostrov, který byl v druhé fázi pevností v případě útoku a kultovním místem. Kruhové opevnění ostrova je z mohutných kmenů stromů, místy až několik metrů silné. Pomyslný klobouk musíme smeknout před jeho dávnými staviteli i těmi, kdo jej rekonstruovali v moderním věku.

Ještě dříve a jako úplně první bylo v letech 1950-1953 objeveno a prozkoumáno hradiště Teterow na ostrově uprostřed stejnojmenného jezera. Stálo zde v 9.-12 století. Vedly na něj dva dřevěné mosty, delší z nich dlouhý 750 m, na které se pohodlně vešel i povoz s koňmi. Mosty byly opevněné. Dnes je zde jen v domě na ostrově historické muzeum, ale jezero Teterow patří k vyhledávané oblasti na dovolené, neboť leží s jezerem Kumerow v národním parku „Meklenburské Švýcarsko“. Na ostrov vás pohodlně doveze trajekt, je třeba ověřit jeho provoz, funguje především během letní sezóny. Dodejme, že zatímco Teterow je od Güstrowa vzdálen 35 km, leží vesnice a archeologické muzeum Groß Raden na spojnici mezi Güstrowem a Dorf Mekclenburgem. Můžeme tedy návštěvy hradišť a bývalých slovanských hradů lehce spojit.

Znají Němci své slovanské předky?

Jak uvádí PhDr. Libuše Hrabová ve své knize „Po stopách zapomenutého lidu“, německá historiografie zatím zpracovala období 6.-12. století v oblastí osídlené Pobaltskými Slovany naprosto okrajově. Nejenže běžný Němec netuší, proč zde mnohé názvy měst a obcí znějí neněmecky, neví ani, že pochází ze slovanských jazyků. Nevýhodou historie Slovanů je neexistence písemných památek. Slovanské kmeny zde s výjimkou druhotného osídlení Drevanska nezanechaly téměř žádné psané záznamy řeči. Na Pobaltské Slovany byly vyhlášeny dvě křížové výpravy, jak dokládá obzvláště druhá s provoláním „tato země je výborná, plná masa, medu, zvěřiny a ptáků“, obě měly málo společného s misijním obrácením Slovanů ke křesťanství. Po dobytí oblasti saskými a dánskými vojsky a německé kolonizaci se stal Slovan neboli Wend druhořadým občanem, nebylo ani pomyšlení na bohoslužby ve slovanském jazyce. Nastala tuhá germanizace. Ještě Martin Luther, vůdce reformního hnutí, označoval jazyk Lužických Srbů, kteří jediní se jako národnostní skupina zachovali do dnešních dnů, jako „bezbožný“.

Archeologie zatím sehrála nejvýraznější roli v poválečném období. A to i přesto, že většina slovanských objektů včetně velkých svatyň jakou byla např. na Rujáně Arkona, byly ze dřeva, které podléhá zkáze a velmi často byla místa nepřáteli po dobytí vypálena. Záhadou je dodnes tajemné hradiště a svatyně Retra slovanského kmene Ratarů. Zatím nebylo nalezeno a jeho existence spolehlivě prokázána. S podivem je, že v muzeích či v informačních střediscích narazíme buď na úplnou neznalost nebo na obecné, ne-li zavádějící formulace typu „hranice mezi Němci a Slovany, která bývala na řece Labi, se před staletími přesunula na řeku Odru“. Podobně se dočteme o vykopávkách hradiště Velká Raduň, že „značně obohatily obraz raného německého období“. Oblíbený je také skok od starých Slovanů 6.-7. století do doby saské nadvlády v 12.-13. století. Období vzájemných bojů a historie zaniklých slovanských kmenů i panovníků a jejich další život je zcela přeskočena. Ve velkých městech Schwerinu či Bad Doberanu se budete marně ptát na slovanské muzeum a v bývalých hanzovních městech Wismaru či Rostocku není památky po slovanské historii těchto přístavů, které dávno před vznikem Hanzy čile obchodovali s dalekými oblastmi včetně Skandinávie. Držení baltského pobřeží Slovany, stejně jako v případě Poláků, bylo vždy trnem v oku německým i severským dobyvatelům.

Vydejme se tedy z Čech na sever a ptejme se na historii Slovanů. Pomůže to našemu vzájemnému porozumění.

Foto: Milena Městecká

zdroj: https://www.ceskenovinky1.eu/2020/08/14/milena-mestecka-za-slovany-a-slovanskymi-hrady-na-sever-nemecka/

středa 4. května 2022

České rondely jsou o 1500 let starší než slavný Stonehenge. Největší ve střední Evropě je u Kolín


Hypotetická rekonstrukce rondelu v Těšeticích-Kyjovicích na Moravě |Zdroj: ARÚ Praha předešlý díl následující díl Archeologické objevy 

Rondely jsou monumentální kruhové stavby. V Evropě jich je asi 200 a stále se díky snímkům z letadel a dronů objevují nové. 

Ze staveb z doby neolitu zůstaly už jenom zbytky, připomněl Jaroslav Řídký z Archeologického ústavu. 
 "Rondely dosahují průměru mezi 30 až 240 metry, jsou u nich jeden až čtyři příkopy. Ale nejčastěji se objevují rondely o rozměrech mezi 60 až 80 metry. Jsou na poměrně velkém území, od západního Německa, přes Českou republiku, Polsko až do jihozápadního Slovenska, západního Maďarska a Rakouska. Takže více méně celá střední Evropa. A objevují se v podobném časovém úseku, v první polovině 5. tisíciletí před naším letopočtem, a co je zajímavé u těchto objektů, jsou na území několika archeologických kultur."

 Archeologické výzkumy na obchvatu Kolína - obrys kruhových příkopů menšího rondelu

Rondely jsou nejstarším dokladem architektury na celém území Evropy. Jsou dokonce o 1500 let starší než slavný anglický Stonehenge. Na předním východě se naopak objevovaly už dříve, než na území Čech, a to až o 5 tisíc let. Badatelé řeší stejné problémy. Proč to lidé stavěli, byly to chrámy, rituální centra pro širší okolí?

Rondely se nachází díky letecké archeologii 



Pravěký sídlištní areál, neolitický rondel Těšetice-Kyjovice | Foto: UAM FF MU Brno 


Pozůstatky po kruhové architektuře, ze které zůstaly jen zbytky, jsou vidět ze vzduchu, dodal Jaroslav Řídký. 
 "Například, když dozrávají plodiny, obilí, řepka, tak v místech, kde něco v minulosti stálo, dozrává obilí delší dobu, nebo jsou tam vyšší či nižší klasy. Jsou tam půdní rozdíly. Všechny objekty, které jsou zahloubeny do země, se postupem času vyplňují. Je tam kontrast oproti okolnímu prostředí, například výplň je tmavší. Díky skenování země, tzv. lidarům dokážeme najít spoustu objektů. Zachovají se ve formě valů, což je nejnovější zjištění. Dnes víme, že na vnější straně příkopů lidé vršili valy, které daly celému objektu vizuální efekt." 

Rondel u Kolína|Foto: Archeologický ústav AV ČR

 První objevy rondelů jsou známé už z druhé poloviny 19. století, ale málokdo tušil, o co se jedná. "První interpretace byly obranné důvody, pak se uvažovalo o nějakých ohradách pro dobytek a spoustě dalších možností. To bylo ve druhé polovině 19. století. Největší boom výzkumu rondelů na území celé střední Evropy začal v druhé polovině 80. let minulého století s rozvojem letecké archeologie. Jednalo se o dokumentaci objektů z výšky, nemusí to být jenom letadla, ale v dnešní době třeba drony. Každý rok se objevují nové a nové rondely ve všech zemích, které jsem jmenoval, a dneska už jich známe kolem dvou set." 

 Archeologické výzkumy na obchvatu Kolína - odkryté příkopy většího rondelu  | Foto: Frederik Velinský, Český rozhlas 

 Rondely se objevovaly v pravidelných rozestupech 

Hypotetická rekonstrukce rondelu v Bylanech u Kutné Hory s představou o vnitřní zastřešené stavbě kruhového půdorysu | Zdroj: ARÚ Praha 

Nabízí se otázka, kde rondely stály? U pravěkých sídlišť nebo v odlehlých místech, kam lidé museli přijít? Jak vysvětlil Jaroslav Řídký, většinou byly součástí sídlišť. Ta zase stála nedaleko vodních zdrojů, v úrodném prostředí nížin. "Ale rondely se neobjevují na všech sídlištích. Když se jedná o lépe archeologicky prozkoumanou krajinu, tak je nacházíme v určitých rozestupech, třeba po sedmi, deseti kilometrech, docela pravidelně. To znamená, že ta sídliště, kde rondely jsou, měla asi nějakou centrální funkci pro širší okolí. Spíše se zdá pravděpodobnější, že se na výstavbě rondelů podíleli i lidé z okolních sídlišť. Takže tam musel být někdo, kdo ty lidi motivoval nebo přinutil k tomu, aby se na těch stavbách podíleli. Znovu to ukazuje, a tím je i výjimečný ten objekt v dané době, že existoval někdo, kdo měl nějaký vyšší status, nebo nějakou funkci, kterou dokázal tímto způsobem využít." Nedokážeme říct, jak byly společnosti v době neolitu uspořádané a stavby jsou jedním z mála pramenů, kde se o to můžeme pokusit.


 Archeologický výzkum na trase obchvatu Kolína, který odhalil pravěká sídliště a pohřebiště,  | Foto: Archeologický ústav AV ČR 

U Kolína je největší rondel ve střední Evropě 


Jeden z příkopů rondelu v Kolíně, s typickým zahroceným průřezem|Foto: ARÚ Praha 

Jsou v Česku pozůstatky rondelů, které jsou pro vědce mimořádně zajímavé? "Při výstavbě obchvatu Kolína se našly celkem tři rondely. Jeden z nich byl úplně největší ve střední Evropě. Ten dosahoval až kolem 240 metrů v průměru. Měl tři příkopy, čtvrtý nebyl dokončený. Měl dochované čtyři vstupy. My mu říkáme megarondel. Zajímavé je, že asi padesát metrů od něj byl vystavěn přibližně ve stejné době jiný rondel, tentokrát jenom s jedním příkopem. A potom bych ještě zmínil rondel v Třebověticích v lese, v okrese Jičín. Byl potvrzen poměrně nedávno a byl objeven právě díky těm valům. Jsou dodnes viditelné. Pokud vím, tak na území celé střední Evropy jsou takové objekty asi čtyři. Tři jsou v Rakousku a jeden z nich je u nás."

 Hypotetická rekonstrukce rondelu u Kolína | Foto: Archeologický ústav AV ČR 



Kdy a proč byly rondely opuštěny, nevíme. Jak připomněl archeolog Jaroslav Řídký, zřejmě došlo k nějaké společenské změně, rondely už přestaly plnit svoji funkci. Na celém území se totiž opakuje stejný vzorec. Lidé se o stavby starali, čistili je, ale kolem roku 4600 před naším letopočtem se struktura i výzdoba sídlišť mění. Jaroslav Řídký z Archeologického ústavu Akademie věd se zabývá obdobím neolitu a mladší doby kamenné. Jedním z témat jeho výzkumů je monumentální architektura a nástroje pro zpracování potravin. Zajímá ho území střední Evropy, severovýchodní Afriky a západní Asie, zejména Turecka. 

 Archeologický výzkum na trase obchvatu Kolína, který odhalil pravěká sídliště a pohřebiště, | Foto: Archeologický ústav AV ČR 

Seriál vznikl ve spolupráci s Archeologickým ústavem Akademie věd České republiky. Autoři: Zdeňka Kuchyňová , Anna Kubišta



pátek 22. dubna 2022

O evropských symbolech

 O evropských symbolech

Zde bych se krátce věnoval symbolům, které používám při svojí tvorbě. V některých případech se jedná o znaky, které v průběhu tisíciletí mohly procházet nějakým vývojem a mohl se měnit jejich význam, případně mohly poklesnout na bezvýznamový dekorační ornament. I přesto, že v některých případech nelze s jistotou prokázat vědomé užití níže popsané symboliky, v mojí tvorbě má tato symbolika téměř vždy svůj význam. Tento obrazový článek nemá tedy vědeckou úroveň, slouží pouze k názorné ilustraci, že některé symboly jsou doložené už v době kamenné a provází nás prakticky dodnes. Co se týče lidové výšivky, tak zde je potřeba zmínit, že některé motivy se mohou mísit, takže například znak rozděleného čtverce sice znamená Zemi a úrodné pole, ale někdy může splývat i s představou Slunce, které je na lidové výšivce a tkaných páscích také čtvercového tvaru.

V mladší době kamenné (neolit) se objevuje mnoho různých symbolů například u kultury Vinča. Je zde doložena i svastika. Ve střední Evropě se v 6. tisíciletí před naším letopočtem objevuje několik znaků na dnech nádob. Většinou se jedná o různé varianty rovnoramenného kříže, někdy o symbol „dvojité sekery“. Na prvním obrázku jsou nákresy misek a nádob lineární kultury z 6. tisíciletí před naším letopočtem z nálezů v České republice, nákres misky v druhé řadě úplně vpravo je z území Německa (Köthen-Geuz).

01_Nejstar_____0

Staré národy si představovaly Svět kolem sebe jako obrovský strom. To se samozřejmě týká i Indoevropanů, kteří také mají svůj Strom Světa a nebo Strom Života. Tento strom má obyčejně kořeny v podsvětí, kmen v prostředním světě lidí (Středozem, Midgard) a koruna se rozprostírá v horních světech bohů a světlých elfů (Alfů, Albů).

Asi nejznámější interpretací je skandinávský jasan Yggdrasil, nebo saský germánský Irminsul. Na obrázku v první řadě vlevo je ohnutý Irminsul, byl takto záměrně vytesán křesťany, kteří tím chtěli demonstrovat pokoření staršího náboženství v germánské skalní svatyni v Externsteine. Strom Života se objevuje i na kováních Slovanů z období Velkomoravské říše (na obrázku v druhé řadě vlevo) a podle mě i na lidových výšivkách a velikonočních vejcích. Někdy jeho vypodobnění pokleslo do podoby květiny, kde květy potom mohou symbolizovat Slunce a hvězdy. Okolo květiny občas poletují ptáci a nebo stojí jeleni.

02_Strom___ivota

Mezi nejvýznamější bohy Indoevropanů patří nebeský bůh – nebeský otec Dyeus. Z tohoto původního nebeského boha vznikli později po rozchodu Indoevropanů bohové nástupnických panteonů. Řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Týr (Tiwaz) a pod.. Tento bůh byl později u Germánů vytlačen Wotanem – Ódinem a u Řeků a Římanů naopak patrně splynul s představou boha hromovládce. Na přilbě z Negau je jmenován právě Tiwaz a Sasové si tohoto boha udrželi až do příchodu křesťanství jako hlavního kmenového boha. Je jistě zajímavé, že baltské národy si tohoto boha pod jménem Dievas (Dievs) udrželi také. U Slovanů tomuto nebeskému bohu funkčně odpovídá asi Svarog. Základem jeho jména je „Svar“ (světlo), což odkazuje i na výraz z árijské řeči starých Indů Svarga, kde se jedná o nebeské říše bohů.

Zde stojí za povšimnutí, že u Slovanů je slovo svarga (svaržice) zároveň jménem pro svastiku. Podle baltského výkladu je symbolem nebeského boha trojúhelník směřující špičkou nahoru, což je vlastně symbol nebeské střechy. U Germánů tomuto výkladu odpovídá runa tiwaz v podobě šipky, která vyjadřuje totéž co baltský trojúhelník.

03_Dievs

Cestu pro Slunce v podobě sluneční bohyně podle Indoevropanů připravuje bohyně svítání. Tato bohyně je zároveň symbolicky ztotožněna s hvězdou Jitřenkou (planeta Venuše). V Litvě se bohyně Jitřenka nazývá Aušriné. Jméno Aušriné je totožné s mnohými jinými bohyněmi, které vznikly z původní indoevropské bohyně úsvitu. Jedná se o příbuznost s Aurorou, Eos, Ostarou a pod. Vzhledem k tomu, že v Pobaltí došlo k identifikaci Jitřenky s osmicípou hvězdou z lidových výšivek, přiřazuji tuto hvězdu doloženou z lidové výšivky Baltů, Slovanů i Skandinávců právě k bohyni Ostaře. Zatímco v Litvě je Jitřenkou dívčí Aušriné, v Lotyšsku je naopak Jitřenka mužský Auseklis. Lotyšský Auseklis by možná mohl být totožný s germánským Aurvandilem. Osobně se ale držím spíše dívky Aušriné – Ostary. Tato bohyně je kromě svítání také bohyní jara, tedy vždy se přiřazuje k nějakým novým počátkům – nový den, jaro a pod. Různé varianty hvězd jsou doloženy už v pravěku, tato podoba osmicípé hvězdy je mi známa až z raného středověku a z pozdějších lidových výšivek, kde jí lze najít dodnes.

04_Jit__enka

Poté co Jitřenka podle litevské písně připravila cestu pro Saulé, vyjíždí tato sluneční bohyně na svou denní cestu po obloze. Netvrdím samozřejmě, že Slunce putuje po obloze, držím se moderního vědeckého výkladu aniž bych ale zpochybnil existenci slunečního bohů, bohyní. V germánském mýtu odpovídá Saulé bohyni Sól (Sauiló). Slunečním znakem je už od doby kamenné kříž v kruhu. Tento symbol je doložen jak v neolitu, tak v eneolitu. Více se ale začíná objevovat v době bronzové, jednak v kovové podobě přívěšků, jehlic, ale i rytý do bronzu. Je rovněž známý z rytin do kamene ve Skandinávii doby bronzové. Symbol se dodnes objevuje, mnohdy i nevědomě. Je ho možné vidět ve štítech domů, i na koláčích. Koláče hrály významnou roli v předkřesťanském náboženství, kdy právě kulatý tvar koláče symbolizuje Slunce. Rituál s koláčem je doložen například u Polabských Slovanů v Arkoně u Baltského moře. Kříž v kruhu se objevuje i na lidové výšivce, v některých případech je v podobě květu. Čtyři ramena slunečního kříže symbolizují čtyři sluneční svátky v roce: zimní slunovrat, jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost. Sluneční kříž v kruhu tedy přiřazuji k bohyni Sól.

05_Sol

Sluneční bohyni a symbol Slunce lze vyjádřit i v podobě geometrického stylu. Jedná se hlavně o lidovou výšivku a motivy z tkaných pásků, kde je geometrický styl nejpřirozenějším ztvárněním ornamentu. Zde se tedy symbol Slunce objevuje v podobě čtverečků s paprsky. Tento druh výzdoby je známý u Baltů, Slovanů i ve Skandinávii.

06_Sol_geometric

Symbol Slunce může mít více variant, jednou z dalších je šestilistý květ. Podle Nigela Pennicka se v případě šestilistého květu jedná o starou verzi runy hagal. Možná to tak opravdu někdy je, z mnoha jiných příkladů je ale zřejmý solární význam tohoto znaku. Šestilistý květ se hojně vyskytuje na baltských dřevořezbách, vyřezaný do trámů v Německu a Rakousku, ve štítech domů v České republice, i u východních Slovanů. Nejstarší mě známé vypodobnění tohoto znaku je z mykénského Řecka doby bronzové. V České republice je nejstarší mě známé doložení šestilistého květu na pouzdře germánského hřebenu z období kolem 5. století.

07_Sol_kv__t

Na domech a lidové dřevořezbě v Rusku, na domech v Německu , ale i jinde v Evropě a občas i v České republice lze někdy spatřit sluneční symboly v podobě vířivých mnoharamenných ornamentů. Tyto symboly se objevují i na obrazových kamenech z předvikinské doby na ostrově Gotlandu, zde se nazývají „Wirbelrad“. Podobné motivy lze najít i na lidové výšivce a velikonočních vejcích.

08_Sol-Wirbelrad

Už v době bronzové se objevují kolečka o šesti nebo osmi paprscích. Většinou se asi jedná o sluneční symboliku, možná by se ale tyto znaky daly přiřadit i ke kolu roku. V případě osmiramenného symbolu by pak mohlo jít o vypodobnění osmi svátků roku. U Keltů se těmto kolečkům někdy říká Taranisovo kolečko, je tedy nějakým způsobem spojeno s keltským bohem hromovládcem. Tyto znaky lze někdy najít i na dnech slovanských nádob z raného středověku a na lidové výšivce. Ve štítech selských domů se patrně jedná o solární význam.

09_Sol_kolo_roku

Okolo 6. a 7. století byly u germánských dívek a žen v oblibě bronzové kruhové symboly. Byly nalézány v oblasti pasu, takže byly asi součástí kování nějaké kabelky a nebo byly upevněny k opasku. Základním motivem těchto kruhových symbolů jsou ornamenty v podobě run sowulo, které spojují vnější a vnitřní kroužek. Počet parsků se různí, může jich být pět až asi třináct. Minimálně ve dvou případech je uprostřed znaku umístěna svastika, jindy mají kruhová kování přímo tvar svastiky, kříže v kruhu nebo vířivých motivů vytvořených ze zvířecích hlav. Jedná se patrně opět o sluneční symboliku, i když v případě svastiky se může jednat i o jiný význam.

10_Sol_Germ

Svastika je v Evropě doložena už od doby kamenné v 6. tisíciletí před naším letopočtem. V neolitu je známá u kultury Vinča i kultury Tripillia (tripolská kultura). V té době se objevuje i pod Černým mořem (kultura Samarra v Mezopotámii). Její použití je následně doloženo v Evropě v době bronzové, halštatské, u Řeků, Římanů, Keltů, Germánů, Baltů i Slovanů. Na domech a lidové výšivce je její výskyt doložen až do dnešní doby. Nejstarší použití svastiky se ale přiřazuje nálezům z ukrajinského Mezinu z období let 10 000 před naším letopočtem. Zde se jedná o svastikové geometrické ornamenty ryté do mamutoviny. Výše už jsem zmínil, že v árijské řeči starých Indů se Nebesa (nebeské říše, nebeské světy) nazývají Svarga, tedy stejně jako svastika u slovanských národů. V tomto případě bych tedy upřednostňoval svastiku coby symbol Nebes co se symbolicky točí kolem hvězdy Polárky (Severky). V následujících řádcích a obrázcích se tomuto symbolu budu věnovat ještě více, pokud bych si měl už teď zde vytvořit nějakou pomyslnou hierarchii významu svastiky, zněla by takto:

  • Symbol Nebes točících se kolem hvězdy Polárky (Severky), zde bych jí dal do souvislosti s nebeskými říšemi (světy)      bohů.
  • Symbol nebeského ohně a boha hromovládce, u severských Germánů letící Thorovo kladivo.
  • Symbol Slunce.
  • Symbol cyklického vnímání času, zahnutá ramena symbolizují otáčení, pohyb.
  • Symbol posvátného ohně (při obřadu).
  • Symbol štěstí.

Svastiku jako symbol Nebes připomínají germánské spony z území Německa a Dánska z období kolem 5. století. Je na nich vždy několik kroužků připomínající hvězdy točící se kolem středové Polárky (Severky). Podobnou symboliku lze najít i v pozdějších dobách, na obrázku vpravo je kruhové okno na kostele z roku 1868 v České republice.

11_Nebesa

Na území České republiky se našly hranolovité přívěšky v podobě kyje vyrobené z paroží z období germánského osídlení, archeologové se domnívají, že by se mohlo jednat o symbolickou zbraň Donara, místního germánského boha hromovládce. Symbolem tohoto boha se ve Skandinávii stalo kladivo Mjölni. Nejstarší zbraní boha ale možná byla sekera nebo sekeromlat, o čemž by možná mohl vypovídat v Evropě rozšířený zvyk dávat na poli nalezené kamenné sekeromlaty (hromoklíny) do krovů domů jako ochranu před bleskem. Hlavní zbraní eneolitických Indoevropanů byl patrně také kamenný sekeromlat a nabízí se v tomto případě myšlenka, že „jak dole u lidí, tak nahoře u bohů“.

U východních Slovanů je zbraní boha Peruna sekera. Naopak na hrotech germánských gótských kopí z doby kolem 3. století lze najít symbol svastiky společně s pravděpodobným symbolem blesku nebo svazkem blesků. Na obrázku níže je hrot jednoho z těchto germánských kopí (Dahmsdorf-Münchemberg, Braniborsko, Německo) zdobený symboly svastiky, triskelu, runového nápisu (Ranja) a pravděpodobného svazku blesků. Vlevo je pro srovnání antické vyobrazení řeckého Dia se svazkem blesků v ruce. Kromě různých představ božské zbraně by svastika podle nějakých výkladů mohla symbolizovat v případě Germánů i letící Thorovo kladivo.

 12_kop__

Geometrické a mnohdy i různě rozvětvené svastiky z Pobaltí jsou většinou přiřazeny bohu Perkunasovi (Litva) a Pērkonsovi (Lotyšsko). V tomto případě by tedy svastika měla symbolizovat nebeský oheň boha hromovládce. Na obrázku níže jsou kromě základních variant znaku motivy z baltských tkaných pásků a slovanské výšivky (vpravo).

13_Svastika_geometric

Na rytině z doby bronzové z německého muzea ve Stralsundu na obrázku vpravo je zřejmé, že se jedná o symbol Slunce se slunečními paprsky. Svastika s rameny volně zahnutými, případně s rameny do spirál je doložena v mnoha případech minimálně od doby bronzové. Pozornému pozorovateli jistě neunikne její výskyt na starých domech. V podobě obřadního pečiva je doložena v České republice, u východních Slovanů, v Srbsku, u Bulharů i u Chorvatů, v podobě vánočního chleba a pečiva je známá i ve Švédsku (såkaka, Julkusar). Objevuje se i na velikonočních vejcích. Užití svastiky v období Vánoc (zimní slunovrat) a Velikonoc (přibližně jarní rovnodennost), tedy v období slunečních svátků, odkazuje k slunečnímu významu znaku.

14_Svastika

Měsíc je dalším nebeským tělesem zbožštělým už v dávných dobách. U Germánů je spojen s mužskou božskou postavou Manim, u Baltů je měsíc mužský Mēness. V jiných mýtech je spojován i s různými bohyněmi. Měsíc je vyobrazen na známém disku z Nebry z doby bronzové (okolo 1600 před naším letopočtem). V době bronzové jsou doloženy přívěšky lunicového tvaru. Neznám sice jejich přesný význam, možná byly ale spojeny právě s měsíční symbolikou. Lunicové přívěšky jsou později doloženy i u Germánů okolo 5. století a Slovanů v raném středověku. Na lidové výšivce je měsíční symbolika podle baltských výkladů také zastoupena, většinou v podobě hranatých C, někdy mohou být tato C v zrcadlové podobě propletená navzájem. To by mohlo symbolizovat ubývající a přibývající měsíc. Na obrázku vpravo je symbol C, zde by se podobně jako u vyšitých slunečních symbolů mohlo jednat o kombinaci květu (z pohledu z boku) a motivu měsíce.

15_M__s__c_0

Indoevropské bohyně se obyčejně projevují v trojné podobě dívky – matky – stařeny. Trojnost ale není jen výsadou bohyní, ale je specifická pro celkové chápání Světa starých Indoevropanů. Proto se mnohé události indoevropského Světa odehrávají trojitě, hrdina musí například splnit tři úkoly, které se někdy mohou vztahovat ke třem indoevropským funkcím. Svrchovanost – válka – plodnost. Světový strom, zmíněný už výše, má také tři úrovně, kořeny v podsvětí, kmen ve světě lidí a korunu v Nebesích u bohů. Trojnost jako takovou může vyjadřovat znak zvaný triskel (triskeles). Triskel je doložen už od doby kamenné (keramika Tripillia-Cucuteni), byl známý v době bronzové, více se objevuje v období halštatské kultury v 8. až 5. století před naším letopočtem. Halštat je na obrázku níže zastoupen keramickým triskelem z Německa a keramickou nádobou z České republiky. Lze ho rovněž najít na velikonočních vejcích. Triskely na halštatské keramice by mohly mít solární význam. Kromě toho lze triskel nalézt v archeologii Keltů a u Germánů v podobě tří orlích hlav, nebo na hrotech kopí z období okolo 3. století.

16_Triskel

Trojnost se projevuje i v dalším znaku, tentokrát severském. Tento znak se nazývá valknut. „val“ se vztahuje k mrtvým, jde tedy o uzel (knut) mrtvých. Stejný základ má Valhalla a Valkýry, tedy síň padlých a ty co vybírají padlé (mrtvé). Tento znak je doložen na severských obrazových kamenech, objevuje se buďto jako trojitý pletenec a nebo tři propletené trojúhelníky. Trojka se zde může vztahovat ke třem už zmíněným úrovním indoevropského (zde severského) Světa. Devět stran tří propletených trojúhelníků se někdy interpretuje jako devět mýtických severských Světů, které se rozprostírají ve třech úrovních podsvětí – středního Světa – horního Světa. Jak napovídá už samotný název valknut, jedná se o symbol mající zvukovou podobnost s Valhallou. Pánem Valhally je Odin, u pevninských Germánů Wotan. Tento bůh byl později Germány upřednostněn nad původním nebeským bohem Tiwazem. Jedná se, stejně jako v případě Tiwaze, o boha první indoevropské funkce svrchovanosti. Obrazně řečeno, nebeský Tiwaz symbolizuje klidnou denní oblohu, právo a spravedlnost a Wotan, bůh noční „divoké honby“ z pověstí , symbolizuje poznání (získal a dal runy) , ale také tajemství a nebezpečí noci.

17_Valknut

Na tkaných páscích a výšivkách v Pobaltí, u Slovanů, ale i ve Skandinávii lze najít symbol čtverce nebo kosočtverce, někdy rozděleného na čtyři díly. Zajímavé je, že tento symbol se objevuje i na starých dveřích a na domech v České republice, Německu, Rakousku a patrně i jinde. V případě dveří bývá někdy dolní polovina dveří vyrobena z prken poskládaných do kosočtverce – čtverce a horní část má prkna poskládaná do podoby slunečních paprsků. Někdy je ve středové části dveří kulaté prkénko ze kterého tyto paprsky vycházejí.

Pokud uvážíme, že horní část dveří symbolizuje Slunce, nabízí se možnost, že dolní část je naopak Zemí. Podle litevského výkladu je kosočtverec nebo čtverec skutečně symbolem Země, případně úrodného pole (tatíčkův statek). Zde stojí rovněž za povšimnutí, že se symbol děleného čtverce objevuje i na sošce bohyně z doby kamenné (kultura Tripillia). U Germánů odpovídá symbol kosočtverce runě ingwaz. Tato runa se vztahuje k bohu Freyovi, tedy k bohu plodnosti.

18_Zem__

Podle některých výkladů by různé svislé šrafování na pravěké keramice mohlo symbolizovat déšť, vodorovné vlnovky by potom mohly symbolizovat tekoucí vodu v potocích nebo řekách. Zde je několik příkladů, které by se mohly vztahovat k tématu vody na staré keramice a lidové výšivce. Vlevo je keramická nádoba z let okolo 3200 před naším letopočtem, vpravo slovanská nádoba z raného středověku. V souvislosti s řekou a vodou stojí za zmínku, že mezi bohyně Indoevropanů patří i bohyně řek Dana. Jméno této bohyně se ozývá v mýtickém irském lidu bohyně Dany (Tuatha Dé Danann), ve jménech některých východoevropských řek a možná i v řeckých Danaovnách.

19_Voda

Součástí indoevropských mýtů jsou božská dvojčata (Divine Twins). Tato božská dvojčata mohou být různého původu a nemusí spolu nutně úplně souviset. U Germánů se dochovala vzpomínka na dvojčata zvaná Alkové. U indických Árjů existují dvojčata koňáci zvaní Ašvinové (Ashvins), v Litvě jsou známí dva koně táhnoucí vůz sluneční bohyně jako dva Ašvieinai. Zde se nabízí podobnost s koňmi táhnoucími podle germánského mýtu sluneční vůz bohyně Sól, kteří se jmenují Alsvidr a Arwakr.

Koňská symbolika se rovněž ozývá ve dvou mýtických králích Británie po germánském záboru Hengestovi a Horsovi. V Lotyšsku se symbolika dvou božských dvojčat vztahuje k dvou bohům plodnosti zvaným Jumis. Symbolem božských dvojčat je podle baltského výkladu znak dvou překřížených háčků. Tento znak lze najít na keramice už v době kamenné, kde ale není jitý jeho význam. Později ho lze nalézt například na halštatské keramice v období mezi 8. až 5. stoletím před naším letopočtem. Na lidové výšivce je tento znak doložen dodnes. Na domech je symbol nebeských koní – božských dvojčat spjat se zvykem umísťovat na vrcholu střechy dvě vyřezávané koňské hlavy. Tento zvyk je asi nejvíce rozšířen v Německu a Pobaltí, lze ho ale najít i jinde.

20_Jumis

Dalším motivem, který lze nalézt na vrcholu střech domů v Německu (Altes Land) a nizozemském Frísku (ulebord) jsou dvě labutě. Tato střešní ozdoba, někdy spojená i se slunečními symboly, nápadně připomíná sluneční symboliku s vodními ptáky a možná právě labutěmi z doby bronzové a halštatské. Podle nějakých výkladů jsou sluneční labutí lodě a vozy z doby bronzové spojeny s kultem slunečního boha Apollóna, kromě toho bych ale upozornil na téma labutích panen dochované dodnes v pohádkách.

21_Labu____

Podle severské mytologie sedí ve větvích Světového Stromu Yggdrasilu vševědoucí orel. Na dalším obrázku je v horní části tento orel vyobrazen. Jedná se o Yggdrasil z německé síně Walhally postavené v první polovině 19. století. Orel je ptákem řeckého boha Dia, vztahuje se tedy k nejvyšším indoevropským nebeským bohům. Motiv dravých ptáků, orlic a orlů byl u Germánů oblíbený na sponách a přezkách mezi 5. až 7. stoletím a je doložen v celém tehdejším germánském světě od Krymžských Gótů na východě, přes Germány z území České republiky, Německa, po Vizigóty (západní Góty) na území dnešního Španělska.

22_Orel_a_orlice

Výše už jsem zmínil, že na lidové výšivce představující Strom Světa nebo Strom Života jsou někdy vyobrazeni dva jeleni. Podle severské mytologie jsou v koruně Yggdrasilu dokonce čtyři mýtičtí jeleni. V Litvě se dodnes dochovaly staré mytologické písně, které zmiňují například práci kovářů v jelením paroží. Nabízí se zde tedy teorie, že obrovské rozvětvené jelení paroží samo o sobě může symbolizovat Strom Života.

Motiv uctívaného jelena je hodně starý sahající daleko do pravěku. U Skytů byl jelen rovněž oblíbeným zvířetem a nalezená dívka z Altaje (Ice Maiden) měla na těle dokonce 2500 let staré dochované tetování jelena. Jelen byl oblíbeným zvířetem i u Keltů a Germánů. Keltský bůh Cernunnos se zobrazuje s jelením parožím. Na známém germánském pohřebišti z 6. a 7. století v Sutton Hoo byla nalezena standarta s bronzovým jelenem stojícím na kruhu.

23_Jelen

Když staří Keltové nastupovali do bitvy, troubili na velké trubky zvané karnyx. Karnyx zakončený kančí hlavou měl u nepřátel Keltů vzbuzovat strach a věřím tomu, že se to často podařilo. Figurky kanců jsou zastoupeny v celém keltském světě. Kanec je zvířetem keltského boha Esuse. U Germánů se figurka kance někdy umísťovala na vrchol přilby. Ve staroanglickém hrdinském eposu Beowulf se zmiňuje korouhev s kancem jako dar Beowulfovi od Hrodgara. Zlatý kanec Gullinbursti je zvířetem boha plodnosti Freye.

24_Kanec

V Evropě se dodnes dochovaly pohádky kde vystupují hadí králové a nebo hadí královny. Možná se jedná o pozůstatek nějakých náboženských představ sahajících až do doby kamenné. Litevská pohádka Eglé vypráví o dívce, která si vzala hadího krále. Nakonec byla zrazena a její bratři hadího krále zabili. Stalo se tak potom co dcera vyzradila tajemství svého otce hadího krále. Eglé za to proměnila svoje děti v dub, jasan, břízu, osiku a sebe v jedli. Možná se jedná o pozůstatek stvořitelského mýtu, který se tímto příběhem snažil vysvětlit vznik některých stromů. Symbol S je dle baltského výkladu hadem Žaltysem (užovkou). Had může symbolizovat i nesmrtelnost, protože se symbolicky omlazuje svlékání kůže. Motiv hadího S je doložen už od pravěku, podle jednoho českého výkladu (Moravské ornamenty, 1888) by se mohlo jednat o tzv. sluneční hady, což zase odkazuje na litevský znak svastiky vytvořené z hadů. V lidové výšivce lze tento motiv najít spíše v podobě hranatého S, v době bronzové se S objevuje v podobě dvojité spirály. Dvojitou spirálu lze vidět vyřezanou i na trámech domů v Německu. Spirála, někdy dokonce s hlavičkou, je známá i ze štítů domů v České republice (Selské baroko). V mnoha zemích, i na území České republiky, bylo zvykem chovat domácího hada hospodáříčka. Jedná se tedy spíše o pozitivní symboliku hada.

25_had

Na starých německých domech lze občas najít runu othilu (odal). Jedná se o symbol rodného dědictví, rodné země, dědičného majetku a pod. Vlevo je černobílý obrázek nakreslený spisovatelem Nigelem Pennickem, jedná se podle něj o ochranný symbol na domu z 18. století. Uprostřed je tato runa vytvořená z cihel, vpravo je společně s jinými znaky na bráně (Altes Land). Runa vychází ze starého futharku, takže se jistě jedná o velmi starou symboliku už ze začátku našeho letopočtu, její užití na domech ale bude nejspíš novějšího data, kdy byl znovuobjeven zájem o runy.

26_othila_0

Dalším symbolem doloženým na starých domech v Německu je pěticípá hvězda – pentagram. V Německu také známá jako „Drudenfuß“. Tento znak je doložen i jako ochranné znamení dětských kolébek. Na Moravě v České republice se pentagram maloval na velikonoční vejce. Na obrázku níže stojí za povšimnutí vyobrazení obráceného pentagramu a letopočtu na německém domě. Je zřejmé, že původně se jednalo o ochranný symbol, který neměl nic společného se současným satanismem.

27_Pentagram

Symbol trojité větvičky připomínající runu algiz lze najít v mnoha příkladech z různých dob. Podle mého názoru se může kromě ochranného znamení jednat i o vyobrazení stromu. Na obrázku níže je v první řadě vlevo keramická nádoba kultury s vypíchanou keramikou z let 5000 až 4500 před naším letopočtem, napravo od ní je pro porovnání velikonoční vejce z Moravy z 19. století. Trojitá větvička patří mezi znaky z rytin doby bronzové ve Skandinávii. U Keltů byl někdy znak trojité větvičky vyrytý na dnech nádob, zde má také podobu runy algiz (na obrázku v první řadě vpravo). V Německu se tento znak občas objevuje buďto v podobě runy algiz a nebo více rozvětvený na starých domech, kde je vyskládaný z cihel. V tomto případě se jedná o tzv. čarodějnické koště nebo hromové koště (Donnerbesen), zde možná může jít i o vyobrazení větvičky jmelí. Na starých náhrobcích lze tento znak najít v podobě trojité větvičky směřující nahoru u data narození a směřující dolů u data úmrtí. Znak lze v různých variantách najít i na lidové výšivce.

28_Algiz

Úplně na začátku jsem se věnoval symbolům rovnoramenného kříže z lineární keramiky z 6. tisíciletí před naším letopočtem. Jednou z verzí rovnoramenného kříže na této keramice je rozvětvený kříž vytvořený z trojitých větviček. Na obrázku níže je uprostřed v horní řadě opět jedna z misek z tohoto období. Mnohem později se podobný znak objevuje na sponě se spirálami z mladší doby bronzové (1300-1000 před naším letopočtem). Rozvětvený kříž se svastikami je známý i z keramické nádoby przeworské kultury z doby kolem 3. – 4. století (na obrázku v první řadě vpravo), je doložen i na dnech slovanských nádob ze středověku. Tento znak lze najít i na obřadním pečivu, případně na velikonočních vejcích. Často je k vidění na chorvatském tradičním tetování.

Na Islandu je v různých většinou osmiramenných verzích znám jako symbol Aegishjálmur. Kromě ochranného znamení zde stojí za zmínku teorie, že se v případě tohoto znaku jedná o vyobrazení stromu, možná přímo Stromu Života. V tomto případě lze strom jednoduchou formou zobrazit buďto jako trojitou větvičku v podobě runy algiz a nebo jako rozvětvený kříž, kde se větve stromu rozprostírají do všech světových stran.

29_Rozv__tven___k______

Použitá literatura:

  • Marta Jánošíková a kolektiv; Malované jehlou; 1985.
  • Elena Strussová; Ľudová výšivka v súčasnosti; 1982.
  • Alžběta Lichnerová; Čaro výšivky; 1976.
  • Anna Chlupová a kolektiv; Slovenská ľudová výšivka; 1985.
  • Alžběta Lichnerová; hladkovaná výšivka; 1979.
  • Antonín Václavík; Výroční obyčeje a lidové umění; 2010.
  • Radomír Pleiner ve spolupráci s Alenou Rybovou; Prvěké dějiny Čech; 1978.
  • Ivan Pavlů, Marie  Zápotocká; Archeologie pravěkých Čech/3, Neolit. 2007.
  • Vladimír Podborský; Náboženství pravěkých Evropanů; 2006.
  • Ján Dekan, Josef Poulík, Alexandr Paul st. a ml.; Velká Morava; 1976.
  • Carl-Axel Althin; Studien zu den bronzezeitlichen Felszeichnungen von Skåne; Textteil I. 1945.
  • Gustaf Kossinna; Die deutsche Vorgeschichte; 1936.
  • Bohumil Soudský, Ivan Pavlů; Interpretation historique de l´ornement linéare; 1965. Památky archeologické, Ročník LVII 1966, číslo 1.
  • Wilfried Menghin;  Frühgeschichte Bayerns. 1990.
  • Eduard Droberjar; Věk barbarů; 2005.
  • Natalie Venclová (ed), Petr Drda, Jan Michálek, Jiří Militký, Vladimír Salač, Pavel Sanknot, Vít Vokolek; Archeologie pravěkých Čech/7; Doba laténská; 2008.
  • Jiří Waldhauser; Encyklopedie Keltů v Čechách. 2001.
  • Jana Čižmářová; Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku; 2004.
  • Josef Ladislav Píč (hlavní redaktor); Památky archaeologické a místopisné; Dílu XXII. Roku 1906. Sešit IV.
  • Nigel Pennick; Runová astrologie; 1990.
  • Jindřich Wankel, Madlenka Wanklová, Vlasta Havelková, Františka Stránecká; Moravské ornamenty. 1888.
  • Karel Sklenář, Zuzana Sklenářová, Miloslav Slabina; Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; 2002.
  • Paun Es. Durlic; Sveti jezik vlaskog hleba. 2010.
  • I. L. Červinka; Vlastivěda moravská. I. Země a lid. Morava za pravěku. 1902.
  • Julius Skuhravý; Ornament, Sborník slohových ozdob všech dob umění; 1906.
  • Marta Eva Bětáková, Václav Blažek; Encyklopedie baltské mytologie; 2012.
  • Ivo Budil; Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů; 2000.

Zdroje internet: photo.i.ua

Музей Трипольской культуры newacropolis.org.ua Latvju raksti latvianstuff.com Libertas Klimka, Vytautas Straižy; Kosmologie dávných Baltů (PDF česky). odinsvolk.ca Frgály, dožínkové nebo chodské koláče Delfi foto Смаленскі лён Rödinghausen wikimedia Hof der Heidmark wikimedia Braunfels Bodenwerder Wirbelrad Wirbelrad

Vlastní fotografie z těchto muzeí: