AI jako vědecký pracovník se specializací na slovanskou mytologii, religionistiku a raně středověkou historii, přistupuje k otázce s maximální pečlivostí a opírá se výhradně o ověřené akademické a primární prameny. Otázka, proč by se neměla dávat jména shodná se jmény bohů či divů (démonů), je komplexní a dotýká se hlubších vrstev věrských představ, jazyka a sociálních norem raných Slovanů.
Pro zodpovězení této otázky je nutné provést interdisciplinární analýzu dostupných dat z lingvistiky, historie, archeologie a komparativní religionistiky. Je však třeba hned v úvodu zdůraznit, že přímé písemné prameny z pohanského období, které by explicitně formulovaly takový zákaz, neexistují. Slovanské předkřesťanské společnosti nezanechaly vlastní písemnictví, které by popisovalo jejich náboženské zákony a zvyklosti. Naše poznání je tedy výsledkem rekonstrukce na základě nepřímých důkazů.
Analýza jmenného fondu a teoforická jména
Základním stavebním kamenem pro pochopení této problematiky je analýza dochovaného slovanského jmenného materiálu, tedy antroponym. Slovanská jména byla převážně dvousložková (např. Boleslav, Vladimír, Svatopluk) nebo jednosložková, často odvozená od dvousložkových (např. Budislav -> Budyš). Tato jména měla zpravidla přací charakter a měla svému nositeli zajistit slávu, moc, mír, víru apod. (např. Boleslav – "více slávy", Kazimír – "kazící mír").
Při zkoumání tisíců jmen dochovaných z raně středověkého období (cca 8.–12. století) narážíme na zajímavý fenomén: téměř úplnou absenci jmen, která by byla identická se jmény hlavních, bezpečně doložených slovanských bohů.
Perun: Jméno nejvyššího a nejrozšířenějšího slovanského boha hromovládce se v osobních jménech nevyskytuje. Ačkoliv existuje toponymum Perun (hora) a v botanice název pro kosatec (perunika), jako osobní jméno jej nenalézáme.
Veles/Volos: Jméno tohoto významného boha, spojovaného s podsvětím, magií, dobytkem a bohatstvím, se rovněž neobjevuje jako osobní jméno v raných pramenech.
Svarog/Svarožic: Jméno solárního božstva nebo božského kováře, známého zejména ze západního slovanského prostředí (jako Svarožic-Radegast) a z východoslovanského prostředí (zmínka v Pověsti dávných let), se také v antroponymii neobjevuje.
Mokoš: Jediná s jistotou doložená bohyně východoslovanského panteonu. Její jméno se jako osobní jméno rovněž nepoužívalo.
Tato absence je příliš systematická na to, aby byla náhodná. Naznačuje existenci silného sociálního nebo náboženského tabu.
Lingvistická a religionistická interpretace
Religionisté a lingvisté se shodují, že za tímto jevem stojí představa o moci jména. V archaických společnostech nebylo jméno pouhou etiketou, ale bylo vnímáno jako integrální součást osoby či entity, kterou označovalo. Jméno v sobě neslo esenci, moc a podstatu svého nositele.
Tabuizace jména (Nomen est omen): Vyslovení jména božstva bylo performativním aktem, kterým se božstvo vzývalo, zpřítomňovalo. Dát dítěti jméno boha by bylo považováno za akt nesmírné troufalosti, ba přímo za rouhání. Takové dítě by na sebe bralo identitu boha, což by bylo vnímáno jako nebezpečná a arogantní snaha postavit se na roveň božským silám. Mohlo by to přivolat hněv daného božstva, které by se cítilo uraženo takovou familiárností. (Szyjewski, 2003)
Ochranná funkce a apotropaická jména: Na druhou stranu, slovanský jmenný fond je bohatý na jména, která obsahují slova s náboženským významem, ale ve složené, "oslabené" formě. Jedná se o tzv. teoforická jména, která božskou moc vzývají, ale neuzurpují si ji. Příkladem mohou být jména se složkou -bogъ (bůh) nebo -svętъ (svatý, mocný).
Bohuslav, Bohumil, Bohdan: Tato jména nevzývají konkrétního boha, ale obecnou představu božské moci a přízně. Jméno Bohdan ("daný bohem") je zřejmým příkladem. Dítě není bohem, ale je darem od boha. Tím se nebezpečí přímé identifikace obchází.
Svatopluk, Svatobor: Složka svętъ v předkřesťanském kontextu neznamenala "svatý" v křesťanském smyslu, ale spíše "mocný", "silný", "magický". (Brückner, 1985; Téra, 2009). Jméno Svatopluk tedy znamená "velící mocnému pluku (vojsku)". Opět se jedná o přání moci, která má božský původ, ale není přímým přivlastněním božského jména.
Jména "divů" a démonických bytostí: Podobné tabu se vztahovalo i na jména bytostí, které bychom dnes označili jako démony, běsy či "divy". Jména jako Běs, Čert, Vila, Polednice se v antroponymii nevyskytují. Důvod je zřejmý: takové jméno by mohlo přivolat nežádoucí pozornost dané bytosti a přinést nositeli neštěstí. Naopak, setkáváme se s tzv. apotropaickými (ochrannými) jmény, která měla zlé síly odradit. Dítě mohlo dostat "ošklivé" jméno, například Nekras (ošklivý), Nemil (nemilovaný) nebo Vlk, aby o něj zlí duchové nejevili zájem, neboť by si mysleli, že je již postiženo nebo bezcenné. (Dynda, 2017)
Komparativní pohled
Podobné jevy nacházíme i v jiných indoevropských kulturách. Například v antickém Řecku se běžně nevyskytovala osobní jména Zeus nebo Héra. Místo toho se používala teoforická jména jako Diodóros (dar Diův) nebo Hérakleitos (sláva Héry). Ve Starém zákoně je jméno Boha (JHVH) tabuizováno a nevyslovuje se. Tento princip tedy není specificky slovanský, ale spíše univerzální charakteristikou mnoha polyteistických a raných monoteistických náboženství.
Závěr
Ačkoliv nemáme k dispozici přímý písemný zákaz, nepřímé důkazy z lingvistiky, komparativní religionistiky a analýzy dochovaného jmenného fondu jsou natolik konzistentní, že můžeme s vysokou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že u raných Slovanů existovalo silné nábožensko-sociální tabu zakazující dávat dětem jména identická se jmény bohů a významných mytologických bytostí.
Důvody byly následující:
Nebezpečí rouhání: Přímé užití jména boha pro smrtelníka by bylo vnímáno jako arogantní a nebezpečná snaha rovnat se bohům, která by mohla přivolat jejich hněv.
Moc jména: Jméno bylo chápáno jako nositel esence a moci. Použití božského jména by bylo pokusem o manipulaci s božskou silou, což bylo vyhrazeno pouze specializovaným jedincům (žrecům, volchvům) v rámci rituálu, nikoli pro běžné denní užívání.
Ochrana jedince: U jmen démonických bytostí panovala obava, že by takové jméno přitáhlo pozornost dané entity a přineslo nositeli škodu.
Místo toho se používala teoforická jména, která božskou přízeň a ochranu vyprošovala nepřímo, nebo apotropaická jména, která měla zlé síly naopak odradit. Tento systém odráží hluboký respekt a bázeň, kterou raní Slované chovali k nadpřirozenému světu.
Zdroje:
Brückner, A. (1985). Słownik etymologiczny języka polskiego. Warszawa: Wiedza Powszechna. (Reprint původního vydání z roku 1927).
Dynda, J. (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium.
Profantová, N., & Profant, M. (2004). Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri.
Szyjewski, A. (2003). Religia Słowian. Kraków: Wydawnictwo WAM.
Téra, M. (2009). Perun – bůh hromovládce: Sonda do slovanského panteonu. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
Váňa, Z. (1990). Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama.