Tato zpráva se zabývá otázkou existence a povahy předkřesťanského písma u Slovanů, často označovaného jako „slovanské runy“. V souladu s požadavkem na využití výhradně ověřených zdrojů je cílem poskytnout vyčerpávající analýzu založenou na současném vědeckém poznání v oblastech historie, archeologie a lingvistiky. Převažující akademický konsenzus je jednoznačný: v současné době neexistují žádné přímé, jednoznačné vědecké důkazy, které by podporovaly existenci původní, systematické předkřesťanské slovanské runové abecedy.
Otázka však není tak jednoduchá, aby ji bylo možné zodpovědět pouhým „ano“ či „ne“. Jedná se o komplexní problematiku zahrnující kulturní kontakty raně středověkých populací, samotnou definici „písma“ a motivace stojící za moderními historickými revizionismy. Tato zpráva proto postupuje systematicky. Nejprve stanoví pevně doložené počátky slovanské gramotnosti spojené s misí Konstantina a Metoděje a vytvořením hlaholice. Tento historický a lingvistický základ slouží jako referenční bod pro kritické zhodnocení veškerých starších a nejednoznačných důkazů. Následně se zpráva věnuje kritickému rozboru kusých písemných zmínek a archeologických nálezů, které jsou v této debatě často citovány. V závěrečné části jsou analyzovány moderní padělky a esoterické konstrukty, které významně zkreslily veřejné povědomí o této problematice. Cílem je oddělit ověřitelná historická data od nejednoznačných zpráv a moderních mýtů a poskytnout tak nuancovaný pohled na ranou slovanskou gramotnost.
I. Zaznamenaný úsvit slovanské gramotnosti: Cyrilometodějská mise a hlaholská abeceda
Pro jakékoli seriózní zkoumání hypotetického předkřesťanského písma je nezbytné nejprve pevně zakotvit analýzu v tom, co je vědecky nesporné. Prvním doloženým, systematickým a plně funkčním písmem vytvořeným specificky pro slovanský jazyk byla hlaholice. Její vznik a kontext slouží jako základní kámen, o který se opírá veškeré další hodnocení.
Politický a kulturní kontext Velké Moravy v 9. století
Vznik prvního slovanského písma nebyl náhodnou událostí, ale přímým důsledkem geopolitické situace ve střední Evropě 9. století. Velkomoravská říše pod vládou knížete Rastislava se nacházela v prekérním postavení mezi dvěma mocenskými bloky: Východofranskou a Byzantskou říší. Rastislavův diplomatický krok, kdy se obrátil na byzantského císaře Michala III. s žádostí o vyslání učitelů, nebyl pouze náboženským, ale především hluboce politickým aktem.
Klíčovým prvkem Rastislavovy žádosti byl požadavek na učitele schopné vést bohoslužby a vyučovat v jazyce srozumitelném místnímu obyvatelstvu. V době, kdy byla liturgie v národním jazyce revoluční myšlenkou, tento krok signalizoval snahu o vytvoření nezávislé církevní organizace. Samotná naléhavost a povaha této žádosti silně naznačuje, že na Velké Moravě neexistoval žádný zavedený písemný systém, který by byl schopen pojmout komplexní teologické a právní texty nezbytné pro fungování státu a církve. Mise měla zaplnit existující prázdnotu, nikoli nahradit funkční předchůdce.
Genialita hlaholského písma (hlaholice)
V reakci na Rastislavovu žádost sestavil byzantský učenec a diplomat Konstantin (později známý jako sv. Cyril) kolem let 862–863 n. l. zcela novou abecedu – hlaholici.
Hlaholice byla precizně navržena tak, aby dokonale odpovídala složitému fonetickému systému slovanského nářečí z okolí Soluně, kterým Konstantin a jeho bratr Metoděj hovořili. Tento jazyk se stal základem pro staroslověnštinu, první slovanský spisovný jazyk.
Grafická podoba hlaholice je unikátní. Ačkoli odborné debaty poukazují na možné inspirační zdroje v řecké minuskuli, koptských, hebrejských či samaritánských písmech, celkový systém je nepochybně originální.
Primát hlaholice
Vědecká obec se dnes drtivou většinou shoduje, že hlaholice je starší než druhé rané slovanské písmo, cyrilice. Pro tento závěr hovoří několik pádných důkazů. Nejstarší dochované slovanské rukopisy, jako jsou Kyjevské listy, jsou psány hlaholicí.
Naproti tomu cyrilice, která vznikla pravděpodobně na přelomu 9. a 10. století v Bulharsku, vykazuje zjevné známky pozdějšího původu. Její grafická podoba je z velké části odvozena z řeckého unciálního písma. Pro specificky slovanské hlásky, které řečtina neměla, však cyrilice přejala znaky, jejichž původ je zjevně v hlaholici.
II. Nejednoznačné písemné stopy: Interpretace středověkých kronik
Navzdory absenci přímých důkazů o existenci slovanského runového systému existuje několik často citovaných textových fragmentů ze středověkých pramenů, které jsou předkládány jako možné indicie. Kritická analýza těchto textů však odhaluje jejich nejednoznačnost a nutnost opatrné interpretace, která zohledňuje kontext, autorův záměr a použitou terminologii.
„Črtami i rězami“: Kritická analýza spisu Černorizce Chrabra „O písmenech“
Nejvýznamnějším a nejčastěji diskutovaným textem je pasáž ze spisu O písmenech, jehož autorem je bulharský mnich Černorizec Chrabr, působící na přelomu 9. a 10. století. V tomto díle, které obhajuje nově vytvořené slovanské písmo, Chrabr uvádí: „Prěжде ubo Slověne ne iměchǫ knigъ, nъ črъtami i rězami čьtěchǫ i gataachǫ, pogani sǫšte.“ (Dříve Slované neměli knihy, ale črtami a řezami četli a věštili, jsouce pohany).
Tato věta je klíčová, ale její interpretace není zdaleka jednoznačná. Odborníci nabízejí celé spektrum možných výkladů:
Minimalistický pohled: Výraz „črty a řezy“ odkazuje na nejjednodušší formy značek. Mohlo se jednat o vlastnické značky vypalované na dobytek, hraniční znaky na stromech, jednoduché zářezy na hůlkách sloužící k počítání (tzv. vrubovky) nebo k vedení primitivních záznamů. V tomto pojetí by se nejednalo o písmo v pravém slova smyslu, ale o mnemotechnické pomůcky.
Rituální pohled: Značky byly používány výhradně pro rituální účely, konkrétně pro věštění (gataachǫ) nebo pro kalendářní záznamy, jak naznačuje kontext pohanství. Takové symboly by neměly žádnou fonetickou hodnotu a jejich použití by bylo omezeno na úzkou sakrální sféru.
Protopísemný pohled: Chrabrova slova mohou naznačovat existenci rudimentárního, nestandardizovaného systému symbolů. Tento systém by stál na pomezí mezi prostými značkami a skutečnou abecedou, ale nedosahoval by úrovně plnohodnotného písma schopného zaznamenat souvislý text.
Je zásadní si povšimnout, že Chrabr explicitně uvádí, že Slované „neměli knihy“ (ne iměchǫ knigъ), a své „črty a řezy“ staví do protikladu k řádným písmům (řeckému, latinskému a nakonec hlaholici), která přišla s křesťanstvím.
Idoly v Rethře: Dekonstrukce zprávy Dětmara z Merseburku
Druhým často citovaným zdrojem je kronika německého biskupa Dětmara z Merseburku, který zemřel v roce 1018. Ve svém díle popisuje pohanskou svatyni polabského kmene Luticů v hradišti Riedegost (později známém jako Rethra).
Při analýze této pasáže je klíčové zaměřit se na přesnou volbu slov a porovnat ji s pozdějšími kronikáři, jako byl Adam Brémský. Dětmar pro popis rytin používá obecný latinský termín symbolis (symboly), nikoli specifické slovo pro písmena, litterae.
Dětmar viděl germánské runy, které byly v oblasti Baltského moře známé, a popsal je nepřesně jako „podivuhodné symboly“.
Viděl místní, slovanský piktografický nebo symbolický systém, který neměl žádnou souvislost se známými abecedami.
Jako křesťanský biskup popisující „démony“ uctívanou svatyni mohl použít literární topos (ustálený motiv), aby zdůraznil propracovanost pohanského kultu a tím i jeho nebezpečnost. Je známo, že jeho popisy pohanství jsou ovlivněny klasickými a křesťanskými stereotypy.
Závěrem lze říci, že Dětmarova zpráva je lákavou, ale v konečném důsledku neověřitelnou a nejednoznačnou indicií. Nemůže sloužit jako definitivní důkaz existence svébytného slovanského písma.
III. Archeologický záznam: Argument z ticha a jeden jedinečný objev
Po analýze nejednoznačných textů je nutné obrátit se k hmotným pramenům. V archeologii hraje klíčovou roli nejen to, co se nachází, ale i to, co chybí. Až do nedávné doby byla debata o slovanských runách charakterizována především ohromující absencí jakýchkoli fyzických důkazů.
Nedostatek fyzických důkazů: Nápadná absence
Navzdory více než století intenzivních archeologických výzkumů na nesčetných raně slovanských lokalitách po celé Evropě – od opevněných hradišť po venkovské osady – nebyl nikdy objeven jediný ověřený artefakt, který by nesl nápis v unikátním, původním a systematickém slovanském runovém písmu. Tento „argument z ticha“ je v archeologii mimořádně silný. Pokud by takový systém byl běžně používán, byť jen pro rituální či vlastnické účely, je téměř jisté, že by se za tak dlouhou dobu výzkumů našel alespoň nějaký jeho pozůstatek na keramice, kostech, zbraních či špercích. Tato absence činí z každého potenciálního nálezu písma v raně slovanském kontextu naprostou senzaci, jakou se stal objev z Lánů u Břeclavi.
Případová studie: Nápis z Lánů u Břeclavi (objeven 2017, publikován 2021)
V roce 2021 obletěla světové akademické kruhy zpráva o nálezu, který přepsal dosavadní chápání gramotnosti u nejstarších Slovanů. Tento objev neprokázal existenci „slovanských run“, ale odhalil něco možná ještě zajímavějšího – přímý kontakt raných Slovanů s písemnou kulturou jejich germánských sousedů.
Kontext a datace
Artefaktem je fragment zvířecího žebra, pravděpodobně tura domácího.
Runologická analýza
Vyryté znaky byly předány k analýze přednímu světovému specialistovi na starogermánské jazyky, profesoru Robertu Nedomovi z Vídeňské univerzity. Jeho závěr byl jednoznačný: jedná se o runy germánského staršího futharku.
Historický význam
Tento objev je přelomový. Nepotvrzuje existenci bájných „slovanských run“. Naopak, dokazuje, že někteří Slované v 7. století byli v přímém kulturním kontaktu s germánským světem (pravděpodobně s Langobardy, kteří v oblasti sídlili před svým odchodem do Itálie) a byli obeznámeni s jejich písmem.
Tento nález zároveň poskytuje první možný hmotný referent pro výše zmíněnou zprávu Černorizce Chrabra. Je možné, že jeho „črty a řezy“, kterými pohanští Slované „četli a věštili“, nebyly pozůstatkem ztraceného slovanského systému, ale právě přejatými a adaptovanými germánskými runami, používanými pro podobné účely, pro jaké je používali Germáni – k věštění, rituálům či označování majetku.
Samotná povaha artefaktu – učební pomůcka – je možná ještě významnější než písmo samotné. Nenalezl se hotový výrobek s nápisem (zbraň, šperk), ale nástroj k osvojení si dovednosti psát.
Tabulka 1: Analýza runového nápisu z Lánů u Břeclavi. Nápis obsahuje posledních sedm znaků starogermánské runové abecedy (staršího futharku), což potvrzuje jeho germánský původ.
IV. Pseudohistorie a moderní spiritualita: Padělky a invence
Veřejné povědomí o „slovanských runách“ je dnes silně ovlivněno řadou textů a symbolů, které však nemají žádný historický základ. Jedná se buď o prokazatelné padělky z moderní doby, nebo o novodobé systémy vytvořené v rámci esoterických a novopohanských hnutí. Pro splnění požadavku na „ověřené zdroje“ je nezbytné tyto jevy jasně identifikovat a oddělit je od seriózního historického bádání.
„Velesova kniha“: Případová studie pseudovědeckého padělku
Nejznámějším a nejvlivnějším dílem, které je často prezentováno jako doklad slovanského písma, je takzvaná Velesova kniha (Velesova kniha). Podle svých zastánců se jedná o soubor textů vyrytých na bukových destičkách, které údajně v roce 1919 nalezl bělogvardějský důstojník a které se následně ztratily během druhé světové války.
Vědecká komunita však Velesovu knihu jednomyslně a bez jakýchkoli pochybností považuje za padělek, který s největší pravděpodobností vznikl v prostředí ruské emigrace v polovině 20. století.
Lingvistická analýza: Jazyk knihy je nesystematickým a lingvisticky nemožným hybridem různých slovanských jazyků z různých historických období. Obsahuje anachronismy, gramatické chyby, uměle vytvořené tvary a náhodné koncovky, které neodpovídají vývojovým zákonitostem žádného slovanského jazyka.
Paleografická analýza: Samotné „písmo“ vykazuje znaky, které mohl vytvořit pouze novodobý autor s povrchní znalostí starých písemných systémů. Již v roce 1960 provedla expertizu jediné dochované fotografie destičky sovětská paleografka L. P. Žukovská a označila ji za „podvržený předcyrilský rukopis“.
Obsahová analýza: Kniha předkládá ucelený a detailní výklad slovanské mytologie, historie a náboženství, čímž pohodlně zaplňuje všechny mezery v našich znalostech. Tento rys je typickým znakem romantizujících padělků 19. a 20. století, které se snažily vytvořit „národní epos“ po vzoru jiných národů.
Vznik moderních „slovanských runových“ systémů
Kromě padělků, které se snaží tvářit jako autentické historické prameny, existuje dnes celá řada „slovanských runových“ abeced. Tyto systémy jsou však bez výjimky moderními výtvory, které vznikly ve 20. a 21. století v kontextu slovanského novopohanství (Rodnověří) a dalších esoterických proudů.
Tyto abecedy nemají žádnou prokazatelnou historickou kontinuitu s jakoukoli staroslovanskou praxí. Jejich autoři se často inspirují germánskými runovými systémy (jako je starší futhark nebo esoterické runy Armanen), které kombinují se symboly ze slovanské lidové výšivky, mytologickými koncepty a romanticko-nacionalistickými myšlenkami.
Přetrvávající popularita těchto padělků a novotvarů navzdory drtivým vědeckým důkazům není primárně otázkou historické evidence. Je zakořeněna v moderní psychologické a ideologické potřebě. Zaznamenané dějiny slovanské vysoké kultury začínají christianizací a přijetím písma z Byzance. Pro nacionalistická a později novopohanská hnutí představuje tato skutečnost problém: „zlatý věk“ národní identity jako by začínal „importovanou“ kulturou a náboženstvím. Padělek jako Velesova kniha nebo vytvoření moderních „slovanských run“ slouží k vytvoření nového, alternativního příběhu o původu. Poskytuje hmatatelné spojení s údajnou mocnou, gramotnou a „čistou“ předkřesťanskou minulostí, která se vyrovná germánskému či řecko-římskému světu. Víra v tyto systémy tak naplňuje moderní touhu po „autentičtějším“, domorodém kulturním základu.
V. Závěr: Syntéza ověřitelných poznatků
Na základě podrobné analýzy dostupných ověřených zdrojů lze dospět k jednoznačným závěrům, které zodpovídají původní otázku ohledně existence a povahy „slovanských run“.
Systematické shrnutí předložených důkazů ukazuje následující:
Jediným doloženým, originálním a komplexním písmem vytvořeným pro slovanský jazyk v raném středověku je hlaholice. Její vznik v 9. století je historicky pevně zakotven v kontextu byzantské misie na Velkou Moravu a představuje skutečný počátek slovanské literární tradice.
Písemné zmínky středověkých kronikářů jsou nejednoznačné a neprůkazné. Zpráva Černorizce Chrabra o „črtách a řezech“ potvrzuje existenci primitivního, neabecedního systému značek pro počítání a věštění, ale explicitně popírá existenci „knih“ či plnohodnotného písma. Popis „jmen“ vyrytých na idolech v Rethře od Dětmara z Merseburku je příliš vágní a potenciálně ovlivněný literárními a náboženskými stereotypy, než aby mohl sloužit jako spolehlivý důkaz.
Archeologický záznam je charakterizován absencí jakýchkoli nálezů, které by dokládaly existenci původního slovanského písma. Jediný přímý archeologický důkaz písma v raně slovanském kontextu před 9. stoletím, nález z Lánů u Břeclavi, nese nápis v germánském starším futharku. Tento klíčový objev nedokazuje existenci „slovanských run“, ale naopak svědčí o kulturních kontaktech a přejímání písma od germánských sousedů.
Materiály, které jsou v populární a esoterické literatuře nejčastěji prezentovány jako „slovanské runy“, jsou buď prokázanými padělky z 20. století (jako Velesova kniha), nebo moderními duchovními a uměleckými výtvory bez historického základu.
Definitivní odpověď na základě dostupných „ověřených zdrojů“ tedy zní, že koncept původní, systematické „slovanské runové abecedy“ zůstává hypotézou bez jakéhokoli přímého vědeckého či archeologického důkazu. Termín „slovanské runy“, jak je běžně chápán a šířen v populární kultuře, nemá oporu v ověřitelné historické realitě.
Autentický příběh, který odhaluje moderní věda, je však mnohem komplexnější a zajímavější. Raní Slované nebyli zcela negramotní ani izolovaní. Byli dynamickou populací, která aktivně interagovala se svým okolím a přejímala technologie, včetně písma, od svých sousedů. Historie rané slovanské gramotnosti tedy není příběhem o ztracené, bájné runové tradici, ale fascinujícím svědectvím o kulturním kontaktu, adaptaci a nakonec o geniálním tvůrčím aktu, kterým bylo stvoření hlaholice – skutečného úsvitu slovanské vzdělanosti.