Termín „radubice“, který uvádíte, je s největší pravděpodobností překlep pro Radunici (rusky Radonica). Z hlediska etnografie a slavistiky (např. podle klasických prací Lubora Niederleho či P. Bogatyrjova) jde o dva specifické projevy slovanského kultu předků, které se liší geograficky, časově i teologickým akcentem.
Zde je srovnání založené na akademických poznatcích z oboru etnologie a religionistiky:
1. Geografické a etnické rozdělení
Radunice (Radonitsa): Je primárně východoslovanský zvyk. Je hluboce zakořeněn v Rusku, Bělorusku a částečně na Ukrajině. Vychází z lidové tradice, kterou pravoslavná církev později integrovala do svého kalendáře.
Zadušnice: Je typický jihoslovanský zvyk (Srbsko, Bulharsko, Černá Hora, Severní Makedonie). Termín se používá i v západokřesťanském kontextu (jako Dušičky), ale v akademickém smyslu „hostin na hrobech“ mluvíme o pravoslavném balkánském rituálu.
2. Etymologie a náboženský význam
Radunice: Název je odvozen od staroslovanského kořene „rad-“ (radost). Klíčovým konceptem je „Radostné připomínání zesnulých“. Smyslem není truchlení, ale sdílení radosti z Kristova vzkříšení s mrtvými. Je to tzv. „Velikonoce mrtvých“.
Zadušnice: Název pochází ze spojení „za duše“. Důraz je kladen na přímluvnou modlitbu za spásu duší zesnulých. Je to rituál více zaměřený na milosrdenství, almužnu a liturgickou vzpomínku.
3. Časové vymezení
Radunice: Slaví se pouze jednou ročně, a to v pevné vazbě na Velikonoce (obvykle druhé úterý po pravoslavné Velikonoci, tedy 9. den po Vzkříšení).
Zadušnice: Konají se několikrát do roka, vždy v sobotu (sobota je v pravoslaví dnem klidu a vzpomínky na mrtvé). Nejdůležitější jsou:
Mjasopustní zadušnice (před začátkem půstu),
Letniční zadušnice (před svátkem Trojice),
Dmitrovské zadušnice (na podzim).
4. Rituální rozdíly (podle etnografických studií)
Společné prvky: Obě tradice zahrnují rituální jídlo (pšenice/kolivo, chléb, víno) a hostinu přímo na hřbitově.
Specifikum Radunice: Typická je přítomnost velikonočních symbolů, zejména barevných vajec (kraslic), která se kutálejí po hrobech nebo se na ně pokládají. Je zde silnější prvek „veselí“ (přípitky s mrtvými).
Specifikum Zadušnic: Silnější důraz na rozdávání jídla cizím lidem a chudým („za duši“ zesnulého). Na Balkáně je rituál často doprovázen vykuřováním hrobů kadidlem a poléváním hrobového místa vínem do kříže.
Doporučené akademické zdroje pro hlubší studium:
Niederle, Lubor: Život starých Slovanů. (Základní dílo české slavistiky, rozebírá kult mrtvých a obřady na hrobech).
Bogatyrjov, Petr: Lidová kultura východních a západních Slovanů. (Etnografické studie zaměřené na rituální chování a magické funkce jídla).
Tokarev, Sergej A.: Religioznye verovanija vostočnoslavjanskich narodov. (Detailní rozbor Radunice z hlediska historického vývoje).
Mencej, Mirjam: Copies of the Afterlife (Studie o balkánských Zadušnicích a jejich předkřesťanských kořenech).
Pokud byste hledal v archivech, pro Radunici hledejte pod heslem „Radonitsa“ a pro jihoslovanský kontext pod „Zadušnice“ (srbsky Zadušnice, bulharsky Zadušnica).