Zbručský idol (nalezený v roce 1848 v řece Zbruč na dnešní Ukrajině) je pravděpodobně nejslavnější a nejlépe zachovalou kamennou sochou, která je spojována se slovanským předkřesťanským náboženstvím. Jde o vysoký (2,67 m) vápencový sloup se čtyřmi stěnami, který je horizontálně rozdělen do tří pater.
Boris Rybakov tuto sochu nevnímal jen jako zobrazení jednoho božstva (jak se dříve myslelo, často se jí říkalo „Svantovít“ kvůli čtyřem tvářím), ale jako kompletní kosmologický model slovanského vesmíru. Jeho interpretace je dodnes neuvěřitelně populární, přestože je z vědeckého hlediska považována za silně spekulativní.
Zde je přesný rozbor toho, jak Rybakov idol „četl“:
1. Horizontální dělení: Tři světy (Osa vesmíru)
Rybakov tvrdil, že tři patra sochy představují tři úrovně slovanského kosmu (Axis Mundi – osu světa):
Horní patro (Nebe/Prav): Svět nejvyšších bohů. Zde se nacházejí čtyři velké postavy pod jedním společným kloboukem.
Prostřední patro (Země/Jav): Svět lidí. Jsou zde vyobrazeny menší postavy (muži a ženy), které se drží za ruce v jakémsi kruhovém tanci (chorovodu). Podle Rybakova to symbolizuje lidské společenství a pozemský život.
Spodní patro (Podsvětí/Nav): Svět mrtvých a podzemních sil. Jsou zde zobrazeny klečící postavy (viditelné ze tří stran), které na svých rukou nesou váhu celého světa (prostředního a horního patra).
2. Vertikální dělení: Konkrétní bohové horního patra
Rybakov šel ještě dál a na základě drobných atributů, které postavy v nejvyšším patře drží, přesně určil, o jaké bohy jde. Vytvořil tak v podstatě vizuální slovanský pantheon:
Mokoš (Bohyně úrody a osudu): Postava držící v ruce roh hojnosti. Rybakov ji označil za hlavní ženské božstvo.
Lada (Bohyně jara a manželství): Postava držící malý prsten (nebo náramek).
Perun (Bůh hromu a války): Postava, u které je vyobrazen kůň a meč. Kůň a zbraň byly podle Rybakova jasnými atributy hromovládce a válečníka.
Dažbog / Chors (Bůh slunce): Čtvrtá postava nemá v rukou žádný předmět, ale na oblečení má symbol solárního kruhu.
3. Veles jako držitel světa
Postavu v nejspodnějším patře, která klečí a drží svět, Rybakov jednoznačně identifikoval jako Velese, boha podsvětí, magie a stád. Podle jeho výkladu tak idol ukazuje jasnou opozici a zároveň spolupráci mezi nebeskými bohy nahoře a podsvětním bohem dole.
Co na to říká moderní věda?
Rybakovův výklad je naprosto fascinující, logicky do sebe zapadá a vizuálně dává smysl. Je to model, který dnes s oblibou přebírají novopohanská hnutí. Z pohledu moderní kritické vědy (např. L. P. Słupecki nebo čeští religionisté) je ale problematický:
Přílišná představivost: Určovat jména bohů jen na základě prstýnku nebo meče je obrovská spekulace. Slované sice pravděpodobně rozdělovali svět na nebe, zemi a podsvětí, ale naroubovat na to konkrétní jména z písemných pramenů je podle akademiků spíše Rybakovovo zbožné přání než historický fakt.
Otázka původu: Někteří současní historici dokonce zpochybňují, zda je idol vůbec čistě slovanský. Objevují se i teorie, že jde o dílo nomádských kmenů (např. Kumánů) nebo o sochu, která vznikla až v 19. století jako romantické falzum (ačkoliv většina archeologů se dnes stále přiklání k tomu, že jde o raně středověký originál).
Rybakov tedy vzal tajemný kámen a vytvořil z něj dokonalou, až encyklopedickou učebnici slovanského náboženství.