Boris Alexandrovič Rybakov (1908–2001) byl jedním z nejvlivnějších, nejproduktivnějších, ale z dnešního pohledu také nejkontroverznějších sovětských a ruských archeologů a historiků 20. století.
Po několik desetiletí de facto vládl sovětské archeologii a zanechal za sebou obrovské množství nashromážděného materiálu. Jeho teoretické závěry ohledně slovanského pohanství jsou však dnešní moderní vědou přijímány s velkou rezervou.
Zde je přehled jeho života, díla a složitého akademického odkazu:
1. Život a kariéra v čele sovětské vědy
Zázemí a vzestup: Narodil se v Moskvě do rodiny s hlubokými intelektuálními a starověreckými kořeny. Vystudoval Lomonosovovu univerzitu a velmi brzy se prosadil v akademických kruzích.
Akademická dominance: V letech 1956 až 1987 (více než 30 let!) působil jako ředitel Ústavu archeologie Akademie věd SSSR. Tato pozice mu dávala absolutní kontrolu nad směřováním archeologického výzkumu v celém Sovětském svazu.
Uznání: Za svou práci získal řadu státních vyznamenání, včetně Leninovy a Stalinovy ceny.
2. Hlavní dílo a výzkumné zaměření
Rybakov se primárně věnoval dějinám Kyjevské Rusi, vzniku slovanské státnosti a předkřesťanské kultuře. Jeho publikační činnost je ohromující.
Řemeslo staré Rusi (1948): Toto je pravděpodobně jeho nejhodnotnější a vědecky nejodolnější dílo. Rybakov v něm na základě archeologických nálezů detailně a brilantně zmapoval úroveň metalurgie, šperkařství a dalších řemesel, čímž dokázal vysokou technologickou vyspělost raně středověkých východních Slovanů.
Pohanství starých Slovanů (1981) a Pohanství staré Rusi (1987): Tato dvě masivní monumentální díla jsou tím, pro co je dnes nejvíce známý v kontextu spirituality. Pokusil se v nich zrekonstruovat celou slovanskou mytologii od doby kamenné až po přijetí křesťanství.
3. Proč je dnes jeho dílo o pohanství považováno za kontroverzní?
Ačkoliv Rybakov shromáždil úctyhodné množství archeologických a etnografických dat, moderní slavisté, historici a religionisté (jako dříve zmíněný Gieysztor nebo Téra) jeho metodologii a závěry ostře kritizují. Důvody jsou následující:
Sovětský patriotismus a antinormanismus: Rybakov tvořil v době, kdy bylo politicky žádoucí dokazovat „velikost a starobylost“ ruského/slovanského národa. Snažil se posunout vznik slovanského etnika hluboko do pravěku (až k tripolské kultuře do doby měděné) a radikálně odmítal jakýkoliv podstatný vliv skandinávských Vikingů (Varjagů) na vznik Kyjevské Rusi, ačkoliv o něm dnes archeologie i genetika jasně svědčí.
Přeinterpretování pramenů: Rybakov měl tendenci vidět pohanské mýty úplně ve všem. Známý je jeho přístup, kdy vzal ruské lidové výšivky na ručnících z 19. století a tvrdil, že jejich geometrické vzory jsou přesným, tisíce let starým záznamem o uctívání bohyně Mokoš. Moderní věda takové zkratky napříč staletími odmítá.
Vymyšlený pantheon (kult boha Roda): Rybakov přišel s teorií, že Slované vlastně nebyli klasičtí polyteisté, ale že uctívali jednoho nejvyššího boha-stvořitele jménem Rod, z něhož vše pochází. Moderní kritická analýza textů však ukazuje, že „rod“ v tehdejších pramenech spíše označoval duchy předků a příbuzenství, nikoliv všemocného stvořitele vesmíru. Rybakov si tak trochu vytvořil slovanské náboženství, které se mu líbilo.
Shrnuto
Boris Rybakov byl gigantem terénní archeologie a jeho přínos pro poznání materiální kultury a řemesel staré Rusi je nezpochybnitelný. Jakmile se však pustil do interpretace mytologie a duchovnosti, jeho závěry se často měnily v romantizující, vlasteneckou fikci, která spíše odrážela to, jací by Slované měli podle něj být, než to, co říkají tvrdá data.
Zajímal by vás nějaký konkrétní příklad jeho teorií – například jak velmi specificky interpretoval slavný Zbručský idol (čtyřhlavou kamennou sochu), nebo byste raději prozkoumali spolehlivější autory zkoumající východoslovanské prostředí?