Tato studie, vycházející z pramenů Ústavu dějin hmotné kultury Polské akademie věd, Ústavu religionistiky FF MU a prací předních badatelů (Leszek Paweł Słupecki, Aleksander Gieysztor, Andrzej Szyjewski či Leszek Gardeła), vám předkládá detailní pohled na tento archaický kult předků. Striktně se přitom vyhýbáme jakýmkoliv novopohanským konstruktům typu Velesova kniha.
1. Úvod a vymezení pojmu
Dziady (bělorusky Дзяды, litevsky Ilgės) je souhrnný termín pro staroslovanské obřady věnované duchům zesnulých předků. Z religionistického a etnologického hlediska nejde jen o pasivní vzpomínání na mrtvé, nýbrž o aktivní rituál komensality (společného stolování) s entitami ze zásvětí. Cílem bylo získat přízeň mrtvých, kteří byli považováni za strážce rodinného blaha, plodnosti a úrody.
2. Etymologický a lingvistický rozbor
Z hlediska historické lingvistiky, jak ji definuje například Aleksander Brückner ve svém etymologickém bádání či autoři publikace Zarys gramatyki porównawczej języków słowiańskich, je termín velmi starobylý:
Kořen slova: Polské dziad a běloruské dzjad (česky děd) primárně označuje starého člověka, dědečka, ale v plurálu (dziady) nabývá sakrálního významu "předkové", "praotcové".
Sémantický posun: V lidové kultuře se termínem "dziad" začal později označovat také potulný žebrák. Věřilo se totiž, že tito lidé bez domova, stojící na okraji společnosti (v tzv. liminální sféře), fungují jako prostředníci mezi světem živých a mrtvých, a proto byli během svátků hoštěni výměnou za modlitby za zesnulé.
3. Historický a archeologický kontext
Písemné prameny o pohanských rituálech tohoto typu u západních Slovanů pocházejí především od křesťanských kronikářů, kteří je tvrdě odsuzovali.
Kroniky: Břetislavova dekreta (11. století, Čechy) zakazují "scény a modloslužby, jež se dějí na rozcestích a křižovatkách... a prázdné hry, jež konají nad svými mrtvými". Thietmar z Merseburgu i Helmold z Bosau popisují hrůzu polabských Slovanů z nepokojených mrtvých.
Archeologie a upíři (vampyrismus): Mimořádně důležité jsou zde výzkumy, které provádí Leszek Gardeła (Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk). Podle jeho analýz raně středověkých pohřebišť existovala úzká spojitost mezi rituálem Dziady a strachem z tzv. atypických (často mylně nazývaných protivampýrských) pohřbů. Pokud živí zanedbali Dziady a nedodali mrtvým úctu a potravu, hrozilo, že se předek vrátí jako upiór (upír/striga), aby sál životní sílu rodu.
Milodary v hrobech: Výzkumy Nadi Profantové z Archeologického ústavu AV ČR potvrzují, že ukládání potravy a nádob (např. pražského typu) do hrobů či na ně bylo standardní praxí, dokazující víru ve fyzické potřeby duší v Navi (zásvětí).
4. Etnologická analýza: Jak se Dziady slavily
Tradiční rituál, jak jej rekonstruuje etnologie na základě běloruských a východopolských zvyků, měl pevně danou choreografii. Přestože jarní Dziady existovaly, nejvýznamnější byly ty podzimní, konané na přelomu října a listopadu (v době usínání přírody).
Fáze rituálu
Očištění a příprava prostoru: Domácnost musela být uklizena. Ženy připravovaly rituální pokrmy, mezi kterými nesměla chybět kuťa (sladká pšeničná kaše), med, vejce, bliny a alkohol (medovina, pivo, vodka). Během vaření se zachovávalo posvátné ticho.
Pozvání duší: Hospodář otevíral okna nebo dveře, aby duše mohly vstoupit, a odříkával rituální formuli: "Dziady, dziady, pojďte k nám, pojďte s námi jíst a pít." 3. Hostina: Jedlo se v naprostém tichu nebo se mluvilo jen o zesnulých. Z každého chodu byla část ukápnuta na stůl, na podlahu nebo do zvláštní misky (dla dziadów). Lžíce se nesměly po večeři umývat, nechávaly se přes noc na stole.
Zahřívání duší (Grumadki): Na křižovatkách cest, v okolí osad a později přímo na hřbitovech se pálily obrovské ohně. Oheň měl dvojí funkci: ukazoval zbloudilým duším cestu do světa živých a umožňoval jim se ohřát před nadcházející zimou. Tento zvyk je přímým předchůdcem dnešního zapalování svíček na hrobech.
Karaboszki: Zcela ojedinělým zvykem, doloženým etnograficky, byla výroba dřevěných masek, tzv. karabošek, které se umisťovaly kolem rituálního místa, aby poskytly dočasná těla nebo tváře přicházejícím duším.
5. Geografické rozšíření: Minulost a současnost
Kde se slavily dříve
Jak podotýká Jacek Banaszkiewicz či Henryk Łowmiański, podzimní Dziady byly stěžejním svátkem v celém západoslovanském prostoru a na území dnešního Polska, Běloruska, Litvy a západní Ukrajiny. Světovou slávu tomuto obřadu zajistil polský romantický básník Adam Mickiewicz ve svém veršovaném dramatu Dziady, kde geniálně propojil reálný etnografický materiál z litevsko-běloruského pomezí (venkovský lid vyvolávající duchy v opuštěné kapli) s národní mystikou.
Kde a jak se slaví dnes
Polsko: Církvi se (navzdory obrovské snaze po celá staletí) nepodařilo tento lidový svátek zcela vymýtit, proto jej asimilovala do svátku Památky všech věrných zemřelých (tzv. Zaduszki - 2. listopadu). Dnes se slaví primárně křesťansky, ale zvyk masivního zapalování svíček na hrobech a návštěv hřbitovů je přímým pokračováním pálení pohanských ohňů grumadki.
Bělorusko: Zde si Dziady (Дзяды) zachovaly nejvíce ze svého původního folklorního charakteru. Konají se několikrát do roka (např. Radunické, Trojiční, Podzimní). Podzimní Dziady (často začátkem listopadu) zahrnují bohaté rodinné hostiny, při nichž se dodnes otevírají okna a ponechává se na stole jídlo a nalitá vodka pro předky. V 90. letech 20. století se Dziady staly v Bělorusku významným symbolem národního uvědomění a vzpomínkou na oběti politických represí (např. pochody do lesa Kurapaty).
Česko a Slovensko: Archaické rysy (ponechávání jídla, přetékání mléka do ohně pro dušičky) přežívaly v lidové kultuře do 19. století, dnes jsou však plně nahrazeny poklidným zapalováním svíček a úpravou hrobů na Dušičky.
6. Závěr
Z pohledu Studia mythologica Slavica představovaly Dziady nejdůležitější mechanismus pro udržování rovnováhy mezi světem živých a přírodních cyklů. Smrt u Slovanů nebyla konečnou stanicí, ale přechodem do statusu mocného ochránce rodu. Rituál sdílení potravy nebyl pouhou pietou, byl to závazný sociální a sakrální kontrakt.