úterý 21. dubna 2026

Tažen na saních

 Motiv „tažení na saních“ či uložení mrtvého na sáně (ve staroruštině sani) představuje ve východoslovanském kulturním okruhu klíčový odlučovací a transportní mechanismus spojený s přechodem do záhrobí. Z hlediska sémiotiky a historické antropologie (jak upozorňuje Boris Uspenskij či Vjačeslav Ivanov) nešlo o nahodilou volbu vozidla, nýbrž o hluboce zakořeněný náboženský a rituální imperativ.

Níže předkládám podrobnou analýzu tohoto fenoménu, opřenou o písemné, lingvistické a archeologické prameny.


1. Historické prameny: Sáně v Pověsti dávných let

Užití sání jako výhradního pohřebního vozidla pro příslušníky elity je explicitně doloženo v kyjevském letopisectví. Nejznámější záznam se týká úmrtí knížete Vladimíra I. Svatoslaviče (Velikého) v roce 1015, které jsme nakousli v předchozí analýze.

  • Pohřeb knížete Vladimíra: Letopisec v Pověsti dávných let uvádí, že po utajeném vynesení těla skrze proraženou stěnu bylo tělo „naloženo na sáně, vezeno a položeno v chrámu svaté Bohorodičky“ (Překlad M. Téra, Pověst dávných let, 2014).

  • Pohřeb v letních měsících: Co je z hlediska religionistiky naprosto zásadní, je fakt, že sáně se k pohřbům používaly celoročně, tedy i v létě. Historik Aleksander Gieysztor (Mitologia Słowian, 2006) a filolog Boris Uspenskij (Filologičeskije razyskanija..., 1982) zdůrazňují záznamy o letních pohřbech ruríkovských knížat (např. svatého Borise či knížete Izjaslava), kdy byla těla rovněž tažena na saních, přestože sníh dávno roztál a použití kolového vozu by bylo logičtější a snazší.

2. Etnolingvistika: Metafora „Seděti na saněch“

Fakt, že sáně byly neodmyslitelně spjaty s cestou do záhrobí, pronikl hluboko do jazyka a vytvořil ustálený frazeologismus.

  • Poučení Vladimíra Monomacha (okolo r. 1117): Kníže Vladimír II. Monomach začíná svůj slavný literární a politický testament, zařazený do Pověsti dávných let, slovy: „Sěďa na saněchъ, pomyslichъ vъ duši svojej...“ (Sedě na saních, pomyslel jsem si v duši své...).

  • Sémantický význam: Akademik Dmitrij Lichačov (jehož práce tvoří kánon pro staroruskou literaturu) a následně sémiotická škola z Tartu prokázali, že Vladimír Monomach v době psaní textu reálně na saních neseděl. Ve staroruštině šlo o terminus technicus označující stáří, blížící se smrt a přípravu na poslední cestu. Výraz „sedět na saních“ znamenal stát jednou nohou v Navu (podsvětí). Sáně zde symbolizují samotný práh mezi životem a smrtí.

3. Sáně vs. Vůz: Proč se mrtvý nesměl vozit na kolech?

Z interdisciplinárního pohledu (kombinujícího etnologii a historii) vyvstává otázka, proč musely být použity sáně, i když se musely těžce táhnout letním blátem. Odpověď leží v mytickém vnímání technologií a prostoru u raných Slovanů.

  • Zákon rituálního archaismu: Náboženský rituál je ze své podstaty konzervativní. Podle zjištění Henryka Łowmiańského (Religia Słowian i jej upadek, 1979) jsou sáně vývojově mnohem starší než kolový vůz (smyky se používaly už v době kamenné). V archaických kulturách platí, že pro styk s posvátnem (smrtí) se nesmí používat novodobé, „profánní“ vynálezy každodenní práce, ale starobylé, sakralizované prostředky. Kolový vůz patřil živým, sáně patřily předkům.

  • Dotek s Matkou Zemí: Sáně, na rozdíl od vozu na vysokých kolech, nenesou tělo mrtvého vysoko ve vzduchu, ale smýkají jej těsně nad zemí, či v přímém kontaktu s ní. Země (ztotožňovaná v některých koncepcích s bohyní Mokoší, srov. Téra, 2009) představovala lůno, ze kterého život vzešel a do kterého se musel vrátit. Sáně umožňovaly kontinuální „přidržování“ mrtvého u chthonické sféry už během transportu.

  • Zamezení návratu: Kolo se točí v kruhu – cyklicky se vrací do stejného bodu. V magii odlučování bylo kruhovému pohybu přisuzováno riziko, že by se mrtvý (jako revenant) mohl „votočit“ a vrátit zpět do vesnice. Sáně naproti tomu zanechávají jednosměrnou, rovnou stopu. Jsou taženy vpřed a jejich smyk neindikuje návrat (Banaszkiewicz, 1986).

4. Archeologické doklady: Transportní prostředky v hrobech

Fyzické důkazy o používání sání (či lodí) v pohřebním rituálu poskytuje moderní archeologie pohřebišť.

  • Východní a severní okruh: Archeolog Leszek Gardeła z Polskiej Akademii Nauk ve svých pracích o vikinsko-slovanské syntéze a netypických pohřbech upozorňuje, že u raně středověkých elit v oblasti Kyjevské Rusi, ale i u západních Slovanů v zónách skandinávského vlivu, nacházíme v mohylách zbytky dopravních prostředků. Zatímco Seveřané preferovali lodě (spojení s vodou jako hranicí, např. hrob v Osebergu nebo rusko-švédské pohřby v Gnězdovu), v kontinentálnějších slovanských regionech to byly právě sáně či vozy zbavené kol (nebo u nichž kola sloužila jen jako konstrukční opora pro kurhan).

  • Symbolika tažení: Není bez zajímavosti, že v některých archeologicky zkoumaných elitních hrobech (srov. N. Profantová na českém materiálu a A. Gieysztor na polském) se nacházejí pozůstatky tažných zvířat (koní), která byla rituálně usmrcena. Kůň zde nesloužil jen jako symbol statutu, ale jako psychopomp – převozník duše, který měl sáně s mrtvým dotáhnout až do sféry boha Velese.

Závěr pro váš článek

Budete-li tento motiv zapracovávat do svého textu, doporučuji fenomén „tažení na saních“ klasifikovat jako vysoce formalizovaný odlučovací mechanismus elit. Použití sání v době, kdy byl k dispozici kolový vůz (a to i v létě), jasně dokazuje, že transport mrtvého na pohřebiště nebyl chápán jako praktický logistický přesun, nýbrž jako posvátná jízda (přechod hranice). Fráze „sedět na saních“ tak představuje jeden z nejkrásnějších dochovaných střípků slovanské eschatologické terminologie, kde dopravní prostředek splývá s konceptem samotné smrti.

Pohřební zvyklosti raných Slovanů

 

Pohřební zvyklosti raných Slovanů jako odlučovací rituály: Analýza bdění, omývání a vynášení těla z interdisciplinární perspektivy

Abstrakt: Studie se zabývá třemi klíčovými fázemi raně slovanského pohřebního ritu, které z hlediska teorie přechodových rituálů (Arnold van Gennep) spadají do fáze odlučovací (preliminární). Konkrétně je analyzováno bdění u mrtvého, rituální omývání těla a specifické způsoby vynášení mrtvého z obydlí. Studie využívá komparativního materiálu psaných pramenů (Pověst dávných let, zprávy arabských cestovatelů), archeologických nálezů (L. Gardeła, N. Profantová) a lingvistické a semiotické analýzy (V. Ivanov, V. Toporov, B. Uspenskij).

1. Úvod: Smrt jako přechod v archaickém slovanském myšlení

V předkřesťanském slovanském světonázoru nebyla smrt vnímána jako definitivní zánik, nýbrž jako radikální změna ontologického statutu jedince. Tělo a duše (či vícero duší, jak uvažuje A. Szyjewski na základě etnolingvistických dat) procházely transformací, při níž se zesnulý přesouval ze sféry živých do sféry mrtvých (Nav, Irij), jíž vládl chthonický bůh Veles (Téra 2009; Dynda 2017). Aby byl tento přesun úspěšný a aby se zabránilo návratu mrtvého v podobě revenanta (upíra, strigy), musela komunita provést sérii striktně daných odlučovacích rituálů (Gieysztor 2006).

2. Bdění u mrtvého (Vigilie)

Fáze mezi úmrtím a konečným uložením (či spálením) těla představovala období extrémní liminality. Zesnulý již nepatřil mezi živé, ale ještě nedosáhl podsvětí.

  • Apotropaická a sociální funkce: Bdění u mrtvého nebylo v raně slovanské kultuře pouze projevem piety, ale především nutným bezpečnostním opatřením. Otevřené oči nebo ústa mrtvého byla vnímána jako brána, kterou může duše buď nesprávně uniknout, nebo jíž mohou do těla vstoupit démonické entity (Uspenskij 1982).

  • Hluk a oheň: Během bdění se často udržoval oheň a vytvářel hluk (tzv. trizna, ačkoliv tento termín v Pověsti dávných let označuje širší komplex pohřebních her a zápasů; srov. Niederle 1916). Zprávy arabského cestovatele Al-Mas'údího z 10. století zanechávají svědectví o výrazném emočním projevu, lamentacích (pláčkách) a sebezraňování pozůstalých žen (Al-Mas'údí, Zlaté rýžoviště, překlad a komentář L. P. Słupecki, 1994), což mělo za cíl nejen vyjádřit smutek, ale rituálním hlukem i odehnat zlé duchy.

  • Lingvistické stopy: Aleksander Brückner (1927) ve svém Słowniku etymologicznym języka polskiego poukazuje na úzkou vazbu slov spojených se strážením, bděním a hranicí. Bdění u těla ("stróżowanie") bylo hlídáním hranice mezi světy.

3. Rituální omývání těla

Omývání mrtvého je univerzálním indoevropským mytologickým motivem, který měl v archaické kultuře Slovanů hluboký sakrální význam.

  • Voda jako hranice a transformátor: Podle sémiotické školy z Tartu (Ivanov – Toporov, 1974) představovala voda ve slovanském mýtu základní hranici mezi světem živých a mrtvých (řeka zapomnění, archetypální vodní tok oddělující Nav). Omytí mrtvého vodou tak nebylo jen aktem fyzické hygieny, nýbrž rituálním utonutím staré identity. Voda odplavovala příslušnost k pozemskému světu.

  • Manipulace s tělem a inverze: Omývání prováděly často starší ženy (přechodové specialistky). Podle zjištění Henryka Łowmiańského (1979) a Stanisława Urbańczyka (1991) se voda po omytí mrtvého stávala "těžkou" či "mrtvou vodou" (známou z pozdějšího folklóru) a musela být vylita na neobdělávané, chthonické místo (pod plot, na křižovatku), aby nepřinesla zhoubu na úrodu či hospodářství.

  • Zahraniční paralely u Slovanů: Ibráhím ibn Jaʿkúb ve svých cestopisech popisuje rituální čistotu a praxi lázní u Slovanů. Omytí před poslední cestou bylo nezbytným aktem přípravy na posmrtný soud či cestu, aby jedinec nepřišel k předkům "nečistý" (z hlediska rituálního i fyzického).

4. Vynášení těla z obydlí (Extrakce z prostoru živých)

Akt překročení prahu s mrtvým tělem byl považován za nejnebezpečnější okamžik celého pohřebního cyklu. Prah (limen) domova byl posvátnou hranicí, pod níž byli v dávných dobách často pohřbíváni předkové (tzv. stavební oběti či dědci domovní).

  • Princip "Nohama napřed": Tělo muselo být vyneseno nohama napřed. Tento princip, doložený v etnologii (Julian Krzyżanowski 1965) i potvrzený zpětnou analýzou archeologických pramenů (Gardeła 2017), měl zabránit tomu, aby mrtvý "viděl" cestu zpět do domu. Tím se stěžoval případný návrat revenanta.

  • Rozbourání stěny (Díra v domě): Nejslavnější historický záznam této praxe nacházíme v Pověsti dávných let (По́весть временны́х лет). Když v roce 1015 zemřel kníže Vladimír, jeho tělo nebylo vyneseno dveřmi, ale byla rozbita část stěny a tělo bylo spuštěno na provazech na sáně (Pověst dávných let, edice Akademia, překlad M. Téra, 2014). Ačkoliv se kronikář snaží naznačit, že to bylo kvůli utajení jeho smrti před lidem, Jacek Banaszkiewicz (1986) a Aleksander Gieysztor (2006) jednoznačně identifikují tento akt jako staré pohanské odlučovací opatření. Vynášení dveřmi by znamenalo, že dveře (legitimní vchod) by pro mrtvého zůstaly otevřené. Rozbitá stěna se po vynesení ihned opravila a mrtvý tak ztratil cestu zpět.

  • Archeologické doklady anti-vampirismu: Pokud nebyla fáze odlučování (bdění, omývání, vynesení) provedena správně, komunita věřila v návrat zesnulého. Archeologie přináší důkazy o tzv. atypických pohřbech (Naďa Profantová 2020; Leszek Gardeła ve své monografii o atypických pohřbech v Polsku a u Slovanů). Mrtvým, u nichž se komunita obávala návratu, byla uřezávána hlava, tělo bylo zatíženo kameny, nebo probodnuto kůlem. Tyto posmrtné zásahy jsou důsledkem selhání primárních odlučovacích rituálů (Gardeła, Instytut Archeologii i Etnologii PAN, 2015).

Závěr

Bdění, rituální omývání a specifické techniky vynášení těla (extrakce z domu) tvořily u předkřesťanských Slovanů promyšlený a nezbytný systém apotropaické magie a sociálního odloučení. Cílem těchto úkonů, jak potvrzuje interdisciplinární průnik archeologie, filologie a srovnávací religionistiky, nebylo pouze uctění památky zesnulého, ale především ochrana komunity před chaosem spojeným se smrtí a zajištění nevratného přesunu duše do chthonických sfér boha Velese.


Výběr z pramenů a literatury (Ověřené zdroje):

  1. Prameny:

    • Pověst dávných let. Překlad a komentář Michal Téra. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014. (Reflektuje data pro Ústav východoevropských studií).

    • Thietmar z Merseburgu. Kronika. Překlad B. Krzemieńska. Praha: Svoboda, 1976.

    • Al-Mas'údí. Zlaté rýžoviště (Murúdž ad-dahab). Historicko-etnografické komentáře in: Słupecki, L. P., Slavonic Pagan Sanctuaries, Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology PAN, 1994.

    • Ibráhím ibn Jaʿkúb. Relace o cestě do slovanských zemí. (Různé edice, např. D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Nakladatelství Lidové noviny).

  2. Odborná literatura:

    • Banaszkiewicz, J. (1986). Podanie o Piaście a ruskie i słowiańskie legendy o założeniu państwa. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego.

    • Brückner, A. (1927). Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków: Krakowska Spółka Wydawnicza.

    • Dynda, J. (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium. (Autor spojen s AV ČR).

    • Gardeła, L. (2017). Bad Death in the Early Middle Ages: Atypical Burials from Poland in a Comparative Perspective. Rzeszów: Wydawnictwo Uniwersytetu Rzeszowskiego / Brill.

    • Gieysztor, A. (2006). Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego.

    • Ivanov, V. V., & Toporov, V. N. (1974). Issledovaniya v oblasti slavyanskikh drevnostey. Moskva: Nauka.

    • Łowmiański, H. (1979). Religia Słowian i jej upadek. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe (PWN).

    • Profantová, N. (2020). Archeologie raného středověku v Čechách a na Moravě. Praha: Academia (nakladatelství Akademie věd ČR).

    • Szyjewski, A. (2003). Religia Słowian. Kraków: Wydawnictwo WAM.

    • Téra, M. (2009). Perun – bůh hromovládce: Sonda do slovanského archaického náboženství. Červený Kostelec: Pavel Mervart.

    • Uspenskij, B. A. (1982). Filologičeskije razyskanija v oblasti slavjanskich drevnostej. Moskva: Izdatelstvo Moskovskogo universiteta.

neděle 5. dubna 2026

Od Morany k Velikonočnímu pondělí

Velikonoce jako nejdůležitější křesťanské svátky, ale také období začátku jara a konce zimy. Mají Velikonoce předkřesťanské základy? A na co skutečně navazují lidové tradice?


 https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/226411058220009/ 


středa 18. března 2026

Slovanské pohanství – Mytologie, bohové, rituály a nadpřirozené bytosti

 


Z diskuse pod videem:

@The_Mr_UnderhillPerun s Velesem nezápasí. Je to chybná teorie která byla o pár let později odmítnuta jedním ze samotných tvůrců této hypotézy. Toporov a Ivanov ztotožnili chybně Velese s Vedickým démonem Vrtrou. Tato hypotéza je majoritně nepříjmána. Neexistuje jediné zobrazení Velese a už vůbec ne s rohy nebo jako draka. Nemáme žádný primární zdroj s jeho popisem. Navíc Velesovi příbuzné postavy ve slovanskýcm folklóru na sebe prakticky neberou podobu hadů, naopak spíše vlků a medvědů dále na východ.
"Ukutí" světa se ve slovanské mytologii nevyskytuje. Teoreticky je minoritně zastoupen mýtus o stvoření světa z plamene. Nejrozšířenější mýtus je o dvou stvořitelích, z nichž jeden se potápí do primordiálního oceánu, aby vylovil písek ze kterého druhý stvoří svět. Koncept analogický s Baltským prostředím a Védským Varunou (při stvoření).
"Běloboh" je vykonstruovaný bůh Thomášem Kantzowem v roce 1538 v jeho Pomořanské kronice. V originálním textuz 12. století Helmonda z Bosau se vyskytuje pouze Černoboh.
Prav a Jav jsou fabrikace z falsifikátu jménem Velesova Kniha, která propaguje kromě fantazií i nebezpěčné nacionalistické myšlenky.zobrazení Velese a už vůbec ne s rohy nebo jako draka. Nemáme žádný primární zdroj s jeho popisem. Navíc Velesovi příbuzné postavy ve slovanskýcm folklóru na sebe prakticky neberou podobu hadů, naopak spíše vlků a medvědů dále na východ.

@feedermaster2698Tak ono asi nemá smysl se u slovanského pohanství bavit o jménech bohů, která se mohla v čase a prostoru měnit ale spíš o vrstvách vesmíru. Horní vrstvu vesmíru reprezentuje dejme tomu Perun, pak je je náš svět, svrchní vrstva spodního vesmíru, kterou reprezentuje Mokoš a spodní vrstva vesmíru spojená s magií a Velesem. Aby byla zachována úroda a prosperita tak potřebuješ vláhu z vrchní vrstvy vesmíru, pro to máme ty různé zvyky odemykání a zamykání studánek a potřebuješ i tu spodní vrstvu vesmíru, protože magii potřebuješ k růstu a transformaci, aby se z neživého semena stala transformací živoucí rostlina. Co se týče toho soupeření Peruna s Velesem, tak myslím, že Michal Téra v knize Perun bůh hromovládce se zabývá křesťanskými mýty, kde spolu soupeří svatý Mikuláš a svatý Ilja a dává to do souvislosti s Perunem a Velesem, nechci teď kecat, nemám to před sebou. Ty hadi sice s Velesem přímo nesouvisí, ale ti domácí ochránci, kteří sídlili na spojnici našeho světa a podsvětím, tedy za pecí nebo pod prahem se zjevovali i v podobě chtonického zvířete hada. A z těchto těch ochranných bůžku se později pravděpodobně vyvinuli všichni ti šotci, čerti, diblíci a čerti rohy mají. Neříkám, že rohaté bytosti, hadi vyloženě souvisí s Velesem, a že Veles měl rohy, ale minimálně spolu sdílejí prostor podsvětí. Ono obecně jsou asi důležitější ty principy, než se daný bůh jmenoval Franta nebo Tonda a jestli měl rohy. A ten medvěd, ono asi všechny postavy z folkloru, které jsou spojeny z pozůstatky víry v reinkarnaci nějak souvisí s podsvětím. Těch legend je celá řada, kdy se byl člověk změněn ve zvíře, často je to kukačka, medvěd, ale i další zvířata, která si teď nevybavím. Do ptačího podsvětí Irije vede ptáky právě kukačka. Tam je i ten motiv vodní cesty která tvoří hranici mezi světem živým a světem mrtvým, kdy ve východoevropském folkloru letí ptáci do Irije přes řeku nebo přes moře a u nás se vlaštovky ukrývají na dně rybníků. Ono i to že ta kukačka tím počtem kukání předpovídá délku života nebude náhoda. Překládám si teď překladačem z ruštiny knihu Mýty ruského národa od Jeleny Evgenie Levkijevské, tam je tech legend o stvoření světa milion, ale všechny jsou spíše pozdní. Jo a tohle píšu, aniž bych to video viděl, páč jsem ješte v práci, tak vlastně nevím k čemu se vyjadřuju. 😁

@The_Mr_UnderhillAle je rozdíl mezi jménem vykonstruovaným a doloženým, protože to pak nabíjí lidem píšící bludy.Nechci znít pedantsky, ale Téra o tom píše zcela explicitně. V průběhu celé své knihy a dokonce i na jejím konci v samostatné kapitole, kde „teorii primárního mýtu“ podrobně rozebírá. Ostře a na základě argumentů jí odmítá, protože, jak správně uvádíte, rivalita mezi hromovládcem a chthonickým božstvem není totožná s otevřeným soubojem hromovládce s drakem, s nímž Velese Toporov a Ivanov ztotožnili. Toporov se vůči tomuto přešlapu dokonce později sám vymezil. Legenda o Eliášovi a Mikulášovi je toho dokladem. Jedná se o stejný typ vztahu, jaký nacházíme mezi Thorem a Odinem nebo mezi Indrou a Varunou. Téra to přímo zmiňuje v dovětku po uvedení této legendy.
Nechci znít pedantsky, ale Téra o tom píše zcela explicitně. V průběhu celé své knihy a dokonce i na jejím konci v samostatné kapitole, kde „teorii primárního mýtu“ podrobně rozebírá. Ostře a na základě argumentů jí odmítá, protože, jak správně uvádíte, rivalita mezi hromovládcem a chthonickým božstvem není totožná s otevřeným soubojem hromovládce s drakem, s nímž Velese Toporov a Ivanov ztotožnili. Toporov se vůči tomuto přešlapu dokonce později sám vymezil. Legenda o Eliášovi a Mikulášovi je toho dokladem. Jedná se o stejný typ vztahu, jaký nacházíme mezi Thorem a Odinem nebo mezi Indrou a Varunou. Téra to přímo zmiňuje v dovětku po uvedení této legendy.😅
Rohy jako atribut jsou pravděpodobně pozdní křesťanskou synkrezí s našimi postavami. Osobně je nevidím jako zásadní problém, avšak ve folkloru se vyskytují mnohem lépe doložené atributy, které sdílejí různé magické bytosti a které pravděpodobně vycházejí ze společného (Velesova a IE) základu (viz Šebestovská - Veles). Jedná se především o chlupatost, křivost, zvířecí části těla, zejména nohy, kulhání a zvláštní mluvu. Dokonce i Varuna je ve Védách popisován s nápadně velkými zuby a Velnias má přízvisko Němčík, protože mluví jako cizinec. Jde tedy o atributy s pravděpodobnými indoevropskými kořeny, zejména pokud jde o spojení chlupatosti s magií, kdežto rohy nejsou zastoupeny tak často. Ale jak říkám, tohle je asi detail.
Hadi jsou s podsvětím spojeni spíše sekundárně a postavy lešijů, čertů, vodníků a ďáblů jsou s nimi spojovány jen zřídka nebo vůbec. Naopak ve folkloru mnohem častěji nacházíme postavu vlčího pastýře a mýty o spojení ďábla s vlky, a to i v komparativní mytologii jiných bohů. Na Balkánu Zmej vládne atmosférickými jevy a vystupuje jako kladná postava, což by ho logicky spojovalo spíše s Perunem (viz Téra - Perun o dualitě hadů). Spojení s medvědy je typické spíše pro ruskou oblast a souhlasím s názorem Téry, že se nejspíše jedná o vliv ugrofinských kmenů na Slovany.
Mýtus spícího boha Svaroga, který stvoří svět ve svém snu, je ve skutečnosti pokřivením jiné legendy. V té se bůh po dlouhém spánku probudí a svým pohledem stvoří první hvězdy a posléze z jeho potu, který dopadne na zem, vzniknou lidé. Tento motiv uvádí Karel Jaromír Erben ve sbírce Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Neopohané na internetu tuto fantaskní fabulaci velmi často opakují. Přitom pro Slovany, Balty a některé další národy je mnohem typičtější a lépe doložený převzatý euroasijský mýtus o potápějící se dvojici bohů, což zmiňují snad úplně všichni z oboru.
Mýtus spícího boha Svaroga, který stvoří svět ve svém snu, je ve skutečnosti pokřivením jiné legendy. V té se bůh po dlouhém spánku probudí a svým pohledem stvoří první hvězdy a posléze z jeho potu, který dopadne na zem, vzniknou lidé. Tento motiv uvádí Karel Jaromír Erben ve sbírce Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Neopohané na internetu tuto fantaskní fabulaci velmi často opakují. Přitom pro Slovany, Balty a některé další národy je mnohem typičtější a lépe doložený převzatý euroasijský mýtus o potápějící se dvojici bohů, což zmiňují snad úplně všichni z oboru.😄
Krásně zmiňujete symbolismus vody a světa za vodou! Kdyby Vás zajímaly ruské foklorní pohádky a legendy tak nemůže být nikdo lepší než Alexander Afanasyev (Поэтические воззрения славян на природу, Народные русские сказки). Ten je Slavista s třemi vykřičníky.
Krásně zmiňujete symbolismus vody a světa za vodou! Kdyby Vás zajímaly ruské foklorní pohádky a legendy tak nemůže být nikdo lepší než Alexander Afanasyev (Поэтические воззрения славян на природу, Народные русские сказки). Ten je Slavista s třemi vykřičníky.😆

@Cheffreelancerdobrý den, zaujalo mě kolik toho víte o slovanských božstvech. V poslední době mě velmi zajímá slovanská mytologie a zvyky. Proto bych se chtěl optat odkud čerpáte vědomosti, děkuji za jakékoliv doporučení 🙌😊

@The_Mr_Underhill​ Ale jistě! Zde můj seznam nejlepších českých akademických publikací z oblasti religionistiky (v jiných jazycích bych mohl doporučit podobné, ale když prostudujete tohle, tak pak budete vědět kam šáhnout). Nezahrnuje kroniky v překladu, folklorní sbírky, etnologické práce ani obecně zaměřené knihy na toto téma... to bych se nezastavil. :D

Aleksander Gieysztor - Mytologie Slovanů
Jiří Dynda - Bohové a bohyně starých Slovanů; Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech; Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních; Svjatogor: Smrt a iniciace staroruského bohatýra
Michal Téra - Perun: Bůh hromovládce
Michaela Gajdošíková Šebetovská - Veles: Slovanské božstvo ve srovnávací perspektivě
Naďa Profantová, Martin Profant - Encyklopedie slovanských bohů a mýtů
Zdeněk Váňa - Svět slovanských bohů a démonů
Jan Hanuš Máchal - Bájesloví slovanské (Zde pozor, jedná se o starší publikaci se zastaralými názory na téma božtev, ale perfektní démonologií); Nákres slovanského bájesloví
Lubor Niederle - Slovanské starožitnosti: Život starých Slovanů; Rukověť slovanských starožitností
Dušan Třeštík - Mýty kmene Čechů
Čeněk Zíbrt - Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku; Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní; Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách; Časopis Český lid


Ještě doporučím postup 1. Mytologie Slovanů > 2. Bohové a bohyně starých Slovanů > 3. Perun: Bůh hromovládce > 4. Veles: Slovanské božstvo ve srovnávací perspektivě > pak zbytek od Dyndy > a touto dobou už dokážete vybírat sám


Doporučuji vytrvat! Některé části mohou být pro laika nudné😅

čtvrtek 12. března 2026

Boris Rybakov a Zbručský idol

Zbručský idol (nalezený v roce 1848 v řece Zbruč na dnešní Ukrajině) je pravděpodobně nejslavnější a nejlépe zachovalou kamennou sochou, která je spojována se slovanským předkřesťanským náboženstvím. Jde o vysoký (2,67 m) vápencový sloup se čtyřmi stěnami, který je horizontálně rozdělen do tří pater.

Boris Rybakov tuto sochu nevnímal jen jako zobrazení jednoho božstva (jak se dříve myslelo, často se jí říkalo „Svantovít“ kvůli čtyřem tvářím), ale jako kompletní kosmologický model slovanského vesmíru. Jeho interpretace je dodnes neuvěřitelně populární, přestože je z vědeckého hlediska považována za silně spekulativní.

Zde je přesný rozbor toho, jak Rybakov idol „četl“:

1. Horizontální dělení: Tři světy (Osa vesmíru)

Rybakov tvrdil, že tři patra sochy představují tři úrovně slovanského kosmu (Axis Mundi – osu světa):

  • Horní patro (Nebe/Prav): Svět nejvyšších bohů. Zde se nacházejí čtyři velké postavy pod jedním společným kloboukem.

  • Prostřední patro (Země/Jav): Svět lidí. Jsou zde vyobrazeny menší postavy (muži a ženy), které se drží za ruce v jakémsi kruhovém tanci (chorovodu). Podle Rybakova to symbolizuje lidské společenství a pozemský život.

  • Spodní patro (Podsvětí/Nav): Svět mrtvých a podzemních sil. Jsou zde zobrazeny klečící postavy (viditelné ze tří stran), které na svých rukou nesou váhu celého světa (prostředního a horního patra).

2. Vertikální dělení: Konkrétní bohové horního patra

Rybakov šel ještě dál a na základě drobných atributů, které postavy v nejvyšším patře drží, přesně určil, o jaké bohy jde. Vytvořil tak v podstatě vizuální slovanský pantheon:

  • Mokoš (Bohyně úrody a osudu): Postava držící v ruce roh hojnosti. Rybakov ji označil za hlavní ženské božstvo.

  • Lada (Bohyně jara a manželství): Postava držící malý prsten (nebo náramek).

  • Perun (Bůh hromu a války): Postava, u které je vyobrazen kůň a meč. Kůň a zbraň byly podle Rybakova jasnými atributy hromovládce a válečníka.

  • Dažbog / Chors (Bůh slunce): Čtvrtá postava nemá v rukou žádný předmět, ale na oblečení má symbol solárního kruhu.

3. Veles jako držitel světa

Postavu v nejspodnějším patře, která klečí a drží svět, Rybakov jednoznačně identifikoval jako Velese, boha podsvětí, magie a stád. Podle jeho výkladu tak idol ukazuje jasnou opozici a zároveň spolupráci mezi nebeskými bohy nahoře a podsvětním bohem dole.

Co na to říká moderní věda?

Rybakovův výklad je naprosto fascinující, logicky do sebe zapadá a vizuálně dává smysl. Je to model, který dnes s oblibou přebírají novopohanská hnutí. Z pohledu moderní kritické vědy (např. L. P. Słupecki nebo čeští religionisté) je ale problematický:

  1. Přílišná představivost: Určovat jména bohů jen na základě prstýnku nebo meče je obrovská spekulace. Slované sice pravděpodobně rozdělovali svět na nebe, zemi a podsvětí, ale naroubovat na to konkrétní jména z písemných pramenů je podle akademiků spíše Rybakovovo zbožné přání než historický fakt.

  2. Otázka původu: Někteří současní historici dokonce zpochybňují, zda je idol vůbec čistě slovanský. Objevují se i teorie, že jde o dílo nomádských kmenů (např. Kumánů) nebo o sochu, která vznikla až v 19. století jako romantické falzum (ačkoliv většina archeologů se dnes stále přiklání k tomu, že jde o raně středověký originál).

Rybakov tedy vzal tajemný kámen a vytvořil z něj dokonalou, až encyklopedickou učebnici slovanského náboženství.