Motiv „tažení na saních“ či uložení mrtvého na sáně (ve staroruštině sani) představuje ve východoslovanském kulturním okruhu klíčový odlučovací a transportní mechanismus spojený s přechodem do záhrobí. Z hlediska sémiotiky a historické antropologie (jak upozorňuje Boris Uspenskij či Vjačeslav Ivanov) nešlo o nahodilou volbu vozidla, nýbrž o hluboce zakořeněný náboženský a rituální imperativ.
Níže předkládám podrobnou analýzu tohoto fenoménu, opřenou o písemné, lingvistické a archeologické prameny.
1. Historické prameny: Sáně v Pověsti dávných let
Užití sání jako výhradního pohřebního vozidla pro příslušníky elity je explicitně doloženo v kyjevském letopisectví. Nejznámější záznam se týká úmrtí knížete Vladimíra I. Svatoslaviče (Velikého) v roce 1015, které jsme nakousli v předchozí analýze.
Pohřeb knížete Vladimíra: Letopisec v Pověsti dávných let uvádí, že po utajeném vynesení těla skrze proraženou stěnu bylo tělo „naloženo na sáně, vezeno a položeno v chrámu svaté Bohorodičky“ (Překlad M. Téra, Pověst dávných let, 2014).
Pohřeb v letních měsících: Co je z hlediska religionistiky naprosto zásadní, je fakt, že sáně se k pohřbům používaly celoročně, tedy i v létě. Historik Aleksander Gieysztor (Mitologia Słowian, 2006) a filolog Boris Uspenskij (Filologičeskije razyskanija..., 1982) zdůrazňují záznamy o letních pohřbech ruríkovských knížat (např. svatého Borise či knížete Izjaslava), kdy byla těla rovněž tažena na saních, přestože sníh dávno roztál a použití kolového vozu by bylo logičtější a snazší.
2. Etnolingvistika: Metafora „Seděti na saněch“
Fakt, že sáně byly neodmyslitelně spjaty s cestou do záhrobí, pronikl hluboko do jazyka a vytvořil ustálený frazeologismus.
Poučení Vladimíra Monomacha (okolo r. 1117): Kníže Vladimír II. Monomach začíná svůj slavný literární a politický testament, zařazený do Pověsti dávných let, slovy: „Sěďa na saněchъ, pomyslichъ vъ duši svojej...“ (Sedě na saních, pomyslel jsem si v duši své...).
Sémantický význam: Akademik Dmitrij Lichačov (jehož práce tvoří kánon pro staroruskou literaturu) a následně sémiotická škola z Tartu prokázali, že Vladimír Monomach v době psaní textu reálně na saních neseděl. Ve staroruštině šlo o terminus technicus označující stáří, blížící se smrt a přípravu na poslední cestu. Výraz „sedět na saních“ znamenal stát jednou nohou v Navu (podsvětí). Sáně zde symbolizují samotný práh mezi životem a smrtí.
3. Sáně vs. Vůz: Proč se mrtvý nesměl vozit na kolech?
Z interdisciplinárního pohledu (kombinujícího etnologii a historii) vyvstává otázka, proč musely být použity sáně, i když se musely těžce táhnout letním blátem. Odpověď leží v mytickém vnímání technologií a prostoru u raných Slovanů.
Zákon rituálního archaismu: Náboženský rituál je ze své podstaty konzervativní. Podle zjištění Henryka Łowmiańského (Religia Słowian i jej upadek, 1979) jsou sáně vývojově mnohem starší než kolový vůz (smyky se používaly už v době kamenné). V archaických kulturách platí, že pro styk s posvátnem (smrtí) se nesmí používat novodobé, „profánní“ vynálezy každodenní práce, ale starobylé, sakralizované prostředky. Kolový vůz patřil živým, sáně patřily předkům.
Dotek s Matkou Zemí: Sáně, na rozdíl od vozu na vysokých kolech, nenesou tělo mrtvého vysoko ve vzduchu, ale smýkají jej těsně nad zemí, či v přímém kontaktu s ní. Země (ztotožňovaná v některých koncepcích s bohyní Mokoší, srov. Téra, 2009) představovala lůno, ze kterého život vzešel a do kterého se musel vrátit. Sáně umožňovaly kontinuální „přidržování“ mrtvého u chthonické sféry už během transportu.
Zamezení návratu: Kolo se točí v kruhu – cyklicky se vrací do stejného bodu. V magii odlučování bylo kruhovému pohybu přisuzováno riziko, že by se mrtvý (jako revenant) mohl „votočit“ a vrátit zpět do vesnice. Sáně naproti tomu zanechávají jednosměrnou, rovnou stopu. Jsou taženy vpřed a jejich smyk neindikuje návrat (Banaszkiewicz, 1986).
4. Archeologické doklady: Transportní prostředky v hrobech
Fyzické důkazy o používání sání (či lodí) v pohřebním rituálu poskytuje moderní archeologie pohřebišť.
Východní a severní okruh: Archeolog Leszek Gardeła z Polskiej Akademii Nauk ve svých pracích o vikinsko-slovanské syntéze a netypických pohřbech upozorňuje, že u raně středověkých elit v oblasti Kyjevské Rusi, ale i u západních Slovanů v zónách skandinávského vlivu, nacházíme v mohylách zbytky dopravních prostředků. Zatímco Seveřané preferovali lodě (spojení s vodou jako hranicí, např. hrob v Osebergu nebo rusko-švédské pohřby v Gnězdovu), v kontinentálnějších slovanských regionech to byly právě sáně či vozy zbavené kol (nebo u nichž kola sloužila jen jako konstrukční opora pro kurhan).
Symbolika tažení: Není bez zajímavosti, že v některých archeologicky zkoumaných elitních hrobech (srov. N. Profantová na českém materiálu a A. Gieysztor na polském) se nacházejí pozůstatky tažných zvířat (koní), která byla rituálně usmrcena. Kůň zde nesloužil jen jako symbol statutu, ale jako psychopomp – převozník duše, který měl sáně s mrtvým dotáhnout až do sféry boha Velese.
Závěr pro váš článek
Budete-li tento motiv zapracovávat do svého textu, doporučuji fenomén „tažení na saních“ klasifikovat jako vysoce formalizovaný odlučovací mechanismus elit. Použití sání v době, kdy byl k dispozici kolový vůz (a to i v létě), jasně dokazuje, že transport mrtvého na pohřebiště nebyl chápán jako praktický logistický přesun, nýbrž jako posvátná jízda (přechod hranice). Fráze „sedět na saních“ tak představuje jeden z nejkrásnějších dochovaných střípků slovanské eschatologické terminologie, kde dopravní prostředek splývá s konceptem samotné smrti.