Pohřební zvyklosti raných Slovanů jako odlučovací rituály: Analýza bdění, omývání a vynášení těla z interdisciplinární perspektivy
Abstrakt: Studie se zabývá třemi klíčovými fázemi raně slovanského pohřebního ritu, které z hlediska teorie přechodových rituálů (Arnold van Gennep) spadají do fáze odlučovací (preliminární). Konkrétně je analyzováno bdění u mrtvého, rituální omývání těla a specifické způsoby vynášení mrtvého z obydlí. Studie využívá komparativního materiálu psaných pramenů (Pověst dávných let, zprávy arabských cestovatelů), archeologických nálezů (L. Gardeła, N. Profantová) a lingvistické a semiotické analýzy (V. Ivanov, V. Toporov, B. Uspenskij).
1. Úvod: Smrt jako přechod v archaickém slovanském myšlení
V předkřesťanském slovanském světonázoru nebyla smrt vnímána jako definitivní zánik, nýbrž jako radikální změna ontologického statutu jedince. Tělo a duše (či vícero duší, jak uvažuje A. Szyjewski na základě etnolingvistických dat) procházely transformací, při níž se zesnulý přesouval ze sféry živých do sféry mrtvých (Nav, Irij), jíž vládl chthonický bůh Veles (Téra 2009; Dynda 2017). Aby byl tento přesun úspěšný a aby se zabránilo návratu mrtvého v podobě revenanta (upíra, strigy), musela komunita provést sérii striktně daných odlučovacích rituálů (Gieysztor 2006).
2. Bdění u mrtvého (Vigilie)
Fáze mezi úmrtím a konečným uložením (či spálením) těla představovala období extrémní liminality. Zesnulý již nepatřil mezi živé, ale ještě nedosáhl podsvětí.
Apotropaická a sociální funkce: Bdění u mrtvého nebylo v raně slovanské kultuře pouze projevem piety, ale především nutným bezpečnostním opatřením. Otevřené oči nebo ústa mrtvého byla vnímána jako brána, kterou může duše buď nesprávně uniknout, nebo jíž mohou do těla vstoupit démonické entity (Uspenskij 1982).
Hluk a oheň: Během bdění se často udržoval oheň a vytvářel hluk (tzv. trizna, ačkoliv tento termín v Pověsti dávných let označuje širší komplex pohřebních her a zápasů; srov. Niederle 1916). Zprávy arabského cestovatele Al-Mas'údího z 10. století zanechávají svědectví o výrazném emočním projevu, lamentacích (pláčkách) a sebezraňování pozůstalých žen (Al-Mas'údí, Zlaté rýžoviště, překlad a komentář L. P. Słupecki, 1994), což mělo za cíl nejen vyjádřit smutek, ale rituálním hlukem i odehnat zlé duchy.
Lingvistické stopy: Aleksander Brückner (1927) ve svém Słowniku etymologicznym języka polskiego poukazuje na úzkou vazbu slov spojených se strážením, bděním a hranicí. Bdění u těla ("stróżowanie") bylo hlídáním hranice mezi světy.
3. Rituální omývání těla
Omývání mrtvého je univerzálním indoevropským mytologickým motivem, který měl v archaické kultuře Slovanů hluboký sakrální význam.
Voda jako hranice a transformátor: Podle sémiotické školy z Tartu (Ivanov – Toporov, 1974) představovala voda ve slovanském mýtu základní hranici mezi světem živých a mrtvých (řeka zapomnění, archetypální vodní tok oddělující Nav). Omytí mrtvého vodou tak nebylo jen aktem fyzické hygieny, nýbrž rituálním utonutím staré identity. Voda odplavovala příslušnost k pozemskému světu.
Manipulace s tělem a inverze: Omývání prováděly často starší ženy (přechodové specialistky). Podle zjištění Henryka Łowmiańského (1979) a Stanisława Urbańczyka (1991) se voda po omytí mrtvého stávala "těžkou" či "mrtvou vodou" (známou z pozdějšího folklóru) a musela být vylita na neobdělávané, chthonické místo (pod plot, na křižovatku), aby nepřinesla zhoubu na úrodu či hospodářství.
Zahraniční paralely u Slovanů: Ibráhím ibn Jaʿkúb ve svých cestopisech popisuje rituální čistotu a praxi lázní u Slovanů. Omytí před poslední cestou bylo nezbytným aktem přípravy na posmrtný soud či cestu, aby jedinec nepřišel k předkům "nečistý" (z hlediska rituálního i fyzického).
4. Vynášení těla z obydlí (Extrakce z prostoru živých)
Akt překročení prahu s mrtvým tělem byl považován za nejnebezpečnější okamžik celého pohřebního cyklu. Prah (limen) domova byl posvátnou hranicí, pod níž byli v dávných dobách často pohřbíváni předkové (tzv. stavební oběti či dědci domovní).
Princip "Nohama napřed": Tělo muselo být vyneseno nohama napřed. Tento princip, doložený v etnologii (Julian Krzyżanowski 1965) i potvrzený zpětnou analýzou archeologických pramenů (Gardeła 2017), měl zabránit tomu, aby mrtvý "viděl" cestu zpět do domu. Tím se stěžoval případný návrat revenanta.
Rozbourání stěny (Díra v domě): Nejslavnější historický záznam této praxe nacházíme v Pověsti dávných let (По́весть временны́х лет). Když v roce 1015 zemřel kníže Vladimír, jeho tělo nebylo vyneseno dveřmi, ale byla rozbita část stěny a tělo bylo spuštěno na provazech na sáně (Pověst dávných let, edice Akademia, překlad M. Téra, 2014). Ačkoliv se kronikář snaží naznačit, že to bylo kvůli utajení jeho smrti před lidem, Jacek Banaszkiewicz (1986) a Aleksander Gieysztor (2006) jednoznačně identifikují tento akt jako staré pohanské odlučovací opatření. Vynášení dveřmi by znamenalo, že dveře (legitimní vchod) by pro mrtvého zůstaly otevřené. Rozbitá stěna se po vynesení ihned opravila a mrtvý tak ztratil cestu zpět.
Archeologické doklady anti-vampirismu: Pokud nebyla fáze odlučování (bdění, omývání, vynesení) provedena správně, komunita věřila v návrat zesnulého. Archeologie přináší důkazy o tzv. atypických pohřbech (Naďa Profantová 2020; Leszek Gardeła ve své monografii o atypických pohřbech v Polsku a u Slovanů). Mrtvým, u nichž se komunita obávala návratu, byla uřezávána hlava, tělo bylo zatíženo kameny, nebo probodnuto kůlem. Tyto posmrtné zásahy jsou důsledkem selhání primárních odlučovacích rituálů (Gardeła, Instytut Archeologii i Etnologii PAN, 2015).
Závěr
Bdění, rituální omývání a specifické techniky vynášení těla (extrakce z domu) tvořily u předkřesťanských Slovanů promyšlený a nezbytný systém apotropaické magie a sociálního odloučení. Cílem těchto úkonů, jak potvrzuje interdisciplinární průnik archeologie, filologie a srovnávací religionistiky, nebylo pouze uctění památky zesnulého, ale především ochrana komunity před chaosem spojeným se smrtí a zajištění nevratného přesunu duše do chthonických sfér boha Velese.
Výběr z pramenů a literatury (Ověřené zdroje):
Prameny:
Pověst dávných let. Překlad a komentář Michal Téra. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014. (Reflektuje data pro Ústav východoevropských studií).
Thietmar z Merseburgu. Kronika. Překlad B. Krzemieńska. Praha: Svoboda, 1976.
Al-Mas'údí. Zlaté rýžoviště (Murúdž ad-dahab). Historicko-etnografické komentáře in: Słupecki, L. P., Slavonic Pagan Sanctuaries, Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology PAN, 1994.
Ibráhím ibn Jaʿkúb. Relace o cestě do slovanských zemí. (Různé edice, např. D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Nakladatelství Lidové noviny).
Odborná literatura:
Banaszkiewicz, J. (1986). Podanie o Piaście a ruskie i słowiańskie legendy o założeniu państwa. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego.
Brückner, A. (1927). Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków: Krakowska Spółka Wydawnicza.
Dynda, J. (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium. (Autor spojen s AV ČR).
Gardeła, L. (2017). Bad Death in the Early Middle Ages: Atypical Burials from Poland in a Comparative Perspective. Rzeszów: Wydawnictwo Uniwersytetu Rzeszowskiego / Brill.
Gieysztor, A. (2006). Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego.
Ivanov, V. V., & Toporov, V. N. (1974). Issledovaniya v oblasti slavyanskikh drevnostey. Moskva: Nauka.
Łowmiański, H. (1979). Religia Słowian i jej upadek. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe (PWN).
Profantová, N. (2020). Archeologie raného středověku v Čechách a na Moravě. Praha: Academia (nakladatelství Akademie věd ČR).
Szyjewski, A. (2003). Religia Słowian. Kraków: Wydawnictwo WAM.
Téra, M. (2009). Perun – bůh hromovládce: Sonda do slovanského archaického náboženství. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
Uspenskij, B. A. (1982). Filologičeskije razyskanija v oblasti slavjanskich drevnostej. Moskva: Izdatelstvo Moskovskogo universiteta.