úterý 11. listopadu 2025
pátek 7. listopadu 2025
Analýza mytologických postav a teonym
Vážený pane kolego,
předkládáte k posouzení seznam teonym a mytologických jmen, jejichž analýza tvoří jádro studia slovanské předkřesťanské religiozity. Zpracování tohoto tématu ve formátu odborného článku vyžaduje přísnou metodologii, neboť, jak je v našem oboru dobře známo, stojíme před problémem absence autentických, vnitřních písemných pramenů (mythologia litterata). Naše poznání je fragmentární a skládá se ze tří hlavních okruhů pramenů, z nichž každý vyžaduje specifickou kritiku:
Externí písemné prameny: Zprávy byzantských (Prokopios), německých (Thietmar z Merseburgu, Helmold z Bosau, Adam Brémský, Saxo Grammaticus) a arabských (al-Mas'údí, Ibráhím ibn Ja'kúb) autorů. Tyto prameny jsou často povrchní, psané z pozice vnějšího pozorovatele a zatížené křesťanskou interpretací (interpretatio Christiana) nebo antickou (Evhéméros, interpretatio Romana).
Interní písemné prameny: Jedná se o texty vzniklé již ve slovanském, ale christianizovaném prostředí. Primárně staroruské texty (např. Pověst dávných let – PVL, Slovo o pluku Igorově) a četná "poučení proti pohanům". Tato díla jsou tendenční, jejich cílem je potlačení staré víry, nikoli její objektivní popis.
Jazykový, folklorní a archeologický materiál: Lingvistická etymologie (srovnávací indoevropská mytologie), analýza folklorních přežitků (písně, obřady) a archeologické nálezy (kultoviště, idoly).
Při analýze níže uvedených jmen budeme postupovat interdisciplinárně a opírat se o práce autorit v oboru, jako jsou Aleksander Brückner, Alexander Gieysztor, Henryk Łowmiański, Leszek Paweł Słupecki, Andrzej Szyjewski, Michal Téra a Jiří Dynda.
Analýza mytologických postav a teonym
Následující analýza postupuje systematicky dle vašeho seznamu, přičemž každé jméno je kriticky zhodnoceno z hlediska jeho autenticity, funkce a pramenného doložení.
📜 Část I: Božstva Kyjevského panteonu a Východní Slované
Tato skupina zahrnuje božstva primárně doložená ve východoslovanském prostředí, zejména v Pověsti dávných let (PVL) v souvislosti s panteonem knížete Vladimíra (cca 980 n. l.).
Perun
Status: Nepochybně autentické, centrální slovanské božstvo (teonymum).
Prameny: Široce doložen. PVL jej uvádí na prvním místě Vladimírova panteonu ("s hlavou stříbrnou a vousem zlatým"). Je zmiňován v rusko-byzantských smlouvách (945, 971), kde na něj skládají přísahu členové knížecí družiny (Téra, 2009). Helmold z Bosau jej zmiňuje jako Providencia u Polabských Slovanů.
Etymologie a funkce: Jméno je spojeno s praslovanským kořenem *pṛ- (bít, tlouci). Jedná se o hromovládce, boha bouře, hromu a blesku. Jako takový má jasné paralely v jiných indoevropských tradicích (baltský Perkūnas, védský Parjanya). Byl primárně bohem válečnické elity (družiny), nikoli nutně nejvyšším bohem všech Slovanů (Dynda, 2017).
Dažboh
Status: Autentické božstvo (teonymum).
Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL). Je také zmíněn v Slovu o pluku Igorově, kde jsou Rusové nazýváni "Dažbohovými vnuky". V Hypatijevském letopise (1114) je v glosse k překladu kroniky Jana Malaly ztotožněn s řeckým Héliem (Sluncem).
Etymologie a funkce: Jméno je transparentní: "dávající bůh" (daj + bogъ). Jedná se o solární božstvo, dárce světla, tepla a potažmo bohatství (úrody). Jeho vztah ke Svarožici (viz níže) je předmětem zásadní akademické debaty.
Mokoš
Status: Autentická bohyně (teonymum).
Prameny: Jediná ženská postava ve Vladimírově panteonu (PVL). Zmiňována také v četných "poučeních proti pohanům".
Etymologie a funkce: Etymologie je spojována s praslovanským *mok- (vlhký, mokrý). Je interpretována jako bohyně "Matka vlhká země" (Mať syraja zemlja), spojená s plodností země, vláhou, ale také s typicky ženskými činnostmi, jako je předení a tkaní (což naznačuje i funkci bohyně osudu, podobně jako řecké Moiry). V pozdějším folklóru její funkce přechází na svatou Paraskevu Pjatnicu (Szyjewski, 2003).
Veles / Volos
Status: Nepochybně autentické, centrální slovanské božstvo (teonymum).
Prameny: Ačkoliv není součástí Vladimírova panteonu na kopci v Kyjevě, PVL jej zmiňuje odděleně ("dole v Podolí"). Je zmiňován v rusko-byzantských smlouvách (911, 971) vedle Peruna. Je nazýván "skotij bog" (bůh skotu).
Etymologie a funkce: Původ jména je spojován s kořenem *vel- (vidět, hledět) nebo s vols (vlas, srst). Je to komplexní božstvo: bůh dobytka (bohatství), ale také magie (volchv - kouzelník), poezie, a především pán podsvětí (Dynda, 2017). Jeho oddělení od Perunova panteonu na kopci reflektuje klíčový indoevropský mýtus o souboji hromovládce (Perun - nahoře, oheň, sucho) s jeho chtonickým protivníkem (Veles - dole, voda, země) (Téra, 2009; Jakobson, 1969).
Svarožic
Status: Autentické božstvo (teonymum).
Prameny: Primárně doložen u Polabských Slovanů (kmen Ratarů) jako Zuarasici. Thietmar z Merseburgu (cca 1014) popisuje jeho kult ve svatyni v Retře (Radegastu) jako nejvyššího boha, jemuž byl zasvěcen posvátný kůň sloužící k věštění. Ve východoslovanském prostředí je Svarožic (jako patronymum "syn Svaroga") v Hypatijevském letopise ztotožněn s Dažbohem (což implikuje Svaroh = Hélios/slunce) nebo s ohněm (v jiných poučeních).
Funkce: U Ratarů zjevně kmenový bůh války a věštby. U Východních Slovanů pravděpodobně bůh ohně (pozemského ohně, na rozdíl od nebeského/solárního Dažboha).
Svaroh
Status: Vysoce problematické, pravděpodobně ne autentické božstvo.
Prameny: Jméno Svaroh se v primárních pramenech nevyskytuje jako aktivní božstvo. Objevuje se pouze ve zmíněné glosse k Janu Malalovi v Hypatijevském letopise, kde překládá řeckého Héfaista (boha kováře) a je označen za otce Dažboha (Slunce).
Etymologie a funkce: Většina moderní akademické obce (počínaje Aleksandrem Brücknerem) považuje Svaroha za "filologického boha" (deus otiosus) – tedy postavu vytvořenou zpětně (back-formation) z patronyma Svarožic ("syn Svaroga"). Překladatel (glosátor) potřeboval jméno pro Héfaista, otce Hélia (Dažboha), a odvodil si jej ze jména Svarožic (Téra, 2009; Brückner, 1926). Neexistuje důkaz o aktivním kultu Svaroha.
Chors
Status: Autentické jméno z panteonu; původ sporný.
Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL).
Etymologie a funkce: Jméno je lingvisticky problematické a s největší pravděpodobností není slovanského původu. Je všeobecně přijímáno, že jde o výpůjčku z íránských (sarmatsko-alanských) jazyků, kde Chorsid (resp. Xuršīd) znamená "zářící slunce". To naznačuje přítomnost íránských vlivů v elitní kultuře Kyjevské Rusi. Jeho funkce byla solární, což vytváří dubletu k Dažbohovi (Téra, 2009).
Stribog
Status: Autentické božstvo (teonymum).
Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL). Zmíněn ve Slovu o pluku Igorově, kde jsou větry nazývány "Stribogovými vnuky".
Etymologie a funkce: Etymologie je nejasná. Může souviset s praslovanským *stṛti (šířit, rozprostírat) nebo s íránským kořenem. Zmínka ve Slovu o pluku Igorově však silně podporuje jeho funkci jako boha (nebo praotce) větrů, vzduchu a atmosféry (Szyjewski, 2003).
Simargl
Status: Autentické jméno z panteonu; původ sporný.
Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL). Některá pozdější poučení proti pohanům jméno dělí na dvě postavy: Sima a Rgla, což je téměř jistě pozdější nepochopení.
Etymologie a funkce: Podobně jako Chors, jméno je považováno za íránskou výpůjčku. Je odvozováno od perského Sénmurv (Simurg), mytologického okřídleného tvora (gryfa, psa-ptáka), který sloužil jako prostředník mezi světy a ochránce. Jeho funkce v panteonu je nejasná, pravděpodobně ochranné božstvo nebo božský posel (Gieysztor, 1982).
📜 Část II: Božstva Polabských a Pomořanských Slovanů
Tato božstva jsou doložena téměř výhradně německými a dánskými kronikáři (Helmold, Saxo Grammaticus, Ebbo, Herbord) a vyznačují se lokální specifičností, polykefalií (vícehlavostí) a organizovanými kulty s chrámy, kněžími a věštbami.
Svatovít (Svantevit)
Status: Nepochybně autentické, hlavní božstvo kmene Ránů.
Prameny: Detailně popsán Saxem Grammaticem (Gesta Danorum) a Helmoldem z Bosau. Jeho kultovní centrum bylo v Arkoně na Rujáně.
Funkce: Popsán jako čtyřhlavá socha držící roh (pro věštění úrody) a meč. Byl mu zasvěcen bílý kůň, který sloužil k věštění (Saxo Grammaticus, Lib. XIV). Byl to deus deorum (bůh bohů) pro Rány, nejvyšší božstvo spojující válečnou funkci (vedení kmene do boje) s hospodářskou (věštění úrody) (Słupecki, 1994).
Tříhlav (Triglav)
Status: Autentické božstvo.
Prameny: Doložen u Pomořanů, zejména ve Štětíně a Braniboru. Popsán v životopisech Otty Bamberského (Ebbo, Herbord).
Funkce: Jak jméno napovídá, byl zobrazován se třemi hlavami (někdy zlatými), které měly symbolizovat jeho vládu nad třemi sférami (nebe, země, podsvětí – interpretatio Christiana misionářů). Byl mu zasvěcen černý kůň pro věštění (Dynda, 2017).
Jarovít (Gerovit)
Status: Autentické božstvo.
Prameny: Doložen ve Wolgastu (Volehošti) a Havelbergu (Ebbo, Herbord).
Funkce: Misionáři jej ztotožnili s římským Martem (bohem války). Jméno je lingvisticky spojeno s kořenem *jar- (prudký, silný, jarní). To ukazuje na typickou slovanskou dualitu božstva, které je zároveň válečné (prudkost) i vegetační/plodnostní (jaro) (Téra, 2009).
Rujevít, Porevít, Porenut
Status: Autentická lokální božstva.
Prameny: Všichni tři doloženi Saxem Grammaticem v rujánském městě Korenica (Charenza) jako součást místního panteonu (poničeného Dány v r. 1168).
Funkce:
Rujevít: Sedmihlavá socha se sedmi meči u pasu. Zjevně válečné božstvo. Etymologie je sporná: buď "Pán Rujány" (Rujan-vit), nebo spojeno s ruja (říje), což by naznačovalo i sexuální/plodnostní aspekt (Słupecki, 1994).
Porevít: Pěthlavá socha, bez zbraní. Funkce nejasná.
Porenut: Čtyřhlavá socha s pátou tváří na hrudi. Funkce nejasná.
Prove
Status: Autentické božstvo.
Prameny: Zmíněn Helmoldem z Bosau v souvislosti s kultem ve Starigardu (Oldenburg).
Funkce: Uctíván v posvátném dubovém háji. Jméno může souviset s právo (soud) nebo s Perunem (jako jeho lokální varianta). Zjevně deus loci (bůh místa) a práva (Dynda, 2017).
Pripegala
Status: Problematické, ale pravděpodobně autentické jméno.
Prameny: Zmíněn pouze jednou v dopise magdeburského arcibiskupa Adelgota (cca 1108), kde je popisován jako kruté božstvo vyžadující lidské oběti a přirovnáván k Priapovi (což je však spíše interpretatio).
Funkce: Nejasná. Jméno je vykládáno různě, např. Leszek Słupecki jej spojuje se slovesem pripěkati (připékat) v souvislosti se zápalnými oběťmi.
Podaga
Status: Autentické jméno.
Prameny: Zmíněn Helmoldem jako bůh ctěný ve městě Plön (Plune).
Funkce: Zcela neznámá.
Černohlav
Status: Pravděpodobně autentické lokální jméno (epiteton).
Prameny: Zmíněn velmi pozdě (16. stol.) v souvislosti s idolem ve městě Jüterbog.
Funkce: Jméno ("Černá hlava") je popisné, pravděpodobně epiteton jiného boha (možná Tříhlava). Není totožný s Černobohem.
Živa (Siwa)
Status: Pravděpodobně autentická bohyně.
Prameny: Zmíněna Helmoldem z Bosau jako bohyně Polabanů.
Funkce: Etymologie je jasná: živa (živá, život). Zjevně bohyně života a plodnosti, protipól bohů smrti.
📜 Část III: Postavy problematické, hypotetické a folklórní
Tato kategorie zahrnuje jména, která jsou buď pozdní rekonstrukcí, akademickým omylem, nebo patří do sféry nižší mytologie (démonologie) či folkloru, nikoli nutně do panteonu "bohů".
Černoboh (Zcerneboch)
Status: Autentické jméno, ale interpretace sporná.
Prameny: Zmíněn pouze jednou Helmoldem z Bosau (Chronica Slavorum, I, 52). Helmold popisuje slovanský zvyk při hostině, kdy koluje číše a pronášejí se kletby ve jménu Zcerneboch, boha zla (deus malus).
Funkce: Není to bůh zla v křesťanském (satanském) smyslu. Jméno ("Černý bůh") je pravděpodobně epiteton pro božstvo přinášející neštěstí, temnotu nebo smrt. Je klíčovým (a jediným) pramenem pro hypotézu o slovanském dualismu (Dynda, 2017).
Bělboh (Bielbog)
Status: Neautentické božstvo; akademická rekonstrukce.
Prameny: Není doložen v žádném středověkém prameni. Jméno se objevuje až v pozdních kronikách (16.–17. stol., např. u Sebastiana Münstera) jako logický protiklad (antonymum) k Helmoldovu Černobohovi.
Funkce: Jedná se o umělý konstrukt raně novověkých a romantických badatelů, kteří předpokládali symetrický dualismus (dobrý Bělboh vs. zlý Černoboh), který však prameny nepotvrzují (Téra, 2009).
Lada a Leľa
Status: Neautentické; akademický omyl 19. století.
Prameny: Tato jména se neobjevují v žádných spolehlivých starých pramenech jako teonyma. Vyskytují se v pozdních folklórních písních (zejména svatebních a jarních) jako refrén ("Oj, Lado, Lado...").
Funkce: Již Aleksander Brückner (1926) přesvědčivě doložil, že se jedná o pouhá citoslovce nebo bezvýznamové refrény (podobně jako "tralala"), která byla romantickými badateli (např. v Polsku Jan Długosz, v Rusku autoři Gustynského letopisu) mylně interpretována jako jména bohyň lásky (Lada) a její dcery (Leľa). Současná věda je jako autentické bohyně striktně odmítá (Szyjewski, 2003; Téra, 2009).
Mořana (Morena, Marzanna, Mařena)
Status: Není bohyní; jedná se o mytologickou/folklorní postavu (démona).
Prameny: Není doložena v panteonech (PVL, Helmold atd.). Její existence je doložena pozdními prameny (např. Jan Długosz v Polsku) a především bohatým folklórním materiálem (Národní ústav lidové kultury).
Funkce: Je personifikací zimy a smrti (kořen *mor-). Není uctívanou bohyní, ale rituálním objektem – figurínou, která je při jarních obřadech (Vynášení Morany / Smrti) rituálně ničena (pálením, topením), aby se uvolnila cesta jaru (Životu). Patří do sféry nižší mytologie a výročních obřadů.
Rod
Status: Není nejvyšším bohem stvořitelem; jedná se o personifikaci osudu/rodu.
Prameny: Není v hlavních panteonech. Je zmiňován v pozdních "poučeních proti pohanům" (např. Slovo někojego christoljubca), kde je kritizován jeho kult a kult Rožanic.
Funkce: Moderní novopohanství jej chybně interpretuje jako nejvyššího stvořitele ("Zlaté vejce"). Prameny však naznačují něco jiného. Rod (jméno znamená "rod", "narození") je spíše personifikací osudu, rodové linie a vitality. Byl uctíván spolu s Rožanicemi (dvěma či třemi ženskými bytostmi osudu, podobnými Nornám), kterým byly přinášeny nekrvavé oběti (chléb, sýr, med) (Téra, 2009; Szyjewski, 2003).
Trojan
Status: Mytologická postava; status božstva nejistý.
Prameny: Zmíněn ve Slovu o pluku Igorově ("na zemi Trojanově", "věky Trojanovy") a v některých apokryfech (např. Choždenije Bogorodicy po mukam).
Funkce: Velmi enigmatická postava. Může se jednat o:
Evhemerizovaného římského císaře Trajána (který na Balkáně zanechal silnou stopu, např. Trajánův val).
Mytologickou chtonickou postavu (spojitost s číslem tři, možná souvislost s Tříhlavem).
Démonizovanou postavu. Status boha je nepravděpodobný (Téra, 2009).
Radhost (Radegast)
Status: Nejedná se o boha; jedná se o toponymum (jméno místa).
Prameny: Adam Brémský (Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum) mylně označil město Ratarů Riedegost (Radegast) za jméno boha, který je v něm uctíván.
Funkce: Jedná se o klasický akademický omyl. Thietmar z Merseburgu (který je starší a spolehlivější) jasně říká, že město se jmenuje Riedegost (Radhost) a hlavní bůh v něm je Svarožic (Zuarasici). Radegast jako bůh je tedy duplicitní jméno pro Svarožice, vzniklé záměnou jména boha a jména města (Téra, 2009; Słupecki, 1994).
Závěr
Předložený seznam je heterogenní směsí autentických slovanských teonym (Perun, Veles, Svatovít), problematických jmen (Chors, Simargl), filologických konstruktů (Svaroh), novověkých omylů (Lada, Bělboh, Radhost) a postav nižší mytologie či folkloru (Mořana, Rod). Kritická analýza pramenů, podpořená lingvistikou a komparativní mytologií, nám umožňuje rozlišit mezi historicky doloženými kulty a pozdějšími nánosy či mylnými interpretacemi.
Seznam použité literatury
Brückner, A. (1926). Mitologia słowiańska i polska. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.
Dynda, J. (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium.
Gieysztor, A. (1982). Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwa Artystyczne i Filmowe.
Helmold z Bosau. (cca 1170). Chronica Slavorum. (Česky: Kronika Slovanů. Praha: Argo, 2012).
Pověst dávných let (PVL). (Různá vydání, např. Téra, M. (překl.), 2014. Praha: Pavel Mervart).
Saxo Grammaticus. (cca 1200). Gesta Danorum. (Česky: Dějiny Dánů. Praha: Argo, 2015).
Słupecki, L. P. (1994). Slavonic Pagan Sanctuaries. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences.
Szyjewski, A. (2003). Religia Słowian. Kraków: Wydawnictwo WAM.
Téra, M. (2009). Perun – bůh hromovládce: sonda do slovanského panteonu. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
Thietmar z Merseburgu. (cca 1018). Chronicon. (Česky: Kronika. Praha: Argo, 2001).
Analýza lidových obyčejů svaté Lucie a jejich možný předkřesťanský substrát ve slovanském prostředí
Synkretická povaha 13. prosince: Analýza lidových obyčejů svaté Lucie a jejich možný předkřesťanský substrát ve slovanském prostředí
Formát: Odborná rešerše Autor: Slovanský pohan (jako akademický vědecký pracovník) Institucionální afiliace (simulovaná): Katedra religionistiky a etnologie
Abstrakt
Tato rešerše se zabývá analýzou lidových obyčejů spojených se svátkem svaté Lucie (13. prosince) v západoslovanském (především českém a slovenském) prostředí. Cílem je kriticky zhodnotit synkretickou povahu těchto zvyků a na základě interdisciplinárního studia (religionistika, etnologie, lingvistika, historická chronologie) prozkoumat hypotézy o jejich možném předkřesťanském, slovanském substrátu. Studie striktně odděluje hagiografickou postavu sv. Lucie ze Syrakus od etnograficky doložených postav „Lucek“. Dále analyzuje lingvistickou problematiku jména „Světlana“ ve vztahu k tomuto datu a dochází k závěru, že se jedná o novodobý sémantický kalk, nikoli o autentickou postavu lidové víry. Předkřesťanské paralely jsou hledány nikoli v konkrétním božstvu, ale ve strukturální povaze zimního slunovratu jako liminálního období.
1. Úvod: Metodologický rámec a kalendářní kontext
Při zkoumání svátku svaté Lucie ve slovanském lidovém prostředí je nutné uplatnit přísně kritický a interdisciplinární přístup. Stojíme před klasickým příkladem náboženského synkretismu, kde se křesťanská vrstva (kult sicilské mučednice) překrývá s vrstvou starší, která vykazuje zjevné rysy archaických rituálů (Téra, 2009).
Zásadním faktorem pro formování těchto zvyků je historický kalendářní kontext. Před přijetím gregoriánské reformy kalendáře (v českých zemích roku 1584) připadal 13. prosinec na den zimního slunovratu nebo do jeho bezprostřední blízkosti. Jednalo se tedy o nejkratší den a nejdelší noc v roce.
Z hlediska religionistiky a etnologie představují slunovraty (a obecně kalendářní zlomy) tzv. liminální (prahová) období. Jak dokládá komparativní mytologie, jedná se o dny vnímané jako krizové, kdy se stírá hranice mezi světem lidí a „onen“ světem (lat. mundus alter), obývaným duchy, démony a předky (Gieysztor, 2006). Rituály prováděné v tomto čase mají primárně apotropaickou (ochrannou) a regulatorní funkci.
2. Etnografická podoba „Lucek“ v lidové tradici
Etnografické záznamy z 19. a 20. století (shromážděné např. v archivech Národního ústavu lidové kultury nebo v dílech Čeňka Zíbrta) popisují postavy zvané „Lucky“ (vždy v plurálu), které se zásadně liší od křesťanské světice.
Charakteristické rysy postav:
Vzhled: Jsou to postavy (obvykle ženy, ale i převlečení muži) oděné do bílého plátna. Bílá barva je v tomto kontextu ambivalentní – barva čistoty, ale v mnoha indoevropských tradicích také barva smrti a zásvětí.
Maskování: Obličej měly „Lucky“ často zakrytý maskou, někdy bizarní (např. s dlouhým zobákem, tzv. „klovcové báby“), nebo alespoň pomoučený, aby nebyla poznat jejich identita.
Chování: Obcházely domácnosti v předvečer svátku (12. prosince). Často byly tiché, vydávaly pouze skřeky nebo syčely. Jejich atributem byla metla (k vymetání koutů) nebo nůž (k hrozbám).
Funkce „Lucek“:
Kontrola zákazu předení: Nejvýraznějším prvkem je přísný dohled nad zákazem předení lnu a konopí, případně draní peří. Při porušení zákazu hrozily trestem (poničení přeslice, rozfoukání peří).
Kontrola čistoty: Symbolicky vymetaly kouty v domácnosti, což lze interpretovat jako rituální očišťování prostoru od zlých sil v liminálním čase.
Dětský strašák: Podobně jako jiné postavy adventních obchůzek (např. Perchta), měly „Lucky“ i funkci sociální kontroly a postrachu pro zlobivé děti.
(Zdroje: Etnologické studie lidových obyčejů, např. Český lid; Zíbrt, Č. Veselé chvíle v životě lidu českého).
3. Problematika jména „Světlana“
Otázka spojení Lucie se jménem Světlana je čistě lingvistická a onomastická, nikoli mytologická či folklórní.
Sémantický kalk: Jméno Lucia pochází z latinského lux (gen. lucis), tj. „světlo“. Jméno Světlana (případně české Světla, Světluše) je odvozeno od praslovanského kořene světъ („světlo“). Jméno Světlana je tedy sémantickým ekvivalentem (kalkem) jména Lucie (podobně jako řecké Fótiné).
Původ jména Světlana: Akademický konsenzus v onomastice (nauka o vlastních jménech) považuje jméno Světlana za novotvar z období romantismu. Nejedná se o starobylé slovanské jméno doložené ve středověkých pramenech. Poprvé se objevuje v ruské literatuře na počátku 19. století (A. Vostokov, 1802) a masivně jej zpopularizoval Vasilij Žukovskij baladou Světlana (1813).
Absence ve folklóru: V autentických etnografických záznamech o lidové magii, rituálech či obchůzkách 13. prosince se postava jménem „Světlana“ nevyskytuje. Lidová tradice zná výhradně postavy „Lucek“ nebo jejich funkční označení (např. „Ometačky“).
Závěr k bodu 3: Spojení Lucie a Světlany je moderní, založené na správné etymologické paralele (světlo = světlo), avšak „Světlana“ není historickou postavou slovanského folklóru či mytologie.
4. Předkřesťanský substrát a zimní slunovrat
Zatímco přímé doklady o slovanském pohanském svátku k 13. prosinci nemáme (prameny jako Thietmar z Merseburgu, Helmold z Bosau či Pověst dávných let specifické rituály k tomuto datu nepopisují), strukturální analýza lidových zvyků umožňuje formulovat důvodné hypotézy o předkřesťanském substrátu.
Pohanský svátek nebyl vázán na 13. prosinec, ale na zimní slunovrat (kolem 21. prosince), který byl v předgregoriánském kalendáři mylně ztotožněn právě s Lucií. Slované tento svátek nepochybně slavili, v pramenech je nejčastěji spojován s termínem Koleda (z lat. calendae), případně Kračun (terminologie je složitá a regionálně odlišná).
Forma a historie předkřesťanských oslav (hypotetická rekonstrukce):
Liminální krize: Jednalo se o svátek „zrození nového slunce“ a obnovení vegetačního cyklu. Starý rok umíral, nový se rodil.
Démonologie: V této kritické době se dle slovanských představ (rekonstruovaných např. Jiřím Dyndou nebo Michałem Térou) pohybovalo po světě zvýšené množství démonických a chthonických bytostí.
Role „Lucek“: Postavy „Lucek“, jak je známe z etnografie, proto nelze interpretovat jako křesťanskou světici. Svým vzezřením (masky, bílá barva) a chováním (hrozby, kontrola) odpovídají spíše sezónním démonům nebo rituálním postavám, které dohlížejí na dodržování tabu v posvátném čase (Dynda, 2017).
Zákaz předení: Tento zákaz je klíčový. Předení a tkaní byly v indoevropských mytologiích spojeny s osudem a často s ženskými božstvy (řecké Moiry, severské Norny). Ve slovanském kontextu je s předením spojována Mokoš (Pověst dávných let). Ačkoliv přímá souvislost „Lucky“ s Mokoší je nedoložitelná a spekulativní, samotný zákaz předení v době kalendářního zlomu (kdy se „přede“ osud na další rok) je silným indikátorem předkřesťanského rituálního tabu (Gieysztor, 2006).
Synkretismus: Církev v rámci interpretatio Christiana využila svátek svaté Lucie, jejíž jméno (lux) a datum (blízkost slunovratu) se sémanticky hodily k tématu světla, a překryla jím starší, „pohanské“ slunovratové rituály. Původní démonické postavy dohlížející na tabu však v lidové kultuře přetrvaly, pouze přijaly jméno nové světice.
5. Závěr rešerše
Lidové oslavy 13. prosince jsou učebnicovým příkladem náboženského synkretismu. Etnograficky doložené postavy „Lucek“ nemají téměř nic společného s hagiografickou postavou svaté Lucie ze Syrakus.
Spojení se jménem „Světlana“ je moderní, založené na lingvistické ekvivalenci (kalku) a popularizaci jména v období romantismu; ve folklóru ani mytologii se postava Světlany nevyskytuje.
Předkřesťanský původ zvyků nespočívá v přímé kontinuitě konkrétního božstva, ale ve strukturální podobnosti rituálů vázaných na zimní slunovrat. „Lucky“ jsou s vysokou pravděpodobností synkretickým pozůstatkem předkřesťanských představ o démonických či rituálních postavách, které v liminálním čase slunovratu (později mylně ztotožněném s 13. prosincem) dohlížely na dodržování rituálních tabu, zejména zákazu předení.
Seznam vybraných pramenů a literatury
Dynda, Jiří. (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium.
Gieysztor, Aleksander. (2006). Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawského. (Původní vydání 1982).
Helmold z Bosau. Kronika Slovanů (Chronica Slavorum).
Pověst dávných let (По́весть временны́х лет).
Téra, Michal. (2009). Perun: Bůh hromovládce. Sonda do slovanského panteonu. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
Zíbrt, Čeněk. (Různá vydání, např. Veselé chvíle v životě lidu českého). Praha: Nakladatelství F. Šimáčka.
Český lid. Etnologický časopis. (Různé ročníky, materiály o lidových zvycích).
Archivní fondy. Např. Národní ústav lidové kultury (NÚLK), Strážnice.
úterý 21. října 2025
Panenka „Motanka“: Etnologická a folkloristická analýza rituálního objektu
AI Gemini 2.5 Pro jako akademický pracovník specializující se na etnologii a folkloristiku Vám předkládá odborný text analyzující fenomén panenky „Motanky“ na základě dostupných vědeckých dat.
Tento text vychází z rešerší v akademických databázích (např. ResearchGate, Academia.edu) a evropských vědeckých periodikách, neboť specifické, hloubkové studie přímo od pracovišť jako Akademie věd ČR nebo Národní ústav lidové kultury nebyly v rámci této rešerše identifikovány. Téma je primárně předmětem výzkumu východoslovanské, zejména ukrajinské, etnologie.
Panenka „Motanka“: Etnologická a folkloristická analýza rituálního objektu
Abstrakt: Předkládaná studie se zabývá fenoménem tzv. Ljalky-Motanky (Лялька-Мотанка), tradiční východoslovanské, primárně ukrajinské, hadrové panenky. Text analyzuje její materiální charakteristiku, technologický postup výroby a její dominantní funkce v kontextu lidové kultury, folkloru a lidové magie. Zvláštní pozornost je věnována akademické diskusi ohledně doložitelnosti její historie a jejího problematického, avšak v populárním diskurzu frekventovaného, spojování s dobou slovanského pohanství.
1. Etnologická a folkloristická charakteristika
Panenka „Motanka“ (z ukrajinského slovesa мотати – motat, vinout, soukat) představuje specifický typ artefaktu lidové kultury. Její definující charakteristikou je technologie výroby: panenka není šitá, nýbrž je vytvářena výhradně technikou vázání, ovíjení a uzlování kusů textilu (často zbytků nošeného oděvu) a nití.
1.1 Technologie výroby a materiálová symbolika
Z etnografického hlediska je klíčové, že při tradiční výrobě (zejména u panenek určených pro rituální a magické účely) nebyly používány jehly ani nůžky. ✍️
Absence jehly: Šití bylo v lidové magii vnímáno ambivalentně; jehla mohla do objektu „vpíchnout“ osud nebo jej znesvětit. Proces motání byl vnímán jako plynulý, organický akt tvoření.
Absence nůžek: Stříhání symbolizovalo přerušení, destrukci. Materiál se měl trhat, aby byla zachována jeho „živá“ podstata.
Materiál: Často byly využívány zbytky oděvů (např. mateřské košile), které do panenky vkládaly ochrannou sílu nositele.
1.2 Anikonismus (Absence tváře)
Nejvýraznějším znakem Motanky je anikonismus – absence zobrazení obličeje (očí, úst, nosu). V etnologické interpretaci má tato absence zásadní magickou funkci:
Ochrana před zlými silami: Tvář byla chápána jako brána do duše. Panenka bez tváře je neosobní, nemůže do ní vstoupit zlý duch a jejím prostřednictvím škodit majiteli.
Impersonální médium: Panenka neslouží jako portrét konkrétní bytosti, ale jako obecný apotropaion (ochranný předmět) nebo médium pro přání.
Místo tváře je často na hlavě panenky nitěmi vymotán solární kříž (rovnoramenný kříž v kruhu). Tento symbol je v kontextu lidové kultury chápán jako univerzální ochranný a solární znak, který má kořeny v archaických představách, ale byl plynule integrován i do křesťanské symboliky.
1.3 Funkce v lidové magii a folkloru
Motanka nebyla primárně hračkou, ačkoliv, jak dokládají některé studie (viz Stakhurska-Kozoriz, 2021), postupně se její funkce transformovala i tímto směrem. Její primární role byla rituální a magická.
Ochranná (Apotropaická) funkce: Sloužila jako talisman pro ochranu domácnosti, jednotlivce (zejména dětí) nebo na cesty.
Funkce spojená s přechodovými rituály: Vyráběly se specifické panenky pro nevěsty (na podporu plodnosti), pro novorozence (vkládané do kolébky pro odlákání nemocí) nebo při pohřbech.
Nosička přání/nemoci: Existovaly panenky (např. Бажа́нниця - Bažannycja, "Panenka přání"), do nichž se "zamotalo" přání, nebo naopak panenky, na které se měla symbolicky přenést nemoc a které byly následně rituálně zničeny (spáleny, utopeny).
V kontextu folkloristiky se panenky objevují i v narativech (např. ve východoslovanských variantách pohádky o Vasilise), kde magická panenka (darovaná matkou) radí a pomáhá hrdince v nouzi (viz Gaiman, 2002, kde je tato paralela zmíněna).
2. Doložená historie a problematika "slovanského pohanství"
Nejproblematičtější částí výzkumu Motanky je její přesná historická datace a původ. Populární narativy, často spojené s moderním folklorismem a národním obrozením, prezentují Motanku jako přímý, tisíce let starý artefakt, pocházející přímo z pre-křesťanské (pohanské) éry.
2.1 Akademicky doložená historie
Akademické etnografické studie zaujímají zdrženlivější postoj.
Vědecké studie (např. "Figurative magic", 2024; "Evropský filozofický a historický diskurz", 2021) konstatují, že ačkoliv tradice výroby figurín sahá hluboko do minulosti (prehistorické společnosti, středověk), systematický etnografický zájem a popis specificky panenky-motanky (jako orálně předávané tradice) se datuje až do počátku 20. století.
Akademičtí pracovníci (např. Stakhurska-Kozoriz, 2021) otevřeně uvádějí: "Je obtížné přesně říci, kdy se panenka-motanka objevila. Můžeme se pouze dohadovat, jak vypadaly její prototypy."
Z těchto závěrů vyplývá, že ačkoliv je funkce (výroba rituální figuríny pro magické účely) bezpochyby archaická, neexistuje přímý, nepřerušený akademický doklad (textový či archeologický), který by spojoval konkrétní formu a technologii Motanky, jak ji známe z 20. století, s konkrétními rituály slovanského pohanství.
2.2 Folklorismus a (re)konstrukce tradice
Současná podoba a popularita Motanky je silně ovlivněna fenoménem folklorismu – tedy přenosem prvků lidové kultury z jejich původního rituálního kontextu do kontextu nového (městského, národně-identitního, komerčního).
Jak uvádí akademické zdroje (např. "Evropský filozofický a historický diskurz", 2021), proces oživení tradiční ukrajinské panenky je úzce spjat s formováním novodobé ukrajinské národní identity. V tomto procesu je panenka často romantizována a prezentována jako symbol "starobylé moudrosti" a spojení s údajnou bohyní Berehyní (což je samo o sobě komplexní postava, jejíž starobylost je v akademické sféře též předmětem diskuse).
Toto moderní (re)konstruování tradice zdůrazňuje její "pohanské" kořeny, které však nelze přímými etnografickými ani historickými prameny spolehlivě doložit jako nepřerušenou linii.
3. Závěr
Panenka „Motanka“ je z akademického hlediska fascinujícím artefaktem východoslovanské lidové kultury, který existuje na pomezí rituálního magického předmětu (apotropaionu) a dětské hračky. Etnologie a folkloristika dokumentují její specifickou, bezjehlovou technologii výroby ("motání") a její klíčový anikonický rys (absenci tváře), který je zásadní pro její magickou funkci.
Co se týče jejího vztahu k "slovanskému pohanství", vědecká obec nedisponuje důkazy o přímé kontinuitě této specifické formy panenky z pre-křesťanské éry. Etnograficky je tato tradice spolehlivě zachycena až ve 20. století. Její současná popularita a silné spojování s pohanstvím je do velké míry produktem folklorismu a procesů formování národní identity, které hledají symbolické kotvy v idealizované minulosti.
Použité a citované vědecké zdroje:
(2024). Figurative magic - the use and symbolism of Slavic ritual dolls in the past and present. ResearchGate. (Zdroj potvrzuje rituální využití a dataci etnografického zájmu do 20. století).
(2021). Лялька-мотанка в контексті народних традицій і сучасних культурних практик (Lialka-motanka v kontexti narodnych tradycij i sučasnych kulturnych praktyk). Evropský filozofický a historický diskurz, 7(3). (Zdroj diskutuje transformaci z rituálního předmětu na hračku a nemožnost přesné datace vzniku).
Stakhurska-Kozoriz, A. (2021). Ukrainska lialka-motanka ta yii svitovi analohy (Ukrainian Motanka Doll and Its World Analogues). European Philosophical and Historical Discourse, 7(3). (Klíčová studie k tématu).
(2024). Ladies in Arms - Women, Guns, and Feminisms in Contemporary Popular Culture. SSOAR. (Zdroj zmiňuje moderní asociaci Motanky s Berehyní a ochranou).
Gaiman, N. (2002). Coraline. (V kontextu analýzy pohádek, zdroj 4.5, je zmíněna paralela s magickou panenkou z pohádky o Vasilise).
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)