V rámci interdisciplinárního studia balto-slovanské mytologie představuje Perkūnas (litevsky) či Pērkons (lotyšsky) nejbližší a nejlépe doloženou analogii ke slovanskému Perunovi. Zatímco slovanské prameny jsou často fragmentární a překryté pozdější christianizací, baltský folklor a písemné prameny (např. Constitutiones Synodales ze 16. století) uchovaly archaičtější struktury rituálů spojených s prvním hřměním a jarní očistou.
1. Etymologie a teogonie
Jméno Perkūnas je odvozeno z proto-indoevropského kořene *per-kʷ-u-, což v původním významu označovalo „dub“ nebo „horu“ (srov. latinské quercus). Na rozdíl od slovanského kontextu, kde je Perun často chápán skrze svou funkci (ten, kdo pere/udeří), baltský Perkūnas si zachovává silnější vazbu na sakrální krajinu – zejména na dubové háje (např. posvátný háj Romuva v Prusku popsaný kronikářem Šimonem Grunauem).
2. Svátek Perkūnase a "Probouzení země"
V baltském lidovém kalendáři neexistuje fixní datum „Hromnic“ v lineárním smyslu tak striktně jako v křesťanském kalendáři (2. února). Klíčovým momentem je první jarní bouře.
Zákaz práce se zemí: Podle litevského etnografa Jonase Trinkūnase a religionisty Gintarase Beresnevičiuse existovalo přísné tabu: dokud Perkūnas poprvé neuhodil do země, nesmělo se do ní kopat, orat ani sít. První hrom byl vnímán jako „odemknutí země“ a její oplodnění.
Rituální očištění: Při prvním hřmění se lidé váleli po zemi nebo se dotýkali hlavou kamenů, aby získali sílu a zdraví (tzv. kontaktní magie). Tento zvyk úzce souvisí se slovanskou vírou v sílu „hromových klínů“.
3. Hromnice (Grabnyčios / Perkūno diena)
V Litvě se 2. únor nazývá Grabnyčios (z polského gromnice), ale v lidové tradici je tento den fixován jako Perkūno diena (Perkūnasův den).
Rituální specifika:
Obětování lnu a vosku: Podobně jako u Slovanů je ústředním prvkem výroba a svěcení svící. V baltském prostředí se však častěji zdůrazňuje spojitost s vlnou a lnem, které jsou Perkūnasovi zasvěceny jako symboly vegetace, kterou má déšť zavlažit.
Perkūno kulka (Perkūnasova střela): V tento den se věnovala zvláštní pozornost nálezům belemnitů (zkamenělých schránek hlavonožců), které byly považovány za Perkūnasovy střely. Byly vkládány do základů domů nebo nošeny jako amulety proti nemocem.
Vztah k ohni: Perkūnas je pánem nebeského ohně, ale na zemi jej zastupuje domácí oheň (Gabija). Na Hromnice se tyto dvě formy ohně symbolicky propojovaly skrze zapalování hromniční svíce od ohniště.
4. Srovnávací tabulka: Perun (Slované) vs. Perkūnas (Baltové)
| Aspekt | Perun (Slované) | Perkūnas (Baltové) |
| Prameny | Kroniky (Prokopios, PVL), folklor | Bohatý folklór (Dainy), pozdní kroniky |
| Atributy | Sekera, hromový kámen, kůň | Kladivo, sekera, ohnivý vůz, kozel |
| Posvátný strom | Dub (Quercus robur) | Dub (Ąžuolas) |
| Hlavní rituál | Hromnice (2. 2. - fixní) | První hřmění (pohyblivé) / Grabnyčios |
| Protivník | Veles (vládce podsvětí) | Velnias (často degradován na čerta) |
5. Interdisciplinární závěr k oslavám
Z hlediska etnolingvistiky (škola Vjačeslava Ivanova a Vladimira Toporova) představují baltské oslavy Perkūnase konzervativnější vrstvu indoevropského mýtu o souboji hromovládce s jeho odpůrcem. Oslava 2. února je u obou etnik "bodem zlomu". Zatímco zima (reprezentovaná Velesem/Velniasem) drží zemi a vody v nečinnosti, rituální akt zapálení svíce a očekávání hromu symbolizuje aktivaci mužského, nebeského principu, který navrací řád (themis/dharma).
V litevských tradicích se dodnes uchovává zvyk "svěcení chleba a vody" právě v tento den, což má zajistit, aby blesk v létě nezapálil úrodu. Tato preventivní magie je přímým odrazem archaického strachu i úcty k numinózní síle bouře.
Doporučené odborné zdroje pro hlubší studium:
Beresnevičius, G. (2004). Lietuvių religija ir mitologija. Tyto alba.
Gimbutas, M. (1963). The Balts. Ancient Peoples and Places.
Toporov, V. N. (1988). Baltu mitologijos rekonstrukcija.
Vėlius, N. (1989). The World Outlook of the Ancient Balts. Vilnius.