Synkretická povaha 13. prosince: Analýza lidových obyčejů svaté Lucie a jejich možný předkřesťanský substrát ve slovanském prostředí
Formát: Odborná rešerše Autor: Slovanský pohan (jako akademický vědecký pracovník) Institucionální afiliace (simulovaná): Katedra religionistiky a etnologie
Abstrakt
Tato rešerše se zabývá analýzou lidových obyčejů spojených se svátkem svaté Lucie (13. prosince) v západoslovanském (především českém a slovenském) prostředí. Cílem je kriticky zhodnotit synkretickou povahu těchto zvyků a na základě interdisciplinárního studia (religionistika, etnologie, lingvistika, historická chronologie) prozkoumat hypotézy o jejich možném předkřesťanském, slovanském substrátu. Studie striktně odděluje hagiografickou postavu sv. Lucie ze Syrakus od etnograficky doložených postav „Lucek“. Dále analyzuje lingvistickou problematiku jména „Světlana“ ve vztahu k tomuto datu a dochází k závěru, že se jedná o novodobý sémantický kalk, nikoli o autentickou postavu lidové víry. Předkřesťanské paralely jsou hledány nikoli v konkrétním božstvu, ale ve strukturální povaze zimního slunovratu jako liminálního období.
1. Úvod: Metodologický rámec a kalendářní kontext
Při zkoumání svátku svaté Lucie ve slovanském lidovém prostředí je nutné uplatnit přísně kritický a interdisciplinární přístup. Stojíme před klasickým příkladem náboženského synkretismu, kde se křesťanská vrstva (kult sicilské mučednice) překrývá s vrstvou starší, která vykazuje zjevné rysy archaických rituálů (Téra, 2009).
Zásadním faktorem pro formování těchto zvyků je historický kalendářní kontext. Před přijetím gregoriánské reformy kalendáře (v českých zemích roku 1584) připadal 13. prosinec na den zimního slunovratu nebo do jeho bezprostřední blízkosti. Jednalo se tedy o nejkratší den a nejdelší noc v roce.
Z hlediska religionistiky a etnologie představují slunovraty (a obecně kalendářní zlomy) tzv. liminální (prahová) období. Jak dokládá komparativní mytologie, jedná se o dny vnímané jako krizové, kdy se stírá hranice mezi světem lidí a „onen“ světem (lat. mundus alter), obývaným duchy, démony a předky (Gieysztor, 2006). Rituály prováděné v tomto čase mají primárně apotropaickou (ochrannou) a regulatorní funkci.
2. Etnografická podoba „Lucek“ v lidové tradici
Etnografické záznamy z 19. a 20. století (shromážděné např. v archivech Národního ústavu lidové kultury nebo v dílech Čeňka Zíbrta) popisují postavy zvané „Lucky“ (vždy v plurálu), které se zásadně liší od křesťanské světice.
Charakteristické rysy postav:
Vzhled: Jsou to postavy (obvykle ženy, ale i převlečení muži) oděné do bílého plátna. Bílá barva je v tomto kontextu ambivalentní – barva čistoty, ale v mnoha indoevropských tradicích také barva smrti a zásvětí.
Maskování: Obličej měly „Lucky“ často zakrytý maskou, někdy bizarní (např. s dlouhým zobákem, tzv. „klovcové báby“), nebo alespoň pomoučený, aby nebyla poznat jejich identita.
Chování: Obcházely domácnosti v předvečer svátku (12. prosince). Často byly tiché, vydávaly pouze skřeky nebo syčely. Jejich atributem byla metla (k vymetání koutů) nebo nůž (k hrozbám).
Funkce „Lucek“:
Kontrola zákazu předení: Nejvýraznějším prvkem je přísný dohled nad zákazem předení lnu a konopí, případně draní peří. Při porušení zákazu hrozily trestem (poničení přeslice, rozfoukání peří).
Kontrola čistoty: Symbolicky vymetaly kouty v domácnosti, což lze interpretovat jako rituální očišťování prostoru od zlých sil v liminálním čase.
Dětský strašák: Podobně jako jiné postavy adventních obchůzek (např. Perchta), měly „Lucky“ i funkci sociální kontroly a postrachu pro zlobivé děti.
(Zdroje: Etnologické studie lidových obyčejů, např. Český lid; Zíbrt, Č. Veselé chvíle v životě lidu českého).
3. Problematika jména „Světlana“
Otázka spojení Lucie se jménem Světlana je čistě lingvistická a onomastická, nikoli mytologická či folklórní.
Sémantický kalk: Jméno Lucia pochází z latinského lux (gen. lucis), tj. „světlo“. Jméno Světlana (případně české Světla, Světluše) je odvozeno od praslovanského kořene světъ („světlo“). Jméno Světlana je tedy sémantickým ekvivalentem (kalkem) jména Lucie (podobně jako řecké Fótiné).
Původ jména Světlana: Akademický konsenzus v onomastice (nauka o vlastních jménech) považuje jméno Světlana za novotvar z období romantismu. Nejedná se o starobylé slovanské jméno doložené ve středověkých pramenech. Poprvé se objevuje v ruské literatuře na počátku 19. století (A. Vostokov, 1802) a masivně jej zpopularizoval Vasilij Žukovskij baladou Světlana (1813).
Absence ve folklóru: V autentických etnografických záznamech o lidové magii, rituálech či obchůzkách 13. prosince se postava jménem „Světlana“ nevyskytuje. Lidová tradice zná výhradně postavy „Lucek“ nebo jejich funkční označení (např. „Ometačky“).
Závěr k bodu 3: Spojení Lucie a Světlany je moderní, založené na správné etymologické paralele (světlo = světlo), avšak „Světlana“ není historickou postavou slovanského folklóru či mytologie.
4. Předkřesťanský substrát a zimní slunovrat
Zatímco přímé doklady o slovanském pohanském svátku k 13. prosinci nemáme (prameny jako Thietmar z Merseburgu, Helmold z Bosau či Pověst dávných let specifické rituály k tomuto datu nepopisují), strukturální analýza lidových zvyků umožňuje formulovat důvodné hypotézy o předkřesťanském substrátu.
Pohanský svátek nebyl vázán na 13. prosinec, ale na zimní slunovrat (kolem 21. prosince), který byl v předgregoriánském kalendáři mylně ztotožněn právě s Lucií. Slované tento svátek nepochybně slavili, v pramenech je nejčastěji spojován s termínem Koleda (z lat. calendae), případně Kračun (terminologie je složitá a regionálně odlišná).
Forma a historie předkřesťanských oslav (hypotetická rekonstrukce):
Liminální krize: Jednalo se o svátek „zrození nového slunce“ a obnovení vegetačního cyklu. Starý rok umíral, nový se rodil.
Démonologie: V této kritické době se dle slovanských představ (rekonstruovaných např. Jiřím Dyndou nebo Michałem Térou) pohybovalo po světě zvýšené množství démonických a chthonických bytostí.
Role „Lucek“: Postavy „Lucek“, jak je známe z etnografie, proto nelze interpretovat jako křesťanskou světici. Svým vzezřením (masky, bílá barva) a chováním (hrozby, kontrola) odpovídají spíše sezónním démonům nebo rituálním postavám, které dohlížejí na dodržování tabu v posvátném čase (Dynda, 2017).
Zákaz předení: Tento zákaz je klíčový. Předení a tkaní byly v indoevropských mytologiích spojeny s osudem a často s ženskými božstvy (řecké Moiry, severské Norny). Ve slovanském kontextu je s předením spojována Mokoš (Pověst dávných let). Ačkoliv přímá souvislost „Lucky“ s Mokoší je nedoložitelná a spekulativní, samotný zákaz předení v době kalendářního zlomu (kdy se „přede“ osud na další rok) je silným indikátorem předkřesťanského rituálního tabu (Gieysztor, 2006).
Synkretismus: Církev v rámci interpretatio Christiana využila svátek svaté Lucie, jejíž jméno (lux) a datum (blízkost slunovratu) se sémanticky hodily k tématu světla, a překryla jím starší, „pohanské“ slunovratové rituály. Původní démonické postavy dohlížející na tabu však v lidové kultuře přetrvaly, pouze přijaly jméno nové světice.
5. Závěr rešerše
Lidové oslavy 13. prosince jsou učebnicovým příkladem náboženského synkretismu. Etnograficky doložené postavy „Lucek“ nemají téměř nic společného s hagiografickou postavou svaté Lucie ze Syrakus.
Spojení se jménem „Světlana“ je moderní, založené na lingvistické ekvivalenci (kalku) a popularizaci jména v období romantismu; ve folklóru ani mytologii se postava Světlany nevyskytuje.
Předkřesťanský původ zvyků nespočívá v přímé kontinuitě konkrétního božstva, ale ve strukturální podobnosti rituálů vázaných na zimní slunovrat. „Lucky“ jsou s vysokou pravděpodobností synkretickým pozůstatkem předkřesťanských představ o démonických či rituálních postavách, které v liminálním čase slunovratu (později mylně ztotožněném s 13. prosincem) dohlížely na dodržování rituálních tabu, zejména zákazu předení.
Seznam vybraných pramenů a literatury
Dynda, Jiří. (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium.
Gieysztor, Aleksander. (2006). Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawského. (Původní vydání 1982).
Helmold z Bosau. Kronika Slovanů (Chronica Slavorum).
Pověst dávných let (По́весть временны́х лет).
Téra, Michal. (2009). Perun: Bůh hromovládce. Sonda do slovanského panteonu. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
Zíbrt, Čeněk. (Různá vydání, např. Veselé chvíle v životě lidu českého). Praha: Nakladatelství F. Šimáčka.
Český lid. Etnologický časopis. (Různé ročníky, materiály o lidových zvycích).
Archivní fondy. Např. Národní ústav lidové kultury (NÚLK), Strážnice.