úterý 31. října 2023

Krev pro čtyřhlavého boha: Lidské oběti u polabských Slovanů

 Jen málokterý aspekt jakéhokoli náboženství je tak citlivé téma jako lidské oběti. V souvislosti se Slovany je v raném středověku většinou opomíjeno, přitom však minimálně v Polabí tvořilo důležitou součást jejich náboženství.


Původní slovanská pohanství jsou v dnešní době mnoha novopohany a amatérskými badateli považována za veskrze pozitivní a přírodní náboženství. Významově nepříliš vzdálený je i přívlastek „mírumilovné“, jehož kořeny sahají až ke vzniku romantismu na počátku devatenáctého století. Oproti agresivnímu křesťanství je slovanské náboženství raného středověku popisováno jako nekonfliktní a nekrvavé. Potíž spočívá převážně v tom, že takový postoj v zásadě ignoruje jak archeologické důkazy, tak písemné prameny.

Obojího je přitom dostatek. Na slovanských kostrových pohřebištích, která se objevují ve větší míře od devátého století, je možné najít atypicky pohřbené jedince, jimž byla často uťata hlava nebo končetiny, a kteří byli často pochováni v naprosto nepřirozené poloze. Je zcela jisté, že způsob jejich pohřbu byl svázán s nějakou náboženskou představou. Jaká přesně byla, však není jednoduché prokázat. Mohlo se jednat o opatření proti upírům a návratu ze zásvětí, stejně tak se ale může jednat o hroby obětovaných jedinců, jak nám mohou napovědět některé drobné indicie rozebrané dále v článku.

Samy o sobě v tomto případě mohou archeologické nálezy jen stěží prokázat, zda Slované vykonávali lidské oběti. Je proto nutné přihlédnout ke svědectvím písemných pramenů, kterých je pro oblast polabských Slovanů dochováno relativně velké množství. Spoléhat se pouze na ně ovšem může být velmi ošemetné. Jejich autoři totiž byli často vůči Slovanům více než zaujatí a sepisováním zpráv o slovanském pohanství sledovali i jiné cíle než popsat co nejpřesněji cizí náboženství. 

Pripegala si žádá hlavy

Ukázkovým příkladem zaujatosti a rezignace na snahu o poskytnutí pravdivého obrazu Slovanů je nepochybně dopis připisovaný magdeburskému arcibiskupu Aldegotovi. Ačkoli Aldegotovo autorství není zcela jasně prokazatelné, čas jeho vzniku je. Napsán byl na počátku dvanáctého století, kdy bylo území na východ od Labe v držení Slovanů, o jejichž christianizaci usilovali jejich sousedé již dlouhá staletí. Dlouhodobého úspěchu však nedosáhli, což v atmosféře euforie z úspěchu první křížové výpravy poskytovalo dostatečný prostor pro zapojení náboženských motivů do protislovanské propagandy.

Dopis je adresován západoevropským vládcům, na které naléhá, aby se zapojili do války proti pohanským polabským Slovanům. Aby ve čtenářích vzbudil náležitý zápal pro svatou věc, nejenže neváhal popsat přednosti Polabí a připomenout spásu duše, ale vylíčil i krutosti, kterých se Slované na křesťanech dopouštěli.

Zajatí křesťané jsou podle něj strašlivě mučeni, Slované jim údajně sekají končetiny a hlavně je stahují z kůže. Z ní pak vyrábějí jakési masky, díky kterým pronikají mezi ostatní křesťany a nikým nepodezříváni tam loupí. Ve svých chrámech pak vzývají strašlivého Pripegalu a nad mísami s lidskou krví se radují, že nenáviděný Kristus je poražen.

Pochopitelně kdokoli se těmto divochům postaví se zbraní v ruce, spasí svou duši, a navíc si bude moci přivlastnit část skvělé slovanské země.

Jakkoli se mohou některé části dopisu zdát jako uvěřitelné, pravděpodobně jsou zcela vymyšlené. Už jen samotný Pripegala je výtvorem autorovy představivosti. Jeho jméno se sice zakládá na řecko-římském božstvu Priapovi, jinak však nemají vůbec nic společného. Naprosto fantasticky pak působí masky vyrobené z kůže křesťanů, které Slovanům umožňovaly skrytě proniknout mezi ostatní, nic netušící křesťany.

Zvířecí (a snad i lidské) oběti bylo možné nahradit obětí keramických sošek.
Exponáty muzea v Chotěbuzi-Podoboře zhotovené podle nálezů z Mikulčic.

Zajímavý je však jeden detail, který se týká rétoriky spojené s oběťmi. Podle dopisu chce Pripegala zvláště hlavy, což odpovídá svědectví mnohem věrohodnějších pramenů. Nakolik se však jedná o odraz skutečné praxe nebo autorovy představivosti, je obtížné určit. Vzhledem k tomu, že se jedná o jediný údaj, který by odpovídal skutečnosti, je však velmi pravděpodobné, že dopis jen náhodou v tomto ohledu popisuje realitu.

Svatovít, Radegast a šťastní mniši

Ne všichni autoři si však vymýšleli lži o polabských Slovanech. Často se mezi nimi našli i takoví, kteří se Slovany přicházeli dennodenně do styku, nebo byli ve styku s lidmi, kteří měli velmi dobré znalosti o slovanských zvycích a náboženských tradicích. Jejich díla pak malují sice méně temný, ale také pochmurný obraz.

Jedním z kronikářů, který působil na slovanském území, byl kněz Helmold. Své znalosti o dějinách dnešního východního Německa, stejně jako své osobní zkušenosti, využil při psaní Kroniky Slovanů, na jejichž stranách zanechal svým čtenářům i několik svědectví o lidských obětech.

Tyto epizody se odehrály v průběhu pohnutých událostí roku 1066, kdy v knížectví Obodritů došlo k pohanskému povstání. Povstalcům se nakonec podařilo zmocnit se vlády a zvrátit proces poměrně úspěšné christianizace. Do jejich rukou padli i místní křesťané, kteří mohli jen stěží očekávat jemné zacházení.

Tím nejvýznamnějším zajatcem byl bezpochyby biskup Jan, který byl po nějakou dobu držen v Meklenburku, odkud jej jeho věznitelé vzali na triumfální pochod zemí, na kterém jej ukazovali ostatním Slovanům. Podle Helmolda se jim nepodařilo jej přesvědčit, aby se vzdal víry v Krista, a tak jej v Retře, kde stával Radegastův chrám, obětovali místnímu božstvu. Biskupova smrt byla zvláště krvavá: Slované mu nejprve usekali všechny končetiny a nakonec i hlavu, kterou nabodli na kopí.

Biskup nebyl jediný, koho potkal krvavý konec. Další dva kněží, Gotšalk a Eppo, byli tou dobou zabiti v Lenčíne a další byli ukamenováni v Ratzenburgu. Není bez zajímavosti, že mnich Ansver, jedna z obětí, si vymohl, aby byl zabit až jako poslední, protože chtěl osobně dohlédnout na to, aby jeho spolubratři neodpadli od víry. Sám pak měl podle Helmolda radost, když se mu dostalo mučednické koruny.

Nadšení, se nímž podstoupil mučednickou smrt, sdílel Ansver i s dalšími kleriky. Adam Brémský se zmínil o dvojici mnichů z Čech, kteří se rozhodli vydat se ve šlépějích svatého Vojtěcha na sever k pohanům, které zamýšleli přivést ke křesťanství. Dorazili až do Retry, kde jejich misionářská i životní pouť skončila stětím. Pravděpodobně se jednalo o italské řeholníky, členy patnáctičlenné výpravy, která hledala mezi pohany poctu mučednictví. O zbývajících členech skupiny se však nedochovaly žádné zprávy.

I k Helmoldovu líčení je však potřeba přistupovat kriticky. Vzhledem k tomu, že byl členem církevní hierarchie, jej zajímaly zvláště osudy křesťanských mučedníků, kteří měli tu smůlu – nebo jako v Ansverově případě to štěstí, – že v průběhu christianizace pohanských Slovanů přišli o život. Případy, kdy by byl obětován člen komunity nebo například zajatec, neuvádí. A i pokud se jednalo o nepřátelského duchovního, docházelo k těmto obětem spíše nárazově: popisované události se staly v průběhu velkého slovanského povstání roku 1066, které si neslo silný pohanský nádech.

Situace však mohla být mezi různými slovanskými kmeny odlišná. Na rozdíl od pevniny, kde podle Helmolda k lidským obětem nedocházelo tak často, patřila tato praktika na Rujáně k místnímu náboženskému koloritu. Jednou za rok byl podle Helmolda obětován křesťan a jako oběť byl požadován i jeden kněz, který na ostrově konal mše. Samotný kronikář však dodává, že lidským obětem se věnovali jen někteří Slované, a že častější byly oběti dobytka.

Krev pro boha války

Důkazy o lidských obětech u Slovanů přinesl ve své kronice i merseburský biskup Dětmar. Na rozdíl od Helmolda sice nepůsobil přímo mezi Slovany – ostatně jeho vysoká hodnost v církevní hierarchii styk s prostými věřícími úplně nedovolovala – zapojení do nejvyšší říšské politiky podmíněné právě jeho biskupstvím mu však umožnily získat velmi dobrý přehled o všech možných záležitostech říše, jakými byla například válečná tažení.

Dětmar se však nesoustředil jen na vojenské a politické záležitosti, ale například i na zvyky cizích etnik. O Slovany měl jako biskup na labské hranici živý zájem, a dokonce hovořil jejich jazykem, nebo alespoň znal některá slova. Kromě toho, že své čtenáře často poučuje o etymologii některých slovanských jmen, jim přináší i podrobný popis jejich zvyklostí. Náboženství se obzvlášť těší jeho velkému zájmu.

Popisuje například, jak lutičtí spojenci českého knížete Boleslava sťali správce jednoho hradu, který spolu s Čechy dobyli ve válce proti polskému knížeti Měškovi. Jeho život měl naklonit ochranná lutická božstva, která jim měla zajistit bezpečný návrat domů.

Tím se projevila i pragmatická povaha knížete Boleslava, který si vysloužil přízvisko Pobožný. Navzdory své pověsti dobrého křesťanského vládce dovolil, aby jeho spojenci vykonali krvavou pohanskou oběť. Jejich pomoc byla příliš cenná na to, aby si je znepřátelil tím, že by jim zakázal vykonat jejich náboženský obřad. 

Situace byla už tak příliš napjatá, protože v Boleslavově vojsku byli kromě Luticů i jejich dávní nepřátelé Sasové, a bylo hloupé přilévat oheň do ohně. Ostatně v tomto nebyl jediný: tolerovat pohanské zvyklosti museli i mnohem mocnější hráči, kteří stáli o přátelství Luticů, a to včetně císaře Jindřicha II.

Za jeho spojenectví s Lutici jej ve svém dopise kritizoval svatý Bruno z Querfurtu. Za nehorázné považuje, aby byly ve společnosti takové relikvie, jako je kopí svatého Mořice, neseny lutické zástavy, údajně „napité lidskou krví“, jimž jsou obětovány hlavy křesťanů. Bruno tak potvrzuje to, co naznačil Helmold a Adam Brémský: tím důležitým na oběti byla zjevně lidská hlava.

Radegast je českému čtenáři dobře znám díky stejnojmennému pivu. Podoba jeho modly
je však zcela smyšlená a s raně středověkým slovanským božstvem má jen máloco společného.

Dětmar považoval za centrum lidských obětí hradiště Riedegost ztotožňované s Helmoldovou Retrou. Stával v něm veliký chrám, kde stávalo velké množství model, a kde byl chován i posvátný kůň používaný při věštbách. Zároveň se jednalo i o lutické politické centrum, kde byly uchovávány válečné prapory, zmiňované i Brunem, jež se těšily velké úctě mezi všemi Lutici. Konaly se tam rozličné oběti a zvláště v časech zlých, kdy se prý bohové hněvali, i lidské a zvířecí. Detaily Dětmar neposkytuje, epizoda s biskupem Janem však ukazuje, že k lidské oběti nevedly jen těžké časy, ale pravděpodobně i vděčnost za velké vítězství.

Vysvětlení nálezů?

Ve světle svědectví Bruna, Helmolda a dalších kronikářů již nálezy podivně pohřbených jedinců zejména z oblasti Pomoří dávají mnohem větší smysl. Pocházejí z několika nalezišť, jako je Wolin, Cedynia, Kałdus, Jabłończ-Wielki anebo Arkona. Někteří zesnulí na nich mají oddělenou hlavu od těla a často zkroucené nebo uťaté končetiny

Obvykle se u takových pohřbů uvažuje o tom, že přijatá opatření měla zabránit návratu nebožtíků ze záhrobí. Oblast, ve které se tato pohřebiště nacházejí, je však až příliš blízko území, na kterém se pohybovali kronikáři, jako byli Dětmar a Helmold.

 

 

Tyto nešťastníky proto mohl potkat stejný osud jako biskupa Jana nebo dvou italských mnichů. Zprávy o tom, co se stalo s jeho tělem, se nám sice nedochovaly, je ale pravděpodobné, že byl nakonec někde pohřben a pravděpodobně ne žehem. Jeho smutný osud tak spolu s archeologickými nálezy pomáhá malovat mnohem temnější obrázek slovanského náboženství, než by se mohlo na první pohled zdát ze samostatných písemných pramenů a hmotných památek.

Helmold tedy přes veškerý svůj přehled nejspíš nepopsal slovanský zvyk obětovat lidi v celé jeho šíři. Lidské oběti v něm hrály svou podstatnou roli, alespoň u polabských a pobaltských Slovanů. Ne každá oběť sice byla lidská, avšak docházelo k nim zjevně častěji, než jak nás informují dobové prameny.
 

---

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na FacebookuInstagramuTwitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

---

 

Zdroje

DĚTMAR Z MERSEBURKU, 2008. Kronika. Přel. Bořek NEŠKUDLA a Jakub ŽYTEK. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0088-4. 

DYNDA, Jiří, 2017. Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Dolní Břežany: Scriptorium. ISBN 978-80-88013-52-5. 

HELMOLD Z BOSAU, 2012. Kronika Slovanů. Dotisk 1. vyd. Přel. Jan ZDYCHYNEC. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0786-9. 

HRABOVÁ, Libuše, 2006. Stopy zapomenutého lidu. České Budějovice: Veduta. ISBN 80-86829-18-9. 

KAJKOWSKI, Kamil, 2017. Mity, kult i rytuał. O duchowości nadbałtyckich Słowian. Sczeczin: Triglav. ISBN 987-83-62586-45-5. 

SLUPECKI, Leszek Pawel, 1994. Slavonic Pagan Sanctuaries. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology Polish Academy of Sciences. ISBN 83-85463-27-5. 

TOMÁŠEK, Jan, 2011. Vztahy raně středověkých Čech a veletského kmenového svazu v letech 805-1035 [online]. Praha. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/37786?show=full

TUMMUSCHEIT, Astrid, 2006. Pre-Christian cult at Arkona. A short summary of the archaeological evidence. In: Old Norse religion in long-term perspectives. Origins, changes, and interactions. Lund: Nordic Academic Press, s. 234–237. 


Úvodní ilustrace pochází z digitální faksimilie Štutgartského žaltáře a jsou k nalezení zde.


opis: https://lumyd.eu/article/krev-pro-ctyrhlaveho-boha-lidske-obeti-u-polabskych-slovanu/177