Dožínky jsou etnický svátek Slovanů, který připadá na podzimní rovnodennost. Svátek věnovaný letošní sklizni obilí (spojený s obřady díkůvzdání za dokončení sklizně a polních prací). Tradičně se první podzimní den slavily dožínky, během nichž lidé děkovali bohům za úrodu a žádali ještě lepší úrodu v příštím roce. Tento lidový zvyk Slovanů a baltských kmenů se v různých regionech také často nazýval vrchovina, ověsy, věnce, věnce (podle jejich nejdůležitějšího symbolu - věnec z obilí a květin) nebo kruhový (podle starobylého zvyku podzimní procházky nebo objížďky, tj. kroužení polí po obilném stroji). [54]
Rituál dožínek byl pravděpodobně zpočátku spojován s kultem rostlin a stromů a poté s primitivním zemědělstvím. S rozvojem hospodářství panství v 55. století přišly do sídel statkářů dožínkové slavnosti. V té době byly organizovány hlavně pro žence (čeledíny a námezdní dělníky) jako odměna za práci vykonanou při sklizni a za sklizenou úrodu. Jako vrcholný úspěch celoročního zemědělského úsilí byly oslavovány po dokončení všech nejdůležitějších polních prací a po sklizni plodin (hlavně obilí). Na konci <>. století se po vzoru dvorských dožínek začaly opět pořádat selské a selské dožínky. Bohatí farmáři je vyráběli pro své domácnosti, rodiny, čeledíny a žoldáky. V dnešní době jsou pro slovanské rodnovy tyto oslavy stále spojeny s postavami etnických, domorodých božstev.
Dožínky doprovázely různé praktiky a zvyky, které se týkaly např. poslední hrsti, hrudky nebo pruhu nesklizeného obilí, které bylo po sklizni ponecháno nějakou dobu na již prázdném poli pro pokračování sklizně. Kukuřičné klasy ponechané na poli se nazývaly křepelky (v Mazovsku a Podlasí), vousy (ve východní části Mazovska), kozy (v Malopolsku), pupek nebo pupek (ve Velkopolsku), perepełka (ve východním pohraničí); Říkalo se jim také svazek, kytice nebo hrst. Nakonec byly slavnostně pokáceny nejlepším kosařem a poté předány nejlepším žencům, aby z nich upletli věnec. V některých krajích byl neméně důležitý snop obilí zvaný diduch, který se uchovával na ozdobu až do svatebních slavností. V těchto oblastech se příští rok začalo s výsevem obilí získaného z tohoto snopu. Později tuto roli převzal žňový věnec, uložený ve stodole až do dalšího roku (do nového výsevu), ze kterého se drcená zrna sypala do pytlů se semenem.
Upletením věnce z obilí ponechaného na poli, trsy červených jeřabin, ořechů, ovoce, květin a barevných stuh zahájily oslavy dožínky. Tyto věnce měly obvykle tvar velké koruny nebo kruhu. V minulosti se do nich umisťovali i živí (a později umělí) kohouti, kachňata nebo malé husy, které měly zajistit krásné a zdravé potomstvo farmy. Dožínkový věnec se také nazýval "sklizeň", protože také ztělesňoval veškerou sklizenou úrodu a sklizeň. Nosila ho na hlavě nebo v natažených pažích (obvykle s pomocí čeledínů a jiných ženců, vzhledem k váze věnce) nejlepší ženec. Za ní kráčel průvod svátečně oblečených ženců, kteří nesli kosy a srpy na ramenou, vyčištěné a ozdobené květinami. Věnec se nesl do chrámu nebo k předem pozvanému knězi k požehnání a pak se za zpěvu ve slavnostním průvodu putoval na zámek nebo do domu hostitele dožínek, kde se obvykle pořádaly hostiny s občerstvením a tancem. [<>]
zdroj: Święta | Rodzimy Kościół Polski (rkp.org.pl)
[54] Zbigniew Kuchowicz - Staré polské zvyky, Nakladatelství Lodž, Lodž 1975.