Článek, který se na podkladě archeologických výzkumů pokouší nastínit původ mojmírovské vládnoucí dynastie a horní vrstvy staromoravské společnosti a vlastně i samotného jména Morava (či spíše Moravané).
Jde o článek převzatý z ročenky Moravského národního kongresu 1993/94 (pravděpodobně však již byl dříve otištěn jinde). [Čísla v hranatých závorkách odkazují na poznámky na konci.]
Doc. PhDr. Zdeněk Klanica DrSc.
Když se roku 822 objevili vyslanci moravského panovníka neznámého jména u dvora císaře Ludvíka Pobožného ve Frankfurtu nad Mohanem, pravděpodobně nešlo o jejich první cestu na západ. Podle našich dnešních znalostí je to však nejstarší a tedy první záznam[1]. Oním prvním písemným dokladem jsou Letopisy království Franků. Začaly se psát už před koncem osmého století; zachovaly se v pozdějších opisech, pocházejících z následujícího století devátého, v Lutychu, ve Wormsu i jinde. Nejstarší rukopis se dochoval v klášteře Lorsch, na pravém břehu řeky Rýn, jen čtyřicet kilometrů jižně od sídla arcibiskupství, které sehrálo tak významnou roli v dějinách českého království – jde o Mohuč. Klášter Lorsch byl sice zničen, ale jeho monumentální vstupní brána s fasádou vyloženou různobarevnými dlaždicemi stojí jako nesmírně vzácná památka od roku 830 až do našich dnů[2].
Pravděpodobně to byl opat Hildvin ze St. Denis, který do latinských letopisů „Annales regni Francorum“ k roku 822 zapsal důležitou zprávu: „In quo conventu omnium orientalium Sclavorum, id est Abodritorum, Soraborum, Wilzurum, Beheimorum, Marvanorurn, Praedenecentorum, et in Pannonia residentium Abarum legationes cum muneribus ad se directas audivit“[3]. Císař Ludvík tehdy svolal obecný sněm, na němž vyslechl vyslance všech Slovanů, kteří na východě sousedili s jeho říší – mezi nimi byli i Moravané, latinsky Marvanorum. Zatím co například Avaři – Abarum, zmínění ve zprávě, se prakticky dále v evropské historii výrazněji neprojevují, zpráva je vlastně jedna z posledních, kde se tento etnicky velmi pestrý kmenový svaz objevuje, Moravané zaznamenali v následujícím období velký a mohutný rozkvět. Jejich země se stala královstvím[4], jedním z nejmocnějších a nejkulturnějších v tehdejší Evropě. Téma našeho příspěvku je však jiné a my se na naší cestě za odhalením tajemství
Moravanů, původu jména i vládnoucí dynastie, musíme vrátit o několik staletí zpátky.
Podle zpráv byzantských kronikářů se první slovanské kmeny s ještě nevykrastalizovanými etnosy[5] objevují na středním Dunaji a tedy pravděpodobně i v zemích kolem soutoku Dunaje s Moravou už před polovinou 6. stol. Slované sem přišli pravděpodobně přímo ze své pravlasti, která se rozkládala na širokém území severně od Karpat, Jeseníků a Krkonoš, mezi dolním tokem řeky Labe až k břehům Dněpru na východě[6]. Dřívější výklady, omezující slovanskou pravlast jen na močály, zvané někdy také „Pinské“[7], jsou zcela nepravděpodobné, neboť nedokážou vysvětlit, jak z těchto močálů mohli Slované během jedné či dvou generací zalidnit celou východní polovinu Evropy a osídlení výchozí oblasti přitom zůstalo stále na stejné úrovni. Slovanské kmeny se totiž objevily v šestém století prakticky ve stejném čase zároveň na středním Labi a na jihu až v Řecku, Slované se přepravili dokonce až do Malé Asie, jak jsme informování z různých písemných zpráv[8]. Je třeba přiznat, že archeologicky je slovanská kultura z počáteční doby rozsídlení Slovanů velmi obtížně odlišitelná od ostatních, navíc jsou hmotné pozůstatky zejména v souvislosti s důsledné uplatňovaným žárovým pohřbíváním velmi vzácné, na rozdíl od pohřebišť kostrových, kam se ukládala vždy celá široká škála předmětů. K uvedeným obtížím se přirozeně řadí ještě další problémy, zejména pokud se týká přesného datování nalezených památek, které pro jejich běžný sídlištní ráz lze jen obtížně srovnávat s datovatelnými předměty, většinou šperky. Převážně z tohoto období známe jen velmi jednoduchou, v ruce lepenou keramiku, která podle místa prvních a velmi častých objevů byla nazvána pražským typem. Ačkoliv pohřebiště s žárovými hroby v urnách pražského typu bylo objeveno až pod řeckou Olympií[9], shodují se badatelé v názoru, že keramika pražského typu není jediným representantem slovanské kultury té doby.
Po odchodu germánských kmenů ze střední Evropy na jaře roku 568 (pozorný čtenář si jistě všímá první známé osudové osmičky v našich dějinách), kdy pod vedením Langobardů se germánské a další kmeny ze středního Podunají přesunuly do severní Itálie, zůstali zde jen Slované[10]. S nimi se pak na území Maďarska objevili již zmínění Avaři, směsice různých kmenů, mezi nimi nepochybné vedle etnosu středoasijskych, stepních, také Germáni a Slované[11]. Proti politické nadvládě příslušníků etnicky pestrého avarského svazu byla namířena vzpoura slovanských kmenů na začátku sedmého století, jak nás informuje burgundská kronika tak zvaného Fredegara[12]. Není však dosud jasné, kde bylo ohnisko povstání[13], zda na jihozápadním Slovensku, na Moravě či v dolním Rakousku, nebo dokonce v Korutanech? Jisté je, že Moravané se v této době ještě nepřipomínají v písemných pramenech. Je to zcela v souladu s výpovědí archeologie, jejíž výsledky naznačují v jihomoravském prostředí na počátku sedmého století absenci opevněných sídlišť. Proto ani s lokalizací známého Vogastisburku nemůžeme počítat na našem území, ale daleko na severozápadě, v oblasti Lužice.
Slovanům blíže nelokalizovaným územně byl podle tak zvaného Fredegara v boji proti Avarům prospěšný jistý kupec jménem Sámo, pocházející pravděpodobně z kraje kolem Paříže. Je otázka, k jakému etnosu máme Sáma počítat. Fredegar naznačuje, že nebyl křesťan a v souvislosti s ním píše o „pohanských psech“. K řešení tohoto historického problému nemáme dostatek pramenů. Zajímavé ovšem je, že Sámo se stal slovanským králem tak, že byl zvolen. Nevíme sice, jak v tomto případě volba probíhala, ale je to poznatek, na jehož vyznám ještě budeme mít příležitost poukázat níže.
Čas Moravanů teprve nadcházel. Sto let po odchodu Germánů z našeho území lze pozorovat u nás, v Maďarsku i na Ukrajině jisté zrněny v obraze archeologických nálezů. Dnes bychom řekli, že se měnila móda. V osmdesátých letech sedmého století nastala patrně velmi nejistá doba. Lze tak soudit zejména z toho, že obyvatelé východní Evropy v té době více než jindy zakopávali své poklady do země. Z tohoto období pochází i známý depot ze Zemianského Vrbovku u Zvolena[14]. Lze předpokládat, že neklid, který na konci sedmého století nutil lidi k tezauraci majetků, byl patrně způsoben příchodem nového, dosud zde neusazeného lidu z východu. Demografický přetlak, přelidnění, které v důsledku toho mohlo mezi Alpami a Karpatami vzniknout, bylo patrně podnětem k zahájení další etapy stěhování slovanských kmenů, nebo přesněji – závěrečné fáze tohoto stěhování. Pozdní odezvu těchto událostí zachytil ve svém díle Pověst vremennych let ruský vzdělanec Nestor na počátku 12. stol.: „Po mnohých pak časech usadili jsou se Slované po Dunaji, kde nyní jest uherská země a bulharská; od těch Slovanů rozešli se po zemi a nazvali se jmény svými, kde na kterém místě se usadili: jakož přišedše usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravané, a jiní Češi jmenovali se; a k týmž Slovanům také náležejí Chorvaté Bílí, i Srbové, i Korutanci …“[15]. Následuje výčet dalších slovanských kmenů, jak je v církevní slovanštině zachytil učený mnich Nestor v Pečerském klášteře na jižním okraji starého Kyjeva a v polovině 19. stol. přeložil K. J. Erben.
Proč však Nestor uvádí na prvním místě mezi všemi slovanskými kmeny právě Moravany? Proč měli Moravané výsadní postavení mezi ostatními Slovany? Byla příčinou toho skutečnost, že díky cyrilometodějské misii vzniklo na Moravě slovanské písemnictví a z Moravy se šířilo ke všem Slovanům? Nebo vyslání soluňských bratří na Moravu bylo již výsledkem tohoto zvláštního postavení Moravy? Archeologie nabízí v tomto směru nový a zajímavý výklad.
V západní části známé jihomoravské vinařské obce Dolní Dunajovice[16] se poblíž starého mlýna nacházely už v době mezi dvěma světovými válkami kostrové hroby a v nich různé ozdoby, datované do 8. stol. V letech 1947 a 1948 bylo v těchto místech odborně prozkoumáno sedm hrobů[17]. Až poslední z nich byl skutečně velmi neobvyklý.
Nalezly se zde součásti bohaté zdobeného opasku lité z bronzu, svědčící o tom, že zemřelý měl za svého života ve společnosti velmi zvláštní postavení. U levé ruky leželo 11 dodnes zvonících bronzových rolniček, které kdysi bývaly nedílnou součástí kroje východních šamanů. Používaly se sice také na koňských postrojích, ale zajímavější je, že rolničkami byl také opatřen kroj dávných potulných pěvců. Hlavním nálezem ze 7. hrobu v Dol. Dunajovicích je oboustranně zdobené bronzové nákončí, dlouhé téměř 13 cm (obr. 1).
Nákončí znamená kování konce řemene a protože opasky měly kdysi svůj zvláštní symbolický význam – vzpomeňme jen na rytířský pás, nebo na začarovaný opasek Jánošíkův – bývaly rázným způsobem zdobeny. Na dunajovickém nákončí je vzácná výzdoba figurální, jejím hlavním tématem je zápas člověka se zvířetem, projevující se na dvou obrazech v dolní části nákončí. Perlovcovou lištou je oddělen horní obraz: dvě postavy se na něm drží za ruce, mezi nimi vyrůstá stvol, postava vlevo má delší šaty a dlouhý cop až k pasu, postava vpravo kratší kabátec. Výrazné je oddělen horní obraz čtvernožce. Tady je však třeba vzít v úvahu, že dávný moravský umělec musel pracovat ve velmi skrovných podmínkách, zejména ve srovnávní s dneškem. Své poselství mohl ztvárnit jen na malé ploše. Jednotlivé obrazy při dané šířce končí 3,5 cm včetně okraje zvýrazněného perlovcem mají rozměr jen 2×3 cm.
Dominantní postavou dunajovického nákončí je tedy muž-bojovník se zvláštní ozdobou hlavy, zobrazený v zápase se zvířaty. Podobné obrazy nebyly v dávných dobách nijak ojedinělé. Stejným způsobem, pochopitelně umělecky mnohem dokonaleji, protože na větší ploše, byli vyobrazováni takoví hrdinové, jako Samson, nebo David, ale také Hérakles v boji se lvem (obr. 2).
Ještě v historické době je výskyt lvů doložen v Malé Asii a dokonce i v Řecku. Postava na dunajovickém nákončí má asi od každého z těchto hrdinů něco a navazuje svým celkovým pojetím na obrazy boha vojáků Mithry, jehož kult do Podunají přinesly římské legie z východního Středomoří (obr. 2, dole).
Zejména charakteristické je vyvrácení hlavy zvířete dozadu[18]. Na dunajovickém nákončí je však něco, co se od obrazů uvedeného okruhu výrazně odlišuje. Moravský hrdina je výjimečný svojí čelenkou. Na tomto místě jsme dlužní krátké vysvětlení. Čelenka byla od pradávna odznakem vládce, i když značně vzdáleným dnešní představě královské koruny. Corona znamená latinsky věnec. Byli jím dekorováni nejodvážnější vojáci i vítězové závodů. Mimochodem všeslovanské slovo vítěz je doloženo už v šestém století. Prokopios píše ve své kronice, že to byl „muž neurozeného původu, který se proslavil“ svojí statečností v bitvě u Sirmia a byl proto zvolen dokonce králem[19]. Dávná tradice praví, že korunován byl už král Šalamoun, jehož koruna se patrné podobala diadémům, jaké známe z vyobrazení vladařů egyptských, asyrských nebo babylónských.
Pokud by obrazy na nákončí z Dolních Dunajovic byly jediným dokladem výskytu čelenky na skráních stromoravských hrdinů, jednalo by se o pouhý náznak, jenž by byl sám o sobě nepřesvědčivý. Jsou však k dispozici další doklady. Roku 1933 objevili dělníci vedení R. Kocábem z Budkovic při regulačních pracích na levém břehu Moravy u obce Moravský sv. Ján poklad, který pochází přibližně ze stejné doby, jako hroby v Dolních Dunajovicích. Mezi nálezy se zpočátku neuvádělo bronzové nákončí, které si R. Kocáb ponechal na památku a neodevzdal s jinými nálezy do muzea[20]. To však není podstatné pro naše zkoumání. Důležitější je, že také na tomto nákončí je vyobrazen muž s čelenkou – korunou (obr. 4, vlevo nahoře).
V tomto případě vidíme na nákončí z Mor. Jána ještě další důležitý symbol: pták s rozpjatými křídly má v zobáku jakousi zvláštní kapku. K obrazu se ještě vrátíme.
Zobrazení mužů s čelenkami na staromoravských nákončích není náhodné, má svůj hluboký smysl. Paprskovitá koruna se vyskytuje už na římských mincích, například na ražbách císaře Konstantina T. (306-337), nebo usurpálora Postuma (258-268) jenž se prohlásil za obnovitele Gallie – restitutor Galliarum (obr. 3, vlevo dole). Zvláštní myšlenku publikoval roku 1958 český numismatik PhDr. Pavel Radoměrský, CSc.[21]. Ve své studii o ražbách moravských denárů Břetislava 1. (1034-1055), kde je tento panovník vyobrazen se zvláštní čelenkou (obr. 3, nahoře), přišel uvedený autor k závěru, že jde o péřovou korunu, slavnostní čelenku moravských králů, symbol jejich panovnické moci. Je třeba říci, že snahy Přemyslovce Břetislava I. o stabilizaci českého státu 11. století se projevovaly mimo jiné i v jeho návratu k moravským historickým tradicím. Dokládá to například systém správních center, která nechal na Moravě budovat, často v blízkosti původních středisek velkomoravských – u Hradiště sv. Hypolita vzniká Znojmo, u Pohanska Břeclav, u Mikulčic Hodonín a další[22].
Lze tedy pochopit, že Břetislav na Moravě i v Čechách zaštítil svoji moc prastarou korunou, kterou symbolicky nechal vyobrazit na svých mincích (obr. 3, nahoře).
Podle vzhledu, s typickými kruhovitými útvary na koncích jednotlivých paprsků koruny, můžeme předpokládal, že jde o čelenku z pávích per. V této souvislosti si jistě připomeneme páva, který je pokládán za královského ptáka, vzpomeneme na moravské lidové písně, atd. Břetislav tedy navázal na prastaré moravské tradice.
Po takovém objasnění dostávají obrazy na staromoravských nákončích nový obsah. Muž, ozdobený čelenkou, je pravděpodobně panovník, konající hrdinské činy. Vítěz nad bájnou saní, drakem, dravým ptákem, ne nepodobným ptáku Nohovi (obr. 5, vlevo dole), jak jej známe nejen z mikulčických nálezů, ale i ze středověkých rytířských zpěvů, epických básní, oslavujících hrdinské činy skutečných či smyšlených předků vládnoucího rodu.
V této souvislosti je podružné, zda muž ze sedmého dunajovického hrobu patřil k těm, kteří takové básně šířili. Chceme-li sledovat počátky moravského etnosu, je třeba přiznat, že tajemství původu moravských králů je v jejich čelence. O původu nejstarší známé moravské dynastie Mojmírovou neexistují žádné hodnověrné zprávy písemné. Nechci zde citovat různé dohady, které se poměrné často v literatuře objevují a vycházejí v řadě případů z rozboru jména Mojmír. Péřová koruna však sotva může být pokládána za domácí záležitost. Mnohé opět naznačují archeologické nálezy.
V roce 1983 byl v Mikulčicích nalezen na první pohled jen málo zajímavý úlomek kosti (obr. 6).
Teprve při podrobnějším zkoumání se ukázalo, že jde o část obložení tak zvaného reflexního luku ze sedmého století, což samo o sobě je velmi zajímavé, neboť jde o nejstarší nález toho druhu na Moravě. Mikulčický úlomek je jedinečný tím, že na něm bylo zjištěno písmo, poprvé v tak starobylém slovanském prostředí. Podle naší analýzy jde o runy, ne však o známé runy severské, nýbrž písmo, používané národy, které kdysi obývaly středoasijské a jihoruské stepi a nacházely se ve značně širokých etapách svého vývoje pod silnými vlivy civilizací rozdílného charakteru: čínské, íránské a východořírnské-byzantské. Do latinky je možno znaky na úlomku z předvelkomoravské vrstvy na mikulčickém podhradí převést jako K.R.A.GH., ale jejich smysl není jasný. Podobné dosud nerozluštěné znaky byly vyryty do zlatých nádob (obr. 7, dole), nalezených roku 1799 u vesnice Sînnicolaul Mare v Rumunsku[23].
Na některých nádobách pokladu, jehož spojení se staromoravskýrni panovníky nelze vyloučit, je rovněž vyobrazen vládce s čelenkou (obr. 8, nahoře). Nádoby jsou dnes uloženy ve Vídni, řada z nich nese výrazné znaky dílen íránských, některé výzdobné motivy ukazuji úzkou příbuznost s ozdobami nalezenými v Mikulčicích (obr. 7, nahoře nákončí z Mikulčic, dole nádoba se Sînnicolaul Mare).
Na jižní Moravě se vojenské družiny s reflexními luky objevily na konci sedmého století. Zpravidla byly zformovány do kmenových svazů, etnicky pestrých, podobně jako Hunové či Avaři. Koncem sedmého století dochází k velkým přesunům celých etnických skupin nebo jejich částí z území při severních hraních Íránu do východní a střední Evropy. Historické pozadí těchto osudových událostí dosud uspokojivě objasněno není[24]. V našem prostředí pravděpodobně znamenaly pád říše, založené Sámem. Politická nadvláda na Moravě přechází do jiných rukou, končí sídliště s keramikou tak zvaného pražského typu a rozhodující hospodářskou, politickou a kulturní silou se stávají pravděpodobně již opevněná sídliště na ostrovech v řece Moravě – Olomouc, Uh. Hradiště a Mikulčice. Formuje se etnos Moravanů, pochopitelně na zcela nesporných základech usedlého slovanského obyvatelstva.
Procesy vytváření etnosů, které nejsou ukončeny a dále v současné době pokračují, byly v historii velmi často ovlivňovány ideami nerovnosti jednotlivých skupin obyvatelstva, jejich vzájemné podřízenosti a také tím, že příslušnost k určitému etnosů byla subjektivně pokládána za záležitost společenské prestiže. Ptáme-li se, z čeho mohla vyplývat mimořádná prestiž Moravanů, na kterou jsme již narazili v souvislosti se zprávami Nestorovy kroniky, musíme se přenést do oblastí, odkud vycházely na konci sedmého stolelí vojenské družiny s reflexními luky, tedy k severním hranicím Íránu.
V polovině sedmého století rozbily voje chudých arabských beduínů tisíciletou říši íránskou a zmocnily se nepředstavitelného bohatsví dynastie Sásánovců, jejichž králové pokořili dokonce i císaře světovládného Říma. Přesto se jejich říše zřítila jako domek z karet a poslední Sásánovský panovník Jazdkart zůstal nakonec docela sám, jen s insigniemi své moci. Zahynul rukou neznámého bojovníka v listopadu roku 651. Co to má s Moravou společného? Jsou tu hned dva důvody k zamyšlení. V prvé řade je to vzhled koruny posledních Sásánovců. Dochovala se četná vyobrazení, na mincích, na stříbrných mísách, různé plastiky atd. (obr. 8, nahoře; obr. 3, uprostřed a vpravo dole). Uvedené příklady dokládají, spolu s historickými zprávami, že hlavní součástí íránské koruny před polovinou prvního tisíciletí našeho letopočtu byla ptačí křídla. Druhým důvodem je málo známá skutečnost, že Jazdkart ztratil svoji péřovou korunu podle písemných zpráv v místě, které se dnes nazývá Mary. Leží severně od dnešních íránských hranic, na území Turkmenie a protéká jím řeka Murgab. Již od poloviny prvního tisíciletí před naším letopočtem až do roku 1222 zde stávalo bohaté a rozlehlé centrum celé oblasti – město Merv[25]. Jeho obyvatelé byli od pradávna označováni jako Margi, tedy stejně, jako Moravané, například v análech z 9. stol. zvaných Xantenské[26].
Způsob lidského uvažování byl v časném středověku v mnoha směrech značně vzdálen dnešnímu. Síla vladaře nebyla jen v jeho meči a v jeho družině, nutnou součástí bylo i osobní charisma. Proklamace nadpřirozených vlastností příslušníků vládnoucí dynastie byla nedílnou součástí státní ideje. Výjimečnost panovníka se odvozovala často od zvláštních, ne-li přímo hrdinských činů zakladatele dynastie. Vzpomeňme si na Přemysla Oráče, na polského Piasta a třeba i na to, že etiopský panovník deklaroval svůj původ od krále Šalaniouna a královny ze Sáby. Prastaré doklady z Íránu a dokonce i z Indie svědčí o tom. že na východě se jméno Maravan používalo ve významu hrdina, vítěz[27]. Je však třeba si uvědomit, že skutečné důkazy v rukách nemáme, jen indicie. Přesto jednotlivé náznaky východního původu družiny, která možná dala slovanským obyvatelům naší země své jméno a legendu státních insignií, postupné nabývají na vážnosti. S přibývající intenzitou historického studia se doklady množí a co hlavní, tvoří logický celek.
Hovořime-li o královských insigniích, pak naše představy obvykle nepřesáhnou korunu, žezlo a jablko. Ale v dávných dobách existovalo mnohem víc odznaků, jimiž se vládcové odlišovali od ostatních. U Franků ve druhé polovině šestého století to byl trůn, kopí, štít, prsten a dlouhé vlasy, přičemž první tři byly symboly říšské, prsten představoval zároveň pečeť vládce a dlouhé vlasy patřily ke znakům královského rodu[28]. Používaná symbolika se měnila s časem a různila se i podle zemí.
Při pokusu o rekonstrukci královských insignií staré Moravy nelze opomenout stříbrnou plaketu s obrazem muže, sedícího na koni a nesoucího na levé ruce ptáka (obr. 9).
Je to jen drobná ozdoba tepaná z velmi tenkého stříbrného plechu o průměru čtyři cm, která má řadu analogií (obr. 10).
Při výzkumu velkomoravského kostela ve Starém Městě, v poloze Na Špitálkách byla nalezena v kontrolním bloku zeminy nad nartexem chrámu. Do odborné literatury o Velké Moravě se tento nález dostal jako plaketa s obrazem sokolníka[29]. Je však možné i jiné vysvětlení.
Dávné kulturní národy dodržovaly při volbách panovníků zvláštní tajemné rituály. A nejen národy dávné. Prastaré zvyky se dodnes praktikují například při korunovaci japonských císařů, některé z nich jsou staré více než tisíc let a pocházejí právě z doby, která je předmětem našeho zájmu – z doby Velké Moravy.
Například ze starých pověstí polských známe dokonce příběh o tom, že o královské důstojenství se bojovalo na dostizích[30]. Posvátný kůň rozhodoval u polabských Slovanů o zahájení válečného tažení[31], v Čechách přinesl vládu Přemyslovi a jeho potomkům[32]. Tento mytický prvek, kdy kůň, nebo jiné zvíře, samo dovádí lidi k jejich budoucímu panovníkovi, je znám z řady evropských i mimoevropských podání. Se zvláštním motivem se setkáváme v oblasti při severních hranicích Íránu. Ve folklóru tamních etnosů, patřících jazykově do íránské větve indoevropských národů, se dosud vyskytuje rozšířený námět, jehož hlavním prvkem je volba vládce prostřednictvím dravého ptáka, zpravidla sokola. Nazývají jej Sokol-přinášející království[33]. Básník Firdausí, narozený ve čtyřicátých letech 10. stol., uvádí ve svém životním díle Šáh-náme, které dodnes v íránských venkovských čajovnách spatra přednášejí potulní pěvci, mimo jiné i epizodu, kdy panovník vypráví o svém snu – zdálo se mu o tom, jak k němu přiletěl pták s odznakem
královské moci v zobáku[34]. Z tohoto aspektu by bylo možno interpretovat i obraz na plaketě ze Starého Města (obr. 9), a samozřejmé také na nákončí z Moravského sv. Jána (obr. 4:1). Pokud se týká konkretizace odznaku královské mocí, je možno k této insignii v této souvislosti uvést zajímavý moravský nález.
V roce 1948 byl ve Starém Městě v poloze na Valech objeven velkomoravský kostel, přesněji jeho základy. V jednom z hrobů byl nalezen stříbrný pozlacený gombik, jehož kulovitou plochu rozděluje pletenec na tři kruhové medailony (obr. 11).
V každém z nich je vytepán obraz ptáka, opět miniaturní a proto silně zjednodušený, vysoký jen o málo víc než dva centimetry. Naštěstí máme k dispozici podobný námět v mnohem podrobnějším zpracování, nikoliv náhodou právě především ze severoíránské oblasti, na stříbrných mísách (obr. 4:4) i na hedvábných látkách (obr. 4:3)[35].
To co na stroměstském gombíku, nebo na byzantských památkách (obr. 4:2) vypadá jako jednoduchá kapka v zobáku ptáka, to je ve skutečnosti náhrdelník se závěsky, který jako insignii moci máme doložen mnoha vyobrazeními posledních íránských vládců z rodu Sásánovců (obr. 3, vpravo dole). Spolu se sásánovskou péřovou korunou přišel zajisté i o tuto insignii poslední íránský vládce této dynastie v Mervu[36].
Panovník vyobrazený na plaketě, t. zv. sokolník, má ještě další významný rys, kterého je nutno si povšimnout. Jsou to dlouhé vlasy, splývající až na ramena. V latinských pramenech je to „Caesaries prolixa“[37]. Sokol na jeho pravé ruce mu přinesl království. I k tomu máme příslušnou legendu, pohádka severoíránského původu obsahuje vyprávění, v němž hrdinové, přicházející k cizímu městu se dotazují pocestného, co je ve městě nového. Vypráví jim, že ve městě zemřel panovník, všichni lidé vyšli, aby vypustili sokola. Na koho usedne, ten nám bude vládnout, říká hrdinům pohádky pocestný. Způsobu myšlení současného člověka jsou to postupy vzdálené, ale lidem prvního tisíciletí nebyly podobné otázky cizí – nasměrovat sokola tak, aby usedl na ruku předem vybraného člověka, nebo ponechat či neponechat náhodě bloudění Libušina koně. Zejména důležité byly tyto problémy pro vybrané příslušníky privilegovaných vrstev, kteří mohli manipulovat s nevědoucí většinou. Nelze se divit, že tak významné události, jako byla volba panovníka, se často stávaly motivem různých vyobrazení na ozdobách i předmětech denní či slavnostní potřeby, protože ovlivňovaly osudy velkých i malých říší na celá desítiletí.
Naše poznatky o příchodu vojenských družin ze severoíránské oblasti na konci sedmého století do Podunají jsou v plné shodě se zprávou ruského učence Nestora, který potvrzuje náš předpoklad o druhé fázi slovanského stěhování. Tentokrát se Slované rozcházeli nikoliv z pravlasti, ale z karpatské kotliny. Odtud také přišli předkové Moravanů, kteří přinesli nejen lité bronzové ozdoby, ale také ze severoíránské oblasti, včetně Mervu, některé zvyky a možná dokonce i péřovou korunu. Proces etnogeneze středoevropských národů se tedy odehrál v mnohem širších geografických i historických souvislostech, než jsme byli do nedávné doby ochotní připustit. Nejedná se jen o sledování vývoje Moravanů směrem do hloubky dávných dějů, ale – zcela paradoxně – do budoucnosti. Procesy vývoje etnosů stále pokračují. Uvědomíme-li si všechny jejich historické, kulturní, antropologické, ale stejně tak i psychologické faktory, pak budeme mít reálnou šanci tyto procesy ve třetím tisíciletí racionálně ovlivnit.
Bude ovšem nezbytné znovu podrobně studovat zejména počátky kultury Moravanů, k čemuž nám poskytují široké možnosti bohaté archeologické prameny. Zejména z osmého století máme k dispozici množství zajímavých dokladů úzkých kontaktů staromoravské kultury s íránským okruhem v širším slova smyslu. Jedná se o zmíněné již lité bronzové ozdoby opasků (obr. 5), které někteří autoři zúženě interpretují jen jako nálezy avarské.
Některé moravské nálezy tohoto okruhu však nemají analogie na území karpatské kotliny, v jejímž středu Avaři sídlili. Například stříbrné pozlacené nákonci s motivem ptáčků u stromu života (obr. 12, nahoře) prozrazuje zcela zřetelně technologií své výroby i výtvarným zpracování námětů bezprostřední vztah k dílnám íránským.
Pokud se týká vztahu k Avarům a nomádům vůbec, není tajemstvím, že nejstarší moravské sídlištní útvary městského typu, rozkládající se na eponymní řece, na ostrovech v řece Moravě, byly bráněny vojenskými družinami jezdců. Zde nosili ostruhy, které jsou v jezdeckých hrobech karpatské kotliny neznámé. Je to proto, že nomádi vůbec nepoužívali ostruhy k ovládáni koně, zpravidla při bojových střetnutích stáli v třmenech a koně řídili stiskem svých kolen. Staří Moravané tedy měli v osmém století zcela jinou vojenskou taktiku než družiny avarské. K podobným projevům patří i některé zvláštní sídlištní objekty, dokládající ve staromoravských centrech velmi svérázný způsob bydlení, odlišný od běžného standardu té doby. Zcela zvláštní kapitolou je rekonstrukce moravského oděvu v době prvního tisíciletí (obr. 13), o němž je z písemných soudobých záznamů známo, že se velmi podobal kroji tabaristánskému[39], což je krajina v severním Íránu.
Týká se to také široké a velmi složité otázky županů, kteří jsou písemnými zprávami doloženi ve slovanském prostředí už v osmém století jako vládnoucí vrstva[40]. ®upan, oděv s charakteristickými kulovitými spínadly (obr, 11, dole; obr. 13?), může do určité míry se jmenovaným titulem souviset, nemá však podle našich současných znalostí stejnou historickou průkaznost.
Naznačili jsme širší možnosti rekonstrukce staromoravského hrdinského eposu, možná dokonce dynastické legendy Mojmírovců. To vše vyplývá z analyzovaných ikonografických pramenů, dochovaných prostřednictvím archeologických nálezů, na gombících a nákončích. Dynastická legenda – staromoravský mýtus, pokud byl ve své době dokládán získanými insigniemi posledních sásánovských vládců, minimálně v poloze verbální, mohl jistě představovat důležitou součást ideologie moravského státu. Není to tedy náhoda, setkáváme-li se se skutečností, že moravský panovník, původně v domácím prostředí označovaný jako „knjaz“, je v souvislosti s univerzalistickou hierarchizací panovnických hodností titulován za časů Rastislava a Svatopluka latinsky jako rex[41]. V dílech východních autorů[42] se Svatopluk dokonce označuje jako „král králů“. Roku 880 byl Svatopluk přijat pod přímý patronát Říma „s pominutím všech světských vládců“, jak píše ve své bule Industriae tuae papež Jan VIII.[43].
Státoprávní význam uvedených skutečností si velmi dobře uvědomoval císař a král český Karel IV., pro něhož nezávislost původu moravské koruny na německé říši představovala důležitý argument ve prospěch posílení autority Českého království. Proto se setkáváme v kronice Přibíka Pulkavy z Radenína, vzniklé z popudu samotného Karla IV., s nikoliv ojedinělým názorem o původu českého královského důstojenství: královská moc a koruna Moravy byla obnovena a přenesena do Čech[44].
Moravské národní sebeuvědomění je tisíciletý proces, jehož počátky velmi úzce souvisejí s kořeny naší státnosti. Morava na začátku druhého tisíciletí sice ztratila svoji samostatnost, nikoli však státnost. Převážně vystupovala samostatně vedle Čech. Zpochybňování samosprávnosti tohoto prastarého historického a etnického celku, jednoho z nejstarších evropských etnosů, je ke škodě myšlenky jednoty zemí koruny české. Proto dnes stojí zato přemýšlet nejen o tradicích, ale zejména o kontinuitě.
Poznámky:
1. Srv. L. E. Havlík, Slovanské státní útvary raného středověku, Praha 1987, s. 63 a násl.
2. J. Hubert-J. Porcher-W. F. Volbach. Carolingian Art, London 1970, s. 6 a násl.
3. Magnae Moraviae Fontes Historici I., Spisy university J.E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta č. 104. Brno 1966, s. 50.
4. Op cit. V., č. 206, Brno I976, Curavit L. E. Havlík, s 33.
5. Z. Klanica, Čtyři tisíciletí geneze středoevropských etnik, Ethnologia Europae Centralis 2, 1994, (v tisku). Srv. J. V. Bromlej, Etnos a etnografia. Bratislava 1980.
6. Z. Klanica, Počátky slovanského osídlení našich zemí. Praha 1986, s. 213.
7. Op. cit. s. 19 a násl.
8. I. Niederle. Rukověť slovanských starožitností, Praha 1953, s. 96-7.
9. J. Bouzek, Slovanské pohřebiště v Olympii, Archeologické rozhledy 23, 197l, s. 99-101. I. Borkovský, Slovanská keramika ve střední Evropě, Praha 1940.
10. Srv. Z. Klanica, Pohřebiště v Hodoníně-Lužicích, Jižní Morava 1989, Vlastivědný sborník 25, sv. 28, s. 145 a násl.
11. Z. Klanica, Předvelkomoravské pohřebiště v Dol. Dunajovicích, Studie Arch. ústavu ČSAV v Brně 1, 1972, č. 1, s. 37-46.
12. Kronika zvaná Fredegarova, O Sámově Království, Ed. R. Grünwald, Vznik a počátky Slovanů 2, 1958, s. 109- 120.
13. B. Chropovský, Včasnoslovanský a predvelkomoravský vývoj na území Československa, ln: J. Poulík, B. Chropovský a kol., Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha-Bratislava 1985, s. 95 a násl.
14. B. Svoboda, Poklad byzantského kovotepce v Zemianském Vrbovku, Památky archeologické 44, 1953, s. 33- 108.
15. Nestorův letopis ruský. Pověst dávných let, Překlad K. J. Erben, Ed. J. Dolanský, Praha 1954, s. 27.
16. Viz pozn. 11.
17. J. Poulík, Jižní Morava, země dávných Slovanů, Brno 1948-1950, s. 65-70.
18. Vyskytuje se už na toreutických pracích sásánovského Íránu, srv. R, Ghirshmann. Iran, Paris 1962, s. 213. A. Grabar, Die Kunst im Zeitalter Justinians. München 1967, s. 307.
19. Prokopios z Kaisareie, Válka s Góty, Přeložil P. Beneš, Praha 1985, s 40.
20. Z. Klanica, Velkomoravský gombík. Archeologické rozhledy 22, 1970, s. 421-446, obr. 5
21. R Radoměrský, Koruna králů moravských, Sborník Národního muzea. Série A, 13, 1958, s. 183-231.
22. B. Novotný, K otázce vztahů mezi středohradištním a mladohradištním osídlením na území dnešní Moravy, Památky archeologické 53, 1962, s. 211-218.
23. J. Hamel. A régibb középkor emlékei Magyarhonban, Budapest 1894, T. CLXIII-CLXXXXIV.
24. A. K Ambroz, Problemy ranněsrědněvěkovoj chronologii vostočnoj Evropy, Sovětskaja archeologija 1971, č. 2, s. 120 a násl.
25. A. M. Belenickij, I. B. Bentovič, O. G. Bolšakov, Sredněvěkovyj gorod sredněj Azii, Leningrad 1973, s. 143 a n.
26. Viz pozn. 3, s. 68.
27. L. Havlík. Gens Moravorum, In: Strážnice 1946-1965, Brno 1966. s. 97 a násl., týž, Kronika o Velké Moravě, Brno 1987, s. 265 a násl.
28. M, Weidemann, Kulturgeschichte der Merowingerzeit nach den Werken Gregors von Tours, Mainz 1982, T.I., s. 20 a násl.
29. K. Benda, Stříbrný terč se sokolníkem ze St. Města u Uherského Hradiště, Památky archeologické 54, 1953. s. 41-66.
30. J. Dlugosz, Historia polonica, ed. hr. Przezdziecki 1863-1887.
31. Z. Váňa, Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s 248.
32. D, Třeštík, Kosmas, Praha 1972, s. 65.
33. A. M. Belenickij, O někotorych syžetach pjanžikentskoj živopisi. Kratkije soobščenija Instituta istorii matěrialnoj kultury 61, 1956, s. 56-62.
34. Z Klanica. K interpretaci motivu ptáčka na jihomoravských památkách 8.-9. stol., XX, mikulovské sympozium 1990, Brno 1991, s. 181 a násl., Srv B. Brentjes. Vorislamische Kronen Mittelasiens, Archaelogische Mitteilungen aus Iran 20, 1987, s. 261-279. P. Calmeyer. W. Eilers, Vom Reisehut zur Kaiserkrone, Arch. Mitt. aus Iran N. F. 10, 1977, s. 153-190.
35. Z Klanica, K interpretaci … s. 182 a násl.
36. O. Klíma, Sláva a pád starého Íránu, Praha 1977, s 233.
37. Viz pozn. 28, s. 21.
38. A. M. Belenickij. Monumentalnoje iskusstvo Pjandžikenta. Moskva 1973. s 48. (v článku není omylem uvedeno místo, k němuž se tato poznámka vztahuje)
39. Magnae Moraviae Fontes Historici III., Spisy University J. E Purkyně v Brně, Filosofická fakulta 134. Brno 1969. s. 428.
40. Viz pozn. 8, s. 242, 320.
41, Viz pozn. 4, s. 23.
42. Viz pozn. 39, s. 346-347.
43. Viz pozn. 39, s. 199-208.
44. Viz pozn. 4, s. 33.
Moje poznámky:
Evrgrínem amatérských prací (což není tento případ) o starších moravských dějinách je studie P. Radoměrského o péřové koruně moravských králů (viz zde poznámka 21; byla otištěna i v Ročence MNK 1995). Zásadním problémem pro použití této práce však je, že byla negativně recenzována již v roce 1959 (ČSČH 7). Radoměrský se snažil dokázat, že to, co má panovník na Břetislavových mincích na hlavě, je péřová koruna, na základě soudobých analogií odjinud, ale šlo o analogie nepřesvědčivé a chybné, třeba když považoval soupis korun ideálního panovníka za důkaz, že ony koruny skutečně byly v užívání. Stejně tak nepřesvědčivé bylo Radoměrského tvrzení, že Břetislav užíval staromoravskou královskou péřovou korunu, protože o ní není sebemenší zmínka v písemných pramenech či zmínka, že by si ji přinesl do Čech po smrti Oldřicha, což by nepochybně udělal, kdyby ji skutečně užíval.
Tomuto Klanicovu článku však naštěstí není nepravdivost Radoměrského závěrů na velkou újmu, neboť dává smysl i bez něj. Není sice možné tvrdit, že moravští panovníci měli korunu sestavenou z pavích či jiných per na základě Břetislavových mincí, ale je možné to tvrdit na základě samotných archeologických nálezů velkomoravských. Článek sice rovněž ukazuje, jaké mohly být vládcovské symboly a rituály moravských panovníků, nicméně já za jeho jádro považuju tvrzení, že vládnoucí vrstva moravského státu, včetně panovnické dynastie samé, nepochází přímo ze slovanského obyvatelstva, které se na Moravě usadilo jako první, ale přišla až v pozdější vlně a přinesla s sebou (pochopitelně zprostředkované) tradice oblasti Íránu, mytologické a státotvorné a dokonce i samotné jméno Morava, Moravané. Zejména to poslední je velice zajímavé – oproti jednoduché a poněkud fádní teorii, že jméno Moravanů je odvozeno od jména řeky Moravy stojí nepochybně atraktivnější a přitažlivější teorie, která spojuje jméno Moravané s exotickým perským orientem a dobrodružným putováním dávných družin bojovníků. Určitě by bylo lepší, kdyby se druhá teorie potvrdila, bohužel nedokážu říct, v jakém stavu dnes je, tj. jestli nachází v odborné veřejnosti souhlas nebo ne. Je ale každopádně lepší zachovávat vůči ní zatím obezřetnost. Ona je totiž docela složitá – předpokládá, že nejprve museli v oblasti Mervu žít lidé, kteří podle něj získali své jméno, pak že se těmto lidem dostaly do rukou odznaky vlády padlých Sásánovců, že si je je přisvojili i s legendami a vším podobným, co s tím bylo spojeno, a že pak se svými znalostmi odkočovali do Evropy, kde s tímto seznámili nějakou slovanskou bojovnickou vrstvu, která pak přišla na Moravu a poté co ovládla zde usazené Slovany a vybudovala stát, založila svou vládu na legendách a symbolice, s níž se seznámila kdesi na východě. Dohromady je to tedy řetěz o několika článcích, které je třeba dokázat nebo alespoň učinit věrohodnými.
Tvrzení, že Moravané mají své jméno podle řeky Moravy, je naproti tomu velmi jednoduché a nepotřebuje složité dokazování. Vzhledem k tomu, že centra staromoravského státu se nacházela na obou březích řeky Moravy, je logické, že lid kolem ní usazený si podle ní začne říkat. Této teorii nahrává i to, že jméno země i řeky jsou ve slovanském jazyce stejné. Přitom jméno řeky je prokazatelně předslovanské (zakončení -ava pochází z germánského slova ahwa (=voda), což byla složka jmen mnoha řek), ba i předgermánské (Marus na římských mapách, takže asi půjde o keltské jméno). Ostatně i v teorii Zdeňka Klanici se předpokládá, že lid jménem Moravané má své jméno podle nějakého místa (snad řeky Murgab). Na druhou stranu se může předpokládat, že skutečně nějaký lid na Moravu přišel z východu se jménem podobným jménu Moravané a že se jejich jméno jen přiklonilo k již existujícímu jménu řeky Morava. Z toho by pak vyplývalo, že jméno řeky a národa mají jen náhodou stejný základ. Zatím to tedy vypadá, že klasické vysvětlení jména Moravané a Morava je asi pravděpodobnější, ale kdyby přece jen Klanicova teorie byla přijata mezi historiky a archeology příznivě, bylo by to velice pěkné.
opis z Původ a počátky moravského etnosu | O Moravě pro Moravany