Vážený pane kolego,
předkládáte k posouzení seznam teonym a mytologických jmen, jejichž analýza tvoří jádro studia slovanské předkřesťanské religiozity. Zpracování tohoto tématu ve formátu odborného článku vyžaduje přísnou metodologii, neboť, jak je v našem oboru dobře známo, stojíme před problémem absence autentických, vnitřních písemných pramenů (mythologia litterata). Naše poznání je fragmentární a skládá se ze tří hlavních okruhů pramenů, z nichž každý vyžaduje specifickou kritiku:
Externí písemné prameny: Zprávy byzantských (Prokopios), německých (Thietmar z Merseburgu, Helmold z Bosau, Adam Brémský, Saxo Grammaticus) a arabských (al-Mas'údí, Ibráhím ibn Ja'kúb) autorů. Tyto prameny jsou často povrchní, psané z pozice vnějšího pozorovatele a zatížené křesťanskou interpretací (interpretatio Christiana) nebo antickou (Evhéméros, interpretatio Romana).
Interní písemné prameny: Jedná se o texty vzniklé již ve slovanském, ale christianizovaném prostředí. Primárně staroruské texty (např. Pověst dávných let – PVL, Slovo o pluku Igorově) a četná "poučení proti pohanům". Tato díla jsou tendenční, jejich cílem je potlačení staré víry, nikoli její objektivní popis.
Jazykový, folklorní a archeologický materiál: Lingvistická etymologie (srovnávací indoevropská mytologie), analýza folklorních přežitků (písně, obřady) a archeologické nálezy (kultoviště, idoly).
Při analýze níže uvedených jmen budeme postupovat interdisciplinárně a opírat se o práce autorit v oboru, jako jsou Aleksander Brückner, Alexander Gieysztor, Henryk Łowmiański, Leszek Paweł Słupecki, Andrzej Szyjewski, Michal Téra a Jiří Dynda.
Analýza mytologických postav a teonym
Následující analýza postupuje systematicky dle vašeho seznamu, přičemž každé jméno je kriticky zhodnoceno z hlediska jeho autenticity, funkce a pramenného doložení.
📜 Část I: Božstva Kyjevského panteonu a Východní Slované
Tato skupina zahrnuje božstva primárně doložená ve východoslovanském prostředí, zejména v Pověsti dávných let (PVL) v souvislosti s panteonem knížete Vladimíra (cca 980 n. l.).
Perun
Status: Nepochybně autentické, centrální slovanské božstvo (teonymum).
Prameny: Široce doložen. PVL jej uvádí na prvním místě Vladimírova panteonu ("s hlavou stříbrnou a vousem zlatým"). Je zmiňován v rusko-byzantských smlouvách (945, 971), kde na něj skládají přísahu členové knížecí družiny (Téra, 2009). Helmold z Bosau jej zmiňuje jako Providencia u Polabských Slovanů.
Etymologie a funkce: Jméno je spojeno s praslovanským kořenem *pṛ- (bít, tlouci). Jedná se o hromovládce, boha bouře, hromu a blesku. Jako takový má jasné paralely v jiných indoevropských tradicích (baltský Perkūnas, védský Parjanya). Byl primárně bohem válečnické elity (družiny), nikoli nutně nejvyšším bohem všech Slovanů (Dynda, 2017).
Dažboh
Status: Autentické božstvo (teonymum).
Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL). Je také zmíněn v Slovu o pluku Igorově, kde jsou Rusové nazýváni "Dažbohovými vnuky". V Hypatijevském letopise (1114) je v glosse k překladu kroniky Jana Malaly ztotožněn s řeckým Héliem (Sluncem).
Etymologie a funkce: Jméno je transparentní: "dávající bůh" (daj + bogъ). Jedná se o solární božstvo, dárce světla, tepla a potažmo bohatství (úrody). Jeho vztah ke Svarožici (viz níže) je předmětem zásadní akademické debaty.
Mokoš
Status: Autentická bohyně (teonymum).
Prameny: Jediná ženská postava ve Vladimírově panteonu (PVL). Zmiňována také v četných "poučeních proti pohanům".
Etymologie a funkce: Etymologie je spojována s praslovanským *mok- (vlhký, mokrý). Je interpretována jako bohyně "Matka vlhká země" (Mať syraja zemlja), spojená s plodností země, vláhou, ale také s typicky ženskými činnostmi, jako je předení a tkaní (což naznačuje i funkci bohyně osudu, podobně jako řecké Moiry). V pozdějším folklóru její funkce přechází na svatou Paraskevu Pjatnicu (Szyjewski, 2003).
Veles / Volos
Status: Nepochybně autentické, centrální slovanské božstvo (teonymum).
Prameny: Ačkoliv není součástí Vladimírova panteonu na kopci v Kyjevě, PVL jej zmiňuje odděleně ("dole v Podolí"). Je zmiňován v rusko-byzantských smlouvách (911, 971) vedle Peruna. Je nazýván "skotij bog" (bůh skotu).
Etymologie a funkce: Původ jména je spojován s kořenem *vel- (vidět, hledět) nebo s vols (vlas, srst). Je to komplexní božstvo: bůh dobytka (bohatství), ale také magie (volchv - kouzelník), poezie, a především pán podsvětí (Dynda, 2017). Jeho oddělení od Perunova panteonu na kopci reflektuje klíčový indoevropský mýtus o souboji hromovládce (Perun - nahoře, oheň, sucho) s jeho chtonickým protivníkem (Veles - dole, voda, země) (Téra, 2009; Jakobson, 1969).
Svarožic
Status: Autentické božstvo (teonymum).
Prameny: Primárně doložen u Polabských Slovanů (kmen Ratarů) jako Zuarasici. Thietmar z Merseburgu (cca 1014) popisuje jeho kult ve svatyni v Retře (Radegastu) jako nejvyššího boha, jemuž byl zasvěcen posvátný kůň sloužící k věštění. Ve východoslovanském prostředí je Svarožic (jako patronymum "syn Svaroga") v Hypatijevském letopise ztotožněn s Dažbohem (což implikuje Svaroh = Hélios/slunce) nebo s ohněm (v jiných poučeních).
Funkce: U Ratarů zjevně kmenový bůh války a věštby. U Východních Slovanů pravděpodobně bůh ohně (pozemského ohně, na rozdíl od nebeského/solárního Dažboha).
Svaroh
Status: Vysoce problematické, pravděpodobně ne autentické božstvo.
Prameny: Jméno Svaroh se v primárních pramenech nevyskytuje jako aktivní božstvo. Objevuje se pouze ve zmíněné glosse k Janu Malalovi v Hypatijevském letopise, kde překládá řeckého Héfaista (boha kováře) a je označen za otce Dažboha (Slunce).
Etymologie a funkce: Většina moderní akademické obce (počínaje Aleksandrem Brücknerem) považuje Svaroha za "filologického boha" (deus otiosus) – tedy postavu vytvořenou zpětně (back-formation) z patronyma Svarožic ("syn Svaroga"). Překladatel (glosátor) potřeboval jméno pro Héfaista, otce Hélia (Dažboha), a odvodil si jej ze jména Svarožic (Téra, 2009; Brückner, 1926). Neexistuje důkaz o aktivním kultu Svaroha.
Chors
Status: Autentické jméno z panteonu; původ sporný.
Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL).
Etymologie a funkce: Jméno je lingvisticky problematické a s největší pravděpodobností není slovanského původu. Je všeobecně přijímáno, že jde o výpůjčku z íránských (sarmatsko-alanských) jazyků, kde Chorsid (resp. Xuršīd) znamená "zářící slunce". To naznačuje přítomnost íránských vlivů v elitní kultuře Kyjevské Rusi. Jeho funkce byla solární, což vytváří dubletu k Dažbohovi (Téra, 2009).
Stribog
Status: Autentické božstvo (teonymum).
Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL). Zmíněn ve Slovu o pluku Igorově, kde jsou větry nazývány "Stribogovými vnuky".
Etymologie a funkce: Etymologie je nejasná. Může souviset s praslovanským *stṛti (šířit, rozprostírat) nebo s íránským kořenem. Zmínka ve Slovu o pluku Igorově však silně podporuje jeho funkci jako boha (nebo praotce) větrů, vzduchu a atmosféry (Szyjewski, 2003).
Simargl
Status: Autentické jméno z panteonu; původ sporný.
Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL). Některá pozdější poučení proti pohanům jméno dělí na dvě postavy: Sima a Rgla, což je téměř jistě pozdější nepochopení.
Etymologie a funkce: Podobně jako Chors, jméno je považováno za íránskou výpůjčku. Je odvozováno od perského Sénmurv (Simurg), mytologického okřídleného tvora (gryfa, psa-ptáka), který sloužil jako prostředník mezi světy a ochránce. Jeho funkce v panteonu je nejasná, pravděpodobně ochranné božstvo nebo božský posel (Gieysztor, 1982).
📜 Část II: Božstva Polabských a Pomořanských Slovanů
Tato božstva jsou doložena téměř výhradně německými a dánskými kronikáři (Helmold, Saxo Grammaticus, Ebbo, Herbord) a vyznačují se lokální specifičností, polykefalií (vícehlavostí) a organizovanými kulty s chrámy, kněžími a věštbami.
Svatovít (Svantevit)
Status: Nepochybně autentické, hlavní božstvo kmene Ránů.
Prameny: Detailně popsán Saxem Grammaticem (Gesta Danorum) a Helmoldem z Bosau. Jeho kultovní centrum bylo v Arkoně na Rujáně.
Funkce: Popsán jako čtyřhlavá socha držící roh (pro věštění úrody) a meč. Byl mu zasvěcen bílý kůň, který sloužil k věštění (Saxo Grammaticus, Lib. XIV). Byl to deus deorum (bůh bohů) pro Rány, nejvyšší božstvo spojující válečnou funkci (vedení kmene do boje) s hospodářskou (věštění úrody) (Słupecki, 1994).
Tříhlav (Triglav)
Status: Autentické božstvo.
Prameny: Doložen u Pomořanů, zejména ve Štětíně a Braniboru. Popsán v životopisech Otty Bamberského (Ebbo, Herbord).
Funkce: Jak jméno napovídá, byl zobrazován se třemi hlavami (někdy zlatými), které měly symbolizovat jeho vládu nad třemi sférami (nebe, země, podsvětí – interpretatio Christiana misionářů). Byl mu zasvěcen černý kůň pro věštění (Dynda, 2017).
Jarovít (Gerovit)
Status: Autentické božstvo.
Prameny: Doložen ve Wolgastu (Volehošti) a Havelbergu (Ebbo, Herbord).
Funkce: Misionáři jej ztotožnili s římským Martem (bohem války). Jméno je lingvisticky spojeno s kořenem *jar- (prudký, silný, jarní). To ukazuje na typickou slovanskou dualitu božstva, které je zároveň válečné (prudkost) i vegetační/plodnostní (jaro) (Téra, 2009).
Rujevít, Porevít, Porenut
Status: Autentická lokální božstva.
Prameny: Všichni tři doloženi Saxem Grammaticem v rujánském městě Korenica (Charenza) jako součást místního panteonu (poničeného Dány v r. 1168).
Funkce:
Rujevít: Sedmihlavá socha se sedmi meči u pasu. Zjevně válečné božstvo. Etymologie je sporná: buď "Pán Rujány" (Rujan-vit), nebo spojeno s ruja (říje), což by naznačovalo i sexuální/plodnostní aspekt (Słupecki, 1994).
Porevít: Pěthlavá socha, bez zbraní. Funkce nejasná.
Porenut: Čtyřhlavá socha s pátou tváří na hrudi. Funkce nejasná.
Prove
Status: Autentické božstvo.
Prameny: Zmíněn Helmoldem z Bosau v souvislosti s kultem ve Starigardu (Oldenburg).
Funkce: Uctíván v posvátném dubovém háji. Jméno může souviset s právo (soud) nebo s Perunem (jako jeho lokální varianta). Zjevně deus loci (bůh místa) a práva (Dynda, 2017).
Pripegala
Status: Problematické, ale pravděpodobně autentické jméno.
Prameny: Zmíněn pouze jednou v dopise magdeburského arcibiskupa Adelgota (cca 1108), kde je popisován jako kruté božstvo vyžadující lidské oběti a přirovnáván k Priapovi (což je však spíše interpretatio).
Funkce: Nejasná. Jméno je vykládáno různě, např. Leszek Słupecki jej spojuje se slovesem pripěkati (připékat) v souvislosti se zápalnými oběťmi.
Podaga
Status: Autentické jméno.
Prameny: Zmíněn Helmoldem jako bůh ctěný ve městě Plön (Plune).
Funkce: Zcela neznámá.
Černohlav
Status: Pravděpodobně autentické lokální jméno (epiteton).
Prameny: Zmíněn velmi pozdě (16. stol.) v souvislosti s idolem ve městě Jüterbog.
Funkce: Jméno ("Černá hlava") je popisné, pravděpodobně epiteton jiného boha (možná Tříhlava). Není totožný s Černobohem.
Živa (Siwa)
Status: Pravděpodobně autentická bohyně.
Prameny: Zmíněna Helmoldem z Bosau jako bohyně Polabanů.
Funkce: Etymologie je jasná: živa (živá, život). Zjevně bohyně života a plodnosti, protipól bohů smrti.
📜 Část III: Postavy problematické, hypotetické a folklórní
Tato kategorie zahrnuje jména, která jsou buď pozdní rekonstrukcí, akademickým omylem, nebo patří do sféry nižší mytologie (démonologie) či folkloru, nikoli nutně do panteonu "bohů".
Černoboh (Zcerneboch)
Status: Autentické jméno, ale interpretace sporná.
Prameny: Zmíněn pouze jednou Helmoldem z Bosau (Chronica Slavorum, I, 52). Helmold popisuje slovanský zvyk při hostině, kdy koluje číše a pronášejí se kletby ve jménu Zcerneboch, boha zla (deus malus).
Funkce: Není to bůh zla v křesťanském (satanském) smyslu. Jméno ("Černý bůh") je pravděpodobně epiteton pro božstvo přinášející neštěstí, temnotu nebo smrt. Je klíčovým (a jediným) pramenem pro hypotézu o slovanském dualismu (Dynda, 2017).
Bělboh (Bielbog)
Status: Neautentické božstvo; akademická rekonstrukce.
Prameny: Není doložen v žádném středověkém prameni. Jméno se objevuje až v pozdních kronikách (16.–17. stol., např. u Sebastiana Münstera) jako logický protiklad (antonymum) k Helmoldovu Černobohovi.
Funkce: Jedná se o umělý konstrukt raně novověkých a romantických badatelů, kteří předpokládali symetrický dualismus (dobrý Bělboh vs. zlý Černoboh), který však prameny nepotvrzují (Téra, 2009).
Lada a Leľa
Status: Neautentické; akademický omyl 19. století.
Prameny: Tato jména se neobjevují v žádných spolehlivých starých pramenech jako teonyma. Vyskytují se v pozdních folklórních písních (zejména svatebních a jarních) jako refrén ("Oj, Lado, Lado...").
Funkce: Již Aleksander Brückner (1926) přesvědčivě doložil, že se jedná o pouhá citoslovce nebo bezvýznamové refrény (podobně jako "tralala"), která byla romantickými badateli (např. v Polsku Jan Długosz, v Rusku autoři Gustynského letopisu) mylně interpretována jako jména bohyň lásky (Lada) a její dcery (Leľa). Současná věda je jako autentické bohyně striktně odmítá (Szyjewski, 2003; Téra, 2009).
Mořana (Morena, Marzanna, Mařena)
Status: Není bohyní; jedná se o mytologickou/folklorní postavu (démona).
Prameny: Není doložena v panteonech (PVL, Helmold atd.). Její existence je doložena pozdními prameny (např. Jan Długosz v Polsku) a především bohatým folklórním materiálem (Národní ústav lidové kultury).
Funkce: Je personifikací zimy a smrti (kořen *mor-). Není uctívanou bohyní, ale rituálním objektem – figurínou, která je při jarních obřadech (Vynášení Morany / Smrti) rituálně ničena (pálením, topením), aby se uvolnila cesta jaru (Životu). Patří do sféry nižší mytologie a výročních obřadů.
Rod
Status: Není nejvyšším bohem stvořitelem; jedná se o personifikaci osudu/rodu.
Prameny: Není v hlavních panteonech. Je zmiňován v pozdních "poučeních proti pohanům" (např. Slovo někojego christoljubca), kde je kritizován jeho kult a kult Rožanic.
Funkce: Moderní novopohanství jej chybně interpretuje jako nejvyššího stvořitele ("Zlaté vejce"). Prameny však naznačují něco jiného. Rod (jméno znamená "rod", "narození") je spíše personifikací osudu, rodové linie a vitality. Byl uctíván spolu s Rožanicemi (dvěma či třemi ženskými bytostmi osudu, podobnými Nornám), kterým byly přinášeny nekrvavé oběti (chléb, sýr, med) (Téra, 2009; Szyjewski, 2003).
Trojan
Status: Mytologická postava; status božstva nejistý.
Prameny: Zmíněn ve Slovu o pluku Igorově ("na zemi Trojanově", "věky Trojanovy") a v některých apokryfech (např. Choždenije Bogorodicy po mukam).
Funkce: Velmi enigmatická postava. Může se jednat o:
Evhemerizovaného římského císaře Trajána (který na Balkáně zanechal silnou stopu, např. Trajánův val).
Mytologickou chtonickou postavu (spojitost s číslem tři, možná souvislost s Tříhlavem).
Démonizovanou postavu. Status boha je nepravděpodobný (Téra, 2009).
Radhost (Radegast)
Status: Nejedná se o boha; jedná se o toponymum (jméno místa).
Prameny: Adam Brémský (Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum) mylně označil město Ratarů Riedegost (Radegast) za jméno boha, který je v něm uctíván.
Funkce: Jedná se o klasický akademický omyl. Thietmar z Merseburgu (který je starší a spolehlivější) jasně říká, že město se jmenuje Riedegost (Radhost) a hlavní bůh v něm je Svarožic (Zuarasici). Radegast jako bůh je tedy duplicitní jméno pro Svarožice, vzniklé záměnou jména boha a jména města (Téra, 2009; Słupecki, 1994).
Závěr
Předložený seznam je heterogenní směsí autentických slovanských teonym (Perun, Veles, Svatovít), problematických jmen (Chors, Simargl), filologických konstruktů (Svaroh), novověkých omylů (Lada, Bělboh, Radhost) a postav nižší mytologie či folkloru (Mořana, Rod). Kritická analýza pramenů, podpořená lingvistikou a komparativní mytologií, nám umožňuje rozlišit mezi historicky doloženými kulty a pozdějšími nánosy či mylnými interpretacemi.
Seznam použité literatury
Brückner, A. (1926). Mitologia słowiańska i polska. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.
Dynda, J. (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium.
Gieysztor, A. (1982). Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwa Artystyczne i Filmowe.
Helmold z Bosau. (cca 1170). Chronica Slavorum. (Česky: Kronika Slovanů. Praha: Argo, 2012).
Pověst dávných let (PVL). (Různá vydání, např. Téra, M. (překl.), 2014. Praha: Pavel Mervart).
Saxo Grammaticus. (cca 1200). Gesta Danorum. (Česky: Dějiny Dánů. Praha: Argo, 2015).
Słupecki, L. P. (1994). Slavonic Pagan Sanctuaries. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences.
Szyjewski, A. (2003). Religia Słowian. Kraków: Wydawnictwo WAM.
Téra, M. (2009). Perun – bůh hromovládce: sonda do slovanského panteonu. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
Thietmar z Merseburgu. (cca 1018). Chronicon. (Česky: Kronika. Praha: Argo, 2001).
