Výňatek z
Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta
Bakalářská práce
Obilí ve středověké kultuře českých zemí
Kristýna Freiová
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/37781/BPTX_2010_2__0_267412_0_106696.pdf?sequence=1&isAllowed=y
„Obraz světa, který si vytvářeli Slované v 8. - 9. století odpovídal patrně stupni přírodního náboženství, oživujícího a personifikujícího přírodní síly a jevy v postavách božstev i démonů, jejichž vůli lze ovlivňovat kultickými akty nebo magickými praktikami.“ (16)
Tyto poznatky vzešly ze zkoumání zvyků v lidové kultuře, srovnáváním s příbuznými kulturami, například s Polabskými Slovany. Doklady o pohanském období na našem území nejsou. Tedy ne takové, které by se daly brát z vědeckého hlediska vážně. V tomto ohledu je zajímavá Pověst vremennych let. Fakta z tohoto východoslovanského textu lze zobecnit do takové míry, že se dají použít i na kulturní prostředí západních Slovanů. Je prakticky jisté, že zde fungoval polyteismus. V náznacích se uvažuje o kultech Peruna, boha hromu, Velese, boha podsvětí, a matky země Mokoš.
Existuje jeden zvyk společný prakticky všem Slovanům. Tento zvyk se dlouho udržoval buď na Vánoce nebo o žních. Na Rujáně, a nejen zde, se tento obřad konal na konci léta o dožínkách, aby zajistil úrodu na následující rok. Hospodář či duchovní se schoval za chléb, avšak nejčastěji to byl koláč, pak se ptal přítomných lidí, zda jej vidí. Když řekli, že ne, vyslovil přání, aby to tak zůstalo i po příští rok. Velikostí daného pečiva se totiž určovala bohatost sklizené úrody. Čím větší byl pecen, tím větší úroda byla. Pokud bylo hospodáři či knězi, a to ať křesťanskému či pohanskému, sděleno, že za pečivem vidět je, přál si, aby ho lidé příští rok neviděli. Na Rujáně u Baltského moře třímala socha boha Svantovíta, jak nás o tom informoval kronikář Saxo Grammatikus, pohár s vínem. Když kněz, který rituál prováděl, zjistil, že se víno v poháru ponechané vypařilo, promluvil k lidem, aby se měli na pozoru a se sklizenou úrodou zacházeli šetrně.
Je možné, že na tento obřad u nás navazoval dožínkový svátek 28. září. Jednalo se o nejdůležitější svátek raných přemyslovských Čech. Svátek trval tři dny a byl spojen s bohatými hody. Na 28. září také připadal svátek svatého Václava. Je možné, že tento svátek nahradil pohanské slavnosti konce léta.
„Domněnka, že svatováclavský svátek 28. září byl pokračováním starého výročního svátku velmi podobného tomu, který byl slaven na Rujáně, v Radhošti a již před několika tisíciletími ve Spartě, tedy není vůbec nepravděpodobná.“ (17)
První záznamy českých mýtů a pověstí jsou sepsány až Kristiánem a především Kosmou. Obě kroniky vznikly v průběhu 10. – 12. století. V mýtu o Čechovi je nám česko-slovanská společnost, jejímž otcem se Čech stal, představena jako rovnostářská. Vojvoda Čech však ještě opravdovým vládcem nebyl, tím se stal až Přemysl. Nejprve tu však byla Libuše, nejmladší ze tří dcer vojvody Kroka. Nejstarší Kazi byla léčitelkou, prostřední Teta zase jako kněžka vedla lid k uctívání božstev, nejmladší Libuše měla věštecké nadání a nad její moudrost nebylo. Proto ji po otcově smrti zvolili vládkyní. Nevyhnutelně však muselo dojít ke konfliktu, který způsobil Přemyslův příchod. Přemysl byl zemědělec, kterého Libuše nechala přivést jako svého manžela a nového vládce – knížete. Když poslové dorazili na místo, které jim Libuše určila, Přemysl se zrovna věnoval orbě. Proto se prvnímu z Přemyslovců přezdívá Oráč (příloha 2: s. 74). Tato první a nejznámější verze vzešla od Kosmy.
Kristiánova verze známého mýtu nemluví o Libuši jako o vládkyni, ale pouze jako o věštkyni, která příchod Přemysla předpoví. Tato věštkyně je navíc bezejmenná a lidé ji přijdou žádat o radu. Mezi Čechy totiž vypukl mor a oni nevědí, co si počít. Věštkyně jim poradí, aby založili město Prahu a našli si vládce. Vznik města a příchod moudrého vladaře Přemysla Oráče tedy lidem zajistí civilizovaný život bez zhoubné epidemie. Přemysl se nakonec s věštkyní ožení. Vznikne tak svatý sňatek. Přemysl je navíc oráč a s tím souvisí takzvaná posvátná (svatá) orba. Oba tyto rituály zajišťovaly plodnost půd.
Nejen na územích obývaných Slovany se můžeme setkat s rituálem posvátné orby, jehož cílem byla ochrana proti moru. Magické orby se například účastnily pouze ženy, které - pokud hrozila epidemie - v noci a nahé oboraly celou vesnici. Orba musela být taková, že se hlína obracela směrem od vesnice. Na závěr do půdy zahrabaly živého psa, kočku či černého kohouta. Ženy, které se takového rituálu účastnily, museli být buď panny, neplodné ženy nebo vdovy. Při posvátném oborání ať vesnice či pouze domu šlo o magickou moc kruhu. Magický kruh měl zabránit vstupu smrti a napomoci odvrácení zdánlivě nevyhnutelného neštěstí. Samotný rituál posvátného oborávání navazoval na ritus jarní orby. Jarní orba se uskutečňovala na počátku nového roku. Měla zajistit vznik nového života a zároveň ochránit ten starý, již existující. Ochranná orba pak nejspíše navazovala na rituál jarní orby, aby ochranu života obnovila či pojistila. Obě tyto orby byly nejčastěji uskutečňovány nahými ženami, pokud možno pannami, neboť žena je stejně jako půda symbolem života a má moc dát mu vzniknout. „Aby se probudila plodivá síla země, docházelo k obřadnému válení mládenců a panen na zoraném poli. Někde docházelo i k rituálnímu koitu.“ (18) Je velice pravděpodobné, že Slované na našem území znali jak ochrannou rituální orbu, tak symbolickou orbu jarní (vyorání prvotní brázdy), stejně jako dožínkové obřady a orbu související se zakládáním vesnic a hradišť.
Pokud jde o vyorání prostoru, který nebyl zpočátku ničím zvláštním a musel být proto něčím vydělen, je nejznámějším příkladem vyorání základů starověkého Říma. To dle mýtu učinil Romulus, ale v momentě, kdy si jeho bratr Remus dovolil tuto posvátnou brázdu zakladatele města překročit, byl Romulus nucen stát se bratrovrahem. Orná brázda měla totiž tu moc, že z nekonečného prostoru zhmotnila jakýsi svět, který bylo možné člověkem obývat. To dozajista souviselo s představou Řeků a Římanů, že jen kultivovaná půda náleží k civilizovanému světu člověka.
Ibrahim ibn Jakub, andaluský kupec, který v letech 965 – 966 navštívil střední Evropu a snad i Prahu, dokládá, že i zakládání slovanských hradů se dělo vytyčováním posvátných brázd. Jednalo se o polabské Obodrity. Také na Rusi je doložen rituál prvotní posvátné brázdy, s jejíž pomocí byly zakládány vesnice. Nejspíše se jedná o jeden z mnoha společných indoevropských prvků. Díky tomu lze také uvažovat, že při ochranné orbě šlo o obnovení posvátné orby, která stála u založení vesnice.
S myšlenkou prvotního oborání světa se pak setkáváme u Slovanů na Ukrajině a v Bělorusku. Starý mýtus vypráví o kovářích Kuzmovi a Demjanovi, kteří na základě božího příkazu svádějí boj se zmijem, který sužuje Kyjevskou Rus. Když Kuzma a Demjan zmije přemůžou, donutí ho k orbě ohromným pluhem. Zmij pak proti své vůli pomocí orby vymezí svět včetně moře. Kuzma a Demjan se tedy stali vynálezci orby. Toto umění pak předali dalším lidem. Díky Kuzmovi a Demjanovi byl veškerý lidmi obývaný svět rozdělen na svou plodnou a neplodnou část.
Symbolická a magická orba je známá i v severské mytologii. Švédský král Gylfi je ochotný dát Gefion, kterou vyslal sám Odin, takové území, které dovede pluhem vyorat. Gefion se proto vypraví do země obrů, aby zde s jedním z nich zplodila čtyři syny, které pak promění v býky. Ty pak zapřáhne do ohromného pluhu a oddělí s jeho pomocí území dnešního největšího dánského ostrova Sjaellandu.
Dle mytologie byla Gefion panenskou bohyní. Je spojena s plodností a úrodnou půdou. Gefion se tedy podobá Freye, která také nesla jméno Gefn. Avšak Gefion stejně jako Freya byla sice panenská, ale zároveň získala za sexuální služby proslulý náhrdelník Brísingamen. Gefion je totiž stejně jako Freya „trojfunkcionální“ (19) bohyní. Taková bohyně je pak zároveň vládkyní jak magickou, tak čistě vládnoucí, ale je i symbolem plodnosti a třeba bohatství.
V tomto smyslu se objevuje výrazná spojitost mezi Gefion a českou Libuší. Libuše byla ze tří sester nejmoudřejší. Měla věštecké schopnosti, stejně jako Gefion. Libuše musela být nositelkou čistoty jako neprovdaná a reprezentativní žena. Zároveň byla nekonvenční a její postavení ji nutilo k jisté nevázanosti. Libuše se pak stejně jako Gefion provdala za muže, který byl spjat s plodností. Nesmíme však zapomenout na prvek orby, který obě dvě ženy spojuje. U Libuše je to samozřejmě Přemysl – oráč. Znovu jde o společný indoevropský základ.
Dle Kristiánovy verze byl Přemysl s největší pravděpodobností stejně jako Kuzma a Demjan prvním oráčem, který svůj budoucí lid této nezbytné dovednosti naučil. Zbavil je tak nekončící bídy a nakonec je svým činem zachránil i před morem. Ale k tomu, aby se mohl stát knížetem a vládcem, musel se oženit s věštkyní, která předznamenala jeho příchod, tedy s Libuší, chcete-li. Tím jsou obě verze, Kristiánova i Kosmova, propojeny.
„Sňatek Libuše s Přemyslem se ve světle širších analogií rýsuje zcela jinak, než by mohly napovídat primitivní magické zvyky, přežívající na vesnici až do našeho století. Nemůžeme je zde probírat, konstatujme pouze, že sňatek Libuše s Přemyslem nemá vztah k tomu, že se donedávna sedlák se selkou vyváleli v první vyorané brázdě, nýbrž ke svrchovaně „politickému“ rituálu nastolování přemyslovských knížat.“ (20)
______________________________
(16) Beranová, Magdalena; Lutovský, Michal. Slované v Čechách : archeologie 6.-12. století. Vydání 1. Praha : Libri, 2009. 475 s. ISBN 978-80-7277-413-5, s. 134
(17) Třeštík, D. Mýty kmene Čechů : (7.-10. století) : tři studie ke „Starým pověstem českým“. Vydání 1. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 291 s. ISBN 80-7106-646-x, s. 13
(18) Česal, A. Hezinger, R. Magická řemesla. Vydání 1. Praha : Rodiče, 2002. 163 s. ISBN 80-86695-03-4, s. 42
(19) Třeštík, D. Mýty kmene Čechů : (7.-10. století) : tři studie ke „Starým pověstem českým“. Vydání 1. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 291 s. ISBN 80-7106-646-x, s. 131
(20) Třeštík, D. Mýty kmene Čechů : (7.-10. století) : tři studie ke „Starým pověstem českým“. Vydání 1. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 291 s. ISBN 80-7106-646-x, s. 156