Na těchto stránkách najdete informace nejen o Slovanech, původním slovanském předkřesťanském náboženství, slovanské lidové kultuře ale i další texty o předkřešťanské době v našich zemích.
Vzácnou starověkou dřevěnou modlu objevili potápěči na dně řeky v Bělorusku. V blízké budoucnosti bude artefakt zvednut podmořským klubem "Captain Morgan" a archeology z Polotské univerzity.
Podrobné informace na webu http://www.akvalang.by
Hudba na pozadí:
"Ivan Kirchuk-Oh, šel jsem do nemocnice, abych se pokusil oženit"
5.3 Zelený čtvrtek
Existuje mnoho názorů, proč se Zelený čtvrtek nazývá zelený .Označení zelený je v Německu doložen již ve 12. století a může být odvozen od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Jiný názor je, že již v názvu se projevuje předkřesťanská úcta a oslava zelených výhonků. Tomu by odpovídala i pověra, že na Zelený čtvrtek se má sníst něco zeleného například špenát, aby byl člověk celý rok zdráv. Jiný lidový výklad je, že je zelený, protože se Pán Ježíš modlil na zelené louce. Další možnost je, že zeleň se sem dostala z pesachové hostiny seder, kde se jí hořké byliny na připomínku egyptského otroctví.
Na Zelený čtvrtek bylo zvykem obcházení vesnice s klapačkami, řehtačkami, hrkačkami. Christianizovaný výklad tvrdí, že všelijaké klapačky nahrazují hlas zvonů, které při mši na Zelený čtvrtek zaznívají naposledy, takzvaně odlétají do Říma a jsou zmlklé až do Bíle soboty. Po praktické stránce zvony nahradil hluk řehtaček, který se rozléhal po celé vesnici ráno, v poledne i večer, tedy udržoval přehled o časovém postupu dne. Tento zvyk nebyl církvi trnem v oku , ale naopak pomáhala při jeho organizaci, často měl vedoucí úlohu klepáčů ministrant. Obvykle se s klapačkami vycházelo od kostela či ze středu obce a obcházela se vesnice dokola. Vyluzování velkého hluku je archaická magická praktika jak zahnat zlé síly, nemoci i mor. Chozením do kola, uzavřením obce do kruhu, se vytváří magický ochranný kruh. To dobré má zůstat uvnitř kruhu, zlé se nemá dostat dovnitř. Jedná se o ochranou magii jarního novoročí. Obkroužení, jakožto oddělení vymezeného prostoru od působeni zlých sil, se vyskytuje i v jiných zvycích například při velikonočním objíždění polí či při jejich jarním oborávání.
Na Zelený čtvrtek se zvyšovalo úsilí o očistu příbytku. Ve čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce, smetí se odnášelo, často mlčky, za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Pokud člověk chtěl mít celý rok dům bez blech, tak bylo nejjistější vyšlehat postel a podlahu proutkem svěceným na Květnou neděli a přitom volat: "Ven hosti bez kosti."
Vzhledem k neustálému boji s nečistými silami po celé jarní novoroční, hosti bez kosti mohou být pozůstatek jiných nevítaných návštěvníků. U zvyku zahánění hmyzu, svěcenou metlou či vyluzováním hlasitých zvůků, například za pomoci hmoždíře, mohlo časem dojít k přeznačení významu, a místo původního zahánění nečistých sil, se později vyhání blechy, žáby a jiná havěť.
...
V tento den bylo zvykem házet do studny či jiného zdroje pitné vody chléb s medem. Házelo se za účelem zajistit dostatek vody a uchovat její kvalitu. V tomto zvyku můžeme opět vidět odraz předkřesťanského kultu vody. U starých Slovanů patřily med i chléb mezi časté oběti démonům a bohům. Je tedy možné, že házení poživatin do studně je pozůstatek dávné oběti vodním bytostem.
Med je na Zelený čtvrtek hojně používám. Ráno na Zelený čtvrtek bylo zvykem sníst chléb s medem, jako ochranu před jedovatou faunou jakou je sršeň, štír či had. I dobytek dostává chléb s medem, aby mu nic jedovatého neuškodilo. V některých krajích se peklo zvláštní pečivo zvané jidáše, a ty se jedly namazané medem pro zdraví. Proč se med konzumoval na Zelený čtvrtek, když je ještě postní období a tedy není žádný důvod sladit si život medem, je otázka. Teorie, že med se jedl, jelikož je zrovna doba, kdy včelaři kontrolují úly a odebírají med, který zbyl v úle po zimě, tudíž je to lehce dostupná surovina, je zajímavá , ale nevysvětluje proč zrovna na Zelený čtvrtek; med je poměrné trvanlivý a do Velikonočního pondělí by se jistě zachoval v poživatelné formě.
Důvod bude jiný, jak víme včelařství a požívaní medu má na našem území předlouhou tradici. Med byl pro svou žlutou barvu spojován se sluncem, med je také symbolem životní síly. Med byl hojně užíván jak lidovém lékařství tak i při výrobě magických lektvarů, například v nápoji lásky. Hojné užívaní na Zelený čtvrtek se dá vysvětlit tak, že Zelený čtvrtek, jakožto speciální den, zvyšoval účinky medu a tento den byla účinnost medu obzvláště magická.
Hody, hody doprovody, či do provody?
Hana Konečná
Každý si nepochybně pamatuje začátek této velikonoční koledy, již jsme se učili doma, ve školce, později i ve škole. Ale co pravopis? Psát zvlášť, či dohromady? Většina z nás by napsala variantu doprovody, protože na základě našeho novočeského jazykového povědomí slovo doprovody vnímáme jako bezobsažné doplnění rýmu; nanejvýš jsme ochotni je spojovat s významem ‘doprovázet někoho cestou někam’ nebo s označením osob ‘někoho doprovázejících’. Málokdo dnes totiž ví, že existovalo slovo provoda s významem ‘Provodní neděle, tj. první neděle po Velikonocích’; proto bychom měli vlastně psát do provody, případně do Provody.
Abychom lépe porozuměli významu textu koledy Hody, hody do provody, podívejme se na její historii. V knize Věry Frolcové Velikonoce (Vyšehrad, Praha 2001, s. 227) se dočteme, že tato koleda (autorka zvolila psaní doprovody) vlastně zakonzervovala původně osmidenní velikonoční hody, tj. slavení Velikonoc od Hodu božího do následující Provodní neděle. Tato osmidenní oslava, známá jako velikonoční oktáv (oktáva), platila až do roku 1094, tehdy totiž synoda v Kostnici stanovila počet velikonočních svátků na tři dny. Slova provod, provoda, sprovoda jako označení první neděle po velikonočních hodech (tato neděle bývá u nás nazývána též Bílou nedělí podle bílého oděvu, který nosili nově pokřtění po celý velikonoční oktáv) znali Čechové od středověku. Slovy pomni hody na provody, že jsú svaté dni vyzývali kazatelé (např. i Jan Hus) ke zdrženlivosti a ukázněnému životu po celý velikonoční oktáv, podobnou výzvu obsahuje i masopusní hra z konce 17. století: do sprovodu zanech veselosti, svodu. Říkadlo Hody, hody do provody je tedy vlastně ohlasem středověkého popěvku inspirovaného patrně duchovním textem (incipitem kázání, písně).
Ve slovnících česko-německých Josefa Jungmanna (díl III, Praha 1837, s. 718) a Františka Kotta (díl II, Praha 1880, s. 1204) i ve Slovníku spisovného jazyka českého (díl IV, Praha 1989, s. 496, dále jen SSJČ) najdeme ve významu ‘Provodní neděle’ femininum provoda, -y vedle maskulina provod, -u, -a. V SSJČ je u hesla provod navíc charakteristika, že se jedná o zastaralý výraz, podoba ženského rodu je označena za řidší. V Příručním slovníku jazyka českého (díl IV, Praha 1941–1943, s. 1293, dále jen PSJČ) tvoří dokonce podoba provoda samostatné heslo, avšak s připojenou charakteristikou, že se jedná o málo používaný výraz, a to jen ve spojení do provody. (Ve výše jmenovaných česko-německých slovnících je i heslo sprovoda ‘Provodní neděle’.)
Ve všech slovnících najdeme jako příklad užití slova provoda mimo jiné i počátek písně o pomlázce Hody, hody do provody – psáno zvlášť (Jungmann odkazuje na Čelakovského Slovanské národní písně; Kott cituje z Erbenových Prostonárodních českých písní a říkadel, v PSJČ a v SSJČ je u textu hody, hody, do provody poznámka lidové říkadlo). U Čelakovského i v pozdějším vydání z roku 1946 je užito výrazu do sprovody, ve vydáních Erbenových Prostonárodních českých písní a říkadel z let 1886, 1984 se setkáváme s variantou do Provody. Varianty do provody bylo užito např. i v populární knize Český rok, a to v prvním svazku Jaro (uspořádali K. Plicka a F. Volf, Praha 1944).
[221]Opět se vracím k úvodní otázce: Máme psát doprovody, či do provody? Zvolíme-li psaní dohromady, potlačíme tím původní význam textu a výraz doprovody spojíme s významy slova doprovod (1. doprovázení někoho cestou někam; 2. osoba n. osoby někoho doprovázející, družina, suita, průvod; na tomto místě je třeba podotknout, že příklady užití slova provod s těmito významy jsou uvedeny i ve výše zmíněných slovnících). Dáme-li přednost variantě dvojslovné, tedy do provody, zachováme sice původní zápis, ale rozhodně tímto pravopisem nepřispějeme k větší srozumitelnosti, té bychom dosáhli až připojením vysvětlivky provoda = Provodní neděle, tj. první neděle po Velikonocích.
Vyložili jsme sice význam zastaralého slova provoda, avšak k jeho oživení už zřejmě přispět nemůžeme. Výraz doprovody z velikonočního říkadla Hody, hody doprovody tak už bohužel zůstane pro většinu uživatelů jen výrazovým citoslovcem.
Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 4, s. 220-221
Filmové rozprávanie Pavla Dvořáka z cyklu Stopy dávnej minulosti. Avari a Slovania.
V roce 2012 krajská samospráva schválila vznik Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje (dále jen Seznam). Podle schválené metodiky jsou od roku 2013 do tohoto Seznamu zapisovány významné nemateriální statky, které se v regionu zachovaly, jichž si veřejnost váží a podporuje jejich další existenci. Pardubický kraj vytvořil pro zapsané jevy možnost finanční podpory ze svých dotačních programů.
2013 Vesnické masopustní obchůzky a masky z Hlinecka
Obchůzky se po generace konají v několika vesnicích na rozhraní zimy a jara v téměř nezměněné podobě. Průběh obchůzky, základní počet, podoba a úloha jednotlivých masek se do dnešních dnů shoduje s popisy z poloviny 19. století. Ke stávajícím masopustním obchůzkám v obcích Hamry, Studnice Vortová a městské části Hlinska Blatno byla v roce 2024 doplněna také obchůzka v obci Jeníkov.
2013 Východočeské loutkářství
Ve východních Čechách je loutkářství skutečným fenoménem. Jeho počátky můžeme datovat do druhé poloviny 18. století. V současnosti má loutkářství ve zdejším regionu významné nositele ve všech svých oblastech (amatérská i profesionální), zázemí odborné instituce (Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi) i mezinárodní festival amatérského divadla (Loutkářská Chrudim).
2013 Vodění jidáše
Na Bílou sobotu lze v některých vesnicích v okolí Vysokého Mýta potkat průvod chlapců s řehtačkami, klapačkami a maskovanou postavu jidáše. Obyčej je součástí velikonočního výročního cyklu a udržuje se přirozeným způsobem po generace.
2014 Stínání, honění či cepování kohouta
Současná podoba zvyku Stínání kohouta, která se vyskytuje v některých vesnicích mezi Chrudimí a Pardubicemi, se vyvinula z obyčejové tradice přinášející zvířecí oběti. Postupně byl zvyk přeměněn v nejčastěji posvícenskou soutěžní zábavu s maketou kohouta a dřevěným mečem nebo honění a trefování kohouta cepem.
2015 Velikonoční strom a Věneček ve Střemošicích
Od počátku 20. století se ve Střemošicích na Velikonoční neděli koná obyčej skládající se ze dvou částí: dopoledního vztyčení tzv. velikonočního stromu a odpolední taneční zábavy zvané Věneček. Obě části mají svůj ustálený průběh.
2016 Tradiční výroba dýmek na Prosečsku
Dýmkařství představuje specifické odvětví využití a opracování dřeva. Na Prosečsku se dýmky začaly vyrábět v první polovině 19. století a výroba pokračuje dodnes. Technologie zachovává původní řemeslné postupy.
2016 Věneček ve Vejvanovicích
Jarní slavnost nazvaná Věneček je ve Vejvanovicích spolehlivě doložena od první poloviny 20. století. Koná se třetí neděli v měsíci květnu. Od roku 1961, s ohledem na náročnost příprav a realizace, se koná pravidelně v pětiletých intervalech. Zvláštností vejvanovického Věnečku je skutečnost, že se ho aktivně účastní jak svobodní, tak sezdaní obyvatelé.
2017 Ruční výroba žinylkových textilií
První záznamy o výrobě žinylkových textilií z hedvábí pocházejí z Francie, jsou datované kolem roku 1750. Odtud se znalost technologie rozšířila do dalších evropských zemí. Od poloviny 19. století se významným střediskem textilní výroby na území dnešní České republiky stalo Hlinecko. Žinylkové textilie se zde vyráběly až do 80. let 20. století. K obnově ojedinělé výroby došlo na počátku 21. století díky snaze tkalce Josefa Fidlera a jeho Tkalcovny na Betlémě v Hlinsku.
2019 Městský masopustní průvod v Lanškrouně
Městský masopustní průvod v Lanškrouně navazuje na tradici kalendářních obyčejů v oblasti Hřebečska. Přirozená forma předávání a vývoje obyčejů v této oblasti byla přerušena událostmi druhé světové války a následujícím společenským vývojem. Původní obyvatelstvo německé národnosti bylo nuceno se po roce 1945 z této oblasti vystěhovat. Tradice masopustního průvodu byla na počátku 21. století díky pečlivému výzkumu obnovena.
2020 Tradiční výroba jabkanců v České Třebové
Pojmem jabkanec se v České Třebové označuje placka z bramborového těsta, která se původně plnila povidly, nyní i tvarohem, a následně se peče na plátech kamen. Historie přípravy jabkanců je spojena s poutí k románské rotundě zasvěcené svaté Kateřině. Místní obyvatelé jabkanci původně hostili poutníky. V současnosti se tato pochoutka v České Třebové připravuje ve výroční den svátku svaté Kateřiny (25. 11.) nebo o víkendu svátku předcházejícímu.
2023 Stavění a kácení májí v Pardubickém kraji
Na území Pardubického kraje je obyčej stavění kácení májí zastoupen ve všech čtyřech okresech. I když se jeho podoba vyvíjí, udržuje si v základních rysech svůj základní charakter. Předávání se děje přirozeně mezi generacemi. Nositeli jsou jak jednotlivci, tak spolky i samotné obecní či městské úřady. Existence statku je pro daná společenství důležitým stmelujícím a identifikačním prvkem. V současnosti převládají jeho sociální a společenské funkce. Nominace obyčeje se týká stavění a kácení májí v těchto lokalitách: Benátky u Litomyšle, Borová, Bukovina u Přelouče, Břehy u Přelouče, Cerekvice nad Loučnou, Černovír, Letohrad – Červená, Dolní Újezd, Chrudim, Jankovice, Jeníkovice, Křižanovice, Kunčice, Líšnice, Lukavice (okres ÚO), Mladoňovice, Nekoř, Poběžovice u Přelouče, Příluka, Rozhraní, Morašice – Říkovice, Skuteč – Zbožnov, Staré Ždánice, Studené, Újezd u Přelouče, Urbanice, Vendolí, Vidlatá Seč, Živanice.
zdroj: Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje - Národní muzeum v přírodě