neděle 5. ledna 2025

Masopustní masky: Jaký je význam těch českých a kde jinde vítají začátek půstu v kostýmech

 zdroj: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/704328/masopustni-masky-jaky-je-vyznam-tech-ceskych-a-kde-jinde-vitaji-zacatek-pustu-v-kostymech.html


K českému masopustu patří tradiční masky. Podoba průvodů na Hlinecku se dokonce dostala na seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. Podoba masek a jejich úloha v průvodu je zde jasně daná. Přesně jsou tak funkce masek popsané například v návrhu na prohlášení masopustních obchůzek na Hlinecku za památku UNESCO, který lze najít například na webu Národního ústavu lidové kultury. České masopusty ovšem nejsou jediné, které jsou spojeny s maskami. Podobné tradice nalezneme i v sousedním Německu, v italských Benátkách nebo za oceánem v americkém New Orleans.

Masky na Hlinecku oblékají především muži a není výjimkou, že se masky dědí z muže na syna, výjimkou je maska Slaměného. Zároveň jsou masky rozdělené na červené masky, které si mohou obléct pouze svobodní chlapci, a černé masky, za které se oblékají ženatí. Ženy se pak tradičně podílejí na šití masek. Velká část masek přitom měla představovat to, co je během roku pro vesnici cizí.

Důvodem, proč jsou u UNESCO zapsány pouze pochůzky na Hlinecku, je podle textu návrhu to, že se v jiných regionech v takové pestrosti kostýmů a zároveň s ustáleným významem a funkcí masek nevyskytují.

Druhy masek při českém masopustu

Masky jsou rozděleny na dva druhy. První jsou červené masky, do kterých se oblékají pouze svobodní muži. Červených masek jsou tři druhy Strakatý, Ženuška a Turci. Strakatý a Ženuška jsou v průvodu samotní. Turci jsou čtyři.

Černé masky naopak oblékají ženatí muži a jejich počet nemusí být nijak omezen.

Strakatý

Strakatý je jednou z červených masek. V průvodu je pouze jeden. Jeho kostým tvoří bílé kalhoty a halena pošitá barevnými odstřižky látek. Jako rekvizity má bič a píšťalku ke svolávání masek. Jeho úkolem je vést průvod a žádat před domy jejich obyvatele o povolení zahrát.

Ženuška

Ženuška je rovněž jednou z červených masek a stejně jako Strakatý je v průvodu jediná. Navzdory jménu masky je i tento kostým mužský. Chlapec, který má masku Ženušky, je převlečen do ženských šatů a nese košíček, do kterého se ukládají peněžité dary. Zároveň Strakatému pomáhá s vedením průvodu a při zastaveních s ním tančí.

Začal čas masopustů.Začal čas masopustů. | Czechtourism, archiv Blesku, archiv pořadatelů, profimedia.cz

Turci

Posledními červenými maskami jsou Turci. V průvodu jsou dva modří a dva červení. Masky měly znázorňovat cizí vojsko. Označení zřejmě vzniklo, když se obyvatelé Hlinecka v historii obávali před nájezdy janičářů. Ty připomíná i podoba masek s kyrysem s plíšky a řetízky a vysokými válcovitými čepicemi. Dříve ke kostýmu patřily i dřevěné šavle, které jsou ovšem v současnosti nahrazeny kapesníčky. Jejich úkolem je tancovat před každým domem, kde se zastaví.

Slaměný

Kostým Slaměného vychází z archaických masek známých napříč Evropou. Jde zároveň o masku, kterou je nutné každý rok vyrábět znova. Důvodem je, že kostým tvoří sukně, vesta, rukávy a klobouk ze žitné slámy. Úkolem masky přitom je nahánět diváky, válet se s nimi po zemi a mazat jim tváře černidlem. Hospodyně by se zároveň měly snažit vytrhnout z jeho sukně stéblo slámy, které následně dají do podsady husám sedícím na vejcích, aby se housata dobře vyvedla.

Kobyla

Maska je tvořená obručí s dřevěnou hlavou koně a přehozem, který konstrukci skrývá. Na Hlinecku je tato maska symbolem celého masopustu a má zvláštní úlohu na závěr průvodu. Během pochůzky má za úkol honit diváky a chodit ve dvojici s rasem. Na konci průvodu jí jsou jí ovšem přečtena smyšlená provinění, která často glosují události ve společnosti i ve vesnici a následně jí Ras přetne žílu, čímž dojde k očištění vesnice od zlého.

Ras

Ras má za úkol hlídat Kobylu a zároveň léčit a obchodovat s diváky. Na konec pochůzky mu pak připadá důležitý úkol – přečíst provinění Kobyle a přetnout jí žílu. Jeho kostým tvoří bílý kabát a kalhoty a řada doplňků, jako věnec buřtů, pásek s příborem nebo taška s léky.

Začal čas masopustů.Začal čas masopustů. | Czechtourism, archiv Blesku, archiv pořadatelů, profimedia.cz

Kramář

Maska podomního obchodníka je tvořená starým záplatovaným kabátem s ozdobami, kloboukem, obličejovou maskou s velkým nosem a brašna plná různých předmětů. Během průvodu se snaží s přihlížejícími obchodovat, případně s pomocí dřevěné břitvy a hřebenu holit či česat přihlížející a nechávat si za služby platit.

Kominík

Maska Kominíka odkazuje k době, kdy byli kominíci na vesnici považováni za velké odborníky. Během průvodu maže přihlížející černidlem a prohání mládež. Tam, kde se průvod zastaví, prohlíží kamna. Jeho kostým je tvořený černými kalhoty a halenou, na jejíchž zádech jsou dva ciferníky. Jeden značí čas začátku průvodu a druhý čas konce.

Masopustní masky ve světě

Masky a kostýmy nejsou ovšem výsadou jen masopustů v Česku. Světoznámý je například karneval v italských Benátkách a jeho masky. Masky se ovšem s masopustním obdobím pojí i v Německu, kde se období před začátkem půstu nazývá Fastnacht, či v americkém New Orleans při tamním slavném Mardi Gras.

Fastnacht – Oslavy masopustu v Německu

Stejně jako v Česku začíná období pro masopustní oslavy v Německu na Tři krále. Hlavní veselí ovšem probíhá stejně jako v Česku ve dnech předcházejících Popeleční středě. Během oslav nesmí chybět řada tradičních masek. K tradičním maskám patří strašidla, šašci, zpodobnění postav z místních bájí, čarodějnice a masky medvědů a nočních havranů.

Karneval v Benátkách – V Itálii se masky vytahují už na vánoční svátky

Slavnou oslavou masopustu je v Evropě karneval v Benátkách. Jeho moderní historie přitom sahá pouze do roku 1979. První zmínky o karnevalu ve městě ovšem pocházejí už z 12. století. Tradici ovšem přerušil zákaz masek rakouským císařem a posledním císařem Svaté říše římské Františkem I. Rakouským.

Tradice se postupně vracela v devatenáctém století, kdy ovšem šlo především o soukromé oslavy Benátčanů. Teprve v roce 1979 se karneval vrátil do ulic v rámci snah italské vlády o oživení historie a kultury Benátek.

Nošení masek je v době karnevalu v Benátkách zaznamenáno už ve třináctém století, kdy město vydalo zákon zakazující maskovaným mužům házet skořápky plněné parfémovanou vodou. V maskách přitom lidé mohli vyjít už na Štěpána, tedy 26. prosince. Tradičními maskami jsou:

  • Bauta – maska pokrývající celý obličej tvarovaná tak, aby její nositel mohl jíst a pít, aniž by musel odhalit svou identitu. Benátčané tyto masky v době Benátské republiky nosili i k některým hlasováním. Společně s ní se nosí černý plášť a třírohý klobouk.
  • Kolombína – Bohatě zdobená maska zakrývající polovinu obličeje inspirovaná Commedií dell’arte.
  • Dáma – Jde o škrabošku, která má zdůraznit krásu ženské tváře a mimiku rtů.
  • Morový doktor – Bílá celoobličejová maska s typickým zobákem, která se nosí s černým pláštěm.
  • Volto – Bílá maska ve tvaru obličeje.
  • Pantalone – Maska zakrývající polovinu obličeje s velkým nosem. Součástí kostýmu k ní jsou červené kalhoty a sako.
  • Harlekýn – Harlekýn je další maskou vycházející z commedie dell’arte.

Mardi Gras – divoké oslavy masopustu na americkém jihu

Asi nejznámější jsou oslavy Mardi Gras v americkém New Orleans, slaví se ovšem na více místech. I jeho součástí jsou kostýmy, které ovšem nemají žádný řád. Lidé se často převlékají za víly, nejrůznější mytické postavy nebo indiány, řada kostýmů ovšem nepředstavuje nic konkrétního.

Známé jsou ovšem svou odvážností – americký tisk se už na konci devatenáctého století pohoršoval nad neslušností „takřka všech ženských účastnic oslav“.

Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku

 opis: http://www.kraj.kppardubicka.cz/stranky/cti-prispevky.php?id=Vesnicke_masopustni_obchuzky_a_masky_na_Hlinecku


Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku

17.08.2011 byly zapsány do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Rozhodl o tom Mezivládní výbor UNESCO na svém zasedání v Nairobi v listopadu roku 2010. Bylo tak završeno dlouhodobé úsilí Ministerstva kultury, Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a Souboru lidových staveb Vysočina. Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku se staly součástí světového kulturního dědictví pro svoji jedinečnost, která spočívá především v dodržování tradičního charakteru obyčeje.

Rozpustilé obchůzky maskovaných postav na konci období masopustu patří k nejvýraznějším výročním obyčejům nejen v České republice, ale i ve všech okolních státech Střední Evropy. Souslovím masopustní obyčeje označujeme dynamický soubor jevů a dění, vyjádřených specifickými postupy a prostředky, tj. maskou, tancem, popřípadě zpěvem, dalšími hlasovými projevy (výkřiky), využitím rekvizit a dílčími divadelními výstupy provozovanými v několika rovinách.


A to: rovina masky – diváci z řad obyvatel příslušné obce; masky – diváci z jiných míst; masky samy mezi sebou. Uvedené složky masopustních obyčejů jsou historicky variabilní a v kolektivních a individuálních výstupech současně umožňují seberealizaci účinkujících. Ve formě a podobě masek se v některých oblastech může cokoliv odkudkoliv přejímat, napodobovat nebo karikovat. V dalších lokalitách se však udržuje podoba a pojetí masek po dlouhá desetiletí téměř beze změn. Dokonce vesnický kolektiv žádné zásadní inovace ve vzhledu a podobě masek nepřipouští a podobu kontroluje. Pokud by se někdo z nositelů masky pokusil o její inovaci, setká se okamžitě s projevy kritiky a nelibosti ostatních členů vesnického kolektivu. Tato situace je patrná právě ve sledovaných lokalitách na Hlinecku.

Masopustní obchůzky na Hlinecku jsou výrazným projevem staršího stadia vývoje lidové kultury. Ve vesnickém kolektivu jsou v aktivním povědomí četné funkce tohoto jevu i u mladší generace (např. význam a podoba masek, jejich úloha při obchůzce). Mají velmi významnou úlohu pro upevnění daného vesnického společenství, pro vymezení regionu vůči ostatním regionům a také důležitou úlohu pro uvědomování si lokální historické a kulturní identity. Masopustní obchůzky na Hlinecku jsou jedním z mála obyčejů, které se v této oblasti dochovaly. V některých lokalitách se podoba tohoto jevu předává beze změn po několik generací. Od podobných obchůzek v jiných regionech České republiky se odlišují svým průběhem, především však ustáleným počtem, pojetím, podobou a funkcí jednotlivých masek. V žádné jiné části České republiky se v tomto seskupení, pestrosti i bohatosti kostýmů podobné masky nevyskytují. Mikroregion Hlinecko se takto vyděluje a prezentuje vůči ostatním oblastem. Zejména v posledním desetiletí si obyvatelé Hlinecka na této tradici zakládají a prezentují se jí při různých kulturních příležitostech mimo území Mikroregionu. Ovšem v tomto počínání je i určité riziko, protože v cizím prostředí a v konání mimo určený termín nemohou být rozvinuty všechny znaky a funkce tohoto jevu. Pak se jedná pouze o jednostrannou podívanou, kde chybí akce mezi aktéry a diváky, kde již i základní funkce (rituální prvky spojené s oslavou konce masopustu) chybí. Přesto jsou masopustní obchůzky a masopustní masky výrazným propagačním prvkem Hlinecka. Důležitější roli však tento jev tradiční lidové kultury hraje v původním vesnickém společenství, v němž jsou chápány a předávány všechny jeho atributy. Masopustní obchůzky v tradičním pojetí představují výrazný prvek sepětí obyvatel dané vesnice s historií společenství, se snahou uchovat a předat toto kolektivní dědictví dalším generacím. Z tohoto důvodu například připravují věrné kopie masek pro své syny nebo vnuky. Učí je základním funkcím masek. Tak můžeme v některých vesnicích potkat během normální obchůzky i v maskách přistrojené malé chlapce (Blatno, Studnice,Vortová), nebo dokonce dětská maškara vesnicí obchází týden před konáním běžné obchůzky (nepravidelně Studnice).

Tradiční podobu má zmíněný obyčej v těchto vesnicích: Hamry, Studnice a Vortová. Charakter a podoba masek zůstává po dlouhá desetiletí téměř neměnná a rovněž celá obchůzka probíhá podle tradičního scénáře. Masopustní průvody však můžete potkat i v jiných vesnicích na Hlinecku, například v Blatně, Dřevíkově, Jeníkově, Staná, Vítanově, Všeradově . Zde se však často objevují i nové typy masek (cikánky, kanonýři, holiči, fotografové apod.), dokonce se za ně převlékají ženy.

Masopustem se nazývá období, které začíná po svátku Tří králů (6. ledna) a končí v úterý, jež předchází Popeleční středě. Tedy končí šest týdnů před Velikonocemi. Období masopustu bylo v minulosti dobou zabíjaček, sousedských zábav, besed a také svateb. Tento čas byl ukončen veselou a mnohdy rozpustilou obchůzkou masopustního průvodu. I když se v minulosti obchůzka konala v úterý, byl tento den sváteční a lidé vykonávali jen nejnutnější práce v hospodářství. Průvod masek obcházel vesnici, masky koledovaly a žertovaly s přihlížejícími. Po skončení obchůzky se všichni sešli v hospodě, kde se konala taneční zábava. Ta však musela skončit do půlnoci, protože od Popeleční středy začínal přísný šestitýdenní půst. Geneze tohoto obyčeje není příliš objasněna, vztahuje se k předkřesťanským dobám. Na Hlinecku známe popisy tohoto obyčeje z druhé poloviny 19. století.


Průběh masopustní obchůzky v současnosti

V posledních 30 letech se postupně termín konání masopustní obchůzky na Hlinecku přesunul na nejbližší sobotu či neděli k masopustnímu úterý. Masopustní průvod vychází časně ráno ze společného místa, které je předem domluveno. Masky kráčejí v průvodu v ustáleném pořadí daném dlouhou tradicí. Za veselého vyhrávání muziky průvod kráčí k obydlí představitele obce požádat jej o povolení obchůzky. Jménem všech maškarádů žádá starostu nebo starostku o povolení maska zvaná strakatý, též laufr nebo ostřižek, představitel obce povolení pochopitelně udělí, ovšem nezapomene připomenout, aby se maškara „… chovala mravně, vysoko skákala a pěkně tancovala, aby byla dobrá úroda…". Poté se již maškarádi s veselou muzikou vydají na obchůzku po vesnici. V tento den je jim prominuta nejedna rozpustilost. U každého domu zahrají, zazpívají a zatancují, aby se hospodáři vydařila úroda. Hospodář s hospodyní maškarády a muzikanty pohostí a přispěje určitým finančním obnosem do pokladničky. Obchůzka končí obyčejem, který představuje porážení masky zvané kobyla. Po té, co maškary obejdou celou vesnici, shromáždí se spolu s diváky na domluveném místě. Masky si stoupnou do kruhu, v jehož středu pobíhá maska kobyly s maskou rasa. Jedna z masek, obvykle je to ras, přečte tzv. Testament obsahující hříchy, jichž se kobyla během roku dopustila. Text humornou formou reaguje na nejrůznější události ve vesnici i na události dotýkající se celé společnosti (stoupající ceny zboží a potravin, nezaměstnanost apod.). Po přečtení textu, dostane ras pokyn, aby kobyle přetnul žílu. Kobyla se svalí na zem, ostatní masky kolem ní tančí kolo. Po chvilce dá ras kobyle napít nějakého alkoholu, ta vyskočí a tančí zvesela s ostatními maskami. Tímto okamžikem končí masopustní obchůzka a maškarádi pozvou všechny přítomné na taneční zábavu. Patří ke cti každého maškaráda, aby se večerní zábavy zúčastnil.

V masopustních obchůzkách a především v jejím závěru spatřujeme ohlasy obyčejů spojených se zemědělstvím, ale také s kultem Země a plodnosti. Závěr masopustních obchůzek v představách našich předků byl aktem končícím dlouhou zimu (poražení kobyly) a vítající příchod jara (oživení kobyly).



Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2011

GPS souřadnice: 49.76272N, 15.90632E

Autor: PhDr.Ilona Vojancova

Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011

Masopustní průvod maškar

opis: Masopust – Obec Vortová 


Masopustní průvod maškar – lidově zvaný “vostatky”

V obci Vortová, jakož i v několika dalších obcích v okolí Hlinska v Čechách, se dodnes zachovává stará lidová tradice obcházení masopustního průvodu maškar, lidově se tomuto zvyku u nás říká “Vostatky”.

Vostatky se konaly vždy poslední den před začátkem půstu, tj. v úterý před popeleční středou. V posledních letech se vlivem zaměstnanosti lidí přesunuly na dny pracovního volna, tedy na předcházející sobotu. Kromě této změny a snad používaných materiálů na výzdobu masek se maškara u nás zachovala v podobě ze začátku minulého století. Svědčí o tom také fakt, že se u nás strojí do masek pouze muži, a to i do masky zvané “žena”.

Celá maškara se dělí na maškaru “červenou” a “černou”.

Červenou maškaru tvoří dva červení a dva modří “turci”, “laufr”, také nazývaný “strakatý”, “žena”.

Černou maškaru tvoří “kobyly”, “rasové”, kominíci”, “slamění” a “židi”.

Fotografie jednotlivých masek

“Kobyla” vede celý průvod 

“Ras” každého vyšetří a stanoví diagnózu

“Strakatý se ženou” jako první oslovují obyvatele každého domu

Za “turky” chodí mladí a svobodní mládenci

“Kominíci” si hledí komínů a také všech přihlížejících

“Slamění” poskytují stéblo slámy pro dobré vyvedení hus

“Židi” s každým obchodují

Každá maska má na vostatky určitou roli a také své místo v řazení průvodu: kobyla vždy průvod vede a ras ji zezadu popohání, za nimi jdou strakatý se ženou a turci, poté následují kominíci, slamění a židi, všichni doprovázeni říznou dechovkou.

Po provedení obřadu žádosti o povolení u starosty obce se průvod maškar vydá na obchůzku všech stavení ve vesnici. U každého domu požádá strakatý se ženou pána nebo paní domu o dovolení pro maškaru tento dům navštívit a zároveň se optají kolik a jaké písničky chtějí domácí zahrát. Muzika hraje, turci tančí a ostatní maškara si rozebere obyvatele domu a ostatní přihlížející a dají se “do práce”.

Strakatý s ženou obcházejí jednotlivá stavení, na nikoho nesmí zapomenout, popovídají s hospodářem a pobaví svým tancem.

Turci jsou veselí, pobaví přihlížející svým tancem. Jejich úkolem je skákat hodně vysoko, aby vyrostl vysoký len a obilí.

Kobyla táhne celý průvod až do zdárného konce, kde dojde k její porážce.

Rasové nabízejí kobylku hospodáři “do tahu” i “do chovu” a ptají se po zdravotním stavu všech hospodářských zvířat, ale dnes , kdy je hospodářských zvířat již málo, často dojde na zdravotní prohlídky samotných obyvatel domu.

Kominíci si hledí vymetání kamen a komínů hospodyňkám, ale především mají za úkol každého, kdo se jen připlete, máznout pro štěstí na tvář mazadlem připraveným z vymetených sazí. V tomto zkrášlování přihlížejících jim pomáhají ještě kobylky a slamění.

Ale slaměný má na vostatky ještě daleko důležitější poslání; podle mytologie plodnosti si každá hospodyně utrhla ze slaměného stéblo slámy pro dobré vyvedení hus, a jí samotné přispělo k utužení zdraví a plodnosti pořádné vyválení se se slaměným, nejlépe v závěji sněhu.

A nakonec židi, ti mají za úkol obchodovat, nabízejí rozličné služby jako stříhání, holení, a potom také mají na prodej různé potřebné i nepotřebné zboží.
Za tuto všechnu “práci” je celá maškara od hospodáře obdarována malou finanční částkou ale hlavně pohoštěním skládajícím se především z tradičních koblih a sklenky alkoholu.

A takto obejde maškara za zvuku muziky  a všeobecného veselí celou obec. Navečer se celá maškara sejde v hospodě k provedení obřadu porážení kobyly. Ras přečte nad kobylou rozsudek za domnělé i skutečné hříchy, kobylu odsoudí a zároveň sdělí přítomným, jak bude naloženo s jejími údy a částmi jejího trupu. Po poražení kobyly celá maškara sejme čepice a utvoří kolem kobyly kruh, muzika hraje pohřební píseň.
Po chvíli zahraje muzika opět zvesela ” Kobylka malá…..”, kobyla je vzkříšena sklenkou alkoholu a tím končí masopustní obchůzka.
Večer se sejdou téměř všichni obyvatelé obce, i mnoho přespolních, na  maškarním plese za doprovodu  řízné dechovky.  A opět se traduje, že kdo bude na vostatky u muziky vysoko vyskakovat, tomu vyroste největší oves a bude mít velkou úrodu. Dříve, když se vostatky odehrávaly v úterý, musela muzika skončit přesně o půlnoci, protože popeleční středa byl již začátek půstu. Dnes se pravidelně vostatkové veselí beztrestně protáhne ze sobotního večera až do nedělních ranních hodin.

Na závěr povídání o vortovském masopustu uvádíme několik obrázků z průběhu celého dne.

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje

 

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje

V roce 2012 krajská samospráva schválila vznik Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje (dále jen Seznam). Podle schválené metodiky jsou od roku 2013 do tohoto Seznamu zapisovány významné nemateriální statky, které se v regionu zachovaly, jichž si veřejnost váží a podporuje jejich další existenci. Pardubický kraj vytvořil pro zapsané jevy možnost finanční podpory ze svých dotačních programů.

2013 Vesnické masopustní obchůzky a masky z Hlinecka
Obchůzky se po generace konají v několika vesnicích na rozhraní zimy a jara v téměř nezměněné podobě. Průběh obchůzky, základní počet, podoba a úloha jednotlivých masek se do dnešních dnů shoduje s popisy z poloviny 19. století. Ke stávajícím masopustním obchůzkám v obcích Hamry, Studnice Vortová a městské části Hlinska Blatno byla v roce 2024 doplněna také obchůzka v obci Jeníkov.

2013 Východočeské loutkářství
Ve východních Čechách je loutkářství skutečným fenoménem. Jeho počátky můžeme datovat do druhé poloviny 18. století. V současnosti má loutkářství ve zdejším regionu významné nositele ve všech svých oblastech (amatérská i profesionální), zázemí odborné instituce (Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi) i mezinárodní festival amatérského divadla (Loutkářská Chrudim).

2013 Vodění jidáše
Na Bílou sobotu lze v některých vesnicích v okolí Vysokého Mýta potkat průvod chlapců s řehtačkami, klapačkami a maskovanou postavu jidáše. Obyčej je součástí velikonočního výročního cyklu a udržuje se přirozeným způsobem po generace.

2014 Stínání, honění či cepování kohouta
Současná podoba zvyku Stínání kohouta, která se vyskytuje v některých vesnicích mezi Chrudimí a Pardubicemi, se vyvinula z obyčejové tradice přinášející zvířecí oběti. Postupně byl zvyk přeměněn v nejčastěji posvícenskou soutěžní zábavu s maketou kohouta a dřevěným mečem nebo honění a trefování kohouta cepem.

2015 Velikonoční strom a Věneček ve Střemošicích
Od počátku 20. století se ve Střemošicích na Velikonoční neděli koná obyčej skládající se ze dvou částí: dopoledního vztyčení tzv. velikonočního stromu a odpolední taneční zábavy zvané Věneček. Obě části mají svůj ustálený průběh.

2016 Tradiční výroba dýmek na Prosečsku
Dýmkařství představuje specifické odvětví využití a opracování dřeva. Na Prosečsku se dýmky začaly vyrábět v první polovině 19. století a výroba pokračuje dodnes. Technologie zachovává původní řemeslné postupy.

2016 Věneček ve Vejvanovicích
Jarní slavnost nazvaná Věneček je ve Vejvanovicích spolehlivě doložena od první poloviny 20. století. Koná se třetí neděli v měsíci květnu. Od roku 1961, s ohledem na náročnost příprav a realizace, se koná pravidelně v pětiletých intervalech. Zvláštností vejvanovického Věnečku je skutečnost, že se ho aktivně účastní jak svobodní, tak sezdaní obyvatelé.

2017 Ruční výroba žinylkových textilií
První záznamy o výrobě žinylkových textilií z hedvábí pocházejí z Francie, jsou datované kolem roku 1750.  Odtud se znalost technologie rozšířila do dalších evropských zemí. Od poloviny 19. století se významným střediskem textilní výroby na území dnešní České republiky stalo Hlinecko. Žinylkové textilie se zde vyráběly až do 80. let 20. století. K obnově ojedinělé výroby došlo na počátku 21. století díky snaze tkalce Josefa Fidlera a jeho Tkalcovny na Betlémě v Hlinsku.

2019 Městský masopustní průvod v Lanškrouně
Městský masopustní průvod v Lanškrouně navazuje na tradici kalendářních obyčejů v oblasti Hřebečska. Přirozená forma předávání a vývoje obyčejů v této oblasti byla přerušena událostmi druhé světové války a následujícím společenským vývojem. Původní obyvatelstvo německé národnosti bylo nuceno se po roce 1945 z této oblasti vystěhovat. Tradice masopustního průvodu byla na počátku 21. století díky pečlivému výzkumu obnovena.

2020 Tradiční výroba jabkanců v České Třebové
Pojmem jabkanec se v České Třebové označuje placka z bramborového těsta, která se původně plnila povidly, nyní i tvarohem, a následně se peče na plátech kamen. Historie přípravy jabkanců je spojena s poutí k románské rotundě zasvěcené svaté Kateřině. Místní obyvatelé jabkanci původně hostili poutníky. V současnosti se tato pochoutka v České Třebové připravuje ve výroční den svátku svaté Kateřiny (25. 11.) nebo o víkendu svátku předcházejícímu.

2023 Stavění a kácení májí v Pardubickém kraji
Na území Pardubického kraje je obyčej stavění kácení májí zastoupen ve všech čtyřech okresech. I když se jeho podoba vyvíjí, udržuje si v základních rysech svůj základní charakter.  Předávání se děje přirozeně mezi generacemi. Nositeli jsou jak jednotlivci, tak spolky i samotné obecní či městské úřady. Existence statku je pro daná společenství důležitým stmelujícím a identifikačním prvkem. V současnosti převládají jeho sociální a společenské funkce. Nominace obyčeje se týká stavění a kácení májí v těchto lokalitách: Benátky u Litomyšle, Borová, Bukovina u Přelouče, Břehy u Přelouče, Cerekvice nad Loučnou, Černovír, Letohrad – Červená, Dolní Újezd, Chrudim, Jankovice, Jeníkovice, Křižanovice, Kunčice, Líšnice, Lukavice (okres ÚO), Mladoňovice, Nekoř, Poběžovice u Přelouče, Příluka, Rozhraní, Morašice – Říkovice, Skuteč – Zbožnov, Staré Ždánice, Studené, Újezd u Přelouče, Urbanice, Vendolí, Vidlatá Seč, Živanice.


zdroj: Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje - Národní muzeum v přírodě

sobota 4. ledna 2025

Slovanská pohanský kalendář

Pohanský kalendář

Existuje mnoho pohanských kalendářů, ale je důležité si uvědomit, že "pohanství" je široký pojem zahrnující mnoho různých náboženství a tradic z celého světa. Každá z těchto tradic má často svůj vlastní jedinečný kalendář, který odráží její specifické rituály, svátky a vztah k přírodním cyklům.

Zde jsou některé příklady:

  • Kolo roku: Toto je moderní rekonstrukce kalendáře používaného některými neopohanskými skupinami, zejména Wiccany. Je založeno na osmi svátcích, které se slaví v průběhu roku a jsou spojeny se slunovraty, rovnodennostmi a středy mezi nimi.

  • Keltský kalendář: Keltové měli lunisolární kalendář, který se řídil jak fázemi měsíce, tak i slunečním cyklem. Rok byl rozdělen na 13 měsíců, z nichž každý byl spojen s určitým stromem.

  • Slovanský kalendář: Slovanský kalendář byl také lunisolární a rok byl rozdělen na 12 měsíců, z nichž každý byl spojen s určitým božstvem nebo přírodním jevem.

  • Germánský kalendář: Germánský kalendář byl lunární a rok byl rozdělen na 12 měsíců. Každý měsíc byl spojen s určitým božstvem nebo runou.

Je důležité si uvědomit, že naše znalosti o pohanských kalendářích jsou často omezené a fragmentární. Mnoho z těchto tradic bylo ústně předáváno a písemné záznamy jsou vzácné. Archeologické nálezy nám poskytují určité informace, ale interpretace těchto nálezů může být složitá.

Pokud se chcete dozvědět více o konkrétním pohanském kalendáři, doporučuji vám provést další výzkum s využitím akademických zdrojů a publikací od odborníků v dané oblasti.

Můžete se také obrátit na specialisty na religionistiku, historii a archeologii, kteří se zabývají pohanskými kulturami.

Některé užitečné zdroje:

  • Knihy: "Slovanské bájesloví" od Jiřího Dyndy, "Keltská mytologie" od Proinsias Mac Cana, "Germánská mytologie" od Jana de Vriese
  • Akademické časopisy: "Archeologické rozhledy", "Český lid", "Religio"
  • Instituce: Archeologický ústav AV ČR, Ústav pro studium náboženství FF UK


Slovanský kalendář 

je fascinující a komplexní systém, který odráží hluboké propojení Slovanů s přírodními cykly a jejich mytologií. Bohužel, naše znalosti o něm jsou neúplné a do značné míry rekonstruované na základě archeologických nálezů, etnografických dat a písemných pramenů z pozdějších období, často ovlivněných křesťanstvím.

Zdá se, že Slované používali lunisolární kalendář, který kombinoval cykly Slunce a Měsíce. Rok byl pravděpodobně rozdělen na 12 měsíců, z nichž každý měl své specifické jméno a byl spojen s určitým božstvem, přírodním jevem nebo zemědělskou činností.

Názvy měsíců se v různých slovanských regionech lišily, ale některé se dochovaly dodnes v lidových tradicích a jazycích. Například:

  • leden: prosinec, koleda, velký sečeň
  • únor: sečeň, únor, ľuty
  • březen: březen, sušec, březoleň
  • duben: duben, lažec, kveten
  • květen: květen, traven, maj
  • červen: červen, červeň, izok
  • červenec: červenec, lipec, červeník
  • srpen: srpen, žatec, sierpien
  • září: září, rujen, vesna
  • říjen: říjen, listopad, październik
  • listopad: listopad, grudzień, prosinec
  • prosinec: prosinec, studeň, grudzień

Kromě měsíců Slované pravděpodobně slavili i čtyři hlavní svátky spojené se slunovraty a rovnodennostmi:

  • Jarní rovnodennost (Vítání jara): oslava příchodu jara, probouzení přírody a plodnosti.
  • Letní slunovrat (Kupala): oslava vrcholu sluneční síly, ohně a vody.
  • Podzimní rovnodennost (Dožínky): oslava sklizně a poděkování za úrodu.
  • Zimní slunovrat (Koleda): oslava znovuzrození Slunce, vítězství světla nad tmou.

Slovanský kalendář nebyl jen nástrojem pro měření času, ale i odrazem mytologie a kosmologie. Každý měsíc a svátek byl spojen s určitým božstvem a jeho atributy. Například březen byl zasvěcen bohu Jarovítovi, duben bohyni Vesně a květen bohu Perunovi.

Je důležité zdůraznit, že rekonstrukce slovanského kalendáře je stále probíhajícím procesem. Nové archeologické nálezy a interpretace historických pramenů nám mohou přinést další informace a zpřesnit naše chápání tohoto fascinujícího systému.

Pro další studium doporučuji následující zdroje:

  • Slovanské bájesloví od Jiřího Dyndy
  • Český lid - etnografický časopis
  • Archeologické rozhledy - archeologický časopis
  • Ústav pro studium náboženství FF UK
  • Archeologický ústav AV ČR

zpracoval AI Gemini

Začátek roku ve Slovanském kalendáři

 Bohužel, přesný začátek roku v pohanském slovanském kalendáři není s jistotou známý. Existuje několik teorií a náznaků, ale jednoznačná odpověď se nám z dochovaných pramenů vytratí.

Víme, že Slované slavili zimní slunovrat jako významný svátek, který symbolizoval znovuzrození Slunce a vítězství světla nad tmou. Je tedy možné, že pro některé Slovany mohl být zimní slunovrat zároveň i začátkem nového roku. To by odpovídalo i cyklu přírody, kdy po zimním slunovratu se dny začínají prodlužovat a příroda se pomalu probouzí k životu.

Další možností je, že rok začínal s jarní rovnodenností, která symbolizuje příchod jara a začátek nového vegetačního cyklu. Tento začátek roku by byl logický z hlediska zemědělských prací a cyklu plodnosti.

Některé teorie naznačují, že začátek roku se mohl lišit v závislosti na regionu a kmeni. Je také možné, že Slované neměli jeden pevně stanovený začátek roku, ale že se řídili spíše přírodními cykly a aktuálními potřebami.

Pro bližší pochopení bychom se museli ponořit do etnografických studií jednotlivých slovanských oblastí, zkoumat dochované zvyky a rituály spojené s jednotlivými obdobími roku. Zajímavé by bylo také porovnání s kalendáři jiných indoevropských národů, abychom zjistili případné podobnosti a odlišnosti.

Bohužel, písemné prameny z období před christianizací jsou vzácné a často nejednoznačné. Mnoho informací o slovanském kalendáři se nám dochovalo pouze v útržcích a v pozdějších křesťanských interpretacích. Proto je rekonstrukce slovanského kalendáře a jeho začátku stále otevřenou otázkou a předmětem bádání.


Sepsal AI Gemini