Masopust

 

Masopust: Mystický, duchovní a etymologický význam

Masopust, období plné hodování, bujarého veselí a karnevalových průvodů, má hluboké kořeny sahající až do předkřesťanských dob. Jeho význam překračuje pouhou oslavu jídla a zábavy, zahrnuje v sobě mystické a duchovní aspekty spojené s cykly přírody a lidským životem.

Etymologie:

Slovo "masopust" je slovanského původu a jeho význam je doslovný: "opustit maso". Označuje období před začátkem postní doby, kdy se lidé naposledy oddávají masitým pokrmům a bujarým oslavám, než nastane období zdrženlivosti a duchovního rozjímání. Zajímavé je, že podobný význam má i slovo "karneval", které pochází z italského "carne levare" - "odstranit maso".

Mystický a duchovní význam:

V předkřesťanských dobách byl Masopust spojen s oslavami zimního slunovratu a příchodu jara. Symbolicky představoval vítězství světla nad tmou, života nad smrtí. Masky a převleky, typické pro masopustní průvody, měly za cíl odehnat zlé síly a zajistit dobrou úrodu.

S příchodem křesťanství se Masopust stal dobou příprav na Velikonoce. Jeho symbolika se propojila s tématem pokání a odpuštění. Hýření a veselí předcházelo období půstu, které mělo věřící očistit a připravit na duchovní prožitek Velikonoc.

Mystické a duchovní aspekty Masopustu:

• Cykly přírody: Masopust je úzce spjat s cykly přírody, zejména s přechodem od zimy k jaru. Symbolizuje obnovu života, plodnost a naději.
• Očištění a obnova: Divoké oslavy a masky sloužily k symbolickému očištění od starých hříchů a negativních energií. Masopust tak představoval nový začátek.
• Společenství a sounáležitost: Masopustní oslavy posilovaly společenství a sounáležitost. Lidé se společně radovali, tančili a sdíleli jídlo.
• Propojení s předky: V některých kulturách se věřilo, že během Masopustu se stírají hranice mezi světem živých a mrtvých. Masky a rituály měly za cíl uctít předky a zajistit si jejich přízeň.

Zdroje:

• prof. PhDr. Jan Dienstbier, DrSc.: Slovanské starožitnosti, Academia, Praha 2002
• PhDr. Jiří Rejzek, CSc.: Český etymologický slovník, Leda, Praha 2001
• prof. PhDr. Václav Černý: Lid a národ, Orbis, Praha 1939

Závěr:

Masopust je fascinujícím příkladem propojení pohanských a křesťanských tradic. Jeho mystický a duchovní význam sahá hluboko do minulosti a odráží lidskou touhu po obnově, radosti a spojení s komunitou.

Poznámka: Rád bych zdůraznil, že studium Masopustu a jeho symboliky je komplexní a stále probíhá. Existuje mnoho různých interpretací a regionálních specifik.

zpracoval AI Geminy

obchůzka se Starým

 Výraz "obchůzka se starým" má v etymologii bohatou historii a význam, který se v průběhu času vyvíjel. Zde je podrobná rešerše k tomuto tématu:

Etymologie a význam:

• Obchůzka: Slovo "obchůzka" pochází z praslovanského obъchodъ, které se skládá z předpony ob- (kolem) a kořene chodъ (chůze, cesta). Označuje tedy chůzi kolem něčeho, obcházení určitého místa.

• Starý: Toto slovo má indoevropský původ a souvisí s pojmy stáří, trvání a zralosti. V tomto kontextu "starý" pravděpodobně odkazuje na osobu s vysokým věkem a společenským postavením, případně na předka či ducha předka.

Historický kontext:

Obchůzky se starým byly v minulosti rozšířeným zvykem u mnoha slovanských národů. Měly obřadní charakter a souvisely s různými svátky a událostmi v životě komunity.

• Koleda: V období Vánoc a Nového roku se konaly obchůzky s maskami, při kterých se koledovalo a přinášelo štěstí a prosperita do domu. "Starý" v tomto kontextu mohl představovat postavu vedoucího koledníky, případně symbolickou bytost spojenou s duchy předků.
• Masopust: Během masopustu se konaly obchůzky maškar, které měly za cíl vyhnat zimu a přivolat jaro. "Starý" mohl být v tomto případě maska představující zimu, smrt nebo starý rok.
• Svatby: Obchůzky se starým se konaly i při svatbách. "Starý" zde mohl symbolizovat moudrost, zkušenost a požehnání pro novomanžele.
• Pohřební rituály: U některých slovanských národů se "starý" objevoval i v pohřebních rituálech, kde symbolizoval ducha zemřelého předka.

Lingvistické souvislosti:

Výraz "obchůzka se starým" se v různých slovanských jazycích objevuje v odlišných variantách:

• Čeština: obchůzka se starým
• Slovenština: obchôdzka so starým
• Polština: obchodzenie ze starym
• Ruština: обход со стариком (obchod so starikom)

Tyto varianty ukazují na společný původ a význam tohoto zvyku u slovanských národů.

Závěr:

"Obchůzka se starým" je starobylý zvyk s bohatou historií a symbolikou. Jeho přesný význam se liší v závislosti na konkrétním kontextu a regionu, ale obecně se jedná o obřadní chůzi s osobou či maskou představující stáří, moudrost a spojení s předky.

Zdroje:

• Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia, 1971.
• Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990.
• Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 2006.

zpracovala AI Geminy

Karel Plicka

 Karel Plicka se narodil 14. října 1894 ve Vídni do rodiny zámečníka a obchodníka Františka Plicky (1844 až 1929) a jeho ženy Marie Horčičkové – Plickové (1862 – 1908) jako třetí ze čtyř synů. Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a od roku 1904 rád fotografoval. V roce 1900 se celá rodina přestěhovala do České Třebové, rodiště Karlovy matky. Zde vychodil měšťanskou školu a do konce svého života se sem rád vracel (zejména za svými příbuznými).

V letech 1909 – 1913 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927 – 1931).

Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici (zde se také poprvé setkal se svoji budoucí manželkou). Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu v roce 1918 byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918 – 1923). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923 – 1937), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje.

Díky svému fotografickému umění zanechal pro archiv Matice slovenské stovky fotografií, kde zachytil krásu, lyriku a poetiku Slovenska. Z jeho sbírání vznikly knihy „Český rok“ (1944), „Český zpěvník“ (1946), „U maminky“ (1956), „Veselá kopa“ (1956), „Slovenský zpěvník“ (1961), vzpomínky „Zlatá brána“ (1964), „Z kytice slovenských pohádek“ (1965), „Spiš“ (1971), „Ptáci“ (1990) aj.

Poté prošel jako zdatný pedagog filmového oboru bratislavské Školy umeleckých remesiel (1937 – 1939), fotograficky zachycoval Prahu ve Státním fotoměřickém ústavu (1939 – 1945), krátce se stal předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti (1945 – 1946) a z jeho popudu byla založena pražská FAMU (1946). Zde působil v letech 1946 – 1950 jako děkan a mimořádný profesor kompozice filmového obrazu.

Kvůli slábnoucímu zraku byl nucen školu opustit a odejít na zasloužený odpočinek. Od roku 1926 se začal Karel Plicka zajímat též o filmovou dokumentaristiku. Z jeho rukou coby kameramana, autora námětu, scenáristy a režiséra vznikly dokumentární snímky ZA SLOVENSKÝM ĽUDOM (1928), PO HORÁCH, PO DOLÁCH (1929), ZEM SPIEVA (1933), ZA SLOVÁKMI OD NEW YORKU PO MISSISSIPPI (1937), VĚČNÁ PÍSEŇ (1941), PRAHA BAROKNÍ (1943) atd.

Mezinárodního věhlasu dosáhl právě snímkem ZEM SPIEVA (1933), který byl s filmy EXTASE (1932), BOUŘE NAD TATRAMI (1932) a ŘEKA (1933) oceněn čestným uznáním za režii a hlavně Cenou města Benátek (1934) na italském II. Mezinárodním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jako kameraman se podílel na Vávrových poválečných dokumentech VLAST VÍTÁ (1945) nebo CESTA K BARIKÁDÁM (1946) a jako umělecký poradce na snímcích Martina Friče JÁNOŠÍK (1935) a VARÚJ…! (1946). Byl to on, kdo Fričovi doporučil pro úlohu Jánošíka budoucího herce Paľo Bielika.

Své fotografie, v nichž Plicka dokázal skloubit estetické možnosti, monumentalitu, skvělé osvětlení a kultivovanost, uveřejnil např. ve foto publikacích „Slovensko“ (1937), „Praha ve fotografii“ (1940), „Praha královská“ (1940), „Slovensko ve fotografii“ (1949), „Vltava“ (1957), „Žijeme v Praze“ (1964), „Československo“ (1974), „Procházky Prahou“ (1976) a zejména několikrát vydaný „Pražský hrad“ (1940). Dočkaly se řady překladů a vydání.

Kromě ocenění za své snímky (třeba za PO HORÁCH PO DOLÁCH Zlatou medaili z Výstavy umění ve Florencii 1932) a čestnými členstvími v různých československých a mezinárodních kulturních institucí (např. Umělecká beseda slovenská, Národopisná společnost československá, Unie slovanských novinářů, Společnost pro hudební výchovu) získal oficiální ceny: Řád práce (1954), Zasloužilý umělec (1959), Národní umělec (1968), Národní cena Slovenska (1975), Řád republiky (1979) či Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).

Významný český a slovenský dokumentární filmař, sběratel, etnograf, fotograf, kameraman, režisér, tvůrce, hudební vědec, spisovatel, pedagog a profesor Karel Plicka zemřel 6. května 1987 v Praze ve vysokém nedožitém věku devadesáti tří let. Na jeho počest vznikly filmové i televizní dokumenty (1970, 1994) a dokonce poštovní známka (2008).

opis: https://www.csfd.cz/tvurce/3256-karel-plicka/biografie/

Martin Slivka

* 01.11.1929

Spišský Štiavnik, Československo

+ 23.09.2002 (72 let)

Bratislava, Bratislavský, Slovensko

Martin Slivka vystudoval dokumentární tvorbu u profesora Karla Plicky na FAMU (1955), poté i etnografii a folkloristiku na FF UK v Praze (1963). Mezi jeho nejznámější filmy patří Ikony (1966), Odchádza človek (1968) nebo televizní cyklus Deti vetra (1990). Folkloru a lidovému divadlu se věnoval i jako teoretik.

Zem spieva

(1933)

Originálny negatív filmu zhorel v roku 1944 pri požiari filmových ateliérov v Zlíne. Zo zachovanej nekompletnej kópie sa v roku 1945 vyrobili dva double negatívy a až v roku 1983 sa pod gestorstvom režiséra Martina Slivku film nanovo skompletizoval aj s novou nahrávkou pôvodnej hudby. 

https://www.csfd.cz/tvurce/26234-martin-slivka/prehled/

VYSVÄCOVANIE PRÍBYTKOV KŇAŽKAMI

 Pôvodný sviatok:

VYSVÄCOVANIE PRÍBYTKOV KŇAŽKAMI  

13.12. Mrazeň - December

Slovanské meno - Svetislava

....

30.11. Slovanské meno - Čarad

Čarad tzv. Ondrej je ochrancom divých zvierat a jeho deň sa nazýva aj Deň medveďov, medvede sa ukladajú na zimný spánok.

V slovanskej mytológii je vládcom podzemných vôd, ktorý čistí a napĺňa pramene a studničky vodou. Je obdobný slovinskému Brbúčovi a litovskému Šulininisovi. Číňania ho nazývali ting – šu, čo znamená „myš, ktorá sa skrýva“, preto ho prenesene v Rusku nazývajú „veľká podzemná myš“.

Čaradov deň je deň božej sily, vedomecký deň, deň nazerania do budúcnosti: olovo sa vyleje cez kľúč do posvätnej vody.

Dievčatá prorokujú, kedy sa vydajú a čo ich v živote čaká: z útvarov snehu straseného z plotu, vyhodenej šatky na strechu, tvaru uvarených halušiek alebo rýchlosti ich vyplávania.

Alebo potriasli plot a z ktorej strany pes zaštekal, na tú stranu sa mala deva vydať.

Vykonáva sa obrad Postrižín, niekedy to bol u sedem ročných chlapcov ktorý sa stávajú už dospelejší chlapi, odrezaním, odstrihnutím prameňa vlasov obetovali ich rodovému duchu, v dobe slobody pôvodného duchovna ohňom.

V prípade chlapca sa ten dostával z plyvu matky viac pod vplyv otca. Postupne sa vyčleňoval navonok aj odevom.

V tento deň chlapci odoháňajú strigy práskaním bičom na krížnych cestách o polnoci, alebo sa pália tzv.ondrejovské vatry.

Veštilo sa aj počasie na ďalší rok: aké počasie je 12 dní po Ondrejovi, také počasie bude počas 12 mesiacov na budúci rok.

V tento deň sa upletie aj veniec Slnovratového očakávania (tzv. adventný).

Obradným múčnikom boli slané kysnuté pečené buchtičky - pampúchy (bambuchy, balabuchy).

..........

4.12. Slovanské meno - Hostimila.

V tradičnej roľníckej kultúre sa deň Hostimili tzv. Barbory chápal ako jeden zo stridžích dní - platil zákaz ranných návštev žien, pradenia, šitia, párania peria.

V Starej Turej behali po cestách devi a náhodných pocestných šibali prútmi a zamazali im tvár sadzou.

Na Považí (kde bola Hostimila považovaná aj za ochrankyňu ženských prác a slobodných dievčat tak ako diva, bohyňa Mokoša) bili na priadkách mládencov varechami a s nimi potom tancovali.

Na priadky mohli chodiť dievčatá od 14. -15. rokov a tie sa už považovali za dospelé.

Priadlo sa každý deň okrem soboty a nedele.

Dni v ktorých sa podľa poverových predstáv priasť nesmelo (stridžie dni), sa využívali na ľúbostné čary, spoločné zábavy a hry s účasťou mládencov.

Tí prichádzali aj v utorok a štvrtok (dievocké dni) a v posledný pracovný večer v týždni.

Kvôli erotickému podtextu hier cirkev aj vrchnosť v priebehu 16.-19. storočia priadky opätovne zakazovali ako nemravné a hriešne.

Spoločné priadky sa zachovali miestami až do 50. rokov 20.storočia.

Dievčatá dávali do vody púčikové halúzky z ovocných stromov (tzv. barborky) ak do Zimného Slnovratu vykvitli, veštilo to vydaj, lásku.

..........

13.12. Slovanské meno - Svetislava.

Zvyky a rituálne úkony, ktoré sa konajú v súvislosti so sviatkom Vysväcovania príbytkov kňažkami na Svetislavu v mnohom pripomínajú takmer zabudnutú slovanskú matku divu (bohyňu) Mokošu.

Je vysoko pravdepodobné že na našom území nahradila Mokošu okrem Panny Márie aj sv. Lucia ktorá je považovaná za pomocníčku a ochrankyňu žien.

V dobách, kedy platil juliánsky kalendár, slávila Lucia svoj sviatok až 23.decembra, kedy sa noc už krátila. Zmena nastala keď pápež Gregor roku 1582 reformoval kalendár, ubral 10 dní, takže sviatok Vysvedcovania diev pripadol do blízkosti slnovratu a mnohé obyčaje konané na Svetislavu - Luciu sa prelínajú s úkonmi konanými v období zimného slnovratu.

Jedným z dôkazov je napríklad slovenský sviatok tzv. Lucie.

Lucia - čo znamená v Slovenčine Svetlana, hoc chabo zdôvodnená povesťou privezeného náboženstva, chodí ako dobrá čarodejnica, akoby vedma, odetá v bielej plachte so zahalenou, alebo pomúčenou tvárou z domu do domu.

Po dedine chodili v dvojiciach, alebo v štvoriciach, keď prišli do domu nechali otvorené dvere, okno. Bez slova a rýchlo krídlom (perami) ometajú v tichosti kúty, pec a tváre domácich a ochranným cesnakom natierajú dvere pred ,,zlými čarami", teda pred nepriaznivými vplyvmi. Niekedy májú aj miešok s popolom - taktiež očistným prvkom.

Týmito úkonmi vyháňali z domu zlé sily, aby po celý rok nešťastie odišlo preč.

Kňažky za to dostávali odmenu v podobe múky, vajec, maku, orechov. Z týchto pozbieraných surovín potom upiekli koláče, ktoré mali kedysi obradný charakter, no v niekdajších dobách magický význam už zaniká.

Za Svetlanu sa preobliekali dievčatá a ženy z dediny, pričom dedinčania ich brali s veľkou vážnosťou a to aj v 20.storočí.

Dávna múdrosť hovorí: Od Lucie do Vianoc, každá noc má svoju moc.

Preto vykonávali rôzne úkony, ktoré mali chrániť ich samotných, statok a úrodu.

Zachovala sa povera, že keď prídu čarodejnice v období stridžích dní cez komín, porozpravajú sa pri peci či pri kozube a potom idú ďalej. Domácemu vraj stačí očiarať - urobiť okolo seba ochraný (posvätný) kruh (kolo) vykurovaním či vodou, kriedou a pod. a vyčkať, kým sa vytratia.

Už večer 12.12. začal platiť zákon zákaz drevorubačských a ženských prác, najmä pradenia a šitia.

Verilo sa , že tej pradlene, ktorú by Svetlana pristihla pri práci, naplnila by komínom izbu prázdnymi vretenami a tie by museli hneď napriasť.

V tento deň sa odporúča jesť koľko vládze cesnak, čo zaručí dobre zdravie.

V Lendaku členom rodiny vložili do úst cesnak a omietali a zariekali: Ňech vam idze šicka psota, ňech vam idze šicka bida von, von, von!

Čerešňa je v súvislosti s luciovským zvykloslovím ale aj tzv. ľúbostnou (ženskou) mágiou opakovane spomínaná v vrôznych regiónoch a to nás vedie k špekulatívnej domnienke, že možno čerešňa bola stromom zasväteným Mokoši či inej bohyni, u Pobaltov to bola Živa.

Prostriedkom na určenie ženícha bolo v slovenskej ľudovej tradícii najčastejšie jablko. Rozšírený bol zvyk, keď počas strídžich dní, každé ráno pred východom slnka alebo večer po západe, dievčatá odhryzli z jablka. Ak jablko začalo hniť, bola to predzvesť, že dievča sa svojej svadby nedožije. Ak ostalo pekné, vyšlo dievča na Zimný slnovrat pred dom, hrýzlo zvyšok jablka a obzeralo sa, ktorého muža prvého zazrie.

V okolí Zlatých Moraviec dala dievčina jablko do vody a každý deň sa v nej umývala.

Na Horehroní radili dievčatám, aby od deviatich vdovíc ukradli po hrsti múky, vymiesili z nej cesto, potrhali ho na kúsky a do každého zakrútili lístok s menenami mládencov. Vylovené meno bolo meno nastávajúceho.

V okolí Trenčína si dievčatá schovávali vajíčko, znesené na Svetislavu. Na Štedrý večer po celodennom pôste vyliali bielok do studenej vody a hádali podľa tvaru bielka zamestnanie budúceho manžela.

Muži vyrábali aj drevené trojnožkové stolčeky, ako magický prostriedok umožňujúci jeho výrobcovi od polnoci na Zimný Slnovrat spoznať miestne strigy (bosorky). Zhotovoval sa počas dvanástich dní od Svetislavi do Zimného Slnovratu zo smrekového alebo bukového dreva bez použitia železných klincov. Mal jednoduchú formu často bol opracovaný len dvanástimi seknutiami sekerou.

Rovnakú funkciu ako stolček mohli mať aj bič, koleso alebo povraz zhotovené v uvedených dňoch.

Z 20.storočia sú tieto praktiky na väčšine územia Slovenska známe len z poverového rozprávania.

..............

Zdroj:

• D. Luther Zabudnuté priadky. K spoločenskému životu mládeže na Slovensku. Bratislava 1999.

• E. Horváthová: Rok vo zvykoch nášho ľudu Bratislava 1986. 40.

• P. Dobšinský: Slovenské obyčaje, povery a čary Bratislava 1993 str. 138.

• M. Žiarislav Švický - Návrat Slovenov v duchu a slove, 2.vydanie. Kokava n/Rimavicou 54.-55.

• Budislav - Lucia - pokresťančená Mokoša? 2009 www dažbogovi vnuci .sk

• V. Feglová - M. Leščák (zost.): Pramene k tradičnej duchovnej kultúre Slovenska. Bratislava 1995.

..........

Folkórny film Vianočné oplátky (1977)

réžia: Martin Ťapák

predloha: Martin Kukučín (poviedka) o starých zvykoch a obyčajoch naších predkov.

hudba: Svetozar Stračina

.

Koledníci idú (1985)

réžia: Martin Slivka

opis: https://www.facebook.com/Rodneduchovno/videos/386071387113120

Slované - Václav Němec

opis: https://www.dejepis.com/ucebnice/slovane/

Slované

Autor, revidující: Václav Němec, Jan Surý 

V 5. – 6. století přišli Slované do jižní a střední Evropy. Tento přesun byl součástí procesu stěhování národů. Pravlastí Slovanů byla oblast mezi Vislou a Dněprem. Slované se živili hlavně zemědělstvím, chovali dobytek, jejich způsobem obživy byl i lov a rybolov. Přesto ale často vytvářeli tlak i na Byzanc, na jejíž území pořádali loupeživé nájezdy. Slabost říše rázně odpovědět na tyto útoky způsobila masivnější expanzi Slovanů do oblasti Balkánu a především jejich usazování v těchto končinách. Na přelomu 6. a 7. století zabrali oblasti Slovinska, Dalmácie a Chorvatska. Do Malé Asie se slovanské kmeny dostaly jako obrana Byzance proti Arabům – role Slovanů v Byzancké říši byla závislá na podmínkách – často byli spojenci i nepřátelé.

Slovanská božstva:

• hlavní bůh Svarog, stvořitel světa, otec bohů, prvotní dárce světla a ohně
• bůh Slunce, tepla, ohně a úrody Dažbog, nástupce Svarogův (jeho syn), bývá ztotožňován se Svarožicem (jedno ze Svarožicových jmen je i Radegast)
• bůh hromu a války Perun
• bůh stád i hospodářství Veles
• bůh noci a Měsíce Chors
• bohyně plodnosti Mokoš

Sámova říše

Sámova říše vznikla v souvislosti s útoky Avarů (turko-tatarské kmeny). Avarové v 6. století pronikli do Uherské nížiny (Panónie), kde vytvořili centrum své moci a ovládali velké území od Donu ke středními Labi. V 7. století byli Avaři poraženi při obléhání Cařihradu; tohoto oslabení využili Slované žijící zhruba na území dnešních republik České a Slovenské, v Panónii a v Alpských zemích, a vzbouřili se proti jejich nadvládě.

Vývoj Sámovy říše (pokud se dá mluvit o říši) není úplně jednoduchý. Zřejmě šlo o pouhý kmenový svaz sepjatý proti rozpínavosti Avarskému kaganátu. Ten využíval Slovany kromě objektu k drancování i jako levné vojsko, podle Fredegaroviy kroniky (jedinného písemného pramene pro Sámův kmenový svaz) si Avaři brali slovanské ženy do postelí a krutě s nimi zacházeli. Náhle se v prameni (k roku 623/624) objevuje kupec Sámo, Frank z kraje Senonského, který zřejmě díky svému zboží – zřejmě byl obchodník se zbraněmi – stal vůdcem svazu. Roku 631 byla na území jeho svazu údajně přepadena karavana franských kupců. Franský král Dagobert I. vyslal posla, který ale nebyl zcela úspěšný – spíše Sáma urážel. Dagobert nakonec vytáhl proti Sámovi se třemi vojsky – Alamanským, Langobardským a Franským (Austrasijským, viz Franská říše). Roku 632 se odehrála bitva u Wogastisburgu. Není zcela jisté, kde toto opevněné místo stálo, v úvahu přichází některá z hraničních pevností, nejčastěji je označován vrh Rubín u Podbořan (okres Louny), na mapě jako č.5. O Sámovi se dozvídáme už jen, že měl 12 manželek, 22 synů a 15 dcer a vládl někdy do 60. let 7. století. Po jeho smrti se svaz rozpadl. Na centra tohoto útvaru později navázala Velká Morava (např. Valy u Mikulčic). Většina údajů o Sámově „říši“ je značně nejistá, pravdivost Fredegárovy kroniky se v současné době zpochybňuje.

Mapa Sámovy říše s vyznačením směrů útoků krále Dagoberta I. (zdroj: moraviamagna.cz)

Jižní Slované

Slované pronikali na Balkán již od 6. století. Byzanc tomu nedokázala zabránit. V druhé polovině 7. století sem pronikly kmeny Bulharů (asijští kočovníci turkotatarského původu; vedl je chán Asparuch). Sedm slovanských kmenů se Asparuchovi poddalo na společnou obranu proti Byzanci.

Bulhaři byli méně početní, a tudíž splynuli (asilimovali), přijali slovanský jazyk, zůstalo jim jen jméno. V letech 681‑1018 trvala tzv. první Bulharská říše. V utváření státu hrálo důležitou roli křesťanství, které přijali i Bulhaři počínaje panovníkem Borisem I. Michalem v polovině 9. století (864 nebo 865).

Na počátku 10. století sem přišli žáci Cyrila a Metoděje, kněží z Velké Moravy, vytvářejí zde bulharské písemnictví a vytvářejí zde též cyrilici. Jejím základem byla řecká abeceda, vyvinula se z ní azbuka.

V 10. století zažívá Bulharsko svůj rozmach (vláda Simeona I.), hlavním sídlem bylo město Pliska. 969 se říše rozpadla na dvě části. V roce 1018 se Bulharsko dostalo pod vliv Byzance, kde setrvalo až do roku 1185, kdy Petr Teodor využil byzantského oslabení a vedl vzpouru proti byzantské nadvládě. Petr Teodor se prohlásil Petrem II. – carem Bulharů, Řeků a Vlachů. Druhá Bulharská říše trvala v letech 1185–1396, byla zničena Osmany a stala se součástí jejich říše.

Druhý stát jižních Slovanů vytvořili po roce 850 Chorvaté. Ti se museli bránit Východofranské říši, v polovině 9.století hledali oporu u Byzance. Kníže Tomislav, vnuk Svatoplukův (jde o pověst, podle které mohl být Tomislav synem velkomoravského knížete Svatopluka II., a tím pádem vnukem Svatopluka I.), utvořil z Chorvatska království (925), jehož součástí byla i bohatá Dalmácie. Chorvatská města bohatla obchodem (s Itálií, Byzancí). Největším městem byl Dubrovník (od 14. století samostatný městský stát – Respublica Ragusina, též Republika Dubrovník).

Roku 1089 vymřela domácí chorvatská dynastie a trůn byl nabídnut Ladislavu I., uherskému králi. Jeho nástupce, Koloman I., pak na konci 11. století připojil Chorvatsko k uherskému státu. Chorvaté si však zachovali svůj jazyk (podobný srbštině, užívali ale i latinku), zákony i vlastní šlechtu.

Koncem 9. století došlo k vytvoření dvou hlavních center budoucího srbského státu v Zetě a Rašce a Srbové v této době rovněž přijali pravoslavné (východní) křesťanství a s ním i slovanský bohoslužebný jazyk a písemnictví. Od 11. století lze mluvit o srbském království (dominance Zety), ve 12. století ovládla Raška celé království a její dynastie Nemanjićů se stala sjednotitelem Srbska. 1217 bylo oficiálně vyhlášeno sjednocené království.

Východní Slované

Rurik (též Rjurik), legendární zakladatel nejstarší ruské panovnické dynastie Rurikovců

V devátém století po Kristu osídlily roviny mezi Vislou a Dněprem kmeny Krivičů, Uličů, Drevljanů aj. Rusové měli svou zemi mezi Kyjevem a Tjasmenem. Ve stejné době však do severní Evropy pronikaly útočné skandinávské (švédské) kmeny Varjagů, kteří používali obchodní cestu ze své země k Černému moři (do Byzance), na níž ležela opevněná hradiště Kyjev (na jihu) a Novgorod (na severu). Obě města byla postupem času ovládnuta Varjagy – dle pověsti Rurik ovládl Novgorod a Oleg porazil Askolda a Dira, kteří ovládli Kyjev (Oleg je měl porazit až po Rurikově smrti). Oleg podřídil Kyjevu také okolní kmeny, čímž dal vzniknout Kyjevské Rusi. Asi Rurikův syn Igor (tzv. Rurikovská dynastie) uzavřel s Byzancí po několika taženích za výhodných podmínek mír. Jeho centralizační snahy se však nelíbily Drevljanům, kteří jej roku 945 zabili. Po něm vládla jeho manželka Olga, která se Drevljanům krutě pomstila a sjednotila mnohé okolní ruské kmeny s centrem v Kyjevě. Varjagové, kteří sem pronikli, se postupem času poslovanštili, zůstalo jim jen jméno Rusové (normanské jméno). Východní Slované se sami nazývali Anlové.

Roku 988 kníže Vladimír přijal pravoslavné křesťanství (z Byzance; ve staroslověnštině) – odtud sem přišla i cyrilice. Byzanc měla na východní Slovany kromě náboženského i kulturní vliv (v architektuře se používaly věže cibulovitého tvaru, mozaiky, ikony). Křesťanství přijala již Olga, Vladimírova babička, ovšem nebyla jej schopná učinit „státním náboženstvím“.

Kyjevská Rus dosáhla svého vrcholu za vlády Jaroslava Moudrého († 1054) v jedenáctém století. Ten pozvedl Kyjev, dal vystavět také řadu velkolepých staveb jako je například katedrála sv. Sofie (kyjevská verze chrámu Hagia Sophia). Jaroslavův zákoník Pravda Yaroslava (Jaroslavova pravda) posloužil jako jeden ze základních stavebních kamenů velkého souboru zákonů ze 13. století, který se nazývá Ruskaja Pravda. V době jeho vlády již Kyjevská Rus měla pod kontrolou prakticky všechny východní Slovany. Jaroslav se dokázal vypořádat s kočovnými Pečeněhy, teří dlouho území jeho státu ohrožovali. Po Jaroslavově smrti došlo k úpadku Kyjevské Rusi, který byl způsoben bratrovražedným bojem kandidátů na trůn, a také Turky, kteří od 11. století ohrožovali obchodní cesty vedoucí přes Kyjevskou Rus (cesty mezi severní Evropou, Byzancí a středním východem).

Ve 12. století se na Rusi vytvořily tři skupiny východních Slovanů – Velkorusové (v centru kolem Moskvy), Malorusové (v jižních oblastech) a Bělorusové (v západních oblastech).

Z dob útoků asijských kmenů na Kyjevskou Rus pocházejí literární památky zvané Byliny (to, co bylo). Na počátku 11. století byl sepsán Nestorův letopis (Pověst dávných let) = nejstarší kronika Rusů; Slovo o pluku Igorově; v polovině 11. století, jak již bylo zmíněno, byl sestaven zákoník „Ruská pravda“.

Na počátku 13. století došlo definitivně k rozpadu Kyjevské Rusi vpádem Tatarů (Čingischán). Samostatnost si udržel pouze Novgorod na severu Ruska, a to především díky nepropustnosti tamního lesnatého a bažinatého terénu. Tataři založili na dobytém území svůj stát, který nazývali „Zlatá horda“ (Kipčak) a začali podnikat nájezdy i do dalších území na západ (v roce 1241 ohrožovali i naše země).

Rusko se dostalo pod tatarskou nadvládu, muselo odvádět daně, Tataři jej izolovali od Evropy, což způsobilo ruskou zaostalost. Novgorod se musel bránit také útokům Švédů a řádu Německých rytířů. V roce 1240 porazil Alexandr Něvský Švédy na řece Něvě, v roce 1242 porazil německé rytíře na Čudském jezeře. Novgorod se tedy stal svobodným střediskem, které bylo využíváno západními státy převážně pro obchod s ruským zbožím.

Západní Slované

Všeobecně se dá konstatovat o západních Slovanech (Pomořanských, Polabských, Polsku, Česku), že se politicky a kulturně začínají rozvíjet až na přelomu 9. a 10. století. Rozmach především souvisí s křesťanskou expanzí. Nelze ale říct, že by byly tyto státy rozvinutější, než ty východní nebo jižní.

Polabští Slované

Narozdíl od Čechů nebo Poláků byli polabští Slované roztříštěni do několika samostatných kmenů, které se dělí do dvou hlavních větví – Luticů (Velétů) a Obodritů. Veléti a Obodrité byli připojeni k říši až roku 929 králem Jindřichem I. Ptáčníkem, a roku 989 se v Magdeburgu vytváří arcibiskupství, které tyto oblasti má christianizovat. Koncem 10. století vznikají různé vzpoury slovanského obyvatelstva, nejdelší vydrží 200 let. V roce byla 1147 proti tomuto novému svazu slovanských kmenů s centrem v Pomořanech vyhlášena křížová výprava, která skončila alespoň částečným připojením těchto kmenů k říši. Pomořany ale samotné ve 12. století padly do rukou polského krále Boleslava Křivoústého.

Polský stát

Měšek I. (935? – 25. května 992), nejstarší historicky doložený polský kníže z rodu Piastovců

První psané informace o polském státu nám udává tzv. Geograf bavorský (pol. 9. stol.), který uvádí několik kmenů – např. Ďadošané, Slezané, Velunzané (Woliňané) a Polané (Geograf bavorský je jméno pro anonymního autora dokumentů, které prokazatelně stvořilo více lidí, a jejich datace je pochybná). Z druhé poloviny 10. století (kronika Widukinda) známe prvního zcela historického knížete – Měška I. z rodu Piastovců (podle bájného zakladatele knížete Piasta – paralela k Přemyslu Oráčovi). Mimo jiné bojoval proti sSlovanům – Veletům. Polský stát zaujímal území mezi Odrou a Mazovskem s centrem v Hnězdně a Poznani. Měšek se oženil s dcerou českého knížete Boleslava – s Doubravou, která dle tradice přinesla do Polska křesťanství a přes kterou měl nyní polský kníže nárok i na český stát. Toho na čas využil Měškův syn Boleslav, řečený Chrabrý, při krizi českých knížat na přelomu 10. a 11. století. Mimo to připojil k Polsku území Malopolska a Krakova. Využil kontaktů s Otonským královstvím a nechal roku 1000 založit v Hnězdně arcibiskupství s odkazem na mučednickou smrt sv. Vojtěcha. Nechal se také korunovat králem, pro své potomky ale titul neudržel. Za svůj život vedl velké množství válek všemi směry, především boje s Římskou říší na západě byly dlouhodobé (hlavně po smrti Oty III.).

Po Boleslavu Chrabrém dlouho nepřišel významný panovník a části Polska připadaly jak českému knížeti Oldřichovi, tak kyjevský kníže Jaroslav Moudrý získal zpět Červeňské hrady a německý císař získal Lužici. Polsko se v této době rozpadlo na několik menších dílů, které sjednotil až Kazimír I. Obnovitel (zemřel 1058). Posledním velkým panovníkem Polska se stal syn také silného knížete Kazimíra, kterého dosadil na trůn císař Jindřich III. Kníže Boleslav II. získal především z bojů o investituru, kdy stál na straně papeže Řehoře VII. Založil řadu kostelů a klášterů, v Krakově a Vratislavi založil královské mincovny. Dokonce se roku 1076 nechal korunovat králem. Boleslav podle jedné verze legendy údajně vlastnoručně zabil v Krakově biskupa Stanislava. Byl vyhnán ze země povstáním. To už ale vzrůstala moc polské šlechty, která se postupně osamostatňovala a zakládalia rodové dynastie. To mělo za následek naprostý úpadek moci polského krále, který už na přelomu 12. a 13. století neměl nad státem významnější moc. Ten se rozdělil na několik částí – Velkopolsko, Malopolsko, Vratislavsko, Slezsko. Některé části zabral Řád německých rytířů (především dnešní Prusko a Mazovsko), některé části (Opolsko, Velkopolsko) zničili Tataři (Mongolové) při vpádu roku 1241, před slavnou bitvou u Lehnice. Slezsko bylo až do války o Rakouské dědictví v polovině 18. století součástí Koruny české. Český král Václav II. získal polskou korunu a připojil k českému státu i část rozdrobených knížectví.

Doporučená literatura

• Beranová, M.: Slované. 2. vydání. Libri, Praha 2000. (psáno archeoložkou)
• Honzák, F. – Pečeňka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Nakladatelství Libri, Praha 1997. (stručná hesla o jednotlivých vznikajících státech, pro detailní dějiny doporučuji vyhledat přímo knihu o dějinách konkrétní země, např. Ruska, balkánských zemí atd.)
• Hrabová, L.: Stopy zapomenutého lidu. Veduta, České Budějovice 2006. (o Polabských Slovanech)
• Měřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. a II. Libri, Praha 2009 (2. vydání I. dílu), 2006 (1. vydání II. dílu)
• Profant, M. – Profantová, N.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vydání. Libri, Praha 2007.

Časně slovanské období

 opis: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Casn%C4%9B_slovansk%C3%A9_obdob%C3%AD

Časně slovanské období (v původní periodizaci Jana Eisnera z roku 1933 Doba předhradištní) je v české a méně častěji i moravské archeologii označováno období mezi druhou polovinou (někdy také poslední třetinou či závěrem) 6. století a koncem 7. století. Na počátku tohoto období na území Čech přišli první Slované (kultura s keramikou pražského typu), konec je archeologicky vymezen méně výrazně – dříve se na konci 7. století uvažovalo o vzniku prvních hradišť, dnes někteří archeologové spíš zdůrazňují nástup zdobené a obtáčené keramiky a v některých oblastech Česka i mohylový pohřební ritus.

Příchod Slovanů

O době příchodu Slovanů dlouho na území Česka existovaly pochybnosti, protože se přímé písemné zprávy nedochovaly a archeologické nálezy nebylo možné s dostatečnou přesností absolutně chronologicky zařadit, resp. jich byl nedostatek. Existovaly tedy snahy posunout slovanské osídlení co nejdále do minulosti (resp. ještě i v polovině 20. století prosadit hypotézu o autochtonnosti slovanského obyvatelstva). Čeští archeologové (například Jiří Zeman v sedmdesátých letech 20. století) a historikové (Dušan Třeštík) se donedávna přikláněli k době v první polovině 6. století, kdy mělo dojít ke snížení intenzity germánského osídlení a předpokládal se odchod většiny germánského obyvatelstva (především Langobardů a také Durynků) včetně elit. Mezi archeology je převážně přijímán spíše pozdější příchod slovanského obyvatelstva někdy v druhé polovině 6. století (nebo dokonce v poslední třetině), existují doklady přítomnosti langobardské elity ještě ve druhé polovině 6. století (nálezy například na pohřebišti v Hodoníně-Lužicích nebo ve Zbuzanech, Světci atd.).

Opuštěna byla také v podstatě ještě obrozenecká představa, že se jednalo o příchod a postupné usazování mírumilovných zemědělců. Na základě srovnání s písemnými prameny, které popisují slovanské nájezdy na Balkán v té době, se spíše uvažuje o vojensky organizované invazi. Nezodpovězenou otázkou potom ale zůstává, kam se poděla veškerá početná kovová výzbroj nutná k takové hypotetické invazi. Na území ČR a SR na sídlištích a v hrobové výbavě zcela chybí.

Území s nálezy keramiky pražského typu v Čechách a na Moravě

V Čechách Slované osídlili především Poděbradsko, Kolínsko, střední Polabí, Pražskou kotlinu, Poohří a Podkrušnohoří, na Moravě dolní a střední Pomoraví, dolní Podyjí, Brněnsko, Znojemsko a Olomoucko.

Druhá vlna osídlovacího procesu

Někdy v první polovině 7. století se uvažuje o druhé vlně (mezi archeology Jiří Zeman, Josef Bubeník, Eduard Droberjar, mezi historiky Dušan Třeštík). Tito Slované snad přicházeli ze středního Podunají. Jako doklad Droberjar uvádí nálezy paprskovitých spon s maskou na nožce (podobné nálezy pocházejí i z Ukrajiny a v rumunském a maďarském Podunají), za další důkazy bývá považována zdobená a obtáčená keramika či mohylový ritus v některých oblastech ČR. Tato hypotéza není přijímána bezvýhradně, negativně se vůči ní vymezuje například Michal Lutovský, podle kterého není diskontinuita v podobě nových migrací v archeologickém materiálu dostatečně průkazná.

Soužití Slovanů s germánským obyvatelstvem

Otázka soužití Slovanů a v Čechách usídlených Germánů se řešila již v 19. století a to na pozadí nacionalistických sporů mezi českým a německým národem v rakouské monarchii, respektive Rakousku-Uhersku. I ve 20. století se hledaly důkazy o soužití těchto dvou etnik a domněle byly identifikovány na nálezech například v Praze-Bubenči, resp. Praze-Běchovicích. Při revizi těchto nálezů se většinou zjistilo, že se jednalo o průniky do historicky mladších objektů. Není prokázána ani existence smíšené keramiky (tj. langobardsko-slovanského původu). Stejně tak se neprokázala současnost obou etnik na lokalitě Březno u Loun.

Sídliště

Osady nejstarších Slovanů na českém území se obvykle rozkládaly v nížinných polohách v blízkosti vodních toků a zahrnovaly jen několik polozemnic. Počet obyvatel osad se mohl pohybovat mezi třiceti až čtyřiceti jedinci. Archeologicky prozkoumanými příklady mohou být Březno u Loun, Mutěnice (okres Hodonín), Břeclav-Pohansko. Jednoprostorové polozemnice byly obvykle čtvercového nebo mírně obdélného půdorysu o rozměrech 8–12 m², výjimečně až 20 m². Uvnitř v severozápadním rohu stála pec z neopracovaného lomového kamene, někdy v blízkosti pece byla do dna zahloubená nádoba. Střecha byla obvykle sedlová, krytá rákosovými nebo slaměnými došky. Podrobnější vybavení polozemnic není známo. Někdy se ve stěnách vyskytovaly hliněné pece, pravděpodobně chlebové.

Hradiště

Většina slovanských osad se rozkládala v nížinných polohách, přesto existují doklady také o přítomnosti na výšinných a strategických polohách. Tyto nálezy hrají důležitou roli v diskuzi o existenci, respektive neexistenci hradišť na území ČR v 7., resp. i 8. století (a z toho i informace o sociálním uspořádání časně slovanské společnosti). Jako důležitá se jeví informace, že na všech těchto výšinných lokalitách vznikla v 9.–10. století slovanská hradiště.

Z písemných pramenů je známá bitva u Wogastisburgu. Dlouho bylo těžké vysvětlit absenci opevněných poloh až do 9. století (resp. 2. poloviny 8. století). Je možné, že již v časně slovanském období nějaké lehčí fortifikace na těchto místech existovaly a byly zničeny během přestaveb v 9.–10. století či později nebo tato místa sloužila jako strážiště.

Nálezy na sídlištích

Vedle keramiky (jen výjimečně v celku) se nachází žernovy nebo licí pánvičky s tulejkou. Dále bylo na sídlištích (ale i v hrobech) možné najít keramické i kamenné přesleny.

Roztoky u Prahy

Výjimku mezi malými raně slovanskými osadami tvoří lokalita Roztoky u Prahy, kde bylo v devadesátých letech 20. století prozkoumáno 128 zahloubených chat. Sídliště vzniklo na strategicky výhodném místě, kde se zužuje vltavské údolí a pravděpodobně existoval i brod. Osídlení ze stejné doby je doloženo i na protějším břehu v poloze Na Zámkách v Praze-Bohnicích. Pravděpodobně se odtud kontrolovala vodní cesta a předpokládaný brod.

Pohřebiště

Slované své mrtvé spalovali a poté ukládali do uren (žárový ritus). Velmi zřídka se najdou i žárové pohřby v jamkách. Hmotných nálezů (milodarů) není mnoho, většinou se jedná o spony, skleněné korálky, hřebeny nebo železné nože. Pohřebišť se na území Čech našlo z této doby poměrně málo a většinou se jedná o jednotlivé hroby, což vede některé archeology k názoru, že musel existovat alternativní ritus archeologicky dnes nezachytitelný. Někdy se ještě uvažuje, vzhledem k poměrně chudé výbavě dochovaných pohřbů, takto chybí především pohřby elit. Na Moravě byla objevena velká pohřebiště v Přítlukách (přes 430 hrobů), v Břeclavi-Pohansku (55 hrobů) nebo ve Velaticích.

Keramika

Keramiku tohoto období poprvé v roce 1940 analyzoval a výsledky publikoval archeolog Ivan Borkovský a to na základě nálezů ve sbírce J. A. Jíry, který tyto nálezy rozlišil jako veleslavínský typ.

Typickým je uniformní v ruce vyrobený vázovitý hrnec s výdutí v horní části těla, okraj bývá nevýrazný. Zpočátku je keramika nezdobená, během 7. století se objevuje výzdoba v podobě vlnovek a keramika je obtáčená. Vedle toho se někdy najde pekáč (hliněná pražnice, která sloužila k sušení obilí), objevují se i mísovité tvary.

Politické dějiny

Jediné přímé písemné zprávy, které o českém území v tomto období pocházejí, jsou zmínky o Sámově říši ve Fredegarově kronice.

Literatura

Obecné práce

BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.

Bubeník, Josef 1988: K časně slovanským nalezištím v exponovaných polohách na území Čech. Památky archeologické 79, 183-198.

Bubeník, Josef 1994: K problémům periodizace a chronologie staršího úseku vývoje raně středověké hmotné kultury v Čechách. Archeologické rozhledy 45, 51-71.

Droberjar, Eduard 2005: Věk barbarů. České země a stěhování národů z pohledu archeologie. Praha. (závěrečné kapitoly knihy shrnují problematiku odchodu germánského obyvatelstva a soužití nově příchozích Slovanů se zbytky Germánů)

Lutovský, Michal 2001: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.

Lutovský, Michal 2005: Praha slovanská. In: (ed. Lutovský Micahl – Lubor Smejtek) Pravěká Praha. Praha.

Lutovský, Michal – Profantová, Naďa 1995: Sámova říše. Praha.

MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha: Libri, 2002. 564 s. ISBN 80-7277-104-3.

MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha: Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1.

TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke "Starým pověstem českým". Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 292 s. ISBN 80-7106-646-X.

TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.

Jednotlivé lokality

Dostál, Bořivoj 1985: Břeclav-Pohansko III. Časně slovanské osídlení. Brno.

Pleinerová, Ivana 1975: Březno. Vesnice prvních Slovanů v severozápadních Čechách. Praha.

Pleinerová, Ivana 2000: Die altslawischen Dörfer von Březno bei Louny. Praha/Louny.

Kuna, Martin – Profantová, Naďa 2006: Počátky raného středověku v Čechách. Archeologický výzkum sídelní aglomerace kultury pražského typu v Roztokách u Prahy. Praha.