Obřadní kalendář v podání Velesova kruhu

КОЛО СВАРОЖЬЕ СВЯТО ВСЕБОЖЬЕ

КРУТИСЯ-ВЕРТИСЯ ДА КОЛОВЕРТИСЯ

КАК РОДОМ ПОРОЖДЕНО ДА ВО ВСЕМИРЬЕ УТВЕРЖДЕНО

КАК СВАРОГОМ СОКОВАНО ДА ВСЕ-СВЕТУ ДАРОВАНО

КАК МАКОШЬЮ ПОВЯЗАНО ДА ПО ПРАВИ УКАЗАНО

КАК ВЕЛЕСОМ ИЗВЕДАНО ДА ПРЕДКАМИ ЗАПОВЕДАНО!

ГОЙ! СЛАВА! СЛАВА! СЛАВА![1]

Obřadní kalendář se u většiny rodnověrských občin příliš neliší, existují v něm však drobné rozdíly, a to především v počtu pořádaných svátků či jejich ideologickém pojetí. Lidová kultura slovanských národů, se vedle dvou zásadních prací B. A. Rybakova Язычество древних славян (1981) a Язычество древней Руси (1987), výňatků z Velesovy knihy a kusých historických zpráv zabývajících se duchovními představami našich předků, stala pro naprostou většinu rodnověrských organizací působících na území Ruské federace základním předobrazem v současné době rodícího se obřadního kalendáře. Jedním z největších ruských seskupení, které se zrodilo v Moskevské oblasti, je Velesův kruh. Ten pod taktovkou svých předáků, volchvů Veleslava z moskevského Rodoljubje a Bogumila Murina z obninského Triglavu, vytvořil do určité míry nejpropracovanější cyklus obřadů, kterými se dnes řídí nejen občiny tohoto volného svazku, většina občin organizovaných pod hlavičkou SSO–SRV, ale i jazyčníci působící jinde v Rusku, Bělorusku, na Ukrajině či v západoslovanském a jihoslovanském prostředí.

            Rodnověří obřadní kalendář označuje termínem „Kolo goda, Kologod“, což lze volně přeložit jako „roční koloběh“. Jde o významné dny, které jsou oslavovány různými způsoby. Jak konkrétně však záleží spíše na jednotlivcích a jejich osobní víře nežli na vypracovaném konceptu celých občin. Obřady mohou mít pevné i posuvné termíny. K těm pevně stanoveným náleží letní a zimní slunovrat a obě rovnodennosti. Nepravidelné svátky se řídí buď jevy v přírodě, či na základě ubývajícího nebo naopak přibývajícího měsíce. U většiny občin se však jednotlivé svátky odvíjí zejména od solárního kalendáře. Přidržují se však zároveň té nejpříhodnější fáze měsíce a také dnů pracovního volna, s nimiž je pochopitelně nutno skloubit jakýkoliv kolektivní obřad. Z dané koncepce tedy vyplývá, že je svátek obvykle přesunut k nejbližšímu vhodnému datu, jež předem vybírají předáci občiny, kteří jsou zároveň i jeho pořadateli. Kromě kalendářních obyčejů bývají do jisté míry slaveny i určité památné dny, např. založení místních slovanských hradisek, data narození význačných osobností, různé lokální svátky, ale taktéž výročí vzniku jednotlivých občin.[2]

Obřadní kalendář Velesova kruhu (přesněji občiny Rodoljubje) se skládá z 52 základních svátků. Oproti tomu jiné občiny, především ty méně početné, slaví pouze ty nejdůležitější obřadní momenty kalendářního roku. Je však nutné podotknout, že idealizovaná podoba obřadního kalendáře sepsaná roku 2009 volchvem Veleslavem neodpovídá ani zdaleka skutečnému průřezu svátečním koloběhem všech občin či dokonce rodnověrců ve Velesově kruhu působících. Každá občina si volí jen určité svátky, z praktických důvodů dokonce ani celé seskupení Velesova kruhu každý obřad zkrátka pořádat nedokáže. Probíhají proto vždy jen ty nejzásadnější svátky v roce, kterých je ovšem mnohem méně. Jde zejména o Koljadu (25.12.), Maslenicu (masopust, 25. 3.), Kupala (24. 6.) a Tauseň-Radogošč (dožínky, 24. 9.), které můžeme označit za svátky skutečně většího rozsahu za účasti desítek až stovek rodnověrců a pořádané ve spolupráci hned několika občin. Kromě těchto ročních předělů je za významnější svátky považováno ještě dalších šestnáct obřadů.[3] Ne všechny však bývají slaveny každoročně, schází se na nich od tří do několika desítek osob. Zbylých 32 obřadních příležitostí již každý slaví čistě dle svého vlastního uvážení: nejčastěji s rodinou, jindy v přemítání a o samotě, popř. s několika souvěrci. Méně významné mezníky ročního koloběhu si však připomínají jen někteří z rodnověrců, a to zejména čelní představitelé jednotlivých občin či samotní volchvové. Řadoví jazyčníci o nich prakticky nic nevědí.[4] Data svátků jsou bez výjimky uváděna dle v současné době běžně užívaného gregoriánského kalendáře, jímž se řídí i jazyčníci z Velesova kruhu.[5] Jelikož si tato práce klade za úkol poukázat na poměrně vysoké množství styčných bodů mezi obřadní strukturou ruských rodnověrců a tradiční kulturou, pokusíme se alespoň v náznacích představit také průběh paralel těchto 52 rodnověrských svátků, tak jak je zachytili etnografové v devatenáctém a počátkem dvacátého století v ruském lidovém prostředí.

1. Koljada je jedním z nejposvátnějších dnů v roce vážících se k zimnímu slunovratu. Jde o oslavu zrození nového Slunce a nového roku, svátek Chorsův. Koljada se nese ve znamení magické obrody, „znovuzrození nebeského i pozemského ohně“. Po celou nejdelší noc roku hoří na kopcích posvátné plameny usnadňující rodícímu se Slunci příchod na svět. K programu Koljady patří mimo jiné koledování a zpěv koledních písní. Celý svátek je obřadně propojen s předchozím dnem Koročunem (viz bod 52). Obřadní dějství Koročunu a Koljady se skládá z několika základních částí:

1. obřadní úkony probíhající v jizbě, jimž vévodí především hostina „do hůrky“, kdy na stole leží na sobě vyskládané pokrmy, za nimiž se schovává hospodář (žrec) a ptá se přítomných, zda-li jej vidí;[6] následuje obřadní krmení Mrazu kutjou, při němž přítomní hází po lžíci kaše za hlavu,

2. příchod polazníka (koledníka) a maskovaných dědů (duší předků), čemuž předchází hádání z vosku, za okny mezitím probíhají taškařice maškar,

3. polazník vyvádí všechny přítomné z jizby do lesa, ukazuje jim bedník (badnjak), který je následně přinesen k domácímu krbu; když je bedník obřadně pálen, maškary se vrací zpět do lesa,

4. nečekaný návrat maškar s karabáči v rukou spojený se všeobecnými vylomeninami,

5. koljadky čili „vodění kozy“ – kolednický průvod maškar s hořícím kolem (či „hvězdou“),

6. extatické věštění u ohně, které probíhá za účasti zájemců až do ranního rozbřesku,

7. vítání znovuzrozeného Slunce, světla zrozeného ze tmy.

Podrobněji si o tomto rodícím se obřadu řekneme v části věnované přímo Koljadě pořádané různými občinami Velesova kruhu (kapitola 6.8).[7]

Obřad Koljady v podání současného rodnověří převzal část svého doprovodného programu z lidových obyčejů zachycených v průběhu pravoslavného svátku Narození Ježíše Krista (rusky Рождество Христово), který v českém prostředí označujeme nejčastěji termínem Boží hod vánoční či První svátek vánoční. Tento den připadá na 25. prosince (7. ledna dle pravoslavného církevního kalendáře) a v západoruském, ukrajinském a běloruském lidovém prostředí se mu říká právě Koljada (Коляда, česky „koleda“). K nejdůležitějším dějstvím tohoto dne patřilo v prvé řadě koledování. Ještě po službě v kostele obcházely stavení tzv. skupinky „christoslavů“ nosících sebou „betlémskou hvězdu“ vyrobenou nejčastěji z barevného papíru a skla. Uprostřed hvězdy koledníci vylepili svaté obrázky, hořely v ní rovněž svíce, většinou dvě. Za zmínku stojí také kolednické obchůzky maškar, které vešly ve východoslovanském prostředí ve známost jako „vodění kozy“.[8]

2. Termín Velké Velesovy svátky označuje dvanáct posvátných dnů, které zároveň symbolizují dvanáct měsíců roku (šest světlých a šest temných). Velesovy svátky začínají o Koročunu po setmění a táhnou se až do předvečera Vodokrjesu (tedy do 5. ledna). Tyto dny jsou zasvěceny především památce předků. Jde o tajemné období, kdy je znovuzrozené Slunce ještě natolik slabé, že nedokáže rozehnat síly temnoty podobně jako za časů, kdy Svarog „koval“ Zemi. Brány spojující Jáv a Náv jsou doširoka otevřené. V těchto dnech by rodnověrci neměli zapomínat na své předky, koleduje se a po večerech věští.[9]

V ruské pravoslavné tradici se těchto dvanáct dní označuje termínem „Svátky“. Sváteční večery se dále člení do dvou celků: tzv. Svaté večery od Narození Kristova (25. 12.) do Vasilova večera (31. 12.) a tzv. Strašné večery, které trvají až do Zjevení Páně (6. 1.). V českém prostředí hovoříme o svátcích Vánočních čili Vánocích. Svátky jsou jedním z nejdůležitějších obřadních období národního i církevního kalendáře a je pro ně charakteristická vysoká koncentrace obřadů, magických úkonů, obyčejů, zákazů, pověr i pranostik. Věštila se budoucnost a domy obcházely obřadní průvody koledníků v rozmanitých maskách. Každý z těchto dní (a především večerů) se v ruské národní tradici vyznačoval určitými zvláštnostmi: např. „Bábin den“ (26. 12.), „Den Mláďátek“ (29. 12), „Vasilův večer“ (31. 12.), „Vasilův den“ čili Nový rok (1. 1) a předvečer svátku Zjevení Páně (5. 1.). K těm nejvýznamnějším obřadním dějstvím patřilo zejména obsypávání zrny, čili „Ovseň“/“Avseň“ (Овсень, Авсень, Таусень) během novoroční kolední obchůzky.[10]  

3. Vodokrjes je posledním dnem uzavírajícím období zimního slunovratu. Na Vodokrjes se zavírají brány Návu a svět se vrací do zaběhnutých kolejí. Ještě stále však do zemských vod padají jiskry nebeského ohně (kresu) z kovárny Svarogovy, které jim nadělují kouzelnou moc. Říká se, že tohoto dne Veles posílá lidem „zdravu“, tedy blahořečí prameny vytékající z hlubin země. Pramenitá voda dokáže na Vodokrjes vše, co je v ní omyto, vyléčit a zbavit tělo od všemožných neduhů, čehož využívají i někteří z rodnověrců.[11]

Pravoslavní křesťané si 6. ledna (19. 1. dle církevního kalendáře) připomínají křest Ježíše Krista ve vodách Jordánu čili svátek Zjevení Páně („Bogojavljenije“). Svátek uzavírá celý komplex vánočního období a v české tradici je znám jako Tři králové. Hlavní událostí dne bylo svěcení vody. Na řece či jezeře do ledu vytesali otvor v podobě kříže, tzv. „Jordán“. Na místě se sešla celá obec a všichni nedočkavě očekávali chvíli, kdy pop vhodil do vod kříž. Hned jak dřevěný kříž rozčeřil hladinu, vrhali se za ním do ledové vody ti nejodvážnější, jelikož se věřilo, že člověk, který se tohoto dne vykoupe, bude po celý rok zdravý. Věřící nabírali svěcenou vodu, někteří se přidávali k prvním odvážlivcům. Rituální koupel měla význam nejen léčebný, ale i očistný. Na Zjevení Páně „svítí slunce“, proto je tento den znám i jako „Svátek světel.[12]

            4. Na Zimní svátek Mary (13. 1.) se tato temná bohyně ujímá vlády nad světem plnou silou. Jde o jeden z nejstrašnějších dní celého roku, jelikož z podzemního světa Návu na svět vylétají „Lichoradky“, dcery Mary – Moreny, které zosobňují různé nemoci. Aby se před nimi i neštěstím v podobě „Licha“ člověk ochránil, měl by na stole přes noc ponechat kaši, mléko a chléb domovému.[13]

V kalendáři pravoslavné církve na tento den připadá památka mučedníků Ermila a Stratonika (13. ledna/26. 1. dle církevního kalendáře). V běloruském lidovém prostředí však tento den považovali za „strašný“. Záznamy etnografů devatenáctého století se mu ovšem příliš nevěnovaly, jelikož nešlo o národní svátek v pravém slova smyslu.[14]

            5. Den 28. ledna je Svátkem Domového – ochránce rodu, kterému je záhodno přinášet drobné obětiny: pivo, chléb se solí, kaši, slaninu a piroh. Pokud by někdo na domového zapomněl, mohl by se tento ochránce domu urazit a rodinu by poté čekalo jen samé neštěstí.[15]

Pravoslavní křesťané si 28. 1. (10. února dle církevního kalendáře) připomínají svátek ctihodného Efréma Syrského. V ruských vesnicích devatenáctého století však přinášeli obětiny domovému, aby chránil dům a nezačal jeho obyvatelům škodit.[16]

6. Hromnice (2. 2.) jsou dnem, kdy se zima setkává s jarem. Síly jarní přírody se poprvé pouští do křížku se zimou – Morenou. Je to jediný den v zimním období, kdy udeří Perunův hrom. Říká se, že se Velesův miláček a lesní vladyka Leší (Lešij) obrací ve svém brlohu na druhý bok. Je vhodné provádět očistné a ochranné obřady a Matku zimy Maru – Morenu prosit, aby byla shovívavá.[17]

Pravoslavná církev si 2. února (15. 2. dle církevního kalendáře) připomíná setkání spravedlivého starce Simeona s malým Ježíšem, kterého čtyřicátý den po narození přinesla Marie do jeruzalémského chrámu. Jde o svátek Obětování Páně (Сретенье Господне), který je v českých zemích známý spíše jako Hromnice. Ruský lid však svátek v minulosti považoval spíše za počátky jara. Světily se svíčky, které dokázaly ochránit dům před úderem hromu.[18]

            7. Malý Velesův den (3. 2.) je zasvěcený Velesovi, pánovi vlků a předchází řadě svátečních dní spojených s uctíváním tohoto patrona občin Velesova kruhu.[19]

Pravoslavná církev si 3. 2 (16. února dle církevního kalendáře) připomíná sv. Simeona Bohopříjemce a prorokyni Annu. Byl to den, kdy se v domácnosti začínali připravovat na jaro, uklízelo se a opravovaly postroje i zemědělské náčiní. Domový se prý nocí proháněl na nejoblíbenějším hospodářově koni, a aby mu neublížil, ponechávali rodovému ochránci zkraje pece hrnec s obětní kaší a k šíji oře přivazovali bič, palčáky a onuce.[20]

            8. Malé Velesovy čili „Vlčí“ svátky probíhají sedm dní od 4. – 10. února. Každý z nich nese specifické pojmenování: např. „Studený Veles“ (4. 2.), „Veles Korovič“ (5. 2.), „Veles Teljatnik“ (6. 2.), „Veles Serpovidec“ (8. 2.) a „Veles Zimobor“ (10. 2.). Veles zároveň přiděluje vlkům samice, jde o období „vlčích svateb“.[21]

V ruském lidovém prostředí devatenáctého století byli pravoslavní světci známí pod obdobnými přezdívkami:

- 4. února (svátek kajícníka Nikolaje, igumena Studijského kláštera v byzantské Konstantinopoli známého jako „Nikola Studený“): čas „zvířecích svateb“, ochlazení

- 5. února (svátek mučednice Agáty známé jako „Agafja Korovjatnica“): ochrana dobytka před nečistými silami pomocí různých magických úkonů.

- 6. února (svátek ctihodného Vukola, biskupa Smyrenského čili „Vukola Teljatnika“): hospodyně bedlivě pozorovaly krávy při dojení, dle čehož usuzovaly narodí-li se jalovice či býček.

- 8. února (svátek proroka Zachariáše zvaného „Zacharij Serpovidec“): srpy se kropily svěcenou vodou.

- 10. února (svátek mučedníka Charalampia, biskupa z Magnesie a ctihodného Prochora Pečerského čili „Prochora Vjesnověje“): konec zimy zachycují pranostiky, např. „На Прохора зима заохала“ („Na Prochora zima zaplakala“).[22]

9. Velký Velesův den čili „Zimní Velesův svátek“ je především příslibem konce zimy. Přestože je teprve 11. února, vše se opět přibližuje k jaru, Veles dle pranostik „uráží zimě jeden roh“. Není pouze božstvem moudrosti, ale zároveň i ochráncem skotu, proto je právě v tento den nejvhodnější doba magickými prostředky zabezpečit prospěch nejen dobytku, ale i celému hospodářství. Prostí rodnověrci prosí o ochranu a přízeň, zdar i zdraví v nadcházejících měsících. Velesa však ctí zejména volchvové, kteří jej velebí kouzly, slovy i zpěvem  a pevně věří, že s pomocí svého patrona dosáhnou duchovního prozření.[23]

V pravoslaví připadá na 11. 2. (24. února dle církevního kalendáře) svátek sv. Blažeje (Власьев день), mučedníka a biskupa z arménského Sebaste, kterého prostý lid považoval především za ochránce domácího zvířectva, v prvé řadě skotu. Pokud by hospodář sv. Blažeje dostatečně neuctil, mohlo by dobytek postihnout neštěstí. Proto zvířectvu dávali tu nejlepší krmi a chránili jej proti uhranutí i nemocem. V každém domě rovněž zabíjeli tele, když nebylo, sele či jehně.[24]

            10. Na Svátek Kikimory (16. 2.) je tuto tajemnou bytost, manželku Domového, příhodné uctít drobnými dary, aby neškodila.[25]

V den 16. února (2. 3. dle církevního kalendáře) pravoslavná církev světí památku spravedlivé Mariany, sestry apoštola Filipa. Marianu však ruští vesničané znali spíše jako „Maremjanu – Kikimoru“.[26] Aby kikimora necuchala přízi a po nocích v domě jinak neškodila, lidé se jí snažili udobřit pomocí drobných obětin.[27]

11. Věsnověj – Zimní Stribogův den je dnem, kdy zimní větry, Stribogovi vnuci, přilétají k lidem s prvními zvěstmi o blížícím se jaru. Někteří rodnověrci v tento den přináší Stribogovi obětiny, drobné dary ponechávají za oknem rovněž větrům.[28]

Pravoslavná církev slaví 21. února (6. března dle církevního kalendáře) svátek ctihodného Timoteje Simvolského, který byl v ruské národní tradici znám spíše jako „Timofěj Věsnověj“ – posel jara. Jeho spojitost s jarními větry vyjadřovaly především pranostiky.[29] 

12. Kostějův den je svátkem slaveným pouze jednou za čtyři roky, připadá totiž na 29. února, tedy na přestupný rok. Dle podání volchva Veleslava tohoto dne Kostěj (správněji „Koščnyj Bog“) oplácí lidem jimi spáchané křivdy. Volchvové se však Kostějovy odplaty neděsí. Ve svých srdcích se obrací k rodným bohům a prosí je, aby je přivedli na cestu moudrosti, dokázali nalézt vnitřní sílu, a tak překonat sami sebe, odvrhnout křivdu a žít v pravdě.[30]

Den sv. Kasiána připadá v pravoslavném kalendáři na 29. února a připomíná se tedy pouze jednou za čtyři roky. Svatého Kasiána ruský lid v minulosti ozdobil nepříliš lichotivými přídomky: „Nemilosrdný“, „Lakomý“, „Závistivý“ apod. Zlý pohled čaroděje se v lidovém prostředí označoval jako „Kasiánův“ (Касьянов глаз). Tohoto dne lidé raději nevycházeli na ulici, vyhýbali se veškerým činnostem a za nešťastný považovali i celý přestupný rok. Sv. Kasiána lidé vnímali jako padlého anděla, popř. strážce pekelných bran, který může vyjít na zemský povrch pouze jednou za čtyři roky. Byl vládcem všech větrů, který svým pohledem zabíjel. I jeho fyzické vzezření bylo veskrze odpudivé, což jej do jisté míry staví naroveň s mýtickým Kostějem Nesmrtelným. Se sv. Kasiánem přicházel v lidovém pojetí i pomyslný konec zimy.[31]

13. Volání jara („Soroky“): Příchod jara je nejprve viditelný na vrcholcích kopců, odkud začíná pod silou slunečních paprsků slézat sníh. Tato holá místa bez sněhu lid nazýval „lysiny Jarily“. Rodnověrci 9. března očekávají přílet čtyřiceti ptáků, kteří se vrací na zem z ráje od světlých bohů s předzvěstí příchodu Dívky Vesny. Na čí pole se ptáci snesou jako na první, tomu bohové dopřejí v daném roce zdar a bohatou úrodu. Doklady z lidového prostředí devatenáctého století hovoří o tom, že hospodyně při této příležitosti pekly z nekvašeného těsta „skřivánky“, pomocí nichž především malé děti „přivolávaly jaro“. Tak se děje i v současném rodnověří.[32]

Pravoslavná církev 9. března (22. 3. dle církevního kalendáře) slaví den Čtyřiceti mučedníků, rusky „Soroka Mučennikov“. V ruské lidové tradici jde však o svátek spojený především s vítáním jara. Říká se, že po dlouhé zimě přilétá do svých hnízdišť na čtyřicet různých ptáků a mezi nimi první skřivan. Komu se jich podaří čtyřicet napočítat, bude zdravý a šťastný.[33] 

14. Maslenica a Komojedica patří v obřadním kalendáři ke čtyřem nejdůležitějším svátkům celého roku. Rodnověrci dnes Maslenicu spojují s jarní rovnodenností.[34] Slaví ji však až k datu 25. 3.,[35] kterému předchází ještě sedm svátečních dní. Dle přesvědčení volchva Veleslava se otevírá Svarga (ráj, nebesa) a na zemi se navrací světlí bohové (solární božstva), kteří po dlouhém období zimy opět nabyli sil. Společně s nimi na křídlech ptáků přilétají rovněž duše předků z nebeského ráje, aby navštívily své milované potomky. Je to čas celkové obrody, jarního vzkříšení (opět odvozováno od slovanského výrazu kres, tedy živý oheň) Matky Země a celé přírody. Za obřadní jídla jsou považovány palačinky, sýr, tvaroh a máslo.

Obřadní dějství Maslenice se skládá z několika základních částí: 

1. na samém počátku slavnosti rodnověrci vystaví sněžnou pevnost a do ní uloží připravenou figurku Moreny,

2. následuje obřad na posvátném místě, při němž jsou Jarilovi a Ljelje přineseny obětiny a probíhá krátká tryzna k uctění předků,

3. dále jaro vítají všechny zúčastněné dívky (viz První Rusálie, bod 18 a Ljelnik, bod 19),

4. dalším bodem programu je mystérium „dobývání sněžného hradu“, který brání maskovaní muži představující přišedší z Návu, sluhy Mary Moreny; dokud není pevnost dobyta a figurína zimní vládkyně Moreny ukrytá v jejích stěnách uchvácena, jaro se nemůže vrátit zpět do světa lidí,

5. po obsazení „hradu“ dochází k vyprovázení „stařenky“ Zimy (Mary), jejíž figurína je společně s maskami jejích služebníků následně spálena na ohništi,

6. hned poté je přivítána tolik očekávaná Dívka Vesna (létečko) a volchvové na její počest zapalují dřevěné kolo symbolizující vítězné slunce,

7. na závěr svátku je vystrojena hostina s přípitkem všech v kruhu stojících zúčastněných, to vše za doprovodu zpěvu, tance a her.

V týdnu před samotnou Maslenicou se slaví ještě Komojedica – „Medvědí svátek“, jelikož se touto dobou probouzí po dlouhém zimním spánku medvěd, lesní hospodář a vtělení Velesa. Muži mu prokazují úctu tzv. „medvědím tancem“ a k jeho slávě mezi sebou i zápasí. „Komy“, pečivo připravované ženami speciálně pro tento den, jsou obřadní chleby upečené z několika příměsí: ovsa, hrachu a ječmene. Část je jich odnesena do lesa, kde jsou slavnostně položeny na kládu či pařez jako úlitba medvědům, aby neškodili.

K počátkům jara patří i Perunův svátek prvního hromu, dne otevření nebeské Svargy a návratu slunečních božstev na zem. Období svátku se každým rokem různí a závisí na počasí (pohybuje se od konce března do polovice dubna), někdy probíhá přímo na Maslenicu. Rodnověrci z občiny Rodoljubje přináší Perunovi obětiny, jeho kamenný oltář polévají pivem, přičemž muži bijí do štítů svými zbraněmi, aby napodobili zvuk Perunova hromu.[36]

Maslenica byla a doposud patří k nejoblíbenějším ruským lidovým svátkům. Připadá na poslední týden před velikonočním čtyřicetidenním půstem a je tedy jedním z pohyblivých svátků křesťanského kalendáře. V českém prostředí ji známe jako masopust. Obřadní stránka „masleničných“ svátků je poměrně složitá a obsahuje množství mytologických elementů, jejichž původ lze hledat v daleké minulosti. K nim patří především obřady spojené s počátky nového cyklu (dobývání sněžného hradu a pálení figuríny „Maslenice“), zajištěním plodnosti a úrody (posypávání polí popelem ze zničené figuríny a zvýšená pozornost udělovaná mladým párům), ale i kultem předků (přinášení darů na hroby zesnulých a mužské pěstní souboje). Tradičním pokrmem jsou „masleničné bliny“, tedy křehké palačinky. V Bělorusku se jeden z nejvýznamnějších svátků spojených s vítáním jara nazývá Komojedica. Slavila se hned po masopustní neděli. Patřily k ní zejména průvody maškar, mezi nimiž hrál ústřední úlohu medvěd probouzející se dle pranostik v tento den ze zimního spánku.[37]

15. Na Svátek Domového by rodnověrci měli prokazovat úctu ochránci rodu a domácnosti a předložit mu drobné obětiny.[38]

V pravoslaví na 30. března (12. 4. dle církevního kalendáře) připadá svátek Jana Klimakose, v národní tradici známého spíše jako „Ioanna Lestvičnika“. Peklo se obřadní pečivo zvané „lestvicy“ či „lesenki“ – tedy „žebříčky“, které měly v budoucnu usnadnit člověku výstup na nebesa. Přinášely se také různé pokrmy domovému, aby neškodil. Říkalo se, že mu slézala kůže a z bolesti proto nerozeznával ani svůj domov a blízké.[39]

16. Na Vodníkův svátek („Vodopol“) se s jarem probouzí vodníci a rusalky z dlouhého zimního spánku, nastává počátek ledochodu a řeky se začínají vylévat ze svých břehů.[40]

Pravoslavná církev si 3. dubna (16. 4. dle církevního kalendáře) připomíná svátek Nikity Vyznavače, známého jako „Vodopola“ (od slova rozvodnění). V lidovém prostředí tento den rybáři přinášeli drobné obětiny vodníkům probouzejícím se ze zimního spánku. Na mučednici Akilinu (7. 4.), dle národních podání vychází na břeh probouzející se rusalky a prosí lidi o režné plátno, aby zakryly svou nahotu. Ženy proto za úsvitu přinášely ke břehům řek a jezer čisté lněné košilky nebo alespoň pruhy plátna, aby je i jejich blízké za tento dárek rusalky chránily před hlubokými vodami.[41]

17. Jarní Stribogův den je dnem, kdy větry přináší oteplení, které se ovšem střídá s deštěm a nepohodou. V českém prostředí tyto nenadálé změny v přírodě označujeme jako „aprílové počasí“. Den zasvěcený Stribogovi a jeho vnukům – větrům.[42]

Pravoslavní křesťané si 5. dubna (18. 4. dle církevního kalendáře) připomínají svátek Theodula čtece a Theodory Soluňské, které v ruském lidovém prostředí znali jako „Větrníka“ a „Větrnici“. Podle pranostik začaly vát teplé jarní větry. V příbytcích se po zimě větralo, aby svěží jarní vánek očistil jizbu od všeho zlého.[43]

X. Voroněc čili „Havraní svátek“ je v pojetí Velesova kruhu zasvěcen havranům, coby ptákům s věšteckými schopnostmi. Říká se, že havrani tohoto dne krákají nad staveními, kde se lidé neřídí zákonem Právu. Jsou to zvěstovatelé vládce Návu Kostěje, kterému přísluší právo trestat všechny nečestné lidi. Moudrým však, jakožto chráněnec Velesův, přináší havran ve svém zobáku živou a mrtvou vodu, odkrývá jim taje života i smrti.[44]

V pravoslavném prostředí je 14. duben (27. 4. dle církevního kalendáře) zasvěcen Martinu Vyznavači přezdívanému „Lisogon“. Lovci a myslivci tvrdili, že se lišky stěhují ze starých nor do nových. Tento den byl na ruské vsi rovněž svátkem krkavců a havranů. Přinášela se jim kaše, aby byli shovívaví. Tito černí ptáci měli totiž věštit zlo, a pokud již krákali, určitě ne jen tak z dlouhé chvíle.[45]  

18. První Rusalie se slaví sedm dní před Jarilovým svátkem. Je to kouzelný týden zasvěcený „dívkám Ljeljám“, mladé bohyni Vesně a panenské přírodě, divokým jarním vodám a jejich ochránkyním, rusalkám – běregyním, které se probouzí ze zimního spánku. Dle slov Veleslavových by měly mladé dívky v šatech s dlouhými rukávy a bez amuletů napodobovat právě rusalky, tančit po polích a do svých kol za žádných okolností nevpouštět dotírající chlapce. Mystéria však ve skutečnosti probíhají jako jeden z bodů programu oslav Maslenice, popř. Jarilova jarního svátku.[46]

Pravoslavná církev si 16. 4. (29. 4. dle církevního kalendáře) připomíná den mučednic Agapie, Ireny a Chionie. Irenu lidé na Rusi přezdívali „Irina Urvi Běrega“. Voda se po jarních záplavách vracela zpět do řečiště a zanechávala po sobě zpustošené břehy.[47]

19. Ljelnik je dívčí svátek završující týden Rusalií a připadající na předvečer dne Jarily (22. 4.). Na Ljejnik rozkvétají jabloně a do jabloňového sadu přilétá Sirin, pták žalu, který tesklivě pláče. Po polední na strom usedá Alkonost, který se naopak raduje a směje. Slzy ptáka Sirina jsou mrtvou vodou, rosa z křídel Alkonosta vodou živou. Jestli se nemocným zadaří a v tento den omyjí svá těla nejprve mrtvou a poté živou vodou, okamžitě se uzdraví. Dívky na „Ljelnik“ přináší ke břehům řek i studánek dary rusalkám a v noci se tajně bez účasti chlapců snaží pomocí věšteb poodkrýt svůj budoucí milostný osud.[48]

Předvečer dne sv. Jiří (22. dubna/5. 5. dle církevního kalendáře) byl v ruské národní tradici známý jako „Ljeľnik“, dívčí svátek. Dívky přinášely ke břehům řek a studánek dary rusalkám, v noci se potají snažily s pomocí věšteb dozvědět více o své budoucnosti – vždy stranou od chlapců. Ústřední obřad probíhal odpoledne. Tu nejkrásnější z dívek představující Lelju posadily a ozdobily zelenými ratolestmi a věncem z kvítí. Ostatní dívky kolem ní rozložily přinesené dary a tančily chorovod za zpěvu výročních písní, v nichž ji opěvovaly jako živitelku a dárkyni budoucí úrody. Když chorovod skončil, „Ljelja“ (jindy „Kupajlo“) vstala, rozdělila mezi děvčata veškeré potraviny a odhazovala věneček, jenž se dívky snažily zachytit. Které se to podařilo, ta jej schovávala až do příštího jara jako symbol blahobytu a štěstí, a to především ve věcech milostných.[49]

20. Jarilův jarní svátek (Ярила Вешний) je dnem, kdy tento bůh vypouští z nebe léčivou rosu a odemyká (oplodňuje) zlatým klíčem Matku Zemi, aby se zazelenala.[50]

Pravoslavná církev si 23. dubna (6. 5. dle církevního kalendáře) připomíná svátek svatého Jiří Vítězného, mýtického přemožitele strašného draka. V ruské lidové tradici sv. Jiří řadíme k nejoblíbenějším světcům, o čemž hovoří i množství pranostik, zvyků a obyčejů. Ty jej většinou charakterizují jako vítěze nad zimou, který odemyká zemi a dává vyrůst mladé zelené trávě. Šlo o patrona pastýřů, ochránce domácího zvířectva a zároveň pána vlků, před nimiž dokázal uchránit veškerý dobytek, ale také jim přiděloval budoucí kořist. Vesničané s obřadností vyháněli na pastvu dobytek, který zlehka šlehali vrbovými proutky nařezanými na Květnou neděli. Tohoto dne byly aktivní i různé démonické bytosti, především čarodějnice. B. A. Rybakov a následně také V. V. Ivanov s V. N. Toporovem sv. Jiří ztotožnili s božstvem jarní plodivé síly – Jarilem.[51]  

21. Velesova noc je kouzelnou nocí z 30. dubna na 1. května, kdy Černoboh s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou Běloboha. Říká se, že brány podsvětí zůstávají během tajemstvím opředené noci otevřeny dokořán až do prvního kohoutího zakokrhání. Prvomájový svátek je zasvěcen bohyni Živě.[52]

Filipojakubskou/Valpuržinu noc čili Pálení čarodějnic si připomínáme na předělu dubna a května. V lidovém podání se této noci otevírají brány podsvětí, poklady prozrazuje modré světélkování a čarodějnice se slétají na vysokých kopcích ke svým rejům. Jde dodnes o poměrně rozšířený a živý zvyk v mnoha částech starého kontinentu. Lidé se po setmění schází u hořících ohňů umístěných obvykle na vyvýšených místech a slaví příchod jara. V některých částech Evropy se staví májka. Současní rodnověrci počítají tuto noc mezi posvátné okamžiky obřadního roku, o nichž však etnografové v ruském prostředí přímo nehovoří. Zabýval se jimi ovšem B. A. Rybakov, který Filipojakubskou noc ztotožnil s ruskými výročními obyčeji dne sv. Jiří a také se zapalováním ohňů na tzv. „Krásné hůrce“ (viz Tomášova neděle pod bodem 22). A právě jeho názory později převzali také čelní předáci Velesova kruhu.[53]

22. Jarní Dědy (také Návský týden) jsou cyklem svátků předcházejících jarnímu Mokošinu dni. V týdnu od 1. do 7. května by lidé měli vzpomínat na zesnulé předky, jelikož návky (duše zemřelých) v tomto období navštěvují své pozemské rodiny. Tím nejvýznamnějším svátkem je úterek zvaný Radunica. Rodnověrec by se měl radovat z toho, že se může setkat se svými nežijícími příbuznými a uctít je např. rituálními souboji na vyvýšeninách.[54 

Pravoslavná církev si v tyto dny obvykle připomíná Velikonoce, komplex pohyblivých svátků křesťanského kalendáře, které ovšem v lidovém prostředí převzaly nespočet mytologických a obřadních rysů poukazujících především na oslavy začínajícího jara. Neméně důležitou složkou velikonoční obřadnosti je taktéž vzpomínka na zesnulé. V ruské národní tradici patří k těm nejvýznamnějším obřadním mezníkům daného období zejména dva svátky Tomášovy neděle („Fomina nedělja“, v českém prostředí známá jako Bílá neděle). Hovoříme o vzpomínkách na zesnulé, Radunicu, slavenou vždy v úterý tohoto týdne, kterou spojujeme především s návštěvou hrobů příbuzných a stolováním v jejich bezprostřední blízkosti. Na vyvýšeném místě za vesnicí zvaném Krásná hůrka čili „Krasnaja Gorka“ se na závěr Tomášova týdne konaly také malebné národní veselice plné tanců a her, především spouštění malovaných vajec po svahu kopce dolů. Šlo o svátek oblíbený především mezi mládeží.[55] 

23. Jarní Mokošin svátek čili Den Země je svátkem, kdy se po zimním spánku probouzí Mokoš – „Matka syrá Země“. Tohoto dne však mocná bohyně ještě odpočívá, a proto jí nelze rušit orbou, okopávat, vláčet bránami či do ní zarážet kolíky. Kromě Mokoše rodnověrci uctívají také Velesa, dalšího zemského patrona. Volchvové vychází do polí, lehají si do mladé trávy a naslouchají hlasu vycházejícímu z útrob Země [56]

V pravoslavné církvi na den 9. května (22. 5. dle církevního kalendáře) připadá Přenesení ostatků sv. Mikuláše, kterého ruský lid znal spíše pod přezdívkami „Jarní Nikola“ nebo také „Teplý Nikola“. Tento světec byl na Rusi natolik oblíbeným, že se stal dokonce patronem celé země. E. V. Aničkov jej považoval za následovníka slovanského božstva Velesa.[57]

X. Den Živy je svátkem zasvěceným nejen této bohyni, ale i oslavám jara a probouzející se přírody.[58]

Pravoslavní věřící si 13. května (26. 5. dle církevního kalendáře) připomínají svátek mučednice Glykérie, které v minulosti přezdívali „Lukerja Komarnica“. V tento den společně s teplými větry prý z jižních moří přilétají i první komáři.[59]   

24. Druhé Rusalie – Zelené svátky jsou posvátné dny předcházející svátku Jarily Mokrého. Jde o kouzelný týden od 26. 5. do 2. 6., během nějž se rodnověrci loučí s jarem, ale také s rusalkami – běregyněmi. Zelené svátky jsou časem, kdy na pomyslném trůnu střídá dívenku Ljelju její matka Lada. Probíhá obřad vyprovázení Kostromy – Jarilovy sestry, který je v režii dívek oblečených do košilek s dlouhými rukávy představujících rusalky. Kostroma je z trávy spletená figura ozdobená květy, již namáčí ve vodě a následně roztrhají. Její zbytky se nakonec obřadu rozhází po polích.[60]

Pravoslavní křesťané v těchto dnech obvykle slaví další pohyblivé svátky odvozující svůj termín od Velikonoc – Nanebevstoupení Páně (rusky „Voznesenie“). Sedmý týden po Velikonocích označujeme „Semickoj“, popř. „Zelenou nedělí“ (česky letnice). V ruském lidovém prostředí však hovoříme spíše o rusaliích, období kdy rusalky[61] přebývají v bezprostřední blízkosti člověka. Nejdůležitějšími dny rusalného týdne jsou čtvrtek (Semik) a Klečalná sobota. O Semiku dívky zdobily v lese vybranou břízku, s níž následně obcházely ves i pole a tančily kolem ní chorovody. Na Klečálnou sobotu probíhal obřad „vyprovázení rusalek“, dívky splétaly z trávy figuru „Rusalky“ či Kostromy, kterou poté během tance roztrhaly a poházely po polích. Dalším výrazným rysem obřadnosti o Rusaliích byla vzpomínka na zesnulé.[62]

25. Zmejnik čili Jarní hadí svátky si někteří rodnověrci připomínají v průběhu druhých Rusalií. Jsou to výroční svátky zasvěcené bohu Velesovi, konkrétně svatebním oslavám svazku Velesa se Živou. Velesovi chráněnci hadi v tento den vylézají z podzemí, odkud zemi zároveň přinášejí plodnost.[63]

Pravoslavná církev dne 30. května (12. 6. dle církevního kalendáře) slaví svátek Isakije Dalmatského – Vyznavače, kterému v ruském lidovém prostředí devatenáctého století přezdívali „Isakij Zmejnik“. Tohoto dne prý z děr vylézali hadi a oslavovali. Říkalo se, že mohou uštknout každého člověka, který by jim chtěl jakkoliv ublížit, třeba i neúmyslně.[64]

26. Mokrý Jarila a Trojan (známý také jako Den Triboga) je svátek konce jara a počátku léta. Slaví se nejpozději 3. června, kdy na místo mladého Jarily přichází „Trojsvětlý“ Dažbog. Svátek je zasvěcen vítězství boha Trojana (i Triboga) nad Černým zmejem. Rodnověrci z Velesova kruhu uctívají tzv. Svarogův Triglav, tedy trojici bohů Svaroga, Peruna a Velesa – vládce Právu, Jávu i Návu. Bůh Trojan (v tomto případě synonymem Dažboga) je ztělesněním síly těchto tří božstev, která společnými silami vítězí v boji nad Černým zmejem, zplozencem Černoboha, jenž se svého času pokoušel zničit všechny tři úrovně světa.[65]

Pravoslavná církev slaví v tomto období poslední pohyblivé svátky roku: Den sv. Trojice (v neděli 49. den po Velikonocích) a Seslání Ducha Svatého (v pondělí 50. den po Velikonocích). Ústřední roli v obřadnosti těchto svátečních dnů hrála mladá břízka. O Trojické noci mladé dívky a ženy oborávaly ves, aby jí touto posvátnou brázdou ochránily před veškerými démonickými bytostmi, nemoci nevyjímaje. Na Svatého Ducha se dle lidových podání rozevírala země, a proto nebojácní lidé odcházeli ještě před východem slunce hledat skryté poklady.[66]

27. Kupala jsou jedním z nejvýznamnějších svátků celého obřadního roku a váží se ke dni letního slunovratu. Je to svátek slunce a vody dávajících počátek veškerému životu, čas rozkvětu sil Matky Přírody.

Obřadní dějství Kupala se skládá z několika základních částí:

1. obřad ke společnému uctění božstev probíhá na vyvýšeném místě a následuje jej slavnostní hostina,

2. pohřeb z trav a květin vytvořené figuríny symbolizující „Jarila“,

3. loučení s břízkou, která je mladíky i přes odpor děvčat nakonec vhozena do vody,

4. je zažehnut vysoký obřadní oheň „Kupalec“; skoky předem zvolených partnerských dvojic přes jeho plameny,

5. spouštění hořícího kola symbolizujícího sluneční kotouč do řeky,

6. pouštění z květů upletených věnečků po vodě a věštění pomocí nich,

7. sběr kouzelných bylin, hledání zlatého květu kapradí a extatické věštby spojené především s chozením dobrovolníků po řeřavých uhlících,

8. na rozbřesku druhého dne je společně přivítáno vycházející slunce.

Podrobněji si o tomto rodícím se obřadu řekneme v části věnované přímo Kupalu pořádanému společně různými občinami Velesova kruhu (kapitola 6.8).[67]

Pravoslavná církev slaví 24. června (7. 7. dle církevního kalendáře) svátek sv. Jana Křtitele, který v ruském lidovém prostředí vešel ve známost spíše jako Ivan Kupala. U nás jej známe pod názvem Svatojánská noc. Kupalské svátky jsou doloženy již od středověku a v církevních pramenech jsou vždy popisovány jako „běsovské“. Ruský lid tuto noc vnímal jako předěl dvou ročních období, svátek spojený s úctou k vodě a slunci, které zosobňoval i pozemský oheň v podobě vysoké hořící vatry, přes niž skákaly zejména mladé páry. Všichni se koupali a oblévali vodou, po hladině se pouštěly věnečky z kvítí, sbíraly kouzelné byliny a každý doufal, že narazí na ohnivý květ kapradí. K dějství kupalských svátků patřila rovněž výrazná milostná symbolika a také nazdobená mladá břízka, kterou nakonec všichni společně obřadně zničili.[68] 

28. Letní Svarogův den je spojen s uctěním nebeského Svarogova ohně a slunce, které je v ty nejteplejší dny roku na vrcholu své moci. Letní „Svarožje“ se považuje rovněž za svátek bohyně Lady, matky všech světlých bohů – Svarožičů. Mladé dívky se nocí společně s chlapci houpou na tzv. „Ladiných“ či „Svarogových“ houpačkách.[69]

Pravoslaví si 29. června (12. 7. dle církevního kalendáře) připomíná den apoštolů Petra a Pavla. V ruské národní tradici šlo o svátek slunce a období vrcholného léta, kdy lidé zapalovali na nedalekých vyvýšeninách ohně a nedočkavě vyhlíželi příchod nového dne. Chlapci s dívkami se po celou noc houpali na „petrovských“ houpačkách. V jihoruských oblastech na tento den spadalo i obřadní loučení s kukačkami, které po sv. Petru „přestávaly kukat“. Obřad se svým charakterem podobal již zmiňovanému „vyprovázení rusalek“.[70]

            29. Na svátek Měsíce (5. 7.) by rodnověrci měli uctít jasný Měsíc, ale také jeho ochránce: Velesa „Rohatého“ a Maru „s tváří Luny“.[71]

V pravoslaví připadá na den 5. července (18. 7. dle církevního kalendáře) svátek ctihodného Athanasije Athonského. V ruském lidovém prostředí devatenáctého století však tohoto dne chodili po setmění pozorovat měsíc, který si na nebi údajně „hrál“. Prý proto, že oslavoval svůj svátek.[72]

            30. Letní Mokošin svátek čili Mokridy (19. 7.) je zasvěcen bohyni Mokoši – „Syré Zemi“.[73]

Pravoslavná církev si 19. července (1. 8. dle církevního kalendáře) připomíná svátek ctihodné Makriny. Do studánek a pramenů s čirou vodou světici vhazovali drobné obětiny – zejména látky, koudel, nitě a ovčí vlnu. Pozorně si všímali také počasí, s jehož pomocí usuzovali, bude-li podzim deštivý či naopak suchý.[74] 

31. Perunův den (20. 7.) je největší svátek všech vojáků, obránců rodné země, ale také zemědělců. Samotný obřad současných rodnověrců se obvykle dělí do dvou základních částí: zemědělské a vojenské.

Zemědělci čili „oratajové“ uctívají Peruna chlebem a solí doufajíce v seslání nebeské vláhy, popř. v konec dlouhodobých dešťů škodících žatvě. Rodnověrci během obřadu prosí o bohatou úrodu a svorně si v kruhu během „bratčiny“ předávají okřín naplněný pivem. Hlavní obřad vzývání deště řídí volchvové (zaříkávači mračen), často však také jimi zvolená dívka oblečená jako Diva-Dodola, manželka Perunova. Dívka tančí za doprovodu chrastítek a bubnů napodobujících zvuk hromu. Tento tanec se nazývá rovněž dodolou. V průběhu počátečních fází obřadního tance je na dívku naneseno přírodní barvivo, především červená barva rostlinného původu, popř. z rozetřených k tomuto účelu vhodných minerálů. Její tělo je doslova poseto magickými symboly znázorňujícími vodu a zemskou plodnost, čarami napodobujícími blesky, kosoúhelníky představujícími Matičku Zemi a mnoha dalšími. Dodola je rovněž ozdobena kvítím a čarovnými bylinami, do dlouhých rozpuštěných vlasů jí vplétají červené a modré nitě. Takto ozdobená dívka je při tanci oblévána vodou, přičemž se jí všichni, včetně volchvů, klaní a vůbec jí jakožto pozemské zástupkyni bohyně prokazují všemožnými způsoby úctu. Na konci tance Dodola žehná všem přítomným i samotné zemi Perunovým jménem, poté jsou jí postupně sňaty ozdoby a dívka se navrací zpět ke svému pozemskému životu. Samotný déšť tohoto dne dokáže smýt veškeré zlé čáry, uhranutí i nemoci.

Vojáci čili „ratajové“ světí během Perunova dne své zbraně, chlapci jsou přijímáni do řad válečníků, konají se rituální souboje a nakonec se všichni přítomní zapojují do her, v nichž nechybí síla, rychlost, ani bystrost. Za obřadní stravu se považuje nejčastěji maso, a to hovězí, vepřové, skopové, kuřecí či zvěřina. Dále se během hostiny podává hrachová kaše, pirohy a žitný chléb ze zrna nové úrody, pokud již stihlo dozrát. Pije se medovina, pivo a kvas, tak jako vlastně při všech obřadech a svátcích. První přípitek směřuje vždy k bohům a předkům, obsah číše se stává úlitbou. Perunův svatostánek se dle pravidla nachází na vyvýšeném místě, kopci nebo hoře. Idol Perunův je zhotoven buď z kamene, nebo vyřezán z dubového, popř. jilmového dřeva, tabu je za každé okolnosti dřevo osiky. Výše idolu vždy převyšuje i toho nejurostlejšího muže, jehož paže jsou vysoce zdviženy k nebesům. Dívat se vyobrazení božstva do tváře totiž člověku nepřísluší. Před idolem se nachází kamenný oltář (označovaný jako „alatyrnyj kameň“), nebo dubová kláda. Někdy mohou být kmeny rozloženy kolem idolu i čtyři, a to ze všech světových stran. Posvátný oheň hoří před idolem, jindy se zapalují ohně opět čtyři. Celé obřadní místo bývá obehnáno plotem z kůlů, popř. náspem, kolem nějž rovněž hoří očistné ohně v počtu šesti či sedmi. Před vchodem na obřadiště je vztyčena tzv. „ohnivá brána“ ze dvou vertikálně stojících sloupů s horizontálně kladeným překladem, který je ovázán smolnou koudelí a snížen, aby se všichni procházející museli poklonit Matce Zemi a Ohni Svarožiči a nakonec se opět vzpřímili ke slunci s provoláním slávy Perunovi.[75]

Pravoslavná církev si 20. července (2. 8. dle církevního kalendáře) připomíná den svatého proroka Eliáše, kterého však ruský rolník znal především jako sv. Ilju. Na základě popisů tohoto světce prostým lidem devatenáctého století se zdá, že sv. Eliáš po christianizaci Rusi převzal úlohu hromovládného Peruna. K jeho svátku, který byl považován za předěl léta a podzimu, se vesničané připravovali mnohdy i celý týden dopředu. Pekly se obrovské pirohy a chléb z první mouky nové úrody, lisoval se tvaroh a vařilo obřadní pivo. Charakteristickou součástí oslav Eliášova dne byla tzv. „bratčina“, čili kolektivní hostina uspořádaná pro celou obec a mnohdy spojená s porážkou mladého býka, popř. berana či telete. Zvíře bylo zabíjeno obřadním způsobem a vždy až po svém posvěcení v místním kostele. Krví zvířete si potírali oči a čelo, dětem tváře.[76] 

            32. Medový spas je prvním ze tří „Spasů“, čili oslav nové úrody. Jde o poděkování včelám, které od tohoto dne dle lidových pranostik přestávají sbírat pyl, včelaři začínají stáčet med.[77]

V devatenáctém století na ruských vesnicích oslavovali „Medový Spas“ 1. srpna, tj. 14. 8. dle církevního kalendáře. V pravoslaví jde o první den půstu do Zesnutí přesvaté Bohorodice.[78]

            33. Jablečný spas je druhým z oslav nové úrody v pořadí. Volchvové Velesova kruhu tohoto dne blahosloví plody jabloní, které jsou od tohoto dne vhodné k přípravě moučníků a jiných pokrmů.[79]

Pravoslavná církev si 6. srpna (19. 8. dle církevního kalendáře) připomíná svátek Proměnění Páně. V ruském lidovém prostředí se tradovalo, že jde o počátek podzimního ochlazení. Šlo rovněž o začátek sklizně jablek, která bylo až do tohoto svátku zapovězeno jíst.[80]

34. Větrogon – Letní Stribogův den je zasvěcen bujným větrům, vnukům Stribogovým, které přináší první zvěsti o blížícím se podzimu.[81]

V pravoslavném kalendáři na 8. srpna (21. 8. dle církevního kalendáře) připadá svátek svatého Myrona Krétského, divotvorce, kterému ruský národ přezdíval „Miron Větrogon“. Pranostiky tohoto dne hovoří o větrech přinášejících podzim.[82]

            35. Ladino polétí čili „mladé babí léto“ je několik po sobě jdoucích srpnových dní (15. – 28. 8.) zasvěcených bohyni Ladě. Jde o jedny z posledních skutečně teplých letních dnů.[83]

V ruském lidovém prostředí tzv. mladé babí léto připadá na období mezi svátky Zesnutím Přesvaté Bohorodice (15. 8.) a Stětím hlavy Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně Jana (29. 8.), přičemž od „Golovoseka“ již začíná babí léto staré.[84]

36. Dožínky (Spožinky) jsou svátkem ukončujícím žně. Za úrodu se děkuje Dažbogovi s Mokoší. Mokoš je přitom chápána jakožto Matka úrody a jsou jí v tento den přinášeny obětiny, na poli se z posledních klasů zaplétá „brada“ Velesovi.[85]

Pravoslavní křesťané si 15. srpna (28. 8. dle církevního kalendáře) připomínají Zesnutí Přesvaté Bohorodice (rusky „Uspjenie“). Na ruské vsi se tohoto dne slavily dožínky a počátky podzimních dní. Když skončila žatva, poslední stojící snop v poli převázali ozdobnou pentlí a požehnali mu. Zvyk nesl název „zavazování brady“. Snop poté mlčky podžínali a za zpěvu odnášeli na usedlost, kde jej kladli do svatého koutu pod ikony. V některých částech Ruska se dožínky slavily až na „Chlebný spas“.[86] 

            37. Chlebný (také ořechový, plátěný, vodní) spas je poslední třetí oslavou nové úrody. Je to svátek Veliké Matky Mokoše, Paní vod, které by měly ženy přinášet ke studnám drobné obětiny skládající se z lněného plátna a příze.[87]

Pravoslavná církev si 16. srpna (29. 8. dle církevního kalendáře) připomíná svátek Přenesení obrazu Páně. Na vsích se ovšem slavil třetí, tzv. „Chlebný spas“. Říkalo se, že dozrávají ořechy, pekly se pirohy z nové mouky, v některých městech probíhaly jarmarky, kde se prodávalo především plátno.[88]

38. Lešího svátek je zasvěcen pánu lesů lešímu, kterému by měly být přineseny drobné obětiny.[89]

V pravoslavném prostřední na den 22. srpna (4. 9. dle církevního kalendáře) připadá svátek mučedníka Agathonika. Toho ruský rolník devatenáctého století znal pod přezdívkou „Agafon Ogumennik“. V předvečer tohoto svátku prý na strniště vycházeli lešijové, dováděli a rozhazovali kolem sebe snopy.[90]

            39. Mokošino polétí čili „staré babí léto“ označuje několik po sobě jdoucích dní (1. – 7. září) zasvěcených bohyni Mokoši – Prarodičce. Jsou to poslední teplé dny celého roku.[91]

Pravoslavná církev slaví 1. září (14. 9. dle církevního kalendáře) začátek nového církevního roku a také svátek ctihodného Simeona Sloupníka, kterému však v ruské národní tradici přezdívali „Semjon Letoprovodce“. Říká se, že tzv. „staré babí léto“ začíná právě 1. září a končí v den svátku Narození Přesvaté Bohorodice (8. 9.).[92]

40. Den Roda a Rožanic – Oseniny je svátek rodu a rodiny, sklizně úrody a domácího krbu. Nastává čas bilancovat a zároveň přivítat podzim, uctít dobrotivou bohyni Mokoš, v tomto případě označovanou za Matku podzimu. Jazyčníci z občiny Rodoljubje přináší obětiny Rodu vševládnému (Všebohovi) a Rodu nebeskému (předkům). Nikdo se nezdráhá potěšit také Rod pozemský, tedy podarovat všechny žijící příbuzné držící se zákonů Právu. Dle slov volchva Veleslava pro tento den platí: „Bohu Rodu věčná sláva a nám chvála za naše činy“.[93]

Pravoslavná církev si 8. září (21. 9. dle církevního kalendáře) připomíná Narození Přesvaté Bohorodice. Ruští rolníci tento svátek ovšem znali především jako „Oseniny“ – den spojený s počátky podzimu a oslavami úrody, které probíhaly vždy poblíž vody. Z rána ženy odcházely ke břehům, aby přivítaly matičku „Oseninu“ ovesným chlebem. Zbytek dne byl ve znamení rodinných návštěv.[94]

41. Zmejnik čili Podzimní hadí svátky jsou zasvěceny bohu Velesovi, konkrétně připomínce jeho svatby s čarokrásnou Marou.[95]

Pravoslavní křesťané 14. září (27. 9. dle církevního kalendáře) oslavují Povýšení svatého kříže Páně. V přírodě začínají přípravy na zimu, a toho si v minulosti všímal také ruský zemědělec. Zkazky vypráví o svatbě Hadího krále, na níž se slézají jeho poddaní. Platily zákazy chodit po lesích, kde se kromě zazimujících se hadů naposledy proháněli lešijové, kteří se nato s lomozem propadali pod zem, kde zůstali až do jara. Na vsích prováděli také symbolické pohřby much, jejichž původní magicko-ochranný význam přežil ve folkloru devatenáctého století alespoň v zábavné formě.[96]

42. Listoboj – Podzimní Stribogův den (20. 9.) je ve znamení střídavého počasí. Studené větry, vnuci Stribogovi, přináší podzimní chlad, který se však ještě střídá s posledními teplými dny roku.[97]

Pravoslavná církev si 20. září (3. 10. dle církevního kalendáře) připomíná svátek velikého mučedníka Eustatije Plakidy, kterého v ruském lidovém prostředí znali jako „Astafije Listoboje“. Pranostiky tohoto dne se točily kolem chladných větrů přinášejících podzimní počasí. Říkalo se, že na Astafije zalézají do svých podvodních domovů vodníci, kde měli odpočívat až do jara. Mlynáři jim na rozloučenou přinášeli drobné obětiny.[98]

43. Tauseň (Radogošč) patří ke čtyřem největším a přelomovým svátkům obřadního roku a váže se k podzimní rovnodennosti. Jde v prvé řadě o poděkování za úrodu. Na Tauseň se uzavírá Svarga, kam z Jávu odchází světlí bohové, aby zde přebývali a odpočívali až do nadcházejícího jara. Jejich moc však dle slov volchva Veleslava zůstává v srdcích dobrých lidí řídících se zákonem Právu.

Samotný obřad se skládá z několika ústředních dějství:

1) přinesení obětin Všebohu Rodovi a Rožanicím,

2) uctění Velesa ozdobeným obilným snopem stojícím v jizbě,

3) uctění Mokoše během obřadních obchůzek polí, které jsou prováděny po směru pohybu slunce; zde je Matce Zemi předložen také obřadní korovaj (koláč),

4) mystérium zobrazující přechod světlých bohů do světa Právu přes Kalinový most[99] a vyprovázení předků do ráje: do hořících plamenů je vhozen ze slámy vyrobený ptáček ozdobený peřím táhnoucích ptáků, 

5) zábavné představení, tzv. „skomoroščina“ čili taškařice, označovaná jako „pohřeb mouchy“, kdy je lapená muška se smíchem ukládána do rakvičky vydlabané z mrkve a za pláče přihlížejících dívek pohřbívána,

6) bratčina, čili přípitek k uctění předků, kdy je číše předávána v kruhu všem zúčastněným,

7) věštba budoucí úrody, během níž se žrec či stařešina schovává za pokrmy vyskládanými na stole „do hůrky“, přičemž se všech přítomných ptá, zda-li jej vidí; pokud uslyší zápornou odpověď, znamená to bohatou úrodu v příštím roce; jestli je však viděn, žrec žehná přítomným těmito slovy: „Tak ať vám Bohové dopřejí, abyste mne příštího roku neviděli!“,[100]

8) následuje obřadní hostina, při níž se sní všechny pokrmy z „hůrky“, mezi nimiž nikdy nesmí chybět jablka, ořechy a med,

10) písně, hry, a tance, do nichž se zapojuje především mládež,

11) večer dobrovolníci chodí po řeřavých uhlících, aby jejich těla na zimu nashromáždila sílu božského ohně. Tento extatický úkon osvětluje volchv Veleslav takto: „Člověku ku prospěchu a bohům ku slávě“.[101]

Pravoslavní věřící si 24. září  (7. 10. dle církevního kalendáře) připomínají svátek sv. prvomučednice Thekly, kterou ovšem ruský lid znal jako „Fjoklu Zarevnicu“, což odvozujeme od hořící suché trávy a zbytků slámy, které zemědělci žďářili na polích kolem vesnic. Ve stodolách započalo mlácení obilí.[102] 

44. První čili Malý podzimní Svarogův den (Pokrov) je svátkem, kdy nebeský kovář Svarog pokrývá zemi spadaným listím a vyzdvihuje světlé bohy do Svargy, tedy na nebesa. Na zemi mezitím končí podzim, tančí se poslední chorovody a začíná období dlouhých zimních večerů.[103]

Ruská pravoslavná církev 1. října (14. 10. dle církevního kalendáře) oslavuje Záštitu přesvaté Bohorodice, zkráceně „Pokrov“. Na ruském venkově se tento svátek v podstatě kryl s koncem zemědělského roku. Z polí se sklidily poslední plodiny a práce se přesunula do jizby. Objevuje se první sníh, a tak je „Pokrov“ považován také za počátky zimy. V bývalé Tambovské gubernii např. doma poprvé roztopili pec, napekly se sváteční palačinky, přičemž tou první „zapékaly rohy“, aby z domů neucházelo teplo. Svátek byl rovněž ve znamení svateb.[104]  

            45. V den Vyprovázení Lešího se volchvové Velesova kruhu loučí s tímto lesním vladykou a přináší mu drobné dary za veškeré plody, které jim během léta štědře poskytoval.[105]

Na 4. října (17. 10. dle církevního kalendáře) připadá svátek sv. mučedníka Jerothea Athénského. V lidovém prostředí se tradovalo, že jde o vůbec poslední den, kdy je v šeru lesa možno zahlédnout lešího. Za humna toho dne proto raději nikdo nevycházel.[106]

46. Podzimní Dědy – Návský týden (21. – 27. října) je řada posvátných dnů předcházejících podzimnímu Mokošinu svátku, týden vzpomínek na zesnulé, období tryzny a dalších obřadů zasvěcených předkům. Rodnověrci by se měli dostatečně uctivě rozloučit s dušemi předků odlétajícími do ráje, kde zůstanou až do jara.[107]

Na sobotu před svátkem velikého mučedníka Dimitrije Soluňského (26. října/8. 11. dle církevního kalendáře) připadá v pravoslavném prostředí tzv. Dmitrijevská sobota, součást Dmitrijevského týdne, zasvěceného v prvé řadě vzpomínkám na zesnulé rodiče. Na jejich hroby pozůstalí přinášeli drobné dary a slavnostní nádech měla také domácí sobotní tryzna. K večeři hospodář zval duše předků, pro které přes noc ponechávali na připraveném talíři část pokrmů. Podzimní dny, spojené s prokazováním úcty zesnulým mají, zjevně dávné kořeny. Z historického hlediska však Dmitrijevský týden vděčí svému datu především velkoknížeti Dmitrijovi Donskému, který nařídil tyto dny držet tryzny za mrtvé vojíny padlé na Kulikově poli.[108]

47. Na podzimní Mokošin den se Matička syrá Země a Paní vod, ukládá k zimnímu spánku. Bohyni se s díky na rtech přinášejí vybrané obětiny a prosí se za odpuštění všeho, čímž byla v uplynulém roce rozhněvána. Mokoš je nebeskou přadlenou, vládkyní nad lidským osudem, ochránkyní posvátné nitě života všeho a všech, kteří jsou na tomto světě. Mokošiny kněžky čili „žricy“, obvykle v počtu tří, po setmění rozčesávají „koudel osudu“, rozpřádají zašmodrchané nitě a pomocí nich věští budoucnost. Do poháru se „zaříkanou“ vodou vloží destičky, karetky s nitěmi, a pozorují, jakým způsobem nitky ve vodě slehly.[109]

Pravoslavní křesťané si 28. října (10. 11. dle církevního kalendáře) připomínají svátek veliké mučednice Paraskevy přezdívané „Pátek čili Pjatnica“. Sv. Paraskeva převzala některé z funkcí ústřední ženské bohyně slovanského panteonu – Mokoš. Tato světice byla známá jako patronka země, vody a vláhy, ale byla rovněž ochránkyní manželství, mateřství a ženských prací, zejména předení a tkaní. V tento den se dodržovaly určité pracovní zákazy a přes noc jí na stole ženy ponechávaly chléb se solí, med a kaši.[110]   

48. Velesova (Marinina) noc je čarovnou nocí z 31. října na 1. listopadu, kdy Běloboh s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou Černoboha a návské brány jsou až do prvního kohoutího zakokrhání dokořán rozevřeny. Je to čas vhodný k čarování a věštbám.[111]

49. Druhý čili Velký podzimní Svarogův den (Svarožky) jsou řadou posvátných listopadových dní (1. – 7. 11.) zasvěcených Svarogovi, nebeskému kováři a otci všech světlých bohů – Svarožičů. Nadchází čas uzavřít Svargu, země se připravuje na dlouhé zimní období a Svarog jí pokrývá ledovým příkrovem.[112]

V pravoslavném kalendáři je 1. listopad (14. 11. dle církevního kalendáře) zasvěcen svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi. V ruském lidovém prostředí však tento den vešel ve známost jako „Kuzminky“ – podzimní vzpomínky na zesnulé, které probíhaly vždy v sobotu předcházející tomuto svátku. „Kuzminky“ stály na prahu dvou ročních období a ruský rolník je vnímal jako poslední den podzimu a počátek zimy. Světci Kosma a Damián vystupovali jako ochránci domácího krbu a patroni kovářů. Lidé je považovali za bratry – božské kováře a drakobijce, tvůrce prvního železného pluhu. Velmi často se slévají do jedné osobnosti „Kuzmy-Demjana“, což např. B. A. Rybakov považoval za pozůstatky kultu jediného božstva – nebeského kováře a pokořitele prvotního chaosu Svaroga.[113] Ke Kuzminkám typově náleží také svátek Sboru archanděla Michaela a dalších nebeských mocností beztělesných. (8. 11/21. 11. dle církevního kalendáře), k němuž se rovněž vázaly vzpomínky na zesnulé. V Polesí se ve čtvrtek, pátek či sobotu před svátkem sv. Michaela držely tzv. „Michajlovské dědy“, připravovala se obřadní kaše a kysel. Vzpomínkové obyčeje probíhaly počátkem listopadu takřka po celé Evropě. Staří Keltové např. slavili v předvečer 1. listopadu Samain – mezník léta a zimy, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zemřelých se na čas vrací ke svým živým příbuzným. Za paralelu těchto podzimních vzpomínkových slavností považuje volchv Veleslav také ruské Kuzminky, Dmitrijevskou sobotu či Michajlovské dědy (viz bod 48: Velesova noc).[114]

50. Svátek Mary (9. 11.) se nese ve znamení příchodu Mareny – Zimy.[115]

Pravoslavná církev si 9. listopadu (22. 11. dle církevního kalendáře) připomíná svátek ctihodné Matróny Cařihradské, která byla v národním prostředí známá spíše jako „Matrjona Zimnjaja“, jelikož tohoto dne přicházela skutečná zima. Nejpozději se však zima ujala vlády na svátek Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice (21. 11./4. 12. dle církevního kalendáře). Projížděla se v bílém kožíšku na saních a svým ledovým dechem malovala divotvorné obrazce na okenicích stavení. [116] 

            51. Vítání Velesa-Mráze (Zimní Velesův svátek) je svátkem, kdy volchvové Velesova kruhu vítají svého patrona Velesa v jeho zimní podobě Dědy Mráze. Setkávají se při společných hostinách – „bratčinách“ a vzdávají Velesovi chválu.[117]

Svátek svatého Mikuláše, archiepiskopa Myr Licejských a divotvorce připadá na 6. prosince (19. 12. dle pravoslavného církevního kalendáře). Ruský lid si „Nikolu Zimního“ představoval jako hodného stařečka s šedým vousem obcházejícího zemí a zahánějícího veškeré temné síly, které by mohly člověku během nejdelších nocí v roce uškodit. Na jeho počest se celý týden slavila tzv. „Nikoľščina“ - svátek starců, prvorozených synů a vůbec všech nejváženějších obyvatel obce. K hlavám rodin se sjížděli na svátky jejich příbuzní, a přestože vrcholilo období „Filipovského půstu“, v žádné z domácností nechybělo vařené pivo, med a pirohy.[118]  

52. Koročun (Kračún) je nejkratším dnem celého roku, kdy za třeskutých mrazů Kostěj čili „Koščnyj Bog“ ukončí život skomírajícího slunce a tím i celý roční koloběh. Hned na druhý den se však sluneční božstvo opětovně zrodí a věčné Kolo Svarogovo se začíná točit  znovu kupředu. Svátek se slaví buď v předvečer zimního slunovratu, nebo Koljady (viz bod 1: Koljada).[119]

Předvečer svátku narození Ježíše Krista, rusky „Sočeľnik rožděstvěnskij“, je v českém prostředí známý jako Štědrý večer připadající na 24. prosince (6. 1. dle církevního kalendáře). Jde o jeden z nejsvátečnějších, nejtajemnějších a zároveň nejkratších zimních dnů. Ještě před setměním hospodyně přichystala slavnostní stůl, na němž nechyběl česnek, sláma, červená jablka a ořechy. Večeře mohla začít poté, co se na nebi objevila první hvězda. Nejdříve vzal hospodář hrnec s kaší a třikrát s ním obešel jizbu. Než se s ním vrátil ke stolu, rozevřel do široka dveře a několik lžic vyhodil na dvůr, přičemž prosil mráz, aby z jara neškodil polím. Co od večeře zůstalo, nechávali symbolicky na stole pro „chudé pocestné“. Večer přál věštbám a čarování, otevíraly se brány podsvětí a světem poletovaly duše předků i démonické bytosti. K důležitým rodinným obřadům patřilo v některých částech země symbolické schovávání za pirohy. Mezi východními Slovany sice nemáme doložený obřad pálení badnjaka, redukcí tohoto rituálu je však zřejmě ukrajinský obřad „kolodka“ a především přinášení polen hospodářem do domu na svátek Narození Páně v Bělorusku. Na Sočeľnik se poprvé také koledovalo.[120]

Volchvové Velesova kruhu rovněž rozpracovali ideologickou rovinu tzv. časových údělů vlády přidělených jednotlivým božstvům v kalendáři čili Malém Svarogově kole:

1. měsíc leden (sečen): úděl Koljady Svarožiče
2. měsíc únor (ljuteň): úděl Velesův
3. měsíc březen (běrezozol): úděl Lelji (Dívky – Vesny)
4. měsíc duben (cvjeteň): úděl Ogněboga Svarožiče
5. měsíc květen (traveň): úděl Veliké Matky Mokoše a Světlé Živy
6. měsíc červen (kreseň): úděl Jarily a Kostromy
7. měsíc červenec (lipeň): úděl Kupaly Svarožiče
8. měsíc srpen (serpeň): úděl Dažbogův
9. měsíc září (vereseň): úděl Roda a Rožanic
10. měsíc říjen (listopad): úděl Svjatovita a Velesa
11. měsíc listopad (grudeň): úděl Veliké Matky Mokoše a Temné Mary
12. měsíc prosinec (stužeň): úděl Koročuna – Kostěje („Koščnogo Boga“)

Úděl Roda je celý rok se svým nezvratným koloběhem, jelikož všudypřítomný Všebůh Rod je neměnným středobodem běžícího času, původce veškerého pořádku v nekonečném vesmíru. V každém měsíci se Všebůh Rod projevuje v podobě některého z výše uváděných božstev. Dvanáct měsíců zemských je zase paralelou dvanácti znamení zvěrokruhu, nebeských souhvězdí.

Volchv Veleslav dále rozlišuje čtyři božské úděly související se čtyřmi ročními obdobími, čtyřmi částmi dne, čtyřmi světovými stranami a čtyřmi živly:

1. úděl Kostějův a Mary-Moreny: zima – noc – sever – země
2. úděl Jarilův a Ljelji: jaro – ráno – východ – voda
3. úděl Dažboga Svarožiče a Lady: léto – den – jih – oheň
4. úděl Velesův a Mokošin: podzim – večer – západ – vzduch 

Veleslav zároveň pociťuje přítomnost protikladů, dualismus vesmíru i životního koloběhu, který je zdá se pro současné rodnověří nedílnou součástí věroučného systému:

1. Kupala (léto): 24. června x Koljada (zima): 25. prosince
2. Perun: 20. července x Veles: 11. února
3. Maslenica-Komojedica (jaro): 25. března x Tauseň-Radogošč (podzim): 24. září
4. Jarní Dědy (Návský týden před jarním svátkem Mokoše): 9. května x Podzimní Dědy (Návský týden před podzimním svátkem Mokoše): 28. října[121]

Tolik k obřadnímu kalendáři sestavenému volchvem Veleslavem. Mezi nejčastější prameny, z nichž vychází někteří z čelních představitelů a ideologů ruského rodnověří, Veleslava nevyjímaje, patří zejména práce A. F. Nekrylovové Круглый год (1989), monumentální pětisvazkové encyklopedické dílo Славянские древности (1995–2012) a opětovně Язычесвто древних славян (1981) a Язычество древней Руси (1987), v nichž se B. A. Rybakov mimo jiné pokouší objasnit i původ těch nejdůležitějších výročních obyčejů východoslovanských národů. Na příkladu občin volně sdružených do Velesova kruhu jsme si představili výroční obřadní kalendář, který dnes s určitými obměnami používají prakticky všechny významnější ruské rodnověrské občiny a seskupení. Společně s volchvem Veleslavem se na jeho sestavení podílel nemalou měrou také volchv Bogumil Murin, který stál společně s dalšími členy obninské občiny Triglav také u zrodu novodobého obřadního repertoáru Kalužské slovanské občiny, tedy potažmo i celého Svazu slovanských občin. V počátcích ale repertoár rodnověrské obřadnosti vznikal odděleně, o čemž si však detailněji povíme až v následujících oddílech VI. kapitoly.[122]

---

[1] Obřadní verš sepsaný volchvem Veleslavem z moskevské občiny Rodoljubje výstižně osvětluje vztah většiny rodnověrců k „přesvatému božskému kolu Svaroga“, které se nikdy nepřestává točit kupředu. Srovnej s: čerkasov (2009c: 34).

[2] Srovnej s: čerkasov (2009c: 34).

[3] Jde o Vodokrjes, Hromnice, Velký Velesův den, Volání jara – Soroky, Jarilův jarní svátek, Jarní Dědy, Jarní Mokošin den, Mokrý Jarila a Trojan, Letní Svarogův den, Perunův den, Dožínky, Den Roda a Rožanic, Podzimní Dědy, Podzimní Mokošin den, Podzimní Svarogův den a Svátek Mary. Srovnej s: čerkasov (2009c: 66–67).

[4] Zpracováno na základě osobních rozhovorů a korespondence autora s volchvem Bogumilem Murinem (d. a. gasanovem) v letech 2011–2012.

[5] Církevní, tedy juliánský kalendář, se od toho gregoriánského liší o třináct dnů, tedy např. datum předvečera pravoslavných Vánoc připadá v běžném gregoriánském kalendáři ne na 24. prosince, ale až na 6. ledna. Srovnej s: nekrylova (1989: 5–16). 

[6] Jde o paralelu obřadu zaznamenaného Saxo Grammaticem mezi slovanskými obyvateli Rujány ve dvanáctém století, ale také rodinných obyčejů vánočního cyklu z devatenáctého století doložených prakticky u všech slovansky hovořících národů. Srovnej s: rybakov (1981: 260), třeštík (2003: 7–13).

[7] Srovnej s: čerkasov (2009c: 35–36).

[8] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 616–623 a 604–628)); afanasjev 3 (1869 (1995: 356–372)); zíbrt (1910 (2006: 481)); nekrylova (1989: 61–65 a 414–435); ljutin–bondarenko (1993: 7); kabakova, g. i: Коляда. In: tolstoj 2 (1999: 568–570); vinogradova, l. n. – plotnikova, a. a.: Рождество. In: tolstoj 4 (2009: 454–460); večerková – frolcová (2010).

[9] Srovnej s: čerkasov (2009c: 36–37).

[10] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 604–639)); afanasjev 3 (1869 (1995: 356–372)); nekrylova (1989: 66–81 a 413–435); ljutin–bondarenko (1993: 7–9); vinogradova, l. n. – plotnikova, a. a.: Святки. In: tolstoj 4 (2009: 584–589); večerková – frolcová (2010: 381).     

[11] Srovnej s: čerkasov (2009c: 37).

[12] Srovnej s: nekrylova (1989: 81–83); ljutin–bondarenko (1993: 9); vinogradova, l. n. – plotnikova, a. a.: Крещение (Богоявление). In: tolstoj 2 (1999: 667–672); langhammerová (2004: 78); večerková – frolcová (2010: 111–115).

[13] Srovnej s: čerkasov (2009c: 37–38).

[14] Srovnej s: rešetnikov (2007: 482–483); čerkasov (2009c: 78–80).

[15] Srovnej s: čerkasov (2009c: 38). Domovoj je v ruském lidovém prostředí považován za ochránce domu, ztělesnění významného rodového předka – odtud „děduška domovoj“. Takovýto domácí skřítek žije v každém domě, nejčastěji pod pecí, ale i v lázni nebo sušárně. Představovali si jej obvykle jako malého mužíčka porostlého srstí a chmýřím, dokonce i jeho dlaně s chodidly byly chlupaté. Po jeho nožkách lze v zimě na dvorku zahlédnout stopy ve sněhu, chlupatými ručkami zase hladí spící, kteří jej mohou slyšet, pokud nespí příliš tvrdým spánkem. Uvidět jej lze zejména brzy ráno v zadním rohu chléva. Srovnej s: máchal (1907: 35–44); zelenin (1927 (1991: 412–414)).

[16] Srovnej s: nekrylova (1989: 95–100).

[17] Srovnej s: čerkasov (2009c: 38–39).

[18] Srovnej s: afanasjev 3 (1869 (1995: 374)); nekrylova (1989: 100–101); ljutin–bondarenko (1993: 17); agapkina, t. a.: Сретение. In: tolstoj 5 (2012: 153–155).    

[19] Srovnej s: čerkasov (2009c: 39).

[20] Srovnej s.: korinfskij (1901: 147–148); nekrylova (1991: 101–102).

[21] Srovnej s: čerkasov (2009c: 39–40).

[22] Srovnej s: nekrylova (1989: 103–107); agapkina, t. a. – valencova, m. m. – plotnikova, a. a.: Февраль.  In: tolstoj 5 (2012: 396–398). 

[23] Srovnej s: čerkasov (2009c: 40–41).

[24] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 555–556)); nekrylova (1989: 107); ljutin–bondarenko (1993: 18–19); tolstoj, n. i.: Власий. In: tolstoj 1 (1995: 383–384).

[25] Srovnej s: čerkasov (2009c: 41).

[26] Kikimoru si lid představoval buď jako maličkou a ošklivou stařenu, nebo naopak jako mladou dívku s dlouhými vlasy, bílou pletí a černýma žhnoucíma očima. Vystupuje většinou jako žena domového, jindy lešije. Kikimora sídlila v každé domácnosti, a to ve sklepě, pod pecí nebo v lázni a pokud se k ní lidé nechovali dostatečně uctivě, v hospodářství škodila. Srovnej s: levkievskaja, e. e: Кикимора. In: tolstoj 2 (1999: 494–496).

[27] Srovnej s: nekrylova (1989: 119–120).

[28] Srovnej s: čerkasov (2009c: 41–42). Informace o formě obětin pochází z osobního rozhovoru autora s d. a. gasanovem (27. 8. 2011, Znojmo).

[29] Srovnej s: nekrylova (1989: 120–121); ljutin–bondarenko (1993: 21).

[30] Rodnověří odmítá pojem hřích. To co není správné je označováno termínem křivda a křivd vůči sobě, druhým i přírodě by se měl člověk samozřejmě vyvarovat. Jinak přestává dbát zákonů Právu (pravdy) a za své činy může nést logicky i odpovídající následky. Srovnej s: prokofjev (2006: 155–207); čerkasov (2009c: 42).

[31] Srovnej s: ivanov, v. v. – toporov, v. n.: Кащей Бессмертный. In: tokarev 1 (1987: 629); bělova, o. v.: Касьян. In: tolstoj 2 (1999: 475–477).

[32] Srovnej s: čerkasov (2009c: 42).

[33] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 504–507 a 550–551)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 134–137); ljutin–bondarenko (1993: 24–25).

[34] Maslenicu/Komojedicu se dnem jarní rovnodennosti ztotožnil také B. A. Rybakov, s jehož přesvědčením se obvykle shodují i čelní představitelé rodnověrského hnutí, mezi nimi také citovaný Veleslav. Srovnej s: rybakov (1988: 483–486). Volchv Bogumil Murin Maslenicu rovněž považuje za počátek nového roku, který se sice rodí na Koljadu, do světa Jávu však přichází až v den jarní rovnodennosti. Srovnej s: korespondence autora s d. a. gasanovem (březen 2011).

[35] V pravoslavném prostředí si 25. března (7. 4. dle církevního kalendáře) připomínají Zvěstování Přesvaté Bohorodice (rusky „Blagověščenije“). Dle pranostik se tohoto dne medvědi probouzí po dlouhém zimním spánku. Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 551)); nekrylova (1989: 143–145); ljutin–bondarenko (1993: 29–30); tolstoj, n. i. – tolstaja, s. m.: Благовещение. In: tolstoj 1 (1995: 182–188).

[36] Srovnej s: čerkasov (2009c: 42–44).

[37] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007, s. 692–703)); rybakov (1987: 483–486); agapkina, t. a.: Масленица. In: tolstoj 3 (2004: 194–199).

[38] Srovnej s: čerkasov (2009c: 44).

[39] Srovnej s: agapkina, t. a. –  plotnikova, a. a. – valencova, m. m.: Март. In: tolstoj 3 (2004: 188).

[40] Srovnej s: čerkasov (2009c: 44–45).

[41] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 552)); nekrylova (1989: 149–150); ljutin–bondarenko (1993: 32); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116–117).

[42] Srovnej s: čerkasov (2009c: 45).

[43] Srovnej s: nekrylova (1989: 154–155); ljutin–bondarenko (1993: 32–33); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116).

[44] Tento svátek však již Veleslav do nového vydání své publikace věnované kalendářním obyčejům z roku 2009 nevčlenil. Srovnej s: jarisvjet: Славянские праздники. Dostupné z: <http://www.velesovkrug.ru/obnovleniya-na-sayte/slavyanskie-prazdniki.html/>.

[45] Srovnej s: nekrylova (1989: 27–28); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116).

[46] Srovnej s: čerkasov (2009c: 45–46).

[47] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 552)); nekrylova (1989: 159–160); ljutin–bondarenko (1993: 34–36); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116–117). 

[48] Srovnej s: čerkasov (2009c: 46).

[49] Srovnej s: afanasjev 3 (1869 (1995: 354)); váňa (1990: 217); agapkina, t. a.: Апрель. In: tolstoj 1 (1995: 116–117); gadlo (1998: 230–232); talančuk (2007: 421).

[50] Srovnej s: čerkasov (2009c: 46–47).

[51] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 552–555)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); rybakov (1981: 420 a 1987: 444); ivanov, v. v. – toporov, v. n.: Ярила. In: tokarev 1 (1988: 686–687); nekrylova (1989: 168–176); ljutin–bondarenko (1993: 36–37).

[52] Srovnej s: čerkasov (2009c: 47).

[53] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 601–603)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); frazer (1890 (1977: 131–145 a 307–312)); zíbrt (1910 (2006: 322–353)); rybakov (1987: 667–674); langhammerová (2004: 112–114); frolec–pavelčík–zemek (1990: 19–79).

[54] Srovnej s: čerkasov (2009c: 47–48).

[55] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 507–513 a 567–575)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); václavík (1959: 205–250); rybakov (1987: 667–674); nekrylova (1989: 459–469); agapkina, t. a.: Пасха. In: tolstoj 3 (2004: 641–646); agapkina, t. a.: Радуница. In: tolstoj 4 (2009: 389–391).

[56] Srovnej s: čerkasov (2009c: 48–49).

[57] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 557)); aničkov (1892: 1–55); nekrylova (1989: 190–195); ljutin–bondarenko (1993: 40); agapkina, t. a.: Никола Вешний. In: tolstoj 3 (2004: 394–396).  

[58] Tento svátek však již Veleslav do nového vydání své publikace věnované kalendářním obyčejům z roku 2009 nevčlenil (viz. Velesova noc). Srovnej s: jarisvjet: Славянские праздники. Dostupné z:

<http://www.velesovkrug.ru/obnovleniya-na-sayte/slavyanskie-prazdniki.html/>.

[59] Srovnej s: nekrylova (1989: 199–202); ljutin–bondarenko (1993: 41); agapkina, t. a. – valencova, m. m. –  plotnikova, a. a.: Май. In: tolstoj 3 (2004: 168).

[60] Srovnej s: čerkasov (2009c: 49–50).

[61] Jan Máchal rusalky popisuje jako hezké bledé dívky, z jejichž průzračného obličeje září sivé, modré nebo černé oči. Mají rusé, zelené nebo černé vlasy rozpuštěné volně na zádech a spadající až po kolena. Postavu mají rusalky štíhlou a pružnou, odívají se do listoví nebo bílé košilky do pasu. Jelikož v období Semického týdne v národě vzpomínali zemřelé nepřirozenou smrtí, můžeme se domnívat, že i rusalky patřily k této skupině nešťastných duší navracejících se v jarní dny zpět na zemi. Srovnej s: máchal (1907: 75).

[62] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 516–518 a 576–591)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); zabylin (1880: 57–66); sacharov (1885: 180–182); máchal (1907: 163–167); nekrylova (1989: 470–481); agapkina, t. a. – kabakova, g. i.: Вознесение. In: tolstoj 1 (1995: 402–405); vinogradova, l. n.: Русалии. In: tolstoj 4 (2009: 494–495); agapkina, t. a.: Русальная неделя. In: tolstoj 4 (2009: 501–503); agapkina, t. a.: Семик. In: tolstoj 4 (2009: 612–614).

[63] Srovnej s: čerkasov (2009c: 50–51).

[64] Srovnej s: nekrylova (1989: 226–228); agapkina, t. a. – valencova, m. m. – plotnikova, a. a.: Май. In: tolstoj 3 (2004: 169–170).

[65] Srovnej s: čerkasov (2009c: 51).

[66] Srovnej s: těreščenko (1848 (2007: 516–518 a 592–599)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); agapkina, t. a.: Духов день. In: tolstoj 2 (1999: 157–158).

[67] Srovnej s: čerkasov (2009c: 52).

[68] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 519–529)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 243–258); ljutin–bondarenko (1993: 60–61); vinogradova, l. n. – tolstaja, s. m.: Иван Купала. In: tolstoj 2 (1999: 363–368).

[69] Srovnej s: čerkasov (2009c: 52–53).

[70] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 516–518 a 558)); vinogradova, l. n.: Крестить кукушку. In: tolstoj 2 (1999: 672–674); agapkina, t. a.: Петров день. In: tolstoj 4 (2009: 24–27); nekrylova (1989: 262–269); ljutin–bondarenko (1993: 62).

[71] Srovnej s: čerkasov (2009c: 53–54).

[72] Srovnej s: nekrylova (1989: 273).

[73] Srovnej s: čerkasov (2009c: 54).

[74] Srovnej s: nekrylova (1989: 285); levkievskaja, e. e. – tolstaja, s. m.: Параскева Пятница. In: tolstoj 3 (2004: 631–633).

[75] Chvalozpěv Perunovi vytvořený žrecem Stavrem (A. Žukovem) z občiny Rodoslavje v plném znění zní: „Златоусому Разверзателю Небесных Хлябей – Слава! Дарителю Благодатной Влаги – Слава! Колебателю Небесных Сводов – Слава! Водчему Небесных Полков – Слава! Могучему Воеводе Богов – Слава! Являющемуся в Грозовом Облачении – Слава! Суровому Возничему Грохочущей Колесницы – Слава! Беспощадному Повергателю нечисти – Слава! Обладателю Громовой Секиры – Слава! Володетелю Шестикресного Коловрата – Слава! Держателю Небесного Щита – Слава! Метателю Стрел-Молоний – Слава! Тому, Чья Дочь володеет Чашей с Посмертным Мёдом Богов – Слава! Отделяющему Правду от Кривды – Слава! Попирателю Лжи – Слава! Громо-Гласному Оборонителю Небесной Правды – Слава! Извечному Стражу Сварожьего Коло – Слава! Хранителю Дуба Всемирья – Слава! Тому, Чей Дух от веку присутствует в Боголесье Священных Дубрав – Слава! Тому, Кто принимает в Жертву Бычье Сердце – Слава! Извечному Свидетелю Священных Клятв – Слава! Облекающему Крепью и Мощью – Слава! Дарителю Воли к Преодолению – Слава! Отцу Побед – Слава!“ Srovnej s: žukov (2005: 34); čerkasov (2009c: 54–55).

[76] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 559–560)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 285–291); ljutin–bondarenko (1993: 68–69); agapkina, t. a.: Ильин день. In: tolstoj 2 (1999: 402–405); bělova, o. v.: Илья Св.. In: tolstoj 2 (1999: 405–407). 

[77] Srovnej s: čerkasov (2009c: 55).

[78] Srovnej s: nekrylova (1989: 299–302).

[79] Srovnej s: čerkasov (2009c: 55–56).

[80] Srovnej s: nekrylova (1989: 307–312).

[81] Srovnej s: čerkasov (2009c: 56).

[82] Srovnej s: nekrylova (1989: 312); ljutin–bondarenko (1993: 72–73); kabakova, g.. i. – tolstaja, s. m.: Август. In: tolstoj 1 (1995: 87–89).

[83] Srovnej s: čerkasov (2009c: 56).

[84] Srovnej s: nekrylova (1989: 314 a 332).

[85] Srovnej s: čerkasov (2009c: 56–57).

[86] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 532–541)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 314–318); ljutin–bondarenko (1993: 73–74); kabakova, g. i. – tolstaja, s. m.: Август. In: tolstoj 1 (1995: 87–89).

[87] Srovnej s: čerkasov (2009c: 57–58).

[88] Srovnej s: nekrylova (1989: 318–139).

[89] Srovnej s: čerkasov (2009c: 58).

[90] Srovnej s: nekrylova (1989: 326–329); kabakova, g. i. – tolstaja, s. m.: Август. In: tolstoj 1 (1995: 87–89).

[91] Srovnej s: čerkasov (2009c: 58).

[92] Srovnej s: nekrylova (1989: 334 a 347).

[93] V originále stoji: „Богу Роду вовек слава, а нам хвала поделам“. Srovnej s: čerkasov (2009c: 59).

[94] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 560–561)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 347–349); ljutin–bondarenko (1993: 79); agapkina, t. a. – valencova, m. m. – plotnikova, a. a.: Рождество Богородицы. In: tolstoj 4 (2009: 460–461).

[95] Srovnej s: čerkasov (2009c: 59–60).

[96] Srovnej s: nekrylova (1989: 352–354); ljutin–bondarenko (1993: 79); kabakova, g. i.: Воздвижение. In: tolstoj 1 (1995: 400–401).

[97] Srovnej s: čerkasov (2009c: 60).

[98] Srovnej s: nekrylova (1989: 362–363); ljutin–bondarenko (1993: 82); agapkina, t. a. – plotnikova, a. a. – valencova, m. m.: Сентябрь. In: tolstoj 1 (1995: 621–625).

[99] Kalinový most je mostem přes řeku Smorodinu v ruských národních pohádkách a bylinách, který spojuje svět živých a mrtvých. Jelikož Smorodina bývá zobrazována jako ohnivá řeka, od níž je most rozžhaven doběla, výraz „kalinový“ mnozí lingvisté odvozují od slova „kalit“. Václav Machek však poukazuje na historickou okolnost, kdy ruští vesničané používali mostíky na způsob dnešních pontonů vyrobené z větví kaliny při přechodu přes močály či menší vodní toky. Právě na Kalinově mostě probíhá v syžetech bylin lítá bitva mezi bohatýrem a drakem, dobrem a zlem. Tak např. v ruské národní pohádce Boj na Kalinově mostě. Srovnej s: machek (1927: 121–124).

[100] Srovnej s: rybakov (1981: 260), třeštík (2003: 7–13).

[101] Srovnej s: čerkasov (2009c: 60–61).

[102] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 560)); nekrylova (1989: 364–366); agapkina, t. a. – plotnikova, a. a. – valencova, m. m.: Сентябрь. In: tolstoj 1 (1995: 621–625).

[103] Srovnej s: čerkasov (2009c: 61–62).

[104] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 560–561)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); komorovský (1976: 93); nekrylova (1989: 368–373); ljutin–bondarenko (1993: 84–85); agapkina, t. a.: Покров. In: tolstoj 4 (2009: 127–128). 

[105] Srovnej s: čerkasov (2009c: 62).

[106] Srovnej s: nekrylova (1989: 376).

[107] Srovnej s: čerkasov (2009c: 62–63).

[108] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 372–373)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); máchal (1907: 28–30); nekrylova (1989: 391–393); ljutin–bondarenko (1993: 84–88); agapkina, t. a.: Дмитрия св. день. In: tolstoj 2 (1999: 93–94).

[109] Srovnej s: čerkasov (2009c: 63).

[110] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 561–562)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 393–394); ljutin–bondarenko (1993: 86); levkievskaja, e. e. – tolstaja, s. m.: Параскева Пятница. In: tolstoj 3 (2004: 631–633); tolstaja, s. m.: Пятница. In: tolstoj 4 (2009: 382–385).

[111] Srovnej s: čerkasov (2009c: 63).

[112] Srovnej s: čerkasov (2009c: 64–65).

[113] Srovnej s: rybakov (1981: 529–548).

[114] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 562–563)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 399–403 a 405–406); ljutin–bondarenko (1993: 88–90); vlčková (2002: 265–267); bělova, o. v.: Кузьма и Демьян. In: tolstoj 3 (2004: 22–24); valencova, m. m. – uzenjova, e. s.: Михаил св. In: tolstoj 3 (2004: 254–257).

[115] Srovnej s: čerkasov (2009c: 65).

[116] Srovnej s: afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); nekrylova (1989: 406–407); ljutin–bondarenko (1993: 91–93).

[117] Srovnej s: čerkasov (2009c: 66 a 69–73).

[118] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 557)); afanasjev 3 (1869 (1995: 323–380)); aničkov (1892: 1–55); nekrylova (1989: 44–46); ljutin–bondarenko (1993: 95). valencova, m. m. – uzenjova, e. s.: Никола Зимний. In: tolstoj 3 (2004: 396–398); bělova, o. v.: Николай. In: tolstoj 3 (2004: 398–401). 

[119] Srovnej s: čerkasov (2009c: 66).

[120] Srovnej s: těreščenko (1847–1848 (2007: 604–628)); afanasjev 3 (1869 (1995: 356–372)); nekrylova (1989: 58–61 a 414–435); ljutin–bondarenko (1993: 7); tolstoj, n. i.: Бадняк. In: tolstoj 1 (1995: 127–131); vinogradova, l. n. – plotnikova, a. a.: Рождество. In: tolstoj 4 (2009: 454–460); večerková – frolcová (2010: 197, 222, 235, 412).

[121] Srovnej s: žukov – čerkasov (2005); čerkasov (2009c: 67–68).

[122] Srovnej s: čerkasov (2009c: 1–94). Údaje dále vychází z rozhovorů a korespondence autora s d. a. gasanovem (2009–2012) a také z korespondence s g. p. jakutovským, n. n. speranským a v. v. lobačjovem (říjen a listopad 2012).  

zdroj:  MAČUDA, Jiří. Rodnověřské obřady a ruská lidová kultura

https://is.muni.cz/th/xwfjo/Disertacni_prace__Jiri_Macuda__zkevclfd.pdf

zpracování do Google kalendáře:
https://calendar.google.com/calendar?cid=c2xvdmFuc2t5a3J1aEBnbWFpbC5jb20

Mrváň

Pekly naše prababičky a babičky, je to pozapomenuté pečivo, které kdysi patřilo k nejoblíbenějším a nesmělo chybět při žádném obřadu od narození až do smrti. Mrváň se pekl z tuhého kynutého těsta, které se vyválelo do podlouhlé šišky a ta se svinula do kroužku o průměru asi 30 cm a trochu přimáčkla, aby se zploštila. Vnější okraje se kolem dokola hluboko nařezaly nožem. Při pečení se jizvy roztáhly a vzniklo husté vroubkování. Mrváně souvisely s obyčeji vážícími se k přivolávání jara a zajišťování budoucí úrody.

(zdroj: https://www.receptyonline.cz/gastro-pojem/mrvan/ )

Obřad úrody

Mrváň je názov koláča vyskytujúci sa v obciach v južnom páse západného a stredného Slovenska. Patrí k najstarším slovanským pomenovaniam koláčov. Na Slovensku sa piekol pri príležitosti vianočných a veľkonočných sviatkov, na svadbu, na kar i na žatvu. S mrváňom sa chodilo aj do polí orodovať za úrodu. Mával okrúhlu formu, plnú alebo s otvorom. Navrchu býval zdobený ozdobami z cesta, často s motívmi obilia, kvetín alebo vtáčikov

(zdroj: https://www.ludovakultura.sk/polozka-encyklopedie/mrvan/ )

Jak se peče mrváň: 

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10614805433-herbar/218544160150010/cast/663988/

Mrváň

Obetný svadobný koláč, ktorý sa na jarné sviatky a na svadbu kotúľal po poli, až kým sa nerozmrvil, radostník, madrdáň, božské pečivo, božský bochník

rus. korovaj, karavaj, ukraj. diveň

slovné spojenia:

pokrútila sa do mrváňa = skrčila sa, skrútila sa

poslali ju s mrváňom zo služby = prišla s nemanželským dieťaťom

vyslúžila si živý mrváň = má nemanželské dieťa

radostník, radovanec

mrváň, madrdáň, boží dar, rus. karavaj, korovaj, ukraj. verč

Svadobný koláč alebo obetný sviatočný koláč. Bol taký veľký, že keď sa postavil na hranu, človeka za nim stojaceho zakryl. Ešte v 19.stor. sa piekol v Turčianskej stolici. Povrch radostníka sa zdobil kvetmi, šperkami a ornamentami z cesta. Pri obradoch sa rozkrájal na toľko dielov, koľko bolo prítomných.

Na Ukrajine sa pečie svadobný koláč s otvorom v strede a nazýva sa diveň, svadobný chlieb určený pre mladomanželov sa nazýva ležeň.

autor: Vladimír Švec

Výroční slavnosti starých Slovanů

Autor textu: Mgr. Jiří Mačuda, PhD.                 

(text je kopií stránky: http://www.slovanskykruh.cz/2018/04/vyrocni-slavnosti-starych-slovanu-jiri-macuda/ )

Mnohé tradice lidové kultury, mezi nimi i některé výroční slavnosti a obyčeje, sahají neoddiskutovatelně do dávné lidské minulosti. Zatímco obřadnost prehistorických lovců a sběračů vzala až na určité, často přetransformované, relikty za své, cyklus výročních obyčejů spojených s orbou, výhonem skotu, přivoláváním nebeské vláhy a poděkováním za úrodu vychází z pradávné víry prvních zemědělců, v některých případech můžeme jeho kořeny sledovat až do neolitu. Není tedy divu, že jsou takovéto výroční slavnosti svým kulturním základem společné všem národům Evropy.
Lidský život byl v minulosti mnohem více spjatý s přírodou a stejně tak i koloběh kalendářních obyčejů řídily především zemědělské činnosti v závislosti na jednotlivých ročních obdobích. První jednoduché obřadně-zemědělské kalendáře členěné na dvanáct měsíců sice archeologické nálezy kladou až do doby bronzové, (1) polní práce pravěkých rolníků však musely být bezesporu řízeny opakujícím se ročním koloběhem přírody již dříve, s velkou pravděpodobností ještě od počátku pěstování plodin či chovu hospodářských zvířat.
Nejdříve se rok dělil pouze na dvě základní periody, tj. na letní a zimní polovinu. Postupně se počet ročních období rozšířil na čtyři, česká lidová tradice však paralelně užívala také členění na osm ročních dob. Jednalo se o pozimek čili předjaří, jaro neboli vesnu, podlétí, léto, polétí, podzimek čili podzim, předzimu a zimu. Počátky daných ročních dob si prostý zemědělec spojoval nejen s význačnými svátky křesťanských světců, ale v prvé řadě také s určitými činnostmi, které jej při práci provázely od jara do zimy a byly pro jednotlivá období charakteristická. Není divu, že se toto původně staročeské dělení roku na venkově udrželo až do konce 19. století.

Jak tomu však bylo s výročními slavnostmi starých Slovanů? S největší pravděpodobností jich bylo v průběhu roku hned několik, přičemž těch hlavních zřejmě osm stejně tak, jako i osm ročních dob, o nichž jsme se zmínili výše. Historických pramenů ke studiu slovanského obřadního kalendáře však není mnoho a i ty, které známe, o jednotlivých svátcích většinou hovoří jen povrchně, přičemž jejich původní význam ponechávají často skrytý a významově zastřený. Také archeologické nálezy nejsou dostačující, a tak musíme v našem případě spoléhat především na relikty lidových výročních svátků a slavností, které však etnografové zachytili až v průběhu 19. nebo počátkem 20. století. Jde tedy o velký časový rozestup, při kterém musíme počítat s mnoha faktory, které tyto relikty, dochované v obyčejích venkovského lidu, ovlivňovaly po celá staletí z různých stran. Často se proto musíme opírat o rozsáhlý systém dedukcí a analogií a mnohdy musíme přiznat i to, že některé z vyvozených spojitostí pouze předpokládáme.
Zároveň platí, že bez porovnání jednotlivých kalendářních obyčejů v širším celoevropském kontextu daleko nedojdeme. Podobnost či totožnost některých rysů svátků slovanského jazykového okruhu nebije do očí jen při srovnání s výročními obyčeji kulturně i jazykově nejbližších baltských národů, potažmo těmi zaznamenanými v německém prostředí ležícím v bezprostřední blízkosti, ale možná tak trochu překvapivě nacházíme shodné syžety kalendářních dějství rovněž v antickém světě, a to jak u Řeků, tak i Římanů či barbarských Keltů. Nápadná podoba reliktů zachycených mezi moderními slovanskými národy a u časově vzdálených antických obyčejů nemusí být „jen“ čistě náhodnou. Při pochopení jednotlivých výročních slavností lze tedy s určitou kritičností srovnávat nejen s baltským, germánským, keltským a jihoevropským kulturním okruhem románských národů, ale do jisté míry i s ostatními, v Evropě usazenými, etniky. Jenže tohle není ani zdaleka poslední úskalí, na nějž při našem výzkumu narazíme.
K pochopení původního významu výročních slavností starých Slovanů, je nutné nejen důsledné a kritické srovnání obyčejů moderních slovanských národů s ostatními obyčeji zaznamenanými etnografy v celoevropském kontextu, nesmíme však zapomínat ani na další dva důležité faktory, a to na změny v kalendáři, které se v průběhu tisíciletí udály a na diametrální odlišnosti přírodních podmínek v různých částech starého kontinentu. V druhém případě je zřejmé, že se počátky zemědělských činností musí výrazněji odlišovat nejen mezi severem a jihem Evropy, ale také mezi horskými oblastmi a nížinami, v přímoří a ve vnitrozemí. S pochopením změn v kalendáři to zase až tak snadné nebude, a tak se o dané problematice rozepíšeme poněkud obšírněji.

V zemědělských společnostech počátek ročního cyklu dříve souvisel se začátkem agrárního roku, tedy s jarním obdobím a jeho prvním měsícem, za který obvykle považujeme březen. Naši předkové ovšem nevnímali rok tak, jako jej vnímáme my. Čas neběžel lineárně, ale cyklicky. To znamená, že koloběh přírody platil i jako určitý prototyp stále se opakujícího kalendáře, který se odvíjel od jednotlivých ročních dob. Za počátek roku bylo sice vnímáno jaro, vše nové ovšem opakovaně začínalo počátkem každého nadcházejícího ročního období. Výroční obyčeje však výrazně ovlivnil také oficiální kalendář, který ovšem do 16. století prošel hned několika změnami. Původní starořímský kalendář související s počátky zemědělského roku nejprve nahradil Julius Caesar tzv. kalendářem juliánským (46 př. n. l.), který později převzala i církev, a jímž se počátek roku přesunul z jarního do zimního období. Jenže průměrná délka juliánského roku je nepatrně delší než skutečný, tzv. tropický rok, a tato odchylka jej posunuje o jeden den přibližně každých 128 let. Narůstající rozdíl tedy po staletích způsobil posun původních dat slunovratů a rovnodenností oproti astronomické skutečnosti. To vadilo zvláště při určování data Velikonoc, nejdůležitějšího křesťanského svátku, a protože už neplatilo, že první úplněk po 21. březnu je prvním jarním úplňkem, muselo zákonitě dojít k zásadní změně. Tu však přinesla až reforma a přijetí dodnes používaného gregoriánského kalendáře roku 1582, kdy se jednotlivé výroční obyčeje opětovně přiřadily zpět k přesnému datu. Ovšem změny kalendářů ovlivňovaly nejen přesnost astronomického měření roku, ale i jeho počátek samotný. Ve starém Římě nový rok slavili 1. března, což bylo zjevně nejblíže původnímu vnímání jarního novoročí. Za Julia Caesara byl za počátek roku stanoven 1. leden. V církevní tradici za první roční den nejprve považovali 6. leden, tj. svátek Zjevení Páně a od poloviny 4. století 25. prosinec, tedy Kristovo narození. Až gregoriánský kalendář přesouvá s konečnou platností termín nového roku zpět na 1. ledna, čímž se prakticky navrací do dob Caesarových. Pravoslavná církev však tento kalendář nikdy neakceptovala a ihned v 16. století jej nepřijali dokonce ani ve všech evropských zemích, což místy platilo až do počátků 20. století.
Přestože církev mnohé ze svých svátků přizpůsobila datům dřívějších předkřesťanských obřadů, při pochopení původního významu jarních obyčejů činí nemalé potíže posuvné svátky katolicko-protestantského i pravoslavného kalendáře, jejichž termín se každým rokem mění v závislosti na výpočtu data Velikonoc. „Pohanská“ obdoba Velikonoc původně zjevně probíhala v čase jarní rovnodennosti, na základě církevního kalendáře však Boží hod velikonoční slavíme od 22. března do 25. dubna (v pravoslavném prostředí dokonce od 4. 4. do 8. 5.). Jde tedy o poměrně široký časový úsek, který badatelům práci nejen znesnadnil, ale na dlouhou dobu jim prakticky téměř znemožnil pochopit původní smysl obyčejů a vytvořit tak přehlednější uspořádání celého cyklu jarně-letní obřadnosti.
Slavnosti si však v průběhu roku nadále zachovávaly svůj původní ráz i skrze rozdíly v kalendářích, za což byly často a bezúspěšně kritizovány nebo důsledně potírány církevními i státními orgány. Jejich význam se sice v důsledku rozsáhlých společenských změn pozvolna měnil a původní božstva byla velmi často zcela zapomenuta nebo zaměněna kultem křesťanských světců, neúnavné lpění na tradicích předků však v konzervativním vesnickém prostředí obyčeje kalendářního cyklu uchovalo ustálené natolik, že jsme s pomocí srovnávacího interdisciplinárního studia schopni dopátrat se jejich kořenů i po dlouhých staletích chybných a často donekonečna opakujících se interpretací.


Jarně-letní cyklus svátků
V lidové tradici se vše třikrát opakuje, a to nám může posloužit jako vodítko při pochopení posloupnosti a postupného gradování obřadů v průběhu všech čtyř ročních období. Třikrát se opakují magické formule, třikrát probíhají i nejdůležitější aspekty rodinných obyčejů, např. těch svatebních, třikrát je pohádkový hrdina podroben určitým zkouškám a třikrát je tomu i v případě vyprovázení zimy a vítání očekávaného jara. Oslavy příchodu jarního novoročí se pochopitelně stupňovaly, a tak i my začneme naše putování po stopách slovanského výročního kalendáře pěkně od samého počátku.
Zima se v lidové tradici setkávala s létem již na Hromnice (2. 2.), které naši předkové vnímali jako první jarní den. Jaro již bylo cítit ve vzduchu a síly probouzející se přírody se pouštěly poprvé do křížku se zimou – Moranou. Říká se, že jsou Hromnice jediným dnem v zimním období, kdy z nebes na předzvěst vítězství jara udeří Perunův hrom. Snad proto se v kostelech světily voskové svíčky, které dokázaly ochránit dům před úderem blesku. Tento obyčej zřejmě navázal na starší očistné obřady spojené s ohněm, v prvé řadě s obřadním uhasínáním ohně starého a zapalováním toho nového, očištěného. Jelikož na českém venkově Hromnicemi končily vánoční svátky, můžeme tuto očistu spojit s posvátným zaháněním škodlivých sil z domu, usedlosti a potažmo celé vesnice po dlouhé zimě, o němž se v našem vyprávění ještě několikrát zmíníme. Naši předkové zároveň věřili, že si lze naklonit jednotlivá božstva. To dokládají i zprávy ze staré Litvy, kde počátkem února ctili především Perkūna (slovanského Peruna), boha hromu, kterého mimo jiné prosili o dostatek deště a potažmo tedy i o dobrou úrodu nadcházejícího léta. Svým významovým charakterem však nejsou Hromnice nijak ojedinělé, ale spadají do stejného cyklu svátečních dní jako nám dobře známý masopust.

Masopust je prvním svátkem, jehož termín se odvíjí od Velikonoc, nicméně v minulosti tomu bylo pochopitelně zcela jinak. Vodítkem k tomuto pevnému kalendářnímu datu by mohla být zpráva o tom, že patriarcha Adrian ve snaze zničit tyto „běsovské“ svátky sice koncem 17. století zcela neuspěl, zkrátil je však na sedm z původních čtrnácti dní. Prvním dnem předkřesťanského masopustu musely být již zmíněné Hromnice, posledním dnem tedy zřejmě 15. únor, který završil čtrnáctidenní radostné období svátků spojených s bezuzdným veselím, hodováním a „karnevalovými“ průvody masek, mimochodem těmi posledními koledními obchůzkami zimního obřadního cyklu. Každý den masopustu byl v minulosti jistě spojen s určitými obřadními úkony, podobně jako tomu je dodnes v období od Božího hodu vánočního do předvečera svátku Tří králů.
O tom, komu byly tyto dny zasvěceny, jasně hovoří nejen lidová tradice, ale tak trochu překvapivě i církevní kalendář. Hned první den po Hromnicích je totiž zasvěcený sv. Blažejovi (3. 2.), který jak známo nahradil po christianizaci slovanských území kult Velesa, boha pastevců a zemědělců, ochránce dobytka i veškerého bohatství, patrona čarodějů, umělců a vší moudrosti, který ovšem vystupuje také v úloze strážce podsvětí a jak se zdá i pána vlků a ostatní lesní zvěře. Nakonec, oblíbeným zvířetem, v jehož podobě bývá Veles ztělesňován, je mohutný vládce lesů medvěd, nepostradatelná maska masopustních průvodů, která je mimo jiné nadělena i nebývalou erotickou symbolikou. Ta je ovšem s medvědy spojována již od doby bronzové, ne-li déle, na což opět poukazují nálezy archeologů. „Velké Velesovy svátky“ byly nejen časem veselí, blahobytu a neskrývané radosti z blížícího se jara, ale rovněž oplývaly magickými úkony majícími přivolat plodnost, úrodná pole a blahobyt, navíc i ochránit dobytek, především ten hovězí, ale i celé hospodářství před nečistými silami a zlými mocnostmi, které by mohly v tomto přelomovém okamžiku ročního koloběhu uškodit.
Hlavním dnem tohoto dvoutýdenního období vyprovázení zimy a vítání jara byl snad 11. únor, v pravoslavném prostředí opět zasvěcený sv. Blažejovi. Na počest boha Velesa se v každém domě zabíjelo tele a pokud nebylo, sele či jehně. Peklo se také obřadní, obvykle smažené, pečivo z bílé mouky a vzpomínalo se rovněž na zesnulé předky. Ti se na čas navraceli do světa živých, aby dohlíželi nad pořádkem a určitými pracovními zákazy. Předkové ležící v zemi navíc vystupují jako ochránci rostoucího zrna, patronové budoucí úrody, které je třeba náležitě uctít. K dalším bodům těchto svátků patřilo obřadní ničení či pochovávání figuríny, tzv. „masopusta“, „basy“ či „maslenice“. Smyslem zničení takovéto figuríny, s nímž se v průběhu jarních měsíců ještě několikrát setkáme, byla v prvé řadě obřadní očista, ničení všeho starého a neužitečného po dlouhém zimním období. Lidé tak vyjadřovali nejen svou snahu vyhnat z domu vše nečisté či přání očistit se od všeho zlého, ale rovněž tak symbolicky poukazovali na přerod ročních období, na konec zimy, která odcházela a ustupovala tak počátkům přicházejícího jara. Veles, který přebýval ve světě lidí po celou zimu a ochraňoval jej během nejtemnějších a nestudenějších dní roku, se navracel zpět do podsvětí. Lidé mu za jeho přízeň nejen děkovali, ale zároveň se s ním loučili karnevalovým veselím a svátečně prostřeným stolem. Vždyť Veles splnil svůj úkol, zimě „srazil jeden roh“ a tím usnadnil vítězství jarních božstev, jejichž příchod na zem byl již za dveřmi.

Druhé vítání jara spadá k počátkům března, kdy lidé dodnes očekávají přílet ptáků. Ti se po dlouhé zimě navrací zpět do svých hnízdišť z „ráje“, kde přebývaly společně s božstvy letní polovice roku. Na svých křídlech nesou předzvěst blížícího se jara zosobněného mladičkou bohyní Leljou čili Vesnou. Na čí pole se ptáci snesli jako na první, tomu měli bohové v daném roce dopřát zdar a bohatou úrodu. Doklady z lidového prostředí hovoří o tom, že hospodyně při této příležitosti pekly obřadní pečivo z nekvašeného těsta v podobě malých ptáčků, snad skřivánků, pomocí nichž především malé děti přivolávaly z vyvýšených míst očekávané jaro. Přesné datum těchto svátků prozatím nelze uspokojivě určit. Je však zřejmě, že šlo o počátek měsíce března. Prvního března staří Římané slavili nový rok, Martenica (1. 3.) je v bulharském lidovém prostředí prvním jarním dnem. U východních Slovanů je přílet jarních ptáků, především skřivanů, spojován se svátkem Čtyřiceti mučedníků (9. 3.), v českém prostředí lidé jaro symbolizované ptactvem vítali kolem svátku sv. Řehoře (11. – 12. 3.) a v Chorvatsku se říkalo, že na sv. Řehoře začínají ptáci vít svá hnízda.

Posledním, v řadě třetím, vítáním jara, respektive vyprovázením zimy, je oslava jarní rovnodennosti, která v obřadním kalendáři našich předků patřila ke čtyřem nejvýznamnějším svátkům celého roku. Ve své podstatě jde o naše Velikonoce, které se podobně jako i masopust v minulosti soustředily hned do několikadenního svátečního cyklu obřadů, který musel probíhat minimálně po celý týden. V těchto dnech se otevírá nebeská Svarga a na zemi se po dlouhém zimním odpočinku s konečnou platností navrací veškerá božstva slunce a vegetace, mezi nimi v prvé řadě ta jarní. Na křídlech ptáků přilétají rovněž duše předků z nebeského ráje, aby navštívily své milované potomky. Je to čas celkové obrody, jarního vzkříšení Matky Země, ale i celé přírody. Za obřadní jídla je považováno určité sváteční pečivo z té nejlepší mouky (2), často s příměsí dostatečného množství vaječných žloutků, životodárná vejce, sýr, tvaroh, máslo, med, ale také první zelené bylinky oplývající silami jarní přírody.

Velikonoční cyklus v sobě uchoval pozůstatky různých slavností spojených s magickými rituály, jejichž cílem bylo v prvé řadě ochránit v zemi rašící klíčky budoucího obilí a dalších důležitých zemědělských plodin, dále uctít zemřelé předky a samozřejmě také vyjádřit radost z životadárných jarních sil spojenou s obřadní očistou, ať již pomocí zelených vrbových ratolestí, jimiž se lidé navzájem šlehali, nebo skrze oblévání pramenitou „živou“ vodou, která byla v tyto dny obdařena zvláštní silou. K jarní rovnodennosti navíc spadaly obřady spojené s vynášením smrti a přinášením nového léta do vsi. Jaro tímto způsobem vítaly všechny dívky z obce. Během obřadů vlastně docházelo k vyprovázení „stařenky“ Zimy (Morany, Mary, Mareny), jejíž figurína byla společně se vším starým a nepotřebným spálena v plamenech ohně, popř. mohla být vhazována do vody či dokonce pochovávána do země. (3) Hned poté děvčata do vesnice přinášela zelenou ozdobenou ratolest, často kombinovanou s malou panenkou, která symbolizovala přicházející jarní bohyni Lelju – Vesnu. K počátkům jara patřil i Perunův svátek prvního hromu, jehož termín se každým rokem pochopitelně měnil. Říkalo se, že ten, kdo při prvním jarním úderu hromu zvedne něco těžkého, bude po celý rok silný a zdravý.

Další komplex významných jarních svátků spadá až k přelomu dubna a května. Nejde však již o přivítání jara v pravém slova smyslu, ale o oslavy jeho vítězství spojené se zelenající se přírodou, obřady svázanými s prvním výhonem dobytka, ale také s ochranou před čarodějnicemi a jinými zlými mocnostmi, které jsou na tomto předělu zimní a letní polovice roku nebývale aktivní.
Příchod víl – rusalek: Během prvních teplých dní jarního období, obvykle na počátku dubna, se probouzí víly – rusalky, které po zimním spánku vycházejí poprvé na břeh, kde tančí a svými tanci přivolávají na zemi životodárnou rosu. Ne nadarmo v tyto dny dívky čistily studánky, v nichž víly nejen žily, ale také je ochraňovaly. Studánky se „vylévaly“ obvykle po západu slunce. Mladičké dívky je čistily svlečené a na jejich okraji ke konci své práce ponechávaly drobné dary vílám, ale také zelené věnečky jako odznaky své čistoty a nevinnosti. Smyslem těchto magických úkonů bylo nejen projevit úctu vílám, které ve vodních pramenech sídlily, ale také přivolat déšť na osení. V našich krajích bylo čištění studánek často doprovázeno obřadní obchůzkou bíle oděných děvčat s „královnou“ zvolenou ze svého středu, tou nejpůvabnější dívkou symbolizující jarní bohyni, pro kterou vybíraly dary, z nichž si později připravily společnou hostinu, při níž nesměly chybět smažená vejce. Tento obřad však probíhal v různých termínech od jara až do konce podlétí, někdy spadal až do období svatodušních svátků.
Obdobný obyčej známe i z východoslovanského prostředí. Zdejší rusalie byly zasvěceny rovněž dívkám a jarní bohyni, nezapomínalo se však ani na divoké jarní vody a jejich ochránkyně, rusalky. Mladé dívky v šatech s dlouhými rukávy a bez amuletů v minulosti zřejmě napodobovaly právě rusalky a podobně jako i ony tančily po polích, aby jim zajistily vláhu. (4) Dívky rovněž rusalkám přinášely ke břehům řek a studánek dary, v předvečer svátku sv. Jiří se navíc s pomocí věnečku snažily dopátrat, vdají-li se nebo ještě rok zůstanou doma s rodiči. Ústřední obřad tohoto dne probíhal v odpoledních hodinách. Dívky si nejprve zvolily tu nejkrásnější ze svých řad, která v průběhu celého dějství představovala jarní bohyni Lelju. Poté ji usadily na z drnů předem připravenou „lavičku“. Následně mladou krásku ozdobily zelenými ratolestmi, na hlavu jí posadily věnec z kvítí a rozložily kolem ní přinesené dary. Nato vesele tančily chorovod za zpěvu výročních písní, v nichž svou vyvolenou opěvovaly jako živitelku a dárkyni budoucí úrody. Když chorovod skončil, „Ljelja“ vstala, rozdělila mezi děvčata veškeré potraviny a odhazovala věneček, jenž se dívky snažily zachytit. Které se to podařilo, ta si jej uschovala až do příštího jara jako symbol blahobytu a štěstí, a to především ve věcech milostných. Tento krásný obřad v sobě zřejmě dochoval relikty mystérií zachycujících loučení jarní bohyně se svobodou před tím, než symbolicky předá svůj věneček do rukou vyvoleného partnera, s největší pravděpodobností jarního boha, s nímž následně oplodní celičkou zemi. Rusalie dost možná trvaly po celý týden a bezprostředně předcházely svátkům mladého jarního boha, kterého v západoslovanském prostředí uctívali pod jménem Jarovit, z lidové tradice východních Slovanů jej známe jako Jarilu.

Jarilovy slavnosti: S příchodem prvních teplých dní Jarila zpřetrhá okovy smrti a otevírá nebe. K zemi padají první životodárné kapky deště a Jarila zlatým klíčem odemyká probouzející se Matku Zemi, aby se zazelenala. Netrvá dlouho a vítězné jaro je cítit všude kolem. Koncem dubna přichází čas, kdy příroda ověnčená mladou zelení a vonícími květy oslavuje Jarilovu svatbu s jeho půvabnou nevěstou, jarní bohyní Leljou. Především ve východoslovanské a jihoslovanské lidové tradici svatého Jiří, který bývá s Jarilem obvykle ztotožňován, řadíme k nejoblíbenějším světcům, o čemž hovoří i množství pranostik, zvyků a obyčejů. Ty jej většinou charakterizují jako vítěze nad zimou, patrona pastýřů, ochránce domácího zvířectva a zároveň jako pána vlků, před nimiž dokáže nejen uchránit veškerý dobytek, ale také jim za odměnu přiděluje budoucí kořist. Jarila přichází na svět, aby pomohl lidem, podobně jako jim v zimě pomáhal i jeho otec – Veles. Vesničané s obřadností vyháněli na pastvu dobytek, který zlehka šlehali vrbovými proutky nařezanými na Květnou neděli. Tohoto dne byly aktivní i různé démonické bytosti, především čarodějnice.
Prakticky totožný průběh obřadních dějství spadá rovněž k filipojakubské čili Valpuržině noci, známé nejen ze západoslovanského prostředí, ale např. i ze severního Ruska (5). Noc z 30. dubna na 1. května je kouzelným okamžikem stojícím na samém prahu letního půlročí, kdy zimní božstva s konečnou platností předávají vládu nad ročním koloběhem do rukou bohů letní polovice roku. Obyčeje této čarovné noci, známé i jako pálení čarodějnic, především stavění májí a zdobení domů zelenými haluzemi, souvisí přímo s oslavami jara a vítáním léta a opakují se v průběhu celého letničního obřadního cyklu hned několikrát. V lidovém podání se této noci otevírají brány podsvětí, skryté poklady světélkují modrým světlem a čarodějnice se slétají na vysokých kopcích ke svým rejům. Během nočních hodin byl zvláště ohrožen dobytek, který se v daném období poprvé vyháněl na pastvu. Venkované se tedy v prvé řadě zaměřili na ochranu hospodářských zvířat a chlévů, méně již na ochranu svých obydlí a sebe samých. Během dne se po celém hospodářství konal důkladný jarní úklid. Vymetané nečistoty se přitom obřadně ničily, obyčejně pálily v plamenech vysokých ohňů. Takovéto očistné a ochranné ohně hořely večer na kopcích nedaleko vesnice a kromě nečistot a všeho nepotřebného v jejich plamenech symbolicky upalovaly také čarodějnice, obvykle rekvizity různé povahy, především hořící košťata, která se vyhazovala vysoko do vzduchu. Smyslem těchto ohňů bylo udržet nečisté síly daleko od lidských sídlišť. Když hranice dohořely, mládenci se bez váhání pustili do stavění májí a příprav navazujících prvomájových oslav.

Přivítání Mokoše (první vítání léta): Zatímco předchozí dny patřily rusalkám a dvojici jarních božstev – Jarilovi a Lelje – prvomájový svátek byl zasvěcen bohyni Mokoši – Živě, která se tohoto dne s konečnou platností probouzí z dlouhého zimního spánku. První květnový den však dobrotivá bohyně ještě odpočívá, pročež jí nelze rušit orbou a platí přísné pracovní zákazy veškerých polních prací. Rolníci, zejména ti mladší, se tedy bavili po svém. Mládenci na čestném místě v obci vztyčovali vždy jednu, popř. dvě vysoké máje (6), obvykle smrky, kterým ponechali pouze vršek. Někdy byl jehličnan nastaven ještě zelenou břízkou. Máje se zdobily šátky a barevnými pentlemi a tančilo se pod nimi podobně jako o podzimních hodech. Kromě toho v noci na 1. máje chlapci stavěli před domy svých vyvolených mladé, pentlemi nastrojené, břízky. Která dívka ráno nalezla tu vůbec nejvyšší a nejkrásnější májku, pyšnila se jí a byla na ní náležitě hrdá po celý rok. První máj byl vůbec časem lásky a zamilovaných, rovněž také veselého všeobecného škádlení, kterému neunikli ani hospodáři. Tento den byl v našich krajích rovněž ve znamení prvního výhonu skotu na pastviště, což se pochopitelně neobešlo bez ochranných magických praktik, při nichž vedle určitých čarovných bylin hrály důležitou roli také vejce schovaná k této příležitosti ještě od předešlých Velikonoc.

Počátek května je však ve znamení dalšího, bezprostředně navazujícího cyklu obřadních dějství, která jsou svým způsobem rovněž provázána s Matičkou Zemí. První májový týden lidé prokazovali nebývalou úctu také zesnulým předkům. S filipojakubskou nocí duše zemřelých, někdy označované i jako „navky“, na čas přilétají do světa živých a navštěvují svá rodná místa. Po christianizaci slovanských území byly tyto výroční vzpomínky soustředěny do týdne následujícím bezprostředně po Velikonocích, konkrétně k Bílé neděli. Za největší svátek tohoto týdne považují východní Slované dodnes Radonicu připadající na úterý, výjimečně také na pondělek. Radonicu spojujeme především s návštěvami hrobů zesnulých příbuzných a následným stolováním v jejich bezprostřední blízkosti. V českých zemích platila Bílá, jindy také Provodní, neděle rovněž za vzpomínkovou, přestože archaické „stolování na hrobech“ pranýřované katolickými i reformovanými kazateli vzalo za své zřejmě ještě v období vrcholného středověku.
Druhé vítání léta spadá přibližně do období letničních obyčejů (Nanebevstoupení Páně, Svatodušní svátky a Nejsvětější Trojice), které bylo, podobně jako celý velikonoční cyklus, roztříštěno posuvnými církevními termíny. Zelené svátky jsou posvátné dny stojící na rozhraní května a června, během nichž se příroda loučí s jarem, ale také s rusalkami. Po celé období těchto svátků přebývají rusalky v bezprostřední blízkosti lidských sídel. Zatímco v českých zemích dávné zvyky svátků zeleně splývají s čištěním studánek, obchůzkami královniček, jízdou králů a prvním výhonem dobytka na pastvu (7), z východoslovanského prostředí máme doklady o obřadech vyprovázení rusalek v podobě figuríny zvané Kostroma čili Rusalka, v nichž hrály hlavní úlohu dívky oblečené do plátěných košilek s dlouhými rukávy, které vlastně tančící rusalky napodobovaly. Kostroma byla z trávy spletená figura ozdobená květy. Děvčata ji nejprve ponořila do vodního toku a její zbytky následně roztrhala a rozházela během tanců po polích. Podobně, jako i na přelomu dubna a května, patří k výrazným rysům obřadnosti vzpomínka na zesnulé, tentokrát zejména na ty, které dnes souhrnně označujeme termínem „nezvěstní“. Nakonec, téměř všichni učenci se shodují na tom, že právě rusalky ztělesňují duše utopených dívek, o jejichž osudu a okolnostech smrti se jejich rodiny téměř nikdy nedozvěděly.
Kromě rusalek, které zbytek léta trávily v lesích daleko od lidí, se však zemědělci loučili rovněž s jarními božstvy. Zelené svátky jsou časem, kdy na pomyslném nebeském trůnu střídá dívku Lelju její matka Lada, ženské božstvo plodnosti i lásky symbolizující nejen zralost, ale také růst všeho na zemi. Zatímco jarní bohyně obrazně stoupala vzhůru do ráje otevřenými branami nebes, mládenci do země symbolicky ukládali figurínu Jarily. Božstva, kterým bylo svěřeno probuzení přírody i ochrana osetých polí, splnila svůj úkol a svá těla obrazně spojila s ornou půdou. Jarní polní práce byly u konce, zrno vzklíčilo, mladé obilí vyhnalo do klasů, ostatní plodiny rozvinuly své listy k sílícímu slunci a den ode dne stoupaly výše a výše. Smyslem nových obřadů bylo od této chvíle přivolávání životadárných dešťů, které měly zelenajícím se polím zajistit potřebnou vláhu. B. A. Rybakov „pohanskou Trojici“ ztotožnil se svátkem boha Jarily a v kalendáři ji dosadil k 4. červnu. Měla se tedy slavit ve stejný den, jako Jarovitovy svátky popsané ve středověkých kronikách. Na samém konci května, popř. počátkem června lidé uctívali i dobrotivou bohyni Mokoš, která rozevřela své zemské lůno a přinesla všem to, na co toužebně čekali od samých počátků nové zemědělské sezóny, tedy příslib nové bohaté sklizně.

Kupala (Svatojánská noc) jsou jedním z nejvýznamnějších svátků celého obřadního roku a váží se ke dni letního slunovratu, kdy lid vítá nové roční období potřetí a naposledy v řadě. Je to svátek slunce a vody dávajících počátek všemu živému, čas rozkvětu přírody, která se dostává na samý vrchol svých sil. Kupala stojí na rozhraní dvou ročních období, na samém počátku vegetačního léta a právě tento přelomový okamžik otevírá prostor pro působení nadpřirozených sil. Hranice mezi světem živých a podsvětím se načas stírá, v ovzduší řádí čarodějnice, v lesích rozkvétá ohnivý květ kapradí a byliny jsou naděleny zvláštní mocí. Celý svátek se nese ve znamení vysokých ohňů zasvěcených Dažbogovi, bohu slunce, a obřadních koupelí. Ne nadarmo staří Čechové tuto noc označovali jako „kupadla“. Obřad ke společnému uctění solárních božstev probíhal na vyvýšeném místě a jeho součástí bylo zjevně také poslední loučení s jarní bohyní Leljou v podobě mladé ozdobené břízky, která byla mladíky i přes odpor děvčat nakonec vhozena do vody. Z kopce se do říčních vod spouštělo hořící kolo symbolizující sluneční kotouč sklánějící se ke své podzimní pouti, dívky vhazovaly po proudu vodních toků věnečky upletené z devatera kvítí, v ohních vysokého „kupalce“ hořela symbolická figurína představující vše nečisté a škodlivé podobně jako o filipojakubské noci. Lidé po celou nejkratší noc roku sbírali kouzelné byliny nebo hledali zlatý květ kapradí a mladé dvojice, jejichž pouto stvrdily plameny posvátného ohně, přes nějž svorně přeskočily, odcházely do lesů hledat vzájemnou lásku a čerpat tak ze sil této tajemné noci obdařené nebývalou plodivou mocí. Na rozbřesku druhého dne všichni společně přivítali vycházející slunce.

Dodola: Další obřady probíhaly v období vrcholného léta, kdy sucha nebo naopak vlekoucí se deště ohrožovaly rostoucí obilí, které již vyhnalo do klasů a začínalo pomalu zlátnout. Tato obřadní dějství neměla pravidelného data a probíhala zkrátka vždy, když bylo zapotřebí. Šlo však o prastaré rituály, na což poukazují i vyobrazení na neolitické keramice. Ústřední postavou celého dějství byla dívka – panna představující Dodolu, Perunův ženský protipól a jeho nebeskou družku. Dodola, která v průběhu obřadu zároveň zosobňovala zemi, tančila za doprovodu extatické hudby, snad chrastítek a bubnů, které napodobovaly zvuk hromu. Tento tanec se nazýval rovněž „dodolou“ a přesnější zprávy o jeho průběhu pochází z etnografických dokladů sebraných na Balkáně. V průběhu počátečních fází obřadního tance bylo na nahou dívku zřejmě nanášeno přírodní barvivo, především červená barva rostlinného původu, popř. z rozetřených a k tomuto účelu vhodných minerálů. Její tělo muselo být doslova poseto magickými symboly znázorňujícími vodu a zemskou plodnost, čarami napodobujícími blesky, kosoúhelníky představujícími Matičku Zemi, spirálami ve formě užovky, ale i mnoha dalšími. Dodola byla doslova od hlavy k patě ověnčena a opletena kvítím a čarovnými bylinami, do dlouhých rozpuštěných vlasů jí vplétali červené a modré nitě. Takto nazdobená dívka byla při tanci oblévána vodou přihlížejícími ženami, přičemž se jí všichni klaněli a vůbec jí jakožto pozemské zástupkyni bohyně prokazovali všemožnými způsoby úctu. Na konci tance Dodola požehnala všem přítomným i samotné zemi Perunovým jménem, poté jí byly postupně sňaty ozdoby a dívka se navracela zpět ke svému pozemskému životu.
Za zmínku stojí, že dešťové kapky k zemi přivolávaly rovněž užovky, jejichž kult, jakožto ochránců domu, dvora a polí, byl široce rozšířený, přinejmenším mezi Slovany a Balty, zprávy o něm však máme např. také z kavkazské Arménie. Úcta těchto hadů sahající svými kořeny až k pravěkým zemědělcům se zřejmě projevovala i ve výroční obřadnosti, jelikož v lidové tradici nacházíme vždy dva mezníky jejich působnosti, a to jejich příchod na zem ozářenou sílícími paprsky jarního slunce a jejich následné ukládání do podzemních úkrytů, kde tráví společně s ostatními plazy zimní měsíce roku. Dny „hadích“ svátků nedokážeme prozatím spolehlivě zasadit k jednotlivým datům, v české lidové tradici však jarní probouzení hadů souvisí se dnem sv. Jiří (24. 4.) a počátek jejich zimního spánku s Narozením Panny Marie (8. 9.), popř. se svátkem svatováclavským (28. 9.).


Podzimně-zimní cyklus svátků
Perunův den stojící na rozhraní letní a zimní polovice roku patřil k významným slavnostem všech zemědělců, za svůj největší svátek jej ovšem považovali bojovníci, kteří v častých srážkách s nepřáteli nasazovali své životy a chránili svou vlastní krví rodnou zem i svůj lid. Také samotný obřad se tedy zřejmě dělil do dvou základních částí: zemědělské a vojenské. Zemědělci uctívali Peruna chlebem a solí a v průběhu vrcholného léta prosili jej či jeho choť Dodolu o seslání nebeské vláhy, popř. o ukončení dlouhodobých dešťů škodících žatvě. Říká se, že samotný déšť padající k zemi v tento den dokáže očistit člověka i dobytek od veškerých zlých kouzel a uhranutí, má však zároveň také schopnosti vyléčit i různé nemoci. Vojáci světili během Perunova dne své zbraně, mládenci byli přijímáni do řad válečníků, konaly se rituální souboje k poctění Hromovládce a nakonec se všichni přítomní zapojili do her, v nichž nechyběla síla, rychlost, ani bystrý zrak. K obřadní stravě tohoto dne patřilo především maso, a to hovězí či skopové, na jídelníčku ovšem nechyběla ani zvěřina. Dále se během hostiny podávala hrachová kaše, pečivo z bílé mouky a žitný chléb ze zrna nové úrody, pokud již stihlo dozrát. Pila se medovina, doma uvařené pivo a kvas.
Ve venkovském pravoslaví úlohu Peruna zastal svatý Eliáš (20. 8.), u Čechů se pozůstatky Perunova kultu projevovaly nejzřetelněji kolem svátku svatého Jakuba (25. 8.). Ke dni sv. Eliáše, který byl považován za předěl léta a podzimu, se východní Slované připravovali mnohdy i celý týden dopředu. Pekly se obrovské pirohy a chléb z první mouky nové úrody, lisoval se tvaroh a vařilo obřadní pivo. Charakteristickou součástí oslav Eliášova dne byla tzv. „bratčina“, čili kolektivní hostina uspořádaná všemi hospodyněmi pro celou obec a mnohdy spojená s porážkou mladého býka, popř. berana či telete. Zvíře bylo zabíjeno obřadním způsobem poté, co bylo posvěceno v místním kostele. Krví zvířete si venkované potírali oči a čelo, dětem tváře.

Zatímco sv. Markéta (13. 7.), (8) hází srp do žita a začíná tak namáhavou práci ženců a žneček, dožínky jsou svátkem žně ukončujícím. V dávných dobách naši předkové za úrodu vzdávali díky Rožanicím, Velesovi, Dažbogovi a Mokoši. Mokoš v těchto dnech vnímali jako Matku všeho, co se na poli urodilo, a lidé jí přinášeli obětiny z prvotin jejich darů. Na poli se z posledních klasů pletl polním kvítím zdobený dožínkový věnec a ve východoslovanském prostředí žnečky zaplétaly „bradu“ Velesovi. (9) Poslední snop nato ženy mlčky podžínaly a za zpěvu odnášely na usedlost, kde jej předaly s vinšem hospodáři. Dožínkový věnec či poslední snop býval středobodem celého svátku a patřilo mu vždy to nejčestnější místo, např. na Rusi jej stavěli ještě ve 20. století do svatého koutu pod ikony. I po skončení dožínek jej však považovali za posvátný a ne nadarmo hrál důležitou roli při dalších obřadních příležitostech kalendářního roku. Pro žence a žnečky hospodář pochopitelně přichystal slavnostní hostinu. Na stole bylo vždy dostatek svátečního pečiva z nové mouky, v našem prostředí např. buchty a koblihy. Mezi pokrmy však v žádném případě nesmělo chybět ani maso z obřadně zabitého zvířete. Zatímco u nás se připravoval pečený kohout, mezi východními Slovany venkované obřadně poráželi býka. Býk však zřejmě zaměnil mnohem starší obětní zvířata, a to jeleny zasvěcené prvním Rožanicím, Ladě a její dceři Lelje. Křesťané si 15. srpna připomínají svátek Nanebevzetí Panny Marie. Oslavy dožínek probíhaly v lidové tradici různě, nejčastěji se však soustředily právě k tomuto svátečnímu datu, a to jak u nás, tak i mezi východními Slovany. Přestože je podzim poprvé připomínán již při příležitosti oslav Perunova dne, za skutečné počátky podzimních dní je považováno až Nanebevzetí Panny Marie, kdy se k odletu začínají připravovat nejen vlaštovky, ale i někteří další tažní ptáci. Jde vlastně o první skutečné vítání podzimu.

Odlet ptactva: Druhé vítání podzimu přicházelo na řadu koncem první dekády měsíce září. Zatímco na Rusi končilo Babí léto, v českých zemích se lidé loučili s vlaštovkami a dalšími tažnými ptáky, kteří se navraceli do ráje, aby tam po boku solárních božstev strávili zimní měsíce roku, na jihu Moravy začínalo vinobraní. Ke svátku Narození Panny Marie (8. 9.) se v kostelech žehnalo obilné zrno a tím, co se urodilo, lidé s povděkem kostely také zdobili. Stranou nezůstali ani jeleni, zvířata zasvěcená prvním Rožanicím. Dávná tradice kultu tohoto majestátného lesního zvířete se v české a moravské lidové kultuře udržela sice jen ve fragmentech, na ruském severu se dlouho vyprávěly příběhy o dvou laních, jindy o laňce a kolouchovi, kteří vycházeli v určité dny roku z lesa a stávali se tak dobrovolně obětinami k poctě veliké bohyně Lady a její dcery Lelji. Laně k lidem přicházely nejčastěji 15. srpna a 8. září, tedy při příležitosti svátků „dvou Marií“. Tyto legendy vypráví, že k tomuto dni k obydlím našich předků přilétalo také ptactvo, především kachny a labutě. Lidé však kromě obětních jelenů (a snad také páru labutí, popř. kachen) začali po čase zabíjet i ostatní příchozí a přilétající zvířectvo, a tak k nim lesní tvorové již nikdy více nezavítali. Tehdy museli lidé začít porážet býky, o kterých však již bylo v našem kratičkém vyprávění řečeno vše podstatné. O svátku Narození Přesvaté Bohorodice v ruském prostředí se dozvíme více až v následujících odstavcích, jelikož tento svátek v dávných dobách spadal svým charakterem k podzimní rovnodennosti.

Oslava podzimní rovnodennosti patří ke čtyřem největším a přelomovým bodům obřadního roku. Svátek Roda a Rožanic je nejen svátkem celého rodu, každičké rodiny i domácího krbu, nese se rovněž v duchu poděkování za veškerou úrodu hospodářského roku. Zrno není pouze sklizeno, ale i vymláceno a bezpečně uloženo v sýpkách, sklepy jsou plné všeho, o co lidé od jara neúnavně pečovali a nastává tedy čas bilancovat. Zemědělci proto od dávných dob připravují velkolepé děkovné hody. Také hody čili posvícení známé z české a moravské lidové tradice jsou tím nedůležitějším svátkem venkovské pospolitosti ještě hluboko ve 20. století, a přestože se jejich termín různí od vesnice k vesnici, nejčastěji probíhají právě na podzim (např. svatováclavské hody). Zatímco nám dobře známá posvícení trvala nejčastěji od neděle do úterka, v dobách před příchodem slovanských věrozvěstů tyto slavnosti musely probíhat jistě mnohem déle. Svátek známý z ruského venkova jako „Oseniny“ (Narození Přesvaté Bohorodice 8. 9.) zjevně rovněž spadal k podzimní rovnodennosti. Lidé jej totiž považovali za počátek podzimu jdoucí ruku v ruce s oslavami úrody. Z rána ženy odcházely ke břehům řek a jezer, aby zde uctily matičku Oseninu, zřejmě Mokoš, ovesným chlebem. Zbytek dne byl ve znamení rodinných návštěv. Přestože církev starobylé obřady neustále kritizovala a potírala, venkované tvrdošíjně přinášeli dary nejen Mokoši, ale v prvé řadě také Rodu a Rožanicím, kterým předkládali chléb, kaši, tvaroh a medovinu a v každém domě na jejich počest rovněž vařili obřadní pivo. Tyto hody konané na druhý den po svátku Narození Přesvaté Bohorodice dokonce rádi navštěvovali samotní venkovští popové (kněží).
Vrátíme se však napříč časem o celá staletí nazpět. Ke dni podzimní rovnodennosti se v představách starých Slovanů uzavírají nebesa (Svarga), kam ze světa lidí odchází solární božstva, aby zde přebývala a odpočívala až do nadcházejícího jara. Lidé se s nimi pochopitelně loučili a děkovali jim nejen za úrodu, ale také za vše dobré, co jim v průběhu jejich vlády přinášelo radost a blahobyt. Zároveň se pomocí různých magických praktik, k nimž patřily zejména bohaté obřadní hostiny pořádané společným úsilím obyvatel obce, snažili zajistit i dobrou sklizeň a dostatek hojnosti v příštím hospodářském roce. Samotný obřad tohoto významného svátku se skládal z několika ústředních dějství, a jak již bylo naznačeno, mohl probíhat i v několika na sebe navazujících svátečních dnech. V prvé řadě se přinášeli obětní dary Rodovi a Rožanicím, v jizbě ještě od dožínek trůnil nazdobený poslední snop či věnec zasvěcený Velesovi a lidé během obřadních obchůzek polí nezapomínali ani na Mokoš, tentokrát označovanou za Matku podzimu, které zde ponechávali to nejlepší ze svátečního pečiva. Společně s bohy byly do ráje vyprovázeny rovněž duše zemřelých předků a k těm nejslavnostnějším bodům celých slavností patřila i známá věštba úrody příštího roku, během níž se žrec schovával za pokrmy vyskládanými na stole „do hůrky“, popř. za obrovským koláčem známým ze středověké Arkóny, a přitom se všech přítomných tázal, zdali jej vidí. Pokud uslyšel zápornou odpověď, znamenalo to bohatou úrodu v příštím roce, jestliže jej však věřící spatřili, žrec jim žehnal těmito slovy: „Tak ať vám Bohové dopřejí, abyste mne příštího roku neviděli!“. Kromě nepřeberného množství obřadního pečiva z té nejlepší mouky ženy připravovaly ty nejvybranější pokrmy, mezi kterými nesmělo samozřejmě chybět maso obětních zvířat.
Stejně tak se i etnografy doložené hodové slavnosti skládaly z několika částí, v jejichž průběhu nacházíme dozvuky desítek rodinných i společenských zvyků a obyčejů, z nichž nemalé množství očividně navazovalo na mnohem starší tradice. Zejména posvícenské hostiny stvrzovaly rodinné i rodové vazby. Zvíře, které zabíjeli obřadním způsobem, bylo vykrmeno či pořízeno na náklady celé obce, ať už se jednalo o býka, jalovici, berana nebo kozla. K tradičním hodovým zábavám patřilo rovněž rituální stínání či ubíjení kohouta (10), obřadního pokrmu, s nímž jsme se seznámili již v průběhu dožínkových slavností. Pozornost byla udílená jak mladému pokolení, tak i duším předků, které se za své pozemské děti mohly přimlouvat u samotných bohů. Mládenci s děvčaty tancem pod slavnostně nazdobenou zelenou májí (11) nejenže děkovali svým rodičům za to, že je vychovali a pečovali o ně až do jejich dospělosti, ale v prvé řadě se chtěli ukázat před celou obcí v nové roli. Vždyť právě oni měli v brzké době převzít hospodářství a na svá bedra uložit závažné povinnosti, s nimiž se alespoň na čas seznamovali právě o podzimních hodech, kdy jim podle dávných rodových zvyků bylo na celé tři dny svěřeno „právo“ nad celou obcí. O dříve vymizelém obyčeji navštěvovat hroby během posvícení a následně uspořádat hostinu na počest předků se ještě v 15. století zmiňoval český kazatel a církevní reformátor Tomáš Štítný. Jelikož se v hodových obyčejích udrželo tolik archaického, můžeme důvodně předpokládat, že hody nebyly tou nejvýznamnější událostí obecní pospolitosti pouze v časech relativně nedávných, ale i v dobách starých Slovanů, kdy se jejich obřadně-společenské dějství začínalo formovat na základech, které ovšem vybudovaly evropské národy ještě v dobách své prvotní jednoty.

Po oslavách podzimní rovnodennosti se dny začínají stále více prodlužovat a rána jsou den ode dne chladnější. Zima se nezadržitelně blíží a viditelné změny v přírodě odehrávající se na přelomu října a listopadu přivádí koloběh kalendářních svátků našich předků k další plejádě obřadních dnů, které stály na samém počátku nejmrazivější části celého roku.
Prvním významným mezníkem tohoto období byl Mokošin podzimní svátek. Babí léto skončilo a podzim se přehoupl do své druhé polovice. Matka Země zosobněná dobrotivou bohyní Mokoší vydala ze svého lůna vše, o co jí zjara rolníci žádali. Nadešel čas, aby si odpočinula a lidé se jí tedy ještě naposledy přišli uklonit a zároveň poděkovat za dary léta, které jim zajistily obživu po celou dlouhou zimu až do jarních dnů následujícího roku. Mokoš však není pouhou zemskou bohyní, je také nebeskou přadlenou, vládkyní nad lidským osudem a ochránkyní posvátné nitě života všeho a všech, kteří jsou na tomto světě. Proto se během této sváteční příležitosti pravděpodobně také věštilo. Dívky, obvykle v počtu tří, po setmění rozčesávaly koudel, rozpřádaly zašmodrchané nitě a pomocí nich se snažily předpovědět věci budoucí. Do poháru se „zaříkanou“ vodou vkládaly destičky, karetky s nitěmi, a pozorovaly, jakým způsobem nitky ve vodě slehly. Zatímco se v české a moravské tradici dochovalo jen několik střípků z jinak pestré a mnohostranné mozaiky, která nám vypráví dávný příběh o této zemské bohyni, v krajích pravoslavných slovanských národů si venkované 28. října (12) připomínali svátek veliké mučednice Paraskevy přezdívané „Pjatnica“ poněkud svérázným způsobem. Svatá Paraskeva evidentně převzala některé z funkcí ústřední ženské bohyně slovanského panteonu z dob reforem knížete Vladimíra – Mokoše. Tato světice byla známá jako patronka země, vody a vláhy, ale byla rovněž ochránkyní manželství, mateřství a ženských prací, zejména předení a tkaní. V tento den se dodržovaly určité pracovní zákazy a přes noc jí na stole ženy ponechávaly chléb se solí, med a kaši.

Dušičky: Nedlouho poté, co se Mokoš uložila k dlouhému spánku, přišel čas poprvé přivítat zimu. Čarovná noc z 31. října na 1. listopadu, kdy Svarog s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou božstev zimní polovice roku, patřila nejen Velesovi a Moraně, ale také duším předků, dobrým i zlým. Brány Návu zůstaly až do prvního kohoutího zakokrhání rozevřeny dokořán. Nadešel čas vhodný k čarování a věštbám. Vzpomínkové obyčeje probíhaly počátkem listopadu takřka po celé Evropě. Staří Keltové např. slavili v předvečer 1. listopadu Samain – mezník léta a zimy, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zemřelých se na čas vrací ke svým živým příbuzným. K příležitosti Svátku Všech svatých a Dušiček bylo zvykem ponechávat přes noc na stole pokrmy zemřelým také v českém a moravském lidovém prostředí. Peklo se speciální obřadní pečivo, tzv. kosti a dušičky, lidé zdobili hroby a místy se koledovalo. V pravoslavném kalendáři je 1. listopad zasvěcen svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi. V ruském lidovém prostředí však tento den vešel ve známost jako „Kuzminky“ – podzimní vzpomínky na zesnulé, které probíhaly vždy v sobotu předcházející tomuto svátku. „Kuzminky“ stály na prahu dvou ročních období a ruský rolník je vnímal jako poslední den podzimu a počátek zimy. Světci Kosma a Damián vystupovali jako ochránci domácího krbu a patroni kovářů. Lidé je považovali za bratry – božské kováře a drakobijce, tvůrce prvního železného pluhu. Velmi často se slévají do jedné osobnosti „Kuzmy-Demjana“, což např. B. A. Rybakov považoval za pozůstatky kultu jediného božstva – nebeského kováře a pokořitele prvotního chaosu Svaroga.

Poslední říjnová noc skončila, lidé navštěvovali hroby svých zesnulých příbuzných a přinášeli jim drobné dary. Podzimní Dědy zřejmě trvaly několik dní, pravděpodobně sedm. Byl to týden vzpomínek na zesnulé, období tryzny a dalších obřadů zasvěcených předkům. Předtím, než se duše rodičů a prarodičů odebraly zpět do ráje, jejich děti se s nimi snažily dostatečně uctivě rozloučit. O průběhu Dušiček u nás jsme se již zmínili, podíváme se tedy ke Slovanům z východní části Evropy. Na sobotu před svátkem velikého mučedníka Dimitrije Soluňského (26. října) připadá v pravoslavném prostředí tzv. Dmitrijevská sobota zasvěcená vzpomínkám na zesnulé rodiče. Šlo o svátky rodinné, a tak slavnostní nádech měla především domácí tryzna. K večeři hospodář zval duše předků, pro které přes noc ponechávali na připraveném talíři část pokrmů. Když se brány Návu opět uzavřely, osady ztichly a nad krajem rozprostřela svůj tajemný závoj blížící se zima, kterou rušily již jen veselé svátky pastýřů zasvěcené nejen poslednímu výhonu dobytka před jeho zimním ustájením, ale také posledním záchvěvům podzimu. V těchto dnech se zabíjela drůbež. Zatímco ruské hospodyně připravovaly na „Kuzminky“ slepice, v českých zemích se na svátek svatého Martina (11. 11.) obřadně zabíjela husa, z jejíchž kostí lidé předpovídali, jaká bude zima. Peklo se také obřadní pečivo svým tvarem připomínající rohy dobytka. Obdobné svátky však známe i z dalších částí Evropy. Jde vlastně o podzimní paralelu jarního svátku pastýřů spojeného s prvním výhonem skotu. (13)

Příchod zimy: Když skončily podzimní svátky pastýřů, čas přivítat zimu podruhé byl na dosah. Který den či dny přicházela Morana do světa lidí v dobách starých Slovanů nelze prozatím spolehlivě určit, jisté však je, že se tyto dny odrazily v lidových tradicích jednotlivých slovanských národů. V českém prostředí přijíždí bíle oděná zima o svátku svaté Kateřiny (25. 11.), své moci se však definitivně chopí až v den svátku svaté Barbory (4. 12.), což stvrdí ještě na svatou Lucii (13. 12.). Také ve východoslovanském prostředí o sobě nechává zimní vládkyně slyšet hned několikrát. Skutečná zima přicházela o svátku ctihodné Matróny Cařihradské (9. 11.), která byla v národním prostředí známá spíše jako „Matrjona Zimnjaja. Vlády se však ujala až na svátek Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice (21. 11.). V lidových představách se projížděla oděná do bílého kožíšku na saních a svým ledovým dechem malovala divotvorné obrazce na okenicích stavení. Zimou zosobněnou různými bíle oděnými ženskými postavami se hemží rovněž česká a moravská obchůzková tradice mezi 4. a 13. prosincem (sv. Barbora, smrtka v mikulášských průvodech, Matička, sv. Lucie).

Příchod Velesa: Je pozoruhodné, že pouze v jediné významnější obchůzce první poloviny adventu není hlavní maskovanou obchůzkou postava ženská. Na mysli máme předvečer dodnes oblíbeného svátku svatého Mikuláše (6. 12.). Dříve se to ovšem v mikulášských průvodech tajemnými bytostmi jen hemžilo. Samotného světce doprovázeli kromě různých maškar a čertů také koně a hrůzu budící smrtky. Není divu, že tyto strašlivé bytosti pod vlivem města nakonec, až na některé regiony, vytlačili milí andělíčci. Pro zajímavost, ani čerti nepatřili k původnímu obsazení mikulášského doprovodu. Namísto nich se totiž o dlouhých zimních večerech krajinou potulovali „medvědi“ a přicházející „dědové“, stejně tak, jako tomu bylo i v období masopustu. Zbývá nám tedy odhalit pouze identitu světce z maloasijské Myry. Spojitost se zimním obdobím, koledními průvody, ale také maskou medvěda, která je od adventu až do konce masopustu doprovázela, napovídá, že se jednalo o jedno z nejvšestrannějších a nejoblíbenějších božstev celého slovanského panteonu – Velesa. Veles přichází počátkem zimy k lidem proto, aby je ochraňoval před nástrahami Morany a pomohl jim přečkat toto nehostinné období až do jara. Na druhou stranu i on sám v podstatě symbolizuje všudypřítomný mráz. U východních Slovanů o obchůzkách v den svátku svatého Nikolaje zprávy chybí, nicméně ruští venkované si tohoto světce představovali jako dobrotivého starce s šedým vousem, který obcházel krajem a odháněl vše zlé, co by mohlo člověku během nejdelších nocí v roce uškodit. Na jeho počest se zde celý týden slavila tzv. „Nikoľščina“, svátek starců a prvorozených synů. K hlavám rodin se na svátky sjížděli všechny děti a příbuzenstvo, a přestože vrcholilo období „Filipovského půstu“, v žádné z domácností nechybělo speciálně připravené pivo, med a pirohy.

Kračún je nejdelší nocí celého roku, kdy za třeskutých mrazů obrazně končí život skomírajícího slunce a tím i celý roční koloběh. Hned na druhý den se však sluneční božstvo zrodí nanovo a věčné Svarogovo kolo se začíná točit opět kupředu. Svátek se slavil buď v předvečer zimního slunovratu, nebo až v termínu současného Štědrého dne (24. 12.). (14) Předvečer svátku narození Ježíše Krista je v českém prostředí známý jako Štědrý večer (24. 12.). Jde o jeden z nejsvátečnějších, nejtajemnějších a zároveň nejkratších zimních dnů doslova naplněných dávnými obyčeji a zvyklostmi, které se v tradici českého a moravského lidu udržely s menšími obměnami až do relativně nedávné doby. Ještě před setměním hospodyně přichystala slavnostně prostřený stůl, na němž nechyběl česnek, chléb, sůl, sláma, červená jablíčka, ořechy, ale také množství pokrmů, jejichž přítomnost měla zaručit blahobyt celému hospodářství. Večeře mohla začít až poté, co se na nebi objevila první hvězda. Před zahájením slavnostní hostiny ve východoslovanském prostředí vzal hospodář do rukou hrnec s kaší, která dříve patřila k tradičním chodům také u nás, a třikrát s ním obešel jizbu. Než se s kaší vrátil ke stolu, rozevřel do široka dveře a několik lžic vyhodil na dvůr, přičemž prosil mráz, aby z jara neškodil polím.
Co od večeře zůstalo, nechávali přes noc na stole pro „chudé pocestné“, zbytky pokrmů rovněž přinášeli ohni, vodě, větrům i zemi. Večer přál věštbám a čarování, otevíraly se brány podsvětí a světem poletovaly duše předků i démonické bytosti. K významným rodinným obřadům patřilo v některých částech slovanského světa symbolické schovávání za pirohy obdobné středověkým věštbám z polabské Arkóny. Snad nejznámější obyčej této noci pochází z jihoevropských a některých západoevropských krajů. Jde o pálení badnjaka, které je dobře doložené i mezi jižními Slovany. Obřadně podťatý dubový kmen přinesený do domu hoří v plamenech posvátného ohně po celé svátky. Badnjaku jsou přineseny dary a točí se kolem něj veškerá ústřední obřadní dějství Vánoc. Jiskry mají věštebnou moc, uhlíky z něj jsou naděleny čarovnou mocí a dokonce i způsob, jakým je přenesen přes práh jizby má svá pravidla. Mezi západními a východními Slovany sice tento prastarý obřad přímo doložený nemáme, redukcí tohoto rituálu však může být např. ukrajinský obřad „kolodka“, vláčení klády v Pobaltí a v prvé řadě přinášení polen hospodářem do domu na svátek Narození Páně v Bělorusku. Je tedy dost dobře možné, že pálení vánočního polena znali v dávných dobách i předkové Čechů a Moravanů.

Koleda je jedním z nejposvátnějších dnů v roce a stejně jako Kračún, který jí předchází, navazuje na dávné obyčeje probíhající v časech zimního slunovratu. Je to čas lásky a radosti, okamžik kdy na svět přichází nové Slunce – Chors. (15)  Jde však rovněž o svátek zasvěcený Rodu a Rožanicím, Svarogovi i Velesovi. Koleda se nese ve znamení magické obrody, znovuzrození nebeského i pozemského ohně. Po celou nejdelší noc roku v dávných dobách na kopcích šlehaly posvátné plameny usnadňující rodícímu se Slunci příchod na svět. K neodmyslitelným obřadům patří především obchůzky koledníků se škraboškami, ale také příprava novoročního obřadního pečiva, které se kraj od kraje liší tvarem i pojmenováním (např. bulharský „Bogač“ zdobený solární a agrární symbolikou či naše známá „vánočka“, snad symbol obilného klasu budoucí úrody).

Zimní Velesovy svátky: Koleda je vrcholným vítáním zimy a stojí rovněž na počátku dvanácti posvátných dní, které zároveň symbolizují dvanáct měsíců kalendářního roku. Po celých těchto dvanáct dní zůstává znovuzrozené Slunce ještě natolik slabé, že nedokáže rozehnat síly temnoty, a tak se na čas vše jakoby navrací do dob prvotního chaosu. Brány podsvětí zůstávají doširoka otevřené, domy obchází obřadní průvody koledníků v rozmanitých maskách, po večerech se věští a lidé s úctou vzpomínají na své předky. Období vánočních svátků je jedním z nejdůležitějších obřadních příležitostí národního i církevního kalendáře a je pro něj charakteristická vysoká koncentrace obřadů, magických úkonů, obyčejů, zákazů, pověr i pranostik. Každý z těchto dní (a především večerů) se v jednotlivých národních tradicích vyznačoval určitými zvláštnostmi a specifickými obřady. K těm nejvýznamnějším dějstvím patřilo zejména obsypávání hospodáře a jeho rodiny zrny, čili „Ovseň“, během ruské novoroční kolední obchůzky, zajímavé jsou ovšem také „babské svátky“ známé v různých podobách západním, východním i jižním Slovanům, úcta ke koním, ale také dny spojené s obřadním pitím známé z celoevropského kulturního okruhu. Celé období svátků bylo v prvé řadě zasvěceno Velesovi a duším předků, určité obřady se však konaly i na počest dalších božstev, o nichž jsme se však již zmínili v části věnované koledě.

Konec zimních Velesových svátků: Křesťanské církve si 6. ledna připomínají křest Ježíše Krista ve vodách Jordánu čili Zjevení Páně. Tento svátek uzavírající celý dvanáctidenní komplex vánočního období je v české tradici znám jako Tři králové. Hlavní událostí dne bylo svěcení vody v kostelech, ovšem venkované věřili i v čarovnou moc vod ve volné přírodě. Předvečer svátku Tří králů byl osudovým a přelomovým okamžikem celého vánočního cyklu. Sílila moc škodlivých sil a nadpřirozených bytostí, před nimiž se lidé chránili všemožnými prostředky. Tím nejznámějším bylo vykuřování a vykrápění celé usedlosti, ale také popisování veřejí dveří a okenic tajemnými ochrannými symboly, které později zaměnily iniciály K + M + B. S ranním rozbřeskem se však brány podsvětí s konečnou platností uzavřely a svět se navrátil zpět do zaběhnutých kolejí. I přesto však do zemských vod padaly jiskry nebeského Svarogova ohně, které ji nadělovaly kouzelnou mocí. Lidé věřili, že pramenitá voda vytékající z hlubin země očištěná paprsky ranního slunce dokáže nejen ochránit člověka od všeho zlého, má zároveň i čarovné schopnosti a toho, který se v ní omyje, uzdraví od všemožných neduhů.

Svátky znovuzrozeného slunce stojící na samém konci a zároveň i na samém počátku ročního koloběhu skončily. Nad zasněženou krajinou stále vládla Morana, která svými stříbrnými zvonečky nechávala čas plynout, jakoby se ponořil do tichého zimního snu. Lidé se proto scházeli v teple a bezpečí svých domovů, kde za svitu loučí a za zvuku vřetene stařenky i starci předávali z pokolení na pokolení prastaré příběhy naplněné nejen osudy bohů a bájných hrdinů, ale také strašidelnými bytostmi a úsměvnými šibaly. Tak běžel čas, doba i zvyky se pozvolna měnily, dávné příběhy však zůstávaly a nakonec po staletích došly i do našich dní, byť v pozměněné podobě. Mnohé se navždy ztratilo, o mnohém nevíme a mnohé nebylo doposud objasněno, jedno je však jisté. Stojíme možná na počátku pochopení ročního koloběhu obyčejů a slavností našich předků, počátek je však zároveň i koncem. Vše se prolíná, tak jako i nekonečný pohyb kola Svarogova. Záleží jen na nás, budeme-li mu pozorně naslouchat, abychom dokázali postřehnout tenounký hlas vycházející z hlubin věků, který nás svou vábivou silou muže přivést na správnou cestu a pomoci nám opět obejmout ztracené dědictví našich předků.
Poznámky:

(1) Na územích osídlených Slovany jsou podobné nálezy výrazně mladší. Ten nejstarší sahá jen do 4. století našeho letopočtu.

(2) Můžeme hovořit např. o pečivu ve tvaru křížků známém nejen z oblastí osídlených Slovany, ale také z antického Řecka či ze země Skythů. V našem prostředí se kromě křížků připravovaly především kruhové mazance s jasnou solární symbolikou, ale také „jidášky“ ve formě beraních rohů, ptáčků či dalších zajímavých pletenců.

(3) Za zmínku stojí, že v některých krajích kromě ženské figuríny ničili rovněž postavu mužskou. Tento obyčej připomíná nejen východoslovanské rituální ničení figurín obou pohlaví v období letnic, ale také pálení slaměné „maslenice“ a „mráze“ během masopustních dnů. Pokud byly figuríny ničeny v předjaří či blíže jarní rovnodennosti, můžeme předpokládat, že šlo skutečně o vyprovázení sil zimy: Morany a „Mráze“ (snad Velesa).

(4) Z našeho prostředí známe pověsti o „čarodějnicích“, které procházely v těchto dnech po polích, aby jim uškodily. Je pravděpodobné, že jde o narážku na stejný obyčej, který však v průběhu staletí doznal určitých změn, popř. jej mohli negativně vylíčit venkovští kněží, kteří v něm tušili pozůstatky „pohanských“ rituálů.

(5) Ve východoslovanském prostředí však obřady totožné s filipojakubskou nocí obvykle spadají ke svátku sv. Jiří (24.3.) nebo k Bílé neděli, kdy v první den (tedy neděli) tohoto týdne v lidovém prostředí slavili tzv. „Krásnou hůrku“ (Krasnaja gorka).

(6) V případě dvou májí bychom mohli uvažovat o mužském a ženském archetypu plodnosti, tj. o stromcích symbolizujících jarní božstva Jarilu s Leljou – Vesnou.

(7) V Čechách a na Moravě se o letnicích domy i chlévy zdobily zelení a tam, kde se máje nestavěly již první květnový den, je mládež vztyčovala právě k svatodušním svátkům.

(8) Jde o obvyklý počátek žatvy v české a moravské lidové tradici. V dobách starých Slovanů považovali započetí sklizně obilí zcela jistě za význačný den v hospodářském roce. Musely jej tedy doprovázet četné magické praktiky a rituály, jejichž smyslem bylo zajistit, aby se zrno bezpečně dostalo pod střechu usedlosti. K tomuto dni se zřejmě vázalo zmíněné zaříkávání dešťů a bouří doprovázené obdobou výše popsaného obřadu „Dodola“.

(9) Obdobné zaplétání posledních klasů přímo na poli však máme doložené i z českých zemí. Je pravděpodobné, že i poslední snop či dožínkový věnec z posledních obilných klasů byl zasvěcen právě Velesovi. Ne náhodou zůstával na usedlosti až do Vánoc, kdy byl zkrmen drůbeži, popř. předložen nebeskému ptactvu. Právě v těchto dnech lidé obřadně uctívali Velesa, který po letních měsících přicházel zpět mezi lidi. Navíc, ptáci přilétající k domu byli zjevným ztělesněním navracejících se duší zesnulých předků.

(10) Kohout je posvátný pták zasvěcený solárním božstvům, především Svarogovi. Ztělesňuje ovšem i mužskou plodivou sílu, a proto bývá často obřadně ubíjen právě při příležitosti svatebního veselí (zajišťuje narození dítěte, zejména syna) nebo během obřadů spojených s poděkováním za úrodu, k nimž počítáme dožínky, domlatek a hody (jeho oběť má přinést bohatou úrodu v příštím roce).

(11) Zatímco k 1. květnu máji obřadně stavěli, jakožto symbol přicházejících božstev vegetace a léta do vsi, na podzim byly tyto zelené stromy káceny, jelikož božstva letní polovice roku odcházela do nebeského ráje, kde přebývala až do jarních měsíců roku následujícího. Je rovněž možné, že se máje květnová a ta zářijová od sebe původně lišily určitými atributy, které lidová tradice již tak striktně nedodržovala, přestože se o nich místy dozvídáme. Zatímco zjara mohl být vršek máje vytvořený z břízy, v letních měsících a na podzim jej zaměňoval vrcholek stálezeleného smrku. Snad i výzdoba májek se částečně odlišovala. Vedle pentlí se např. na podzim mohly na vrcholku máje objevovat určité dekorativní předměty symbolizující sklizenou úrodu předešlého léta, např. dožínkové věnce, plody apod., které se často stávaly odměnou tomu nejlepšímu z mládenců.

(12) U starých Slovanů mohla tato obřadní dějství probíhat o posledním pátku měsíce října.

(13) Jelikož na jaře spadá první výhon skotu obvykle do období kolem filipojakubské noci, jeho výhon poslední mohl původně připadat k protipólu v kalendáři, tj. ke Svátku Všech svatých (1.11.). Zde již však nebereme v úvahu starší, lunární kalendář, který tyto svátky zasazoval spíše k poslednímu podzimnímu úplňku.

(14) Je velmi pravděpodobné, že staří Slované tento svátek slavili až tehdy, kdy bylo prodlužování dnů a zkracování nocí opravdu patrné, tedy v období našeho Štědrého dne. V chápání lidu se tehdy slunce obrazně vzdálí od své slunovratové fáze „o slepičí krok“ čili „o zaječí pacičku“ (tak u Rusů).

(15) Zatímco Dažbog zosobňuje slunce a světlo (sluneční i nehasnoucí světlo božské podstaty), Chors dle B.A.Rybakova představuje pouze božstvo samotného slunečního kotouče. Na druhou stranu je však slunce samotné v tradiční kultuře slovanských národů často zosobňováno dívkou, která svým charakterem odpovídá baltské sluneční bohyni Saulė, manželce Měsíce.

Stručný přehled nejdůležitějších obřadních příležitostí roku:
* První vyprovázení zimy/První vítání jara: MASOPUST počínající HROMNICEMI
* Druhé vyprovázení zimy/Druhé vítání jara: přílet ptactva počátkem března (u nás souvisí se svátkem sv. Řehoře)
JARILŮV DEN (sv. Jiří; následují svátky všeobecně zasvěcené jarním božstvům a vílám)
* Třetí a konečné vyprovázení zimy/Třetí vítání jara: JARNÍ ROVNODENNOST (Velikonoce)
* První vyprovázení jara/První vítání léta: PÁLENÍ ČARODĚJNIC A PRVOMÁJOVÝ DEN
* Druhé vyprovázení jara/Druhé vítání léta: Letnice (Zelené svátky)
* Třetí loučení a konečné vyprovázení jara/Třetí vítání léta: LETNÍ SLUNOVRAT (Kupala – Svatojánská noc)
* PERUNŮV DEN (u nás souvisí se svátkem sv. Jakuba)
* První vyprovázení léta/První vítání podzimu: DOŽÍNKY (Nanebevzetí Panny Marie)
* Druhé vyprovázení léta/Druhé vítání podzimu: odlet ptactva počátkem září (u nás souvisí se svátkem Narození Panny Marie)
* Třetí vyprovázení léta/Třetí vítání podzimu: PODZIMNÍ ROVNODENNOST (v našem prostředí hody, zejména ty svatováclavské)
* MOKOŠIN DEN (poslední říjnový pátek)
* První vyprovázení podzimu/První vítání zimy: přelom října a listopadu – DUŠIČKY
* Druhé vyprovázení podzimu/Druhé vítání zimy: druhá polovina listopadu (u nás souvisí se svátkem sv. Kateřiny)
* Třetí vyprovázení podzimu/Třetí vítání zimy: ZIMNÍ SLUNOVRAT (Vánoce)
* VELESOVY SVÁTKY (období od Štědrého dne do svátku Tří králů)




Použitá literatura
AGAPKINA, TATJANA ALEKSEJEVNA: Мифологические основы славянского народного календаря. Весенне-летний цикл. Moskva: Indrik, 2002.
BEŤÁKOVÁ, MARTA EVA – BLAŽEK, VÁCLAV: Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Libri, 2012.
BROUČEK, STANISLAV – JEŘÁBEK, RICHARD (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007.
ČERKASOV, ILJA GENNADJEVIČ: Основы родноверия. Коло года: славянский календарь. Moskva – Obninsk – Rjazaň: Velesov Krug, 2009.
DUNDULIENĖ, PRANĖ: Lietuviu šventės, tradicijos, papročiai, apeigos. Vilnius: Mintis, 1991.
ERBEN, KAREL JAROMÍR: Slovanské bájesloví. Praha: Etnologický ústav AV ČR/Slovanský ústav AV ČR, 2009.
FRAZER, JAMES GEORG: Zlatá ratolest. Praha: Odeon, 1977.
FROLEC, VÁCLAV: Vánoce v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1988.
GASANOV, BOGUMIL ASANOVIČ: Кровавые жертвоприношения у славян. Разоблачение мифа. Moskva: Veligor, 2011.
GASANOV, BOGUMIL ASANOVIČ: Языческие корни русской масленицы. Moskva: Veligor, 2015.
HANUŠ, IGNÁC JAN: Bájeslovný kalendář slovanský čili, pozůstatky pohansko-svátečných obřadův slovanských. Praha: Kober, 1860.
HORVÁTHOVÁ, EMÍLIA: Rok vo zvykoch nášho ľudu. Bratislava: Tatran, 1986.
KORINFSKIJ, APOLLON APOLLONOVIČ: Народная Русь. Moskva: Izdatělstvo M. V. Kljukina, 1901.
MAČUDA, JIŘÍ: Od Hromnic až do Tří králů. Zvyky a tradice obcí na Znojemsku. Břeclav: Malovaný kraj, 2015.
MAČUDA, JIŘÍ: Tradiční strava na Znojemsku a v dolnorakouském pohraničí. Znojmo: Jihomoravské muzeum ve Znojmě, 2014.
NEKRYLOVA, ANNA FJODOROVNA: Круглый год. Русский земледельческий календарь. Moskva: Pravda, 1991.
NEŠKUDLA, BOŘEK: Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004.
NEŠKUDLA, BOŘEK: Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003.
PROFANTOVÁ, NAĎA – PROFANT, MARTIN: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 2004.
PROCHÁZKA, KAREL: Lid český s hlediska prostonárodně-náboženského. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1910.
PROPP, VLADIMIR JAKOVLEVIČ: Русские аграрные праздники. Petrohrad: Azbuka, 1995.
REINSBERG-DÜRINGSFELD, OTTO von: Fest-Kalender aus Böhmen. Praha: J. L. Kober, 1862.
REŠETNIKOV, NIKOLAJ IVANOVIČ.: Русский народный календарь: пословицы, поговорки, обычаи, обряды, имена. Moskva: «ОЛМА-ПРЕСС», 2007.
RYBAKOV, BORIS ALEKSANDROVIČ: Язычество древней Руси. Moskva: Nauka, 1987.
RYBAKOV, BORIS ALEKSANDROVIČ: Язычество древних славян. Moskva: Nauka, 1994.
SKURATIVSKIJ, VASIL TIMOFIJOVIČ: Місяцелік. Український народний календар. Kyjev: Mistectvo, 1993.
TÉRA, MARTIN: Perun Bůh hromovládce. Sonda do slovanského archaického náboženství. Praha: Pavel Mervart, 2009.
TĚREŠČENKO, ALEKSANDR VLASEVIČ: История культуры русского народа. Moskva: ЭКСМО, 2007.
TOKAREV, SERGEJ ALEKSANDREVIČ: Мифы народов мира. Том 1 – 2. Moskva: Советская энциклопедия, 1987 – 1988.
TOLSTOJ, NIKITA ILJIČ (ed.): Славянские древности. Этнолингвистический словарь. Том I – V. Moskva: Международные отношения, 1995 – 2012.
TRINKŪNAS, JONAS: Baltų tikėjimas. Lietuvių pasaulėjauta, papročiai, apeigos, ženklai. Vilnius: Diemedžio leidykla, 2000.
VÁCLAVÍK, ANTONÍN: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost v Luhačovicích, 1930.
VÁCLAVÍK, ANTONÍN: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959.
VÁŇA, ZDENĚK: Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990.
VAŠKŮ, ZDENĚK: Velký pranostikon. Praha: Academia, 1998.
VEČERKOVÁ, EVA – FROLCOVÁ, VĚRA: Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010.
VLČKOVÁ, JITKA: Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, 2002.
VLČKOVÁ, JITKA: Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Praha: Libri, 2006.
VONDRUŠKA, VLASTIMIL: Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice: Nakladatelství DONA, 1991.
ZAVJALOVA, MARIJA VJAČESLAVOVNA – SEDAKOVA, IRINA ALEKSANDROVNA (eds.): SALIX SONORA. Памяти Николая Михайлова. Moskva: Probjel, 2011.
ZÍBRT, ČENĚK: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha: Academia, 1995.
ZÍBRT, ČENĚK: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk: příspěvek ke kulturním dějinám českým. Praha: Nákladem J. R. Vilímka, 1889.
ZÍBRT, ČENĚK: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 2006.