Slovanské Velikonoce

Abychom si mohli v plné míře a v celkové harmonii s přírodou užívat tento velký svátek, Svátek velikého dne a veliké noci, v podstatě svátek zpětného obnovení života, jeho obrození po zimní smrti, je dobré poznat rodokmen starých obřadů a uvědomit si význam prvotních magických atributů, které nás tento den provází. Velmi mnoho z nich bylo zapomenuto nebo ztratilo význam.

Slované se řídili lunárním kalendářem založeném na lunárním cyklu Měsíce. Měsíční rok čítal třináct měsíců. Všechny velké svátky byly spojené s úplňkem Měsíce a každé důležité rozhodnutí muselo být přijato během „mladého měsíce“ (dorůstajícího),pokud mělo být úspěšné. Podle tohoto pravidla jaro nepřicházelo 21. března, ale o úplňku po jarní rovnodennosti.

Dnes, kdy používáme solární kalendář (sluneční), svátek stále navazuje na jarní rovnodennost. Je to čas našich velikonočních svátků a termín těchto slavností se pohybuje mezi 21. březnem a 26. dubnem s tím že připadá na první neděli po prvním jarním (porovnodennostním) úplňku. U Velikonoc se zachoval pradávný termín agrárního lunárního svátku Nového roku a s ním část novoročních obřadů. Pro rolníky a pastýře to bylo mezní datum, od kterého mohli započít různé činnosti spojené s úpravou země a chovem. Je docela dost možné, že to byl nejdůležitější svátek celého ročního cyklu.

Část elementů Svátku jara se zařadila do Svátku Velké noci. Část z nich se však odpojila od dávného termínu a přizpůsobila se novým termínům slunečního cyklu i s daty nového kalendáře. Tak se například rituál usmrcení zosobněné zimy (Morana, Mařena, Smrtka, Máslenice, Kostroma) přiřadil k datu 21. března.

Dále pak tradiční intronizace Jarního krále (pastýři) a Obnášení královny v Polsku, obřady Jaryla-Jaruna na Rusi (dnes Zelený svatý Jurij), Kukiery v Bulharsku, běloruská Sjemucha nebo také litevský svátek Sekmine zůstaly spjaty s březnovými oslavami jara (někdy tzv. Zelené svátky).

Další magické činnosti, bez kterých se kdysi svátek neobešel, energeticky potlačované Církví, zanikly úplně, nebo se přeměnily v jinou formu. Týká se to hlavně obecně slovanského velikonočního obřadu pálení ohňů na vršcích (pálení čarodějnic, Ogni Gromadnich, Grumadek, Grmači, Grietov) a také obřadní uctívání zemřelých předků (tzv. Jarní Dědci), v různých slovanských zemích nazývaných jinými jmény: Něbožčickij Vělikdeň, Navski Děň, Navskij Velykdeň, Leldena Vělik Den, Navjan Děň, Radunica... Do této skupiny spadají také „jarní hry“, které se zachovaly například v podobě krakovského svátku Rękawki, slezských lidových závodech nazývaných Rochvistem, nebo takzvané Volové svatbě v Podlesí.

První etapou jarních obřadů bylo bezesporu pohřbívání zimy. Zosobňovala ji většinou ženská postava ze slámy v životní velikosti oblečená do bílého lněného šatu s dopodrobna vymalovanou tváří s dlouhými lněnými vlasy. Její hlavu často ověnčovala koruna z trnitého hlohu. Tato postava Morany byla v Čechách nazývána Mařena, v Polsku Marzana (Długoszova Marzyana), na Slovensku Marena nebo Marmurena, v Rusku a na Rusi Marucha, Mara, Mora a v dalších oblastech Morena, Marana, nebo Maržana. Polabští Slované, Lužičané a Slezští Slované během tohoto obřadu ničili postavu bohyně smrti nazývanou Smertnica, Šměrčucha nebo prostě Smrt.

Při obřadu vynášení Zimy byla loutka obnášena kolem vesnice a zpívali se písně zesměšňující smrt a zimní trápení. Současně bylo vyvoláváno jaro. Vše se odbývalo za stálé asistence smíchu i pláče, za zvuku rituálních řehtaček, píšťal, dud, bubnů a zvonků, včetně různých vozembouchů vyhánějících temnou moc a zlé démony. Následně byl symbol bohyně házen do vody, topen, pouštěn s proudem řeky (Morana), nebo ho lidé pálili a trhali na kusy (Smertnica, Kostroma, odtud i české pálení čarodějnic).

Teprve po provedení tohoto symbolického usmrcení mohly začít přípravy na vítání jara. Jako vždy při svátcích lidé čistili celý dům. Jarním úklidem však neměl být odstraněn pouze nepořádek a špína, ale především za celý rok nashromážděné zlo. Při úklidu bylo společně s prachem vymetáno „vše nečisté“. Pralo se prádlo a stoly se prostíraly bílým svátečním ubrusem. Muži chodili na lov a ženy pak z úlovků připravovaly sváteční jídlo. Ženy také pekly různé koláče často v podobě zvířat (symboly božstev a současně imitace dobytka, který se měl množit) a placky pro Dědy – duchy předků.

Chlapci a děvčata chodili hledat vrbové proutí a lískové větvičky pokryté čerstvými pupenci (takzvané kočičky). Větvičky se doma dávaly do vázy a nechávaly se na světlém teplém místě, aby vyrašily. Po celou dobu příprav se podlévaly vodou ze svatých pramenů, aby nabraly božskou životní sílu.

Domů se nosily také větvičky břízy s mladými lístky nebo smrk (pokud se bříza nestihla zazelenat), včetně celých mladých stromků. Zelenými větvičkami se zdobil celý dům.

Mládenci v té době začali stavět „májku“ a dívky pod dozorem bab (stařen) malovaly vejce. Obyčej malování, barvení a krášení vajec byl znám již ve třetím století před naším letopočtem. Vajíčka se tehdy barvila pomocí cibule, kůry stromů (švestka, ořech, hrušeň) a kopřivy.

Přípravy nějakou dobu trvaly. Můžeme se dohadovat, že něco okolo týdne. Nakonec, když už bylo vše hotové, se lidé myli v lázních, načež jejich podlahu pokrývali vrstvou popela. Lázně se nechávaly ohřáté, byly zde ponechávané ručníky, protože právě sem nejdříve přicházejí duše předků, aby se umyly, než společně se zbytkem rodu zasednou ke slavnostnímu stolu. V popelu se pak hledaly stopy Dědů. Večer se obcházelo celé hospodářství s ohněm a možná i kadidly s různými bylinami a z každého zákoutí byly vyháněny temné síly. Svátek ohně a zakuřování kadidlem domů se v křesťanských dobách spojil se svátkem Matky Boží Hromnické a svátkem Očištění Marie.

Hromnice a kadidlo z jalovce dodnes znají polské vesnice, kde jsou považované za prostředek chránící před blesky. Je to dozvuk části víry a obřadů ke cti Peruna, který otevíral jaro. Výše uvedený cyklus přetrval dodnes jako Květná neděle a původní větvičky se změnily na ratolesti, které se světí v křesťanských kostelech týden před Velikonocemi.

Za úsvitu následujícího dne začínal svátek. Jeho začátek tkvěl ve vzájemném udeřování se zelenými vrbovými proutky, tzv. pomládkami. Toto symbolické bití vyhánělo zlo z člověka a dodávalo mu sílu kvetoucí vrby nebo lísky. Toho dne se přistupovalo k intronizaci jara. Konalo se to podobně jako usmrcování zimy, tedy v procesí.

Po ukončení pochodu se na vybraném místě, svatém vršku, nejčastěji poblíž svatého háje, zapalovaly ohně a konaly se různé hry a hromadné hostiny. Hry často začínaly až následujícího dne. Konaly se různé závody (slezský Rochvist), pěstní souboje (kyjevský svátek Peruna z ruských Letopisů), zápasy (podleská Volová svatba), šplhání (krakovská Rękawka), souboje s klacky a podobně. Pozměněnou formu těchto iniciačních her obsahující mnoho identických elementů známe z obřadů, které popisovali kronikáři prvních Přemyslovců, vládců Polska, Slovinska a Chorvatska.

Během her se konal také druh soutěže kraslic, které se hodnotily, točily a kutálely po zemi a následně se rozbíjeli tak, že se jednou kraslicí udeřilo do druhé. Vyhrálo to vejce, o které se všechna jiná rozbila. Podobně se konaly závody také s koláči, které se pouštěly dolů z kopce.

Po těchto hrách se přistupovalo k hostině, na jejímž začátku se jedly kraslice. Vejce, jako symbol života, mělo ve slovanských obřadech velký význam. Ještě v 19. století během velikonočního hodování bylo zakázáno ho nabírat vidličkou, ale pouze rukou. Vejce bylo nejen živým zárodkem, ale zároveň symbolem rodícího se slunce, božského syna Nebeského ohně Svarožice i hlavních nebeských bohů samotného pána ohně Svaroga a pána světla Dažboga. Hostina končila pozdě večer.

Následující den se opět konala hromadná očista ve svaté vodě dříve nabrané ze svatých pramenů. Lidé se vzájemně polévali chladnou pramenitou vodou a to velmi masově. Tímto činem se lidé očistili a nabrali životní sílu, stejně jako déšť omývá rostliny a zároveň jim dodává sílu.

Když dnes barvíme vajíčka, sejeme obilí do misky, aby se nám doma zazelenilo, jdeme na „kočičky“, na pomlázku a když nakonec sedíme u svátečního velikonočního stolu, měli bychom si položit otázku a pokusit se na ní odpovědět. Co přetrvalo a co zmizelo navěky? Kolik ještě zmizí a kdy přestaneme být sebou? Můžeme správně hledět do budoucna s tím, že zpřetrháme vazby na dávnou víru a tedy na přírodu? Co víme o sobě samých, vlastních kořenech a mnohosetleté tradici? Může strom s přetrhanými kořeny plodit ovoce?

Zdroj: https://petrharazim.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=188489  

Vynášení Morany

Vynášení smrti a vítání jara je západoslovanský lidový zvyk pocházející z předkřesťanské éry. Jeho ústředním prvkem je slaměná figura oblečená v ženských šatech, známá pod četnými jmény jako například Morana, Morena, Marzana, Mařena, Smrt, Smrtka nebo Smrtholka. Formy jména Morana jsou užívány především na východě. Rituál se zpravidla koná na Smrtnou neděli, ale také na neděli Družebnou a Květnou.

Figuru Smrtky vytvářely dívky z došku a oblékaly ji do ženských šatů nebo ovinuly do hadrů, figura byla také různě zdobena, například stuhami bílou či černou, náhrdelník i vyfouknutých vajec či prázdných šnečích ulit. Poté byla nastrčena na tyč, či prostě vzata do rukou.

Smrt je vynášena z vesnice za zpěvu obřadních písní a poté vhozena do vody či do příkopu, pálena nebo zakopávána do země. Poté se všichni rozutekli a věřili, že ten kdo doběhne do vesnice poslední, do roka zemře. Součástí slavnosti bylo také koledování. Házení do vody že nejspíše nejde o zničení Smrti a Zimy, ale pouze o její poslaní zpět do podsvětí, do kterého je vodní tok branou.

 

Zaklínám Tě Moreno do otepi slámy,

už nebudeš  moci, chodit mezi námi

Zaklínám Tě Moreno, tak to musí byť,

už nebudeš ve dne, ani v noci přichodiť.

Součástí vynášení smrti bylo také přinášení do vesnice nového "Líta" (léta, letečka, májíčka), které symbolizovalo příchod jara a obnovení života. Na rozdíl od smrtky bylo vytvořeno ze živých a barevných materiálů. Tradiční líta byla dvojího druhu. V západní polovině našeho území, v Čechách a na přilehlé části Moravy, se upravovala z vršků jehličnatých stromků, ve východních oblastech (zejména u hranic se Slovenskem) pak většinou z jívových ratolestí.

Mládež si také domů přinášela větévky rašící, svěží, zelené a ozdobené barevnými pentličkami. S takovým to lítem nebo lítečkem pak mladí koledou obešli vesnici a u každého domu obřadními zpěvy a říkankami oznámili, že je zima pryč. Od hospodářů za tu dobrou zprávu dostali něco dobrého na zub a nakonec si z dárků uspořádali hostinu, u níž nechyběla dobrá zábava, muzika, zpěv a tanec.

Použité prameny:
http://rodnavira.cz/o-nas/nase-cinnost/vynaseni-smrti/
http://slovane.cz/?p=201

http://kamineknaceste.blog.cz/1003/vynaseni-smrtky

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt%C3%A1n%C3%AD_jara 

Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

 28.10.2017 - Jindřich Kačer

Kult plodnosti související se snahou o zachování rodu provází lidstvo od jeho počátků. Touha po pohlavnímu styku patří k přirozeným pudům člověka. Již od pravěku vznikala první erotická díla

Exkurz dějinnou sexualitou prostřednictvím výtvarných děl umožňuje podívat se na historii poněkud z jiné stránky. Pokud máte pocit, že naše doba je extrémně zvrácená a sexuál­ní mravy příliš volné a nevázané, vězte, že se od předchozích dob tolik neliší.

V pravěku sloužila sexualita především k zajištění potomstva. Člověk byl tehdy mnohem blíže k přírodě, a tak mu záležitosti spojené s pohlavním stykem nepřipadaly nějak necudné nebo zvláštní – prostě byly součástí jeho života stejně jako jídlo nebo spánek.

Přirozená nahota

Přesto (nebo právě proto) byly různé sexuální symboly zachyceny v malbě na stěnách jeskyní i při výrobě figurek (zejména venuší) již ke konci starší doby kamenné (paleolitu). Malby jsou dílem lovců a sběračů, kteří ještě neznali zemědělství a nespojovali plodnost s úrodností země. Jejich sexualita byla svázána s rituály, jimiž žádali přírodní síly o plodnost, zrození, žití a znovuzrození. Nejviditelnějšími symboly jsou právě známé venuše. Z období před 32 až 11 tisíci lety jich bylo zatím nalezeno asi dvě stě.

Je zajímavé, že mnohem častěji byla zobrazována ženská postava než mužská, což nemusí souviset s nějakým matriarchálním uspořádáním společnosti. Žena byla zkrátka atraktivnějším objektem, proto se stávala inspirací erotického „uměleckého“ díla mnohem častěji než muž. Tento trend ostatně přetrval i v pozdějších dobách až dodnes. Na ilustracích si můžete prohlédnout možné rekonstrukce žen, které sloužily za předlohu při vytváření venuší. Ženské figurky mají hodně zvýrazněné druhotné pohlavní znaky (tedy ňadra), zatímco prvotní nejsou často ani naznačené.

Muži byli většinou kresleni schematicky a povšechně. Pokud mělo zobrazení sexuální motiv, pak byl pochopitelně zvýrazněn vzpřímený úd symbolizující mužskou sexuální vitalitu – princip plodnosti.

Zvrhlé nebo prostě lidské?

S nástupem civilizace přišel na svět obchod a peníze. Zrodilo se také ono pověstné „nejstarší povolání“ – prostituce. Ani starověcí lidé nepovažovali sex za nic špatného či nemravného. Rozdíl byl v tom, že už v něm neviděli jen prostředek k rozmnožování, ale plně si uvědomovali rozkoš z něj plynoucí, a proto ji také učinili předmětem obchodu.

V antice byly návštěvy nevěstince zcela běžnou záležitostí, aby muž ukojil svůj chtíč a mohl se posléze věnovat důležitějším starostem. Dobře je znám příklad pompejského nevěstince včetně oplzlých nápisů na zdi. Žena měla ve starověkém Řecku i Římě podřízené postavení, které se netýkalo jen volebního práva. Římané drželi své ženy pokud možno pod kontrolou a zapojovali je do veřejného života pouze tehdy, pokud chtěli využít jejich přitažlivost a krásu ke svým cílům. Manželka měla za úkol především vychovat děti a vštípit jim zásady společnosti, v níž vládnou muži. Zobrazování erotických i vyloženě pornografických motivů na zdech či nádobách bylo poměrně časté.

Při srovnání s dnešní dobou pramenily zásadní rozdíly v sexuálním životě především z uspořádání společnosti. V otrokářském systému bylo zcela běžné mít styk s otrokyní či otrokem. Také homosexuální praktiky byly pokládány za normální. Chlapci ve věku 12 až 18 let byli často staršími muži zaučováni umění sexu. Starověcí bohové dávali lidem svými činy popisovanými v mytologických příbězích příklad k nevázanému životu. Teprve s nástupem křesťanské církve přišla změna ve vnímání manželství i sexu. Trvalo to však hodně dlouho.

Falešná cudnost církve?

Pokud mluvíme o středověku od 6. století n. l., pak si musíme uvědomit, že naprostá většina Evropy se v té době nacházela na úrovni pravěku. Kam nepronikla římská civilizace a křesťanští misionáři, tam žily kmeny barbarů vyznávající polyteistická náboženství, jejichž vztah k sexu byl spjat s přírodou a náboženskými rituály, podobně jako v pravěku.

Nicméně s nástupem křesťanství, šířícího se od 9. století zásluhou Franské říše za Karla Velikého (vládl 768–814) po celém kontinentu, se pod vlivem (občas až nátlakem) katolické církve vztah k sexu rapidně změnil. Biskupové, kardinálové a především potulní kazatelé postupně začali hlásat přísnou mravnost, jež zakazuje pohlavní styk mimo svátost manželskou a i v manželství je povolen výhradně za účelem plození dětí, nikoliv rozkoše! Bylo skutečně těžké nepodlehnout pokušení hříchu.

V souvislosti s přísným hřímáním katolických mravokárců dnes často vnímáme středověk jako dobu přísných mravů, ctnostnou a klečící v bázni před trestem božím. Tuhle představu nám vnutilo především „prudérní“ 19. století, ale v poslední době máme především tendenci zdůrazňovat prohřešky proti tomuto řádu, které byly poměrně časté. Je potřeba si uvědomit dvě věci: za prvé přechod od starých náboženství ke křesťanství trval ve společnosti opravdu hodně dlouho, často několik staletí. To znamená, že se mnoho lidových zvyků, včetně těch sexuálních, udržovalo mezi lidmi hluboko do pozdního středověku.

Za druhé víme velmi dobře, že církevní nařízení se porušovala, protože lidská přirozenost si zkrátka nedala poručit. Porušovali je i sami kněží, jak o tom svědčí mnohé listiny a záznamy soudních procesů, což vedlo k obecnému úpadku církve a nutným reformám. Pro obyčejné lidi pak byla církev pouze „úředníkem“ (řečeno dnešní terminologií) ve vztahu mezi nimi a Bohem. A úředníky jsme přece zvyklí obcházet. Bůh o žádné pohlavní zdrženlivosti nic neříká, takže církevní nařízení je třeba brát s určitou rezervou.

Dokončení: Sto tisíc let sexu: 16. století přineslo zrod první sexuální revoluce (vychází v úterý 31. října)

Nicméně bychom neměli zase upadnout do opačné představy, že by snad byly mravy natolik volné jako třeba ve starověku nebo dnes. Církevní nařízení nevázaný sexuální život pranýřovala a tím do značné míry omezovala. Příslušníci náboženských řádů se oddávali službě Bohu a přes jisté prohřešky jednotlivců brali své poslání většinou velmi vážně. Také obyčejní lidé, kteří již naplno přijali křesťanství, si obvykle vážili slibu manželské věrnosti. 

Zdroj:  https://www.stoplusjednicka.cz/sto-tisic-let-sexu-jak-se-menil-pristup-spolecnosti-k-lidske-sexualite

Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

28.10.2017 - Jindřich Kačer

Kult plodnosti související se snahou o zachování rodu provází lidstvo od jeho počátků. Touha po pohlavnímu styku patří k přirozeným pudům člověka. Již od pravěku vznikala první erotická díla

Souladná malba ženy vycházející ze sošek venuší z Dolních Věstonic.

Exkurz dějinnou sexualitou prostřednictvím výtvarných děl umožňuje podívat se na historii poněkud z jiné stránky. Pokud máte pocit, že naše doba je extrémně zvrácená a sexuál­ní mravy příliš volné a nevázané, vězte, že se od předchozích dob tolik neliší.

V pravěku sloužila sexualita především k zajištění potomstva. Člověk byl tehdy mnohem blíže k přírodě, a tak mu záležitosti spojené s pohlavním stykem nepřipadaly nějak necudné nebo zvláštní – prostě byly součástí jeho života stejně jako jídlo nebo spánek.

Přirozená nahota

Přesto (nebo právě proto) byly různé sexuální symboly zachyceny v malbě na stěnách jeskyní i při výrobě figurek (zejména venuší) již ke konci starší doby kamenné (paleolitu). Malby jsou dílem lovců a sběračů, kteří ještě neznali zemědělství a nespojovali plodnost s úrodností země. Jejich sexualita byla svázána s rituály, jimiž žádali přírodní síly o plodnost, zrození, žití a znovuzrození. Nejviditelnějšími symboly jsou právě známé venuše. Z období před 32 až 11 tisíci lety jich bylo zatím nalezeno asi dvě stě.

Je zajímavé, že mnohem častěji byla zobrazována ženská postava než mužská, což nemusí souviset s nějakým matriarchálním uspořádáním společnosti. Žena byla zkrátka atraktivnějším objektem, proto se stávala inspirací erotického „uměleckého“ díla mnohem častěji než muž. Tento trend ostatně přetrval i v pozdějších dobách až dodnes. Na ilustracích si můžete prohlédnout možné rekonstrukce žen, které sloužily za předlohu při vytváření venuší. Ženské figurky mají hodně zvýrazněné druhotné pohlavní znaky (tedy ňadra), zatímco prvotní nejsou často ani naznačené.

Muži byli většinou kresleni schematicky a povšechně. Pokud mělo zobrazení sexuální motiv, pak byl pochopitelně zvýrazněn vzpřímený úd symbolizující mužskou sexuální vitalitu – princip plodnosti.

Zvrhlé nebo prostě lidské?

S nástupem civilizace přišel na svět obchod a peníze. Zrodilo se také ono pověstné „nejstarší povolání“ – prostituce. Ani starověcí lidé nepovažovali sex za nic špatného či nemravného. Rozdíl byl v tom, že už v něm neviděli jen prostředek k rozmnožování, ale plně si uvědomovali rozkoš z něj plynoucí, a proto ji také učinili předmětem obchodu.

V antice byly návštěvy nevěstince zcela běžnou záležitostí, aby muž ukojil svůj chtíč a mohl se posléze věnovat důležitějším starostem. Dobře je znám příklad pompejského nevěstince včetně oplzlých nápisů na zdi. Žena měla ve starověkém Řecku i Římě podřízené postavení, které se netýkalo jen volebního práva. Římané drželi své ženy pokud možno pod kontrolou a zapojovali je do veřejného života pouze tehdy, pokud chtěli využít jejich přitažlivost a krásu ke svým cílům. Manželka měla za úkol především vychovat děti a vštípit jim zásady společnosti, v níž vládnou muži. Zobrazování erotických i vyloženě pornografických motivů na zdech či nádobách bylo poměrně časté.

Při srovnání s dnešní dobou pramenily zásadní rozdíly v sexuálním životě především z uspořádání společnosti. V otrokářském systému bylo zcela běžné mít styk s otrokyní či otrokem. Také homosexuální praktiky byly pokládány za normální. Chlapci ve věku 12 až 18 let byli často staršími muži zaučováni umění sexu. Starověcí bohové dávali lidem svými činy popisovanými v mytologických příbězích příklad k nevázanému životu. Teprve s nástupem křesťanské církve přišla změna ve vnímání manželství i sexu. Trvalo to však hodně dlouho.

Falešná cudnost církve?

Pokud mluvíme o středověku od 6. století n. l., pak si musíme uvědomit, že naprostá většina Evropy se v té době nacházela na úrovni pravěku. Kam nepronikla římská civilizace a křesťanští misionáři, tam žily kmeny barbarů vyznávající polyteistická náboženství, jejichž vztah k sexu byl spjat s přírodou a náboženskými rituály, podobně jako v pravěku.

Nicméně s nástupem křesťanství, šířícího se od 9. století zásluhou Franské říše za Karla Velikého (vládl 768–814) po celém kontinentu, se pod vlivem (občas až nátlakem) katolické církve vztah k sexu rapidně změnil. Biskupové, kardinálové a především potulní kazatelé postupně začali hlásat přísnou mravnost, jež zakazuje pohlavní styk mimo svátost manželskou a i v manželství je povolen výhradně za účelem plození dětí, nikoliv rozkoše! Bylo skutečně těžké nepodlehnout pokušení hříchu.

V souvislosti s přísným hřímáním katolických mravokárců dnes často vnímáme středověk jako dobu přísných mravů, ctnostnou a klečící v bázni před trestem božím. Tuhle představu nám vnutilo především „prudérní“ 19. století, ale v poslední době máme především tendenci zdůrazňovat prohřešky proti tomuto řádu, které byly poměrně časté. Je potřeba si uvědomit dvě věci: za prvé přechod od starých náboženství ke křesťanství trval ve společnosti opravdu hodně dlouho, často několik staletí. To znamená, že se mnoho lidových zvyků, včetně těch sexuálních, udržovalo mezi lidmi hluboko do pozdního středověku.

Za druhé víme velmi dobře, že církevní nařízení se porušovala, protože lidská přirozenost si zkrátka nedala poručit. Porušovali je i sami kněží, jak o tom svědčí mnohé listiny a záznamy soudních procesů, což vedlo k obecnému úpadku církve a nutným reformám. Pro obyčejné lidi pak byla církev pouze „úředníkem“ (řečeno dnešní terminologií) ve vztahu mezi nimi a Bohem. A úředníky jsme přece zvyklí obcházet. Bůh o žádné pohlavní zdrženlivosti nic neříká, takže církevní nařízení je třeba brát s určitou rezervou.

Dokončení: Sto tisíc let sexu: 16. století přineslo zrod první sexuální revoluce (vychází v úterý 31. října)

Nicméně bychom neměli zase upadnout do opačné představy, že by snad byly mravy natolik volné jako třeba ve starověku nebo dnes. Církevní nařízení nevázaný sexuální život pranýřovala a tím do značné míry omezovala. Příslušníci náboženských řádů se oddávali službě Bohu a přes jisté prohřešky jednotlivců brali své poslání většinou velmi vážně. Také obyčejní lidé, kteří již naplno přijali křesťanství, si obvykle vážili slibu manželské věrnosti. 

• Zdroj textu: 100+1 Speciál: Největší záhady archeologie
• Zdroj fotografií: Muzeum města Brna, Jindřich Kačer

Hromnice

Svátek Hromnic se podle kalendáře slaví 2. února. Od svátku Hromnic začíná zjevně ubývat noční tmy a zima začíná pozvolna ustupovat. Jde o svátek vítání boha Peruna, kdy paní zima, bohyně Morana, začíná ustupovat. Od Hromnic je možné nad krajem uslyšet hrom, projev boha Peruna. Jde o začátek letního období bouří a dešťů. Naši předci při tomto svátku chodili na vyvíšená místa, hory či kopce, co nejblíže nebesům, kde sídlí hromovládce Perun. Žádali jej o ochranu před zásahem blesku. Pro ochranu obydlí se Perunovi zapalovali svíčky Hromničky a zatínala se sekera do dubového špalku, nebo do země. 

Rusalka

Rusalka - název démonické bytosti, který na Rusi vytlačil starší pojem víla. Slavili se zde tzv. rusalia (z latinského rosalia), kdy se hrály rozpustilé rusalné hry a zpívaly se běsovské písně, hrálo se na housle, bubny, píšťaly a tančilo se. V 11. stiletí jsou slavnosti doloženy i na Balkáně v tzv. Savině knize. 

Zdroj: Naďa Profantová, Martin Profant,  Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, nakladatelství Libri, Praha 2004, ISBN 80-7277-219-8

Náboženství polabských a pobaltských Slovanů – otazníky kolem teokracie

O náboženství polabských a pobaltských Slovanů toho mnoho nevíme – jediným pramenem (kromě archeologie) jsou zprávy autorů, kteří byli pohanství naklonění nepříznivě. Příslušné mýty nebyly nikdy sepsány, neexistuje žádná obdoba eddických písní ani mytologie antické.
Při hodnocení pohanství u severozápadních Slovanů se často objevuje klišé o tom, jak zlí (germánští) křesťané zlikvidovali hodné (slovanské) pohany. Faktem ale je, že to zřejmě bylo právě lpění na pohanství, které přispělo k pádu zdejších slovanských kmenů. Národy, které křesťanství přijaly včas (Češi, Poláci…) germánský Drang nach Osten přečkaly a uchovaly si svoji identitu (to je do značné míry také fráze, ale prostě dnes se mluví polsky, ne veletsky). Pokřtěné národy samozřejmě dále bojovaly se svými západními sousedy, církevní hierarchie však v tomto ohledu byla víceméně neutrální. Uváděn je příklad z počátku 12. století, kdy křižáci dorazili ke Štětínu, ale poté, když jim vyšel vstříc místní biskup, odebrali se zahanbeně na zpáteční cestu (i když zase – skutečně tomu máme věřit?).
Naopak tam, kde místní aristokracie dále lpěla na pohanství, měly boje nikoliv charakter střetu dvou soupeřů, ale svaté války. Z tohoto hlediska bylo pro osud polabských a pobaltských Slovanů zřejmě nešťastné, když se na konci 10. století stali namísto křesťanských obodritských knížat vedoucí silou v tomto prostoru pohanští Veleti (Lutici).
Až do křížových výprav ve 12. století byl postoj církevních kruhů k severozápadním Slovanům vesměs shovívavý. Sasští kronikáři Widukind, Thietmar i Adam Brémský chovali i k pohanským Slovanům jisté sympatie a vesměs soudili, že setrvávání na pohanství je spíše výsledkem útlaku křesťanských vládců (pod vlivem antického dějepisectví shledávali u Slovanů jako ctnost jejich lpění na vlastní svobodě). Až do počátku 12. století v souvislosti s křížovými výpravami a vznikem bojových mnišských řádů probíhalo šíření křesťanství v této oblasti vcelku mírně. Při přijetí křesťanství ve Štětíně nebyly pokáceny místní posvátné stromy, pouze bylo zakázáno je používat k věštění apod.
Nicméně zpět k vlastním „pohanským“ náboženským představám pobaltských a polabských Slovanů. Kromě jmen bohů máme k dispozici jen velmi málo informací. Zajímavé ovšem je, že například u Luticů zřejmě existovala teokracie, kdy hlavní moc drželi kněží v Retře (toto místo nebylo archeology dodnes nalezeno), později pak na rujánské Arkoně; mimochodem: hlavní jméno místního boha Svantovíta svádělo křesťanské kronikáře k názoru, že svatyně byla původně dílem mnichů svatého Víta, jejichž nástupci však od křesťanství odpadli nebo prostě v okolním barbarském prostředí neúmyslně pobloudili.
Kněží z Arkony a Retry byli nadřazeni místním světským vládcům, udržovali vlastní špionážní sítě (byli například slušně informováni o dění v císařství) a svoji moc zakládali především na poskytování věšteb, které ovládaly veřejné mínění. Často se k nim užívalo například koní (vykročí levou nebo pravou nohou apod.); součástí těchto náboženských center byli koně zasvěcení příslušnému božstvu. Kněží vybírali také daně, jakousi obdobu křesťanského desátku. Otevřenou je otázka, zda se zde přinášely lidské oběti: podle všeho ano, byť se může jednat i o nepřátelskou propagandu. Navíc v době, kdy celkem běžně docházelo k zabíjení zajatců, je celkem těžké určit, kdy se jednalo o lidskou oběť. Bohové uctívaní v Retře i na Arkoně byli mimochodem vícehlaví.
Retra i Arkona jsou ve srovnání s jinými slovanskými „přírodními“ kulty výjimečné – centralizovaný kult a teokracie nejsou odjinud známy. Uvažuje se proto o cizích vlivech. Určité náznaky svědčí o tom, že se zde mohly nějak uplatnit náboženské představy keltské (kult koně – viz bohyně Epona, vícehlavá božstva). Samotná jména Retra a Arkona nejsou slovanského původu, opět je zde tedy náznak nějakých starších tradic. Možný je také vliv uprchlíků z pohanských germánských center, která vyvrátil Karel Veliký.
Když byla rujánská Arkona dobývána Dány, místní knížata přestoupila ke křesťanství, přidala se k útočníkům a pád svatyně přečkala. Z toho lze soudit, že teokratický systém nebyl právě populární.

Zdroj: Libuše Hrabová: Stopy zapomenutého lidu, Veduta, České Budějovice 2006
Převzato: http://www.scienceworld.cz/clovek/nabozenstvi-polabskych-a-pobaltskych-slovanu-otazniky-kolem-teokracie-967/

HODY - rovnodennost ve slovanském duchu

Srdečně zveme bytosti všech vyznání na slovanskou oslavu podzimní rovnodennosti a hojnosti přírodních darů – svátku zvaného Hody. Naši předkové v tomto čase slavili konec léta a uvědomovali si, že po překročení podzimní rovnodennosti vstupovali do temnější poloviny roku – Mokoš plně projevila svou sílu a na pozadí nyní pomalu povstává Morana. Temné síly se s ubýváním světla postupně zmocňovaly vlády nad světem - proto bylo důležité, aby si lidé začali vědomě posilovat a chránit svá vnitřní světla pro přečkání temného času a k ochraně svého duševního a tělesného zdraví. Během oslavy podzimní rovnodennosti se obraceli o pomoc ke svým bohům ...
Vstupme společně do důležité slavnosti a poděkování plodnosti a tvořivosti matky Země i vlastního života! Rádi bychom se také pozastavili nad svými cestami i oslavili a podpořili ducha místa – kéž slaný pramen opět vytryskne! Vaši předci i potomci všeho věku jsou vítáni! :-)

Program:
Příprava prostoru, místa pro hostinu, ohniště a dřeva pro obřadní oheň
Shromáždění v kruhu, očistné a oslavné rituály a písně
Obřadní oheň - obětiny bohům, vlastní obětiny, díky a prosby, přípitek
Hostina – jídlo, pití, povídání, hraní, zpěv, u ohně se vyhřívání

Co s sebou:
Dary pro bohy, ducha místa a duchy předků, pro oheň a další síly přírody, na hostinu – květiny, byliny, hrozny, jablka, med, ořechy, koláče, … pokud vejce, mléčné výrobky či maso, tak jen od domácích zvířat
Obřadní oděv (máš-li) – ženy v dlouhých sukních či šatech, muži se světlým svrškem
Rozličné hudební nástroje – strunné, koncovky/flétny, dřívka, brumle, bubny, chřestidla, ...
Svoji misku na jídlo a lžíci, hrníček – pro příjemné hodování
Zdroj světla pro večerní výpravu z hory

Sraz pro přípravy po 17. hodině na Slánské hoře u „kalichu“, obřad započne kolem 19. hodiny. Kdo potřebuje dojet bez auta ještě týž večer do Prahy - poslední autobus odjíždí ve 22.00 – půjde bez obtíží stihnout i hostinu! :-)

Ceremonii povede Marek Bednář spolu s Luckou Pospíšilovou a Magdou Cavicchioli.