Provod - staroslovanský a pohanský jarní svátek zemřelých

Nejstarší význam u nás souvisí s rodovým zřízením – uctíváním mrtvých, kult přírodních duchů, který se kryje . ukrajinským svákem zemřelých, který se slavil po Velikonocích

Stará říkanka Hody, hody do P(p)rovody…„ dnes doprovody. V překladu do současného jazyka bychom totiž řekli: Nehoduj do první Velikonoční neděle. To už začíná dávat smysl. Nehodování bylo výzvou ke střídmosti, tedy ke zdrženlivosti v jídle i životních radostech.

"Provod byl totiž staroslovanský a pohanský jarní svátek zemřelých, něco jako dnešní dušičky. Jednalo se o jarní bujarou oslavu, během níž Slované vzpomínali na své mrtvé předky. Oslavy byly veselé a hojně se na nich pilo a hodovalo. Slovanské „svátky zemřelých“ byly oproti dnešnímu pojetí veselé a zřejmě se někdy odehrávaly i přímo na hrobech předků. Možná již tehdy vznikla tato jarní říkanka, jejíž původní pohanský smysl bychom už asi nikdy nedokázali poodhalit.

V pozdějším (křesťanském) pojetí se pojmenování jako Provoda přesunulo z individuálních pohanských oslav na část křesťanské oslavy Velikonoc. Konkrétně na první neděli po Velikonocích, zvanou též Provodní (nebo také Bílá neděle Provodní).

zdroj: Co to je "s provoda"? Kdy tento svátek byl? | Odpovědi.cz

Provoda

 Snad všichni známe velikonoční říkanku „Hody, hody do Provody…„. V knížkách i na internetu se čím dál častěji objevuje její moderní verze, kde je tradiční „do Provody“ nahrazeno výrazem „doprovody„. A vše může být také následně doplněno výkladem o tom, že se jedná o doprovod k hostině. Skutečnost je však mnohem zajímavější a původ tohoto říkadla sahá k samým počátkům Slovanů a k jejich původní pohanské mytologii.

Provoda byl totiž byl staroslovanský a pohanský jarní svátek zemřelých, něco jako dnešní dušičky. Jednalo se o jarní bujarou oslavu, během níž Slované vzpomínali na své mrtvé předky. Oslavy byly veselé a hojně se na nich pilo a hodovalo. Slovanské „svátky zemřelých“ byly oproti dnešnímu pojetí veselé a zřejmě se někdy odehrávaly i přímo na hrobech předků. Možná již tehdy vznikla tato jarní říkanka, jejíž původní pohanský smysl bychom už asi nikdy nedokázali poodhalit.
O oslavách zvaných Provoda se také zmiňuje Zdeněk Smetánka v knize Legenda o Ostojovi (vydání z r. 2004: str. 234 a 255).

V pozdějším (křesťanském) pojetí se pojmenování Provoda přesunulo z individuálních pohanských oslav na část křesťanské oslavy Velikonoc. Konkrétně na první neděli po Velikonocích, zvanou též Provodní (nebo také Bílá neděle Provodní). Některé zdroje uvádí, že původní znění říkadla bylo „Pomni hody do Provody„. Pokud je to pravdou, můžeme již mnohem více poodhalit význam této říkanky. V překladu do současného jazyka bychom totiž řekli Nehoduj do první velikonoční neděle, což už začíná dávat smysl. Nehodování bylo výzvou ke střídmosti, tedy ke zdrženlivosti v jídle i životních radostech.

Křesťanství často mělo ve zvyku nahrazovat původní pohanské svátky svými. Přičemž nezřídka stavělo přímo na původních zvycích nebo alespoň na datumu oslav – takto vznikly Vánoce, Dušičky, Sv. Jan a mnoho dalších dnes ryze „křesťanských“ svátků. Oslava mrtvých  Provoda byla tedy zřejmě nahrazena prvním dnem po velikonočním půstu – hodováním v den Bílé neděle Provodní. Tedy alespoň to hodování na Provodu nám po předcích zůstalo. :) V tento den se také konaly průvody novokřtěnců, což mělo nepochybně umocnit dojem, že Provoda je ryze křesťanským svátkem.

Ať tak či onak, dochoval se výraz „Provoda“ až do dnešních dnů. Sice již jen málokdo tuší, čím Provoda ve skutečnosti byla, ale i tak si vždy při říkance „Hody hody do Provody“ vzpomenu na naše slovanské předky, a vidím je jak pijí medovinu na hrobech svých otců…

zdroj: www.slovane.cz    napsal : Petr Tryščuk

Co byla „Provoda“?

Vzácná starověká modla

Vzácnou starověkou dřevěnou modlu objevili potápěči na dně řeky v Bělorusku. V blízké budoucnosti bude artefakt zvednut podmořským klubem "Captain Morgan" a archeology z Polotské univerzity.

Podrobné informace na webu http://www.akvalang.by

Hudba na pozadí:

"Ivan Kirchuk-Oh, šel jsem do nemocnice, abych se pokusil oženit"

Zelený čtvrtek

5.3 Zelený čtvrtek 

 

 Existuje mnoho názorů, proč se Zelený čtvrtek nazývá zelený .Označení zelený je v Německu doložen již ve 12. století a může být odvozen od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Jiný názor je, že již v názvu se projevuje předkřesťanská úcta a oslava zelených výhonků. Tomu by odpovídala i pověra, že na Zelený čtvrtek se má sníst něco zeleného například špenát, aby byl člověk celý rok zdráv. Jiný lidový výklad je, že je zelený, protože se Pán Ježíš modlil na zelené louce. Další možnost je, že zeleň se sem dostala z pesachové hostiny seder, kde se jí hořké byliny na připomínku egyptského otroctví.

  Na Zelený čtvrtek bylo zvykem obcházení vesnice s klapačkami, řehtačkami, hrkačkami. Christianizovaný výklad tvrdí, že všelijaké klapačky nahrazují hlas zvonů, které při mši na Zelený čtvrtek zaznívají naposledy, takzvaně odlétají do Říma a jsou zmlklé až do Bíle soboty. Po praktické stránce zvony nahradil hluk řehtaček, který se rozléhal po celé vesnici ráno, v poledne i večer, tedy udržoval přehled o časovém postupu dne. Tento zvyk nebyl církvi trnem v oku , ale naopak pomáhala při jeho organizaci, často měl vedoucí úlohu klepáčů ministrant.  Obvykle se s klapačkami vycházelo od kostela či ze středu obce a obcházela se vesnice dokola. Vyluzování velkého hluku je archaická magická praktika jak zahnat zlé síly, nemoci i mor. Chozením do kola, uzavřením obce do kruhu, se vytváří magický ochranný kruh. To dobré má zůstat uvnitř kruhu, zlé se nemá dostat dovnitř. Jedná se o ochranou magii jarního novoročí. Obkroužení, jakožto oddělení vymezeného prostoru od působeni zlých sil, se vyskytuje i v jiných zvycích například při velikonočním objíždění polí či při jejich jarním oborávání.

 Na Zelený čtvrtek se zvyšovalo úsilí o očistu příbytku. Ve čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce, smetí se odnášelo, často mlčky, za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Pokud člověk chtěl mít celý rok dům bez blech, tak bylo nejjistější vyšlehat postel a podlahu proutkem svěceným na Květnou neděli a přitom volat: "Ven hosti bez kosti." 

 Vzhledem k neustálému boji s nečistými silami po celé jarní novoroční, hosti bez kosti mohou být pozůstatek jiných nevítaných návštěvníků. U zvyku zahánění hmyzu, svěcenou metlou či vyluzováním hlasitých zvůků, například za pomoci hmoždíře, mohlo časem dojít k přeznačení významu, a místo původního zahánění nečistých sil, se později vyhání blechy, žáby a jiná havěť. 

...

 V tento den bylo zvykem házet do studny či jiného zdroje pitné vody chléb s medem. Házelo se za účelem zajistit dostatek vody a uchovat její kvalitu. V tomto zvyku můžeme opět vidět odraz předkřesťanského kultu vody. U starých Slovanů patřily med i chléb mezi časté oběti démonům a bohům. Je tedy možné, že házení poživatin do studně je pozůstatek dávné oběti vodním bytostem. 

  Med je na Zelený čtvrtek hojně používám. Ráno na Zelený čtvrtek bylo zvykem sníst chléb s medem, jako ochranu před jedovatou faunou jakou je sršeň, štír či had. I dobytek dostává chléb s medem, aby mu nic jedovatého neuškodilo. V některých krajích se peklo zvláštní pečivo zvané jidáše, a ty se jedly namazané medem pro zdraví. Proč se med konzumoval na Zelený čtvrtek, když je ještě postní období a tedy není žádný důvod sladit si život medem, je otázka. Teorie, že med se jedl, jelikož je zrovna doba, kdy včelaři kontrolují úly a odebírají med, který zbyl v úle po zimě, tudíž je to lehce dostupná surovina, je zajímavá , ale nevysvětluje proč zrovna na Zelený čtvrtek; med je poměrné trvanlivý a do Velikonočního pondělí by se jistě zachoval v poživatelné formě. 

  Důvod bude jiný, jak víme včelařství a požívaní medu má na našem území předlouhou tradici. Med byl pro svou žlutou barvu spojován se sluncem, med je také symbolem životní síly. Med byl hojně užíván jak lidovém lékařství tak i při výrobě magických lektvarů, například v nápoji lásky. Hojné užívaní na Zelený čtvrtek se dá vysvětlit tak, že Zelený čtvrtek, jakožto speciální den, zvyšoval účinky medu a tento  den byla účinnost medu obzvláště magická.

výpis z Microsoft Word - benesova_2009_etf.doc

Hody, hody doprovody, či do provody?

Hody, hody doprovody, či do provody?

Hana Konečná

Každý si nepochybně pamatuje začátek této velikonoční koledy, již jsme se učili doma, ve školce, později i ve škole. Ale co pravopis? Psát zvlášť, či dohromady? Většina z nás by napsala variantu doprovody, protože na základě našeho novočeského jazykového povědomí slovo doprovody vnímáme jako bezobsažné doplnění rýmu; nanejvýš jsme ochotni je spojovat s významem ‘doprovázet někoho cestou někam’ nebo s označením osob ‘někoho doprovázejících’. Málokdo dnes totiž ví, že existovalo slovo provoda s významem ‘Provodní neděle, tj. první neděle po Velikonocích’; proto bychom měli vlastně psát do provody, případně do Provody.

Abychom lépe porozuměli významu textu koledy Hody, hody do provody, podívejme se na její historii. V knize Věry Frolcové Velikonoce (Vyšehrad, Praha 2001, s. 227) se dočteme, že tato koleda (autorka zvolila psaní doprovody) vlastně zakonzervovala původně osmidenní velikonoční hody, tj. slavení Velikonoc od Hodu božího do následující Provodní neděle. Tato osmidenní oslava, známá jako velikonoční oktáv (oktáva), platila až do roku 1094, tehdy totiž synoda v Kostnici stanovila počet velikonočních svátků na tři dny. Slova provod, provoda, sprovoda jako označení první neděle po velikonočních hodech (tato neděle bývá u nás nazývána též Bílou nedělí podle bílého oděvu, který nosili nově pokřtění po celý velikonoční oktáv) znali Čechové od středověku. Slovy pomni hody na provody, že jsú svaté dni vyzývali kazatelé (např. i Jan Hus) ke zdrženlivosti a ukázněnému životu po celý velikonoční oktáv, podobnou výzvu obsahuje i masopusní hra z konce 17. století: do sprovodu zanech veselosti, svodu. Říkadlo Hody, hody do provody je tedy vlastně ohlasem středověkého popěvku inspirovaného patrně duchovním textem (incipitem kázání, písně).

Ve slovnících česko-německých Josefa Jungmanna (díl III, Praha 1837, s. 718) a Františka Kotta (díl II, Praha 1880, s. 1204) i ve Slovníku spisovného jazyka českého (díl IV, Praha 1989, s. 496, dále jen SSJČ) najdeme ve významu ‘Provodní neděle’ femininum provoda, -y vedle maskulina provod, -u, -a. V SSJČ je u hesla provod navíc charakteristika, že se jedná o zastaralý výraz, podoba ženského rodu je označena za řidší. V Příručním slovníku jazyka českého (díl IV, Praha 1941–1943, s. 1293, dále jen PSJČ) tvoří dokonce podoba provoda samostatné heslo, avšak s připojenou charakteristikou, že se jedná o málo používaný výraz, a to jen ve spojení do provody. (Ve výše jmenovaných česko-německých slovnících je i heslo sprovoda ‘Provodní neděle’.)

Ve všech slovnících najdeme jako příklad užití slova provoda mimo jiné i počátek písně o pomlázce Hody, hody do provody – psáno zvlášť (Jungmann odkazuje na Čelakovského Slovanské národní písně; Kott cituje z Erbenových Prostonárodních českých písní a říkadel, v PSJČ a v SSJČ je u textu hody, hody, do provody poznámka lidové říkadlo). U Čelakovského i v pozdějším vydání z roku 1946 je užito výrazu do sprovody, ve vydáních Erbenových Prostonárodních českých písní a říkadel z let 1886, 1984 se setkáváme s variantou do Provody. Varianty do provody bylo užito např. i v populární knize Český rok, a to v prvním svazku Jaro (uspořádali K. Plicka a F. Volf, Praha 1944).

[221]Opět se vracím k úvodní otázce: Máme psát doprovody, či do provody? Zvolíme-li psaní dohromady, potlačíme tím původní význam textu a výraz doprovody spojíme s významy slova doprovod (1. doprovázení někoho cestou někam; 2. osoba n. osoby někoho doprovázející, družina, suita, průvod; na tomto místě je třeba podotknout, že příklady užití slova provod s těmito významy jsou uvedeny i ve výše zmíněných slovnících). Dáme-li přednost variantě dvojslovné, tedy do provody, zachováme sice původní zápis, ale rozhodně tímto pravopisem nepřispějeme k větší srozumitelnosti, té bychom dosáhli až připojením vysvětlivky provoda = Provodní neděle, tj. první neděle po Velikonocích.

Vyložili jsme sice význam zastaralého slova provoda, avšak k jeho oživení už zřejmě přispět nemůžeme. Výraz doprovody z velikonočního říkadla Hody, hody doprovody tak už bohužel zůstane pro většinu uživatelů jen výrazovým citoslovcem.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 4, s. 220-221

zdroj: Naše řeč – Hody, hody doprovody, či do provody?

doc. Michal Téra: Rusko a středoevropští Slované, příčiny rusofobie.

 

STOPY DÁVNEJ MINULOSTI - Cesty franského kupca Sama

Filmové rozprávanie Pavla Dvořáka z cyklu Stopy dávnej minulosti. Avari a Slovania.