Na těchto stránkách najdete informace nejen o Slovanech, původním slovanském předkřesťanském náboženství, slovanské lidové kultuře ale i další texty o předkřešťanské době v našich zemích.
Pokud bychom chtěli i přes nedostatek zpráv poznat podobu slovanského panteonu, odpověď nebude snadná. Jistě si nelze představovat neměnnou ucelenou skupinu bohů a bohyň, jak je známe například z řeckého prostředí. Pomyslný slovanský Olymp se mnohem více podobal kupříkladu tomu keltskému, kde existovalo mnoho různých místních božstev a odlišných rituálů a jen několik bohů mělo univerzální charakter.
Slované žili na obrovském území a přicházeli do styku s různými kulturními vlivy, od Římské říše přes Byzanc až po perské prostředí, což se pochopitelně odráželo i v jejich náboženství. Stejně tak slovanská společnost prošla za staletí, kdy se modlila k pohanským bohům, velkými změnami. To se odrazilo třeba v posunu kompetencí určitého božstva, které bývalo původně patronem slunce, života či hojnosti, avšak pod tlakem křesťanství přejalo úlohu boha válečného.
Podrobnější zprávy máme o panteonu východních Slovanů, protože v 10. století kníže Vladimír vymezil podobu pohanského kultu Kyjevské Rusi. Z jeho rozkazu tak bylo uctíváno šest božstev – Mokoš, Chors, Stribog, Simargl a Dažbog, s hromovládným Perunem v čele. Analogii u západních Slovanů (pobaltských, polabských, českých...) nemáme. U nich jsou doloženy jen jednotlivé kulty bohů.
Černý a Bílý bůh osudu
Bůh Černoboh byl uctíván u západních Slovanů, zejména v Polabí. Na základě zprávy, kterou zanechal ve 12. století mnich Helmold ve své Kronice Slovanů (totiž že „když při hostinách kolují číše kolem stolu, nad nímž pronášejí slova požehnání, vzývají boha dobrého i zlého, kterého nazývají Černoboh, to jest černý bůh. Ten řídí všeliké neštěstí“.) bývá předpokládán i dobrý bůh Bělboh. Existenci jeho možného kultu však dokládá jen několik málo místních názvů. Samotný Černoboh bývá považován za boha řídícího osud. Nelze však vyloučit, že se jeho kult rozšířil teprve pod vlivem křesťanství.
Z dalekých asijských stepí přitáhli v 6. století do centra Evropy nebezpečně schopní lučištníci. Obsadili Panonskou nížinu a stali se hrozbou pro okolní kmeny. Především usedlé Slovany prý tyranizovali tím nejhorším způsobem…
Pro avarsko-slovanské vztahy nejspíš platí ono Palackého vzájemné stýkání a potýkání obou kultur. Slovo Avar si Slované připodobňovali se slovem obr – abar . Kmen Hunů se zase v němčině odráží ve slově Hüne, což rovněž znamená obr.
V zimě Avaři obsazovali slovanská obydlí a do postele si brali jejich manželky i dcery. Podle některých zpráv dokonce do povozů zapřahávali namísto zvířat právě slovanské ženy! Byli však Avaři skutečně tak krutí? Přinášeli do okolí jen strach a hrůzu podobně jako kdysi Hunové, s nimiž si je ostatně doboví kronikáři často pletli? Anebo to bylo jinak? Nepřispěli naopak Avaři k zformování nejstarších Slovanů usazených na našem území? A tak svým způsobem také ke vzniku Čechů a Moravanů?
Stěhování národů
Ve 4. století došlo k procesu, kterému říkáme stěhování národů. Začal vpádem Hunů, kočovných válečníků s „děsivým vzhledem“, kteří pronikali ze své středoasijské domoviny na západ. Vytvořili rozsáhlou říši od jihoruských stepí až po Karpatskou kotlinu, jejíž největší rozkvět, jakož i zánik probíhal v 5. století – za slavného vojevůdce Attily.
Pod tlakem Hunů začaly pronikat germánské kmeny, usídlené na severu Evropy, do oblasti západořímské říše, jejíž provincie postupně obsazovali. Když pak v roce 476 skirský Odoaker svrhl posledního západořímského císaře, stala se tato událost historickým mezníkem oddělujícím starověk od středověku. Ostatně i jeho jméno Romulus Augustulus příhodně ohraničuje vznik i pád této starověké mocnosti. Namísto zániku západořímské říše je však lépe hovořit o její přeměně v nové germánské státy, z nichž nejvýznamnější postavení zaujala v prostoru Galie říše Franků.
Slované přicházejí
Stěhování národů se účastnili také Slované. Na počátku 6. století vyšli z dnešní Ukrajiny a usadili se severně od Panonie, v té době obsazené germánskými Langobardy. Část Slovanů se oddělila, aby zamířila na jih, kde vytrvale ohrožovala území Byzantské říše. Tito předkové dnešních jihoslovanských národů postupně obsadili Balkánský poloostrov.
V roce 567 došlo v Panonii k rozhodující válce mezi dvěma germánskými kmeny: Langobardy, sídlícími v Podunají, tedy zhruba v dnešním západním Maďarsku, a Gepidy, usazenými naopak v Potisí. V této válce bojovali coby žoldnéři také Slované a zainteresován byl rovněž byzantský císař Justin II. Oficiálně bojoval na straně Gepidů, jenže často spíš podle hesla „dva se perou a třetí se směje“ podporoval oba dva kmeny. Byla tu však ještě jedna strana, která z této války profitovala: Avaři!
Záhadní Avaři
Avaři jsou sami o sobě záhadou, nejzáhadnější je však jejich původ. Existují rozličné teorie, jisté však je, že přišli v 6. století ze středoasijských stepí, z oblasti mezi Volhou a Dunajem. Tedy zhruba ve stejné době, kdy docházelo ke slovanskému stěhování.
Avarské kmeny byly namíchány z různých etnik, pravděpodobně ale převažovala ta indoevropského původu. Dorazily k černomořskému pobřeží, tedy do sousedství Byzantské říše. A právě tam vyslali roku 558 poselstvo.
Avarští vyslanci, každý s dvěma pletenými copy ozdobenými drahými sponami, vzbudili v Konstantinopoli rozruch. Nejen svým zvláštním vzhledem, ale i svou žádostí. Chtěli území, na němž by se mohli usadit, a poplatek za ochranu severní hranice Byzantské říše. Tehdejší císař Justinián první žádost odmítl, ale na druhou přistoupil. Požadovaná suma nebyla pro bohatou říši zas tak velká a Byzantinci měli zaručenou alespoň jakousi ochranu. Právě tak se Avaři v roce 562 usadili na dolním Dunaji.
Avarský kaganát
Poté, co císařův nástupce Justin II. odmítl Avarům platit tribut, naštvaný nomádský kmen se v již zmíněné válce mezi Langobardy a Gepidy přidal na stranu Langobardů. Avarská pomoc však nebyla nezištná. Žádali celé území Gepidů, tedy údolí řeky Tisy a k tomu navrch desetinu všeho langobardského dobytka! Náčelníkovi Alboinovi nezbývalo nic jiného, než souhlasit.
Gepidy nakonec Langobardi porazili v roce 567 i bez výraznějšího přispění Avarů. Přesto však Avaři získali více, než žádali. Langobardi, kteří se chystali na odchod do severní Itálie, jim totiž smlouvou přenechali Panonii, tedy celé své území. Již rok po válce ji vyklidili a odešli si založit do severní Itálie nové království. Dodnes je po nich pojmenována oblast Lombardie. Avaři tak získali území Gepidů i území Langobardů. Pod vedením kagana Bajana († 602) si založili svůj stát, kaganát. Právě tato událost bývá považována za konec stěhování národů.
Spojenci, či jejich poddaní?
Vraťme se však k původní otázce. Jaký byl skutečný vztah mezi Slovany a Avary? Franská kronika tzv. Fredegara ze 7. století jej popisuje následovně: „Hunové (tj. Avaři) přicházeli často každoročně k Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům daně.“
Skutečná situace však tak jednoznačná nebyla. Už při příchodu Avarů do Karpatské kotliny se Slované dělili do mnoha navzájem znesvářených kmenů. Někteří se sami ochotně přidávali k Avarům, jiní s nimi už dokonce přišli. Při vzniku kaganátu si Avaři některé Slovany podrobili, s některými se vojensky spojili. Slované pak s nimi válčili bok po boku. Jak píše již zmíněný Fredegar: „Vinidé (tj. Slované) byli již od dřívějška befulci Hunů (Avarů) neboť když Hunové válčili proti některému národu a stáli s celým vojskem před táborem, Vinidé bojovali; jestliže se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však Vinidé byli přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabírali nových sil.“
Společné nájezdy Avarů a Slovanů pocítila hlavně Byzantská říše. Největší takové tažení se uskutečnilo v roce 626. Tehdy došlo k mohutnému obléhání Konstantinopole. Kromě avarsko-slovanských vojsk, která oblehla severní hranici říše, zaútočili z maloasijské strany Peršané. Ti chtěli s Avary navázat spojenectví, ale Byzantincům se podařilo jejich posly zadržet. Po stylu barbarů pak jednomu z nich usekli ruce, zavěsili mu je okolo krku, navrch přidali useknutou hlavu jeho druha, a takto ho poslali přímo ke kaganovi.
Bitvu nakonec Byzantinci vyhráli. Zřejmě nejen proto, že místní biskup dal rozvěsit po hradbách ikony Panny Marie, ochránkyně města, ale také díky lepším zbraním a bojové taktice. Slované, kteří mimochodem nesli hlavní tíži bojů, nemohli konkurovat se svými monoxyly vydlabanými z jednoho kmene stromu mnohem dokonalejším lodím byzantským.
Po porážce nechal rozlícený kagan všechny přeživší slovanské bojovníky popravit. Tím ovšem přišel o jakoukoli slovanskou důvěru. Bitva z roku 626 totiž předznamenala pád kaganátu. Slovanský respekt k Avarům byl ten tam!
Slované začínají putovat z Podunají do nových míst. Ti, kteří obývali zhruba dnešní českou kotlinu, se s Avary dostali do potyček. Už v roce 624 jim na pomoc přišel franský kupec Sámo. Jeho schopnosti musely být obdivuhodné, neboť si ho vyvolili za svého hlavního knížete. Do konce života pak Slovanům pomáhal v bojích jak proti Avarům, tak proti Frankům.
Hroby promlouvají
O soužití Avarů se Slovany nás informuje nejlépe archeologie. Především pohřebiště na jihozápadním Slovensku obsahují jistý počet žárových popelnicových hrobů a především větší počet hrobů kostrových. Zatímco Slované pohřbívali žehem, Avaři zemřelé ukládali do hrobů. Vedle nich kladli jejich atributy: zbraně, ozdobné opasky, osedlané koně válečníků, šperky a ozdoby žen. Způsob kostěného pohřbívání však někteří Slované od Avarů přejali.
A nejen to. Na bývalém území avarského kaganátu existují žárová pohřebiště Slovanů obklopená kostěnými pohřebišti Avarů. Což dokládá teorii, že Slované si i uprostřed kaganátu uchovali své zvyky a tradice. Vzhledem tomu, že i v Mikulčicích druhé poloviny 7. století našli archeologové předměty známé z avarských pohřebišť, lze zdánlivou nesmiřitelnost obou etnik vyvrátit.
Slované i Avaři také shodně věřili ve vampýry. Mrtvým, kteří škodí živým, se snažili stejným způsobem zabránit k návratu mezi živé. Oddělovali jim po smrti končetiny, nebo je svazovali do kozelce. Tyto pohřební tradice nacházíme jak na avarských, tak i slovanských pohřebištích.
Migrační vlna Slovanů z jejich pravlasti v průběhu 6. století způsobila, že se toto početné etnikum rozšířilo daleko na západ. Některé kmeny dospěly až k dolnímu Labi a jeho ústí do Severního moře, kde se dostaly do kontaktu s vyspělejšími Germány. To hrálo po zbytek středověku v osudech Polabských Slovanů zásadní roli
Slované, kteří se usadili podél dolního toku Labe na hranici s germánskými kmeny (například Sasy, Durynky a Dány) a státy (především Franskou říší), byli v raném středověku na nižším stupni vývoje. Proto se zprávy o nich dochovaly především v písemných pramenech franského původu. Oni sami o sobě žádné informace nezanechali. První zmínky se objevují v 7. století, kdy je k roku 631 nebo 632 jmenován i první kníže pozdějších Lužických Srbů - Dervan.
.... Nestor uvádí v již zmíněných Pověstech starých časů dvanáct slovanských kmenů, které sídlily na středním Dněpru Poljané, v lesích Drevljané, mezi řekami Pripjati a Západní Dvinou žili Dregovci, na přítoku Dviny Poločané a Slověné po osídlení limeňského jezera postavili ohrazené město Novgorod. Severjané osídlili řeky Desnu, Sejmu, Sulu a Kriviči mezi tokem Dviny, Volhy a Dněpru, na řece Bugu Dudlebové, Radimiči na Soži, Vjatiči na horní Oce a Uliči a Tiverci mezi řekami Dněstrem a Dunajem zasahovali až k moři.
Rurikův syn Igor I. († 945) nastoupil po smrti Olega a vládl do roku 945. ... Jeho vládu ukončilo povstání východoslovanského kmene Drevljanů. Roku 945 byl Igor I. zabit při vybírání daní u Drevljanů.
Strategická poloha území bývalé Kyjevské Rusi ale lákala i polské vládce: Kazimír III. Velký (1310 - 1370) pokračoval v úsilí svého otce Vladislava I. Lokýtka o sjednocení Polska. Roztříštění vlivu směrem na východ podporovala i polská katolická církev a polští magnáti.
Obrazová príloha vysielania Rodnej cesty na Slobodnom vysielači – dňa 13.9.17 o 20:45 (odkaz na reláciu TU) a tiež na reláciu zo dňa 2.7.2021
K dnešnému vysielaniu máme obrazovú prílohu záhadných symbolov a znakov, ktorú si môžete otvoriť pred, alebo počas vysielania – na našej stránke Rodná cesta. Aby sme jasne videli, o čom hovoríme.
Témou relácie 2.7.2021 je:
Aj keď sa nám práve začína PRÍPRAVNÝ TÁBOR, na ktorom si môžu účastníci odpracovať ktorýkoľvek zo 4 táborov (Remeselný, Vedomecký, Prežitia a lukostreľby, Detský – Mladé kmene), predsa len dnes musí vybehnúť Žiarislav do štúdia. A to do Slobodného vysielača, kde to možné je. Stalo sa totiž to, že niektoré kruhy chcú zatriediť obrodu pôvodného duchovna ako extrémizmus. A to napriek tomu, že sme od svojho počiatku vďaka nášmu písanému zameraniu aj vďaka našim verejným výzvam a vyhláseniam s politickým extrémizmom nezlučiteľní. A tak i keď nás mejnsrímové média vyše 20 rokov ignorovali, tak zrazu sa stretávame s výmyslami a nepravdami o našom pôvodnom duchovne a to nie len na stránkach fantastov, ale aj v médiu, ktoré sa tvári ako seriózne. A najnovšie tu máme prípad, keď na súdnom procese pretriasajú, ktorý znak je alebo nie je pravý slovanský a čo má, alebo nemá znamenať. Sledujte Rodnú cestu tentoraz na Slobodnom vysielači dnes – 2.7. o 20:30. Aj keď výsledky sčítania ľudu, ešte nie sú pre občanov zverejnené a možno ani nebudú, ako tie minulé, niektoré páky už vedia, že sa k rodnému duchovnu hlásilo údajne veľa ľudí. A môžeme uvažovať o tom, prečo nám počas sčítania zablokovali prístup na podstránku Rodné duchovno a Žiarislav. Do vysielania môžete posielať svoje otázky a pripomienky. A povieme niečo aj o vydarenom Slnovrate a o pripravovaných táboroch a iných dobrých veciach, ktorých je plný náš vlastný svet. ŽIVA!
Témou relácie3.9.2017 je:
Hanobenie politických a náboženských symbolov – svastika, kosák a kladivo, kríž, ženský a štátny znak,
O úcte k žene, sexizme a nahote v podchodoch.
Európske jadro
Poznámka redakcie: (popisky k obrázkom stále dopĺňame, niektoré obrázky sa premiestnili na iné miesto, až budú všetky popisky doplnené, zoradíme obrázky ako boli pôvodne, podľa hovoru)
Kríž – svastika – pentagram – hviezda (svarga, kolovrat):
1. Rekonštruovaná misa s maľovanými sakrálnymi motívmi, Nemčice na Hané, Morava. Zdroj č. 1.
2. Halštatská sakrálna keramika so slnečnými výzdobnymi motívmi, 1, 2 – horákovská kultúra. Zdroj č. 1.
3. Sakrálny mobiliár doby halštatské, 1-3 – Moravičany, Čechy. Zdroj č. 1.
4. Eneolitická sakrálna keramika strednej Európy, 2 – Jevišovice „Starý Zámek“, Morava. Zdroj č. 1
5. Kraslica, Slovensko, Zdroj č. 5.
6. Sakrálna keramika doby rímskej, urna s naratívnou scénou zo ženského hrobu, Biala, Poľsko. Detail. Zdroj č. 1.
7. Zdeněk Váňa: Archeologické doklady kultu a magie u Slovanú, Slovenská archeológia, XXXVI-2, 1988: Varianty hrnčířských značek z raně středověkých hradišť v severozápadních Čechách
8. Dielenské značky ranného stredoveku na dnách slovanských nádob. Zdroj č. 7
9. Sakrálna keramika doby rímskej, urna s naratívnou scénou zo ženského hrobu, Biala, Poľsko. Detail. Zdroj č. 1.
10. Sakrálna keramika doby rímskej, urna s naratívnou scénou zo ženského hrobu, Biala, Poľsko. Detail. Zdroj č. 1.
11. Sakrálna keramika doby rímskej, urna s naratívnou scénou zo ženského hrobu, Biala, Poľsko. Detail. Zdroj č. 1.
12. Sakrálna keramika doby rímskej, urna s naratívnou scénou zo ženského hrobu, Biala, Poľsko. Zdroj č. 1.
13. Reliéf bohyne plodnosti,na strieborných doskách kotlíka z Gundestrup, Dánsko. Zdroj č. 1.
14. Sakrálna rytina vozu bohyne plodnosti, ťaženého volmi, Bohuslän, Švédsko. Zdroj č. 1.
15. Halštatská sakrálna keramika kalenderberské oblasti, scénické vyobrazenie na urnách ľoproňské skupiny, 5 – amfórovitá zásobnica s reliéfy „slnečných kolies“, Bernhardstahl, Dolné Rakúsko. Zdroj č. 1.
16. Staroneolitická sakrálna keramika strednej Európy, 11 – Köthen-Geutz, Německo. Zdroj č. 1.
17. Staroneolitická sakrálna keramika strednej Európy, 2 – Nová Ves u Kolína, Čechy. Zdroj č. 1.
18. Obradový koláč, Zdroj č. 5., novodrevná podoba, presne takýto tvar nie je na Slovensku doložený, dnes sa šíri viacmenej z územia Ruska s označením kolovrat.
19. Výšivka, slnečný znak. Zdroj č. 5.
20. Kresba kovania. Zdroj č. 6.
21. Vzory na slovenských črpákoch. Zdroj č. 4
22. Slovanský šperk, Zdroj č.3
23. Staroslovanské znaky na dnách nádob. Zdroj č. 3
24. Značka na dnách slovanských nádob. Zdroj č. 7
25. Kríž v kráži (kruhu), šperk Slovenov, Mikulčice. Tvar častý aj u iných Indoeurópanov už pred začiatkom letopočtu. – Bronzové závesky z predveľkomoravského obdobia. Zdroj č.10
26. Pôvodné slnečné znamenia pri kresťanskom kríži na priečelí domu. Zdroj č.2
27. Bronzový závesok z Mikulčic z doby pred Veľkou Moravou, Slovania. Zdroj č.10
28. Kraslica, Slovensko ,Zdroj č. 5.
29. Kraslica, Slovensko, Zdroj č. 5.
30. Zdroj č. 6.
31. Štyri živly. Zdroj č. 6.
Strom -(dvoj) kríž:
32. „Strom života“ v archaických kultúrach, skandinávske skalné rytiny s motívom stromu – Lycke-Medbo. Zdroj č. 1.
33. „Strom života“ v archaických kultúrach, skandinávske skalné rytiny s motívom stromu -Balken. Zdroj č. 1.
34. Nákončie opaska so stromom života a závitnicou, Mikulčice, Veľká Morava. Zdroj č.8, alebo Zdroj č.3
35. „Strom života“ v archaických kultúrach, skandinávske skalné rytiny s motívom stromu – 1 – Lycke-Medbo, 2 – Hällby, 3 – Stenbacjen, 4 – Balken. Zdroj č. 1.
36. Výjavy „hieros gamos“ na neolitické keramike, Sonderhausen, Nemecko, Zdroj č. 1.
37. Maľované keramické nádoby z bohatých hrobov, nositelov skupiny Košariská halštatské kalenderberské oblasti, Réca, Slovensko, Zdroj č. 1.
38. Maľované keramické nádoby z bohatých hrobov, nositeľov skupiny Košariská halštatské kalenderberské oblasti,Nové Košariská (Dunajská Lužná), Slovensko, Zdroj č. 1.
39. Maľované keramické nádoby z bohatých hrobov, nositeľov skupiny Košariská halštatské kalenderberské oblasti,Nové Košariská (Dunajská Lužná), Slovensko, Zdroj č. 1.
40. Maľované keramické nádoby z bohatých hrobov, nositeľov skupiny Košariská halštatské kalenderberské oblasti, Janíky, Slovensko, detail. Zdroj č. 1.
41. Maľované keramické nádoby z bohatých hrobov, nositeľov skupiny Košariská halštatské kalenderberské oblasti, Janíky, Slovensko. Zdroj č. 1.
42. Maľované keramické nádoby z bohatých hrobov, nositeľov skupiny Košariská halštatské kalenderberské oblasti,Nové Košariská, Slovensko, detail. Zdroj č. 1.
43. Maľované keramické nádoby z bohatých hrobov, nositeľov skupiny Košariská halštatské kalenderberské oblasti,Nové Košariská, Slovensko. Zdroj č. 1.
44. Halštatská sakrálna keramika kalenderberské oblasti, scénické vyobrazenie na urnách ľoproňské skupiny, Bernhardstahl, Dolné Rakúsko. Zdroj č. 1.
45. Kraslica. Zdroj č. 2
46. Kraslica. Zdroj č. 5.
47. Znak stromu na cedidle – vlnenom „plecniaku“ a nášivka stromu života na kožúšku z Čierneho Baloga. Znak stromu na svetri s novodrevnou výzdobou.Zdroj č.9
48. Stromy života v znakoch miest Slovenska, Zdroj č. 6.
Picí roh – zrkadlo – kosák a kladivo + lunica a býk:
49. Kamenné stély a obrazy staroslovanských božstiev, 8 – Altenkirchen, Rujana. Zdroj č. 1.
49. Nákončie opaska s picím rohom, Mikulčice, Veľká Morava, alebo Zdroj č.3
50. Lunica, šperk. Zdroj č.3
51. Lunica, šperk. Zdroj č.3
52. Lunicové prívesky – obľúbené mesačné znamenia. Lunica napravo prechádza do znaku dvojitého hada, veľkomoravskí Sloveni. Zdroj č.3
53. Zlaté šperky, Zdroj č.3
54. Výjavy „hieros gamos“ na neolitické plastike, Szemely, Maďarsko, Zdroj č. 1.
55. Slnečná symbolika na bronzových predmetoch, 1- rieka Szamos u Szatmár, Maďarsko, 2 – „sluneční bárka“ z bronzovej nádoby, Siem, Dánsko, 3 – Včelánce, Slovensko, 4- pečatidlo, Mochlos, Grécko, 5 – Marhaň, Slovensko, 6 – Spišský Štvrtok, Slovensko. Zdroj č. 1.
56. Lunica, šperk. Zdroj č.3
Žena – ženský znak:
57. Sexuálne motívy na neolitické keramike, Wetzleindorf, Dolní Rakousko, Zdroj č. 1.
58. Sexuálne motívy na neolitické keramike, Střelice, Morava, Zdroj č. 1.
59. Náboženstvo starých Keltov, reliéf „Šíly“, Kilpeck, Anglie. Zdroj č. 1.
60. Halštatská sakrálna keramika so slnečnými a antropomorfnými výzdobnymi motívmi, 18 bylanská kultúra. Zdroj č. 1.
61. Halštatská sakrálna keramika so slnečnými a antropomorfnými výzdobnymi motívmi, 18 bylanská kultúra. Zdroj č. 1.
62. Eneolitická sakrálna keramika strednej Európy, 18 – Halle, Nemecko. Zdroj č. 1
63. Eneolitická sakrálna keramika strednej Európy, 16 – Trója, Turecko. Zdroj č. 1
Prikladáme aj prekreslené znaky z pôvodnej slovenskej a slovanskej duchovnej kultúry – svargy, lunice a stromy života z dávnych zdrojov i mierne štylizované – autor Žiarislav:
Slnečné znaky v ranom stredoveku (https://sagy.vikingove.cz/hledani-puvodu-kolovratu/)
Kolovrat, ktorý prišiel do módy z Ruska – ide o v Poľsku vytvorený novotvar zo začiatku 20. storočia. Nie je historický a v tejto podobe nie je ani pôvodný, už vôbec nie je všeslovanský, ale pre svoju podobnosť s pôvodnými znakmi by nemal byť automaticky považovaný za extrémistický, i keď je možné, že ho použili aj extrémisti. .
Pôvodný slnečný znak z nášho územia. V tejto podobe bol od roku 2000 používaný ako podtlač k reťazcu článkov o vedomectve v časpisoch Diva a Rodná Cesta a už predtým v samizdate Vedomecké listy.
Zdroje obrázkov:
Zdroj č. 1: Náboženství pravěkých Evropanů, Vladimír Podborský, Masarykova univerzita, Brno, 2006
Zdroj č. 2: Slovenská vlastiveda II., kol.autorov, Slovenská akadémia vied a umení, Bratislava, 1943
Zdroj č. 3: Slované – Historický, politický a kulturní vývoj a význam, Chropovský Bohuslav, Tisková agentura Orbis, Praha, 1989
Zdroj č. 4: Slovenské črpáky, Komorovská Marta, Tatran, Bratislava , 1980
Zdroj č. 5: Archív časopisu Rodná cesta
Zdroj č. 6: Návrat Slovenov v duchu a slove, Miro Žiarislav Švický, Vydavateľstvo Diva, Kokava nad Rimavicou, 2014
Zdroj č. 7: Keramika dvoch tisícročí, Mária Lamiová, Tatran, Bratislava, 1982
Zdorj č 8: Veľká Morava – Doba a umění, Dekan Ján, Odeon, Praha, 1985
Zdroj č.9: Martin Slivka, Karol Plicka – básnik obrazu, Mária Mázorová, Kliment Ondrejka a kol., Slovenské ľudové tance, Valentová Zora, ÚĽUV – Publikácia k 50. výročiu, 1996.
Zdroj č. 10: Mikulčice – Sídlo a pevnost knížat velkomoravských, Poulík Jozef, Academia, Praha, 1975
