Sláva Rodu: O evropských symbolech

Zde bych se krátce věnoval symbolům, které používám při svojí tvorbě. V některých případech se jedná o znaky, které v průběhu tisíciletí mohly procházet nějakým vývojem a mohl se měnit jejich význam, případně mohly poklesnout na bezvýznamový dekorační ornament. I přesto, že v některých případech nelze s jistotou prokázat vědomé užití níže popsané symboliky, v mojí tvorbě má tato symbolika téměř vždy svůj význam. Tento obrazový článek nemá tedy vědeckou úroveň, slouží pouze k názorné ilustraci, že některé symboly jsou doložené už v době kamenné a provází nás prakticky dodnes. Co se týče lidové výšivky, tak zde je potřeba zmínit, že některé motivy se mohou mísit, takže například znak rozděleného čtverce sice znamená Zemi a úrodné pole, ale někdy může splývat i s představou Slunce, které je na lidové výšivce a tkaných páscích také čtvercového tvaru.

V mladší době kamenné (neolit) se objevuje mnoho různých symbolů například u kultury Vinča. Je zde doložena i svastika. Ve střední Evropě se v 6. tisíciletí před naším letopočtem objevuje několik znaků na dnech nádob. Většinou se jedná o různé varianty rovnoramenného kříže, někdy o symbol „dvojité sekery“. Na prvním obrázku jsou nákresy misek a nádob lineární kultury z 6. tisíciletí před naším letopočtem z nálezů v České republice, nákres misky v druhé řadě úplně vpravo je z území Německa (Köthen-Geuz).

Staré národy si představovaly Svět kolem sebe jako obrovský strom. To se samozřejmě týká i Indoevropanů, kteří také mají svůj Strom Světa a nebo Strom Života. Tento strom má obyčejně kořeny v podsvětí, kmen v prostředním světě lidí (Středozem, Midgard) a koruna se rozprostírá v horních světech bohů a světlých elfů (Alfů, Albů).

Asi nejznámější interpretací je skandinávský jasan Yggdrasil, nebo saský germánský Irminsul. Na obrázku v první řadě vlevo je ohnutý Irminsul, byl takto záměrně vytesán křesťany, kteří tím chtěli demonstrovat pokoření staršího náboženství v germánské skalní svatyni v Externsteine. Strom Života se objevuje i na kováních Slovanů z období Velkomoravské říše (na obrázku v druhé řadě vlevo) a podle mě i na lidových výšivkách a velikonočních vejcích. Někdy jeho vypodobnění pokleslo do podoby květiny, kde květy potom mohou symbolizovat Slunce a hvězdy. Okolo květiny občas poletují ptáci a nebo stojí jeleni.

Mezi nejvýznamější bohy Indoevropanů patří nebeský bůh – nebeský otec Dyeus. Z tohoto původního nebeského boha vznikli později po rozchodu Indoevropanů bohové nástupnických panteonů. Řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Týr (Tiwaz) a pod.. Tento bůh byl později u Germánů vytlačen Wotanem – Ódinem a u Řeků a Římanů naopak patrně splynul s představou boha hromovládce. Na přilbě z Negau je jmenován právě Tiwaz a Sasové si tohoto boha udrželi až do příchodu křesťanství jako hlavního kmenového boha. Je jistě zajímavé, že baltské národy si tohoto boha pod jménem Dievas (Dievs) udrželi také. U Slovanů tomuto nebeskému bohu funkčně odpovídá asi Svarog. Základem jeho jména je „Svar“ (světlo), což odkazuje i na výraz z árijské řeči starých Indů Svarga, kde se jedná o nebeské říše bohů.

Zde stojí za povšimnutí, že u Slovanů je slovo svarga (svaržice) zároveň jménem pro svastiku. Podle baltského výkladu je symbolem nebeského boha trojúhelník směřující špičkou nahoru, což je vlastně symbol nebeské střechy. U Germánů tomuto výkladu odpovídá runa tiwaz v podobě šipky, která vyjadřuje totéž co baltský trojúhelník.

Cestu pro Slunce v podobě sluneční bohyně podle Indoevropanů připravuje bohyně svítání. Tato bohyně je zároveň symbolicky ztotožněna s hvězdou Jitřenkou (planeta Venuše). V Litvě se bohyně Jitřenka nazývá Aušriné. Jméno Aušriné je totožné s mnohými jinými bohyněmi, které vznikly z původní indoevropské bohyně úsvitu. Jedná se o příbuznost s Aurorou, Eos, Ostarou a pod. Vzhledem k tomu, že v Pobaltí došlo k identifikaci Jitřenky s osmicípou hvězdou z lidových výšivek, přiřazuji tuto hvězdu doloženou z lidové výšivky Baltů, Slovanů i Skandinávců právě k bohyni Ostaře. Zatímco v Litvě je Jitřenkou dívčí Aušriné, v Lotyšsku je naopak Jitřenka mužský Auseklis. Lotyšský Auseklis by možná mohl být totožný s germánským Aurvandilem. Osobně se ale držím spíše dívky Aušriné – Ostary. Tato bohyně je kromě svítání také bohyní jara, tedy vždy se přiřazuje k nějakým novým počátkům – nový den, jaro a pod. Různé varianty hvězd jsou doloženy už v pravěku, tato podoba osmicípé hvězdy je mi známa až z raného středověku a z pozdějších lidových výšivek, kde jí lze najít dodnes.

Poté co Jitřenka podle litevské písně připravila cestu pro Saulé, vyjíždí tato sluneční bohyně na svou denní cestu po obloze. Netvrdím samozřejmě, že Slunce putuje po obloze, držím se moderního vědeckého výkladu aniž bych ale zpochybnil existenci slunečního bohů, bohyní. V germánském mýtu odpovídá Saulé bohyni Sól (Sauiló). Slunečním znakem je už od doby kamenné kříž v kruhu. Tento symbol je doložen jak v neolitu, tak v eneolitu. Více se ale začíná objevovat v době bronzové, jednak v kovové podobě přívěšků, jehlic, ale i rytý do bronzu. Je rovněž známý z rytin do kamene ve Skandinávii doby bronzové. Symbol se dodnes objevuje, mnohdy i nevědomě. Je ho možné vidět ve štítech domů, i na koláčích. Koláče hrály významnou roli v předkřesťanském náboženství, kdy právě kulatý tvar koláče symbolizuje Slunce. Rituál s koláčem je doložen například u Polabských Slovanů v Arkoně u Baltského moře. Kříž v kruhu se objevuje i na lidové výšivce, v některých případech je v podobě květu. Čtyři ramena slunečního kříže symbolizují čtyři sluneční svátky v roce: zimní slunovrat, jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost. Sluneční kříž v kruhu tedy přiřazuji k bohyni Sól.

Sluneční bohyni a symbol Slunce lze vyjádřit i v podobě geometrického stylu. Jedná se hlavně o lidovou výšivku a motivy z tkaných pásků, kde je geometrický styl nejpřirozenějším ztvárněním ornamentu. Zde se tedy symbol Slunce objevuje v podobě čtverečků s paprsky. Tento druh výzdoby je známý u Baltů, Slovanů i ve Skandinávii.

Symbol Slunce může mít více variant, jednou z dalších je šestilistý květ. Podle Nigela Pennicka se v případě šestilistého květu jedná o starou verzi runy hagal. Možná to tak opravdu někdy je, z mnoha jiných příkladů je ale zřejmý solární význam tohoto znaku. Šestilistý květ se hojně vyskytuje na baltských dřevořezbách, vyřezaný do trámů v Německu a Rakousku, ve štítech domů v České republice, i u východních Slovanů. Nejstarší mě známé vypodobnění tohoto znaku je z mykénského Řecka doby bronzové. V České republice je nejstarší mě známé doložení šestilistého květu na pouzdře germánského hřebenu z období kolem 5. století.

Na domech a lidové dřevořezbě v Rusku, na domech v Německu , ale i jinde v Evropě a občas i v České republice lze někdy spatřit sluneční symboly v podobě vířivých mnoharamenných ornamentů. Tyto symboly se objevují i na obrazových kamenech z předvikinské doby na ostrově Gotlandu, zde se nazývají „Wirbelrad“. Podobné motivy lze najít i na lidové výšivce a velikonočních vejcích.

Už v době bronzové se objevují kolečka o šesti nebo osmi paprscích. Většinou se asi jedná o sluneční symboliku, možná by se ale tyto znaky daly přiřadit i ke kolu roku. V případě osmiramenného symbolu by pak mohlo jít o vypodobnění osmi svátků roku. U Keltů se těmto kolečkům někdy říká Taranisovo kolečko, je tedy nějakým způsobem spojeno s keltským bohem hromovládcem. Tyto znaky lze někdy najít i na dnech slovanských nádob z raného středověku a na lidové výšivce. Ve štítech selských domů se patrně jedná o solární význam.

Okolo 6. a 7. století byly u germánských dívek a žen v oblibě bronzové kruhové symboly. Byly nalézány v oblasti pasu, takže byly asi součástí kování nějaké kabelky a nebo byly upevněny k opasku. Základním motivem těchto kruhových symbolů jsou ornamenty v podobě run sowulo, které spojují vnější a vnitřní kroužek. Počet parsků se různí, může jich být pět až asi třináct. Minimálně ve dvou případech je uprostřed znaku umístěna svastika, jindy mají kruhová kování přímo tvar svastiky, kříže v kruhu nebo vířivých motivů vytvořených ze zvířecích hlav. Jedná se patrně opět o sluneční symboliku, i když v případě svastiky se může jednat i o jiný význam.

Svastika je v Evropě doložena už od doby kamenné v 6. tisíciletí před naším letopočtem. V neolitu je známá u kultury Vinča i kultury Tripillia (tripolská kultura). V té době se objevuje i pod Černým mořem (kultura Samarra v Mezopotámii). Její použití je následně doloženo v Evropě v době bronzové, halštatské, u Řeků, Římanů, Keltů, Germánů, Baltů i Slovanů. Na domech a lidové výšivce je její výskyt doložen až do dnešní doby. Nejstarší použití svastiky se ale přiřazuje nálezům z ukrajinského Mezinu z období let 10 000 před naším letopočtem. Zde se jedná o svastikové geometrické ornamenty ryté do mamutoviny. Výše už jsem zmínil, že v árijské řeči starých Indů se Nebesa (nebeské říše, nebeské světy) nazývají Svarga, tedy stejně jako svastika u slovanských národů. V tomto případě bych tedy upřednostňoval svastiku coby symbol Nebes co se symbolicky točí kolem hvězdy Polárky (Severky). V následujících řádcích a obrázcích se tomuto symbolu budu věnovat ještě více, pokud bych si měl už teď zde vytvořit nějakou pomyslnou hierarchii významu svastiky, zněla by takto:

Symbol Nebes točících se kolem hvězdy Polárky (Severky), zde bych jí dal do souvislosti s nebeskými říšemi (světy) bohů.
Symbol nebeského ohně a boha hromovládce, u severských Germánů letící Thorovo kladivo.
Symbol Slunce.
Symbol cyklického vnímání času, zahnutá ramena symbolizují otáčení, pohyb.
Symbol posvátného ohně (při obřadu).
Symbol štěstí.

Svastiku jako symbol Nebes připomínají germánské spony z území Německa a Dánska z období kolem 5. století. Je na nich vždy několik kroužků připomínající hvězdy točící se kolem středové Polárky (Severky). Podobnou symboliku lze najít i v pozdějších dobách, na obrázku vpravo je kruhové okno na kostele z roku 1868 v České republice.

Na území České republiky se našly hranolovité přívěšky v podobě kyje vyrobené z paroží z období germánského osídlení, archeologové se domnívají, že by se mohlo jednat o symbolickou zbraň Donara, místního germánského boha hromovládce. Symbolem tohoto boha se ve Skandinávii stalo kladivo Mjölni. Nejstarší zbraní boha ale možná byla sekera nebo sekeromlat, o čemž by možná mohl vypovídat v Evropě rozšířený zvyk dávat na poli nalezené kamenné sekeromlaty (hromoklíny) do krovů domů jako ochranu před bleskem. Hlavní zbraní eneolitických Indoevropanů byl patrně také kamenný sekeromlat a nabízí se v tomto případě myšlenka, že „jak dole u lidí, tak nahoře u bohů“.

U východních Slovanů je zbraní boha Peruna sekera. Naopak na hrotech germánských gótských kopí z doby kolem 3. století lze najít symbol svastiky společně s pravděpodobným symbolem blesku nebo svazkem blesků. Na obrázku níže je hrot jednoho z těchto germánských kopí (Dahmsdorf-Münchemberg, Braniborsko, Německo) zdobený symboly svastiky, triskelu, runového nápisu (Ranja) a pravděpodobného svazku blesků. Vlevo je pro srovnání antické vyobrazení řeckého Dia se svazkem blesků v ruce. Kromě různých představ božské zbraně by svastika podle nějakých výkladů mohla symbolizovat v případě Germánů i letící Thorovo kladivo.

Geometrické a mnohdy i různě rozvětvené svastiky z Pobaltí jsou většinou přiřazeny bohu Perkunasovi (Litva) a Pērkonsovi (Lotyšsko). V tomto případě by tedy svastika měla symbolizovat nebeský oheň boha hromovládce. Na obrázku níže jsou kromě základních variant znaku motivy z baltských tkaných pásků a slovanské výšivky (vpravo).

Na rytině z doby bronzové z německého muzea ve Stralsundu na obrázku vpravo je zřejmé, že se jedná o symbol Slunce se slunečními paprsky. Svastika s rameny volně zahnutými, případně s rameny do spirál je doložena v mnoha případech minimálně od doby bronzové. Pozornému pozorovateli jistě neunikne její výskyt na starých domech. V podobě obřadního pečiva je doložena v České republice, u východních Slovanů, v Srbsku, u Bulharů i u Chorvatů, v podobě vánočního chleba a pečiva je známá i ve Švédsku (såkaka, Julkusar). Objevuje se i na velikonočních vejcích. Užití svastiky v období Vánoc (zimní slunovrat) a Velikonoc (přibližně jarní rovnodennost), tedy v období slunečních svátků, odkazuje k slunečnímu významu znaku.

Měsíc je dalším nebeským tělesem zbožštělým už v dávných dobách. U Germánů je spojen s mužskou božskou postavou Manim, u Baltů je měsíc mužský Mēness. V jiných mýtech je spojován i s různými bohyněmi. Měsíc je vyobrazen na známém disku z Nebry z doby bronzové (okolo 1600 před naším letopočtem). V době bronzové jsou doloženy přívěšky lunicového tvaru. Neznám sice jejich přesný význam, možná byly ale spojeny právě s měsíční symbolikou. Lunicové přívěšky jsou později doloženy i u Germánů okolo 5. století a Slovanů v raném středověku. Na lidové výšivce je měsíční symbolika podle baltských výkladů také zastoupena, většinou v podobě hranatých C, někdy mohou být tato C v zrcadlové podobě propletená navzájem. To by mohlo symbolizovat ubývající a přibývající měsíc. Na obrázku vpravo je symbol C, zde by se podobně jako u vyšitých slunečních symbolů mohlo jednat o kombinaci květu (z pohledu z boku) a motivu měsíce.

Indoevropské bohyně se obyčejně projevují v trojné podobě dívky – matky – stařeny. Trojnost ale není jen výsadou bohyní, ale je specifická pro celkové chápání Světa starých Indoevropanů. Proto se mnohé události indoevropského Světa odehrávají trojitě, hrdina musí například splnit tři úkoly, které se někdy mohou vztahovat ke třem indoevropským funkcím. Svrchovanost – válka – plodnost. Světový strom, zmíněný už výše, má také tři úrovně, kořeny v podsvětí, kmen ve světě lidí a korunu v Nebesích u bohů. Trojnost jako takovou může vyjadřovat znak zvaný triskel (triskeles). Triskel je doložen už od doby kamenné (keramika Tripillia-Cucuteni), byl známý v době bronzové, více se objevuje v období halštatské kultury v 8. až 5. století před naším letopočtem. Halštat je na obrázku níže zastoupen keramickým triskelem z Německa a keramickou nádobou z České republiky. Lze ho rovněž najít na velikonočních vejcích. Triskely na halštatské keramice by mohly mít solární význam. Kromě toho lze triskel nalézt v archeologii Keltů a u Germánů v podobě tří orlích hlav, nebo na hrotech kopí z období okolo 3. století.

Trojnost se projevuje i v dalším znaku, tentokrát severském. Tento znak se nazývá valknut. „val“ se vztahuje k mrtvým, jde tedy o uzel (knut) mrtvých. Stejný základ má Valhalla a Valkýry, tedy síň padlých a ty co vybírají padlé (mrtvé). Tento znak je doložen na severských obrazových kamenech, objevuje se buďto jako trojitý pletenec a nebo tři propletené trojúhelníky. Trojka se zde může vztahovat ke třem už zmíněným úrovním indoevropského (zde severského) Světa. Devět stran tří propletených trojúhelníků se někdy interpretuje jako devět mýtických severských Světů, které se rozprostírají ve třech úrovních podsvětí – středního Světa – horního Světa. Jak napovídá už samotný název valknut, jedná se o symbol mající zvukovou podobnost s Valhallou. Pánem Valhally je Odin, u pevninských Germánů Wotan. Tento bůh byl později Germány upřednostněn nad původním nebeským bohem Tiwazem. Jedná se, stejně jako v případě Tiwaze, o boha první indoevropské funkce svrchovanosti. Obrazně řečeno, nebeský Tiwaz symbolizuje klidnou denní oblohu, právo a spravedlnost a Wotan, bůh noční „divoké honby“ z pověstí , symbolizuje poznání (získal a dal runy) , ale také tajemství a nebezpečí noci.

Na tkaných páscích a výšivkách v Pobaltí, u Slovanů, ale i ve Skandinávii lze najít symbol čtverce nebo kosočtverce, někdy rozděleného na čtyři díly. Zajímavé je, že tento symbol se objevuje i na starých dveřích a na domech v České republice, Německu, Rakousku a patrně i jinde. V případě dveří bývá někdy dolní polovina dveří vyrobena z prken poskládaných do kosočtverce – čtverce a horní část má prkna poskládaná do podoby slunečních paprsků. Někdy je ve středové části dveří kulaté prkénko ze kterého tyto paprsky vycházejí.

Pokud uvážíme, že horní část dveří symbolizuje Slunce, nabízí se možnost, že dolní část je naopak Zemí. Podle litevského výkladu je kosočtverec nebo čtverec skutečně symbolem Země, případně úrodného pole (tatíčkův statek). Zde stojí rovněž za povšimnutí, že se symbol děleného čtverce objevuje i na sošce bohyně z doby kamenné (kultura Tripillia). U Germánů odpovídá symbol kosočtverce runě ingwaz. Tato runa se vztahuje k bohu Freyovi, tedy k bohu plodnosti.

Podle některých výkladů by různé svislé šrafování na pravěké keramice mohlo symbolizovat déšť, vodorovné vlnovky by potom mohly symbolizovat tekoucí vodu v potocích nebo řekách. Zde je několik příkladů, které by se mohly vztahovat k tématu vody na staré keramice a lidové výšivce. Vlevo je keramická nádoba z let okolo 3200 před naším letopočtem, vpravo slovanská nádoba z raného středověku. V souvislosti s řekou a vodou stojí za zmínku, že mezi bohyně Indoevropanů patří i bohyně řek Dana. Jméno této bohyně se ozývá v mýtickém irském lidu bohyně Dany (Tuatha Dé Danann), ve jménech některých východoevropských řek a možná i v řeckých Danaovnách.

Součástí indoevropských mýtů jsou božská dvojčata (Divine Twins). Tato božská dvojčata mohou být různého původu a nemusí spolu nutně úplně souviset. U Germánů se dochovala vzpomínka na dvojčata zvaná Alkové. U indických Árjů existují dvojčata koňáci zvaní Ašvinové (Ashvins), v Litvě jsou známí dva koně táhnoucí vůz sluneční bohyně jako dva Ašvieinai. Zde se nabízí podobnost s koňmi táhnoucími podle germánského mýtu sluneční vůz bohyně Sól, kteří se jmenují Alsvidr a Arwakr.

Koňská symbolika se rovněž ozývá ve dvou mýtických králích Británie po germánském záboru Hengestovi a Horsovi. V Lotyšsku se symbolika dvou božských dvojčat vztahuje k dvou bohům plodnosti zvaným Jumis. Symbolem božských dvojčat je podle baltského výkladu znak dvou překřížených háčků. Tento znak lze najít na keramice už v době kamenné, kde ale není jitý jeho význam. Později ho lze nalézt například na halštatské keramice v období mezi 8. až 5. stoletím před naším letopočtem. Na lidové výšivce je tento znak doložen dodnes. Na domech je symbol nebeských koní – božských dvojčat spjat se zvykem umísťovat na vrcholu střechy dvě vyřezávané koňské hlavy. Tento zvyk je asi nejvíce rozšířen v Německu a Pobaltí, lze ho ale najít i jinde.

Dalším motivem, který lze nalézt na vrcholu střech domů v Německu (Altes Land) a nizozemském Frísku (ulebord) jsou dvě labutě. Tato střešní ozdoba, někdy spojená i se slunečními symboly, nápadně připomíná sluneční symboliku s vodními ptáky a možná právě labutěmi z doby bronzové a halštatské. Podle nějakých výkladů jsou sluneční labutí lodě a vozy z doby bronzové spojeny s kultem slunečního boha Apollóna, kromě toho bych ale upozornil na téma labutích panen dochované dodnes v pohádkách.

Podle severské mytologie sedí ve větvích Světového Stromu Yggdrasilu vševědoucí orel. Na dalším obrázku je v horní části tento orel vyobrazen. Jedná se o Yggdrasil z německé síně Walhally postavené v první polovině 19. století. Orel je ptákem řeckého boha Dia, vztahuje se tedy k nejvyšším indoevropským nebeským bohům. Motiv dravých ptáků, orlic a orlů byl u Germánů oblíbený na sponách a přezkách mezi 5. až 7. stoletím a je doložen v celém tehdejším germánském světě od Krymžských Gótů na východě, přes Germány z území České republiky, Německa, po Vizigóty (západní Góty) na území dnešního Španělska.

Výše už jsem zmínil, že na lidové výšivce představující Strom Světa nebo Strom Života jsou někdy vyobrazeni dva jeleni. Podle severské mytologie jsou v koruně Yggdrasilu dokonce čtyři mýtičtí jeleni. V Litvě se dodnes dochovaly staré mytologické písně, které zmiňují například práci kovářů v jelením paroží. Nabízí se zde tedy teorie, že obrovské rozvětvené jelení paroží samo o sobě může symbolizovat Strom Života.

Motiv uctívaného jelena je hodně starý sahající daleko do pravěku. U Skytů byl jelen rovněž oblíbeným zvířetem a nalezená dívka z Altaje (Ice Maiden) měla na těle dokonce 2500 let staré dochované tetování jelena. Jelen byl oblíbeným zvířetem i u Keltů a Germánů. Keltský bůh Cernunnos se zobrazuje s jelením parožím. Na známém germánském pohřebišti z 6. a 7. století v Sutton Hoo byla nalezena standarta s bronzovým jelenem stojícím na kruhu.

Když staří Keltové nastupovali do bitvy, troubili na velké trubky zvané karnyx. Karnyx zakončený kančí hlavou měl u nepřátel Keltů vzbuzovat strach a věřím tomu, že se to často podařilo. Figurky kanců jsou zastoupeny v celém keltském světě. Kanec je zvířetem keltského boha Esuse. U Germánů se figurka kance někdy umísťovala na vrchol přilby. Ve staroanglickém hrdinském eposu Beowulf se zmiňuje korouhev s kancem jako dar Beowulfovi od Hrodgara. Zlatý kanec Gullinbursti je zvířetem boha plodnosti Freye.

V Evropě se dodnes dochovaly pohádky kde vystupují hadí králové a nebo hadí královny. Možná se jedná o pozůstatek nějakých náboženských představ sahajících až do doby kamenné. Litevská pohádka Eglé vypráví o dívce, která si vzala hadího krále. Nakonec byla zrazena a její bratři hadího krále zabili. Stalo se tak potom co dcera vyzradila tajemství svého otce hadího krále. Eglé za to proměnila svoje děti v dub, jasan, břízu, osiku a sebe v jedli. Možná se jedná o pozůstatek stvořitelského mýtu, který se tímto příběhem snažil vysvětlit vznik některých stromů. Symbol S je dle baltského výkladu hadem Žaltysem (užovkou). Had může symbolizovat i nesmrtelnost, protože se symbolicky omlazuje svlékání kůže. Motiv hadího S je doložen už od pravěku, podle jednoho českého výkladu (Moravské ornamenty, 1888) by se mohlo jednat o tzv. sluneční hady, což zase odkazuje na litevský znak svastiky vytvořené z hadů. V lidové výšivce lze tento motiv najít spíše v podobě hranatého S, v době bronzové se S objevuje v podobě dvojité spirály. Dvojitou spirálu lze vidět vyřezanou i na trámech domů v Německu. Spirála, někdy dokonce s hlavičkou, je známá i ze štítů domů v České republice (Selské baroko). V mnoha zemích, i na území České republiky, bylo zvykem chovat domácího hada hospodáříčka. Jedná se tedy spíše o pozitivní symboliku hada.

Na starých německých domech lze občas najít runu othilu (odal). Jedná se o symbol rodného dědictví, rodné země, dědičného majetku a pod. Vlevo je černobílý obrázek nakreslený spisovatelem Nigelem Pennickem, jedná se podle něj o ochranný symbol na domu z 18. století. Uprostřed je tato runa vytvořená z cihel, vpravo je společně s jinými znaky na bráně (Altes Land). Runa vychází ze starého futharku, takže se jistě jedná o velmi starou symboliku už ze začátku našeho letopočtu, její užití na domech ale bude nejspíš novějšího data, kdy byl znovuobjeven zájem o runy.

Dalším symbolem doloženým na starých domech v Německu je pěticípá hvězda – pentagram. V Německu také známá jako „Drudenfuß“. Tento znak je doložen i jako ochranné znamení dětských kolébek. Na Moravě v České republice se pentagram maloval na velikonoční vejce. Na obrázku níže stojí za povšimnutí vyobrazení obráceného pentagramu a letopočtu na německém domě. Je zřejmé, že původně se jednalo o ochranný symbol, který neměl nic společného se současným satanismem.

Symbol trojité větvičky připomínající runu algiz lze najít v mnoha příkladech z různých dob. Podle mého názoru se může kromě ochranného znamení jednat i o vyobrazení stromu. Na obrázku níže je v první řadě vlevo keramická nádoba kultury s vypíchanou keramikou z let 5000 až 4500 před naším letopočtem, napravo od ní je pro porovnání velikonoční vejce z Moravy z 19. století. Trojitá větvička patří mezi znaky z rytin doby bronzové ve Skandinávii. U Keltů byl někdy znak trojité větvičky vyrytý na dnech nádob, zde má také podobu runy algiz (na obrázku v první řadě vpravo). V Německu se tento znak občas objevuje buďto v podobě runy algiz a nebo více rozvětvený na starých domech, kde je vyskládaný z cihel. V tomto případě se jedná o tzv. čarodějnické koště nebo hromové koště (Donnerbesen), zde možná může jít i o vyobrazení větvičky jmelí. Na starých náhrobcích lze tento znak najít v podobě trojité větvičky směřující nahoru u data narození a směřující dolů u data úmrtí. Znak lze v různých variantách najít i na lidové výšivce.

Úplně na začátku jsem se věnoval symbolům rovnoramenného kříže z lineární keramiky z 6. tisíciletí před naším letopočtem. Jednou z verzí rovnoramenného kříže na této keramice je rozvětvený kříž vytvořený z trojitých větviček. Na obrázku níže je uprostřed v horní řadě opět jedna z misek z tohoto období. Mnohem později se podobný znak objevuje na sponě se spirálami z mladší doby bronzové (1300-1000 před naším letopočtem). Rozvětvený kříž se svastikami je známý i z keramické nádoby przeworské kultury z doby kolem 3. – 4. století (na obrázku v první řadě vpravo), je doložen i na dnech slovanských nádob ze středověku. Tento znak lze najít i na obřadním pečivu, případně na velikonočních vejcích. Často je k vidění na chorvatském tradičním tetování.

Na Islandu je v různých většinou osmiramenných verzích znám jako symbol Aegishjálmur. Kromě ochranného znamení zde stojí za zmínku teorie, že se v případě tohoto znaku jedná o vyobrazení stromu, možná přímo Stromu Života. V tomto případě lze strom jednoduchou formou zobrazit buďto jako trojitou větvičku v podobě runy algiz a nebo jako rozvětvený kříž, kde se větve stromu rozprostírají do všech světových stran.

Použitá literatura:

Marta Jánošíková a kolektiv; Malované jehlou; 1985.
Elena Strussová; Ľudová výšivka v súčasnosti; 1982.
Alžběta Lichnerová; Čaro výšivky; 1976.
Anna Chlupová a kolektiv; Slovenská ľudová výšivka; 1985.
Alžběta Lichnerová; hladkovaná výšivka; 1979.
Antonín Václavík; Výroční obyčeje a lidové umění; 2010.
Radomír Pleiner ve spolupráci s Alenou Rybovou; Prvěké dějiny Čech; 1978.
Ivan Pavlů, Marie Zápotocká; Archeologie pravěkých Čech/3, Neolit. 2007.
Vladimír Podborský; Náboženství pravěkých Evropanů; 2006.
Ján Dekan, Josef Poulík, Alexandr Paul st. a ml.; Velká Morava; 1976.
Carl-Axel Althin; Studien zu den bronzezeitlichen Felszeichnungen von Skåne; Textteil I. 1945.
Gustaf Kossinna; Die deutsche Vorgeschichte; 1936.
Bohumil Soudský, Ivan Pavlů; Interpretation historique de l´ornement linéare; 1965. Památky archeologické, Ročník LVII 1966, číslo 1.
Wilfried Menghin; Frühgeschichte Bayerns. 1990.
Eduard Droberjar; Věk barbarů; 2005.
Natalie Venclová (ed), Petr Drda, Jan Michálek, Jiří Militký, Vladimír Salač, Pavel Sanknot, Vít Vokolek; Archeologie pravěkých Čech/7; Doba laténská; 2008.
Jiří Waldhauser; Encyklopedie Keltů v Čechách. 2001.
Jana Čižmářová; Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku; 2004.
Josef Ladislav Píč (hlavní redaktor); Památky archaeologické a místopisné; Dílu XXII. Roku 1906. Sešit IV.
Nigel Pennick; Runová astrologie; 1990.
Jindřich Wankel, Madlenka Wanklová, Vlasta Havelková, Františka Stránecká; Moravské ornamenty. 1888.
Karel Sklenář, Zuzana Sklenářová, Miloslav Slabina; Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; 2002.
Paun Es. Durlic; Sveti jezik vlaskog hleba. 2010.
I. L. Červinka; Vlastivěda moravská. I. Země a lid. Morava za pravěku. 1902.
Julius Skuhravý; Ornament, Sborník slohových ozdob všech dob umění; 1906.
Marta Eva Bětáková, Václav Blažek; Encyklopedie baltské mytologie; 2012.
Ivo Budil; Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů; 2000.