Praha 14. srpna 2020
Psali jsme už o Slovanech v malebném kraji Wendlandu, o vesnicích Drevanů – okrouhlicích a dalších památkách na moc a slávu i obyčejný život Pobaltských Slovanů. Pojďme se spolu tentokrát vydat severněji, téměř k břehům Baltského moře. Za pozůstatky hradů knížat slovanského kmene Obodritů i dávných slovanských hradišť na jezerech.
Velihrad v srdci Meklenburska
Začněme v samotném centru bývalého knížectví slovanských Obodritů, na hradě Velihradě. Dnes najdeme místo, kde obranný hrad Obodritů z první čtvrtiny 7. století stál, ve vesnici Mecklenburgu. Ano, čtete správně, Dorf Mecklenburg je malá ves. Leží nedaleko hanzovního města Wismaru, pouze asi 8 km od moře. Ač by se to tak z názvu vesnice zdálo, nikdy hlavním městem spolkové země Meklenburska-Předního Pomořanska, nacházející se na severu bývalé NDR, ani nebyla. Tím je dnes moderní, i když starobylé město Schwerin, bývalý slovanský Zvěřín. O něm si povíme později. Jak se stal z Velihradu či Veligardu Mecklenburg? Je to prosté, „mikel“ znamená ve staré němčině veliký, jak uvádí PhDr. Libuše Hrabová, která se dlouhodobě tématem Polabských či Pobaltských Slovanů zabývá. Latinsky jej kronikáři nazývali Magnopoli, tedy „velký hrad“.
Projedete-li dnešní vesnicí Mecklenburg a odbočíte jihozápadním směrem do ulice Am Burgwall, tedy Na hradbách, dojedete nikoliv k hradu – ale ke hřbitovu. Celá plocha bývalého prostoru hradu a dřívějšího slovanského hradiště (o rozloze 2,4 hektaru) je dnes obecním hřbitovem. Byl zde založen v roce 1870, paradoxně tedy v roce sjednocení Německa. Tato situace značně stěžuje archeologické výzkumy. Archeologové ho nemohou prozkoumat, museli se v 70.letech minulého století spokojit jen se sondami do valu hradiště. Po něm, tedy kolem oplocení hřbitova, vede turistická stezka. Najdete zde obrovský kamenný obelisk s názvem Burg Meklenburg, stejný, jaký nás čeká ještě v dalších, mnohem zapadlejších místech.
Ztracené hrady Ylowe a Werle
Přenesme se nyní do roku 1160. Slovanský kníže Obodritů Niklot je obávaným soupeřem saského knížete Jindřicha z Brunšviku, zvaného Jindřicha Lva. Německé a dánské nájezdy na jejich území se opakují po několik století a jejich historie by vydala na samostatnou kapitolu. Navíc jsou na dobytá slovanská území – pod rouškou šíření křesťanství – uvaleny obrovské dávky a daně. Hrad Veligard, tedy Meklenburg je vypálen, kníže Niklot ustupuje na další slovanský hrad Ylowe. Ten leží severněji a dále ve vnitrozemí, Obodrité ho postavili kolem roku 850. Dnes už je těžké najít místo, kde býval. Nachází se mezi poli a lukami jižně od dnešní vesnice Ilow. Máte-li štěstí, trpělivost a pozorný zrak, najdete na konci polní cesty a zarostlého úvozu dosti oprýskaný panel s informací na vyvýšenině, která byla kdysi „podhradím“. Samotný hrad (o rozloze 1,6 hektarů) se totiž nacházel pod kopcem a byl obklopen příkopem a jezerem.
Jak se na panelu dočteme „kníže Slovanů Niklot se z hradu Ylowe uchýlil se svými válečníky na hrad Werle u Bützowa. Předtím nechal hrad Ylowe vypálit. Sasové se zmocnili země. Guncelin z Hagenu pak dostal hrad lénem od saského knížete Jindřicha Lva a přestavěl roku 1162 Ylowe na ´německý´ pohraniční hrad.“ O pouhé dva roky později v roce 1164 zde mluvil ke svým krajanům v slovanské řeči kníže Přibyslav, syn knížete Niklota. Na místě se dnes nachází kámen s nápisem, který možné místo události označuje. Je ještě obtížnější jej nalézt, než samotný hrad.
My se vydejme za knížetem Niklotem na hrad Werle u Bützowa. Ten leží o celých 60 km dále ve vnitrozemí na řece Warnow – tedy na území slovanských Varnů, kteří patřili ke kmenovému svazu Obodritů. Dojet na místo, kde se nacházel je opravdovým dobrodružstvím, lépe je zvolit pro cestu terénní vůz. Werle je ještě menší ves než Dorf Mecklenburg a Ilow, spíše malá osada. Na železničním přejezdu před ní je informační panel, který nám pomůže. Podle mapky lze dojet na samotné místo na vyvýšenině u řeky, kde hrad stával. Je hustě zalesněná a je zde dnes jen kámen s nápisem Burg Werle. Prostá deska mimo jiné informace uvádí: „Kromě Meklenburgu a Ylowa byl hrad Werle jedním z nejdůležitějších opevnění v zemi. Kníže Niklot zde byl přepaden v boji proti Sasům a Dánům a zemřel.“
Kníže Niklot na schwerinském zámku
Smutné a dnes symbolicky temné a neutěšené místo posledního boje statečného knížete Niklota, kam dnes zabloudí snad jen náhodní vodáci plující po řece Warnow, je lépe opustit. Jeho smrt znamenala porážku mocného slovanského kmene Obodritů a předznamenala i brzký konec ostatních slovanských kmenů. Slované byli poté utlačováni, obyvatelstvo asimilováno a germanizováno, jejich území zabrána saskou šlechtou a kolonizována německým obyvatelstvem. Ještě si ale dočtěme nápis na desce u místa bývalého hradu Werle: „Jezdecká socha prince Niklota, viditelná z dálky v obloucích nad hlavním portálem paláce ve Schwerinu, připomíná zakladatele Meklenburského vévodského domu.“ Fascinující informace, jak může být zavražděný kníže zakladatelem šlechtického rodu, který vznikl až po jeho smrti a ještě z rozhodnutí jeho nepřítele a protivníka Jindřicha Lva? Ale zmiňovaná obrovská jezdecká socha Niklota na zámku ve Schwerinu opravdu je.
Honosný zámek ve Schwerinu, který se nachází asi 20 km jižně od nám známé vsi Mecklenburgu, byl vybudován na místě dalšího bývalého slovanského hradu Zvěřín. Ten opět patřil Obodritům. Po jejich hradu zde není ani památky, zato výstavný zámek Schwerin je považován za druhý nejskvostnější po zámku v Postupimi. Schwerin je dnes hlavním městem spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko a zámek je jedním z míst parlamentu země. Jak se na velkoměsto sluší, Schwerin se pyšní výtvarnými galeriemi či budovou státní opery. Ale jak to bylo se založením rodu Meklenburků, který dal spolu s rodem Pomořanským odvozeným od slovanského kmene Pomořanů jméno této spolkové zemi? Jindřich Lev porazil i syny knížete Niklota, Pribyslava a Vratislava. Druhého jmenovaného zajal, věznil a nedůstojně oběsil. Jen aby se zbavil protivníků. Pribyslavovi nezbylo než se vzdát a potupně získat zpět vlastní zemi jako léno z rukou dobyvatele Jindřicha Lva. Přijmout křesťanství a své poddanství stvrdit i sňatkem svých dětí – jeho syn dostal za ženu nemanželskou dceru saského vévody.
Honosný chrám v Doberanu a zámek Güstrow
Za knížetem Pribyslavem se vydáme ze Schwerinu opět na sever. Projedeme kolem vesnice a bývalého hradu Meklenburgu, přes Ilow, kde jsme vzpomínali řeč knížete Pribyslava ve slovanském jazyce v roce 1164. Asi 30 km nad Ilowem, nedaleko Rostocku se nachází Dobraň, dnes Bad Doberan. V městě je chrám poblíž opatství, které kníže Pribyslav založil v roce 1171. Ve stejném roce jej Jindřich Lev, který zavraždil jeho bratra a podílel se na smrti jeho otce Niklota, vzal na křížovou výpravu do Palestiny, v podstatě jako rukojmího ručícího za poslušnost slovanského lidu. V obrovském chrámu v Dobrani, snad jen o něco menším než náš chrám sv. Víta, se nalézá hrobka knížete Pribyslava. Pokud o ní nevíte, na informačním letáku ji nenajdete. Označuje ji nápis: „Zde spočívá v Bohu Pribislav, Boží milostí pán Meklenburku, kníže Wendů, poslední král Obodritů, křesťanský předek knížat z Meklenburku, zakladatel Doberanského kláštera. Zemřel v Lüneburku 30. prosince 1178, do hrobky v Doberanu byl pohřben v roce 1219.“
Dobraň (Bad Doberan), chrám leží u opatství, které zde založil poslední kníže Obodritů Pribyslav 
Dobraň, v chrámu je hrobka slovanského knížete Pribyslava
Je překvapivé použití pejorativního názvu pro Slovany – Wendové. Ovšem označení Pribyslava jako zakladatele rodu Meklenburků je správné. Narozdíl od desky u hradu Werle, jež tak chybně označuje jeho otce Niklota, zavražděného saským vévodou Jindřichem Lvem. Meklenburkové byli vlastně poněmčeným slovanským rodem, který si svou moc udržel až do roku 1918. Rod Meklenburků byl rozdělen na dvě větvě, první sídlila na nám již známém hradě Schwerinu. Druhá větev obývala oblast kolem Güstrowa. Na místě bývalého slovanského hradu, je dnes skvostný zámek Güstrow. Můžete si dokonce zakoupit vstupné na trojici zámků Meklenburska – Schwerinu, Güstrowa a Ludwigslustu. Kromě nádhery paláců tak shlédnete místa bývalých slovanských hradů.
Hradiště Velká Raduň a Teterow
Pojďme se ale přenést na počátek. Slované se v dnešním Meklenburku a dalších oblastech především mezi Labem a Odrou usídlovali od 6.-7. století. Ve srovnání s obdobím po druhé světové válce, kdy památky na tehdejší slovanské osídlení téměř neexistovaly, máme dnes daleko lepší možnosti. Vydejme se především na dvě místa. A zpět v čase po stopách kmene Obodritů – tedy knížete Niklota a jeho syna Pribyslava a druhého silného slovanského svazu – kmene Luticů. Zvědavost nás a mnohé jiné návštěvníky vede nejprve do Archeologického muzea pod širým nebem Groß Raden – tedy slovanským názvem Velká Raduň. Archeologové vedení prof. Dr. Ewaldem Schuldtem zde v 70. letech nalezli celé kusy bývalých dřevěných hradeb, slovanské svatyně i přes půl kilometru dlouhého dřevěného mostu, který spojoval poloostrov vybíhající do Groß-Radenerského jezera s ostrovním hradíštěm.
V letech 1973-1980 zde pak probíhal na ploše 7000 m2 rozsáhlý průzkum a následná rekonstrukce hradiště. V roce 1984 byla postavena budova muzea. Dnešní návštěvník má jedinečnou možnost vstoupit do obrovského areálu slovanského hradiště a přenést se do doby jeho slávy v 9.-10. století. Prohlédnout si strážní věž, vzácný model pohanské svatyně, obytné domy s ukázkou různých řemesel. Pořádají se zde slovanské slavnosti a dlouhodobé pobyty ve stylu života starých Slovanů. Pečlivě zrekonstruovaný vodní příkop a dřevěný most vás dovede na ostrov, který byl v druhé fázi pevností v případě útoku a kultovním místem. Kruhové opevnění ostrova je z mohutných kmenů stromů, místy až několik metrů silné. Pomyslný klobouk musíme smeknout před jeho dávnými staviteli i těmi, kdo jej rekonstruovali v moderním věku.
Ještě dříve a jako úplně první bylo v letech 1950-1953 objeveno a prozkoumáno hradiště Teterow na ostrově uprostřed stejnojmenného jezera. Stálo zde v 9.-12 století. Vedly na něj dva dřevěné mosty, delší z nich dlouhý 750 m, na které se pohodlně vešel i povoz s koňmi. Mosty byly opevněné. Dnes je zde jen v domě na ostrově historické muzeum, ale jezero Teterow patří k vyhledávané oblasti na dovolené, neboť leží s jezerem Kumerow v národním parku „Meklenburské Švýcarsko“. Na ostrov vás pohodlně doveze trajekt, je třeba ověřit jeho provoz, funguje především během letní sezóny. Dodejme, že zatímco Teterow je od Güstrowa vzdálen 35 km, leží vesnice a archeologické muzeum Groß Raden na spojnici mezi Güstrowem a Dorf Mekclenburgem. Můžeme tedy návštěvy hradišť a bývalých slovanských hradů lehce spojit.
Znají Němci své slovanské předky?
Jak uvádí PhDr. Libuše Hrabová ve své knize „Po stopách zapomenutého lidu“, německá historiografie zatím zpracovala období 6.-12. století v oblastí osídlené Pobaltskými Slovany naprosto okrajově. Nejenže běžný Němec netuší, proč zde mnohé názvy měst a obcí znějí neněmecky, neví ani, že pochází ze slovanských jazyků. Nevýhodou historie Slovanů je neexistence písemných památek. Slovanské kmeny zde s výjimkou druhotného osídlení Drevanska nezanechaly téměř žádné psané záznamy řeči. Na Pobaltské Slovany byly vyhlášeny dvě křížové výpravy, jak dokládá obzvláště druhá s provoláním „tato země je výborná, plná masa, medu, zvěřiny a ptáků“, obě měly málo společného s misijním obrácením Slovanů ke křesťanství. Po dobytí oblasti saskými a dánskými vojsky a německé kolonizaci se stal Slovan neboli Wend druhořadým občanem, nebylo ani pomyšlení na bohoslužby ve slovanském jazyce. Nastala tuhá germanizace. Ještě Martin Luther, vůdce reformního hnutí, označoval jazyk Lužických Srbů, kteří jediní se jako národnostní skupina zachovali do dnešních dnů, jako „bezbožný“.
Archeologie zatím sehrála nejvýraznější roli v poválečném období. A to i přesto, že většina slovanských objektů včetně velkých svatyň jakou byla např. na Rujáně Arkona, byly ze dřeva, které podléhá zkáze a velmi často byla místa nepřáteli po dobytí vypálena. Záhadou je dodnes tajemné hradiště a svatyně Retra slovanského kmene Ratarů. Zatím nebylo nalezeno a jeho existence spolehlivě prokázána. S podivem je, že v muzeích či v informačních střediscích narazíme buď na úplnou neznalost nebo na obecné, ne-li zavádějící formulace typu „hranice mezi Němci a Slovany, která bývala na řece Labi, se před staletími přesunula na řeku Odru“. Podobně se dočteme o vykopávkách hradiště Velká Raduň, že „značně obohatily obraz raného německého období“. Oblíbený je také skok od starých Slovanů 6.-7. století do doby saské nadvlády v 12.-13. století. Období vzájemných bojů a historie zaniklých slovanských kmenů i panovníků a jejich další život je zcela přeskočena. Ve velkých městech Schwerinu či Bad Doberanu se budete marně ptát na slovanské muzeum a v bývalých hanzovních městech Wismaru či Rostocku není památky po slovanské historii těchto přístavů, které dávno před vznikem Hanzy čile obchodovali s dalekými oblastmi včetně Skandinávie. Držení baltského pobřeží Slovany, stejně jako v případě Poláků, bylo vždy trnem v oku německým i severským dobyvatelům.
Vydejme se tedy z Čech na sever a ptejme se na historii Slovanů. Pomůže to našemu vzájemnému porozumění.
Foto: Milena Městecká