Praha 17. července 2021
Psali jsme už o slovanských okrouhlicích Drevanů v malebném kraji Wendlandu. Také o posledním boji slovanského knížete Niklota z kmene Obodritů, jehož synové založili rod Meklenburků. Dnes zamíříme za dalšími památkami na moc a slávu i obyčejný život Polabských Slovanů. Nejprve navštívíme kraj posledních žijících Slovanů v dnešním Německu – Lužických Srbů.
Slované jsou zpět
Aneb jak hlásal německy psaný nápis lákající návštěvníky „Die Slawen sind zurück!“. A bylo se na co těšit a co prohlížet. Velký skanzen slovanského hradiště Raduš (německy Raddusch), právě otevíral svou zbrusu novou a rozšířenou expozici po rozsáhlé rekonstrukci, kterou prošel v roce 2020. Jen prohlášení, že Slované jsou zpět, znělo trochu podivně. Raduš se nachází v oblasti Dolní Lužice, kde přece Slované, tedy Lužičtí Srbové dosud žijí. Jediné, co je vítalo v muzeu v jejich rodné dolnosrbštině byl nápis Witaj! s nezbytným německým Herzlich willkommen po boku. Jazyk výstavy sice dvoujazyčný byl, ale jen německo-anglický.
Slovanská pevnost Raduš byla postavena přesně podle základů a pozůstatků, které archeologové odhalili v letech 1984 až 1990. Její okrouhlý prstenec o průměru 58 metrů je viditelný zdaleka. Nejen proto, že se nachází v ploché krajině rekultivované po těžbě rozsáhlých povrchových uhelných dolů. I na dnešní dobu působí monumentálně, vnější zeď je 9 m vysoká a 10 m široká, sestavená z obrovských dubových klád příčně a podélně položených, spojených a zpevněných hlínou, kameny a jílem. Přesně tak jako za doby slovanské, kdy pevnost obklopoval 5,5 m široký vodní příkop. Uvnitř hradiště byla plocha o velikosti 1 000 m2 a průměru 38 m, kde stávaly celé domy. Sem se uchylovali obyvatelé z vnějšího sídliště, zde také probíhaly náboženské obřady, jak dokládá velmi vzácný slovanský idol, zjevně zničený násilím podle stop po spálení a úderech sekerou. Jeho pozůstatky byly nalezeny nedaleko 12,5 m hluboké studny, zatím nejhlubší objevené na území Dolní Lužice. Byly zde další vzácné památky, nože, kopí, rýče a dokonce brusle či vzácná hanzovní mísa vyrobená z mosazi.
Slovanských hradišť se na území Dolní Lužice nacházelo mnoho, odhaduje se kolem 40, vzdáleny byly pouhých a neuvěřitelných 2,5-4 km od sebe. Zjevně se Slované bránili vnějšímu ohrožení. V jaké době se nacházíme? Slované do oblasti ohraničené Labem a Sálou na západě a Odrou na východě pronikali během 7.-8. století. Osidlovali území dávno opuštěné Germány. Slovanská pevnost Raduš byla postavena kolem roku 880, z 9.-10. století pochází hustá síť hradišť Dolní Lužice. Je to doba velkého tlaku a ohrožení ze západní, především saské strany, tedy zemí Svaté říše římské, jež skončila porážkou Lužičanů saským hrabětem Gérou v roce 963. Slované však v zemi zůstali – Lužičané v Dolní a Milčané v Horní Lužici. Dnes jsou jejich potomky v Německu stále žijící Slované, Lužičtí Srbové. Historici se shodují, že se jim jako jediným podařilo zachovat si slovanský jazyk a kulturu i proto, že se na 300 let až do roku 1635 stali součástí zemí Koruny české.
Přežijí poslední Slované?
Expozice v Raduši to však interpretuje jinak. O bojích Slovanů a Němců se nezmiňuje téměř vůbec, snad jen krátkou poznámkou, že další soužití Slovanů a Němců procházelo konflikty. Rok 963 považuje za „zánik slovanské kultury a počátek německé doby“. Tedy popírá pokračování slovanské kultury Lužičanů až k dnešním Lužickým Srbům. Je to zvláštní, Slované prokazatelně nadále v zemi žili, a jak uvádí česká historička a slavistka PhDr. Libuše Hrabová ve své knize „Po stopách zapomenutého lidu“ ještě kolem roku 1500 slovanské obyvatelstvo na území Dolní i Horní Lužice naprosto převažovalo. Perzekuované a s omezenými právy. Nejen, že byli Slované nazýváni pejorativně „Wenden“ až do konce druhé světové války, byli také považovaní za občany nejnižší kategorie bez nároku na stěhování do měst a další práva. Nebyla jim po dlouhou dobu ani umožněna bohoslužba v jejich jazyce. Zdůrazněme křesťanská bohoslužba, nešlo o pohany, jak je často vládnoucí knížata, králové a císařové svaté říše římské, snad kromě těch z Koruny české, s oblibou napadali. Lužickým Srbům nepomohla v počátku ani německá reformace, naopak, Martin Luther prohlásil německý jazyk za „jediný svatý“, jazyk srbský za „bezbožný“.
Přesto se srbský jazyk – ve dvou verzích dolnosrbštiny a hornosrbštiny – a srbská kultura a vzdělanost uchovaly dodnes, i díky národnímu obrození z první poloviny 19. století podobnému tomu našemu. Perzekuce a osidlování území německým obyvatelstvem však pokračovalo. Včetně období bývalé NDR, jež přineslo mnoho dobrého – pojmenování Srbové, v němčině Sorben, dvoujazyčné názvy, štědrý dotační systém podporující lužickosrbské organizace, instituce i školy. Bohužel také NDR vybralo původně silně zemědělskou oblast Lužice k industrializaci a těžbě hnědého uhlí. Rozsáhlá slovanská území doslova zmizela ze světa, obyvatelstvo se ještě více poněmčilo a odcizilo slovanskému jazyku a kultuře. Dnes naleznete Srbské muzeum a Srbské divadlo v centru starobylého Budyšína, středisku Horní Lužice, ale méně vám staré časy připomene mnohem větší Chotěbuz, centrum silně industrializované Dolní Lužice.
Znovusjednocení Německa v roce 1990 bylo zatím poslední nesnází. Nepřineslo spojení Dolní a Horní Lužice, nadále rozdělené mezi dvě spolkové země Braniborsko a Sasko, ale naopak odliv dalšího slovanského obyvatelstva za prací na západ, konzum a globalizaci nepřející zachování tradiční, tedy nemoderní kultury, zvláště u mladé generace. Jak uvádí PhDr. Leoš Šatava ve své knize „Lužičtí Srbové na přelomu 20./21. století“ obrovským problémem je samotný nezájem německé většiny. Zachování slovanského jazyka a kultury je Němcům lhostejné, ne-li na obtíž. K čemuž bohužel expozice a skanzen Raduš, jinak obrovsky hodnotný projekt hodný obdivu, svým pojetím také přispívá. Ostatně o velkém zájmu a podpoře nelze hovořit ani ze strany nás Slovanů, ať už Čechů nebo sousedních Poláků.
Ukrané, Rataři a bájná Retra
Slovanské skanzeny vesnic najdete i dále na sever od Dolní Lužice, jsou oblíbenou atrakcí lákající německé i zahraniční turisty, především rodiny s dětmi na víkendové či dovolenkové hrátky. Ať zavítáte do Slawendorfu u města Neustrelitz a jezera Zierker See nebo do Slawendorfu Passentin nedaleko Neubrandenburgu a jezera Tollensesee, můžete se v nich podívat, jak Slované žili, vyzkoušet si techniky mletí obilí, tkaní v domech vystavených díky archeologickým poznatkům věrně jako repliky slovanských staveb. Nenajdete v nich však žádnou zmínku ani o jménech slovanských kmenů obývajících zdejší kraje, natož o jejich historii a kultuře. Snad jen skanzen Ukranenland u Torgelowa zmiňuje slovanské Ukrany, jež má i ve svém názvu. Zmiňované skanzeny u Neustrelitz a Neubrandenburgu se nacházejí v kraji dalších Slovanů – Ratarů. Ti byli označováni kronikáři za nejbojovnější a nejsilnější ze slovanského kmenového svazu Luticů. O Ratarech píše kronikář Widukind, že je saská armáda porazila 4. září 929 v bitvě u Lenčína. Zaznamenává neuvěřitelných 120 000 padlých Slovanů a 800 zajatců, kteří byli popraveni na rozkaz císaře Jindřicha I. K podrobení to nestačilo, v roce 965 vytáhli Rataři do Saska za nepřítomnosti císaře Oty I., syna Jindřicha I. Nešlo tehdy o jakési pohraniční bojůvky, ale o boje armád vedených vojevůdci a trvajících dvě staletí.
S obavou a varovným odporem němečtí dějepravci popisovali Retru, mocné pohanské božiště Ratarů, které je dodnes opředeno tajemstvím. Prozatím nebylo jeho místo, narozdíl od později stejně vlivného střediska a svatyně Arkony slovanských Ránů na ostrově Rujána, spolehlivě určeno a nalezeno. Chcete-li zapátrat sami, vydejte se k jezeru Tollensesee, nazvaném po Dolenčanech, dalším slovanském kmeni svazu Luticů. Historici se přiklání k jeho jižnímu výběžku jezeru Lieps jako nejpravděpodobnějšímu místu bájné Retry. Na několika ostrovech a poloostrovech do něj vybíhajících byly provedeny vykopávky a dokonce i nález vzácného slovanského idolu, v podobě dvouhlavé mužské sochy, jedinečné v oblasti slovanského osídlení. Výstava „Auf der Suche nach Rethra“ věnovaná hledání svatyně Ratarů je k shlédnutí v Neubrandenburgu v muzeu Treptowské brány, tedy Treptower Tor.
Slovanský kmen Ukranů, žil na východ od Ratarů, jak i dnes napovídá název oblasti Uckermark, kterým až k Baltskému moři protéká řeka Ucker. Za Ukrany se vydejme na Ukranská jezera, konkrétně na Oberuckersee, tedy Horní Ukranské jezero. Mimochodem v Německu je „horní“ vždy na severu, u nás většinou na jihu. I to zřejmě dokládá rozdílný pohyb obyvatelstva germánského a slovanského. Jezero Oberuckersee s plochou 7 km2 a maximální hloubkou 28 m zlákalo Ukrany k výstavbě velkého slovanského opevnění na tzv. „Burgwallinsel“, tedy opevněném ostrově. Ten se dodnes uprostřed jezera nachází. Už na něm ale nestojí hrad, který byl kolem roku 1150 vypálen. Ostrov byl za jeho dob propojen s pevninou dvěma dřevěnými mosty, jedním 2 km a druhým 600 m dlouhým, považovanými za jedinečné stavitelské úspěchy Slovanů v období ranného středověku. Ukrané se zde objevili v 7.-8. století. Víme o nich bohužel jen to, že nejpozději do roku 983, kdy bojovali ve slovanském povstání kmenového svazu Luticů, nepodléhali saské nadvládě. Nedaleko ukranských jezer stálo jejich pravděpodobné mocenské centrum, hradiště Drense. Těžko se u dnešní vesnice Drense hledá, jeho obrovský kruhový val však zůstal zachován. Vede po něm vycházková trasa, na vnitřní vyvýšenině je malý lesík a kolem se pokojně pasou ovce.
Brandenburg – slovanský Branibor
Skanzen slovanské vesnice nalezneme i v centru historického města Brandenburg. Opět jako zábavní centrum, ničím nepřipomínající historii původně Slovany obývaného významného opevněného hradu, nazývaného Branibor, latinsky Brenna. Město, o jehož slovanské historii zde málokdo, pokud vůbec někdo tuší, se nachází necelých 80 km od centra Berlína, jeho symbolu a dominanty Braniborské brány. Ostatně dal jméno celé spolkové zemi, dnešnímu Brandenburgu, v 11.-12. století nově utvořené Braniborské marce na Slovanům uchváceném území. Hrad Branibor byl centrem slovanských Stodoranů, též nazývaných Havolanů, sídlících při řece Havole, opět náležejících ke kmenovému svazu Luticů, stejně jako nám už známí Rataři a Ukrané. Centrum Brandenburgu dosud zachovává Staré město, tedy Altstadt z konce 12. století i Hradní ostrov, oba obklopené řekou Havolou chránicí přirozeně jejich území proti nepřátelům. Po staletích bojů byl však Branibor roku 1157 definitivně obsazen Albrechtem Medvědem Askánským, jenž vládl také oblasti obou Lužic.
Most přes řeku Havolu nás dovede ze Starého města na ostrov Nového města z konce 13. století, kde dnes najdete Archeologické zemské muzeum v Brandenburgu v moderně upravené budově starobylého chrámu a kláštera sv. Pavla. Jiné muzeum zabývající se historií Slovanů ve městě není. Slované jsou tedy z neznámých důvodů pouze otázkou pro archeology. A to i přesto, že součástí Brandenburgu, jak bylo výše řečeno, jsou dnes stále Slovany obydlené části Horní a Dolní Lužice. Expozice je rozdělena na období pravěku, čas Germánů, čas Slovanů a poté následuje středověk a novověk, podobně jako v muzeu v Raduši. Je nádherně a moderně provedená, pro návštěvníky atraktivní na nejvyšší úrovni, hodnotná je i ukázka rekonstrukce slovanského hradu a opevnění v Raduši, letecké snímky dalších opevnění znatelných v krajině na mnoha místech Brandenburgu. Slovany ale výstava prezentuje jako ty, kteří přišli, byli v boji poraženi a jejich území kolonizováno. Prostě se ztratili, rozptýlili, zmizeli ze světa. Jejich kultura, jména a jazyky, jež kromě srbského a částečně i drevanského, nebyly bohužel zapsány, jakoby nikdy neexistovaly.
Text a foto: Milena Městecká