Abychom si mohli v plné míře a v celkové harmonii s přírodou užívat tento velký svátek, Svátek velikého dne a veliké noci, v podstatě svátek zpětného obnovení života, jeho obrození po zimní smrti, je dobré poznat rodokmen starých obřadů a uvědomit si význam prvotních magických atributů, které nás tento den provází. Velmi mnoho z nich bylo zapomenuto nebo ztratilo význam.
Slované se řídili lunárním kalendářem založeném na lunárním cyklu Měsíce. Měsíční rok čítal třináct měsíců. Všechny velké svátky byly spojené s úplňkem Měsíce a každé důležité rozhodnutí muselo být přijato během „mladého měsíce“ (dorůstajícího),pokud mělo být úspěšné. Podle tohoto pravidla jaro nepřicházelo 21. března, ale o úplňku po jarní rovnodennosti.
Dnes, kdy používáme solární kalendář (sluneční), svátek stále navazuje na jarní rovnodennost. Je to čas našich velikonočních svátků a termín těchto slavností se pohybuje mezi 21. březnem a 26. dubnem s tím že připadá na první neděli po prvním jarním (porovnodennostním) úplňku. U Velikonoc se zachoval pradávný termín agrárního lunárního svátku Nového roku a s ním část novoročních obřadů. Pro rolníky a pastýře to bylo mezní datum, od kterého mohli započít různé činnosti spojené s úpravou země a chovem. Je docela dost možné, že to byl nejdůležitější svátek celého ročního cyklu.
Část elementů Svátku jara se zařadila do Svátku Velké noci. Část z nich se však odpojila od dávného termínu a přizpůsobila se novým termínům slunečního cyklu i s daty nového kalendáře. Tak se například rituál usmrcení zosobněné zimy (Morana, Mařena, Smrtka, Máslenice, Kostroma) přiřadil k datu 21. března.
Dále pak tradiční intronizace Jarního krále (pastýři) a Obnášení královny v Polsku, obřady Jaryla-Jaruna na Rusi (dnes Zelený svatý Jurij), Kukiery v Bulharsku, běloruská Sjemucha nebo také litevský svátek Sekmine zůstaly spjaty s březnovými oslavami jara (někdy tzv. Zelené svátky).
Další magické činnosti, bez kterých se kdysi svátek neobešel, energeticky potlačované Církví, zanikly úplně, nebo se přeměnily v jinou formu. Týká se to hlavně obecně slovanského velikonočního obřadu pálení ohňů na vršcích (pálení čarodějnic, Ogni Gromadnich, Grumadek, Grmači, Grietov) a také obřadní uctívání zemřelých předků (tzv. Jarní Dědci), v různých slovanských zemích nazývaných jinými jmény: Něbožčickij Vělikdeň, Navski Děň, Navskij Velykdeň, Leldena Vělik Den, Navjan Děň, Radunica... Do této skupiny spadají také „jarní hry“, které se zachovaly například v podobě krakovského svátku Rękawki, slezských lidových závodech nazývaných Rochvistem, nebo takzvané Volové svatbě v Podlesí.
První etapou jarních obřadů bylo bezesporu pohřbívání zimy. Zosobňovala ji většinou ženská postava ze slámy v životní velikosti oblečená do bílého lněného šatu s dopodrobna vymalovanou tváří s dlouhými lněnými vlasy. Její hlavu často ověnčovala koruna z trnitého hlohu. Tato postava Morany byla v Čechách nazývána Mařena, v Polsku Marzana (Długoszova Marzyana), na Slovensku Marena nebo Marmurena, v Rusku a na Rusi Marucha, Mara, Mora a v dalších oblastech Morena, Marana, nebo Maržana. Polabští Slované, Lužičané a Slezští Slované během tohoto obřadu ničili postavu bohyně smrti nazývanou Smertnica, Šměrčucha nebo prostě Smrt.
Při obřadu vynášení Zimy byla loutka obnášena kolem vesnice a zpívali se písně zesměšňující smrt a zimní trápení. Současně bylo vyvoláváno jaro. Vše se odbývalo za stálé asistence smíchu i pláče, za zvuku rituálních řehtaček, píšťal, dud, bubnů a zvonků, včetně různých vozembouchů vyhánějících temnou moc a zlé démony. Následně byl symbol bohyně házen do vody, topen, pouštěn s proudem řeky (Morana), nebo ho lidé pálili a trhali na kusy (Smertnica, Kostroma, odtud i české pálení čarodějnic).
Teprve po provedení tohoto symbolického usmrcení mohly začít přípravy na vítání jara. Jako vždy při svátcích lidé čistili celý dům. Jarním úklidem však neměl být odstraněn pouze nepořádek a špína, ale především za celý rok nashromážděné zlo. Při úklidu bylo společně s prachem vymetáno „vše nečisté“. Pralo se prádlo a stoly se prostíraly bílým svátečním ubrusem. Muži chodili na lov a ženy pak z úlovků připravovaly sváteční jídlo. Ženy také pekly různé koláče často v podobě zvířat (symboly božstev a současně imitace dobytka, který se měl množit) a placky pro Dědy – duchy předků.
Chlapci a děvčata chodili hledat vrbové proutí a lískové větvičky pokryté čerstvými pupenci (takzvané kočičky). Větvičky se doma dávaly do vázy a nechávaly se na světlém teplém místě, aby vyrašily. Po celou dobu příprav se podlévaly vodou ze svatých pramenů, aby nabraly božskou životní sílu.
Domů se nosily také větvičky břízy s mladými lístky nebo smrk (pokud se bříza nestihla zazelenat), včetně celých mladých stromků. Zelenými větvičkami se zdobil celý dům.
Mládenci v té době začali stavět „májku“ a dívky pod dozorem bab (stařen) malovaly vejce. Obyčej malování, barvení a krášení vajec byl znám již ve třetím století před naším letopočtem. Vajíčka se tehdy barvila pomocí cibule, kůry stromů (švestka, ořech, hrušeň) a kopřivy.
Přípravy nějakou dobu trvaly. Můžeme se dohadovat, že něco okolo týdne. Nakonec, když už bylo vše hotové, se lidé myli v lázních, načež jejich podlahu pokrývali vrstvou popela. Lázně se nechávaly ohřáté, byly zde ponechávané ručníky, protože právě sem nejdříve přicházejí duše předků, aby se umyly, než společně se zbytkem rodu zasednou ke slavnostnímu stolu. V popelu se pak hledaly stopy Dědů. Večer se obcházelo celé hospodářství s ohněm a možná i kadidly s různými bylinami a z každého zákoutí byly vyháněny temné síly. Svátek ohně a zakuřování kadidlem domů se v křesťanských dobách spojil se svátkem Matky Boží Hromnické a svátkem Očištění Marie.
Hromnice a kadidlo z jalovce dodnes znají polské vesnice, kde jsou považované za prostředek chránící před blesky. Je to dozvuk části víry a obřadů ke cti Peruna, který otevíral jaro. Výše uvedený cyklus přetrval dodnes jako Květná neděle a původní větvičky se změnily na ratolesti, které se světí v křesťanských kostelech týden před Velikonocemi.
Za úsvitu následujícího dne začínal svátek. Jeho začátek tkvěl ve vzájemném udeřování se zelenými vrbovými proutky, tzv. pomládkami. Toto symbolické bití vyhánělo zlo z člověka a dodávalo mu sílu kvetoucí vrby nebo lísky. Toho dne se přistupovalo k intronizaci jara. Konalo se to podobně jako usmrcování zimy, tedy v procesí.
Po ukončení pochodu se na vybraném místě, svatém vršku, nejčastěji poblíž svatého háje, zapalovaly ohně a konaly se různé hry a hromadné hostiny. Hry často začínaly až následujícího dne. Konaly se různé závody (slezský Rochvist), pěstní souboje (kyjevský svátek Peruna z ruských Letopisů), zápasy (podleská Volová svatba), šplhání (krakovská Rękawka), souboje s klacky a podobně. Pozměněnou formu těchto iniciačních her obsahující mnoho identických elementů známe z obřadů, které popisovali kronikáři prvních Přemyslovců, vládců Polska, Slovinska a Chorvatska.
Během her se konal také druh soutěže kraslic, které se hodnotily, točily a kutálely po zemi a následně se rozbíjeli tak, že se jednou kraslicí udeřilo do druhé. Vyhrálo to vejce, o které se všechna jiná rozbila. Podobně se konaly závody také s koláči, které se pouštěly dolů z kopce.
Po těchto hrách se přistupovalo k hostině, na jejímž začátku se jedly kraslice. Vejce, jako symbol života, mělo ve slovanských obřadech velký význam. Ještě v 19. století během velikonočního hodování bylo zakázáno ho nabírat vidličkou, ale pouze rukou. Vejce bylo nejen živým zárodkem, ale zároveň symbolem rodícího se slunce, božského syna Nebeského ohně Svarožice i hlavních nebeských bohů samotného pána ohně Svaroga a pána světla Dažboga. Hostina končila pozdě večer.
Následující den se opět konala hromadná očista ve svaté vodě dříve nabrané ze svatých pramenů. Lidé se vzájemně polévali chladnou pramenitou vodou a to velmi masově. Tímto činem se lidé očistili a nabrali životní sílu, stejně jako déšť omývá rostliny a zároveň jim dodává sílu.
Když dnes barvíme vajíčka, sejeme obilí do misky, aby se nám doma zazelenilo, jdeme na „kočičky“, na pomlázku a když nakonec sedíme u svátečního velikonočního stolu, měli bychom si položit otázku a pokusit se na ní odpovědět. Co přetrvalo a co zmizelo navěky? Kolik ještě zmizí a kdy přestaneme být sebou? Můžeme správně hledět do budoucna s tím, že zpřetrháme vazby na dávnou víru a tedy na přírodu? Co víme o sobě samých, vlastních kořenech a mnohosetleté tradici? Může strom s přetrhanými kořeny plodit ovoce?