pondělí 19. září 2016

Náboženství polabských a pobaltských Slovanů – otazníky kolem teokracie

O náboženství polabských a pobaltských Slovanů toho mnoho nevíme – jediným pramenem (kromě archeologie) jsou zprávy autorů, kteří byli pohanství naklonění nepříznivě. Příslušné mýty nebyly nikdy sepsány, neexistuje žádná obdoba eddických písní ani mytologie antické.
Při hodnocení pohanství u severozápadních Slovanů se často objevuje klišé o tom, jak zlí (germánští) křesťané zlikvidovali hodné (slovanské) pohany. Faktem ale je, že to zřejmě bylo právě lpění na pohanství, které přispělo k pádu zdejších slovanských kmenů. Národy, které křesťanství přijaly včas (Češi, Poláci…) germánský Drang nach Osten přečkaly a uchovaly si svoji identitu (to je do značné míry také fráze, ale prostě dnes se mluví polsky, ne veletsky). Pokřtěné národy samozřejmě dále bojovaly se svými západními sousedy, církevní hierarchie však v tomto ohledu byla víceméně neutrální. Uváděn je příklad z počátku 12. století, kdy křižáci dorazili ke Štětínu, ale poté, když jim vyšel vstříc místní biskup, odebrali se zahanbeně na zpáteční cestu (i když zase – skutečně tomu máme věřit?).
Naopak tam, kde místní aristokracie dále lpěla na pohanství, měly boje nikoliv charakter střetu dvou soupeřů, ale svaté války. Z tohoto hlediska bylo pro osud polabských a pobaltských Slovanů zřejmě nešťastné, když se na konci 10. století stali namísto křesťanských obodritských knížat vedoucí silou v tomto prostoru pohanští Veleti (Lutici).
Až do křížových výprav ve 12. století byl postoj církevních kruhů k severozápadním Slovanům vesměs shovívavý. Sasští kronikáři Widukind, Thietmar i Adam Brémský chovali i k pohanským Slovanům jisté sympatie a vesměs soudili, že setrvávání na pohanství je spíše výsledkem útlaku křesťanských vládců (pod vlivem antického dějepisectví shledávali u Slovanů jako ctnost jejich lpění na vlastní svobodě). Až do počátku 12. století v souvislosti s křížovými výpravami a vznikem bojových mnišských řádů probíhalo šíření křesťanství v této oblasti vcelku mírně. Při přijetí křesťanství ve Štětíně nebyly pokáceny místní posvátné stromy, pouze bylo zakázáno je používat k věštění apod.

Nicméně zpět k vlastním „pohanským“ náboženským představám pobaltských a polabských Slovanů. Kromě jmen bohů máme k dispozici jen velmi málo informací. Zajímavé ovšem je, že například u Luticů zřejmě existovala teokracie, kdy hlavní moc drželi kněží v Retře (toto místo nebylo archeology dodnes nalezeno), později pak na rujánské Arkoně; mimochodem: hlavní jméno místního boha Svantovíta svádělo křesťanské kronikáře k názoru, že svatyně byla původně dílem mnichů svatého Víta, jejichž nástupci však od křesťanství odpadli nebo prostě v okolním barbarském prostředí neúmyslně pobloudili.
Kněží z Arkony a Retry byli nadřazeni místním světským vládcům, udržovali vlastní špionážní sítě (byli například slušně informováni o dění v císařství) a svoji moc zakládali především na poskytování věšteb, které ovládaly veřejné mínění. Často se k nim užívalo například koní (vykročí levou nebo pravou nohou apod.); součástí těchto náboženských center byli koně zasvěcení příslušnému božstvu. Kněží vybírali také daně, jakousi obdobu křesťanského desátku. Otevřenou je otázka, zda se zde přinášely lidské oběti: podle všeho ano, byť se může jednat i o nepřátelskou propagandu. Navíc v době, kdy celkem běžně docházelo k zabíjení zajatců, je celkem těžké určit, kdy se jednalo o lidskou oběť. Bohové uctívaní v Retře i na Arkoně byli mimochodem vícehlaví.

Retra i Arkona jsou ve srovnání s jinými slovanskými „přírodními“ kulty výjimečné – centralizovaný kult a teokracie nejsou odjinud známy. Uvažuje se proto o cizích vlivech. Určité náznaky svědčí o tom, že se zde mohly nějak uplatnit náboženské představy keltské (kult koně – viz bohyně Epona, vícehlavá božstva). Samotná jména Retra a Arkona nejsou slovanského původu, opět je zde tedy náznak nějakých starších tradic. Možný je také vliv uprchlíků z pohanských germánských center, která vyvrátil Karel Veliký.
Když byla rujánská Arkona dobývána Dány, místní knížata přestoupila ke křesťanství, přidala se k útočníkům a pád svatyně přečkala. Z toho lze soudit, že teokratický systém nebyl právě populární.


Zdroj: Libuše Hrabová: Stopy zapomenutého lidu, Veduta, České Budějovice 2006
Převzato: http://www.scienceworld.cz/clovek/nabozenstvi-polabskych-a-pobaltskych-slovanu-otazniky-kolem-teokracie-967/