O kalendáři obecně
Všechny dávné i současné kultury, blízké i vzdálené, se vždycky 
nějakým způsobem snažily orientovat v čase a čas měřit. Každá civilizace
 si v průběhu doby vyvinula vlastní způsob, jakým čas měřili, vznikaly 
nejrůznější kalendáře, které se lišily stejně tak, jako se od sebe 
lišily všechny kontinenty a civilizace na nich žijící a kultury zde 
vzniklé.
Nicméně i přes veškerou odlišnost zde přece jen jedna podobnost je. A
 sice, že veškeré kalendáře, veškeré měření času se vždy odvíjelo v 
souvislosti a v souladu s přírodou a jejími cykly. Díky různým 
geografickým a klimatickým podmínkám začínal rok u různých civilizací v 
různou dobu. Dříve také byli lidé mnohem více závislí na přírodě než je 
tomu nyní. Hlavním zdrojem obživy jim byl lov, sběr a posléze i 
zemědělství. Správné načasování jednotlivých aktivit bylo nezbytnou 
podmínkou zachování života vlastního i celého rodu. Není tedy divu, že 
hlavní funkcí kalendáře bylo také plánování a organizace činností 
spojených s obživou v průběhu celého roku. A to je druhý aspekt týkající
 se měření a dělení času, který je společný všem kulturám bez rozdílu. 
Jejich kalendáře nebyly vytvořeny uměle, odtrženě od života, nýbrž právě
 naopak reflektovaly dlouhodobá lidská pozorování přírody a její změny, 
případně u vyspělejších kultur také astronomická zkoumání. Dodnes je nám
 záhadou, jak některé národy mohly bez našich technických vymožeností 
objevit tolik podrobností ze života Slunce, Měsice a ostatních planet či
 hvězd. Příkladů máme nepočítaně, egyptské pyramidy, babylonské věže, 
mexické pyramidy, keltské menhiry, ale i středověké katedrály.
Na základě těchto astronomických pozorování byly lidmi rozeznávány 
dvě základní kosmické síly, které se v průběhu roku neustále ovlivňují a
 vzájemně doplňují, říkejme jim třeba Síla světla a Síla tmy. V průběhu 
jedné poloviny roku délka světla (den) roste na úkor délky tmy (noc), 
zatímco ve druhé polovině roku je tomu samozřejmě naopak. Tento proces 
se neustále cyklicky opakuje a v jeho průběhu nastávají vždy čtyři 
základní mezníky.
1. Síla noci je nejsilnější a Síla dne nejslabší – zimní slunovrat. Slunce vstupuje do znamení Kozoroha.
2. Síla dne postupně zesiluje, až se v určitém momentě vyrovnává se 
Silou noci – jarní rovnodennost. Slunce vstupuje do znamení Berana.
3. Síla dne dále stoupá až do svého maxima, Síla noci je naopak nejslabší – letní slunovrat. Slunce vstupuje do znamení Raka.
4. Síla dne opět pomalu ubývá a Síla noci zesiluje, až do momentu, 
kdy se obě vyrovnají – podzimní rovnodennost. Slunce vstupuje do znamení
 Vah.
Ať už tedy ke svému poznání došly jednotlivé národy jakkoliv, 
základem jejich kalendáře se ve většině případů staly právě ony dny, 
které dnes nazýváme jako slunovraty nebo rovnodennosti.
Slovanský kolovrat
Tyto čtyři momenty – dva slunovraty a dvě rovnodennosti – se pak 
staly jakousi základní osou měření času a dělení roku na čtyři základní 
díly i pro předky naše, Slovany. Další čtyři díly dávají čtvrtící dny 
mezi nimi, vždy mezi rovnodenností a slunovratem je jeden čtvrtící den. 
Jednotlivá období kolovratu tak trvají cca 45 dní. Na čtvrtící dny 
připadají také dny, kdy je dobré vzpomenout si na své předky (v 
kolovratu označováno jako Dědkové).
Dny slunovratů a rovnodenností byly dny, kdy docházelo ke spojení 
nebeské síly se zemskou mocí, díky tomu pak byl zajištěn chod života na 
zemi. Lidé v tyto dny přicházeli na významná kultovní místa v přírodě, 
kde se obraceli ke svým bohům prostřednictvím obřadů – slovem, tancem, 
zpěvem, hrami. Celý rok a celý život společnosti se tak nesl v přípravě 
cyklu slavností a v jejich radostném očekávání. Tyto události udržovaly 
chod společnosti, její morálku, společenská pravidla, upevňovaly vztahy 
se sousedy, napomáhaly reprodukci obyvatelstva, obchodu, urovnávání 
sporů, obsazovaly se během nich různé důležité funkce. Samozřejmě měly 
tyto slavnosti také obrovský kulturní význam, neboť se na nich setkávali
 lidé ze širokého okolí, udržovaly se tradice, jazyk, rozvíjelo se 
umění. Soutěžilo se nejen ve sportu, předváděla se znalost mýtů, písní, 
vzpomínalo se na slavné předky. V neposlední řadě plnily tyto rituály 
velmi významnou roli ve spirituálním a duchovním životě našich předků.
Kračun/Zimní slunovrat
Označení Kračun pochází od slova kráčeti, neboť dny se začínají 
prodlužovat, “kráčet”. Dodnes se ještě někde na na Slovensku nebo na 
Moravě můžete setkat s tímto pojmenováním, označuje se tam takto ovšem 
ne den zimního slunovratu, nýbrž vánoční svátky. Není samozřejmě 
náhodou, že oslavy narození Ježíše připadly podle “výpočtů” křesťanských
 kněží právě na dny tolik blízké vlastnímu slunovratu. Dnešní slovo 
Vánoce pochází z německého Weihnachte – svatá noc. Slunce je oslavováno 
jako bůh snad ve všech kulturách, které kdy na Zemi žily, neboť bez něj 
by opravdu nebyl život. Toto uctívání jiných bohů ovšem bylo trnem v oku
 křesťanství, které propagovalo jen boha jediného. Díky tomu se dnes 
většina křesťanských svátků časově kryje se původními předkřesťanskými 
svátky. (Nejlepší taktikou je totiž využít sílu svého nepřítele. Než, 
aby se církev namáhala s tvorbou nových svátků, stačilo je jen 
přejmenovat a přemalovat staré zvyky, ostatní už zařídil čas, trocha 
represe a zapomnění.)
Zimní slunovrat původně souvisel s oslavou Dažboha, slovanského boha 
Slunce, který byl synem jiného slovanského boha – Svaroga. Právě na 
zimní slunovrat se Dažboh jako dítě rodí pod zemí, dospívá během jara, v
 nejvyšší síle je o letním slunovratu, poté začíná postupně slábnout, až
 o zimním slunovratu opět umírá a znovu se rodí. Mezi jeho úmrtím a 
narozením, přesně v onu magickou noc slunovratu, v době, kdy je pozemský
 svět bez jeho ochrany, nastává na zemi chaos, mizí hranice mezi světem a
 podsvětím a díky tomu se k nám mohou dostat nebezpečné bytosti, běsi a 
čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete 
potkat i duše svých zemřelých předků. Jako zástupný symbol Slunce a jeho
 síly zde na Zemi uctívali Slované oheň. Element ohně byl 
nejdůležitějším prvkem, který oslavy zimního slunovratu provázel. Měl 
nejen funkci symbolickou, ale zejména ochrannou. Zapaloval se při západu
 Slunce, aby do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbohovy síly, a musel 
hořet celou noc. U ohně se také bdělo celou noc, neboť to bylo jediné 
bezpečné místo. Nejednalo se o žádný malý ohýnek, nýbrž to byla pořádná 
vatra, u které se sešla celá vesnice. (To bylo později trnem v oku 
církvi – takže se ohně zmenšovaly a „přenášely“ pod střechu – odtud zvyk
 zapalování svíček o Vánocích.)
Pochopitelně bylo ještě mnoho dalších zvyků, např. které se týkaly 
určitých druhů jídla, které nesměly chybět u hostiny, např. jablka – 
symbol zdraví, ořechy – hojnost, česnek – ochrana. Pak také pečivo, 
kulatý chléb nebo oplatka, symbolizující slunce.
Jak jsme si již řekli, označení Kračun pochází od slova kráčet. 
Prvních 14 nocí po slunovratu se však den ještě nijak citelně 
neprodlužuje, stále je brzo a dlouho tma. Naši předkové toto období 
označovali také jako tzv. noci běsů. Tento čas je velmi vhodný pro práci
 se stinnými stránkami osobnosti. Ochranným božstvem pro tuto dobu je 
Veles, bůh podsvětí /a také stád/, neboť spojuje síly temné i světlé.
Jeden z nejstarších zvyků, který přetrval až dodnes v podobě koledy, 
bylo právě setkání lidí s běsy. Mladí muži se přestrojili za zvířata 
nebo si navlékli různé strašidelné masky na obličej, vyrobené z kůry, 
dřeva nebo kůže.
Jejich smyslem bylo zahnat běsy a démony a ochránit před nimi ostatní
 lidi. Za zmínku stojí i povinnost mladíků dodržovat několik dní před 
koledou sexuální půst. Ve skupinách obcházeli vesnici, zpívali, hráli 
různé scénky a přáli v každém domě úrodu a štěstí, za to pak od 
hospodyně dostávali dary (jídlo a pití, popř. peníze). Koledovalo se od 
zimního slunovratu až do přísluní (křesťanská tradice Tří králů).
K této nejdelší noci v roce se vážou i další magické zvyky a tradice.
 Země se otvírala a vydávala své poklady, kvetlo zlaté kapradí, zvířata 
mluvila lidskou řečí. Člověk mohl také nahlédnout do budoucnosti. Různě 
se věštilo, louskaly se ořechy (zdravé jádro znamenalo zdraví a hojnost,
 poškozené nebo vysušené nemoc, bídu či dokonce smrt), krájelo se 
jablko. Svobodné dívky mohly ve studni uvidět obraz svého budoucího 
ženicha, ale třeba také svou smrt. Přísluní
Po cca 14 dnech od slunovratu nastává přísluní, planeta Země je 
nejblíže Slunci. V tento den je dobré uvítat východ slunce koláčem a 
medovinou, neboť právě končí období běsů, končí období chaosu v přírodě a
 nastupuje období klidu. Začínají se prodlužovat dny.
Hromnice/Zimní Dědkové
Tomuto slovanskému svátku odpovídá keltský Imbolc. Jedná se o čtvrtící den mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností.
Hlavním významem svátku Hromnice je příchod jara a návrat světla, 
proto se také říká oblíbené lidové rčení „Na Hromnice o hodinu více“.
S nastávajícím jarem přichází také první bouřky, díky tomu se říká, 
že se rodí bůh Perun, bůh hromů a blesků. Tak také dostal tento svátek i
 svoje označení. Perun přichází jako plodivá síla a pomáhá svrhnout 
vládu zimy. Jeho příchod byl očekáván v podobě jarního zahřmění. Jeho 
hlasem se jako mávnutím kouzelného proutku k životu opět probouzela 
příroda i její božstva. Naopak zlí duchové před hromovým rachotem 
jarního Peruna prchali do svých skrýší. U starých Slovanů byla tomuto 
prvnímu zahřmění věnována velká pozornost a lidé tento úkaz provázeli 
mnohými rituály. V Čechách při prvním jarním hřmění lidé klekali na zem a
 líbali ji. Ve světnicích přemísťovali židle a stoly, hýbali nádobami, 
na dvoře nadzvedávali vozy, mávali polním nářadím a před vraty zatínali 
do země sekery (sekera je atribut Peruna). To vše byly rituály na 
znamení toho, že je Perun svým hromem osvobozuje od zimního spánku. 
Těmito rituály i lidé pomáhali Perunovi vyhánět zlé duchy ze svých 
stavení.
Hromnice tedy plnily hlavně roli očistnou. Lidé uklízeli po zimě, 
vymetali stáje, čistili krby a zapalovali hranice, které měly zahnat zlé
 zimní duchy. Ženy měly zušlechtit svou krásu a obléknout se do barev 
jara – oranžová, žlutá, zelená. Svátek byl také spojen s ochranou před 
ohněm, bouří a bleskem, jak ostatně napovídá jeho název.
V tomto období se také začínají bahnit ovce (tedy rodit) a nastávalo 
období jejich laktace. Dnes už v tom nespatřujeme takový význam, ale 
dříve ovce byla velmi ceněným zvířetem, neboť zajišťovala lidem obživu. 
Dávaly maso, mléko, ze kterého se vyráběly sýry, ale i vlnu na šaty. 
Vlastnit krávu bylo až příliš drahé. Narození ovčích mláďat bylo také 
symbolem nového života v nadcházejícím roce. Přestože je svátek jako 
takový zasvěcen hlavně Perunovi, díky důležitosti chovu ovcí se staří 
Slované obraceli také k bohu Velesovi, který je nejen vládcem podsvětí, 
ale také ochráncem stád a dobytka.
Provoda/Jarní rovnodennost
Jarní rovnodennost slavili národy po celém světě – Keltové, Germáni, Mayové, Řekové, Římané a samozřejmě také Slované.
U nich začátek nového zemědělského roku doprovázel mýtus o sličném 
udatném mladém bohovi Jarilovi (zvaném též Jarovítovi, po přijetí 
křesťanství proměněném ve svatého Jiří), který přijíždí na bílém koni, 
aby bojoval se zlým drakem (zvaným též Zmej, jenž mohl v mýtu zosobňovat
 Kostěje nebo Černoboha). Od matky Mokoš (Matička Země) dostal zlatý 
klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala 
plodit. Drak je zabit, ale sám Jarilo v těžkém souboji s drakem umírá. 
Svůl úkol však splnil, nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který 
přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit.
Tento mýtus žije vlastně dodnes v podobě tzv. Vynášení smrtky či 
Morany. Původní název Provoda pochází právě z tohoto zvyku, tzv. „neděle
 provodní“, kdy se vyprovázela Morana (Mora, Mořena, Mařena, Smrtholka),
 představitelka zimy, jejíhož konce se lidé už nemohli dočkat, a proto 
se jí symbolicky zbavovali. Její jméno je pravděpodobně odvozeno od 
slovního kořene mar-, mor- čili „smrt“. Postavu „smrti“ představovala 
figurína, která se obvykle vyráběla z dřevěné hole obalené slámou a 
oblečené do dívčích šatů. Byla ozdobena pentlemi a na krk se jí věšely 
náhrdelníky z bílých vyfouknutých vajec a prázdných šnečích ulit 
(symboly smrti). Průvod vynesl Moranu za vesnici, kde ji jako symbol 
smrti, nemoci, bídy a všeho zlého hodil do vody nebo svrhnul ze skály. 
Zpátky do vsi pak mladé dívky přinášely svěží rašící větvičky zdobené 
pentlemi, kterým se říkalo „líto, létečko“. Ty ve své podstatě 
symbolizují příchod jarní bohyně Vesny, kterou lze označit za ženský 
protějšek Jarila, či snad i za jeho snoubenku. S opentlenými větvičkami 
pak chodil průvod od domu k domu, ohlašoval konec zimy, za což byl 
hospodáři obdarován. Přitom se tančilo, zpívalo a nakonec se z dárků 
uspořádala hostina. Zcela jistě to také nebyla jednodenní oslava, naši 
předkové slavili dlouho, někdy i dva týdny. Rituál kulminoval právě v 
den rovnodennosti. Veliké noci je mimo jiné další z názvů pro rituály 
týkající se jarní rovnodennosti. (Křesťanské Velikonoce nejsou vlastně 
nic jiné než obdoba tohoto svátku, viz Smrtná neděle, která o dva týdny 
předchází neděli Velikonoční).
Pomlázka a kraslice /z ruského krásnij= červený/ jsou také pohanskými
 zvyky a ne křesťanskými. Mladé pruty mají předávat svoji omlazující 
sílu ženě, jako partnerce sedláka. Pomlázka byla nejvýznamnější součástí
 oslav. Sílu tohoto zvyku dokazuje i to, že se udržel až do dnešní doby.
 Nejstarší záznamy o mrskání neboli „pomlazení“ pocházejí z přelomu 14. a
 15. století a hovoří o šlehání metlami z mladých vrbových proutků. 
Mrskali se navzájem muži, ženy, chlapci i dívky. Tento zvyk byl původně 
rituálem, využívajícím magických vlastností jarních zelených ratolestí. 
Podobné praktiky byly obvyklé v různých zemích, ale velikonoční mrskání 
je zvyk typický pro západní Slovany, kde je nejrozšířenější.
Červená barva je zase symbolem slunce, hned příští den je delší než 
noc, je to tedy vítězství slunce symbolizované právě onou červenou 
barvou. Díky tomu se také tyto svátky nazývají někdy „červené“ a také z 
tohoto důvodu se vajíčka barvila zásadně na červeno. Po staletí se 
barvila jen plná vejce – jinak by ztrácela svůj význam a magickou 
funkci. Vyfouknutá zdobená vejce se objevila až ve 20. letech minulého 
století. Tradiční červená barva, kterou byla vejce původně zdobena, byla
 také symbolem krve, zdroje životní síly, ale také ohně či dozrálého 
ovoce – symbolizovala tedy také život, lásku a ochranu. Vajíčka byla pro
 naše slovanské předky symbolem životní síly, obnovy, života, 
znovuzrození, ale i smrti, představují tedy současně začátek i konec. I z
 těchto důvodů byla vajíčka od 7. do 11. století vkládána do hrobů, 
často přímo do klína zemřelého. Archeologové je našli v hrobech z období
 Velké Moravy, ale i na místech posledního odpočinku přemyslovských 
knížat. Nejstarší nález zdobeného vajíčka u nás pochází z pohřebiště ve 
Velkých Hostěrádkách na Břeclavsku. Je datovaný do let 1020 – 1030 a 
jedná se o zbytky červeného vejce s geometrickými ornamenty.
Tak jako se při jarní rovnodennosti vyprovází Morana, vítá se bohyně 
Mokoš, symbolizující princip života, plodnosti a matky. V této době je 
zobrazována jako mladá žena /viz. i symbol omlazení skrze pomlázku/. 
Sedlák se selkou provádějí rituální kopulaci v první vyorané brázdě, aby
 pole dobře plodilo. Úrodnost země měly podpořit i další obřady. Mezi ně
 patřily i kvetoucí větvičky vrby jívy, také nazývané kočičky – symbol 
přicházejícího jara. Tyto větvičky se zapichovaly na okraj pole (nebo 
záhonů na zahradě) a sloužily jako ochrana dobré úrody. Ten den se 
nesmělo pracovat se zemí, ani se jí nikdo nesměl dotknout.
Při jarní rovnodennosti se také poprvé projevuje magická energie 
bohyně Lady. Je možné, že její uctívání souvisí s prvními jarními dešti,
 neboť jméno bohyně Lady je zmiňováno v písních a rituálech za účelem 
přivolání deště. Velký význam se také připisoval rituálnímu očišťování. 
Lidé časně ráno vstávali a omývali se rosou nebo se šli umýt k potoku, 
což působilo jako ochrana před nemocemi. Největší ozdravný účinek měla 
koupel v místě soutoku několika pramenů, obzvláště bylo-li to ještě za 
tmy, přičemž celý rituál musel proběhnout mlčky. Lidé se koupali nazí. 
Jedná se o velmi starý zvyk, který se církev snažila potlačit už od 
raného středověku – prameny a potoky, u kterých se „čarovalo“, byly 
dávány do klatby.
Dále hospodyně v tuto dobu prováděly i „jarní úklid“ v domě – zametly
 a smetí pálily, odnášely za vesnici nebo aspoň házely za plot.
Noc ohňů/Jarní Dědkové
Jedná se o čtvrtící den mezi jarní rovnodenností a letním 
slunovratem, odpovídá mu keltský svátek Beltain. Souvisí se sexualitou 
(volba partnera, eventuálně prohloubení stávajícího vztahu) a pálením 
ohňů, které měly funkci ochrannou.
Oheň symbolicky představuje slunce a je jeho zástupným prvkem na 
Zemi. Tyto ohně se pro získání síly přeskakují, zapalují se v nich 
košťata, kterými se pak krouží a v některých částech Evropy se z kopců 
pouští hořící kola či sudy, symbolizující putující slunce. K noci ohňů 
se dále pojí očista ohněm, kdy se v něm „pálí“ vše nedobré. Odtud 
pramení zvyky obcházet oheň, popřípadě procházet mezi dvěma ohni. 
Sedláci mezi dvěma ohni vodili i dobytek. Beltain doslova znamená dva 
ohně. Dalšími názvy mohou být např. Noc rozkoší, Máje, Valpuržina noc. 
Všem těmto svátkům dnes oficiálně odpovídají čarodějnice připadající na 
30. dubna, jméno pálení čarodějnic pochází zřejmě ze středověku a dob 
inkvizice.
Dále sem patří tzv. dívčí válka, kdy si dívky v lese zbudují ohradu z
 chrastí a muži je „dobývají“. Jedná se tedy o jakési ritualizované 
námluvy a první sex.
Staví se májky, mladé opentlené stromky /často břízky/, mladík ji 
staví pro svoji milou za její okno. Staví se i vesnická mája, vysoký 
opentlený strom, z něhož visí věnec uchycený čtyřmi pentlemi 
/symbolizuje čtyři směry, světové strany/. První noc po postavení máje u
 ní musí mladí muži držet stráž, aby ji mladíci ze sousední vesnice 
tajně nepodřízli. Tento zvyk představuje symbolické souboje mezi 
jednotlivými rody a vesnicemi. Spojení kmene stromu a kruhu věnce je 
symbolickým vyjádřením sexuálního spojení muže a ženy. Kruhy na májce 
taktéž symbolizují květ života /starý slovanský symbol, stejně jako 
svastika, oba odvozeny z kultury sanskrtu/. Tento květ života má šest 
ramen, což symbolizuje sluneční fáze po celý rok.
Noc ohňů lze zasvětit bohu ohně – Ogni, někde též Svarožič, či bohyni života a plodnosti – Živa.
Koupadla/Letní slunovrat
Podobné názvy i v jiných jazycích, rusky kupadlo, bělorusky kupalle, slovensky vajano, křesťané mají svatojánskou noc.
Kupadelné svátky jsou oslavou letního slunovratu. Jak napovídá sám 
název, jejich tématem je voda a očista vodou. Hromadné koupání probíhalo
 vždy před obřadem. Lidé právě skončili senoseč a čekalo se na žně, 
nastává tedy čas na odpočinek. Toto období má velmi silný sexuální 
prvek. Střídají se partneři, aby se uvolnil
řád věcí. Letní slunovrat je protipólem toho zimního – prvek chaosu, 
pravidla se schválně nedodržují, aby si lidé od nich odpočinuli.
Základními atributy tohoto svátku je obřadní koupání, pálení ohňů a 
skákání přes ohně, vše doprovázeno nevázaným veselím vyplývajícím z 
upřímné radosti z rozpuku života. Cílem obřadních činností je nejen 
zabezpečit zdárný průběh léta, a tím zajistit úrodu, ale též načerpat 
životní sílu, která v tuto dobu v přírodě dostupuje svého maximálního 
vrcholu. Od koupadel se opět prodlužuje noc, a proto je tento den 
příhodnou a zároveň také poslední možností, kdy načerpat sílu slunce.
Letní slunovrat je oslavou slunce a vrcholného období jeho vlády, je 
nejdelší den v roce a také Dažboh, bůh slunce, je na vrcholu své moci. 
Lidé tedy oslavovali božstva spojená s ohněm a sluncem ( Dažboh, Ogni, 
Svarožič), ale také bohyni plodivé síly Mokoš. Dalším hlavním bohem 
tohoto času je vedle Dažboha také Perun, jehož síla stále narůstá.
Některé prameny zmiňují i tzv. Rusalie, slavnosti Rusalek, což jsou 
bytosti podobné vílám, jinak také duše dětí zemřelých bez křtu, 
popřípadě mladých neprovdaných žen, které spáchaly sebevraždu. Rusalné 
svátky se svým charakterem velmi podobaly slavnostem dušiček/den Náv.
Smyslem svátku bylo zajištění zdárné úrody, a to skrze vláhu 
přivolanou koupelemi, teplo přivolané ohni a plodnost přivolanou skrze 
sexuální nevázanost. V kupadelných písních se objevuje motiv sňatku 
bratra a sestry – ohně a vody, dvou hlavních živlů tohoto svátku. Jeho 
symbolickým vyjádřením je modrožlutý květ černýše hajního.
Důležitým prvkem je i svatojánské čarování, týkající se především 
sběru bylin a milostné magie. Sbírá se devatero bylin, při sběru je 
nutné nemluvit. Tyto květiny sbíraly svobodné dívky, v noci si je daly 
pod polštář a měl se jim zdát sen, kdy uvidí svého budoucího manžela. 
Některá jiná svatojánská milostná kouzla slouží i přímo k přinucení 
mladíka, aby se do dívky zamiloval. Na svatého Jana se též hledá zlaté 
kapradí.
Mladí lidé také pletli věnce a zdobili se jimi. Věnce, často doplněné
 svícemi, byly také dívkami posílány po vodě, přčemž z jejich pohybu 
věštily své štěstí ve vztazích. Mladí muži se někdy snažili věnce 
zachytit, aby na sebe upoutali pozornost dívky. Ohně mladíci a dívky 
přeskakovali nazí, v některých ruských oblastech až do 19. století, a 
stejně jako koupele to mělo zajistit rituální čistotu a zdraví.
Po letním slunovratu se přestávaly sbírat léčivé byliny, neboť se 
věřilo, že příroda od tohoto momentu začíná úmírat a byliny ztrácí svou 
magickou moc.
O této noci, stejně tak jako o noci filipojakubské (pálení čarodějnic, noc ohňů), ožívají hlavně čarodějnice a povětrní bozi.
Koupel v tento den byla považována za obzvláště očistnou a 
blahodárnou pro zdraví na celý rok. Na druhou stranu se také věřilo, že 
vody a jejich duchové (vodníci, rusalky), žádají svou oběť, proto se 
koupání v přírodě mělo odložit až po tomto dni. Je možné, že s tímto 
zvykem souvisí i lidová pranostika “Po Božím těle do vody směle”.
Magie tohoto dne ovšem nekončí jen u ohně a u vody. Také v podzemí se
 dějí zázraky. Otvírají se hory, kde se dají najíti poklady. Kdo v tento
 den do podzemí vstoupí, stráví zde celý jeden rok pozemský, i když jemu
 se to jeví jako jeden jediný den.
Významnou bylinou tototo svátku je samozřejmě třezalka tečkovaná, 
tzv. bylina svatého Jana, která má velmi široké medicinské a magické 
užití. Oblíbené byly i netřesky pro věštbu zdraví a života na příští 
rok. Dále kopřivy sbírané v tento den byly považovány za obzvláště 
mocné, uskladňovaly se se solí a po celý rok se pak přidávaly dobytku, 
zejména ovcím, do píce.
Odsluní
Po nejdelším dni v roce se noci ještě viditelně neprodlužují. K této 
změně dochází cca za 14 dní, kdy nastává tzv. odsluní. Odsluní je 
moment, kdy je planeta Země nejdále od Slunce, paradoxně to u nás 
připadá na vrchol léta (teplotu ovšem neurčuje vzdálenost Země od 
Slunce, ale sklon paprsků dopadajících na Zemi). Dažboh pomalu začíná 
slábnout. Perun je naopak na vrcholu, je období bouří. Taktéž dozrávají 
plodiny.
Žně/Letní Dědkové
Tento slovanský rituál odpovídá svým obsahem i termínem keltskému 
Lughnasadu. Rituály pro tuto příležitost obvykle trvaly několik dní. 
Dnes zvyklosti tohoto svátku přešly částečně do dožínkových slavností, 
neboť Žně byly původně svátkem oslavujícím úspěšnou sklizeň, ale také 
vyjádřením vděčnosti bohům zodpovědným za ochranu kmene a za úrodu.
Během shromáždění lidu byla uctívána Matka země, také bůh Veles, bůh 
podsvětí a kořenů, dobytka a stád. Bohyně Mokoš je v této době na 
vrcholu, rodí se, sklízí, oslavuje se mateřský princip.
Některé z dochovaných rituálů: Z prvního či posledního snopu se váže 
Velesova brada/vousy. V Litvě mají bohyni Ženiju, která chodí polem a 
vlní klasy, na její počest zaplétají z obilí její vlasy, copy. Tento 
vous či vlasy se nechávaly ladem či byly použity pro obřad. Často se na 
konci žní vytvaroval poslední snop do tvaru lidské postavy. Poslední 
dožínkový snop bývalo také zvykem po celý rok ponechat na nějakém 
významném místě, někdy se také obřadně pálil nebo zaorával do půdy, nebo
 byl přidán do krmiva pro nějaký obzvlášť ceněný kus dobytka. Věřilo se,
 že v tomto snopu je zakletá síla plodnosti a růstu.
Časně ráno bylo zvykem jít na kopec pozdravit vycházející slunce a prosit o přízeň počasí.
Hody/Podzimní rovnodennost
Podzimní rovnodennost je svátkem poděkování za úrodu, hojnost, také 
oslava konce léta a loučení se s ním, příchod babího léta a pozvolná 
příprava na zimní dobu chladu a neúrody.
Staří Slované v průběhu svátku a rituálů obětovali chléb, typickou 
složku stravy Slovanů, případně kaši z obilí anebo oplatky. Zakončení 
hospodářského roku charakterizuje bujará oslava a velká hostina. Termín 
dožínek se vždy liší místně podle lokálních klimatických podmínek, jindy
 se sklízí na horách a jindy zase v dolinách.
Jelikož je rovnodennost, je též rovnováha sil a je nejvhodnější 
příležitost naklánět osud příznivým směrem. Komunikuje se se Sudičkami. 
Taktéž se loučíme s Mokoší /nositelkou plodnosti/, a vítá se Morana 
/symbolizuje zimu, smrt/. Morana bere, ale i dává sílu (poskytuje čas 
pro odpočinek přes zimu). V tomto období se lidé věnují činnostem, na 
které přes rok nezbývá čas – draní peří, domácí práce, ale také si 
povídají příběhy, chystají svatby.
Z hlediska roku působí temné a světlé síly, každá ve své polovině, a 
podzimní rovnodenností začíná období, kdy nastupují temné síly. S tím 
souvisí i dělení roku na dvě poloviny, polovinu dostatku a polovinu 
nutného uskrovnění. Blahobytná polovina trvala zhruba od prvních letních
 plodů do období zimního slunovratu. Dostatek potravy byl zajištěn díky 
sklizenému obilí, ovocným plodům a zelenině. Chladné období okolo 
zimního slunovratu také poskytovalo ideální podmínky k zpracovávání a 
uskladňování masa, začínají tradiční porážky chovných zvířat, zejména 
vepřů. U nás se pozůstatky tohoto svátku uchovaly až do dnešních dnů v 
podobě podzimních hodů a posvícení. Historické zprávy i etnografický 
materiál udávají, že Mokošiným obětním zvířetem byla slepice nebo 
kohout, což má svůj odraz v českém lidovém prostředí v podobě rituálu 
stínání nebo honění kohouta, konaném právě v tomto období.
Den Návy/Podzimní Dědkové
Jedná se o další čtvrtící den, tzv den Návy (odvozeno od “náv”, což 
značí mrtvý), tomuto svátku odpovídá keltský Samhain, křesťanské 
Dušičky, období, kdy vzpomínáme na své předky. Anglické země slaví v 
tuto dobu Halloween (z angl. All Hallows Eve). Slované tento den vnímali
 také jako dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. 
Věřilo se, že duše zesnulých se v tento čas vracejí na zemský povrch, a 
naopak živí mohou navštívit podsvětí. Strážcem tohoto světa je Veles. 
Naše světy živých a zemřelých se v těchto dnech propojují, neboť hranice
 mezi nimi je otevřená. Bylo zvykem prostírat u večeře i pro zesnulé 
příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, nebo 
vystavit za oknem zapálenou svíčku, často ve vyřezané řepě (podobnost s 
americkými dýněmi a Halloweenem), která měla bloudícím duším mrtvých 
posvítit na jejich cestu. Den Návy je nejvýznamnějším původním 
slovanským svátkem předků, nicméně je povinností živých zvát své zemřelé
 předky nejen v tento den, nýbrž na každý svátek.
Den Návy je svátek, kde se setkáváme se smrtí a s tím, co je mezi 
smrtí a znovuzrozením. Podle jednoho z pohanských mýtů touto dobou 
putuje Bohyně (Příroda) do podsvětí hledat svého usmrceného muže a počne
 zde také svého syna, vládce dalšího roku. Ten se rodí se Slunečním 
světlem o zimním Slunovratu. Podle této tradice je tedy mužský princip 
smrtelný (proto je také smrt pro něj důležité téma) a ženský princip 
stále se obnovující.
K bohům, ke kterým se v této době lidé obraceli, patřil Veles, jako 
vládce podsvětí, ale hlavně bůh Rod, jako ochránce rodiny a celého rodu.
Závěr
V dřívějších dobách měly rituály a svátky velmi významnou roli pro 
člověka jako jedince, tak i pro celý kolektiv. Představovaly osnovu roku
 i jeho jistoty, někdy radostné, jindy zase méně, ale vše mělo svůj řád a
 smysl. Naši předkové se bez dnešních technických vymožeností zabývali 
převážně náročnou zemědělskou obživou, zároveň ale díky tomu žili v 
těsném sepjetí s přírodou a s Matkou Zemí a vždy v sobě našli dost sil k
 obnově života, jak na úrovni materiální, tak i na té duchovní a 
spirituální.
V dnešní době se naše původní pohanské svátky překryly s těmi 
kresťanskými, a i ty kresťanské postupně překrývají “svátky komerční”, 
jejichž bohy jsou už jen anonymní obchodní řetězce a jejich jediným 
cílem je uzmout něco z našeho času a hlavně peněz. Nenechme si proto 
vzít naše dědictví, sílu a moudrost našich předků, chraňme svoji duši a 
její spiritualitu. Sláva Rodu!
Použitá literatura:
Hanus J. J., Bájeslovný kalendář slovanský, čili pozůstatky 
pohansko-svátečních obřadův slovanských, Kober a Markgraf, Praha 1860
Máchal Jan, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc 1995
Profantová Naďa, Profant Martin, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Nakladatelství Libri, Praha 2004
Vondrušková Alena, České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha 2004
Váňa Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990
Internet:
(autor: Martina Kalendová)