Bájná vyspělá Tartárie v Asii neexistovala.

 

OVĚŘOVNA: Bájná vyspělá Tartárie v Asii neexistovala. Historicky nesedí údajná fakta, vysvětluje historička

Tartárie má být obří impérium, které se údajně rozprostíralo na území dnešní Asie. Podle skoro dvacetiminutového videa na Youtube to byla vyspělá civilizace, kterou ale současné elity mažou z map. Dochované důkazy z té oblasti ale nic takového o existenci říše ani nenaznačují, upozorňuje pro iROZHLAS.cz historička Daniela Kolenovská z Univerzity Karlovy.

Bájná vyspělá Tartárie v Asii neexistovala. Historicky nesedí údajná fakta, vysvětluje historička pro seriál Ověřovna! | Zdroj: koláž iROZHLAS.cz, Reprofoto Youtube

Hned v úvodu se konspirační video odkazuje na mapy, ze kterých blíže nespecifikované elity Tartárii ještě nesmazaly. U map ve videu ale zcela chybí autorství, které se běžně uvádí. Nelze tak ověřit jejich pravost.

„Pokud by mělo jít o nějaké spiknutí mocných při likvidaci paměti o Tartárii, zdá se mi podivné, že by jediné mapy, které ji zachycují, nebyly v jazyce Tartárie, ale latinsky – jazykem jednoho z církevních hegemonů ‚nového světového řádu‘. Pokud už by si je maloval někdo z latiníků, kdo by tam jezdil, popsal by přece i něco jiného než geografii,“ upozorňuje historička z Katedry ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Podle ní se na mapách ve videu objevují i zeměpisné názvy, které se na jedné mapě nemohly historicky potkat.

„V úvodu dokumentu prezentovaná mapa zahrnuje Moskovie, historické jméno pro 13. až 15. století, a Pekin v Chine. Mezi 13. a 15. stoletím se ale název Pekin pro hlavní město Číny užíval málokdy, město od 10. století měnilo názvy podle svých pánů – Nanjing, Jenjing, Čung-tu – a dokonce se vlivem vpádu Mongolů počátkem 13. století stěhovalo. Za Mongolů bylo hlavním městem jako Ta-tu. Peking je realitou až od počátku 15. století – ale je hlavním městem Mingské říše,“ vysvětluje Kolenovská.

Velká čínská zeď v Tartárii?

Video o bájné Tartárii zmiňuje Velkou čínskou zeď jako stavbu, kterou měli postavit právě obyvatelé Tartárie na svoji obranu před Číňany. Snaží se to doložit například tím, že benátský kupec a cestovatel Marco Polo žádnou Velkou čínskou zeď v zápiscích ze svých cest ze 13. století nepopisuje.

To je pravda. Na druhou stranu i proto existují pochybnosti, jestli Marco Polo skutečně v Číně byl a celý příběh si jen nevymyslel na základě vyprávění arabských a perských kupců. Tomu odpovídá i užívání perských názvů místo čínských nebo faktické nesmysly v jeho knize Milion.

Autor videa o Tartárii přidává další údajný důkaz, že Velká čínská zeď je stavbou bájného impéria – nechráněné otvory jako dveře, okna nebo odvodňovací kanály jsou situovány ze severní strany zdi, ne z jižní, čínské.

„Mingové zrekonstruovali Velkou čínskou zeď, která je doložená písemně už v 1. století před naším letopočtem jako nesouvislá historická stavba bránící různé státy proti útočníkům z různých zemí. Celou oblast totiž neovládal jediný panovník, ale více malých států mezi sebou od 5. století před naším letopočtem bojovalo – to vysvětluje různé směřování obslužných otvorů,“ namítá historička Kolenovská.

Důkazy o Tartárii chybí

Upozorňuje taky, že pokud by Tartárie byla opravdu vyspělou civilizací v Asii, museli by se o ní zmiňovat tehdejší kupci, kteří putovali po hedvábné stezce do uzbeckého Samarkandu, obchodního centra od 7. století před naším letopočtem.

„Bez ohledu na to, zda sídlo kontrolovali Skytové, Řekové, turkické kmeny, nebo Mongolové – ti ho prokazatelně využívali jako sídelní město Čingischána od 12. do 16. století. Z kupců o východní Evropě psal třeba Ibrahim ibn Jakub. Ani ten nereflektuje zboží tartarské provenience. Pokud by šlo o vyspělou propojenou civilizaci, jistě by se nějaké zboží v komentářích kupců objevilo. Ze severovýchodních lesů se kupcům po staletí dostával jediný vysoce ceněný artikl – zvířecí kožešiny,“ upozorňuje historička.

Vůbec se o Tartárii nezmiňuje ani Nestorův letopis, který popisuje 10. až 12. století.

„I kdyby se dal Nestor odmítnout jako autor ‚vítězné‘, oficiální pravoslavné církve, tisícovka přesně datovaných písemností na březové kůře je záležitostí běžných lidí – účty, osobní dopisy i milostná korespondence. Autory jsou muži i ženy a děti. Informace stran Tartárie je tam nulová,“ přibližuje Kolenovská.

„Naopak zcela jasně se v nich sděluje, že východně od Rusi, Kyjevské Rusi, nežilo usedlé obyvatelstvo, ale nomádi – jejich životní styl nezahrnoval sídla, naopak ovládali jízdu na koních a byli vysoce mobilní. To bylo jejich výhodou při střetu se společnostmi žijícími v sídlech.“

„Pokud by mělo jít o nějaké spiknutí mocných při likvidaci paměti o Tartárii, zdá se mi podivné, že by jediné mapy, které ji zachycují, nebyly v jazyce Tartárie, ale latinsky,“ upozorňuje historička | Zdroj: koláž iROZHLAS.cz, Reprofoto Youtube

Autor videa o fiktivní Tartárii na sebe kupí údajná fakta a důkazy jedno přes druhé z různých historických období i zeměpisných míst. Opět jsou ale často nesmyslná. Tvrdí například, že než v Rusku nastoupili Romanovci, bylo provincií Tartárie. Rusku ale před Romanovci vládli Rurikovci z normanské dynastie.

Historička pak vypočítává další nesmysly z videa. Třeba že údajně nejsou potvrzeny žádné asijské geny mezi ruskou populací. „To je úplná hloupost, Rusko má přes 130 národů a etnik, zdaleka ne všechny jsou slovanské,“ vyvrací nepravdivou informaci. 

Stejně tak odmítá tvrzení, že neexistuje jediná evidence o mongolském impériu – ani lingvistická. „Touto problematikou se zabývali eurasijci, například lingvista Nikolaj Trubecký, dále historici Petr Savickij, Nikolaj Gumiljev,“ vypočítává.

Ruské tažení proti Tartárii?

Tartárie měla podle nesmyslného videa bojovat s Ruskem a postupně zaniknout. Autor této teorie zmiňuje i reálné konflikty, které se v oblasti opravdu odehrály. Jejich pozadí a důsledky jsou ale přesně historicky popsané a doložené. A o žádnou Tartárii v nich nešlo. Často měly zcela opačný dopad než zisk území bájného impéria.

Například napoleonské války v 19. století jsou velmi důkladně popsané. „Tažení do Ruska je jasně zdokumentováno oficiální i vzpomínkovou literaturou, dopisy a podobně. Rusko pak expanduje do Evropy, do Polska a na Balkán, ne na východ,“ popisuje historička Kolenovská a vyvrací i spojitost Tartárie a Krymské války.

„Rusko útočí proti Turecku, vymůže si na něm tak velké ústupky, že proti němu zasáhnou evropské velmoci a donutí ho ustoupit a přijmout Berlínskou smlouvu – je to porážka do té doby velmi sebevědomého Ruska na vlastní půdě, vede k reformám v Rusku. Žádná expanze v tu chvíli není myslitelná, Rusko má co dělat samo se sebou.“

A úplně nesmyslně je podle ní do výčtu údajných konfliktů s Tartárií zanesena i první světová válka, která pro Rusko znamenala krach a rozpad.

Rusko na východ expandovalo po rozpadu Zlaté hordy, mongolské říše. Historička upozorňuje, že Rusko tuto oblast obsazovalo mimořádně rychle i proto, že tehdejší obyvatelstvo na Sibiři se nemělo jak bránit, nemělo střelné zbraně. Rusové pak vybudovali město Ochotsk u Tichého oceánu od základů.

„Vyspělá civilizace by patrně koncentrovala obyvatelstvo. Tam ale není žádné, které by proti Rusům mohlo bojovat. Jsou tam lesy a pár obyvatel. A teprve objev přírodních surovin a zahájení těžby tam přivádí více lidí. A znovu, pokud by tomu předcházela vyspělá říše, asi by některé z těch surovin také využívala, někde koncentrovala výrobu z nich – nic takového na Sibiři není,“ zdůrazňuje Kolenovská.

Konspirační teorie o Tartárii

Popisované video je na Youtube jen pár měsíců a má přes 17 tisíc zhlédnutí. Bájná Tartárie je ale daleko starší konspirační teorií. Poprvé ji zmiňuje Anatolij Timofejevič Fomenko z Ruské akademie věd a profesor moskevské Lomonosovy univerzity. Podporuje ji také ruský kontroverzní léčitel Nikolaj Levašov.

Původní konspirační teorie podporuje ruský nacionalismus, asi od roku 2016 se ale šíří internetem v několika jazycích a už bez tohoto ruského pozadí.

Jana Magdoňová

převzato ze stránek:  https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/overovna-tartarie-bajna-zeme-asie-konspiracni-teorie-fakta-historicka_2308271338_kac

O Hlaholici

 

Pokud je stáří této plakety uvedeno správně, tedy přelom 8. a 9. století, pak Metoděj, není autorem tohoto písma, tak jak udává historie. Hlaholice – Wikipedie (wikipedia.org)

Bojná - velké dobrodružství

Bojná byla zřejmě jedno z nejvýznamnějších velkomoravských center, co do svého významu a moci asi blížící se Mikulčicím, St. Městu i Nitře, i když jinak orientované. Šlo o soustavu (doposud známých) čtyř hradišť v jižní části Považského Inovce - Valy (Bojná I), Hradisko (Bojná II), Žihlavník (Bojná III) a Mladý háj (Bojná IV).

Od roku 2003 zde provádí výzkum tým archeologů AÚ SAV pod vedením PhDr. Karola Piety, DrSc. Díky jejich činnosti (která je vlastně stále na začátku vzhledem k rozsahu bojnianské aglomerace) i pomoci amatérských nadšenců se podařilo (i odkupy od hledačů) nashromáždit řadu naprosto mimořádných nálezů (bojnianský zvon – jeden z pouze čtyř podobných v Evropě, soubor pozoruhodných měděných, silně pozlacených plaket, řada železných artefaktů, šperků atd.).

Už dnes je jasné, že Bojná byla naprosto mimořádné obranné centrum, které střežilo cesty přes Považský Inovec a rudné doly v okolí. Zároveň zde byla neobyčejně rozsáhlá výroba všeho možného z kovů - od nářadí, přes šperky až po zbraně. Svědkem toho jsou množstvím i kvalitou zcela mimořádné nálezy. Bojná je dějištěm šesté části mých Zločinů na Velké Moravě. Proto jsem si nemohl nechat ujít její návštěvu, pořídil tam řadu fotografií a o některé z nich se tu s vámi rád podělím. Třeba vás to naláká k návštěvě tohoto nádherného kusu země mezi Topolčany a Piešťany. Podívejte se přímo na vykopávky i do velice pěkného Archeologického múzea VM v Obecním úřadu v Bojné:

http://www.bojna.sk/archeologicke-muzeum-velkej-moravy.html

Převzato: Bojná (stanislavceska.cz)

Web obce Bojná s doloženými nálezy plaket:

https://www.bojna.sk/kontakt-a-otvaracie-hodiny.html#fgallery--27477-4

Zákon sudnyj ljudem

Zakon sudnyj ľjudem

Soudní zákoník pro lid - sepsán kolem roku 863
Zákoník z Velké Moravy (Zakon sudnyj Ljudem)

1. Před každým zákoníkem je třeba se zmínit o Boží pravdě. Proto svatý Konstantin v prvním zákoně napsal a řekl toto: Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým.

2. V každém sporu, žalobě a udání třeba dodržet, aby kníže a soudce nepřijímali udání bez mnohých svědků. Třeba říci stranám, žalobcům a udavačům: Pokud to nedokážete s pomocí svědků, jak velí i zákon Boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. Tak přikazuje Boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet.

3. O kořisti. Kdo se vypravil proti nepříteli do boje, má se vystříhat všech zlých slov a skutků. Má mít na mysli Boha, modlit se a s rozvahou vést boj. Neboť pomoc od Boha dostávají ti, kdo mají rozvážně srdce. Vítězství totiž nespočívá v přemnohé síle, protože síla je od Boha. Pokud dá Bůh vítězství, šestý díl ať si vezme kníže a zbytek ať si rozdělí všichni lidé stejným dílem, zda jsou velcí nebo malí. Protože županům má stačit knížecí podíl a přírůstek žoldu jejich mužstva. Pokud se najdou mezi nimi někteří, buď kmeti, nebo prostí vojáci, kteří díky odvaze a chrabrosti vykonají hrdinské činy, ať jim kníže nebo přítomný vojvoda přidá z knížecího podílu, jak se patří, aby je vyznamenal. Stejnou částku, jako dostanou ti, co se zúčastnili boje, mají dostat i ti, kteří zůstali v táboře. Neboť tak to řekl, napsal a ustanovil 

prorok David.

4. Kdo má vlastní manželku a zhřeší s otrokyní, pokud se tento přečin potvrdí, je třeba, aby ji kníže této země prodal do jiné země, a částka získaná za ni se má rozdělit mezi chudé. Stejně smilník má být podle zákona Božího knížetem dán k dispozici kněžím na sedmileté pokání: dva roky nechť stojí po dobu mše před chrámem Božím, dva další roky ať je v chrámu po čtení evangelia a zbytek mše ať stráví venku a poslouchá mši a další dva roky může zůstat, až do „Věřím v jednoho Boha“. Poslední, sedmý rok ať stojí v chrámu, ale ať nepřijímá. Po uplynutí sedmi let na osmý rok ať už přijímá. Odsouzení jsou povinni nejíst nic jiného kromě chleba a vody po dobu sedmi let.

5. Kdo zhřeší s cizí otrokyní, ať zaplatí 30 zlatých pánu otrokyně a sám se podrobí sedmiletému pokání, jak jsme již řekli, aby nebyl pokutován. Pokud je chudý, ať podle velikosti svého majetku zaplatí pánu otrokyně a sám se podrobí zmiňovanému půstu.

6. Kdo se dopouští smilství s jeptiškou, tomu podle světského zákona odříznou nos, podle církevního ať se mu však uloží patnáctileté pokání.

7. Kdo si vezme za manželku matku svého kmotřence, podle světského zákona jim oběma uřezávají nosy a rozloučí je. Podle církevního zákona ať jsou rozloučeni a ať se podrobí pokání 15 let. Pořádek pokání je takový: pět let stát venku (před chrámem) s pláčem a posloucháním mše, potom čtyři roky mohou být v chrámu do svatého evangelia a tři roky do „Věřím v jednoho Boha“ a další tři roky až do konce mše o chlebu a vodě. A tak když ukončí svou lhůtu, v šestnáctém roce ať přijímají. Stejný trest ať stihne toho, kdo se ožení s dívkou, které je kmotrem nebo zhřeší s vdanou ženou.

7a. O svědcích. Nad všemi těmito (provinilci) má kníže a soudce při každém sporu s veškerou péčí a trpělivostí konat vyšetřování a neodsoudit je bez svědků. Je však nutno hledat svědky pravdivé, kteří se bojí Boha, vážených a takových, co nemají žádnou nenávist ani zlobu, ani hněv, ani spor, ani obvinění proti tomu, o kom svědčí, ale pouze strach z Boha a jeho spravedlnosti. Počet svědků ať je jedenáct nebo i více než tento počet. V malém sporu od sedmi do tří, ale ne méně než tento počet. Soudce má moc vzít zálohu od toho, proti komu vypovídají, a určit svědkům přísahu nebo i pokutu, nebo stejný trest, pokud se někdy ukáže, že lhali. Ani v jednom sporu se nemají přijímat za svědky ti, které někdy usvědčily, že lžou nebo přestupují zákon Boží, nebo vedou zvrácený život, nebo kteří se jako nezpůsobilí vylučují z přísahy.

8. Když někdo svedl pannu bez souhlasu rodičů a když se ti o tom později dovědí, pokud si ji chce vzít a chtějí to i její rodiče, ať se koná svatba. Pokud se však bude jeden z nich zdráhat a bude to (člověk) vážený pro své bohatství, ať dá dívce za zneuctění litru zlata, tj. 72 zlatých Solidů. Pokud je chudší, ať dá polovinu svého majetku. Pokud je však nemajetný, ať ho dá soudce zbičovat a vyhostit ze svého obvodu. Je také povinen podrobit se pokání průběhu sedmi let, jak jsme napsali.

9. Kdo znásilnil pannu na opuštěném místě, kde nebylo nikoho, kdo by jí mohl pomoci, ať je pokutován a jeho majetek ať se dá dívce.

10.Kdo svedl dospívající dívku před dovršením třináctého roku, ať je pokutován ztrátou veškerého svého majetku a výnos z něj ať se dá dívce. Podle církevního zákona on i ten, kdo se dopustil násilí na dívce zasnoubené muži, všichni podléhají sedmiletému pokání, jak jsme to už dříve řekli stran ženy vdané.

11.Kdo svedl dívku zasnoubenou muži, i když k ní vešel s jeho souhlasem, tomu třeba odříznout nos.

12.Krvesmilníci, kteří uzavřeli sňatek s pokrevními (příbuznými), ať jsou rozloučeni.

13.Kdo má dvě manželky, ať vyžene tu, kterou si vzal později, i s dětmi. Pak ať jest bit, ukládá se mu pokání na sedm let.

14.Kdo podpaluje cizí les nebo kácí z něho stromy, ať zaplatí dvojnásobnou náhradu.

15.Kdo z nepřátelství nebo pro loupež majetku podpaluje ohněm obytné budovy, ať ho upálí, pokud je to ve městě. Pokud je to na vesnici nebo v usedlosti, ať ho popraví mečem. Ale podle církevního práva se předává na pokání na 12 let, neboť je to nepřítel. Pokud chce někdo spálit strniště nebo křoví na svém pozemku a zapálí oheň a ten přeskočí a zapálí cizí pole nebo cizí vinici, třeba celou věc posoudit a vyšetřit. Pokud k tomu přišlo tak, že z nevědomosti nebo lehkomyslnosti zapálil oheň, ať postiženého odškodní. Pokud by zapálil oheň ve větrném dni nebo neudělal nezbytná opatření řka: oheň se nerozšíří, nebo z lenosti, nebo že nemůže a oheň nadělá škody, ať zaplatí a ať je zbičován. Pokud by však zachoval všechna opatření a náhle přišla bouře, a proto se oheň velmi rozšířil, ať není odsouzen. Pokud se zapálí něčí dům od blesku a shoří buď jeho vlastní obydlí, nebo se oheň rozšíří a shoří i domy jeho sousedů, protože tento požár vznikl znenadání, nemá se soudit.

16.Nikdo ať nevyvádí násilím z chrámu toho, kdo se v něm uchýlí. Ten, co se sem utíká, ať seznámí kněze se svou záležitostí a vinou, kterou spáchal. Kněz ho přijme jako uprchlíka, aby byl jeho zločin podle zákona vyšetřen a přezkoumán. Pokud se někdo pokusí, ať je to kdokoliv, vyvést násilím z chrámu toho, kdo se sem utekl, ať dostane 140 ran holí. Pak ať se náležitě přezkoumá zločin toho, kdo se sem utekl.

17.Pokud má někdo s někým spor a neoznámí to vladykovi a spoří se o své újmě, chtěje buď mocí, nebo násilím prosadit svůj záměr, pokud to udělá, i když má pravdu, ať přijde o svou věc a ať ji vrátí. Pokud by vzal něco cizí, ať ho vladyka toho kraje zbičuje, poněvadž se nepodrobuje moci a sám se stává svým mstitelem. A pokud si takto počíná, ať vrátí to, co vzal.

18.Pokud jsou rodiče a děti proti sobě, ať se jim nevěří. A ani ve prospěch pána, ani proti němu ať nevystupuje otrok nebo propuštěnec jako svědek.

19.Pokud někdo koupí od cizích vojáků válečného zajatce a vezme ho k sobě do domu, pokud má zajatec u sebe takovou sumu, za kterou byl koupen, ať ji dá za sebe a může svobodně odejít.

20.Svědci z doslechu ať nesvědčí a ať neříkají: Slyšeli jsme od někoho, že tento je dlužníkem, nebo pokud o něčem jiném svědčí z doslechu. Nemají svědčit ani v tom případě, jde-li o župany.

21.Vojáci, kteří byli zajati a zapřeli svou křesťanskou víru, se při návratu do své země a k svému občanskému právu mají předat církvi.

22.Pokud si někdo půjčí koně na cestu do jistého místa nebo ho pošle a stane se, že se kůň poraní nebo uhyne, musí půjčovatel odškodnit majitele koně.

23.Kdo zajal cizí dobytek, a buď hladem umořil, nebo nějak jinak zahubil, ať je odsouzen na dvojnásobnou náhradu.

24.Kdo krade svým ve válce, pokud je to zbraň, ať je zbit. Pokud je to kůň, ať zaplatí pokutu.

25.Pokud si chce pán ponechat takového otroka, který krade, ať nahradí škodu. Pokud nechce mít více tohoto otroka, ať ho odevzdá do otroctví okradenému.

26.Kdo cizí stádo odežene, pokud to udělal poprvé, ať je bit. Pokud to udělal podruhé, ať je vyhnán ze země. Pokud to udělal potřetí, ať je vystaven trestu, ale až potom, když vrátí vše, co odehnal.

27.Kdo mrtvé v hrobě svléká, ať je potrestán.

28.Kdo vnikne k oltáři ve dne nebo v noci a vezme něco z posvátných nádob nebo rouch, nebo jakoukoli jinou věc, ať je potrestán. Kdo vezme něco z ostatních částí kostela, ať je bit, ostříhán a vyhnán ze země jako bezbožný.

29.Kdo zajme svobodného člověka a prodá nebo zotročí, ať je zotročen i sám, protože i on svobodného zotročil, ať sám zakusí otroctví.

30.Kdo láká k sobě cizího otroka, skrývá ho a neřekne, kde je, je povinen vrátit ho jeho pánovi nebo mu dát jiného, nebo jeho cenu.

30a. Spor manželů. Moudrost tvůrce a Spasitele našeho Pána Boha nás učí, že manželské soužití je od Boha nerozlučné. Ten totiž, který stvořil člověka v bytost, nestvořil stejně ženu tak, že by vzal hlínu ze země, ačkoli mohl, ale vzal žebro z muže a stvořil ji, aby takto moudře sloučením jednoho těla ve dvou osobách uzákonil nerozlučné manželství. Proto ani ženu, když lstí ďábla začala ochutnávat hořkost a dala z ní okusit i muži, od něho nerozloučil. Ani muže, který přestoupil s manželkou příkaz Boží, od ženy neodloučil, ale potrestal je za ten hřích utrpením. Jejich manželství však zachoval. Tímto zákonem tedy - už zjeveným a evangeliem potvrzeným tehdy, když se farizeové ptali Krista Boha našeho, zda je dovoleno propustit vlastní ženu pro každý hřích a Ježíš odpověděl: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj, kromě příčiny cizoložství - i my se řídíme jako opravdoví učedníci Krista Boha a neodvažujeme se nic jiného uzákonit. Že však ďábel zasévá mezi manžely nenávist pro žaloby nebo pro tělesné či jiné neřesti, proto mezi příčiny, pro které se manželé rozlučují, stanovíme zákonem tyto: mužse odloučí od své manželky pro takový hřích, pokud bude manželka usvědčena, že strojila úklady proti jeho životu, nebo i když se dozvěděla o nějakých zlých skutcích jiných osob proti manželovi a neoznámila mu to, nebo když upadne do nemoci malomocenství. Žena se odloučí od svého manžela, pokud jí bude strojit úklady nebo to ví o jiných a neřekne jí to, i když upadne do nemoci malomocenství. A i v případě, pokud jeden z nich před manželským stykem upadne do zlé nemoci. Toto vše náleží knížatům a soudcům se svědky vyšetřit, jak jsme o tom dříve psali, před Božím soudem, kde mají všechny lidské neřesti knížata soudit. A proto nesmíme hledět na nikoho, ale vždy den co den vyučovat o Božím zákoně a doufat v Krista Boha, že na posledním soudu uslyšíme blažený hlas: Pojďte, blahoslavení služebníci věrní, nad mnohými vás ustanovím, vejděte do radosti Pána 

Boha vašeho a veselte se s anděly na věky věků.

Amen.

Převzato: http://files.reckokatolici-otrokovice.webnode.cz/200000831-7630d772b1/Zakon%20sudnyj%20%C4%BEjudem.pdf

Zákon sudnyj ljudem – Wikipedie (wikipedia.org)

SÚDNY ZÁKONNÍK PRE ĽUD, USTANOVENIE SVÄTÝCH OTCOV... - Rodná Cesta (zemosvet.sk)

Ze svázaných Run

Ze svázaných Run

do Run svázaných

jak trámy

vlákny pavučin

Bylo runám jméno dáno

a jméno

jejich sílu v sobě nosí

Můžeš jejich jména

volat

zpívat

řvát

každou zvlášť

nebo

je do slov

dát

Kaýdá runa má svůj vlastní význam, který je tradicí a již tradičně uznáván jako daný.

Runy známe takové, které léčí, které chrání. Bohatství, štěstí přináší.

Runy s jejichž silou, kouzlem můžeme pomoci, ale i škodit.

Můžeme jejich sílu vložit do těl lidí, zvířat, rostlin.

Půdy, domů.

Ale také do jejich duší.

Osudů.

Práce s nimi je o znalosti a umění.

O znalosti run

O umění je vázat

do kouzel vázat

O umění dát jim podobu

dát jim tvar.

O umění dotknout se dřeva, kůže, kamene

kovu

které runy mají nést.

Ale také

o umění jím dát smysl

dát jim cíl.

Nejen runu spojit s runou

s tím

do čeho ji ryjem.

Ale spojit je s tím komu je kouzlo určeno.

Někdo si myslí, že runám je třeba dát sílu, život, že je třeba je probudit.

Jako oheň dřevem, jako vodu mlýnem.

Protože ač samy o sobě jsou silou, jsou energií.

Tím, že je dáme před sebe se u nich neohřejem, obilí nenamelem.

I proto je vkládáme do dřeva, kamene, kůže.

I proto je vkládáme do ohně, do tekoucí vody.

Do větru runovou hůl zavěsíš.

Proto

runy

voláš, zpíváš, řveš

Aby jejich jméno, jejich síla v tobě žhnula, proudila.

Autor: Milan Lunga

Převzato:

https://www.facebook.com/photo/?fbid=10225826344186213&set=a.1992533013902

<iframe src="https://www.facebook.com/plugins/post.php?href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2Fmilan.lunga%2Fposts%2Fpfbid02xS7GScMhn799z4f1QfrPgGRF21mVi1dA7PwDT1WtXjvbYLmwP3p8BRiF4NXSbrfnl&show_text=true&width=500" width="500" height="510" style="border:none;overflow:hidden" scrolling="no" frameborder="0" allowfullscreen="true" allow="autoplay; clipboard-write; encrypted-media; picture-in-picture; web-share"></iframe>

Všechny r

Zrušení křtu a cesta do pohanství

Datum 22.7.2015

Filip Airis Kubín a team

Tento článek byl napsán jako reakce na někdy divočejší internetové diskuze ohledně nechtěného pokřtění v dětství dnešních pohanů. Jeho snahou je zbořit určité mýty a dezinformace k tomuto tématu a ukázat možnosti ctnostných cest “jak z toho”. Není součástí prvoplánových základů pohanství jako takových.

Něco o křtu a přechodových rituálech v křesťanství

Křest je požehnání věřících křesťanských rodičů svému dítěti. Prosba, aby bylo dítě chráněno od vyšší síly, kterou uctívají. Kápnutí vodou, které říká, toto dítě patří k nám, do naší party a ty, Bože, jej prosíme ochraňuj stejně dobře, jako chráníš nás. Což je pochopitelné, dělá to každý rodič a to včetně těch pohanských. Každý otec i matka prosí své Bohy a vysílají do světa svá přání, aby bylo dítě zdravé a chráněné a dělají proto své rituály (ať už připíjením u piva mezi přáteli, nebo v rámci svého koníčku či víry).

Křesťanství má několik takovýchto přechodových rituálů a zasvěcení. Křest je úvodní ochrana při narození. Dalším přechodovým rituálem je svaté přijímání v cca 7 letech, kdy dítě dělá malinkou zkoušku vědomostí z Bible a poprvé se zpovídá ze svých malých hříchů jako: “Ukradla jsem mamce bonbony.” “No tedy, ty jsi zlobivka, tak jdi si třikrát říci otčenáš a máš to.” Na vesnici je to často velká sláva, děti mají honosné sváteční šaty nebo přímo kroje, je tam celá široká rodina, přátelé, hudba, hostina. Děti potom dostanou hodně dárků a slaví se. Prostě vesnická tradice nepodobná jiným v rámci křesťanského či lidového prožívání kola roku. Někde už se svaté přijímání ani nedělá.

Třetí přechodový rituál je biřmování. Teprve při biřmování, kdy je člověku cca 14-16 let a je v křesťanském pohledu brán jako dospělý člověk schopný svobodných rozhodnutí, ze své svobodné vůle přijímá rituálně křesťanství a stává se plnohodnotným křesťanem.

Poté následují další přechodové rituály jako svatba (nebo různá kněžská zasvěcení, pokud se člověk vydá cestou kněze) a několik dalších, až vše končí posledním přechodovým rituálem smrti, kde se člověk vydává do nebe či pekla v rámci křesťanského pojetí dualistického světa^[1].

Poznámky:

• Často se lidem stává, ať v křesťanství, tak v pohanství (a ve všech jiných vírách či koníčcích), že pokud člověk neprojde dalším přechodovým rituálem (dalším životním stupněm), tak se zasvěcení, požehnání, spojení a ochrana vytrácí, vybíjí a už se bez dalšího rituálu nenavrací, takže mnoho lidí sice bylo pokřtěno, ale vůbec už to necítí, neřeší, ani se jich to nedotýká. Takovým lidem to doporučuji neřešit dále.
• To, že křest je pro mnoho katolíků jen nejnižší základ, vyjadřuje i tento názor jedněch mých starších katolických přátel: “A ty si myslíš, že jedno polití vodou z tebe dělá křesťana? Bez celé té cesty, kterou musíš projít? Bez svatého přijímaní, bez biřmování, svatby, bez přijetí křesťanských hodnot do svého života, dodržování desatera, bez křesťanského kulturního žití, bez slavení svátků svatých a nedělního chození do kostela?” (A těch věcí je mnohem více, co mi jmenovali.)

Vztah Bohů k pokřtěným

Co se vztahu Bohů a patronů/matrónek týče k pokřtěným lidem, tak to je často plně jen mezi daným člověkem a nimi. Na jeho chování k přírodě, k Bohům, předkům a hlavně na jeho upřímnosti k nim a k sama sobě. Do toho by nemělo moc dalších lidí mluvit^[2]. Pro zajímavost z mé zkušenosti třeba nejvíce nenávisti ke křesťanství hlásali vždy hlavně bývalí křesťané a stejně tak nebyli vůbec upřímní sami k sobě, proč do pohanství jdou a proč ho chtějí. Na to je si potřeba dát velký pozor. Když člověk ztratí svou víru, často ztratí i část sama sebe, svého ducha a chvíli to trvá, než se člověk opět najde^[3] a vnitřně ucelí. Stejné je to i při ztrátě partnera například. V ten čas proto může člověk udělat spoustu hloupostí… Třeba se zasvětit pohanství, aniž by to opravdu cítil, chtěl, nebo věděl, co to opravdu znamená.

Zasvětit se do pohanství, protože křesťana naštvali jeho kněží, a pak k nim hlásat nenávist a pomstu, je myslím opravdu hloupost a neupřímnost sama k sobě. Člověk by měl koukat před sebe a ne za sebe, vždy být hnán radostí z pohanství a pohanského stylu života a ne utíkat před křesťanstvím. Proto doporučuji nejdříve vyrazit sami do hor na minimálně dva dny a vzdát tam úctu ke krajině, k bohům, k přírodě, předkům.

Teprve poté člověk uvidí, jestli takto chce opravdu žít svůj styl života, vnímat pohansky svět a jestli ho to vůbec baví^[4], naplňuje. Také může zjistit, jaké jsou jeho vlastní touhy a jestli dokáže žít pohanství bez nenávisti k jiným vírám a s pochopením, že každý může uctívat jiné Bohy po celém světě.

Zároveň si tam na skalách může zjistit, jestli mu daný křest vadí a jestli ho zatěžuje. Pokud ne, tak ho nemusí vůbec řešit. Pokud ano, je zde několik možností. Samozřejmě vždy vše záleží na daném člověku. Pokud svému rozhodnutí nebude sám věřit, plně ho nepřijme nebo nepřijme jeho následky a neukončí křest v sobě, tak samozřejmě v něm i zůstane, i kdyby stovka lidí řekla že ne. Je to tedy vždy jen hlavně na něm.

Možnosti zrušení křtu nebo přijmutí pohanství

V pohanství dáváme hlavně důraz na individualitu, sílu vlastního individuálního rozhodnutí a plné přijetí tohoto rozhodnutí, než na okázalost chrámů, množství přihlížejících lidí, dlouhé chvalozpěvy nebo tématické dekorace, proto i naše přechodové rituály tak vypadají. Zde tedy uvádím několik základních možností středu rituálu. Doporučuji si před nimi také na hodinu a více sednout sami někam do ústraní a přemýšlet, co vše si chcete nést do další etapy života (do pohanství) a co chcete nechat za sebou v minulosti. Po provedení rituálu zase nezapomeňte na pořádnou oslavu, až se vrátíte domů.

Jako součástí těchto přechodových rituálů je vhodné si vzít také nějaký přívěšek nebo náramek, který s vámi rituálem projde a který poté budete na sobě minimálně jeden měsíc nosit. Bude vám připomínat sílu vašeho rozhodnutí a symbolizovat vaši životní cestu.

• Očista v horské řece: Vyrazte do hor, tam najděte řeku a požádej ji, aby vás očistila, vlezte do této studené tekoucí vody, nechte se jí omývat a smýt vše potřebné (i právě křest) ze sebe. Zároveň ji můžete požádat, aby byla vaším svědkem a pomocnicí při vstupu do vašeho nového pohanského stylu života, který začíná prvním krokem vystoupeným z řeky. Ve vodě je potřeba se ponořit až po hlavu aspoň na tři vteřiny, ale samozřejmě klidně déle, pokud to tak cítíte. Nezapomeňte si vzít přívěsek rozhodnutí s sebou. Podobným způsobem se dělá jedna z několika částí přechodového rituálu z chlapce na muže.
• Vypití rohu na skále: Jděte do hor na víkend, vyjděte nejvyšší nebo pro vás nejvýznamnější horu a najděte na ní vhodnou skálu. Vezměte picí roh, lahev nebo číši a naplňte je něčím ostřejším. Vínem, whisky^[5] nebo vínem s pelyňkem. Je důležité, aby se vám chuť vryla do paměti. Vhoďte tam i přívěšek. Pozvedněte daný roh a vzdej s ním úctu Matce Zemi, duchům hor, Bohům, předkům a přírodním duchům. Řekněte jim své rozhodnutí, že to takto prostě cítíte, a požádejte je, ať vám pomohou a jsou vašimi svědky při tomto přechodovém rituálu zrušení křtu a přijetí pohanství. Můžete také poděkovat s úctou Kristu za ochranu v mládí, ale že potřebujete jít dál a vaše cesta vede jinudy. Poté pohár vypijte a představujte si, jak vám tito všichni spojenci posvěcují roh zrušení křtu, přijetí pohanství nebo obojího a jak se tato síla vlévá i do vás každým douškem. Poté zůstaňte na daném místě přes tu noc sami a počkejte na svítání.
• Zahrabání do hlíny: Je dobré dělat v létě. Člověk se nechá zakopat po krk do hlíny, aby z něj Matka Země požehnání vysála. Je důležité tam být delší čas, klidně den, protože síla Země je pomalá, zato důkladná. Dobré je mít asistenta, který je poblíž, vše hlídá, občas přinese vodu na pití. Zase je ale ve vhodné vzdálenosti, často skrytý, abyste mohli být s Matkou Zemí sami.

Doporučuji věci zase příliš nekombinovat, aby se neztratil, nerozmělnil primární význam rituálu a přijetí vlastního rozhodnutí.

Odkřtění v minulosti:

• V historii je doložený záznam, že jeden severský kníže smyl křest tak, že obětoval bohům býka a vykoupal se v jeho krvi (poradili mu to pohanští kněží), ale jsme v 21. století, takže takovéto věci neděláme. Zvláště, když hodně zvířat teď trpí v masokombinátech. Pohané by nemuseli do té mašinérie přilévat ještě více krve.

Dodatek

Samozřejmě se také rituál zrušení křtu nebo přechodu do pohanství může udělat ve skupině, ale jedině v té, ve které pohan funguje, se kterou jezdí na akce a jsou si vzájemnou oporou. Neznámé lidi bych určitě nedoporučoval. Tak jako tak aktivity, jako jsou přechodové rituály, by si ale člověk měl udělat sám a o samotě, protože tím lépe plně přijme své rozhodnutí, jeho následky a bude lepší oporou pro sama sebe, než když mu to celé sesumíruje skupina jiných lidí.

Pokud někdo chce řešit papírování

Pro „klid duše“ je možnost vést korespondenci s dotyčnou církví, kde je člověk pokřtěn, o tom, že se „členství“ vzdává.

Závěr

Nezapomeňte, že vždy záleží jen na vašem rozhodnutí, co chcete do života přijmout a co ne, ať se děje v okolí cokoliv. Zároveň vše je dobré si vždy nějaký čas promýšlet, abyste získali nadhled a podívali se na věc z více úhlů pohledu. Pokud se něco dělá ukvapeně a bez rozmyšlení, tak často to také rychle skomírá.

Nezapomeňte být také opatrní před tím, než sami zasvětíme své malé děti našim Bohům. Navzdory tomu, co je řečeno na úvod (že tedy křest možná není tak zavazující, jak to později někteří lidé vnímají), se lidé s nechtěným zasvěcením, křesťanstvím, které si nevybrali, obtížně vyrovnávají. Mysleme na to jako rodiče: Naše děti se jednou přihlásí o právo na svou vlastní cestu. Ta může být odlišná od té naší. A kroky směrem k jejich zasvěcení našim Bohům v útlém věku mohou pro ně být stejně problematické, jako pro nás křest.

 

---

^[1] Což je rozdělování světa na dobro/zlo, nebe/peklo, andělé/démoni, černá/bílá, pozitivní/negativní, kladný/záporný. Tohle pohanství ve své víře a kosmologii nemá zakomponované. Naše pojetí světa není černobílé, stejně jako louka není černobílá, ale složená z mnoha barev a tvorů, se svými vlastními rozdílnými záměry a náladami. Naši Bohové a Bohyně, přírodní duchové a předkové se často toulají po všech světech okolo nás a různě je ovlivňují v rámci vlastních situačních záměrů a archetypů.

^[2] Vždy je to vztah jen mezi člověkem a danou entitou, filosofií. Ti dva si to hlavně musí vyřešit mezi sebou, a když si to vyřeší, tak prostředník či kněz už není důležitý.

^[3] Nemálo často zaplní tu chybějící část nejjednodušší věcí – nenávistí, kterou je potřeba právě postupně nahrazovat.

^[4] Ano, jestli ho to vůbec baví a naplňuje, je opravdu podmínkou. V pohanství nemáme sebemrskačství, sebeukřižovávání a sebeproklínání (stejně jako nemáme filosofii prvotního hříchu, co se s námi má nést). Pokud vás pohanský styl života nebaví a nenaplňuje, jděte hledat dál styl života, který vás naplní – opravdu.

^[5] Whisky znamená v překladu vody života. 

převzato z : https://kolovrat.pohanskaspolecnost.cz/zruseni-krtu-a-cesta-do-pohanstvi/

Čeští novopohané

 

zdroj: https://www.dingir.cz/archiv/Dingir102.pdf 

Runy nebo hlaholice?

 

https://open.spotify.com/episode/16QCUuATA6hPWo4vY5KyUr?si=3Lc_3653R7ORhGjFXG8jvA&fbclid=IwAR2sDZ5l4v1Gm94CzKYW_ExmJQPEpiPwGQLTkRnbshE5vge1hEoFv4ZQ3Jc&nd=1

Na Moravě byl učiněn objev, který má potenciál přepsat historii. Archeologové zde nalezli malou kost z období kolem roku 600, na níž jsou vyryté runy. Navzdory naší slavné národní legendě o Cyrilu a Metoději, kteří měli přijít vzdělávat negramotné pohany, se tedy zdá, že Slované se s písmem setkali již několik staletí před příchodem věrozvěstů. Jak se dostala runová abeceda na naše území? Jak se vůbec šíří písmo napříč civilizacemi? A proč je lidé vlastně potřebují? Poslechněte si nový díl podcastu Středověk (jinak) trvá s archeologem Jiřím Macháčkem a historikem umění Ivanem Folettim!

Vyrobilo Centrum raně středověkých studií při Semináři dějin umění Masarykovy univerzity.

S finanční podporou aukčního domu Zezula.

Scénář: Ivan Foletti a Jiří Macháček

Zvukový záznam: Gajane Achverdjanová a Anna Kelblová

Zvuková postprodukce: Gajane Achverdjanová

Znělka: Jakub Kraus

Poděkování Kláře Doležalové a Janě Černocké za přípravu textů a jejich korekturu.

kupalo

 Ivan Kupala v roce 2022: jaké datum se slaví, datum a historie svátku (vcf.vn.ua)

https://cs.vcf.vn.ua/tradice-svatku-ivana-kupaly-stara-prapuvodni-letni-dovolena-slovanu-kdy-a-jake-datum-se-slavi-den-ivana-kupaly-ritualy-s-vodou-a-ohnem-hledani-kapradin/

Kupalo v Nečíně 2018

 Nečín - Pro staré Slovany byl letní slunovrat – Kupalo – vrcholným svátkem roku. Přiměřeně tomu ho také oslavovali. Podobně to dnes dělají i někteří jejich potomci: vijí věnce z dubu a kapradí, věští z bylin, pálí ohně a podstupují rituální očistu ve vodě zatopeného lomu. Slunovrat, tedy začátek astronomického léta, začal ve čtvrtek osm minut po poledni.

 

Do borovicového háje u lomu Špic poblíž vesnice Nečína u Příbrami se scházejí lidé jen velmi pomalu, před očima už jim ale hraje jedinečná podívaná. Několik mužů v plátěných kalhotách a košilích připravuje dřevěnou vatru: tlusté větve a kmínky staví do špičky, dovnitř pak patří chrastí a březová kůra. Ženy různého věku, většinou bosé, obcházejí palouk kolem dokola a rozvážně vybírají větývky, rostlinky i byliny. Přípravy na oslavu letního slunovratu jsou v plném proudu; svět jako by se tu zpomalil.

Ve středu, v předvečer slunovratu, se tady scházejí lidé, kteří věří, že je potřeba obnovovat tradice předků. Ti se sdružují do spolku, který nazývají Slovanský kruh. Založil ho organizátor i dnešní akce Zdeněk Ordelt. Kromě toho, že oslavují slovanské svátky, snaží se rekonstruovat, jak tyto tradice vlastně vypadaly, co a proč se v životě Slovanů dělo.

Role mužů a žen jsou od počátku do konce striktně rozdělené přesně tak, jak to odpovídá ranému středověku v prostředí slovanských kmenů. Příprava ohně je práce pro silné muže, zatímco úkolem žen je připravit věnce pro každého přítomného: pro sebe z lučního kvítí a břízy, pro své partnery, bratry a otce z dubových větviček a kapradin. „Dub obsahuje mužskou energii, je to mužský, tvrdý strom,“ vysvětluje sedmnáctiletá studentka Waldorfského lycea Hana Bećirbašić, zatímco ulamuje ty nejmladší větvičky z malých doubků.

Oslava slunovratu začíná společným rituálem -  Dívky si v rámci oslav pletly tradiční věnce z květů.

Plní si zde praktickou část své ročníkové práce, která se týká slovanských rituálů. Stejně jako většina z těch sedmdesáti lidí, které letošní Kupalo v Něčíně zaujalo, ke Slovanskému kruhu se dostala hledáním na internetu. „Vždycky mě zajímala historie těch starých, raně středověkých kultur,“ líčí zaujatě. Její spolužačka Františka Špačková se k ní na dnešní akci ráda přidala. „Taky jsem se k tomu přitočila nějak postupně. Vždycky to zajímalo taky mojí mámu,“ říká vesele děvče, které má ve svých krátkých vlasech slušivý věneček už zapletený.

Dívky si v rámci oslav pletly tradiční věnce z květů.

Naškubané větvičky shromažďují dívky a ženy před oltářem. Jeho přípravu tu má na starost mladá, ale ve slovanských zvyklostech nejzkušenější dáma Nami Maria Halingten. „Oltář má čtyři póly. Jako čtyři světové strany, čtyři živly. To, co na něj dáváme, nabízíme předkům, duchům, různým silám. Co zbude, to sníme my na konci obřadu,“ popisuje Nami, která v civilním životě učí děti v lesní školce. Při mluvení nepřestává žmolit pryskyřici ani rovnat ovoce, pečivo a balíčky semínek na dece, která představuje oltář. Její zasněný výraz prozrazuje, že to celé bere velmi vážně.

A ta zvláštní nejednoznačnost – je to hra, nebo vážný rituál? – provází Kupalo od počátku až do konce. V některých chvílích se o obřadu vtipkuje. „Já nevím, jestli to bylo sedm, nebo devět bylin, které se sbírají před věštbou. Na to jsem zrovna chyběla,“ směje se rozverně z přesvědčení Slovanka Eva Račanská, která podle svých slov navštěvuje ceremoniální školu, v níž učí hlavní představitel Slovanského kruhu Zdeněk Ordelt. „To je jasné, že se ceremoniály musí člověk učit od zkušenějších. Kdyby ses učila od někoho, kdo ani neví, co jsou to energie a jak otevřít prostor, tak se toho moc nenaučíš,“ protáčí panenky nad tou samozřejmostí Eva.

Zatímco ženy splétají věnce, muži stále nosí další a další dřevo. Někteří ale také kouří nebo otvírají první lahve vína. „Hele, a můžu na oltář vůbec dát duchům něco, co je australské? Ale je to přírodní!“ směje se nově příchozí, v němž komunita poznává Jana Kroču, který akci spoluorganizuje. „Ty tohle všecko děláš už tak dlouho, a vždycky se tváříš, že nevíš, o co jde,“ durdí se s úsměvem první žena ze všech Nami, aniž přestává pracovat na dalším z tisíce úkolů kolem oltáře a věnců.

Bubínky ale už svolávají začátek Kupala a slova se chápe vedoucí spolku i ceremoniálu Zdeněk Ordelt. Slovanům stojícím v kruhu vysvětluje, proč se scházejí, a seznamuje je s průběhem večera a noci. Pak už nahodile volí desítku žen. „Budeš věštit,“ řekne každé z nich. A zatímco zbylých šedesát návštěvníků se rozchází najít svých devět bylin, které přinesou k věštkyni, kterou si vyberou, vybrané vědmy si v háji hledají místa, v nichž bude jejich mysl nejotevřenější.

Kupalo je především oslavou léta.

„Je to hra,“ zdůrazňuje nervózním ženám, které leckdy nikdy dřív nevěštily, Ordelt. „Prostě se na toho člověka podívejte a řekněte mu to, co vás napadne jako první. Nebo jako druhé. Třetí už ne, to už je hlavou,“ směje se. A v následující půlhodině chodí Slované za věštkyněmi a nechávají si vyložit svůj osud.

Mezi desítkou vybraných žen byla i sedmnáctiletá studentka Františka, která se netají svým zájmem o psychologii. „Nejdřív jsem se toho bála, ale pak jsem viděla, že to opravdu přichází samo,“ usmívá se dívka zasněně, ale taky trochu udiveně. Jako by nemohla porozumět tomu zázraku, který jí přírodní síly a předkové umožnili provést.

Jak postupuje večer a stmívá se, upadá komunita do zvláštního meditačního ticha. O ceremonii už nikdo nevtipkuje. Opilý muž, který ještě před zapálením ohně zvládl vypít litr vína, se svými vtipy všechny obtěžuje. Měli to takhle i staří Slované?

Vše se schyluje k zapálení hlavního ohniště.

Před zapálením ohně je potřeba ještě provést okuřování. Kněžky, vybrané ženy, mezi nimiž je první žena Nami i Slovanka ve výučbě Eva, provádí okuřování: ptačími péry ovívají jednotlivce kouřem z bylin zapálených v tradičních nádobách okřínech. Trvá to dlouho. Slunovrat se ale dřív slavil celý týden: dnešní Slované na to mají aspoň celou noc. Nemají, kam by spěchali.

Očista kouřem, ohněm je dokonána. Nezbývá nic než jej zapálit. To kněžky dělají za hlasitého ryčení, zpěvu i bubnování přihlížejících. Atmosféra se přece jen nakonec aspoň trochu rozvíří. Písně, které sice nejsou původně slovanské, ale prý by mohly být, zpívat nikdo nemusí, ale všichni chtějí. Kdo chce, tančí.

Po věštbě z bylin a očistě kouřem vyhradili „Slované“ zbytek noci poslednímu důležitému obřadu: očistě vodou. Každý z oslavujících sám leze nahý do vody, zatímco ostatní přihlížejí ze břehu a zpívají kolem ohně. Kdo je očištěn, může začít hodovat. Opilého muže, který od zapálení ohně vypil další litr vína, někdo okřikuje a odvádí dál od břehu: na nahé dívky ve vodě se nahlas těšil už od počátku stmívání.

Kombinace vody a ohně vytvářejí fantastickou atmosféru.

Vytrácejí se postupně nejisté pokusy o autenticitu, z vody vycházejí šťastně osmělení lidé, kteří se zapojují do zpěvu a hodování. Čím víc akce postupně připomíná setkání přátel na čundru, tím víc se vrací příjemná atmosféra z uvolněného odpoledne. Šťastni jsou ti, kdo se oslavného ceremoniálu zúčastnili: celou noc hoří oheň na místě, kde se nesmí pálit ohně, a až nad ránem lidé zalézají vychutnat si pár hodin spánku do stanu na místě, kde se nesmí stanovat. Přírodní síly slavícím požehnaly: sympatické Slovany po domluvě nechají slavnost dokončit i místní úřady.

Autor: Zuzana Formánková

Zdroj: https://www.lidovky.cz/relax/zajimavosti/kupalo-slovanske-oslavy-letniho-slunovratu-jsou-zive-dodnes.A180621_095451_ln-zajimavosti_form

Sluneční kůň

 

BELTAIN, BELTANE, BELTINE

 Beltain, jak ho známe my, moderní pohané, má své kořeny ve starověkém Římě v raném předkřesťanském svátku Florálie, gaelském svátku Beltaine a dalších evropských oslavách prvního máje. Náš moderní Beltain je složenina z mnoha různých tradic, směsice kultur, víry a zvyků, které odrážejí společnou touhu přivítat příchod jara a jeho květnové teplejší dny, společně s rozkvetlými loukami i stromy.

Moderní novopohanský Beltain si vypůjčil svůj název z předkřesťanského keltského svátku, který oslavoval polovinu keltského roku, jež představovala začátek letního období. Keltové chápali rok jako dvě poloviny: temnější, chladnější polovina roku začínala o Samhainu, kdy se také zabíjel dobytek. Druhá polovina roku se odehrávala v době teplejší a světlejší, začínala o Beltainu a vyznačovala se tím, že se dobytek vyháněl na letní pastviny. Z toho je jasně patrné, že se jednalo o pastevecké pojetí času.

Beltain se slavil v Irsku, Skotsku a na ostrově Man.

Svátek byl známý jako Bealltainn ve skotské gaelštině, pro Iry Beltaine, přičemž oba názvy jsou odvozeny od společného keltského kořene znamenajícího "jasný oheň".

Svátek mohl být původně spojen s uctíváním keltského boha Belena. Belenus byl široce uznávaným božstvem, spojeným s léčbou, a jeho uctívání se datuje až do prehistorických dob. Zatímco podle Římanů byl Belenus úzce spjat s římským Apollónem, bohem světla a slunce, v keltské kultuře byl Belenus asociován s prameny, zdravím a pasteveckým způsobem života. Belenovy atributy jsou kámen falického tvaru, býk, kůň a dub. Jako jeden z gaelských bohů byl Belenus známý v Irsku, Skotsku, Walesu, Francii, Itálii, Španělsku, Anglii a jinde. Alternativy jeho jména jsou Belen, Belenos, Belinus, Bellinus, Bélénos, Belennos, Bel a další přezdívky podle lokality, jazyka a tradice.

Nápisy věnované Belenovi se nacházejí na mnoha místech, především ve Francii, Itálii, ale i na dalších místech Evropy.

V New Hampshire na ceremoniálním místě zvaném Mystery Hill byla nalezena kamenná deska s nápisem v oghamu, který v překladu praví "Věnováno Belovi".

Ačkoli je historických záznamů o keltských rituálech jen velmi málo a archeologických nálezů ještě méně, můžeme se domnívat, že tyto rituály byly zaměřeny především na ochranu dobytka, plodin, mléčných produktů, lidí, a na podporu plodnosti a růstu.

Zatímco Samhain byl časem spojení s temnými energiemi, Beltain je časem života, obnovy a optimismu.

Zdá se, že při obřadech Beltaine hrál velkou roli oheň. Nejstarší zmínka o svátku se nachází v raně středověkém textu z Irska, jehož autorem byl Cormac, biskup z Cashelu a král Munsteru. V textu se píše o slavnosti, která se konala 1. května na počest začátku léta, a popisuje ohňový rituál. Byly to dva ohně a během pronášení zaklínadel byl dobytek nucen proběhnout mezi nimi.

Další raná zmínka o Beltainu pochází ze sedmnáctého století od historika Geoffreyho Keatinga, který popisuje obrovské shromáždění na kopci Uisneach v Irsku, na němž hořely dva ohně, a dobytek procházel mezi plameny. Obětovalo se bohu jménem Bel. Věřilo se, že tyto rituály ochrání dobytek před nemocemi a tím bude zajištěn přísun masa a mléčných výrobků, které představovaly značný podíl v tzv. „keltské dietě“.

 Zdroj: Runy, pohanství a germánská magie -  Ryg Mortys Stefl

https://www.facebook.com/photo/?fbid=2932583106878373&set=gm.3624218894531816&idorvanity=2767405503546497

Vynášení zimy - Moreny

Píseň od Ragojky