čtvrtek 7. prosince 2023

Alternativní identita, alternativní náboženství? Novopohanství a árijský mýtus v soudobém Rusku I

 Pozn. překl.: Slovansko-árijský védismus. Dříve či později na něj narazí každý , kdo se zajímá o pohanství, zvláště slovanské. I u nás se už objevilo několik specifických knih ruských autorů, jimiž ovšem nejsou historici či pohané, ale inženýři, vědci a členové různých institutů. Často svá díla vydávají za kdysi ztracené a nyní nalezené dávnověké spisy, což jim má dodat jakousi vážnost a věrohodnost. O ideovém pozadí takto budovaného soudobého ruského novopohanství , jehož kořeny sahají ještě do dob Sovětského svazu, pojednává dnešní článek, který zveřejníme celkem v pěti částech. Jeho autorkou je Marlène Laruelle, jež o sobě na svých stránkách uvádí, že je profesorkou výzkumu mezinárodních záležitostí a politologie na Univerzitě George Washingtona a ředitelkou programu studií neliberalismu tamtéž. Ve Francii je vedoucím spolupracovníkem IFRI (Institut français des relations internationales) a poradcem v Observo, think tanku Francouzsko-ruské obchodní komory.

Wolf


Stejně jako v ostatních post-sovětských státech se i inteligence v Rusku od devadesátých let 20. století zabývala vytvářením nové národní identity. V důsledku toho spolu mnoho ideologických trendů soutěžilo o definici této nové národní identity dle rozdílných lingvistických, historických, náboženských či geopolitických kritérií. Rozvinutí tohoto národního imaginativního světa je součástí opětovného složení bývalého sovětského prostoru a probíhá souběžně s rychlostí politických, ekonomických a sociálních změn, které populace zažívá posledních dvacet let.

Náboženství zcela přirozeně představuje jednu z ideologických matric tohoto opětovného skládání. Ačkoliv je pozice pravoslavného náboženství v Rusku dobře zdokumentovaná, o tématu novopohanství a jeho následném prosazování árijské identity pro Rusy, zůstává stále známo málo. Přesto odborníci, kteří sledují politický a intelektuální život soudobého Ruska, si začali všímat, že ve veřejných projevech některých politiků či intelektuálních postav lze nalézt objevující se odkazy na ‘slovanské pohanství’ a ‘árijský ’původ Ruska. I když nelze novopohanské hnutí považovat za masový fenomén, takové projevy zabírají podstatnou část redakčního spektra. Hnutí tudíž představuje relevantní předmět studia, zejména proto, že je to součást modernity, která se částečně definuje svým ‘vynalézáním tradic’ (Hobsbawn a Ranger 1983).

Podobně jako u jiných evropských národů i v Rusku se rozvíjí mnoho ‘nových náboženských hnutí’, inspirovaných New Age a zájmem o orientální náboženství. Nicméně hnutí, jež tvrdí, že představují pohanství či slovanský védismus jsou často mnohem zpolitizovanější než jiná hnutí ‘etnické víry’. Často se považují za nacionalistická a otevřeně antisemitská a běžně volají po autoritářském politickém režimu. Mnoho jejich prvků doktríny bylo převzato z teorií francouzské a německé Nové pravice a obhajují uvědomění árijské identity evropských národů. Pád Sovětského svazu a selhání komunismu jsou chápány jako události, které vyjevují globální krizi vědomí lidstva, což si vynucuje celkový skepticismus ohledně evropské kultury a jejím křesťanském základu. Zdá se, že tato kombinace New Age a Nové pravice, ačkoliv ne pro Rusko specifická, představuje mnohem důležitější fenomén než v jiných zemích. Tato ruská hnutí kombinují rasistické koncepce západní krajní pravice, hledání nové harmonie mezi člověkem a přírodou, inspirované romantickou Naturphilosophie z devatenáctého století, a ideologické levicové reference, vypůjčené z alterglobalzace. (1)

Tento fenomén se nezrodil z kolapsu režimu v roce 1991, ale je hluboce zakořeněn v sovětské minulosti a rozličném hledání identity v intelektuálních kruzích, ať už měly vazbu na komunistickou stranu nebo disidenty. Tento článek se tedy v první části pokusí popsat historickou hloubku těchto hnutí vyvoláním existence novopohanských a/nebo árijských odkazů v sovětské kultuře. Po tomto historickém připomenutí se zaměřím na to, jak se tyto diskurzy rozvíjely v různých sférách post-sovětské ruské společnosti. Na náboženské úrovni jsme svědky záplavy hnutí obhajujících ‘návrat’ k dávnému pohanství Slovanů; na historiografické úrovni si lze všimnout vznik vědeckých či pseudovědeckých hnutí, snažících se demonstrovat slavnou árijskou minulost Ruska; na politické úrovni možno zaznamenat, že tyto novopohanské a árijské narážky, kdysi se omezující na malé, krajně pravicové nacionalistické skupiny, lze nyní nalézt v parlamentních institucích a umírněnějších politických frakcích.

Sovětská éra nebo živná půda novopohanství a árijství?

Od 19. století si ruská slavjanofilská hnutí vypůjčují zvláště německou ideu prestižního árijského původu evropských národů. Otec slavjanofilství, Alexej Chomjakov (1804–60) a několik jeho žáků jako Alexander Hilferding (1831–72), Dmitrij Ilovajskij (1832–1920) a Ivan Zabelin (1820–1908) neváhali prohlásit, že Rusové jsou jedni z nejdůležitějších větví árijské rodiny, ne-li její nejpřímější představitelé. Tento ruský árijský mýtus však neměl novopohanskou orientaci a pro tyto nacionalistické intelektuály zůstalo primárním náboženským vlivem pravoslaví. Mnoho z nich chovalo naděje na kombinaci své citlivosti k pravoslaví a se svou touhou po árijské identitě. Tvrdili, že Byzanc obdržela křesťanské poselství přímo z asijské kolébky árijských národů, jež se v závislosti na autorovi nacházela ve Střední Asii či Íránu. Udržování biblické reference jim umožnilo oddělit árijství a antisemitismus. Na rozdíl od svých německých kolegů slavjanofilské nároky na árijskou identitu nedoprovázela kritika (Laruelle 2005).

Žádné z krajně pravicových hnutí, jež se v Rusku objevila po revoluci v roce 1905, neusilovalo o rehabilitaci předkřesťanské víry, jak ji v tutéž dobu obhajovala německá ariosofická hnutí (Mosse 1978, 1981). Až do emigrace v meziválečných letech se v ruských nacionalistických kruzích neobjevil skepticismus ohledně nadřazenosti křesťanství. Tyto skupiny hledaly starobylý text, jenž by poskytl skutečné ospravedlnění tohoto ‘návratu’ k počátkům. V novinách Žar-Ptica, které vycházely v padesátých letech 20. století v San Francisku, se několik takových autorů zajímalo o tzv. rukopis datovaný do prvních staletí našeho letopočtu, Velesovu knihu (Vlesova kniga). Bělogvardějský důstojník F. A. Izenbek údajně tuto knihu objevil za občanské války, avšak původní dřevěné destičky, na nich byl text zapsán, se za druhé světové války ztratily; jeden z Izenbekových přátel, Jurij Miroljubov, však měl možnost je studovat a přepsat. Miroljubov, jakožto pravděpodobný padělatel tohoto rukopisu, byl první, kdo použil slovo ‘védismus’ k popsání tohoto ruského novopohanství, a kdo jej obohatil přivlastněním si prestižního indického původu véd (Kaganskaja 1986). Již v šedesátých letech považovali Velesovu knihu za autentický rukopis nejen ruští nacionalističtí emigranti, ale i někteří Ukrajinci v exilu, zvláště ti, kteří byli blízkými stoupenci Sergeje Lesnoje, dalšího velkého propagandisty novopohanství. Navzdory absenci původního rukopisu tohoto textu představují novopohanští sympatizanti Velesovu knihu jako nezpochybnitelný historický pramen ze slovanského dávnověku i jako knihu modliteb a chvalozpěvů na dávné bohy, které lze ‘využít v praxi’.

Rovněž se zdá, že v samotném Sovětském svazu znovuzrození ruského nacionalismu, který Stalin podporoval od druhé poloviny třicátých let, patrně umožnil upevnění novopohanských diskurzů. Stalin se skutečně živě zajímal o výzkum slovanského dávnověku a doufal, že takový výzkum mu pomůže demonstrovat pravěký komunismus Rusů. Někteří badatelé, včetně akademika a bývalého vedoucího Archeologického institutu Borise Rybakova (1908–2001), tehdy poskytovali první vědecké argumenty pro novopohanskou doktrínu. Prosazovali vizi předkřesťanského náboženství, které upřednostňovalo komunitní koncepci novopohanství a árijského mýtu v ruské společnosti a pranýřovali křesťanství za to, že přijímalo ospravedlňování třídního rozdělení (Moroz 1993). Správní orgány validovaly zvláště důležitou roli, kterou Rybakov hrál v této rehabilitaci starověkého pohanství, že roku 1949 dokonce obdržel Stalinovu cenu za svou knihu Řemeslo ve staré Rusi (Remeslo drevnej Rusi). Navíc soubor árijských či indo-evropských témat ze sovětského vědeckého diskurzu nikdy zcela nevymizel. Jafetské teorie Nicholase Marra (1864–1934) dominovaly částem sovětského lingvistického a archeologického výzkumu v třicátých a čtyřicátých letech, než je Stalin odsoudil (Seriot 2005). V sedmdesátých letech lingvisté V. V. Ivanov a T. V. Gamkrelidze spolu znovu přispěli k oživení debaty o pradomovině Indo-Evropanů, kdy ji s  mnoha svými sovětskými kolegy umístili mezi Černé a Kaspické moře.

V šedesátých letech obnova ateistického aktivismu, kterou organizoval Nikita Chruščev, také předem předpokládala nový přístup k jistým předkřesťanským či předislámským tradicím. Po plenárním zasedání ÚV KSSS v červnu 1963, který vyzval k posílení boje proti víře, ideologická komise strany podpořila vytvoření nových, nenáboženských rituálů využívajících dávné kulty přírody (Šnirelman 2004: 229). Tohoto hnutí se účastnilo mnoho ideologů strany, stejně jako různí badatelé specializující se na folklór rozličného obyvatelstva SSSR. Turkicko-íránská oslava jara Noruz, jež byla v třicátých letech za boje proti islámu odsuzována, byla tedy rehabilitována jakožto předislámská tradice. Totéž lze říci vedle několika dalších animistických či pohanských obřadů i o ruské oslavě  letního slunovratu v noci z 23. na 24. června. Mimoto některé orgány státu a strany se v 2. polovině šedesátých let diskrétně věnovaly pokusu rehabilitovat Černou sotňu a ruský antisemitismus počátku století. Ústřední výbor Komsomolu, Svaz sovětských spisovatelů, skupina kolem Alexandra Šelepina a Ruská společnost pro ochranu historie a kultury (VOOPIIK) se společně účastnily této fúze sovětské ideologie a ruského nacionalismu (Mitrochin 2003).

V tomto hnutí, které vzniklo v Ústředním výboru Komsomolu, si je třeba povšimnout důležité role V. D. Zacharenka (1915–99). Vedl noviny Těchnika moloděži a vydal již roku 1978 jeden z prvních článků ohledně otázky árijské identity Rusů, který napsal Valerij Skurlatov. Skurlatov, vystudovaný fyzik a badatel na Institutu vědeckých informací v humanitních vědách (INION, Moskva), si osvojil znalosti germánských diskurzů v meziválečných let během svého doktorského výzkumu. Zdá se, že tyto nové ideologické kompozice ze sedmdesátých let se těšily podpoře KGB, která hledala nové doktríny, které jí umožní udržet si kontrolu nad sovětskou společností v době, kdy se dědictví stalinského teroru ztenčilo (Korey 1995). Dle Viktora Šnirelmana byl prvním manifestem ruského novopohanství dopis ‘Kritické poznámky ruského člověka o patriotických novinách Věče (Kritičeskie zametki russkogo čelověka o patriotičeskom žurnále Věče), vydaný anonymně roku 1973 Valerijem Emelianovem, odborníkem na Střední východ, jenž měl blízko k Chruščevovi. V důsledku tohoto dopisu Věče přestaly roku 1974 vycházet a jejich editor, známý pravoslavný disident V. N. Osipov, byl uvězněn (Šnirelman 2004: 231). Emelianov v tomto textu otevřeně vyjádřil myšlenku, že křesťanství nebylo ničím jiným než vyjádřením židovské dominance a že pouze sloužilo zájmům sionismu, což byla analýza, která byla v tehdejší sovětské propagandě velmi znevažována. Stejné argumenty uplatnil ve svém známém pamfletu Desionizace (Desionizacia), který nejprve vyšel roku 1979 arabsky v syrských novinách a poté znovu v Paříži. Po zveřejnění mnoho kopií textu neoficiálně kolovalo v SSSR.

Na počátku sedmdesátých let v Moskvě básník Jevgenij Golovin a odborník na okultní literaturu Jurij Mamlejev dohlíželi na zrod tajného kruhu, jenž se velikášsky snažil prezentovat se jako ‘SS Černý řád’ Sovětského svazu. Tento disidentský kruh se nehlásil ani k  slavjanofilství a pravoslavné monarchistické nostalgii, ani k liberální zkušenosti západních zemí. Místo toho se úzce ztotožňovali s okultismem počátku století (Goodrick-Clarke 1992; Rosenthal 1997). Prostřednictvím svého kolektivního čtení byli schopni znovu objevit teosofii Heleny Blavatské (1831–91) a germánské ariosofie počátku století, zvláště Guida von Lista (1848–1919) a známého orientalisty Jorga Lanze von Liebenfelse (1874–1954). ‘SS Černý řád’ Sovětského svazu si přál obnovit árijský svět, zničený judaismem a křesťanstvím ve jménu rovnostářství. Právě v této intelektuální atmosféře zformuloval mnoho svých idejí mladý Alexander Dugin (1962), dnes populární teoretik romantické formy fašismu a neo-euroasianistických postulátů (Laruelle 2006). S výjimkou Dugina nicméně euroasianističtí teoretici ve dvacátých letech ani jiní neo-euroasianisté neusilovali o spojení euroasianismu s novopohanstvím.

Hnutí Pamjať, které se objevilo na úplném začátku osmdesátých let jako spolek amatérů, napojených na Metropolitní moskevský palác kultury, také tvořil jedno z míst setkávání osobností, jež přitahovalo novopohanství. Emelianov se po svém návratu z psychiatrické léčebny k hnutí připojil. V Pamjati se rovněž potkal se Skurlatovem, který zrovna vydal násilně antisemitskou knihu Sionismus a Apartheid (Sionizm i Aparteid). V návaznosti na tuto publikaci Skurlatov vyučoval kurz o ‘Kritice ideologie sionismu’ na Ruské univerzitě družby národů Patrice Lumumby. Roku 1982 Vladimir Čivilichin (1928–84), autor známého románu Paměť (Pamjat’), po níž se pojmenovala nacionalistická organizace, otevřeně prohlásil, že Rusové ‘jsou ti, kdo by měl být považován za árijce, ne Němci.’ (Čivilichin 1982: 11) V roce 1983 Pamjať organizovala besedu, kterou vedl Skurlatov a která byla věnována Velesově knize. Až do roku 1984–85, kdy přišel nový vůdce Dmitrij Vasiljev, žák nacionalistického malíře Ilji Glazunova, spolek v podstatě nepřešel pod kontrolu tradičnějších monarchistických kruhů (Pribylovskij 1992).

Oficiální formy novopohanského cítění lze rovněž nalézt v některých akademických kruzích. V letech 1980–82 organizace šestistého výročí bitvy u Kulikova, kterou horečnatě připravovaly sovětské správní orgány, umožnila mnoha ruským nacionalistům, aby vyjádřili své myšlenky pod zástěrkou uplatnění některých pokynů strany v praxi (Brudny 2000). Dle převládajícího historiografického diskurzu, vítězství Dmitrije Donského bylo možné jen díky pravoslavné víře, která dala národu nezbytnou sílu k svržení mongolského jha. Nicméně pozornost na sebe strhlo několik nesouhlasných hlasů. O několik let později, v roce 1988 Apollon Kuzmin (1928–2004), vůdce neo-slavjanofilské historiografie, v knize Perunův pád (Paděnie Peruna) prohlásil, že skutečnou ruskou národní vírou je pohanství a že pravoslaví vedlo k politice podrobení se Mongolům. Rozpravy k rehabilitaci pohanství lze nalézt i v pozdějších knihách Borise Rybakova – zvláště v Pohanství dávných Slovanů  (Jazyčestvo drevnich Slavjan), vydané roku 1981, a v Pohanství dávné Rusi (Jazyčestvo drevněj Rusi), vydané roku 1988 – a v literárních dílech několika významných postav vesnické prózy (děrevenščiki), jako je spisovatel Petr Proskurin a básník Jurij Kuzněcov.

Poznámky:

1) Alterglobalizace by se měla oddělovat od antiglobalizace. Antiglobalizace zavrhuje globalizaci jako takovou, prosazuje politický model národního státu a ‘tradičních’ nacionalistických hodnot a snaží se ‘zbavit’ vlivů cizích kultur. Oproti tomu alterglobalizace zavrhuje globalizaci tak, jak se rozvíjí dnes, s jejím podpovrchovým ekonomickým liberalismem. Není však v opozici vůči ‘globální vesnici’ jako takové. Volá po globalizaci, jež by se více zajímala o vývoj lidstva, byla ohleduplnější k životnímu prostředí a autonomii národů a významově se shodovala s hledáním nové rovnováhy mezi globálním Severem a globálním Jihem.


zdroj: https://pohanskykruh.wordpress.com/2023/11/22/alternativni-identita-alternativni-nabozenstvi-novopohanstvi-a-arijsky-mytus-v-soudobem-rusku-i/

Fosilie Rusko. Putinova válka a kořeny ruského barbarství

 KOMENTÁŘ / Nesmyslná válka rozpoutaná Ruskem na Ukrajině v únoru loňského roku a s ní spojené válečné zločiny na civilním obyvatelstvu nemohou nechat nikoho chladným. Co je vlastně Rusko a jak ho ve světle nedávných událostí vnímat? Kde hledat kořeny jeho iracionality, velikášství, krutosti a neúcty k lidskému životu vymykající se naší představivosti? V následujícím textu nabízím osobní pohled na Rusko, jeho dějiny a mentalitu.

Rusko je mentálně zkamenělá, původem lesostepní telurická společnost. Je dědicem politické kultury mongolsko-tatarských kočovných nájezdníků, kteří Rusko dvě stě let ovládali. Rusové převzali jejich brutalitu centrálního vládnutí a metody represe a přijali anexi jako existenční princip.

Mongolové však nebyli kolonizátoři na rozdíl od ruských zemědělců, kteří anektovanou zem neopouštěli a navždy ji považovali za svou. Převážně málo úrodná, brzy vyčerpaná půda však nutila k dalším záborům. Ruský lid přimknutý ke své zemi byl ruskými vládci společně s ní i exploatován.

Tataři vybírali daně a požadovali naprostou poslušnost. Ve výběru tributu pak okupanty zastoupila se stejnou tvrdostí moskevská knížata, jejichž kolaborace Moskvě umožnila budoucí mocenský vzestup a následnou dominanci v ruském prostoru. Moskevské knížectví rozvrátilo i původně vikingský Novgorod, což Mongolové vzhledem k jeho severní odlehlosti neučinili. Dobytím hanzovního města byl zničen jediný systémový kontakt s evropským trhem.

Zlatá horda vyžadovala absolutní pořádek, nebyla však ideologická, osobní ani společenský život poddaných ji nezajímal. Tak mohla okupaci pohodlně přežít i pravoslavná církev, která byla dokonce osvobozena od placení tributu. Ta se po pádu Saraje stala služebnou duchovní oporou carského samoděržaví, kterému potvrzovala privilegium přímého podřízení Bohu, jehož vůli car naplňoval. Církev udělovala samoděržaví mystický rozměr, stejně tak jako věčnému ruskému mesianismu. Byzantinismus s mongolským paradigmatem centrálního vládnutí nijak nekolidoval, cézaropapismus byl autokratický. Mongolská despocie a byzantinská bohovláda jsou fundamenty ruského autokratismu.

Druhý Jeruzalém, třetí Řím

Pravoslaví snilo o Moskvě jako o druhém Jeruzalému. Moskva jako třetí Řím byl zase ruský imperiální sen. Carské Rusko rovněž nikdy neopustila touha anektovat Konstantinopol. Ruská pravoslavná církev sloužila patrimoniální autokracii, jež se považovala za dědice byzantského cézaropapismu. Nedošlo k augustiniánskému oddělení světské a církevní moci. Kněží byli převážně nevzdělaní, církev byla tudíž intelektuálně chudá. Nikdy nemohla ani zdaleka dosáhnout teologické úrovně evropských mnišských řádů. Pravoslavnému fideismu byl naprosto cizí i katolický scholastický racionalismus. Ruské myšlení nezná abstrakci, je totalitní. Samotné Rusko nemělo filozofy, nýbrž náboženské myslitele, jakým byl třeba Solovjov, kteří však vždy působili mimo církevní struktury.

Jako se nenaplnil náboženský sen o druhém Jeruzalému, tak zklamal imperiální projekt třetího Říma. Moskva zažila i několik ponížení. Dmitrij Donský sice na Kulikovském poli zvítězil, ale nedlouho potom nechal tatarský chán Moskvu lehnout popelem. V období smuty vypálili Moskvu Poláci. Po oslavovaném Borodinu si Rusové před vstupem Napoleona stále ještě převážně dřevěnou Moskvu zapálili sami. Petr Veliký pobožné, poloorientální město nesnášel a svoji novou moderní metropoli nechal vystavět na březích Severního moře.

Ideologická mentalita

Tradiční ruské společenské, morální a intelektuální instituce jsou natolik petrifikované, že neumožňují jinou stabilní formu vlády než autokracii. Stejně jako ruské totalitní myšlení nemůže být abstraktně-filozofické, nemůže v Rusku vládnout neutrální abstraktně-formální řád, který je založen na nedotknutelnosti individuální svobody. Takto definovaná svoboda je v Rusku neznámá, ta je zde chápana hobbesovsky, tedy jako svévole. Naopak svoboda jako nezávislé, nepodmíněné individuální vlastnictví neexistuje, nemůže být tudíž vládnoucí mocí ani nějak omezována. Vládnout znamená v Rusku rovněž i vlastnit. To je nezpochybnitelný atribut autokrata. Zákony v Rusku nikdy neměly žádnou váhu, obcházeli je poddaní a vláda je mohla kdykoliv porušovat.

Rusové sice neznají instituci individuální svobody, zato dobře rozumějí syrovému individualismu. Ten ve své krajně kořistnické podobě nastupuje v období krize a rozpadu stávající centrální moci. Teď vládne chaos a anarchie a lidé si zase přejí návrat autoritářského, třeba i brutálního diktátorství. To se nakonec vždycky stane. Občanská společnost neexistuje, tudíž ani není možný vznik trvalé občanské vlády.

Velikost moci se v Rusku posuzuje velikostí ovládaného prostoru, byť by třeba šlo o spálenou zemi. Státní moc je sakralizována, stejně tak je sakralizováno dobývání dalších území, protože Rusko se může rozvíjet pouze extenzivně do šířky, nikoliv kvalitativně do hloubky. Ruská historie je řetězení expanzí, kontrakcí a revizí. Pro ruského ducha nabývá prostor metafyzický rozměr.

Ruská mentalita je ideologická, pravé Rusko musí být ideokracií. Rus potřebuje vznešenou kolektivní ideu, k jejímuž vítězství je povoleno používat jakékoliv prostředky, jakékoliv lži. Ruské lhaní je bojem za Pravdu. Rus nemá rád pochybnosti, musí v něco dogmaticky věřit, třeba i v nicotu, což se může stát i politickým programem. Ruským ideálem byla vždy holistická struktura, skutečností však bývá beztvará homogenita.

Rusové žijí v zajetí expanzionistického paradigmatu, nic jiného neznají, tak jej přirozeně promítají i na ostatní, je to projekce vlastní vize. Rusko bylo vždy paranoidní. Milovaný, převážně francouzsky hovořící ruský národní básník Ťutčev byl již v 19. století přesvědčen, že Evropa neustále touží Rusko poškozovat. Současné ruské představy o světě se neliší od těch před dvěma sty lety. Mění se pouze dobové kulisy.

Ruská materiální existence byla vždy založena na společné exploataci přírodních a lidských zdrojů. Při absenci výrobního faktoru kapitálu tvořily produkční fundament výrobní faktory půdy a práce. A při absenci nezávislého soukromého vlastnictví, které bylo v podstatě považováno za asociální jev, se nemůže rozvinout autentický trh, tudíž nejsou vytvořeny předpoklady pro efektivní tvorbu bohatství. To způsobuje chronickou technologickou zaostalost.

V 19. století tvořilo rolnictvo přes devadesát procent společnosti. Rolníci byli do roku 1861 nevolníky, představovali živý movitý majetek statkářů. Ti byli ruskými šlechtici, což ale zároveň znamenalo i carskými služebníky. Byla to neaktivní parazitická vrstva, jež žila z práce svých poddaných. Ruská města byla původně pevnostmi s vojenskými posádkami. Nemohl se zde rozvíjet nezávislý měšťanský život se samosprávami a absolutním vlastnictvím, nemohl zde vzniknout kapitalismus. Poddaní se sice mohli zabývat obchodem, ale jejich majetek mohl být kdykoliv svévolně zabaven. Šlechta získané zdroje většinou spotřebovávala, nevyužívala je jako kapitál. Ruská elita neuznávala kapitalistické ctnosti a disciplínu, které považovala za přízemní obchodnickou mentalitu. Neznala soustavnou, metodickou, kauzálně navazující činnost vedoucí postupně k cíli. Věřila spíše na zázrak, zkratku, štěstí, boží vnuknutí. Milovala hazard, Tolstoj dokázal prohrát spousty peněz, pro Dostojevského bylo gamblerství součástí identity. Venkovská šlechta byla, stejně jako mužici, převážně negramotná. Ti vzdělaní, běžně spolu komunikující francouzsky, tedy panským jazykem, trávili většinu času přemítáním o velikosti a poslání Ruska. To se jim nejlépe dařilo při odpočívání v západoevropských lázních. Občas v období splínu však sami sebe považovali za zbytečné. Zakladatel slavjanofilství Chomjakov shledával v sobě panského lenocha.

Ruský mesianismus

Ruská povaha je polarizační a maniodepresivní. Dogma střídá herezi, ateismus fanatickou víru. V dobách chaosu se ruský kolektivismus rozpadá pod náporem agresivního individualismu. Nihilismus a anarchie jsou typicky ruské atributy. Nietzsche charakterizoval Rusy jako houževnaté fatalisty bez revolty, jejichž pokora se čas od času bortí výbuchy buntu. Krutost mžikem přechází v rozněžnělost, dionýsovství v askezi. Optimistická naděje se náhle propadá do truchlivého, sentimentálního pesimismu. Kolísání nálad často způsobují účinky alkoholu, který se Rusové v šestnáctém století naučili vyrábět od Tatarů. Konzumace alkoholu je významnou součástí ruské kultury.

Nikolaj Berďajev napsal, že Rusové jsou buď apokalyptici, nebo nihilisté. Rusko je eschatologické, jeho výjimečným posláním ve světě je být národem konce. Děsivá, bezvýchodná a brutální přítomnost nutí idealizovat minulost a snít o ideální vznešené budoucnosti. Vesměs mesianistická ruská elita, jež sama o sobě moc velké mínění neměla, věřila v metafyzický potenciál ruského lidu, tedy mužických nevolníků, které mohl jejich statkářský majitel nechat kdykoliv zpráskat. Národ, pravoslaví, samoděržaví – to je ruská triáda definovaná Uvarovem, ministrem osvěty cara Mikuláše I. Nevěřit ve spasitelskou roli národa bylo v Rusku opravdu výjimkou. Byl jí třeba byzantinista Konstantin Leonťjev, elitářský estét moci a násilí, antiliberál a antirovnostář.

Jedním z největších kritiků ruské zaostalosti byl Pjotr Čaadajev, carský důstojník, který za napoleonské války došel do Paříže. Konfrontován se Západem podal tak sžíravou obžalobu tristní ruské reality, že byl carskými úřady dokonce prohlášen za nesvéprávného. Přesto všechno mysticky věřil v mocný potenciál dosud nerozvinutého ruského národa, kterému předvídal velkou budoucnost. Dostojevskij a Gogol dokázali popsat úděsnou ruskou skutečnost jako nikdo jiný. I oni však byli velkými mesianisty, nepochybujícími o výjimečném poslání Ruska. Gogolovo podobenství o pádící, nezadržitelné ruské trojce je legendární.

S ruským mesianismem je svázán i ruský imperialismus a ovšem i velkoruský nacionalismus, který vždy dominoval v multinacionální říši: imperialismus, mesianismus a nacionalismus má Rusko ve své DNA. Imperiálním básníkem byl i Puškin. I zde je částečná výjimka. Nejvýznamnější ruský náboženský myslitel, teologický univerzalista Vladimir Solovjov imperialismus a nacionalismus kritizoval, avšak v jeho ideji o boholidství sehrávají ruský duch a ruská pravoslavná církev rozhodující mesianistickou roli.

Slavjanofilství a euroasianismus

Imperiální myšlení bylo imanentní i zdánlivě tak rozdílným učením, jakými byly slavjanofilství a západnictví. Slavjanofilství mělo náboženský fundament, západníci byli socialisté a revolucionáři. Oba směry ale viděly Rusko jako naději lidstva. Mimo mesianismus měly i další společné znaky: etatismus, antiliberalismus, totalitní chápání světa. Společně sdílely i Hegelovo učení o poslání národa.

Slavjanofilství se vyvíjelo v trajektorii panslavismus, po kolizi se západními Slovany, především Poláky, následoval panrusismus, vyvrcholením pak byl velkoruský nacionalismus, jehož projektem je i konstrukce jedné národní kultury zahrnující Bělorusy, Malorusy (Ukrajince) a přirozeně dominantní Velkorusy. Vytvoření takovéhoto jednotného státu je Putinův revizionistický, minimalistický imperiální cíl.

Západníci nebyli nikdy liberálové, jejich intelektuální sbližování se Západem dosáhlo pouze břehů Kanálu. Mohli přijmout francouzský osvícenský, rovnostářský racionalismus, ale nikoliv individualismus anglo-skotského osvícenství. Nemohli pochopit Lockeův přirozenoprávní liberalismus ani civilizační roli soukromého vlastnictví. Do dnešních dnů představují skuteční liberálové jen marginální část společnosti, asi tak mizivou jako děkabristé v roce 1825.

Rusko je trvale autoritářské, militaristické a kolektivistické, s tradiční kulturou dvorjanského poddanství a propůjčování podmíněných privilegií. Kolektivistická společnost má i kolektivní osoby. Kolektivní voják, nečlověk v dispoziční moci státu, ideálně fatalistický patriotický hrdina s posmrtným nárokem na kolektivní členství v panteonu padlých. Býval vždy nástrojem masového nasazení živé polní síly. Kolektivní rolník byl základem občiny. Kolektivní věřící, subjekt kolektivní religiozity, kolektivního mysticismu a osvícení, dosahoval i kolektivního spasení, na rozdíl od katolické individuální spásy. Před Bohem odpovídali všichni za všechny. V době mongolské vlády se vyvinula instituce kolektivní povinnosti, kdy všichni společně ručili za odvádění tributu mongolským pánům. Garanci této povinnosti převzala moskevská knížata, což vytvořilo základnu jejich pozdější moci. Nad všemi pak bdí ideální kolektivní Rus hrdý na příslušnost k velikému, obávanému národu, který má boží poslání zachránit morálně upadající svět.

Do bližšího kontaktu s Evropou se dostává Rusko v době napoleonských válek, po jejichž ukončení se konstituuje jako opora konzervativně-antiliberální koalice. Evropa se pro Rusko rovněž stává referenčním bodem, Rusko si vůči ní, respektive Západu úporně vymezuje vlastní identitu: vnímá svoji kulturní a technologickou zaostalost. S kulturní se vyrovnává mýtem o morální a duchovní nadřazenosti, kdy ruské mystické totalitní duchovno srovnává s obchodnickou roztříštěnou přízemností. S technologickou inferioritou se však nikdy vyrovnat nedokáže, dodneška nechápe její institucionální příčiny. Rusko není schopno střet s realitou vstřebat. Prahne po uznání a respektu, a když jich nemůže dosáhnout, tak chce alespoň vzbuzovat strach. Hrozí agresí a rovněž ji uskutečňuje (Gruzie, Ukrajina). Neustále připomíná svůj jaderný potenciál. Ruská apokalyptika temně umocňuje nukleární vydírání. Copak může existovat svět s poníženým Ruskem? Agresivitou si kompenzuje paranoii ohrožení kolektivním Západem. Svou optikou si představuje jakési západní vojensko-politické konspirační centrum ovládané Spojenými státy, které plánuje protiruská spiknutí. S tím souvisí i hysterická reakce na Majdan. Obává se i měkké síly Západu, když vlastní nedisponuje. Ruský způsob života nikoho neláká, do Ruska se nikomu emigrovat nechce. Tedy až na výjimky, jakou je třeba bývalá rakouská ministryně zahraničních věcí Karin Kneisslová.

Únikem z tlaku euroatlantické superiority je idea euroasianismu, tedy představa o posunu civilizačního středu světa na východ od Evropy, kdy podle ruské geografie Evropa končí u západního úpatí Uralu. Východiskem z frustrace, že se Rusko nevejde do atlantického individualistického civilizačního rámce, je konstrukce pevninské euroasijské protiváhy atlantismu, jejímž přirozeným hegemonem bude dědic mongolsko-tatarského impéria. Protagonista ruské euroasijské hegemonie Alexandr Dugin, mystik a profesor Lomonosovovy univerzity, ještě v roce 1999 snil o tom, že Tibet bude anektován Ruskem.

Inspirace německými filozofy

Formativní vliv na ruské myšlení měl německý idealismus a romantismus. Rusko s Německem vždy spojoval, a patrně dále spojuje, negativní vztah k anglosaskému liberalismu. Dnes rovněž můžeme hovořit o společném antiamerikanismu, i když k němu nemají stejné důvody. I současnost je implicitně ovlivňována historickou afinitou ruských a německých postojů, což dokonce umožňuje vytváření společných projektů. Rusové přijímají romantickou organičnost a celistvost jako negaci západní roztříštěnosti, Schellingovo učení o duchu národa, Fichteho nacionalismus, podporu autarkie i jeho voluntarismus s podřizováním přírody lidským cílům, což pro pozdější bolševiky znamenalo poroučení větru a dešti. Ruský panslavismus byl inspirován německým pangermanismem. Fichteho přecitlivělost na údajné ponižování Němců západním liberalismem se odráží i v urážlivosti ruské inteligence, trpce vnímající západní vyspělost. Vytěsnit pocit ponížení pomáhalo Spenglerovo oddělování civilizace od kultury. Tedy plytké anglosaské mentality od německého, potažmo ruského duchovna. Nejdůležitějším filozofem pro Rusko byl ale etatista Hegel, doma respektovaný ideolog pruského státu a hrdé příslušnosti k obávané mocnosti, který však na druhou stranu i dobře rozuměl německému pocitu inferiority vůči Britům. Jeho učení o poslání národa, tedy německého, vztahují pak Rusové na sebe. Rusko miluje i Hegelovu tezi o rozumné přítomnosti, což Rusům pomáhá zvládnout frustraci z mučivé reality.

Obdiv k válečnickému Prusku byl v carské autokracii obrovský. Třeba car Petr III. pro svoji úctu k pruskému militarismu a králi Friedrichu Velikému s Pruskem ukončil spor v sedmileté válce. Reformátor Sergej Witte, ministr financí a pozdější premiér, byl stoupencem německé historické školy, která odmítala univerzální zákony svobodného obchodu a usilovala o ekonomickou nezávislost. Jeho vzorem bylo bismarckovské Německo. V současnosti jsme se stali svědky bezprecedentní rusko-německé spolupráce. Kancléř Schröder započal a jeho následovnice Merkelová dokončila proces závislosti lídra Evropské unie Německa na ruském plynu, za účelem zajištění levnější energie pro předimenzovaný, energeticky náročný německý průmysl. Schröder se po ukončení svého mandátu nechal ostudně zaměstnat ruským státem. Po posledním napadení Ukrajiny se současný kancléř Scholz dlouho oportunisticky kroutil, než zdráhavě odsoudil ruskou agresi. Možná marně čekal, že Putin rychle vyhraje a bude konec. Až pod tlakem událostí byl nucen otočit. A ještě jeden příklad vzájemné sympatie. Alexandr Dugin by při dělení sfér moci uvnitř euroasijské pevninské říše, která má být protiváhou atlantické dekadence, podle vzoru úmluvy Hitlera se Stalinem rozdělil Polsko mezi Rusko a Německo, popřípadě by Poláky Němcům přenechal.

Autokratická modernizace

Systémové technologické zaostávání nutilo Rusko k opakovaným snahám o modernizaci. Motivem nikdy nebylo ekonomicko-sociální povznesení živořícího lidu, ale primárně vždy reforma zastaralého armádního potenciálu. První velkou modernizaci uskutečnil Petr I., aby mohl zvrátit nepříznivý vývoj Severní války. Používal protobolševické metody. Zavedl daň z duše, nevolníky nahnal do továren a loděnic na nucenou práci a stanovil pro ně i povinnou službu ve státním vojsku. Obrat ve válce se dostavil a Petr Veliký Švédy v rozhodující bitvě u Poltavy porazil. Ponapoleonské uspokojení vystřídal šok. Rusové prohráli Krymskou válku, když byli na svém území jednoznačně poraženi britsko-francouzským vojskem. Následovalo fiasko rusko-japonského střetu a nakonec zhroucení ruské fronty v první světové válce. V těch dobách se již žádná reforma nepodařila. Witte nedokázal zamezit destruktivnímu zasahování autokracie do ekonomiky a předválečný ministerský předseda Pjotr Stolypin neuspěl v pokusu o privatizaci zemědělské půdy pro odpor občinového kolektivismu rolníků. Jakékoliv institucionální změny by přímo ohrožovaly autokratickou moc. Rusko se vždy sráželo se skutečností, jejíž kauzalitu nedokázalo pochopit.

Grandiózní modernizaci uskutečnil Stalin, následovník Petrových bezohledných metod, které dotáhl do obludně totalitních rozměrů. Masy rolníků přesídlil z venkova do těžebních oblastí, kde zároveň vedle sebe budoval továrny těžkého průmyslu a sídlištní centra jako nové kolektivní domovy. Stalin dovršil totální kolektivizaci zemědělství, kdy konfiskované obilí sloužilo jako prostředek pro dovoz západní technologie, která v době prvního pětiletého plánu tvořila čtyři pětiny průmyslového potenciálu. Zbídačené rolnictvo Ukrajiny zachvátil hladomor. Jestli Witte chtěl soběstačnou ruskou ekonomiku, tak Stalin počítal s autarkií.

Z mnoha nadšených mladých sovětských budovatelů se stávali noví straničtí funkcionáři, kteří z bývalých rolníků bezohledně hnětli sovětský materiál. Ty nepřizpůsobivé zavlekli do gulagů nebo na šibenici, stejně jako některé svoje soudruhy, aby pak mnozí z nich za stalinského teroru sami skončili před popravčí četou.

Masy vojáků

Druhá světová válka, pro Rusy Velká vlastenecká válka, a její vyústění se staly velkým přelomem v sedmdesátileté historii komunistického Ruska. Obratem ve válce byla bitva u Stalingradu a jeho dovršením byl následný neúspěch německé ofenzívy u Kursku. Německá invaze se zastavila a pak už Hitler na zmrzlých pláních ustupoval. Důvodem porážky nacistů bylo vedle jejich mystického voluntarismu ignorujícího příčinnost obrovské nasazení protivníkovy živé síly bez ohledu na ztráty, sebeobětující hrdinství sovětských vojáků, tradiční krutá ruská pevninská zima, která už ničila Švédy v Severní válce a zdecimovala napoleonská vojska, a rovněž masivní britsko-americká vojenská materiální pomoc. Rusové vždy dokázali aktivovat masy vojska. Armáda Petra I. byla dvakrát početnější než pruská, na frontové linii za první světové války stálo na pozicích osm milionů mužů. Když Hitler napadl Sovětský svaz, měla Rudá armáda asi pět a půl milionu vojáků, na konci války jich přes strašlivé ztráty bylo víc jak dvakrát tolik.

Komunistické Rusko bylo po válce vedle Spojených států nejmocnější zemí světa. Byla to jaderná velmoc a svět se jí bál. Odvěký ruský sen se zase na přechodnou dobu naplnil. Moskva mohla být považována i za Řím planetárního proletariátu. Bolševismus měl ale nakonec slavjanofilské vyvrcholení. Z mesianistického proletářského internacionalismu, svým původem však Rusům cizího, se přešlo na sovětský patriotismus, který pak vyústil ve velkoruský nacionalismus. Nejvýznamnějším ruským šovinistou se stal Gruzínec Džugašvili.

Zhroucení impéria

Chronická technologická zaostalost, neefektivita, korupce a systémová neschopnost generovat bohatství nakonec zardousily i komunisty. Abstraktní „poručíme větru, dešti“ je metafyzická proklamace, ale soutěžní „dohnat a předehnat“ je ověřitelný cíl. Soutěž skončila poměrně brzy. Svaz sovětských socialistických republik se necelých padesát let po válečném triumfu pod tlakem Reaganova zbrojení ekonomicky a zároveň i ideologicky zhroutil. Zůstala hluboká, neléčitelná, tradičně ruská frustrace. Je fascinující, že tento pád i těsně před velkou implozí málokdo na Západě čekal. Například profesor Paul A. Samuelson, první americký ekonomický nobelista a prezidentský poradce, prohlašoval, že Sovětský svaz je úspěšný a ušlechtilý experiment. Opět se projevil efekt Potěmkinovy vesnice, fenomén ruského markýrování a lživosti. Kníže Potěmkin, rádce Kateřiny Veliké, nechal postavit malebné kulisy vesnic, aby při inspekční cestě carevna a císař Svaté říše římské Josef II., který ji doprovázel, mohli poněkud z dálky společně obdivovat výstavnost ruského venkova. Divadlo se zdařilo a uspokojený Josef kývl na rusko-rakouské spojenectví v boji proti osmanské říši.

Než se scéna zbortila, prožívali sovětští lidé relativně spokojený život kolektivního, skromného živobytí. Izolovaný sovětský člověk bez jakýchkoliv relevantních informací o okolním světě, o kterém vytvářela obraz státní propaganda, mohl v klidu u televize žít sen hrdého příslušníka obávané světové velmoci, jež bojuje za světový proletariát proti kapitalistickému, tedy hlavně americkému vykořisťování.

Když se pak iluze náhle rozplynula, nastal typický ruský scénář. Smuta, chaos, anarchie, loupeživost, ale i plané naděje ovládly širou Rus. Těžařské státní podniky, jediný socialistický majetek, jenž měl značnou potenciální hodnotu, si s podporou nových vládců rozebrali postsovětští teluričtí oligarchové, kteří se stali jedněmi z největších boháčů světa. Na své si přišli i gangsteři různých levelů. Zbohatnout dokázali i rychle zorientovaní sovětští občané, kteří do náhle otevřeného Ruska začali Rusům dovážet dosud neznámé spotřební a průmyslové zboží.

Putinova obnova autokracie

Pokračování příběhu bylo opět tradičně ruské. Objevil se nový samovládce, který zase nastolil toužebný autokratický řád, a vyděšená, zmatená většina si oddechla. Bývalý kágébák přizval k moci siloviky, ale privatizátorům majetek většinou ponechal. Nesměli se však politicky angažovat a museli odvádět tribut. Kdo to porušil, byl zlikvidován. Konfiskace je neustálou, staletími prověřenou hrozbou.

Putin měl obrovské štěstí, protože v začátcích jeho éry stouply ceny surovin. Vyrostla dobře placená vrstva zaměstnanců těžebního průmyslu a jeho široké infrastruktury. Pro zkorumpovanou byrokracii a úplatné guberniální politiky se otevřely úplně nové možnosti pro utrácení peněz. Rusům je umožněna konzumace západního, pro ně statusového zboží. Jejich návštěvy západních letovisek však odhalují zásadní kulturní rozdíly. S křečovitou arogancí frustrovaných se snaží vynucovat si pozornost a respekt.

Putin sám sebe považuje za nositele imperiálního odkazu velkých ruských samovládců, kteří říši rozšiřovali. Cítí hluboké ponížení z rozpadu Sovětského svazu, v němž vidí největší geopolitickou katastrofu. A tak začal uskutečňovat své poslání. V roce 2008 napadl Gruzii a nic se nedělo. Potom v roce 2014 obsadil Krym a až na bezzubé sankce se nedělo opět nic. Francii Rusko neohrožuje a Německo se snadno pohroužilo do závislosti na ruském plynu. Putin chce podle ruského imperiálního paradigmatu ovládat stále více území, která mohou být i zpustošená, důležité je právě ono samotné mocenské ovládnutí. Tradiční Západ dokáže přimhouřit oči, rozhodující je možnost čerpání z oné ruské benzinové pumpy a uskutečňování dodávek svých technologií, které Rusové tolik potřebují. Putin se bojí působení západní měkké síly, jejíž uplatňování je ale v tomto případě Západu úplně lhostejné, natož aby Rusko nějak ohrožoval. Do struktur NATO se vehementně usilovaly začlenit bývalé sovětské satelity. Ani ony samozřejmě nechtějí Rusko ohrožovat, ale naopak touží z ruské hrozby uniknout.

Pro Putinovu sebevědomou agresivitu byla vždy důležitá podpora dlouhé řady západních proruských sympatizantů. Jsou to obdivovatelé autoritářského stylu vládnutí, jehož direktivní přímočarost demokracie neumožňuje, ekonomičtí nacionalisté a etatisté, národní socialisté, národní konzervativci, někteří církevní hodnostáři, nostalgičtí levicoví intelektuálové, antikapitalisté, antiamerikanisté, antisemité, gnostici, komunisté, postkomunisté, odpůrci univerzálních řádů… Je to pestrá směs, ale společným jmenovatelem pro všechny je antiliberalismus. Pro mnohé z nich je Rusko hlavně symbolem, někteří však vidí v pseudokonzervativním (atributem autentického konzervatismu je například nekompromisní ochrana soukromého vlastnictví) Rusku alternativu.

Specifickou skupinou podporovatelů Ruska jsou nostalgici z bývalých sovětských satelitů, kteří byli vykolejeni změnou režimu. Vyhovovala jim socialistická příjmová nivelizace a statusová rovnost. Tito lidé vůbec nemuseli být nominálními komunisty, dokonce mohli být i kritiky komunistických „nešvarů“. Dnes je však irituje sociální rozvrstvení. Svobodná společnost z principu diferencuje, s čímž se mnozí nedokážou smířit. Mají i své nástupce.

Účinnou Putinovou oporou jsou dnes ti, kteří požadují okamžitý mír i na úkor napadeného, protože pomoc Ukrajině podle nich ohrožuje financování jejich vlastních sociálních nároků. Z ruské agrese někteří viní přímo Západ, který prý frustrovaným Rusům nevycházel dostatečně vstříc.

Poslední dějství potěmkiniády skončilo s 24. únorem 2022, kdy Rusko bez zjevných obav už podruhé napadlo Ukrajinu. Zvláštní vojenská operace byla druhou nejsilnější armádou světa plánována na několik dní se závěrečným dobytím Kyjeva, který měl osvoboditele vřele přivítat. Nikdo nepochyboval, že se tak stane. Válčí se dodnes a Ukrajinci usilují o protiofenzívu. Západ se probudil, vyhlašuje sankce a posílá Ukrajině zbraně. Ani Němci se už nedokázali vykroutit. Sankce jsou sice nekomplexní a děravé, ale začínají působit. Válka nabývá charakter dlouhodobého konfliktu s hromadícími se oběťmi. Rusové se opevňují a poraněný predátor je stále nebezpečný. Podpora Západu může pod vnitropolitickými tlaky ochabovat. Ruská armáda prolezlá korupcí, historicky spoléhající na disciplinovaný, kolektivní, patriotický fatalismus, nasazuje přes demografické napětí stále nové lidské zdroje, přičemž se dosud snaží šetřit Moskvu a Petrohrad. Je to osvědčená ruská metoda získávání kvantitativní převahy. Přináší ale problémy. Rekruti chybějí ve výrobě. Odborníci před mobilizací hromadně prchají do ciziny. Většina Rusů však stále sleduje státní televizi a pořád věří v neotřesitelnou velikost Ruska, i když se Potěmkinovy kulisy opět hroutí. Sílí odstředivé tendence. Došlo k podivné vzpouře soukromé armády, částečně složené z propuštěných kriminálníků, která původně zachraňovala ruskou frontu. Rusky podivně zahynul i její vůdce. Dříve se turecký sultán ruského cara bál, dnes je tomu naopak. Putin má strach odcestovat do spřátelené Jihoafrické republiky, aby ho tam nebyli nuceni zatknout. Finsko a Švédsko vstupují do NATO. Západ se odstřihl od ruského plynu. Prestiž i rubl padají. Ruští oligarchové přišli o obrovské peníze. V saudskoarabské Džiddě se jedná o Rusku bez Rusů. Ukrajinci s dnes už vyhraněnou identitou, podle Putina vlastně Rusové, budou Rusy asi už navždy nenávidět. Čína, sama sice v problémech, Rusko postupně kolonizuje. Tomu dnes hrozí i rozpad se vznikem několika brutálních diktatur. Ruská říše, snad jako málokdy předtím, by naléhavě potřebovala standardní vztahy se Západem. S archaickou imperiální zaslepeností a neuvěřitelnou iracionalitou si Putin všechno zničil, přitom byl před agresí v naprosto komfortní pozici. Do takové izolace se nedostal ani Stalin. Rusku už nyní zbývá jenom ponuré, apokalyptické jaderné vyhrožování.

Je užitečné si opět připomenout Putinův deset let starý valdajský projev. Na valdajské konferenci 19. září 2013 prohlásil: „Bohužel, v historii naší země byla hodnota jednotlivého lidského života často nízká. Příliš často byli lidé jen prostředkem, nikoliv cílem a posláním rozvoje. Nemáme už nejen právo, ale ani možnosti pro to, abychom mohli hodit do pece rozvoje miliony lidí. Je třeba chránit každého. Právě vzdělaní, kreativní, fyzicky i duševně zdraví lidé, a nikoliv přírodní zdroje nebo jaderné zbraně budou hlavní silou Ruska v tomto a následujících stoletích.“ A dále ještě dodal: „Občan je ten, kdo je schopen samostatně řídit vlastní záležitosti.“

Romantický básník Ťutčev napsal, že Rusko se nedá pochopit, v Rusko se musí věřit. Rusko pochopit lze, ale věřit v něj?

autor: PETR KOSTKA

zdroj: https://www.forum24.cz/fosilie-rusko-putinova-valka-a-koreny-ruskeho-barbarstvi 




čtvrtek 16. listopadu 2023

Indoevropané - Jan Tošovský


Náš jazyk patří do široké rodiny indoevropských jazyků. Tyto jazyky se tak nazývají proto, že jejich mluvčí v prehistorické době osídlili rozsáhlá území, sahající od Indie na východě až po Irsko na západě. Kde se ale tito lidé vzali? Jaký je jejich původ a odkud pocházejí? Jak jsme se o nich dozvěděli a co jsme o nich zjistili díky lingvistice, archeologii a dalším vědám? Fascinujícím světem pravěkých migrací a jejich dlouhodobými souvislostmi vás v třídílném seriálu přednášek provede Jan Tošovský.

Kdy a jak jsme se vůbec o Indoevropanech dozvěděli, jaké byly metody jejich poznávání a jak se věda o nich vyvíjela? Detailně prozkoumáme otázku, která indoeuropeanisty vzrušovala od počátku a vzrušuje dodnes – a to je otázka indoevropské pravlasti. Podíváme se na historii rekonstrukce indoevropského prajazyka – jakou podobu měla na začátku a v jakém stavu je dnes. A dalo by se jím zase mluvit? 

Jan Tošovský vystudoval obor arabistika-religionistika na FF UK a činoherní dramaturgii na DAMU. Překládá z angličtiny, francouzštiny, němčiny a arabštiny. Působil jako dramaturg v Činohře Národního divadla, libereckém Divadle F. X. Šaldy a pražské MeetFactory.

Záznam přednášky proslovené v Ústřední knihovně Městské knihovny v Praze 22. 3. 2022.



Kam až Indoevropané ze své pravlasti došli? Ve druhé z cyklu přednášek o Indoevropanech se projdeme vzrušující historií, která sahá od mladší doby kamenné po středověk a od Číny po Island. Povíme si více o tom, jak se jednotlivé skupiny šířily po světě a kdy se dnešní indoevropské národy vynořily z hlubin prehistorie. Podíváme se také na jazykové změny, kterými indoevropské dialekty prošly a zamyslíme se nad otázkou, zda a dokdy mohly být vzájemně srozumitelné. 

Záznam přednášky proslovené v Ústřední knihovně Městské knihovny v Praze 19.4.2022



Co mají Indoevropané dodnes společného a proč je ve vtipech všechno třikrát? Ve třetí přednášce si řekneme více o kultuře, společnosti a náboženství Indoevropanů tak, jak o nich vypovídá lingvistika, srovnávací mytologie či archeologie. Podíváme se také na to, co z kultury našich prapředků přežilo dodnes a zda může jejich dávná mentalita mít nějaký vliv i na náš současný život.  Přednáší Jan Tošovský.

Jan Tošovský vystudoval obor arabistika-religionistika na FF UK a činoherní dramaturgii na DAMU. Překládá z angličtiny, francouzštiny, němčiny a arabštiny. Působil jako dramaturg v Činohře Národního divadla, libereckém Divadle F. X. Šaldy a pražské MeetFactory.

Záznam přednášky proslovené v Ústřední knihovně Městské knihovny v Praze18.5.2022

úterý 31. října 2023

Tisíc tváří pohanství: O slovanské mytologii s Jiřím Dyndou

 Jiří Dynda je autorem překladů pramenů ke slovanskému pohanství a několika studií zaměřených na slovanskou mytologii z komparativní perspektivy, kromě toho je také pracovníkem Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Přijal naši nabídku rozhovoru a my se jej zeptali na několik otázek z jeho oboru.


Ve své rozsáhlé bakalářské práci jste se výrazně opíral o trojfunkční hypotézu George Dumézila. Ta se v posledních desetiletích díky publikaci Perun z pera Michala Téry a překladu Mytologie Slovanů Aleksandera Gieyzstora stala v českých publikacích o slovanské mytologii nejvýraznějším diskursem. Mohl byste v krátkosti vysvětlit, o co v této hypotéze jde?

 

Dumézilova trojfunkční teorie představuje jakési jádro výsledků jeho širší srovnávací metody, kterou používal již od svých nejranějších prací. Dumézil od dvacátých let zkoumal kulturu a náboženství starověkých indoevropských národů a postupně, zejména ve třicátých a čtyřicátých letech, si povšiml toho, že řada společenských, kulturních a náboženských jevů je rozčleněna do tří pomyslných tříd, jež nazýval funkce. Do první funkce spadá svrchovanost a náboženství, do druhé válka a síla a do třetí pak zemědělství a plodnost.

 

Nejprve si tohoto rozčlenění povšiml u ideálního uspořádání společnosti, zejména ve védské Indii šlo o trojici varn bráhman, kšatrija, vaišija jako kněz, bojovník a vesničan, a podobnou strukturu nalezl v předzarathuštrovském Íránu nebo u Keltů, které Caesar dělí ve svých vzpomínkách na druides, equites a plebes. Další badatelé tuto představu přenesli i na středověké rozčlenění společnosti mezi oratores, bellatores a laboratores (tedy ty, kteří se modlí, ty, kteří bojují a ty, kteří pracují).

 Později tuto strukturu Dumézil rozpoznal i na uspořádání pantheonu. Ve védské Indii zaujímá první funkci dvojice božstev Mitra a Varuna, druhou funkci Indra a třetí funkci Ášvinové. Podobnou strukturu má starořímská kapitolská triáda a také germánský pantheon. Časem Dumézil také zjistil, že v mytologii nejde jen o odraz uspořádání společnosti, protože se tripartitní ideologie objevuje i tam, kde společnost není rozdělena úplně přesně podle tří funkcí. 

 

Ve skutečnosti se toto dělení společnosti nikdy nepoužívalo do všech důsledků a představovalo spíše jakýsi ideál, který nemusel být dosažen. To jej dovedlo k pochopení trojfunkčnosti jako k univerzálnímu klasifikačnímu systému Indoevropanů, který se projevoval ve všech aspektech jejich kultury, a který chápal jako sjednocující ideologický princip.

 

Pro řadu pozdějších autorů bylo na bíledni se podívat, zda je možné tento koncept doložit i u Slovanů, o jejichž pantheonu před christianizací toho víme docela málo, hlavně protože na ně samotné tento koncept Dumézil nikdy neaplikoval. Výsledky použití tohoto schématu na slovanském pantheonu nebyly tak přesvědčivé a pro Slovany se ukázala mnohem důležitější Dumézilova srovnávací metoda sama.

Ve svých pozdějších dílech se na tento koncept už tak často neodvoláváte. I přes úspěch zmíněných knih se zdá, že idéologie tripartite už nemá takový vliv, jako měla v druhé polovině minulého století. Myslíte si, že má stále co nabídnout?
 

Myslím si, že samotná aplikace tripartity na slovanské náboženství a zařazování bohů do jednotlivých kategorií, jakkoli můžeme používat jemnější členění, se ukázala poměrně libovolná a argumentačně nejistá. Celkem jistě tušíme, že trojfunkčnost v symbolických představách starých Slovanů své místo měla (lze ji najít v ruských bylinách a některých národních mýtech, například v Dalimilově kronice, jak ukázal Martin Golema), ale možnosti její aplikace na božstva jsou celkem omezené.
 

Může to vypadat, že jsem vůči ní zpětně až přehnaně kritický, ale upřímně musím uznat, že tripartita samotná je vytěžená. Ať už Dumézilem samotným, nebo jeho žáky a následovníky, mezi něž patří Bruce Lincoln, Jaan Puhvel, bratři Sauzeauovi, kteří přidali čtvrtou funkci, Nick Allen, Emily Lyle a další. 
 

To, co je podle mě na Dumézilově odkazu hodné následování, je jeho metoda, tedy způsob jakým přistupoval k pramenům, jak je uměl číst, vykládat a srovnávat. Nejlépe to lze vidět v trilogii Mýtus a epos (česky však vyšly jenom dva díly), což je tour de force literární komparativní mytologie, jakkoli k ní mohou mít z hlediska srovnávaného materiálu lokální odborníci výhrady.
 

Právě Dumézilovy vhledy, čerstvost, již do bádání nad mytologií přinesl a nadšenost nad zkoumáním mýtů a rituálů, je myslím to, v čem leží jeho největší přínos.

 

V návaznosti na to se nabízí otázka, co může v budoucnu přispět k získání nových poznatků a změně paradigmatu v oblasti indoevropské mytologie.
 

Myslím, že navzdory tomu, že doba „velkým teoriím“ moc nepřeje a dnes je bádání zaměřeno hlavně na areálově specifické, v materiálu pevně zakotvené studie, tak přesto srovnávací indoevropská mytologie je stále nesmírně produktivní. Jednotlivé dílčí studie na konkrétní témata, jednotlivá božstva, srovnávané příběhy stále vznikají a jsou cenné. Občas se objeví i vzácné „velké teorie“ např. kniha Michaela Witzela Origins of the World Mythologies a jeho teorie o Laurasijské a Gondwanské mytologii, tedy o provázanostech všech mytologií severní a jižní polokoule. Ta má opravdu ohromný záběr a Witzel za to byl taky notně kritizován.

 

Nicméně co by mohlo mít potenciál změnit paradigma nejen v oblasti studia mytologie, ale obecně archaických populací, je čím dál více archeogenetika. Jakkoli jí ze své pozice zcela nerozumím, a dlouho jsem byl skeptický vůči jejím výsledkům, tak se v posledních letech posouvá od dílčích zjištění, která nabízela prostá analýza mitochondriální DNA nebo haploskupin chromozomu Y, k možnosti přečtení celého genomu, což s sebou nese velmi zajímavé výsledky.

 

Když se interpretují takto získaná data (protože data samotná nejsou ještě informace), dokáží poukázat na genetickou homogenitu některé archeologické kultury, jako třeba v případě lidí kultury se šňůrovou keramikou. A oproti tomu například prokazují genetickou nestejnorodost lidí navazující kultury zvoncovitých pohárů, což nejspíš ukazuje, že se tato kultura šířila jako ideologická inovace a nikoliv v důsledku migrací geneticky příbuzného obyvatelstva (Viz např. David Reich, Who We Are and How We Got Here: Ancient DNA and the New Science of the Human Past, Oxford 2018, s. 107–121.). Pokud se genetika pečlivě prováže s humanitními vědami, může jemněji rozkrýt snad i otázku slovanské etnogeneze, jejíž řešení bude za deset, dvacet let úplně někde jinde, než je dnes. Mám takové tušení, že se to sice mnoha lidem nebude vůbec líbit, ale sám se na to těším.


 

Proč je slovanské náboženství tak odlišné od baltského navzdory jazykové blízkosti Baltů a Slovanů?
 

Osobně si nemyslím, že by se tyto pantheony lišily více, než se lišily pantheony Polabských Slovanů a Kyjevské Rusi. Mezi baltským a slovanským pohanstvím je více styčných bodů na obecné úrovni, jako výrazný kult hromovládce, kult stromů a hájů nebo věštění z chování zvířat, byť Baltové využívali vedle koní i hady, zatímco Slované pouze koně.

 U Baltů můžeme pozorovat větší propojení náboženství se státem, tamní pohanství dospělo do stádia státního náboženství, v němž vedle hlavního kněze měl velkou roli i kníže, respektive knížecí dynastie, což je jemný rozdíl oproti theokratickému uspořádání kmenových svazů Polabských Slovanů.

 

Mezi oběma pantheony však nevidím větší rozdíly, než jaké jsou mezi jednotlivými lokálními variantami slovanského náboženství.
 

Proč si myslíte, jak jste se vyjádřil v nedávných rozhovorech, že existovalo „několik slovanských náboženství“? Co to vlastně znamená?

 

K tomuto názoru jsem dospěl postupně pod tlakem toho, že zprávy z jednotlivých areálů osídlených Slovany z doby předtím, než v nich proběhla christianizace, se výrazně odlišují a ukazují, že v každé oblasti docházelo k rozvoji symbolické soustavy trochu jiným směrem a s důrazem na jiné aspekty. Pod vahou výpovědi pramenů je podle mě lepší vnímat tyto areálové zvláštnosti jako projevy lokálních slovanských pohanství v množném čísle. 
 

To má samozřejmě spoustu důsledků, v první řadě to, že tento náhled jde rétoricky proti obecné zvyklosti vyzdvihovat všeslovanské motivy a potlačovat nebo nevidět lokální mnohotvárnost. 

 

Mohl byste vyzvednout některé nejvýznamnější příklady „lokálních“ prvků (božstva, zvyky, rituály…) ve slovanském náboženství a naopak nejvýznamnější prvky slovanského náboženství, které byly „všeslovanské“?

 

Je důležité říct, že mnohotvárnost lokálních podob slovanských pohanství neznamená jejich nestejnorodost. Ačkoli se v mnoha ohledech odlišují, můžeme sledovat i spoustu podobností, které nejdou vysvětlit jinak než společným dědictvím. Jeho část může být indoevropská, ale mnohem více styčných ploch je důsledkem obecného slovanského kulturního základu. 

 

To znamená, že předpokládáme společné slovanské dědictví, které bylo ovlivňováno jednak substrátovými kulturami v jednotlivých oblastech, kam se šířila slovanská etnicita spolu s duchovní a materiální kulturou, a jednak kontaktem se sousedními populacemi, jako se byli Sarmaté, Thrákové, Germáni nebo pochopitelně Baltové, u nichž nesmíme počítat jen se společným baltoslovanským odkazem, ale i vzájemným pozdějším ovlivňováním.
 

Naopak jedinečné prvky jsou například důraz na mnohohlavost zpodobnění božstev u Polabských Slovanů, kterou jinde nenacházíme, snad jen s výjimkou východoslovanského Zbručského idolu, u nějž však panují pochybnosti o jeho dataci, provenienci a celkově pravosti. U západních Slovanů je to také věštění s koňmi, takzvaný hippomantický divinační rituál, význam a postavení třídy kněží, která fungovala v rámci polabských kmenových svazů, a přítomnosti svatyní. Oproti tomu na východě nemáme ani písemně ani archeologicky doloženy chrámy, víme jen o obětištích pod širým nebem, stejně tak nemáme zprávy o existenci kněží. V pramenech a pozdějším folkloru potkáváme jen jakési „freelance“ náboženské specialisty zvaní volchvové.

Kopie Zbručského idolu v archeoskanzenu v Biskupinu

Na jihu to je větší důraz na dualismus v lidových vyprávění, v nichž figurují dobré a zlé božstvo. Tato antiteze může být důsledkem pozdějšího prorůstání myšlenek křesťanských heretických hnutí a jejich apokryfů do folklórních látek, mohla se však také napojovat na původní slovanskou binaritu božských postav. Nicméně právě motiv duality máme výborně doložen v písemných pramenech přímo z jihoslovanské oblasti, odkud se později dostal na Rus.
 

Naopak mezi všeslovanské rysy patří například shodná theonyma známá napříč všemi oblastmi: všude se můžeme setkat s Perunem, Velesem a Svarogem, respektive Svarožicem. Všeslovanský je také princip henotheismu, tedy vyzvednutí jednoho božstva ze spektra polyteistických bohů a jeho dosazení do vedoucí pozice v symbolické soustavě. Konkrétní podoba henotheismu je však vždy podmíněna lokálním kontextem, ale princip samotný se mi jeví jako společný všem Slovanům.
 

Poslední věcí by mohly být některé fenomény, které se však dají vykládat jako všeobecně ‚barbarské‘ nebo pohanské. Patří mezi ně význam verbální magie, věštění a jeho konkrétní podoby a podoba zemědělské magie. Zde je však všeslovanskost vykoupená tím, že podobné rysy nalézáme také u Germánů a Baltů.
 

Ve své odpovědi jste zmínil Zbručský idol a pochybnosti, které se k němu váží. Na jakou stranu se v tomto sporu stavíte?

 

Mé přesvědčení o pravosti idolu bylo nahlodáno, když jsem vedl bakalářskou práci Ondřeje Doležala, v níž shrnul polskou diskusi o tomto tématu, a hlavně mě přivedl k některým článkům, které předkládají několik dobrých argumentů, proč být minimálně na pozoru před jednoznačným určením pravosti. Problematická je zejména nálezová situace. Spíše jsem ale přesvědčen o jeho pravosti – respektive rád bych v ni věřil.

Na závěr bych se chtěl zeptat na jedno z nejoblíbenějších slovanských božstev, na Velese, na jehož interpretaci se neshodneme ani v redakci. Podle některých badatelů jde o podsvětní magické, „varunovské“, božstvo, typického představitelé temného pólu indoevropské první funkce. Jiní zase akcentují jeho zemědělských charakter nebo ho přirovnávají k Pánu zvířat. Lze ho vůbec nějak jednoduše vyložit nebo najít jeho analogii v ostatních indoevropských mytologiích?
 

Veles je skutečně zajímavá postava a snad právě proto nejde jednoduše rozhodnout tento spor. Nejdůležitější pro interpretaci Velese je podle mne chápání jeho jinosvětskosti skrz jeho patronát nad divokou přírodou, tedy lesy, močály a snad i pastvinami, který je doložen jak komparativně, tak folklorně. 
 

Tento náhled na Velese umožňuje dobře vidět jeho roli skotího boha, což je jediný epiteton, který u něj máme v pramenech doložený, a vidět ho spíše jako boha divočiny než jako boha zemědělství. Neznamená to však, že by nemohl být žádán o zaručení bezpečnosti pasoucího se dobytka. Právě tím, že je pánem divokých zvířat a neosídleného prostoru, může pastevcům garantovat bezpečí jejich skotu. Velice povedený je výklad Martina Golemy, který staví na liminalitě pastvin na rozhraní přírody a civilizace.

 

Varunovská linka, s níž přišel Roman Jakobson, je jen ilustrací tohoto ambivalentního symbolického komplexu, té jinosvětskosti Velese. Právě v té ambivalenci je ale Veles paradoxně blíže védskému Púšanovi nebo řeckému Panovi. Zajímavá je i postava kavkazského božstva jménem Afsati. Přeneseně se dá skrz patronát nad divočinou uvažovat i nad spojením Velese s podsvětím s tím, že spíše než jeho vládce byl Veles patronem cest Jinam. Zda však padá právě ta varunovská linka, protože Varuna není spojován se zásvětím.
 

Čím dál tím více ovšem pochybuji o Velesově spojení s magií a poezií, jež rozvinul Roman Jakobson. Tato teorie se zakládá na Slovu o pluku Igorově, kde se objevuje postava Bojana, „Velesova vnuka“ a hlavního básníka, což je sice krásný obraz, avšak Slovo může být stejně dobře falzem z osmnáctého století jako autentickou památkou ze století dvanáctého, tudíž je na místě jednat s opatrností.


opis: https://lumyd.eu/article/tisic-tvari-pohanstvi-o-slovanske-mytologii-s-jirim-dyndou/103



Slovanské pohanství očima křesťanských autorů: O překladu středověkých textů s Jiřím Dyndou


Jiří Dynda je autorem překladů pramenů ke slovanskému pohanství a několika studií zaměřených na slovanskou mytologii z komparativní perspektivy, kromě toho je také pracovníkem Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Ve druhé části našeho rozhovoru se zaměříme na proces překládání středověkých textů o pohanství.

první části našeho rozhovoru jsme se věnovali slovanské mytologii obecně. Nyní bych se vás rád zeptal na několik otázek zaměřených na překlad pramenů, které k tomuto tématu máme. Můžeme začít rovnou jejich výběrem, pozorný čtenář si jistě povšimne, že ve svých překladech uvádíte, že u některých pramenů se dochovalo více opisů, a že jste do textu zaznačil i odlišnostmi mezi jednotlivými variantami. Mohl byste alespoň stručně popsat, jak jste při výběru a hledání rukopisů přistupoval?

 

U latinských, řeckých a severských pramenů jsem pracoval s již existujícími odbornými edicemi, které s touto mnohostí tradice a s různočteními textů pracují, a jen jsem přidal komentář, který se s tím vyrovnával, pokud to bylo důležité pro oblast slovanského pohanství.

 

U ruských kázání jsem musel postupovat zásadně jinak, protože ve většině případů solidní edice těchto textů neexistují a jednotlivé redakce či varianty kázání se od sebe často výrazně odlišují. Bylo potřeba to nějak zohlednit a celou věc pojmout s ohledem na tyto odlišnosti, protože právě ony se v podobě různých vsuvek nejvíce týkají kritiky pohanských přežitků.
 

Rukopisná situace je dobře popsána kodikology, což mi velmi pomohlo. Měl jsem tak k dispozici jakousi „mapu“ většiny známých redakcí, avšak projít si a uspořádat jednotlivé rukopisy s rozdílnými podobami kázání zůstalo na mně. Skvělé na tom bylo, že jsem kvůli tomu mohl jet do Petrohradu a v tamní knihovně vidět překládaná kázání na vlastní oči. Což je vždy neocenitelné.
 

Položili tam přede mě na stůl hromádku středověkých kodexů v kartonových krabicích a ukázalo se, že s nimi mám pracovat bez rukavic nebo jakýchkoli bezpečnostních opatření, což mě dost překvapilo. Ale byla to práce velice krásná. S některými prameny jsem pracoval v elektronické podobě, hlavně s těmi uloženými v moskevských knihovnách, protože řada těchto rukopisů je dostupná jako digitální faksimilie.
 

Ale díky práci s rukopisy, zejména těmi fyzickými v Petrohradě, jsem si všiml několika drobností, které nebyly v jejich tištěných edicích zřetelné, jako jsou různé škrtance, přepisy či glosy. Nejednalo se o nic velkého, mám však i díky tomu jistotu, že jsem pro spolehlivé vydání těchto textů udělal maximum, a že je mohu jak laickým čtenářům, tak odborníkům předat v té nejlepší podobě, jaké jsem byl schopen.

 

Každý, kdo se někdy pokusil o čtení středověkého textu, uzná, že se nejedná o nic jednoduchého. Co považujete za největší překážky, jimž jste musel čelit?
 

Nejtěžší při čtení a překladu starých pramenů je pochopit myšlenkové zázemí a motivace autora původního textu. To u překladů platí vždy, a zvlášť když se jedná o texty, které jsou tendenční, polemické nebo přímo propagandistické, a které sice dokumentují slovanské pohanství, ovšem dělají to proto, že jej chtějí dehonestovat a kritizovat.

 

Nejnáročnější pro mě bylo vždy rozkrýt a pochopit daný pramen. Snažil jsem se jej pak svou interpretací nezkreslit a neznehodnotit jeho poselství a důvod, proč byl daný text sepsán. Zároveň jsem však musel použít soudobou češtinu, která by nebyla jen formálně přesná, ale která by byla i čtivá a stravitelná pro současné čtenáře.
 

Čtenáře jistě zaskočí i různorodost textů, které jste překládal. Vaše knihy obsahují díla jak v řečtině, latině tak církevní slovanštině. Představovalo pro vás učení se jazyků problém?

 

Jazyky jsem se naučil od skvělých učitelů na FF UK a jejich zásluhou je, že mi poskytli solidní základ, na kterém stavět. I když právě teď je například moje řečtina nebo severština trochu v úpadku, protože je nepoužívám, což je už zásluhou čistě mojí. Větší výzvu než jazyky pro mě ale představovala stylová a žánrová různorodost překládaných textů, a to i v rámci jednoho jazyka, jako je středověká latina nebo různé podoby církevní slovanštiny.

 

Vyobrazení pohanského idolu v Radziwillovském kodexu z patnáctého století. Wikimedia Commons

V tomto směru je ale důležité se do toho dostat, čili poznat a načíst danou literární tradici a pochopit pokud možno její myšlenkové podhoubí. Druhou věcí je pak vědět, kdy a do jakého slovníku či příručky je nutné se podívat, podle toho, jestli se jedná třeba o text čistě staroslověnský, anebo staroruský pramen, který je navíc jihoslovanského původu. Klíčové je to ale i kupříkladu v oblasti překladů východoslovanské epiky, jako jsou ruské byliny, protože v našem západoslovanském jazyce může mít jedno konkrétní slovo ve východoslovanském dialektu naprosto odlišný význam, což se může velice snadno projevit na kvalitě výsledného překladu. To je ovšem všechno součástí jisté řemeslné stránky překládání, kterou se člověk neustále učí.


 

Nyní již mají naši čtenáři představu o tom, jak takový překlad vzniká, mohl byste přiblížit, co se děje po jeho dokončení? Jak dlouhá je ještě cesta, než můžete hotový výtisk potěžkat v ruce?

 

Velmi dlouhá. Ne nadarmo se říká, že se překlad musí vysedět. Poté je nutné jej nějakou dobu nechat ležet a zrát a potom znovu a znovu revidovat. Po přibližně dvanáctém nebo třináctém čtení už ale není možné vidět ani ty úplně základní chyby, a proto jsem měl štěstí, že mé překlady četli i další lidé, kteří mě upozornili na omyly a nepřesnosti, jichž jsem si po všech těch revizích už ani nevšiml.
 

V tomto musím poděkovat spoustě čtenářů, hlavně své ženě Heleně nebo Janu Kozákovi, který mi velmi pomohl s korekcí latinských překladů, nejvíc s překladem Saxona Grammatika, ale také dalším kolegům jako je Michaela Gajdošíková, Štefan Pilát, Jitka Komendová, Michal Téra, Tomáš Rataj nebo Lukáš Zádrapa.
 

Cesta k vydání knihy je vždy dlouhá, ale cestu k vydání překladů prodlužuje to, že překladatel nepracuje se svým vlastním textem. Klade to na něj nárok, aby zajistil správnost promluv původního autora. Musí zkrátka pramen nejenom přeložit, ale zajistit, aby si udržel svůj původní význam i výraz.


Pokud bych to měl čistě kvantifikovat, u první knihy s latinskými prameny proto zabrala práce přibližně šest až sedm let, u ruských kázání to byly tři roky. Záleží ale také na jednotlivých textech, třeba překlad pasáže o dobytí Rujány z Činů Dánů jsem překládal několik desítek nočních služeb na jedné vrátnici, kde jsem pracoval, a tento hrubý překlad jsme pak s Honzou Kozákem každý týden v jednom semestru četli znovu a znovu a snažili jsme se pochopit, co přesně měl autor této kroniky, Saxo Grammaticus, na mysli. Jiné překlady zase ale nevznikaly takto bolestivě. Když byl pak překlad všech latinských pramenů hotový, ještě dva roky procházel drobnými stylistickými a gramatickými úpravami. A přes všechnu tu práci pak přijde kniha z tiskárny, vy ji otevřete na náhodné stránce a hned vidíte několik vlastních chyb.
 

Nejsem jistě jediný, kdo se těší na vaši další práci, mohl byste nám prozradit, na čem v současné době pracujete? Dočkáme se dalších překladů?
 

V nejbližší době spíše ne, i když mám sen vrátit se k ruské epice a přeložit alespoň reprezentativní výběr ruských bylin. Jistě by nebyl od věci ani nový překlad Slova o pluku Igorově, ale na to asi nebudu mít odvahu. Každopádně bychom rádi udělali druhé, opravené vydání „zelené“ knihy latinských překladů, která se bohužel už dávno vyprodala a která si zároveň zaslouží revizi. Ale to jsou všechno dlouhodobější plány.
 

V nejbližší době mám hlavně v plánu si odpočinout, což doufám udělám následující rok na rodičovské, na kterou se těším. Po návratu do práce bych jako první měl začít pracovat na přepracovaném anglickém vydání své disertace o diskurzivních konstrukcích slovanského pohanství ve středověku. Vedle toho mám rozmyšlených a rozepsaných několik menších studií, nyní ve stadiu zrání. A potom se také ve Slovanském ústavu věnujeme řadě týmových projektů, hlavně lexikografii – pracujeme například na dalších svazcích Řecko-staroslověnského indexu. Což sice není práce tak vnějškově atraktivní jako zabývat se dávnými božstvy nebo rituály, je však ohromně záslužná. A velmi mě na ní baví týmový rozměr takového vytváření vědeckých výstupů.
 

Na závěr bych se ještě rád zeptal, zda máte nějaké oblíbené popkulturní dílo, ať už knihu, film, hru nebo obraz, které by podle vás výborně zachytilo předkřesťanské slovanské náboženství.
 

Výborně se to myslím podařilo Juraji Červenákovi ve dvoudílném Zlatu Arkony. S ohledem na žánr fantasy Červenák do vyprávění báječně zapojuje dobře podložená fakta o náboženství polabských Slovanů. Příběhově je to klasické červenákovské vyprávění a velice mě bavily detaily z oblasti pomořanského a polabského pohanství, které v příběhu hrály velkou roli. Ostatně celá předcházející autorova série Černokněžník vydatně čerpá ze slovanské mytologie.
 

 

Z obrazů mám rád hlavně ruské ilustrátory, mezi něž patří Ivan Bilibin nebo Nikolas Roerich, protože poeticky zachycují motivy východoslovanského folkloru. Když jsme u folkloru, z české tvorby bych velmi doporučil knihu Hastrman napsanou Milošem Urbanem, hlavně tedy její první polovinu, která pomyslně prochází celým rituálním rokem na vsi v osmnáctém století.

 

U filmů je to trochu těžší. V poslední době mě zklamal slovenský seriál Slovania, ne kvůli zpodobnění historických reálií a fantasy pojetí náboženství, ale kvůli způsobu vyprávění, který moc dobře nefungoval. Oproti tomu bych doporučil starší sovětský film Ilja Muromec z roku 1956, protože skvěle přenáší bylinný, epický patos do velkofilmu. Obsahuje krásně komponované davové scény, na stranu druhou ovšem na někoho může trochu odpudivě působit silný sovětský étos, který ten snímek vyzařuje. Ale ve skutečnosti výrazný motiv obrany matičky Rusi a patetické a žoviální projevy bohatýrů jsou vlastní už té lidové předloze, takže je to autentické. Zkrátka je to trochu srandovní, ale zároveň nesmírně epické a dechberoucí dílo – stejně jako byliny samotné.

 

Tímto končí druhá část našeho rozhovoru. V případě, že vás téma slovanského náboženství zaujalo, můžete si přečíst i jeho první část, která se věnuje historii komparativní mytologie, pokouší se odhadnout, jakým směrem se bude další bádání ubírat a zodpovídá některé otázky, které se točí okolo slovanského boha Velese.

 

 opis: https://lumyd.eu/article/slovanske-pohanstvi-ocima-krestanskych-autoru-o-prekladu-stredovekych-textu-s-jirim-dyndou/104