neděle 4. května 2025

Posvátná obra

Posvátná orba, v kontextu agrárních rituálů, představuje hluboce zakořeněný zvyk, jehož cílem je zajistit plodnost půdy a dobrou úrodu. Tento fenomén se nevyskytuje pouze v jedné kultuře, ale projevuje se v různých formách po celém světě, často s mytologickým a náboženským podtextem.

Historické prameny a etnografické studie dokládají existenci posvátné orby u mnoha starověkých civilizací. Například v římské kultuře existoval rituál sulcus primigenius, kdy se obřadně zorala hranice nově zakládaného města, což mělo zajistit jeho posvátnost a ochranu. Podobně i v jiných kulturách byla první orba spojena s oběťmi a invokacemi božstev plodnosti.

V slovanském kontextu se s rituálem posvátné orby setkáváme v souvislosti s ochranou proti neúrodě a nemocem. Historické záznamy naznačují, že v případě hrozící epidemie prováděly ženy obřadnou orbu kolem vesnice, často za specifických podmínek, jako například nahé a v noci. Směr orby, kdy se hlína odvracela od vesnice, měl symbolicky odhánět neštěstí. Součástí rituálu mohlo být i zahrabání živého zvířete do země jako oběti.

V jihovýchodní Asii, například v Kambodži a Thajsku, se dodnes praktikuje královská orba (Royal Ploughing Ceremony). Tento starobylý rituál, s kořeny v hinduistických a později i buddhistických tradicích, symbolizuje začátek sezóny sázení rýže a má předpovědět úrodu v nadcházejícím roce. Král nebo jeho zástupce obřadně orá posvátné pole a rozsévá semena, přičemž chování posvátných volů, kteří táhnou pluh, a jejich výběr z nabízených pokrmů slouží k věštění.

I v jiných částech světa existovaly a místy stále existují podobné tradice. V Ladaku, severní oblasti Indie, buddhistické rituály doprovázejí první orbu, aby požehnaly zemi a zajistily plodnou sezónu. V Anglii se zase slavil "Plough Monday", první pondělí po svátku Tří králů, s rituály, které měly obnovit plodnost půdy.

Posvátná orba tedy představuje komplexní kulturní fenomén, který spojuje zemědělské praktiky s náboženskými a magickými rituály. Jejím primárním cílem je zajištění úrody a prosperity komunity skrze symbolické a obětní úkony spojené s počátkem zemědělského cyklu.

Zdroje:


zpracoval AI Gemini

Agrární odkazy v pohanství a české mytologii

Výňatek z 

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta 

Bakalářská práce 

 Obilí ve středověké kultuře českých zemí 

Kristýna Freiová

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/37781/BPTX_2010_2__0_267412_0_106696.pdf?sequence=1&isAllowed=y


 „Obraz světa, který si vytvářeli Slované v 8. - 9. století odpovídal patrně stupni přírodního náboženství, oživujícího a personifikujícího přírodní síly a jevy v postavách božstev i démonů, jejichž vůli lze ovlivňovat kultickými akty nebo magickými praktikami.“ (16) 

 Tyto poznatky vzešly ze zkoumání zvyků v lidové kultuře, srovnáváním s příbuznými kulturami, například s Polabskými Slovany. Doklady o pohanském období na našem území nejsou. Tedy ne takové, které by se daly brát z vědeckého hlediska vážně. V tomto ohledu je zajímavá Pověst vremennych let. Fakta z tohoto východoslovanského textu lze zobecnit do takové míry, že se dají použít i na kulturní prostředí západních Slovanů. Je prakticky jisté, že zde fungoval polyteismus. V náznacích se uvažuje o kultech Peruna, boha hromu, Velese, boha podsvětí, a matky země Mokoš. 

    Existuje jeden zvyk společný prakticky všem Slovanům. Tento zvyk se dlouho udržoval buď na Vánoce nebo o žních. Na Rujáně, a nejen zde, se tento obřad konal na konci léta o dožínkách, aby zajistil úrodu na následující rok. Hospodář či duchovní se schoval za chléb, avšak nejčastěji to byl koláč, pak se ptal přítomných lidí, zda jej vidí. Když řekli, že ne, vyslovil přání, aby to tak zůstalo i po příští rok. Velikostí daného pečiva se totiž určovala bohatost sklizené úrody. Čím větší byl pecen, tím větší úroda byla. Pokud bylo hospodáři či knězi, a to ať křesťanskému či pohanskému, sděleno, že za pečivem vidět je, přál si, aby ho lidé příští rok neviděli. Na Rujáně u Baltského moře třímala socha boha Svantovíta, jak nás o tom informoval kronikář Saxo Grammatikus, pohár s vínem. Když kněz, který rituál prováděl, zjistil, že se víno v poháru ponechané vypařilo, promluvil k lidem, aby se měli na pozoru a se sklizenou úrodou zacházeli šetrně. 

     Je možné, že na tento obřad u nás navazoval dožínkový svátek 28. září. Jednalo se o nejdůležitější svátek raných přemyslovských Čech. Svátek trval tři dny a byl spojen s bohatými hody. Na 28. září také připadal svátek svatého Václava. Je možné, že tento svátek nahradil pohanské slavnosti konce léta. 

„Domněnka, že svatováclavský svátek 28. září byl pokračováním starého výročního svátku velmi podobného tomu, který byl slaven na Rujáně, v Radhošti a již před několika tisíciletími ve Spartě, tedy není vůbec nepravděpodobná.“ (17)    

     První záznamy českých mýtů a pověstí jsou sepsány až Kristiánem a především Kosmou. Obě kroniky vznikly v průběhu 10. – 12. století. V mýtu o Čechovi je nám česko-slovanská společnost, jejímž otcem se Čech stal, představena jako rovnostářská. Vojvoda Čech však ještě opravdovým vládcem nebyl, tím se stal až Přemysl. Nejprve tu však byla Libuše, nejmladší ze tří dcer vojvody Kroka. Nejstarší Kazi byla léčitelkou, prostřední Teta zase jako kněžka vedla lid k uctívání božstev, nejmladší Libuše měla věštecké nadání a nad její moudrost nebylo. Proto ji po otcově smrti zvolili vládkyní. Nevyhnutelně však muselo dojít ke konfliktu, který způsobil Přemyslův příchod. Přemysl byl zemědělec, kterého Libuše nechala přivést jako svého manžela a nového vládce – knížete. Když poslové dorazili na místo, které jim Libuše určila, Přemysl se zrovna věnoval orbě. Proto se prvnímu z Přemyslovců přezdívá Oráč (příloha 2: s. 74). Tato první a nejznámější verze vzešla od Kosmy.

     Kristiánova verze známého mýtu nemluví o Libuši jako o vládkyni, ale pouze jako o věštkyni, která příchod Přemysla předpoví. Tato věštkyně je navíc bezejmenná a lidé ji přijdou žádat o radu. Mezi Čechy totiž vypukl mor a oni nevědí, co si počít. Věštkyně jim poradí, aby založili město Prahu a našli si vládce. Vznik města a příchod moudrého vladaře Přemysla Oráče tedy lidem zajistí civilizovaný život bez zhoubné epidemie. Přemysl se nakonec s věštkyní ožení. Vznikne tak svatý sňatek. Přemysl je navíc oráč a s tím souvisí takzvaná posvátná (svatá) orba. Oba tyto rituály zajišťovaly plodnost půd. 

      Nejen na územích obývaných Slovany se můžeme setkat s rituálem posvátné orby, jehož cílem byla ochrana proti moru. Magické orby se například účastnily pouze ženy, které - pokud hrozila epidemie - v noci a nahé oboraly celou vesnici. Orba musela být taková, že se hlína obracela směrem od vesnice. Na závěr do půdy zahrabaly živého psa, kočku či černého kohouta. Ženy, které se takového rituálu účastnily, museli být buď panny, neplodné ženy nebo vdovy. Při posvátném oborání ať vesnice či pouze domu šlo o magickou moc kruhu. Magický kruh měl zabránit vstupu smrti a napomoci odvrácení zdánlivě nevyhnutelného neštěstí. Samotný rituál posvátného oborávání navazoval na ritus jarní orby. Jarní orba se uskutečňovala na počátku nového roku. Měla zajistit vznik nového života a zároveň ochránit ten starý, již existující. Ochranná orba pak nejspíše navazovala na rituál jarní orby, aby ochranu života obnovila či pojistila. Obě tyto orby byly nejčastěji uskutečňovány nahými ženami, pokud možno pannami, neboť žena je stejně jako půda symbolem života a má moc dát mu vzniknout. „Aby se probudila plodivá síla země, docházelo k obřadnému válení mládenců a panen na zoraném poli. Někde docházelo i k rituálnímu koitu.“ (18) Je velice pravděpodobné, že Slované na našem území znali jak ochrannou rituální orbu, tak symbolickou orbu jarní (vyorání prvotní brázdy), stejně jako dožínkové obřady a orbu související se zakládáním vesnic a hradišť.

      Pokud jde o vyorání prostoru, který nebyl zpočátku ničím zvláštním a musel být proto něčím vydělen, je nejznámějším příkladem vyorání základů starověkého Říma. To dle mýtu učinil Romulus, ale v momentě, kdy si jeho bratr Remus dovolil tuto posvátnou brázdu zakladatele města překročit, byl Romulus nucen stát se bratrovrahem. Orná brázda měla totiž tu moc, že z nekonečného prostoru zhmotnila jakýsi svět, který bylo možné člověkem obývat. To dozajista souviselo s představou Řeků a Římanů, že jen kultivovaná půda náleží k civilizovanému světu člověka.

     Ibrahim ibn Jakub, andaluský kupec, který v letech 965 – 966 navštívil střední Evropu a snad i Prahu, dokládá, že i zakládání slovanských hradů se dělo vytyčováním posvátných brázd. Jednalo se o polabské Obodrity. Také na Rusi je doložen rituál prvotní posvátné brázdy, s jejíž pomocí byly zakládány vesnice. Nejspíše se jedná o jeden z mnoha společných indoevropských prvků. Díky tomu lze také uvažovat, že při ochranné orbě šlo o obnovení posvátné orby, která stála u založení vesnice.

     S myšlenkou prvotního oborání světa se pak setkáváme u Slovanů na Ukrajině a v Bělorusku. Starý mýtus vypráví o kovářích Kuzmovi a Demjanovi, kteří na základě božího příkazu svádějí boj se zmijem, který sužuje Kyjevskou Rus. Když Kuzma a Demjan zmije přemůžou, donutí ho k orbě ohromným pluhem. Zmij pak proti své vůli pomocí orby vymezí svět včetně moře. Kuzma a Demjan se tedy stali vynálezci orby. Toto umění pak předali dalším lidem. Díky Kuzmovi a Demjanovi byl veškerý lidmi obývaný svět rozdělen na svou plodnou a neplodnou část.

     Symbolická a magická orba je známá i v severské mytologii. Švédský král Gylfi je ochotný dát Gefion, kterou vyslal sám Odin, takové území, které dovede pluhem vyorat. Gefion se proto vypraví do země obrů, aby zde s jedním z nich zplodila čtyři syny, které pak promění v býky. Ty pak zapřáhne do ohromného pluhu a oddělí s jeho pomocí území dnešního největšího dánského ostrova Sjaellandu.

   Dle mytologie byla Gefion panenskou bohyní. Je spojena s plodností a úrodnou půdou. Gefion se tedy podobá Freye, která také nesla jméno Gefn. Avšak Gefion stejně jako Freya byla sice panenská, ale zároveň získala za sexuální služby proslulý náhrdelník Brísingamen. Gefion je totiž stejně jako Freya „trojfunkcionální“ (19) bohyní. Taková bohyně je pak zároveň vládkyní jak magickou, tak čistě vládnoucí, ale je i symbolem plodnosti a třeba bohatství.

     V tomto smyslu se objevuje výrazná spojitost mezi Gefion a českou Libuší. Libuše byla ze tří sester nejmoudřejší. Měla věštecké schopnosti, stejně jako Gefion. Libuše musela být nositelkou čistoty jako neprovdaná a reprezentativní žena. Zároveň byla nekonvenční a její postavení ji nutilo k jisté nevázanosti. Libuše se pak stejně jako Gefion provdala za muže, který byl spjat s plodností. Nesmíme však zapomenout na prvek orby, který obě dvě ženy spojuje. U Libuše je to samozřejmě Přemysl – oráč. Znovu jde o společný indoevropský základ. 

      Dle Kristiánovy verze byl Přemysl s největší pravděpodobností stejně jako Kuzma a Demjan prvním oráčem, který svůj budoucí lid této nezbytné dovednosti naučil. Zbavil je tak nekončící bídy a nakonec je svým činem zachránil i před morem. Ale k tomu, aby se mohl stát knížetem a vládcem, musel se oženit s věštkyní, která předznamenala jeho příchod, tedy s Libuší, chcete-li. Tím jsou obě verze, Kristiánova i Kosmova, propojeny.

     „Sňatek Libuše s Přemyslem se ve světle širších analogií rýsuje zcela jinak, než by mohly napovídat primitivní magické zvyky, přežívající na vesnici až do našeho století. Nemůžeme je zde probírat, konstatujme pouze, že sňatek Libuše s Přemyslem nemá vztah k tomu, že se donedávna sedlák se selkou vyváleli v první vyorané brázdě, nýbrž ke svrchovaně „politickému“ rituálu nastolování přemyslovských knížat.“ (20)


______________________________

(16) Beranová, Magdalena; Lutovský, Michal. Slované v Čechách : archeologie 6.-12. století. Vydání 1. Praha : Libri, 2009. 475 s. ISBN 978-80-7277-413-5, s. 134

(17) Třeštík, D. Mýty kmene Čechů : (7.-10. století) : tři studie ke „Starým pověstem českým“. Vydání 1. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 291 s. ISBN 80-7106-646-x, s. 13

(18) Česal, A. Hezinger, R. Magická řemesla. Vydání 1. Praha : Rodiče, 2002. 163 s. ISBN 80-86695-03-4, s. 42

(19) Třeštík, D. Mýty kmene Čechů : (7.-10. století) : tři studie ke „Starým pověstem českým“. Vydání 1. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 291 s. ISBN 80-7106-646-x, s. 131

(20) Třeštík, D. Mýty kmene Čechů : (7.-10. století) : tři studie ke „Starým pověstem českým“. Vydání 1. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 291 s. ISBN 80-7106-646-x, s. 156


Stěhování národů

 


https://youtu.be/El5qIJWkeHc?si=YJwvoQ_PhTHziZx3




středa 9. dubna 2025

čítali a hádali pomocí črt a vrubů

 „Slované dříve neměli knihy, ani písmo, ale čítali a hádali pomocí črt a vrubů, neboť byli pohané,“ uvádí na přelomu 9. a 10. století ve svém díle „O písmenech“ bulharský mnich Chrabr.


zdroj: Cyrilův vynález – hlaholice | Plus

středa 2. dubna 2025

Obřad Nastolení

 K obřadu Nastolení, jak jej chápu v kontextu raně středověkých slovanských společností, existuje několik písemných zmínek a archeologických nálezů, které nám umožňují si o něm udělat alespoň částečnou představu. Je však nutné podotknout, že detailní průběh a symbolika těchto obřadů se mohly lišit v závislosti na konkrétním kmeni a časovém období.

Písemné zmínky:

Jedním z klíčových pramenů je Kosmova kronika česká z počátku 12. století. Kosmas popisuje volbu a uvedení knížat na knížecí stolec. Ačkoliv se jedná o poměrně pozdní pramen a Kosmas mohl být ovlivněn dobovými zvyklostmi, jeho líčení naznačuje některé důležité prvky:

  • Volba: Kníže nebyl vždy automaticky dědičný, ale často byl vybírán předními muži kmene či rodu. Kosmas hovoří o "shromáždění předáků".
  • Uvedení na stolec: Fyzické usednutí na knížecí stolec bylo symbolickým aktem převzetí moci.
  • Přísaha: Nově zvolený vládce pravděpodobně skládal nějakou formu přísahy, ačkoliv její přesná formulace není známa.
  • Potvrzení lidem: Kosmas také zmiňuje souhlas lidu s volbou knížete.

Další zmínky, byť méně detailní, lze nalézt i v jiných kronikách, například v Thietmarově kronice z počátku 11. století, která se zmiňuje o volbách polských knížat. Tyto prameny obecně potvrzují existenci volebního principu a ceremoniálního uvedení do úřadu.

Archeologické nálezy:

Archeologické nálezy mohou poskytnout doplňující informace o místech, kde se tyto obřady mohly odehrávat, a o předmětech, které při nich mohly být používány. Například:

  • Hradiště: Centrální hradiště, která byla mocenskými centry jednotlivých kmenů, pravděpodobně sloužila i jako místa pro konání významných shromáždění a obřadů, včetně Nastolení.
  • Obětiště a kultovní místa: Pokud byl obřad spojen i s náboženskými aspekty (což je velmi pravděpodobné), mohla se konat i na specializovaných kultovních místech. Nálezy z těchto míst (např. zlomky keramiky, kosti zvířat, stopy ohnišť) mohou nepřímo dokládat rituální charakter události.
  • Honosné hroby: Nálezy bohatě vybavených hrobů raně středověkých vládců mohou naznačovat jejich vysoké postavení a význam obřadu Nastolení pro legitimitu jejich moci.

Lingvistická a etymologická hlediska:

Samotné slovo "Nastolení" v sobě nese význam usednutí na stolec (trůn). Etymologicky souvisí se slovy jako "stůl" a "stolice", která v raných slovanských společnostech mohla mít i symbolický význam centra moci a autority.

Religionistický kontext:

Je velmi pravděpodobné, že obřad Nastolení měl i silný náboženský rozměr. V předkřesťanském období byla moc panovníka úzce spjata s božskou legitimitou. Obřad mohl zahrnovat invokace božstev, oběti a další rituální úkony, které měly zajistit panovníkovi boží přízeň a úspěch v jeho vládě. Přesné podoby těchto náboženských prvků však zůstávají předmětem dohad a interpretací, neboť přímých písemných zpráv o slovanském pohanství je poměrně málo a jsou často zprostředkované křesťanskými autory.

Závěr:

Obřad Nastolení byl v raně středověkých slovanských společnostech významným aktem, který legitimizoval nástup nového vládce. Zahrnoval prvky volby, slavnostního uvedení do úřadu (usednutí na stolec), pravděpodobně přísahy a potvrzení lidem. Měl pravděpodobně i silný náboženský rozměr. Přesný průběh a symbolika se mohly lišit v závislosti na konkrétním kmeni a období. Další výzkum historických pramenů, archeologických nálezů a lingvistických analýz může přinést další poznatky k tomuto důležitému aspektu slovanské historie.

Zdroje:

  • Kosmova kronika česká.
  • Thietmari Merseburgiensis episcopi chronicon.
  • Profous, A., Svoboda, J. (2007). Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Libri.
  • Třeštík, D. (2001). Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530-935). Nakladatelství Lidové noviny.

zpracoval AI Gemini

Michal Téra: RUSOFOBIE: kořeny, projevy, důsledky. Její minulost a současnost v kultuře a médiích.

 Michal Téra: RUSOFOBIE

 Kořeny, projevy, důsledky. Její minulost a současnost v kultuře a médiích.




úterý 25. března 2025

Svätenie jari je pôvodný sviatok Slovenov. Obroďme ho!

Už na Fašiangy vidíme ako ľudské bytosti oslavovali blížiacu sa jar. Pri tanci Slováci mali skákať vysoko, aby vysoká vyrástla konopa. Vynesenie Moreny bývalo bežne na smrtnú nedeľu. Zima mala stratiť svoju moc. Dnes mnohí vynášajú Morenu na rovnodennosť. My sme vyniesli na divočarovnom sútoku Devíne v čase bratislavského vedomeckého sústredenia. Bol to ten koniec týždňa, ktorý ukončil zimu a tá sa prelomila do jari, i keď to vyzeralo, že rovno do leta. Akonáhle začnú pučať prvé rakyty a bazy, prvé puky trávy, ľudkov to zvádza k veľkému upratovaniu. To je dobrý zvyk, užitočný telesne aj duchovne. Na zelený štvrtok v domácnosti sa pekne zeleňajú ratolesti s rozvinutými pukmi. Ich moc sa považovala oddávna za čarovnú. Okrem iného skráľlia domácnosť a privodia nielen jarnú vôňu, ale aj dobrý pocit. Na Bielu sobotu zažíname Živý oheň - spravidla starším spôsobom - ešte v polovici dvadsiateho storočia obradným vretenom, dnes i ocieľkou, alebo novou ocieľkou - zapaľovačom, prípadne zápalkami, ale vždy so zatajeným dychom s vedomím svargového zdroja. Takto zažatý oheň sa sviatočne udržiaval v peci alebo sviecami počas jarných sviatkov. V nedeľu zvykli sviatky vrcholiť tancovačkou a z nej šli chlapci i chlapi na polievačku. Dnes je pre mnohých veľkonočký pondelok len slaboduchou obžierkou. To isteže nie je dobré. Ale to neznamená, že by tento pôvodný obrad mal byť zabudnutý. Práve naopak vlejme doň ducha. Obradné poliatie diev a žien živou vodou malo mnoho súvislosti a účinkov. Voda, sama nositeľka posvätnej obrodnej sily, má v obrade nielen očistný, ale aj liečivý a životodarno - plodonosný účinok. Na ochranu pred nepriaznivými silami (vplyvmi, nemocami a inými neduhmi - neduchmi) sa ujalo na západnom Slovensku aj pošibkávanie vŕbovými prútmi (vŕba ako príznačne ženský strom). Tento zvyk a obrad sa neskôr rozšíril aj na východ. Kraslice, či písanky - kreslené a písané čarovnými znakmi hovoria dodnes rečou tajomných znakov. Očiarané dokola "pásikom sily", ktorý mal privodiť zdar a zdravie. Na oboch takto rozdelených stranách zvykli byť slnkokvety - svargové (svastikové) znamenia často spodobené na okvetné kolá. Na krasliciach vidíme i "pierka" - znaky stromu života, rodostromu, pripomínajúce tiež ratolesti - vetvičky na ktorých visia. Pripomínajú dodnes nielen vtáčie vajíčka, z ktorých na jar pučí nový život, ale aj bájne slnečné vajco ťahané slncovým koňom Svarožičovým, či Dažbogovým, ktoré v podobe posvätného Slnka putovalo po oblohe. Veď je to práve svetlé Slnko, ktorého pomer s Matkou Zemou každoročne určuje príchod novej jari. Tak chváladivom aj v tomto roku je. Veď nepreklopila sa zatiaľ celkom rovnováha na Zemi a ak obrodíme vo svojich srdciach prírodnú kultúru, ani sa nepreklopí, čo by znamenalo, že ľudské a iné bytosti prežijú bez najkrutejších rán, o ktorých nie je dobré veľa hovoriť a ani písať.


Tak vítame ako už po mnohé tisícročia Vesnu - jar a tešíme sa s ňou z novej, jarej sily, ktorá presakuje prírodou a tými, ktorí sú s ňou v súlade. No a aj v tomto roku nám budú niektoré kruhy nadmieru podstrkovať príbehy iných kultúr, aby sme v slaboduchosti zabúdali na to, kým sme. Nebuďme slaboduchí, zabudnutie je zakliatie. Pripravme sa na jarný obrad. Uskutočnime ho podľa svojho srdca. Nie jarná únava, ale jarné rozjímania. Nie slaboducho, ale duchaplne. Chvála za dary.

                                                                                                         ŽiariSlav


Zdroj: casopis na obrodu rodnej kultúry a prírodného života a duchovna

čtvrtek 20. března 2025

Jarilo a jarní mýtus: jak slavili „Velikonoce“ staří Slované?

Zvukem na: Jarilo a jarní mýtus: jak slavili „Velikonoce“ staří Slované? | Plus


Vypravíme se v něm do Jihomoravského muzea ve Znojmě za etnologem Jiřím Mačudou. Ten se zabývá starými Slovany a slovanskou mytologií. Na aktuální výstavě v muzeu Volání jara, aneb hody, hody doprovody o lidových velikonočních tradicích zpřístupnil i svoji rekonstrukci tzv. jarního mýtu, který bychom mohli s nadsázkou označit právě jako staroslovanské Velikonoce.

Kdy se vlastně příběh jarního mýtu odehrával? „Především to nebyla jednodenní oslava jako nějaký státní svátek, jak je známe dnes. Naši předkové slavili dlouho, někdy i dva týdny,“ vysvětluje Jiří Mačuda. Jarní mýtus kulminoval o dni jarní rovnodennosti (21. března), ale pozdější změny v kalendářním systému (přechod ze starořímského na juliánský v roce 46 př.n.l. a z juliánského na gregoriánský v roce 1582) a následky christianizace slovanského obyvatelstva rozbily těsnou časovou návaznost jednotlivých rituálů, které byly s jarním mýtem spojené.

Tyto rituály, z nichž mnohé přežily otisknuté v lidových tradicích, jsou tedy rozprostřené do mnohem delší doby: od masopustu až po velikonoční pondělí a sahají snad až do období Letnic. Jarní mýtus také podle Jiřího Mačudy otvíral nový rok, protože pro naše pohanské předky závislé na zdaru zemědělské úrody roční cyklus začínal prvním jarním dnem a končil posledním zimním.

Začátek nového roku, zemědělského i kalendářního, doprovázel mýtus o sličném udatném mladém bohovi Jarilovi (zvaném též Jarovítovi, po přijetí křesťanství proměněném ve svatého Jiří), který přijíždí na bílém koni, aby bojoval se zlým drakem (zvaným též zmej, jenž mohl v mýtu zosobňovat Kostěje nebo Černoboha). Od matky Mokoš (Matička Země) dostal zlatý klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala plodit. V líté bitvě s drakem ovšem Jarilo umírá. Drak je nicméně zabit, nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit.

Dodnes se můžeme setkat s důležitou součástí rituálu jarního mýtu, totiž s vynášením smrtky či Morany. Slámová panenka s pentlemi je za zpěvů a říkadel topena v řece, nebo svrhována z vyvýšeného místa dolů. Morana v jarním mýtu symbolizuje starý rok, který tímto umírá. Sám Jarilo plní svou funkci, a jakožto sezónní božstvo nakonec odchází do podsvětí společně s Moranou. Když je Morana či Smrtka vynesena za katastr obce, mladé dívky přináší nové léto (nebo též líto, létečko), které v podstatě symbolizuje příchozí jarní bohyni Lelju (nebo též Ljelju, či snad dokonce Vesnu), již můžeme označit zřejmě za ženský protějšek Jarila a snad i za jeho snoubenku.

„Moranu ovšem nelze chápat jako výslovně zlé božstvo,“ upozorňuje Jiří Mačuda. „Mytologie starých Slovanů je dualistická, žádné z božstev není jen vysloveně zlé, nebo dobré.“ Při zkoumání panteonu slovanských bohů dnes etnologům a etnografům, jako je Jiří Mačuda, pomáhají právě záznamy lidové slovesnosti a také písemné prameny (byť sporé) z dob, kdy se dnešní středo- a východoevropský prostor pokřesťanšťoval.

K lidovým Velikonocům dnes patří i pomlázka a kraslice a zvířátka, jako zajíček či beránek. Pomlázkou se dříve šlehali všichni. A kraslice, to je taková novoročenka a symbol nového života známý už z dob staré Persie. „A Peršané jsou také Indoevropané,“ připomíná Jiří Mačuda. Podle něj jsou rituály s vítáním jara propletené nejen na ose slovanští pohané – křesťanství, ale i napříč Evropou, tedy převážně indoevropským prostorem. Nalézat stopy starých rituálů a šifrovat jejich původ vyžaduje dnes od etnologů být hlavně důvtipnými detektivy.

Provoda podle AI

Pojem „provoda“ má hluboké kořeny v české lidové kultuře a je spojen s oslavami Velikonoc. Zde je podrobný pohled na jeho význam a historický kontext:

  • Původ a význam:
    • Provoda je starý název pro první neděli po Velikonocích, která se také nazývá Bílá neděle.
    • Historicky se jednalo o bujarou pohanskou oslavu, která byla později spojena s křesťanskými Velikonocemi.
    • Provoda byla vnímána jako jarní svátek, kdy se uctívali zemřelí předkové.
  • Historický kontext:
    • Slovo „provoda“ se objevuje již ve středověkých českých textech.
    • Kazatelé v minulosti vyzývali, aby se na provodu vzpomínalo na Velikonoce jako na svaté dny.
    • Tradice Provodní neděle se udržovala i v pozdějších staletích.
  • Lidová tradice:
    • Součástí lidových tradic byla koleda „Hody, hody, doprovody“, kde slovo „doprovody“ pochází od slova „provoda“.
    • Provoda představovala veselé oslavy jara a vzpomínku na předky.
  • Etymologie
    • Slovo Provoda se objevuje v Českých slovnících Jungmanna, a Kotta.


Akademické zmínky o „provodě“ lze nalézt v několika oblastech:

  • Etnologie a folkloristika:
    • Studie o lidových zvycích a tradicích, zejména v souvislosti s Velikonocemi. Etnografové se zabývají původem a vývojem zvyků, včetně „provody“, a jejími regionálními variantami.
  • Lingvistika:
    • Jazykovědci se zabývají etymologií slova „provoda“ a jeho vývojem v českém jazyce. Analýza staročeských textů a lidových písní může poskytnout cenné informace o jeho významu a použití.
  • Historie náboženství:
    • Badatelé v této oblasti se zaměřují na vztah mezi pohanskými a křesťanskými tradicemi, a jak se tyto vlivy prolínaly v lidových zvycích. „Provoda“ jako pohanský svátek spojený s uctíváním předků je v tomto kontextu zajímavým tématem.
  • Časopis Naše řeč:
    • Tento časopis se zabývá Českým jazykem. A v čísle ročník 84 (2001), číslo 4, s. 220-221, nalezneme odbornou rešerši ohledně provody.
  • Díla českých etnografů a historiků:
    • Práce autorů, kteří se věnovali lidovým tradicím a zvykům, často obsahují zmínky o „provodě“. Například, zkoumání díla Čeněk Zíbrt, nebo Lubor Niederle nám může poskytnout vhled do tohoto tématu.

Doporučuji prohledat odborné databáze, jako jsou:

  • Databáze Ústavu pro českou literaturu AV ČR
  • Databáze Etnologického ústavu AV ČR
  • Digitální repozitář Akademie věd ČR.

Tyto zdroje mohou poskytnout přístup k odborným článkům, studiím a knihám, které se zabývají danou problematikou.



Upozornění:

Text byl vygererován AI Gemini. Všechny informace od AI (umělé chápavosti) je potřeba ověřit přímo ve zdroji který uvádí. 

Staročeská jména

 


B

Ben, Bezdruh, Binka, Blažej, Blud, Boček, Boreš, Bratrata, Babek, Babata,
Balek, Báta, Bdina, Bech, Bělomir, Běloš, Benata, Beneda, Bezema, Berka, Běšek,
Běška, Bezděd, Bezmír, Bezuj, Bílen, Bít, Blahomir, Blahosej, Blahota, Blažen,
Bližej, Boben, Bohdal, Bohdan, Bohost, Bohumil, Bohuň, Bohurad, Bohuslav, Bohuša,
Bohuta, Bojan, Bojata, Bojslav, Bojša, Bolech, Boleša, Bolata, Bolen, Boleslav,
Boňata, Boněk, Bora, Boromir, Borota, Boruta, Bořislav, Bořivoj, Bořík, Bořej,
Bořut, Boša, Bosen,
Božata, Božej, Božetěch, Božica, Bran, Branimir, Branislav, Braniš, Bratřej,
Braslav, Brniš, Brum, Bruneš, Brzota, Břetislav, Budek, Budata, Budimír,
Budislav, Budivoj, Bukeš, Buna, Bušek, Byčen, Bydla, Byšek

C

Cerad, Crh, Cítek, Cibota, Cipa, Ctěn, Ctimír, Ctirad, Ctislav

Č 

Čekan, Čeček, Čečen, Čachota, Čáslav, Časta, Častata, Častoňa, Čava, Čechta,
Čelech, Čelen, Čepa, Čepřej, Černěj, Čestimir, Čestislav, Čikvas,

D

Dervan, Ditvin, Dobroš, Domahost, Domaslava, Držislav, Dunaj,
Děbola, Děka, Dmýšek, Dobran, Dobrava, Dobřej, Dobroček, Dobromír, Dobroslav,
Dobrovit, Domaňa, Domaša, Doňa, Drahomira, Drahoň, Drahorad, Drahoslav, Drahuš,
Drahota, Drach, Dražej, Dražata, Dřítek, Drlata, Drslav, Dubla, Duchoslav, Dušej,
Dvořata,

E

Evan

G

Gluša

H

Hoska, Hroznata, Hrz (Hirzo), Habřek, Hajma, Hašla, Herlík, Hetla, Hlaven, Hliva,
Hlupa, Hněvsa, Hnojen, Hobeš, Hoděj, Hodona, Hoducha, Hodomysl, Hoj, Hojmir,
Holata, Holec, Holeša, Horazd, Horislav, Hornusa, Hostěj, Hostík, Hostirad,
Hostislav, Hošek, Hrašek, Hrabiša, Hran, Hrb, Hrděj, Hrdoň, Hromislav, Hrozněj,
Hřiva, Hudla, Hunek, Hvězdoň,

CH

Chotěbor, Chval, Chabra, Chabík, Chlapon, Chlumata, Chobol, Chochol, Cholen,
Chomut, Choruš, Chotěj, Chotěš, Chrabrek, Chranislav, Chrasta, Chrbok, Chrboňa,
Chuděj, Chudoň, Chrza,

J

Janiš, Jadruh, Ješek, Jena, Jaroň, Jara, Jaromir, Jaroslav, Jeduch, Ješitbor,
Jetiš, Jevina, Jež, Jícek, Jitroň

K

Křišan, Kúta, Květiša, Kacan, Kaček, Kadla, Kazněj, Kalata, Kamona, Kašek, Katla,
Katuš, Kebla, Klučen, Koc, Kocel, Koch, Kochan, Kojata, Kokoňa, Kolda, Koněk,
Koruta, Kosora, Koša, Košen, Košta, Kovan, Kovka, Kozma, Krabuš, Krabla, Krajen,
Kramola, Krasen, Krasík, Kraslata, Krasoň, Kratuš, Křepek, Křepla, Křesa,
Křesomysl, Krhan, Křista, Křivoša, Krněj, Kroměša, Krs, Krten, Kruc, Krušej,
Krutan, Kunata, Kvasej, Květava, Kvic, Kysek, Kyta

L

Lev, Ladislav, Lahut, Leb, Ledan, Lek, Leněsa, Lepej, Léva, Lhan, Libata, Liběj,
Libík, Libla, Liběj, Libomír, Libomysl, Liboň, Liboten, Liček, Lidma, Lichuta,
Lišek, Litobor, Litoch, Litomír, Litorat, Litoš, Lobek, Lochota, Lstibor,
Lubomir, Lučen, Luna, Luník, Lýcek, Lysek,

M

Mališka, Man, Maršík, Milovan, Mirota, Mrzata, Mutiš, Mač, Machota, Mahuš,
Makuša, Malej, Maloňa, Malša, Malimír, Malucha, Maňata, Maruna, Mečich, Meček,
Medvědík, Měchen, Měšata, Merkla, Mětech, Mik, Mikulek, Milomir, Miloň, Milorad,
Milboh, Milek, Milík, Milosta, Milota, Mira, Miroboj, Miroslav, Miřej, Miroš,
Mlada, Mladan, Mladěj, Mladota, Mlek, Mnata, Modla, Modlata, Modliš, Modřej,
Mojmir, Mojžir, Mokoša, Mokruš, Moraša, Mozol, Mrakota, Mračen, Mrava, Mrzek,
Mstěj, Mucek, Mutěj, Myslík, Mysla, Myslava, Myslena, Myšek,

N

Neostup, Nepřívěd, Načeša, Nadslav, Nahoša, Nakvasa, Nedabyl, Neblah, Nebuša,
Nedar, Nedoma, Nedostoj, Nedoša, Nedrah, Nechval, Nekmír, Nekrasa, Nelžej, Nemoj,
Nemysl, Neplach, Nepřej, Nerad, Nestraš, Nesucha, Netěch, Netřeb, Nevekla, Nevoš,
Nezabud, Nezamysl, Nezbavěta, Nezda, Něžich, Nicek, Nosata, Nuzek,

O

Očeh, Očim, Oblaj, Odran, Olech, Olen, Olota, Orasa, Ořík, Oslata, Osluch,
Oskora, Ostaš, Ostoj, Ostrata, Ostromir, Otěch, Otrad, Otvoj

P

Pacek, Provod, Přibyslav,
Paběn, Pačej, Palík, Paš, Pecin, Pech, Perut, Petroupek, Pichota, Pilata, Pivek,
Platen, Plavek, Plch, Plasek, Poděša, Podiva, Podiven, Pomysl, Popek, Pordub,
Pořej, Pořeša, Posopa, Postřicha, Pozdeša, Pracej, Pravoluba, Pravomil, Predslav,
Prkoš, Prosimir, Přaslav, Přebor, Předla, Předota, Předslav, Přehoř, Přech,
Přemil, Přemysl, Přerub, Přesta, Přezlata, Přiběn, Přibyš, Prostěj, Protiva,
Provoda, Pruda, Puchla, Pukeš, Půta, Pýšek,

R

Radosta, Ranoš, Ratmír, Raba, Račen, Rad, Raděj, Raděna, Radeš, Radeša, Radla,
Radoslav, Radoša, Radota, Radslav, Radvan, Ranek, Rastimir, Raša, Ratěj,
Rastislav, Ratibor, Ratislav, Řehla, Řehout, Řich, Rod, Rodvin, Roh, Rohan,
Rochla, Rojša, Rokoša, Rosej, Rožata, Rtiš, Rous, Rven, Ryjek,

S

Slavek, Stojan, Sulislav, Svojata, Svojboh,
Sadimir, Samša, Sebran, Sebuda, Sedlata, Selib, Sema, Semek, Sedrah, Senata,
Sepek, Seslav, Sezema, Siřej, Skoch, Skrša, Skvorata, Skvrněj, Slabek, Slava,
Slavata, Slavena, Slaviboj, Slavislav, Slavoj, Slavomir, Sliva, Sluh, Smil,
Smilek, Smirad, Smola, Smrž, Sobata, Sobek, Soběbor, Soběrad, Soběslav, Sobík,
Solen, Sovata, Spaněk, Spyta, Spytihněv, Srbek, Srd, Stach, Stehel, Stoj,
Stojislav, Strada, Strach, Strachota, Strakota, Straněj, Straš, Střižan,
Střezimír, Střezivoj, Strk, Strojata, Stuchan, Styr, Suda, Sudimír, Sudslav,
Sudivoj, Sulej, Sušata, Svad, Svat, Svatoboj, Svatomir, Svébor, Svémysl, Sverad,
Svetislav, Svetlana, Svinek, Sviň, Svítek, Svojan, Svojen, Svojslav, Svojša,
Svorad,

Š

Šeban, Šebíř, Šiman, Škoděj, Štědra, Štěta, Švabin

T

Těchan, Ten, Třebata, Třebek, Takla, Tas, Tatoun, Těchla, Telek, Těn, Těpta, Těš,
Těšík, Těma, Tik, Tis, Tod, Toch, Toj, Toma, Travek, Třeban, Třeběj, Třebnuša,
Třebsa, Třebuša, Třemša, Trma, Trmík, Třen, Třes, Trhan, Trk, Trpa, Trpiš, Trsta,
Truběj, Trusek, Tuboh, Tuhan, Tuchota, Tunek, Tur, Tušek, Tvrda, Tyk, Tyr,

U

Ubislav, Udaša, Udík, Udla, Uhřin, Uhlej, Ula, Uliš, Uněj, Ústoj, Útěch, Uzdíč,

V

Vecemil, Vitas, Vrček, Vojslava,
Vratislava,
Vadislav, Vahan, Valek, Valtíř, Valtin, Vava, Vavrata, Václav, Vědom, Věkoš,
Věromila, Vícek, Velek, Velen, Velema, Veleslav, Velík, Veliša, Vepřík, Verníř,
Věroslav, Veruš, Věsta, Větruš, Vchyna, Vícemil, Vida, Vikla, Vitin, Vitan,
Vitěj, Vitislav, Vladislav, Vladiša, Vladivoj, Vlador, Vlastěj, Vlastibor,
Vlastimil, Vlastislav, Vlček, Vlk, Vlčen, Vleta, Vlkan, Vlkoš, Voch, Voj, Vojan,
Vojmir, Voksa, Volen, Voltuch, Vrab, Vrac, Vran, Vraniš, Vraten, Vratislav,
Vražek, Vrbata, Vřetan, Vrchota, Vrš, Vrtěš, Vstich, Všebor, Všelib, Všemysl,
Všerad, Všeslav, Všeta, Vyšata, Vysoňa, Vyšehněv, Výšek, Vzda,

Z

Záviš, Zbraslav, Zdena, Zvar, Zahora, Záhost, Zajec, Zakeš, Zámysl, Zavid,
Zaviša, Zbislav, Zbyš, Zbirad, Zboh, Zbor, Zbraša, Zbud, Zbyhněv, Zbyna, Zdebor,
Zdech, Zděn, Zderad, Zdeslav, Zdibor, Zdík, Zdoben, Zduch, Zelen, Zemata, Zerek,
Zlatuš, Zelch, Zlik, Zlověd, Znosim, Zorek, Zoubek, Zrnata, Zvěstoňa, Zvik,
Zvírek, Zvol, Zvoněj,

Ž

Žuk, Žatek, Žalhost, Žanek, Žeba, Žeblata, Žíbek, Žehuš, Želej, Želibor, Želimir,
Želislav, Žichla, Žimut, Žirota, Žerota, Žita, Živena, Živoslav, Života, Žiža,
Žižel, Žlak, Žlun, Žvich



zdroj: Staročeská jména | Slované